Snílek

/aneb příběh skalda/

Prolog

Slunce pomalu ale jistě zapadá za obzor zelených lesů a jeho poslední paprsky rozzářily nebe i zem červení. Jak příznačná barva pro dnešní den! Král Béowulf, náš vládce, zemřel. Dnes byl slavnostně a se všemi poctami pohřben ve vysoké, bílé kamenné mohyle na kopci na samém konci pobřeží své země. Všechen jeho Géatský lid, mladí i staří, ženy, muži i děti přišli vzdát poslední hold slavnému vládci. Thor budiž milostiv jeho duši! Valkýry ať jeho duši dovedou do síně slávy, do Valhally! Zemřel stár, víc než devadesát zim.

Sedím tady dál, u mohyly krále. Osamělý poutník, a králův dvorní skald. Lidé, ti už se dávno rozešli do svých domovů, slunce zapadlo, hvězdy vysvitly. Ale já už nemám kam jít. A tak jen přemýšlím o této zemi.

Co bude dál? Co teď bude s našim národem? Kdo zaplní vladařské místo? Král zemřel, aniž zanechal potomka. A všichni jeho blízcí zemřeli ve válkách. A podobně je na tom každá rodina. Není matky, která by neoplakávala syna, není sestry, která by neztratila bratry, a prosté dívky oplakávají své mrtvé milé. Dlouhá Béowulfova vláda přinesla jen málo let míru, a příliš mnoho let boje. A teď, po smrti našeho slavného krále, si všichni nepřátelé brousí zuby na náš trůn, a zbrojí do války.

A vojsko Švédů prý už překročilo hranice…

* * *

„Díp díp díp díp…!“ Ostrý a pronikavý tón digitálního budíku mě vytrhl ze spánku. Ještě napůl omámen ospalostí nahmatal jsem rukou ve tmě budík.

Sedm třicet.

‚No, tak to tedy budu muset už opravdu vstávat. Šestnáctého druhý – dnes mám schůzku se cvokařem.‘

První část

Psychiatrická ambulance doktora Czerného byla nová, moderní a prosvětlená budova na kraji města. Vešel jsem a čekal u dvěří s jeho jménem. Pak, po dobré hodince, otevřela konečně dveře starší plnoštíhlá sestra v bílém a pustila mě dovnitř.

„Prosím, jděte k panu doktorovi, už na vás čeká,“ řekla mi a rukou pokynula ke dveřím napravo a sama si sedla ke svému pracovnímu stolu.

Pomalu jsem tedy dveře otevřel a vešel do žlutooranžově vymalované místnosti, nepříliš velké, s velkým trojdílným oknem na pravé straně. Před oknem stál psací stůl a za ním seděl drobný stařík s kulatými brýlemi a rozevlátými vlasy. Vlasy a vousy měl zešedlé léty .

Seděl jsem na židli naproti doktoru Czernému a čekal, co se bude dít.

„Pan Křížek, je to tak?“ Zeptal se mě jemným, hlubokým hlasem. „Ano,“ odpověděl jsem mu, „Pavel Křížek, Jméno mé“ odpověděl jsem bezstarostně.

„Tak tedy, pane Křížku,“ začal náš rozhovor doktor, „Vás tedy trápí vaše sny, děsivé noční můry, které vám nedají spát, a kterých byste se chtěl zbavit,“ řekl mi, a díval se přitom do monitoru počítače. A pak otočil hlavu ke mně.

„Jo, tak to je,“ přiznal jsem, „Tak jsem to řekl i vaší sestře když mě objednávala telefonicky. Ale – nemyslete si, že jsem nějaký blázen, to ne–“

„Nebojte se, to si nemyslím, pane Křížku,“ pousmál se doktor, „sny má přece každý, i když děsivé noční můry jsou vzácné. Povězte mi ale, jaké sny se zdají vám.“

„Víte, pane doktor, poslední dobou se mi zdají, jak už jsem řekl, hrůzostrašné sny. A– navíc jsou tak strašně realistické! No, já se třeba probudím v noci najednou celý zpocený, vyděšený a rukama máchám do prázdna, než si uvědomím, že už jsem vzhůru.“

„Aha,“ řekl doktor a začal do počítače něco psát. „Nebo–“ pokračoval jsem a nevšímal si doktora, “Probudím se a škrtím polštář. Jindy jsem se zas probudil a polovinou těla jsem visel z postele ve vzduchu. To mě tak překvapilo, že jsem po hlavě žuchl na zem.“ dokončil jsem svoje vysvětlení.

„To je velmi zajímavé, pane Křížku,“ obrátil se ke mně doktor, „ale nebojte se. Tohle je naprosto normální. Já jsem se třeba jednou ve spánku po něčem ohnal – a trefil jsem rukou manželku,“ pousmál se Dr. Křížek. „Manželka překvapeně vyjukla a to mě teprve probudilo. Než jsem jí vysvětlil, proč jsem jí praštil, uplynulo snad půl hodiny.“

„Jo, to chápu, doktore,“ povídám „Ale moje sny jsou tak strašně živé, tak děsivé! Jsou tam třeba desítky lidí a já mám pocit, že znám všechny jménem. Cítím vůně toho snu, slyším zvuky – a ve dne si bezděčně broukám melodie písní, o kterých se mi v mých snech zdálo.“

Doktor se zamyslel. „No, to je celkem běžná záležitost. Máte prostě velkou fantazii, to je vše. Dar vaší mimořádné představivosti se projevuje i ve vašich snech, toť vše.“

„Přece jenom, pane doktore, na mých snech je něco divného,“ nenechal jsem se přesvědčit, něco, co mě děsí víc, než sny samotné,“ Pověděl jsem konečně. „A co?“ podíval se na mně nechápavě doktor.

„Zdá se mi i to, co jsem nikdy v životě nevěděl.“ A vědět nemohl, pomyslel jsem si.

Sen první

Vzpomínám na tu chvíli před lety. Byl pozdní večer slavného dne, kdy královská síň Heoroth zvučela smíchem a veselím, cinkáním džbánů piva a hrdinskými písněmi o dobách minulých, ale hlavně, slávou dnešního dne.

Vždyť právě dnes, dnes náš Pán Béowulf, ještě mladík, stal se slavným. Dnes jsme s ním my, jeho věrní Géatští zbrojnoši, postavili zlu. A dnes náš vůdce sám přemohl tu nejděsivější stvůru, jakou kdy zem Dánská spatřila, samotného Grendela, stvůru, které se roky báli všichni chrabří bojovníci i to nejstatečnější jarlové. A nejvíc náš hostitel, Dánský král.

Ne že by král Hróthar byl zbabělec, to jistě ne. Ale přece jen je to už starší muž a ryku bitev dávno odvykl. Každý rok, den co den, třicet bojovníků střežících jeho síň se rozprchlo, když viděli přicházet nestvůru Grendela. Občas také Grendel někoho zabil, a tak se zvěsti o jeho děsivé síle a moci šířily světem. Prý dokáže i zabít pohledem.

Nikdo z jutských, saských, angelských ani švédských nebo fríských nedokázal by to, co náš Pán Béowulf. Všichni ti náčelníci kmenů, všichni ti zbabělci, co si říkají Germáni, lekli se pověstí o Grendelovi tak, jako dánové. Jen Béowulf se s ním dokázal utkat. A zvítězit.

„Porazil stvůru a ruku jí ťal
A Grendel strašlivý do tmy utíkal
Když slavný Béowulf zvítězil
Bude už navždy jen světlých chvil
V zemi dánské ať mír vládne dál
Béowulf králi Dánů věrnost přísahal…“

Tak zpíval jsem a na Lyru hrál, když skaldem pána Géatského jsem byl…alespoň na pár chvil.

Já, skald Wilthyn …

Druhá část

Doktor mě nechal povyprávět mu můj sen. Zamyslel se a pak opatrně poravil: „Skald lorda Béowulfa? Máte zvláštní sny, pane Křížku. To ale nic nemění na tom, že to jsou jen a jen sny. A ty naštěstí žádnou psychickou poruchu neznačí,“ mluvil dál, „Sny, u kterých víte něco, co si ani neuvědomujete, že jste kdy viděli třeba jen koutkem oka, nebo jen letmo zaslechli… chápete, co chci říct?“ ujišťoval se doktor.

„Jistě, tedy asi ano,“ přiznal jsem. „Sny mohou obsahovat informace, o kterých si myslíte, že jste je nikdy nevěděl,“ pokračoval doktor. „Ale uvědomte si, že je neví pouze vaše vědomá duše. Vaše podvědomí ale tyto informace může skrývat – a pak ve snech náhodně spojit.

„Máte pravdu, pane doktore,“ připustil jsem, uklidněn slovy doktora, který pokračoval ve svém monologu. „Je to normální – ale trochu nezvyklé,“ řekl a vzal do ruky tužku. „Neuvědomil jste si už dřív, že máte tak bohatou představivost?“ zeptal se doktor a bezděčně si s tužkou hrál. „Jste určitě umělec, s tak velkou mírou fantazie, ne?“

„Rozhodně ne,“ Usmál jsem se. „Já jsem jen pouhý svářeč, pane doktor. Střední jsem ani nedokončil, a že by se u mě projevovaly umělecké sklony? Ne, to rozhodně ne. Malovat neumím a zpívám hrozně.“

„No, nevadí, přece jen,“ povídá doktor a pak se zarazil. ”Co je to vlastně ten skald?“ Zeptal se mě. „Pěvec, odpověděl jsem mu. „Ale to jsem si našel až na internetu. Dřív jsem nevěděl, co tohle slovo znamená. Takže netuším, kde to moje podvědomí, jak říkáte, vzalo.“

„No dobrá tedy,“ řekl trochu zmateně doktor. „Víte, tak v historii se nevyznám. Ale jak často se objevují sny jako vaše, to vám říct dokážu. Taková fantazie jako u vás, tak realistické sny se objevují jen velmi zřídka. Ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by se člověku zdálo o tomtéž vícekrát. A pokud ano, nikdy ne úplně stejně,“ řekl.

„No, tak to asi budu výjimka, doktore,“ Usmál jsem se. „Tenhle sen se mi zdál už potřetí.“

„Dobrá,“ povídá doktor, „Povězte mi tedy o dalším snu.“

„Ale budete se bát, doktore,“ usmál jsem se jízlivě, „Tenhle byl totiž trochu hororový. Tady mi totiž poprvě šlo o život.“

Sen Druhý

Solbern a Snorri na stráži vepředu, Ethelbert a Ethelgar kryli nás vzadu, a my ostatní spolu s Béowulfem, našim vůdcem, jsme šli mezi nimi. Pochodovali jsme k vodopádu Grendela, a dánští zbabělci nás následovali.

Je to tak, osud nám někdy přeje a jindy ne. Mysleli jsme, že jsme triumfovali, a zbavili svět hrozné nestvůry. Ale zapomněli jsme, že jsou i horší noční můry než rozzuření trollové, horští obři nebo Grendel. Nevěděli jsme, že Grendel má i matku.

Znáte ženy – pro své dítě udělají cokoli, i život by za něj položily. Stejně tak ta stvůra, paní Grendelová. Jenže, na rozdíl od ní naše mámy nikdy nebudou představovat nebezpečí pro Krále a státy. Naše matky (s výjimkou dívčích válek) nikdy neterorizovaly zem.

Béowulf, náš slavný vůdce, se vrhl skrze mocné proudy vodopádu do jeskyní, vstříc Grendelově matce sám. Dovnitř s ním jít nikdo nesměl. Tak to chtěl on, náš vůdce, hrdý a statečný, ale hloupý. Jistě, byl mlád, zbrklost ho omlouvá, ale…

…ale kdyby mne poslechl, a nechal nás jít skrz vodopád s ním, snad bychom mu pomohli. Strhl veškerou slávu na sebe jako vždy, ale za jakou cenu? A zatím jeho krev po marném souboji s příšerou barví proudy vodopádu.

Dánové odešli domů, a géatští druhové chtějí též. Říkal jsem jim, když už se zvedali k odchodu ať vydrži ještě chvíli. Vím, jsme všichni zarmouceni ztrátou svého Pána ale třeba to ještě přežil, myslel jsem si.

„Nevíš jak by to asi mohl přežít?“ Povídá naštvaně Leif Lišák, „Když už vykrvácel do tohohle prokletýho jezírka, Wilthyne?“ dodal. Ale v tom najednou náš hovor přerušil tupý úder a šplouchnutí vody. „Můj Pane!“ Vykřikl zděšeně Hathalar, a ukázal k hladině jezírka pod námi. „Vždyť je to–“

„Béowulf!“ Vykřikl jsem, když jsem poznal bezvládné tělo svého Pána.

„Zachraňte ho,“ vyjekl Knut, „Pro Thora hromovládného!“

Ale to už jsem ze sebe strhl plášť, zbroj, odložil jsem meč a ladnou šipkou skočil jsem do vody. A pak…

…jsem si uvědomil, že se topím, že jsem vdechl vodu, černou, temnou, studenou. Vyděšen jsem rozmáchl ruce a –

– nahmatal jsem okraj své vany ve svém domě, ve své koupelně. Vykašlal jsem vodu, ale srdce, srdce mi stále bušilo. A hlava, hlava ta mě vytrvale bolela.

Třetí část

„Hmm, Tak tedy druhý, děsivý sen,“ povídá doktor. „Ale pořád stejně realistický a pořád podmíněný tím, co jste prožil, zatímco jste spal, pane Křížku,“ povídá doktor a opět se na mně podíval. Upřel na mně zrak- ty svoje kulaté brýle se stříbřitými obroučkami. „Jak to myslíte, doktore?“ Reagoval jsem nechápavě.

„No, když jste se málem utopil ve vaně, stačil vám v mysli proběhnout celý váš sen, nebo jeho poslední, nejděsivější část.“ „No, to je fakt, když jsem usnul, tak jsem se začal ve vaně topit. To by dávalo smysl,“ zamyslel jsem se. „Jo, asi jo.“

„No, ale stejně si vás musím trochu prověřit,“ řekl doktor. „Trpíte těmito sny dlouho?“ „Ne, to ne,“ odpověděl jsem. „A neutrpěl jste v poslední době nějaký psychický šok? Neprožil jste něco děsivého v poslední době?“ ptal se doktor dál.

„No, kromě nečekané návštěvy tchýně u nás doma minulý týden ne, nic“ odpověděl jsem. „A netrpíte jinými psychickými nebo jinými problémy? Nebo někdo z vaší rodiny?“ ptal se dál.

„Ne, já ne, a o nikom z rodiny nevím.“

„Problémy v osobním životě nemáte?“

„Ne, jsem šťastně ženatý už tři roky a jsem celkem v pohodě.“ Přiznal jsem.

Doktor pokračoval dál. “Netrpíte halucinacemi? Neslyšíte třeba hlasy, nebo nevidíte něco, co není možné?“

„Ne, teda kromě ve snu nic takového.“

„S alkoholem, drogami problémy nemáte?“

„Ne, doktore, drogy neberu, občas si teda zakouřím, a jestli si dám tak jedno dvě pivka po práci… to ale není nic hrozného, ne? Zvlášť když máte tak těžkou práci jako já, teda fyzicky, jako“ dodal jsem.

„No, dobrá tedy,“ pokračoval doktor po krátké chvíli přemýšlení, „Myslím si, že vaše sny časem přejdou, není se čeho bát. A jestli ne, pak přijďte a já vám předepíšu nějaké to neuroleptikum, ale teď by to bylo zbytečné.“

„Takže se nemusím bát, že jsem … blázen?“ řekl jsem.

„Ne, to určitě ne,“ usmál se doktor. ‚Takových lidí jsou miliony, myslel si.‘

„Tak teda,“ povídám a chystám se odejít, „děkuju a nashledanou.“ Podal jsem ruku doktorovi. Ale on můj pozdrav neopětoval a místo toho se upřeně zadíval na moji levou ruku. Měl jsem ji totiž popálenou, od zápěstí až skoro po loket, ale teprve teď, když jsem natáhl ruku, doktor uviděl, že je obvázaná.

„Kde jste k tomu zranění přišel?“

„Ale, to je, jak mě popálil ten drak, … ale to je jedno,“ začal jsem se vymlouvat.

„Drak?“ Divil se doktor a díval se na mně teď skutečně jako na blázna. „Jo, drak,“ řekl jsem, „slepoval jsem papírového draka a od cigarety mi chytlo lepidlo – tak mě to popálilo.“ zalkal jsem. „Celý stůl začal hořet, a já málem taky.“

Ale to už jsem spěchal ze dveří ven, pryč odsud, z téhle cvokárny zvané ordinace, pryč do víru města. Nevím proč jsem tak moc nechtěl přiznat pravdu, a o svém zranění doktorovi lhal. Snad proto, že mě mají za blázna? Snad proto, že sám nevím, kde jsem k té popálenině přišel. Možná že třetí sen vám to poví.

Sen Třetí

Král Béowulf vládl zemi Géatské víc, než padesát zim. Zprvu zbrkle a bojovně. Vedl víc válek, než dokážete spočítat na prstech ruky. Ale tak, jako se v útlém mládí proslavil bojem s příšerami a mnohými nepřáteli, dokázal se ve stáří proslavit svou moudrostí úsilím pro štěstí svého lidu a prosperitu země.

Časem si nechal někdy i poradit a já, jeho dvorní pěvec a věrný rádce jako jediný dokázal jsem ho vždy přesvědčit o tom, co je správné a co ne. Vím, je troufalé to tvrdit, Jistě, beze mne, Wilthyna, by slavný král Béowulf nebyl ničím. Ale bez něj jsem ničím já. Jeho poslední činy totiž nevedly ke šťastnému konci.

Odedávna střežil jeskyni na severu naší země Strašlivý drak. Střežil místo, kde pohřbili Rudovlasí barbaři před mnoha lety svého velkého druida. Poklad, který jeskynní hrobka skrývala, byl nesmírný. Věděli o něm všichni, ale dokud ono místo střežil drak, nikdo se poklad neodvážil vzít. Ani slavný Béowulf, dokud byl mlád. Géatský drak byl totiž největší, nejhrůzostrašnější a nejsilnější ze všech draků. Největší a nejstrašnější saň světa. Dokud drak střežil jeskyni, nikdo do ní nevstoupil.

Až jednoho dne mladý chamtivec počkal, až půjde drak na lov a ukradl z pokladu zlatý pohár. Když to drak zjistil, začal útočit na blízké vesnice a zabíjet lidi. A král Béowulf musel jednat.

„Toho mladíka dejte pověsit,“ Pronesl rozzlobeně. Pak si vzal svůj meč, zbroj a královský plášť a s jedenácti bojovníky vyrazil draka skolit. A já jsem šel s ním.

Jistě, bylo to šílenství, a oba jsme to věděli. Drak byl nejméně padesát stop dlouhý, chrlil oheň a když roztáhl v letu křídla, dokázal prý zastínit samo slunce. Všichni z nás se báli, i těch deset nejlepších králových berserků. Ale přestože král i já jsme byli už příliš staří na boj, museli jsme do boje s drakem jít. Museli jsme své Géatské lidi bránit.

Bitva proběhla až příliš rychle.

Vlastně ani nevím jak. Přišli jsme k jeskyni, a drak se na nás okamžitě vrhl. Chrlil na nás oheň, a já se kryl svým štítem. A pak, pak dřevěný štít shořel a já ztratil vědomí…Netuším jak se boj vyvíjel dál, vím jen to, co jsem slyšel. Družiníci se prý až příliš rychle rozutekli, a jen jeden z nich zůstal s králem až do hořkého konce. Jen Wígláf, pouhý mladík, mladší než já, když jsem poprvé doprovázel svého vládce do boje s Grendelem.

Král padl, ale dříve zasadil drakovi smrtící ránu. S Wígláfovou pomocí tedy nestvůru skolil. Ale co mu to však bylo platné? Do své hodovní síně se už vrátil jen jako mrtvola, přinesen čestnou stráží na svém štítě. A o mě se postaraly mastičkářky, které obvázaly mou zraněnou levici.

Drak i Béowulf si tedy navzájem vzali životy. Na rozdíl od krále ale draka tisíce Géatů oplakávat nebudou…

Čtvrtá Část

Prchal jsem ulicemi svého města pryč od těch, kteří nevěří ve sny. Pryč od doktora, který se vyptává až příliš, pryč od něj… Ale vždyť právě to jsem chtěl, nebo ne? Chtěl jsem vědět, že nejsem šílený. A já přece vím, že nejsem. Žádný senilní stařík s brýlemi, který se mi směje do tváře, mne nepřesvědčí. I když je lékařem lidských duší…

Ale přece jen, je to trochu zvláštní, co všechno život dokáže, nebo ne? Jdu dál, teď už klidně, ulicemi svýho města, a broukám si přitom melodii ze svých snů. Hlava mě bolí a kašel mi svírá hrdlo od té chvíle, co jsem se při druhém snu málem utopil. A třetí sen? Ten na mně zanechal stopu též.

Vím jistě, že před snem s drakem jsem popálenou levou ruku neměl. Nevím, možná se to stalo v noci, možná že to byla náhoda. Ale přece jen… Kolik popálenin je přerušeno souvislým pruhem nepoškozené kůže? Kolik z vás se takhle dokáže popálit?

Ten kdo spí, určitě ne. Ale bojovník, který drží na koženém poutku dřevěný štít?

Víte, na jednoho člověka je toho dneska trochu moc.

Přišel jsem domů, a vyčerpanej sedl jsem si do křesla.

…a pak…

…jsem usnul…

Epilog

Sedím tu sám, u mohyly slavného, moudrého a mocného krále – aspoň takový se lidem zdál být. Ale co bude teď? Přemýšlím a…

…najednou mi někdo položil ruku na rameno. „Mistře skalde,“ Řekl sladký dívčí hlas a vytrhl mě ze snění. „Zazpívejte nám něco o králi Béowulfovi!“ povídala mi dívka mladá, krásná, štíhlá, asi šestnáctiletá. Podíval jsem se na ni, a na skupinku dětí, které dívku obklopovaly. „Prosím, mistře Wilthyne,“ opětovala dívenka svoji prosbu. A děti na mě hledí stejně jako ona, prosebně, dychtivě, s úctou ke skaldovi.

„Tak dobře,“ Pousmál jsem se. „Povím vám něco, co mě před chvílí napadlo. Je to o životě a smrti našeho Pána, krále, a jeho činech v zemi Dánské“ řekl jsem, a dal jsem se do zpěvu…

„Hoj! Slyšte tento zpěv o slávě Dánů,
Věhlasu vládců dávných věků,
Kdy urození muži udatně si vedli…“

Poznámky:

• Jarl – Náčelník, vládce Germánských severských kmenů
• Skald – potulný pěvec, Bard
• Král – Titul křesťanského panovníka, v tomto příběhu titul mocných kmenových náčelníků
• Pán – titul Lorda, tj. významného šlechtice
• Berserk – zběsilý bojovník, zde elitní královský válečník

Made by ASA, November 2007

P.S. Kdo pozná, proč je tohle sci-fi, je génis. Kdo ne, ten si musí počkat na pokračování.

Hodnocení