Smlouva

Bylo parné odpoledne a já se sotva dovlekl domů. Jediné mé myšlenky patřily vychlazenému Tonicu v lednici a ještě předtím snad i ledové, krásně osvěžující sprše. Panelák byl rozpálen, že by mě nepřekvapily ani plameny šlehající ze střechy a oken. Rychle ze sebe shazuji všechno oblečení a v hlavě přímo bytostně slyším ševelit krůpěje vody z růžice sprchy. Nahota mě osvobozuje. Začíná mi být příjemně a jakmile se vidina vody změní ve skutečnost, bude ještě líp.
Jenže nic netrvá věčně a naopak přímá úměra ve vazbě - čím příjemnější zážitek, tím kratší a pomíjivější - mě právě přesvědčuje o své pravdivosti. Zazvonil totiž telefon a ten já nesnáším. Jeho protivný a ječivý zvuk mě dokáže rozhodit i když jsem v relativní pohodě.
"Prosím!" řeknu, spíš rázně zakřičím takovým tónem, že není pochyb o tom jak asi toužím zrovna teď telefonovat. Hlas na druhém konci je ale rozkuňkaný a na rozdíl od mé nevraživosti z něj čiší nesmělost a zaraženost.
"Dovolala jsem se prosím k panu Běhounkovi? Je u telefonu Ludvík Běhounek? Mohl byste mi prosím věnovat trošku času?"
"Toho jsem vám věnoval snad víc než dost. Pokud to není nic důležitého, tak bych se raději věnoval něčemu úplně jinému. Jistě chápete, že..."
"Opravdu vás dlouho nezdržím. Je to důležité. Týká se to věcí blízkých vašemu úmrtí," vysypala na mě a její hlas nabyl na jistotě. Asi už byla přesvědčená, že jí s tím neseknu. Jenže ta krátká větička mi vyrazila dech.
"Nezdá se vám, že to, co jste právě řekla je od vás přinejmenším netaktní!? Není mi ani čtyřicet, tak se mi nechce myslet na věci blízké mému úmrtí! Myslím že mám před sebou ještě dlouhou cestu než budu muset pomýšlet na takové věci!"
Taková nehoráznost. Za chvíli budou přemlouvat i kojence, aby se nechali jednou pohřbít právě od nich. Automaticky jsem ji totiž považoval za dealerku nějaké pohřební společnosti.
Jenže ona pokračovala, jako by snad ani můj předchozí výlev neslyšela.
"Vlastně by mi v této fázi úplně stačilo, kdybychom si domluvili schůzku. Jednu krátkou a nezávaznou schůzku. Řeknu vám, oč mi jde a když vás to nezaujme, jste volný. Jedna káva někde v příjemném prostředí, víc vás to stát nebude. Slibuji.
Ač nerad, musel jsem si přiznat, že její hlas je vlastně velmi příjemný. Rozčilení mě kdovíproč opouštělo a já si říkal, proč vlastně nevidět bytost, která má tak příjemný hlas. Možná bych z toho mohl vytěžit i něco víc, než jenom informace o věcech blízkých mému úmrtí.

x x x

Buď to musí být ta atraktivní černovláska v přiléhavých minišatech, nebo nikdo, hodnotím si pro sebe osazenstvo kavárny, když si všechny sedící při vstupu pečlivě prohlédnu. Stále mi není jasné, jak mě pozná. Nedomlouvali jsme žádné zvláštní poznávací znaky. Jako obyčejně se ale zase mýlím. Moje "krásná neznámá" tu ještě není, takže ta brunetka to rozhodně není.
"Dobrý den," vytrhne mě z myšlenek povědomý hlas.
Drobná a nevýrazná zrzka ke mně napřahuje ruku. Je nenalíčená a velmi nenápadná. Nemohu o ní říct, že by byla ošklivá, ale určitě by se pro ní davy mužů nehrnuly do nebezpečí. Běžný a naprosto tuctový typ.
"Jsem Magda Prokešová, ale to není důležité. Zastupuji společnost TransDeath International."
Že by pohřební společnost s mezinárodním renomé? Jakou roli v tom má hrát má maličkost, když mám malé nejenom sebevědomí, ale hlavně plat. Já asi nebudu ten pravý pro nějakou naleštěnou rakev vyzdobenou dle mezinárodních standardů, letí mé myšlenky v neuspořádaném proudu.
"Divné jméno pro společnost," poznamenám ale pouze nahlas.
"Až vás seznámím se vším co mám v plánu, tak to jméno bude nejméně divná věc, na tom všem, uvidíte," vystřelí ale překotně a z toho vyřčeného mě mrazí v zádech. Vážně z ní šel strach.
"Tak asi nejlepší bude začít tím nejdůležitějším a nejpříjemnějším," pokračuje ale okamžitě s milým úsměvem. Tvář změnila tak radikálně a rychle, jako by její obličej někdo přetapetoval.
"Nabízím vám hodnotu odpovídající 36 miliardám euro."
Pronesla to způsobem, jako by právě vytáhla z osudí číslo losu o kterém dávno ví že jsem si ho koupil.
"Není to ani půjčka, ani to nemá žádný háček. Prostě vše bude přepsáno na váš účet za malou a nepodstatnou službičku."
Dovedl jsem si představit, co to asi může být za malou a nepodstatnou službičku, když by měla být takto honorována.
"Potřebujeme vaše místo."
Mám dojem že snad špatně slyším. Přece se nemůže na světě najít blázen, který mi zaplatí 36 miliard euro za to, že mu přenechám svoje místo kontroláka ve fabrice. Proboha, vždyť si může takovou fabriku koupit a dělat tam generálního ředitele. Může si koupit továren co hrdlo ráčí. Proč by někdo chtěl za mě chodit ranní, noční, odpolední, až do zblbnutí. Navíc inzeráty na právě taková místa visely v každém voze MHD. Nedávalo to moc smyslu.
"To nemůžete myslet vážně?"
"Přesto je to tak," odvětí lakonicky stále s tím profesně dokonalým, reklamním úsměvem.
"Mám tu katalogy, vyberete si svět podle přání. Vyplníme formulář a vy podepíšete smlouvu. Tady skončíte, aby jste se vzápětí narodil tam, kde si vyberete. Finance můžete mít k dispozici hned, anebo si sám určíte věk. Tak jednoduché to je."
Mluvila o tom, jako by šlo jen o dovolenou na Havaj, ale mě konečně došlo, že se mluví o životě. O mém vlastním životě. Co se tady děje?
"Podívejte co je to vlastně smrt. Navíc já vím nejlíp, jak jste se současným životem nespokojen. Průměrná práce, průměrný byt, průměrné zájmy a toť vše. Vím, jak toužíte po ženě a dítěti, po rodině ale máte prostě smůlu. Alespoň máte ten dojem. To všechno se může změnit. Jednoduše."
"A budu si něco pamatovat, myslím ze současnosti?"
Usmála se mé naivitě a prostotě.
"Jistě že ne. Nebo si snad myslíte, že bělásek ví, jak báječně chutnají šťavnaté a křehké listy salátu? Jeho housenka zůstala přece vysušená v kukle. Nový život, nové starosti, ale ve vašem případě spíš radosti, ne? S takovým balíkem. Vždycky je to něco za něco..."
Bylo toho na mě nějak moc. Ani spodní prádlo si neměním tak často, jak ona připouštěla výměnu životů a světů.
"Snad mi nechcete tvrdit, že by jste byl tak neuvěřitelně hloupý, abyste věřil tomu, že všechno kolem vás je skutečné a vznikalo to nějakým přirozeným vývojem?"
Výsměch v její tváři byl víc než zřetelný.
Všechny světy mají svůj čas, své zákony a svou logiku to jistě. Ale ve své podstatě nejsou ničím jiným, než simulací. Dějiny, vývoj i pokrok, tedy minulost, přítomnost, budoucnost, všechno je daleko víc záležitostí vašeho mozku, než samotného prožitku."
Slibovala, že mne to nebude stát víc času, než jednu kávu a mé preso už dávno vyschlo. Musel jsem si objednat ještě minerálku. Informací jsem vstřebal víc než na panáka, ale dát si něco ostřejšího v tom horku bych se bál. Taky bylo potřebné zachovat si chladnou hlavu.
"Proč se prostě nesmířit s tím, že jste jenom pár řádek šikovně napsaného programu. Tady vás smažeme a zavedeme jinam. Navíc do registrů přidáme informaci o vašem majetku a žijte si," ševelila její ústa téměř šeptem, ale neuvěřitelně sebejistě.
"Říkáte, že si budu moci vybrat svět. Je to fakt nebo reklamní trik?" ptám se raději hned, protože i já začínám podléhat efektnímu kouzlu důvěry v sebejistě a jasně řečené lži. To má nakonec profesionálně zpracované každý TV-shop. Je vidět, že ji to trošku vykolejí. Ale jenom na chvilku, snad na pár setin sekundy.
"No je to pravda, i když jen do určité míry..."
"Můžete to definovat nějak přesněji?" kuji železo dokud je žhavé.
"Víte, vlastně mě dost deprimuje, když díky vám vím, že nejsem nic víc, než figurka jako třeba "Duke Nuken", která vznikla z rozmaru skupiny programátorů a která dokáže dělat jenom to, k čemu dostane od klávesnice či myši příkaz. Těžko uvěřit že tahle kavárna jsou pouhé "textury" a celé město, vlastně celý svět, je jenom "mapa"."
Usmála se, krásně, mile, ale neupřímně a falešně.
No ono to není úplně tak jak říkáte, ale když už jste toho příměru použil a je vám to prostředí blízké, lze na tom dobře modelovat. Skutečnost je daleko složitější ale pro představu to jistě postačí.
Světů naše společnost vlastní skutečně hodně, takřka nekonečné množství. Ale jsou si hodně podobné, řekla bych, jako vejce vejci. Jsme největší a nejsilnější společnost a proto jsme stanovili a zavedli standard. Takže to, co produkujeme není to jediné, co existuje, ale je to nejdokonalejší, bez chyb, nestabilit a nedodělků. U nás je přímá zodpovědnost každého tvůrce za chod jeho části světa, narozdíl od těch "freeWarovejch" bláznů, kteří je píší jak na běžícím páse, ale nikdy nedělají ani čtvrtinu toho, co nařizuje manuál. Samozřejmě, že je možné vyměnit vás a nacpat do nějaké jiné, menší společnosti, když na tom budete trvat, ale nedoporučovala bych vám to. Ty lepší se nám stejně snaží podobat a ty slabší?"
Mávla rukou jako by bylo vůbec zbytečné ztrácet s nimi čas.
"Já vám nedokážu říct nic moc o technické stránce věci. Jsem jednoúčelově vypracována a mým cílem je prodej, nabídky, poptávky, prostě marketing. Neumím a nechci mluvit o technických podrobnostech..."
Napadlo mě, proč vlastně trvat na něčem, co ani neubíhá tak, jak bych si představoval. Ale pořád ve mně hlodal červík pochybností. Co když je to skrytá kamera a já ze sebe právě dělám před národem pitomce?
"Jaké jsou záruky, že splníte, ehm, všechno co slibujete. Já zmizím a tam si nic pamatovat nebudu. Můžete mě jenom tak vymazat a..." zkouším nesměle.
"To jistě můžeme, ale neuděláme to! Víte, i my máme svoje pravidla. I moji šéfové podléhají kontrole. Nezbývá vám, než mi věřit. Podívejte, všichni slavní, bohatí a mocní tohoto světa měli to štěstí jako vy, a to, že jsme je jinde potřebovali ukončit a přesunout dříve, než nastal jejich čas. Stejně jako vás. Ani nevíte jakou máte u nás stanovenou životnost. Kdybychom vás vymazali a neobnovili, je velký předpoklad, že na to nikdy nikdo nepřijde. Přesto se to nestane."
Cítím, že už jsem pevně rozhodnut. Když si uvědomím, v jakých se poslední dobou topím depresích, z neúčelnosti vlastní existence, nemohla ta nabídka přijít v lepší čas. Proč se trýznit stálými výčitkami o vlastní neschopnosti, když to všechno může být daleko jednodušší. Sakra miliardáři přece musí mít život jednodušší. Proč sám sebe stavit do zrcadel konfrontace, když problémy ze mě dokáže smýt někdo druhý? To je přece příležitost, která se neodmítá.
"Co mám tedy proto udělat?"
Usmála se, ale moc upřímnosti v tom zase nebylo. Nakonec, proč se tím zabývat.
"Rozhodl jste se správně. Jsem ráda, že jste se tak rozhodl. Uvidíte, že nebudete litovat" a z koženého kufříku vyjmula na lesklém kvalitním papíře vytištěnou smlouvu. Tady to podepište.

x x x

Na sále jedné z nejluxusnějších světových porodních klinik, neustále bombardované silnými paprsky kalifornského slunce, bylo rušno. Přes dvě provokující injekce se plodu evidentně nechtělo do světa a lékaři se právem obávali komplikací. Čekalo se už jen na primáře, aby rozhodl co bude dál. Každý se tu bál důsledků za svá rozhodnutí, přestože tu byly zaměstnáni jenom ty nejlepší světové kapacity. Ale život pod mediálním tlakem a hlavně se všudepřítomným bulvárem je tomu naučil.
Jenže než primář stačil prokličkovat všechny různobarevnými šňůrami aut zacpané "street", novorozenec se nakonec rozhodl vzdát bezpečí mámina bříška. Vše najednou proběhlo neuvěřitelně rychle a bezproblémově. Když konečně vkročil na sál, mohl už jen konstatovat.
"Gratuluji maminko, je to chlapeček. Je zdráv a neuvěřitelně čilý."

Hodnocení