Spad

Těžké železobetonové dveře se začaly pomalu otevírat. Se skřípěním zarezlých pantů před sebou hrnuly vrstvu prachu a krysího trusu. Šero prořízly paprsky příručních svítidel a do chodby opatrně vstoupily tři postavy.

„Kryjte mě.“, zaskuhral nejvyšší z nich do vysílačky a lehkým klusem přeběhl na úpatí schodiště.

Zaklekl a zamířil svým revolverem na vrchol schodů. Jonny kývl na svého parťáka ve dveřích a rozběhl se za velitelem.

„Pane, jsem za vámi.“ Oznámil stroze a přilepil se k protilehlé zdi.

Velitel otočil prudce hlavu a štekl na třetí postavu.

„Tome pohyb, nemáme čas.“

Tom pevně sevřel kulovnici a rozběhl se za nimi. Přes plynovou masku toho moc neviděl, ale jak mu řekli na základně, bez ní by mu radiace rozleptala obličej během dvou minut.

Poklekl vedle velitele a zalícil nahoru. Schodiště končilo nějakých dvacet metrů od nich. Za ním byla prázdná ulice. Skrze úzký průzor spatřil mezi pobořenými domy vycházet slunce. Na okamžik ho oslepily jasné paprsky, než krystalická folie na sklech masky provedla ztmavení. V duchu si zanadával do pitomců. Bude muset po návratu požádat o reflexní skla. Při výcviku jim folie sloužila víc než dobře. Na druhou stranu výcvik nikdy neprobíhal na povrchu. A tady to bylo jiné. Z myšlenek ho probudil pohyb. Velitel se vydal opatrnými kroky ven. Pomalu ho následoval a snažil se těžkými kanadami moc nedupat. Na konci schodiště se zastavili. Společně s Jonnym zaujali obrané postavení a velitel vyndal z kapsy mapu. Jonny s úžasem pohlédl na ten kus papíru.

„Čemu se divíš?“, odtušil velitel.

„Jdeme do nezmapovaného území, tak se musím spolehnout na tenhle cár papíru. Až se vrátíme přehrají naše záznamy do PALMu.“

Během mluvení se snažil tlustými rukavicemi rozbalit potrhaný cár mapy.

„Ale teď nám musí stačit tohle. Sakra!“ Zaklel, když se mu podařilo papír téměř celý přetrhnout.

Konečně se mu povedlo ho rozbalit a položit na zem před sebe.

„My jsme tady.“, ukázal prstem někam do horní třetiny mapy.

„Dneska máme zajistit okolní tři bloky a najít cokoliv použitelného.“

Tom zběžně nakoukl na ten prastarý artefakt. Nitky ulic a obrysy domů rozeznal. Zbytek mu nic neříkal. Byla tam směs různých značek a symbolů. Poznal jediný z nich. Ten, na který velitel před chvílí ukázal prstem. Stejný byl dole v chodbě na úpatí schodiště.

„Kontakt na devíti hodinách!“, ozval se ve vysílačce Jonnyho výkřik.

Všichni tři bleskově zalehli zpět na schody. Do ulice jim vykukovaly jen hlavně zbraní.

„Tam.“, ukázal Tom svou kulovnicí do tmavého průchodu padesát metrů od nich.

Nejprve zahlédli neurčitý stín. Pak se pomalu vynořila hlava.

„Blbá krysa.“, odtušil velitel a vstal.

„Torgul!“, přerušil ho Jonny a strhl zpět na zem.

Tomovi se pod ochranným oblekem zježily chlupy na rukou. Ve výcviku je před Torguly důrazně varovali. Původně to prý kdysi byli domácí mazlíčci. Kočky se jim říkalo. Jenže za ta léta působení radiace a toho dalšího svinstva tady venku zmutovali. Vyrostli do dvojnásobné velikosti a konec ocasu se jim změnil ve smrtící bič. Ztratili většinu srsti a holou kůži jim pokrylo množství strupů a různých výstupků. Od lovců, kteří přežili, zaslechl, že jim tato zmutovaná kůže slouží místo brnění. Většina palných zbraní jí vůbec nepronikla. Jedinou šanci měli, když našli místo porostlé srstí. Jen tam měl projektil šanci proniknout dovnitř.

Ten, kterého spatřil Jonny se právě vynořil z okna ve třetím patře nad nebohou krysou. Ta nic netušíc pokračovala ve své cestě napříč ulicí. Již se téměř dostala do bezpečí protějšího domu, když se Torgul odhodlal k akci. Bez většího úsilí se odrazil a jediným skokem překonal tu obrovskou vzdálenost.

„To bylo aspoň patnáct metrů!“, vydechl Tom a s úžasem zíral na tu bestii.

Ta zatím přistála na zádech hlodavce. Krysa stačila jen vřísknout. V zápětí jí umlčel tenký ocas, omotávající se jí kolem hrdla. Torgul zvedl ocas i se zmítající se kořistí do výše a ladnými skoky zmizel za rohem.

„Jestli tu má někde hnízdo a nese to mladým na hraní, tak jsme nahraný.“, zanadával velitel.

„Museli bychom oblast uzavřít a hledat na další stanici.“, na okamžik se zamyslel a pak se rozhodl.

„Musíme najít jeho hnízdo. Jestli je tu jenom jeden pár s mladýma, můžeme to přenechat lovcům. Ty se o něj postarají.“

Pomalu vstal. Pohlédl na svou zbraň a zavrtěl hlavou.

„To nebude stačit.“, povzdechl si.

Zasunul ji do pouzdra a sundal ze zad kuši.

„To je něco lepšího.“, ušklíbl se.

Jonny se na ní s respektem podíval. Lovecká kuše. Tichá a smrtící. Sice dokázala vystřelit jen jediný šíp, ale soustava kladek mu dodala obrovskou energii. Dokázal prorazit i cihlovou zeď. Velitel neotálel a rozběhl se po stopách predátora.

„Pohyb vy dva!“, ozvalo se do vysílačky.

Tom neochotně vstal a rozběhl se za ním. Za běhu strhl ze zad taktický nástavec a nasadil jej na kulovnici. Sice teď byla o něco těžší, ale měl k dispozici dalekohled a majestátní ostří bodáku pro boj zblízka. Doběhl na roh a opatrně vykoukl. Torgul byl pryč.

„Tam, na té věži.“ Ukázal mu velitel na věž kostela.

Byla od nich dobrý kilometr daleko.

„Ta bestie je pěkně rychlá.“, přidal se Jonny.

Tom přiložil zbraň k oku a nastavil optiku na maximální zoom. Kostelní věž před ním vyskočila v celé své bývalé kráse. Z kostela zbyly jen obvodové zdi a ani věž na tom nebyla lépe. To však plně vyhovovalo Bestii, šplhající se po zdi vzhůru. Využívala při tom nejrůznějších prasklin a škvír. Místa s neporušenou zdí překonávala pro změnu ladnými skoky. Netrvalo to ani deset vteřin a vyšplhala se na vrchol. Tam jí mezi zbytky střechy a rozbitými hodinami přivítala mláďata. Tom sklouzl dalekohledem na rozbité hodiny a neubránil se úsměvu. Za pět minut dvanáct, pěkně blbý vtip, pomyslel si.

„Kolik jich tam je?“, vyzvídal velitel.

„Napočet jsem tři hlavy, ale může jich tam bejt víc.“

„Takže minimálně tři mláďata a dva dospělý. To by šlo. Musíme zjistit, jestli jsou sami, nebo tam mají kolonii“

„Měli by jsme to obejít z boku.“, ozval se Jonny.

Velitel se na něj tázavě podíval.

„Můj strejc je u lovců, a jako malýho mě naučil několik triků.“, vysvětloval Jonny. „Torgulové kořist vždy odtáhnou do hnízda a pak sledujou přístupový cesty, jestli je někdo nesledoval. Bojí se, aby jim jí někdo nečornul. Jsou pěkně mazaný.“

„Dobrá, tak to obejdeme zleva.“, rozhodl velitel.

Opustili křižovatku a začali se pomalu přibližovat ke kostelu. Cestou míjeli spousty zbořených domů, zbytky kdysi obrovské metropole. Byla již dlouho opuštěná a nadvládu nad městem pomalu přebírala příroda. Silnice i chodníky pokrýval hustý koberec mechu a trav a z několika pobořených domů se staly květináče pro staleté duby. Jeden z nich měl ještě zachovalé zdi s obrysy oken a dveří. Skrze ně nyní vyrůstaly silné větve.

Na další křižovatce narazili na téměř nepoškozený dům. Tedy zachovalé přízemí. Horní patra se dávno zřítily. Jen to přízemí zůstalo jako zázrakem nepoškozené. Vedle vchodových dveří bylo obrovské okno. Kryla ho spuštěná žaluzie.

„Obchod.“, konstatoval velitel.

„Znáte cíl mise. Musíme prozkoumat vše, co se může hodit.“

Tom nechápal, podle čeho velitel poznal obchod. Nad oknem byl barevný nápis plný písmen. Sice se naučil číst, ale tyto slova mu nic neříkala. Usoudil, že už velitel někdy v obchodě byl, jinak by ho nerozpoznal. Doma byly obchody tvořené zbožím, položeným na dece. Žádné cedule, nápisy, ani žaluzie. Bude se muset ještě hodně učit. Celý tento vnější svět ho fascinoval. I se vším tím nebezpečím, skrytým na každém kroku.

„Do háje, Tome, nestůj tam jak krtek a pojď nám pomoc!“

Jonny mezi tím někde vyhrabal ocelovou trubku a pokoušel se vypáčit žaluzii. Tom sebou cuknul. Přiskočil k němu a zabral. Společnými silami se jim povedlo vypáčit zámek.

„To byla ta jednodušší část.“, zasmál se velitel.

„Teď žaluzie.“

Přistoupili k ní všichni tři a zkusili jí zvednout. Bez výsledku.

„Sakra, je zaseklá.“, ulevil si Jonny.

Zkusili to ještě jednou, ale bez výsledku. Žaluzie jen zaskřípala, ale nehnula se ani o píď.

„Budeme to muset vyříznout.“, uvažoval velitel.

„Pane?“, ozval se Tom. „A na co je ta páka tady z boku?“

A ukázal na zakroucenou tyč, volně visící shora.

„Nevím, nejspíš nějaká dekorace, či co.“

Tom se nenechal odbýt. Pevně jí uchopil a zabral. Tyč se uvolnila a její spodní část ho udeřila do brady. Polekaně odskočil. Ostatní ho pobaveně pozorovali. Nenechal se tím odradit. Opatrně k ní přistoupil a zacloumal s ní. Nic se nestalo. Vrchní část končila ve zdi. Spodní byla volně pohyblivá. Již to chtěl vzdát, když zavadil druhou rukou o zakroucenou část. Tyč se protočila kolem vlastní osy. Zároveň žaluzie lehce popojela vzhůru.

„No nekecej, von na to přišel.“, pochválil ho Jonny.

„Musí tam bejt nějakej převod.“, vykřikl vesele Tom a točil zběsile tyčí.

Žaluzie vyletěla hladce vzhůru.

Před nimi se vynořila místnost plná regálů. Většina z nich byla poloprázdná. Na některých bylo vidět hromádky prachu, přikryté zmuchlaným papírem. Ten se při doteku rozpadl na prach.

„Potraviny!“, vyprskl velitel.

„Všechno se rozpadlo. Jediný co by šlo možná použít, jsou konzervy. Zkuste nějaké najít.“ Dali se do hledání. Výsledek byl žalostný. Našli jedinou konzervu. Byla malá a placatá. A z vrchu na ní byla vyobrazena ryba.

„Podělaný slanečky.“, vyprskl velitel.

„Kašlete na to. Jdeme najít to hnízdo.“, rozhodl.

Vyšli ven a vydali se původním směrem.

Po hodině dorazili na okraj náměstí. Uprostřed stál kostel s hnízdem. Velitel je zarazil na rohu a poklekl. Začal prozkoumávat volnou plochu před nimi a hledal nejvhodnější cestu.

„Budeme se muset plazit až k těm keřům uprostřed a pak už to bude dobrý. Tome, ty tu zůstaň a hlídej Torguly. Kdybys zahlédl cokoliv podezřelého, dej nám vědět vysílačkou. Nezapomeň nás krýt!“

Tom přikývl, že rozumí a vyšplhal se na vrchol nejbližších sutin. Zalehl na zeď a vztyčeným palcem dal najevo, že je jistí.

Propojil optiku s vnitřními senzory masky a začal prozkoumávat okolí. Náměstí nebylo nikterak rozlehlé. Necelých sto metrů na šířku a tři sta na délku. Ve spodní třetině stál kostel. Tedy zbytky. Celá střecha spadla a zůstaly jen obvodové zdi. Ty tvořily více než dobře ochranný val, přes který nebylo vidět dovnitř. Z čela pak stála téměř neporušená věž. Ale i na ní byl vidět zub času. Dřevěná střecha ztrouchnivěla a propadla se dovnitř. A opadaná omítka odhalovala na mnoha místech stavební kámen. Nikde však nezahlédl sebemenší pohyb.

Velitel s Jonnym se mezi tím doplazili až k obvodové zdi. Dovedně se přitom kryli ve vysoké trávě, rostoucí z původního dláždění. Velitel naznačil Jonnymu, aby ho kryl zpoza podpěrného sloupu, a pomalu se blížil ke dveřím. Dostal se bez problémů až k nim. Z vysílačky bylo slyšet jeho zrychlený dech. Opatrně poklekl a strčil do nich špičkou zbraně. Nestalo se nic. Dveře držely jak přibité. Zkusil to ještě jednou a se stejným výsledkem. Nepohnuly se, i když se do nich opřel celou svojí vahou. Vrátil se k Jonnymu.

„Musíme to udělat jinak.“, konstatoval.

„Přesuneme se pod okna a zkusíš mě zvednout.“ Jonny přikývl.

Přeběhli pod jedno z úzkých oken. Jonny se sklonil a velitel na něj mrštně vyskočil. Když se oba narovnali, dosáhl nataženýma rukama právě na okraj spodní římsy. Zachytil se a s nesmírnou námahou se přitáhl.

„ Do prdele, to jsou bar…“ Ozvalo se do vysílačky ve chvíli, kdy vykoukl přes okraj. V zápětí mu hlavu zahalil černý stín a on se zřítil nazpět. Tvrdě dopadl na záda. Tom slyšel z vysílačky jen nadávky a chropění. Když konečně optika zareagovala a přeostřila, spatřil velitele ve smrtelném zápase s dospělým Torgulem. Ten mu přistál na hrudi a prackama mu drásal krk. Bylo vidět, jak se unikající vnitřní atmosféra mísí s krví a masem a vystřikuje ven nachové obláčky aerosolu.

„Střílej, na co čekáš!“, zařval na Jonnyho otřesený Tom.

Sám zamířil na obludné tělo a vystřelil. Náměstí prořízl ostrý zvuk výstřelu a Torgul odletěl stranou. I když kulka nepronikla skrze jeho brnění, kinetická energie ho odhodila až ke zdi. Tvrdě do ní narazil a přistál Jonnymu u nohou.

„Teď!“, zavelel Tom.

Jonny namířil brokovnicí na chomáč chlupů na odhaleném břiše a vystřelil. Broky lehce pronikly kůží a z vnitřností nadělaly paštiku. Bestie zavyla a zkroutila se v křečích.

Tom zahlédl koutkem oka pohyb.

„Zmiz odtamtud!“, zařval na parťáka.

V rozbitém okně se v zápětí objevila hlava dalšího dravce. Než stačil zareagovat na situaci pod ním, odhodil ho další dobře mířený výstřel nazpět.

„Hejbni kostrou, moc dlouho je neudržím!“ Snažil se povzbudit ustupujícího Jonnyho.

Ten se mezi tím dostal do poloviny vzdálenosti mezi ním a kostelem. Již to vypadalo, že má vyhráno, když kostel ožil. Téměř doslova. Ve všech oknech se objevili Torgulové. Tom se je snažil rychle sestřelovat zpět do útrob kostela, ale zdaleka to nestihl u všech. Třem se povedlo seskočit na dlažbu a dlouhými skoky doháněli prchajícího člověka. Tomovi se povedlo strefit jednoho z nich, ale bez valného úspěchu. Bestie byla sice energií kulky sražena na zem, ta jí však nepronikla skrze obrněnou kůži. Během okamžiku byla zpět na nohou a lehce otřesená pokračovala v pronásledování.

Mezi tím se nejrychlejší Torgul přiblížil nebezpečně blízko k Jonnymu a chystal se ke smrtícímu skoku. Tom si na poslední chvíli všiml chomáče chlupů mezi ušima. To byla šance! Zamířil a stiskl spoušť. Ozvalo se kovové cvaknutí a nic se nestalo.

„Dopr…“, uvědomil si Tom, došly mi náboje!

A bezmocně sledoval, jak Torgul přistál na Jonnyho zádech a srazil ho na zem. V zápětí ho dohnaly i ostatní bestie a začaly společně drásat nebohou oběť. Zjevně se mstily za zabitého druha.

Tom v šoku pozoroval to krvavé divadlo a z vysílačky k němu doléhalo stále slabší sténání. Nakonec utichlo a on slyšel jen praskání statického výboje. Zůstal sám. Sám beze zbraně a pár metrů od rozzuřených Torgulů. Zhluboka se nadechl a uklidnil rozbouřený tep. V hlavě si srovnával myšlenky na přežití. Ať udělá cokoliv, ostré smysly těch bestií to zachytí a půjdou po něm. Pak se do popředí prodrala jedna vzpomínka. Vzpomínka na větu lektora z výcviku.

„Když se střetnete s Torgulem, nemáte šanci. Je to zvíře. Noční dravec. Vaše smysly jsou proti jeho silně zaostalé. Je rychlejší. A mrštnější. Vy jste sice silnější, ale než ho chytíte, stačí vás s přehledem rozsápat na malé kousíčky.“

Ta věta. Noční dravec! No jistě. Je citlivý na světlo! Že mě to nenapadlo dřív! Nadával si v duchu. Opatrně při tom rozepnul brašnu u pasu a vyndal z ní taktický granát. Šikovná to věcička. Nezabije, ale oběť ochromí. Lovci jí s oblibou používali na odchyt živé kořisti. Po aktivaci se v ní nabijí lithiové výbojky a vytvoří světelný šok srovnatelný s bleskem. Každého to spolehlivě na pár vteřin oslepí. V zápětí vypustí ze skryté nádržky slzný plyn kombinovaný dýmem a kořist je kompletně dezorientovaná. Potácí se oslepená v mlze a ostatní smysly mu nesnesitelně dráždí plyn.

Rychlým pohybem vrhl granát do hodující smečky. Zároveň zadal příkaz optice a ztmavil průzory na maximum. Dva Torgulové ho sice zahlédli a rozběhli se k němu, ale v běhu je dostihl oslepující záblesk. V tu chvíli se Tom smýkl ze zdi dolů a tvrdě dopadl na zem. Nohou mu projela ostrá bolest. Nedbal jí a rozběhl se nejkratší cestou ke stanici. Adrenalin a šok z nedávných událostí ho poháněli kupředu.

V polovině cesty začala být pulzující bolest v noze nesnesitelná. Při dalším kroku svaly povolily a on se zhroutil na zem. Výcvik a duchapřítomnost udělaly své, a tak se ještě v letu přetočil a poněkud krkolomným kotoulem zapadl do nejbližšího průchodu. Okamžitě se přetočil na břicho a opatrně vyhlédl ven. Naštěstí ho nikdo nepronásledoval. Pohlédl na zraněnou nohu. Z venku neviděl žádné poškození a ani oblek nebyl protržený. Naštěstí. Trhlinou by ho ozářila radiace a pak by to byla již jen otázka minut, než by v křečích, zvracející vnitřnosti, pomalu umřel. Prohmatal kotník a s úlevou zjistil, že má jen výron. I tak to bude fuška se dostat nazpět.

Když se trochu uklidnil, zaregistroval na vnitřním displeji blikající kontrolku. Signály svých umírajících druhů. Byli stále v dosahu. Připomněl si úkol mise. Téměř s odporem zadal příkaz na stažení dat. Nehodlal si znovu přehrát ten nechutný souboj. Ale velení bude chtít vidět kompletní záznam od všech. Kontrolka blikla ještě jednou a zhasla. Stažení dokončeno. S námahou vstal a rozběhl se pryč.

Na schodiště doběhl polomrtvý. Ztěžka se chytil zábradlí a napůl seběhl, napůl spadl dolů. Pevně sevřel rukojeti mechanismu zámku a roztočil ho. Nic se nestalo. Páky se na mezikruží zvolna protáčely, dveře však seděly jak přibité. Kód! Napadlo ho. Nahmatal na okraji dveří malý otvor a zasunul do něj propojovací konektor. Na displeji se objevila tvář vrátné.

„Zadejte přístupový kód, své indicie, status a účel vstupu.“ promluvila na něj ledovým hlasem.

Hlasem, který se k její mladé a krásné tváři vůbec nehodil.

„Medvídek, Tom Mad, vězeň číslo 342, návrat z průzkumné mise sektoru 117.“

Vydechl naučenou frázi a poodstoupil. Ozvalo se zabzučení, elektromagnety povolily své sevření a dveře se začaly pomalu otevírat. Tom na nic nečekal, proklouzl škvírou dovnitř a zabouchl je za sebou.

Vstoupil to dlouhé, vydlaždičkované místnosti. Z vysílačky oslyšel známý ledový hlas.

„Zůstaňte stát, dekontaminační procedura zahájena.“

Ze stropu vzápětí začalo pršet. Ne déšť, ne liják, ale hotová průtrž. Proud vody ho téměř srazil na kolena. Jak rychle začal, ještě rychleji skončil. Tom stál sám uprostřed chodby a ještě z něj odkapávaly zbytky vody.

„Ztmavte si filtr, proběhne ozáření bakterií.“

Stihl to jen tak tak. Obklopilo ho spalující modrozelené světlo. Na několika místech se mu z kombinézy valily proužky hnědého dýmu. Nic živého z venku se nesmělo dostat dovnitř. Základní pravidlo.

„Procedura ukončena, odstrojte se a můžete vstoupit“

S úlevou odepnul přezky a stáhl nepohodlnou přilbu. Zpoza ní vykoukl mladý ani ne šestnáctiletý výrostek. Rozježené vlasy, nad ušima vyholené, na temeni dlouhé, se uvolnily ze sevření a vystřelily do všech stran. Na ústech se mu objevil šibalský úsměv. Jen jeho oči prozrazovaly nedávno prožité útrapy. Oblek spadl na zem ještě rychleji. Pod ním měl jen roztrhané triko a obnošené kalhoty. Vyzul se z bot a přistoupil k vnitřním dveřím. Přiložil dlaň na snímací zařízení. Vnitřní dveře se otevřely. Z reproduktoru se ozval známý hlas.

„Vyčkejte na příjezd eskorty.“

Posbíral výstroj a vstoupil do vnitřního prostoru. Ten se diametrálně lišil od vstupní chodby. Sterilní bílé dlaždičky vystřídalo neutěšené polorozpadlé prostředí. Jako by se vrátil zpět na povrch. Jen světla tu bylo mnohem méně. Slabé zářivky nemohly nahradit sluneční svit. Sestoupil po schodech ještě níže a opatrně prošel polorozpadlým turniketem. Po několika krocích přišel na prastaré nádraží. Vedla na něj jediná kolej, mizející na obou stranách v temných tunelech.

Za několik minut v jednom z nich zahlédl světlo. Jak se postupně zvětšovalo, byl slyšet i hluk přijíždějícího vlaku. Když vjel do stanice, prořízlo vzduch skřípění zrezivělých brzd. S cuknutím zastavil. Z jediného vagónu vyskočila eskorta a zamířila k Tomovi. Byli to čtyři obrovští chlapíci, navlečení do nejnovějších uniforem. Přes polymerovou zbroj měli natažené rudé pláště s logem vládnoucího klanu. Zkřížené meče. Ta malá výšivka mu nahnala víc strachu než celá eskorta dohromady. Dva strážní ho surově popadli ze stran a zbylí se postavili za něj. Pak vystoupil jejich velitel. Sergej. Malý, tlustý sadistický prase. Proč museli poslat zrovna jeho!

„Pěkně jste to tam podělali“, usmál se a hrál si přitom s obuškem.

„Pane, my za to nemoh..“ Snažil se obhájit Tom.

Byl přerušen ránou obušku na zátylek. Zatmělo se mu před očima.

„Nelži! A nepočítej s tím, že by ti tahle mise přinesla zkrácení trestu. O to se postarám!“

A s posledním slovem ho přetáhl přes žebra. Tom se zhroutil na zem.

„Naložte ho, odjíždíme!“, přikázal gorilám a zamířil zpět.

Ty zvedly Toma a odtáhly ho do vagónu.

Hodnocení