Ticho před bouří V
Vesmírem se řítila osamocená střela. Všechny její družky zaměřené na stejný cíl již skonaly v ohnivých koulích. Kolem ní se míhaly střely z rychlopalných energetických kanónů bodové obrany, ale ona si ničeho z toho nevšímala. Soustředila se na svůj cíl, který se jí již pevně zachytil v zaměřovačích. Když střela uznala vzdálenost dostačující, odjistila detonační mechanismus. Ten začal vstřikovat do zásobníku s plasmou destabilizující prvek. Střela nyní již jen čekala na náraz do štítu, který uvolní energii spoutanou v její hlavici.
Admirál Franks zaslechl, jak někdo šťavnatě zaklel, když se na útočnou vzdálenost dostala další telijská střela a vybuchla sotva pár set kilometrů na pravoboku Atlantisu. Sám udělal v duchu to samé, protože si nemohl dovolit to říci nahlas. Bitva trvala již téměř čtvrt hodiny a on pomalu nabýval zpět ztracenou naději. Ztráty na obou stranách byly téměř vyrovnané jen malinko ve prospěch nepřátel, ale to se dalo čekat při jejich převaze tonáže a techniky. To však pramenilo hlavně ze skutečnosti, že Telijané museli rozdělit svou pozornost a sílu mezi jeho flotilu útočící z jejich levého boku a Sjednocenou flotilu dotírající na ně zepředu. Zezadu se velice rychle blížil velkoadmirál Lutr a jak předpokládal, Telijané se snažili dostat se z tohoto obklíčení. Trhl sebou, když v rychlém sledu explodovalo několik jeho superdregnoutů. Věděl, že bez Corseské aliance by se Telijané o žádný ústup nepokoušeli, prostě by je převálcovali a šmytec.
„Pane, Telijáné se odpoutávají.“ Ozval se jeho taktický důstojník.
„Vidím, Brusi, ale zdá se mi na jejich vektoru něco divného.“
„Hmm, máte pravdu, pane. Odpoutávají se od nás, ale stále zůstanou v kontaktu se Sjednocenou. Zdá se, že si chtěj spravit chuť na nejslabším z nás.“
Admirál si jen odfrkl nad bezstarostným tónem v hlase mladíka a otočil se na svého pobočníka.
„Alane?“
„Souhlasím s poručíkem, pane. Chtějí si na někom zchladit žáhu, ale rozhodně si nebudu stěžovat, jestliže to znamená, že se zdrží a vběhnou do náruče projektu Áres.“
Admirál si znovu jen něco zamručel pro sebe a obrátil se zpět ke svému displeji. Bylo pro něj velice těžké sdílet jejich nadšení, když kolem vybuchovaly jeho lodě s jeho lidmi na palubě.
„Dobrá, Alane, nebudeme si již hrát. Zkrátit vzdálenost na dostřel energetických zbraní. Stále máme výhodu větší rychlosti, tak toho využijeme. Lodě se obrátí čelem k nepříteli a budou pokračovat v boji pouze příďovou výzbrojí. Lodě, které mají poškozené nebo oslabené štíty se zařadí na konec formace a budou se jí krýt.
Prétor se mračil na displej, který mu právě ukazoval reakci lidí na jeho snahu o odpoutání z boje. Jejich snaha dostat se na dostřel energetických zbraní byla očividná a jemu se ani za mák nelíbila představa takové palebné síly. Převaha Telijanů spočívala v mohutnější a silnější střelové výzbroji nikoli v energetických zbraních, které navíc jsou slabší a oproti lidským protějškům, dokonce zaostalejší. Jediný způsob, jak se vyhnout střetu na minimální vzdálenost, byl otevřený útěk, a to si nemůže dovolit, i kdyby se žádný z jeho podřízených ho nepokusil sesadit za porušení kodexu, Druhý tribun by jako zástupce vlády jinou možnost neměl. Další možností bylo zaměřit veškerou palebnou sílu proti SRN, ale ani pak by to nemělo o mnoho větší efekt. Bylo jich prostě příliš mnoho na to, aby je zastavil všechny a i kdyby se mu to podařilo, Sjednocená ho z druhé strany oškube na kost. Uvědomil si, že tentokrát byla chyba postupovat co nejrychleji a nedat protivníkovi šanci vydechnout. Už od samého začátku je to on, komu není dovoleno vydechnout. Corseané ani Lyxiané nemusejí vůbec vystřelit a on stejně prohraje. Kdyby zde nebyli, mohl by se utěšovat tím, že způsobí nepříteli značné ztráty, ale takto to budou Telijané kdo se budou bát útoku, protože do této bitvy vrhly i veškeré zálohy a on předpokládal velmi vysoké ztráty, než se mu podaří dostat svoje lidi do bezpečí tak, aby to nevypadalo jako útěk a oni tak mohli přežít. Věděl dopředu, že jeho lidé ho zabijí, jakmile se jim dostane do rukou bez ohledu, jak malé bude mít ztráty.
„Rozkaz pro flotilu - změnit vektor na 258 v rovině. Pobočníku, zaznamenejte do lodního deníku, že veškerých důsledků plynoucích z tohoto rozkazu jsem si vědom a odpovědnost beru na sebe.“
Kolem něho se rozhostilo ohromující ticho, ale kromě jeho pobočníka se na něho nikdo nedíval. Osazení můstku mu bylo věrné a nikdo se nechtěl dívat na to, jak si nejlepší jejich vojevůdce ničí svou kariéru a život. Po téměř minutě trapného ticha si pobočník zlehka odkašlal.
„Jste si jistý, pane, svým rozhodnutím? Bude vás stát život a čest.“
„Nikoliv, čest bych ztratil, kdybych pokračoval v tomto bezvýchodném boji. Mají nad námi dvojnásobnou přesilu. Kdybychom zůstali a bojovali, tak je sice citelně oslabíme, ale z nás by nezbyl ani ten spráskaný pes. Ne, tuto bitvu vyhráli, ale pokud by se jim podařilo nás zničit, mohli by změnit celou válku.“
„Pane, rádi za Vás zemřeme.“
Prétor byl šokován hloubkou a pravdivostí tohoto přiznání. Nezemřeli by pro svou vládu, ale pro něho. Pomalu záporně zavrtěl lysou hlavou.
„Cením si toho, co jste právě řekl, ale byla by to zbytečná smrt.“
Pobočník sevřel štěrbinovitá ústa a jen pomalu přikývl. Pomalu se otočil na spojovacího poddůstojníka.
„SumarAs, odešlete rozkaz.“
„Ano, pane.“ Odpověděl spojovací poddůstojník.
Prétor strnule seděl ve svém křesle a pozoroval taktický displej. Flotila však poslušně přešla na nový, únikový vektor a jemu se ulevilo. Kdyby mezi vlajkovými důstojníky byl takový blázen a pokusil se ho sesadit, ale nikdo se o to nepokusil. Všichni věděli, jak by to dopadlo.
Admirál Franks ohromeně zíral do holotanku. Telijanské jednotky se daly na ústup po jediném únikovém vektoru, který je vyvede z připravené pasti. Uvědomil si však, že je to jeho chyba, příliš spoléhal na jejich kodex, který jim zakazoval ústup. Tento vektor mu zabrání je napadnout energetickými zbraněmi, vyřadí ze hry jak Corseany, tak Sjednocenou. Kolem projektu Áres proletí jak namydlená kočka a pak bude pouze on jediný, kdo je bude moci ohrozit. Ostatní se nestačí přiblížit dřív než vletí do hyperprostoru. Ano zvoral to, ale stejně budou muset proletět aktivním dostřelem energetických zbraní Área. Z jeho myšlenek ho vytrhl jeho pobočník.
„Pane, rozkazy?“
„Pf.. Rozkazy, jaképak bych vydával rozkazy. Ty parchanti zdrhaj a ať udělám cokoliv, nic to na tom nezmění. Jakmile se přiblížíme na dvě stě padesát tisíc kilometrů, obrátíme se k nim bokem a zasypeme je střelami, dokud nám budou nějaké zbývat. To je celé.“
„Ano pane.“
„Promiňte, pane,“ ozval se spojovací důstojník „ volá nás Hromovládce. Velkoadmirál s vámi chce mluvit.“
„Dobře, přepojte mi to na pomocnou obrazovku.“ Poručík kývl a obrátil se zpět ke svému pultu.
Po admirálově levici se rozzářila obrazovka a on se na ni pomalu otočil. Kupodivu se velkoadmirál nemračil, ani nevypadal na to, že by chtěl ventilovat hněv nad zpackanou operací. Místo toho ho oslovil téměř nenuceným hlasem, jako by se jednalo o odpolední pozvání na čaj.
„Zdravím vás, admirále. Zdá se, že Telijané se rozhodli porušit svůj kodex a utéct jak malé děcko.“
„Hmm, ano, velkoadmirále, a je to moje vina. Kdybych se nepokoušel přiblížit na dostřel energetických zbraní tak-
„Tak nic, admirále. Změnili by vektor stejně, jen o něco později. Počítal jsem s tím a myslím, že jsem našel způsob, jak je nalákat na projekt Áres.“
Admirál přimhouřil oči a zkoumavě se díval do tváře svého protějšku.
„Jak?“ To jediné slovo vyslovil beze stopy po překvapení. Poznal že podceňovat tohoto muže je velice nebezpečné. Velkoadmirál se jen malinko usmál nad svitem v admirálových očích a pokrčil rameny.
„Velice jednoduše. Změňte opatrně kurz tak, jakoby jste chtěli projekt Áres chránit, zabránit jeho napadení. Komplexy se budou tvářit jako kolonizační lodě s malým doprovodem křižníků. Pokud nebudete příliš nápadně ukazovat, že tam někde jsou ještě nějaké lodě, pak na to jistě skočí a změní směr tak, aby to omrkly.“
„To je zajímavé, ale jak se mohou vaše obří destruktory tvářit jako obchodní lodě?“ Velkoadmirál se jen znovu pousmál.
„To je jen další technická hračička, s kterou jsme si hráli. Zatím nejsme schopni zamaskovat tak velkou loď, ale jsme schopni ji trochu umazat. Rozhodně se pak může tvářit jako obchodní loď.“
Admirál jen údivem povytáhla obočí. „Aha, pak se tedy pokusíme, Franks končí.“ A pokynul poručíkovi, aby vypnul obvod.
Prétorův pobočník se díval do taktického zákresu a nepatrně se usmíval. Nebyl to vítězný úsměv, ale jen úsměv nad zdařeným krokem. Corseané byly mimo hru, Sjednocená flotila sice opisovala široký oblouk, který jim umožní neztratit mnoho z jejich rychlosti, ale i tak je dostihnou těsně před vstupem do hyperprostoru. Jenom SRN je mohlo pronásledovat a dostihnout, ale ty změnili svoji pozici a již se nesnažili dostat na dostřel energetických zbraní.
„Myslím, že to vyjde, pane. Už se tolik nehrnou na dostřel energetických.“
„Ano, ale něco mi nesedí na jejich poslední změně vektoru. Není to nejlepší možná změna.“
„Promiňte, že oponuji, ale tato změna jim umožnila zvýšit efektivitu střelby a to je podle mne to, co chtějí.“
„Ano, odklonili se od nás a zasypávají nás přesnějšími údery a ano, za několik minut budou moci využít svých bočních střeleckých stanovišť, ale stále mi na tom něco nesedí. Dávají nám tím šanci udělat přesně totéž. Být na jejich místě snažil bych se dostat se k nám zezadu co nejblíže a pak bych se obrátil bokem a zasypal nepřítele tak, že by si to pamatoval ještě po sto letech. Tohle spíš vypadá, jako by nás chtěli udržet v dosavadním směru.“
„Myslíte, pane, že by nás chtěli vehnat do léčky?“
„Ne, spíš si myslím, že nás chtějí právě naopak od něčeho udržet dál a to je dosti zvláštní. Podle senzorů se tím směrem nic nenachází a ani naši průzkumníci zde nic nenašli.“
„Ať je tam cokoliv, je to mimo senzory. Museli bychom změnit vektor a pak by nás lidi dostihli.“
„Před jejich změnou pozice jsem chtěl stejně změnit směr. Sice jim umožníme delší střetnutí, ale vyšachujeme tím Sjednocenou flotilu ze hry. Ano, zjistíme, co se tam skrývá. Změňte vektor o pětatřicet stupňů na pravobok.“
„Rozkaz, pane.“
Po patnácti minutách bylo již zřejmé, že se je lidé snaží od jejich směru odradit. Obě strany nyní využívali svá boční střelecká postavení, ale střel bylo méně. Většina lehkých jednotek již byla téměř bez munice a ani velké lodě bojové stěny na tom nebyly o mnoho lépe. Díky tomu procento úspěšných zásahu rapidně kleslo, protože lodě měli víc času na zaměření jednotlivých střel.
Na můstku Frrestu vládlo ticho podbarvené hučením přístrojů a občasným zapípáním panelů.
„Pane, mám na senzorech nějaké zvláštní anomálie.“ Protrhl mlčení poddůstojník u panelu senzorů a prétor sebou proti své vůli trhl, jak jej hlas vytrhl z myšlenek.
„Jaké anomálie?“
„Zdá se, že tam jsou lodě v klidovém režimu. Taktický úsek to odhaduje na asi třicet menších válečných lodí, které chrání tři velká plavidla. Zatím jsou příliš daleko, abychom mohli určit jejich přesné třídy. Rozhodně však míří setrvačností ven ze soustavy.“
„To budou nákladní nebo dokonce kolonizační lodě, které se opozdily. Rozvědka již několik měsíců sleduje, jak posílají pryč velké nákladní a kolonizační lodě s malým doprovodem. Jestli je to tak, pak se vůbec nedivím, že se nás snaží odradit. Co dělají lidé?“
„Myslím, že jejich velitel neví, co chce. Teď má možnost dostat se k nám na dostřel energetických zbraní, ale on nikam nespěchá. Dostane se na dostřel, až teprve budeme tři miliony kilometrů od těch neidentifikovaných lodí.“
„Právě naopak, nespěchá, protože nás stejně nemůže zastavit, ale může nás zdržet a rozptýlit dostatečně dlouho na to, aby ty lodě mohly uniknout. Lépe řečeno, aby se nedostaly na dostřel našich energetických zbraní. Za jak dlouho se dostaneme od nich na dostřel?“
„Za dvacet pět minut, pane.“
Prétor se zamyšleně zadíval do taktického displeje. V hlavě mu vířily různé možnosti, ale on si vybral jen jednu.
„Dobrá, za deset minut změníme směr o dvacet stupňů na levobok, tím si flotilu udržíme mimo dostřel energetických zbraní, ale proletíme dostatečně blízko k těm novým, abychom na ně stihli vypálit několik bočních salv.“
„Rozkaz, pane.“
Kontraadmirál Kozlov stál na vlajkovém můstku hvězdného destruktoru Zeus a shlížel na obří holotank, který byl umístěn o patro níž. Celý můstek byl obrovský a dokonce dvoupodlažní, což bylo něco naprosto nepředstavitelného i pro ten největší superdregnout. V přední části byla v podlaze ohrazená díra, kterou prostupoval holotank o průměru deseti metrů. Dolní podlaží náleželo středisku bojových informací, kde se zpracovávaly veškeré senzorové a bojové údaje. V horním podlaží pak byl uprostřed na vyvýšeném místě kruhovitý pult s mnoha obrazovkami a holoprojektory, který sloužil velícímu důstojníkovi pro okamžitý přehled o základních a nejdůležitějších informací z celého komplexu. Po obvodu byla rozeseta již obvyklá stanoviště. Samotný vlajkový můstek se nacházel v samotném jádru komplexu, ale v každém ze segmentů se nacházela zmenšená verze sloužící jejímu kapitánovi.
Jeho lodě se skrývaly za clonou rušiček, klamných cílů a jiných prostředků elektronického boje, ale brzy Telijané překročí vzdálenost čtyř milionů kilometrů a pak ho budou moci rozeznat vizuálně. Pro zaměření zbraní je to k ničemu, ale budou vědět, že čelí něčemu novému a neznámému. Největší starosti mu však způsobil jejich odklon, který znamenal, že se vyhnou energetickým zbraním lodí admirála Frankse alespoň do doby, než budou mimo jeho dostřel.
„Rozkaz pro letku. Roztočit.“ Vydal rozkaz, aniž by odtrhl zrak od holotanku, kde sledoval přibližující se nepřátele.
Telijanský poddůstojník, který obsluhoval senzory se zamračil, když mu počítače dodaly nové údaje o lodích před nimi. Zamračil se ještě víc, když je překontroloval a zjistil, že jsou správné. Připojil svou komunikační soupravu na soupravu pobočníka, ale ještě nestačil dokončit větu a už stál za ním a pročítal údaje na displeji. Poddůstojník potlačil nutkání se na něj otočit. Mezitím však pobočník odešel a on se znovu pustil do práce.
Když pobočník přistoupil k Prétorovi, byl téměř žlutý, což je to samé jako když lidé zblednou.
„Pane, přišly nové údaje o těch neznámých lodích.“ Prétor se na něj jen podíval a povytáhl čelo. „Senzory identifikovaly eskadru bitevních a dvě eskadry těžkých křižníků. Ty tři neznámé lodě mají tonáž přes patnáct milionů krulů, ale tyto hodnoty stoupají přímo úměrně s naším přiblížením.“
Prétor zesinal, ale nic neřekl. Nemohl, bylo již pozdě na nějaké opatření. Jsou sice ještě mimo dostřel, blíží se k třem milionům kilometrům, ale vletí na jejich dostřel tak jako tak.
„Budeme pokračovat podle původnímu plánu, jsou jenom tři a my bychom si to příliš zkomplikovali zbytečným manévrováním.“
„Tři miliony kilometrů, pane.“
„Zahajte palbu dalekonosnými torpédy a přejděte na maximální zrychlení.“
Kontraadmirál se otočil se žraločím úsměvem ke svému vizuálnímu displeji, aby pozoroval odpálení torpéd. Malé a velmi rychlé světelné tečky se oddělily od jeho tří lodí se zábleskem jasnějším než slunce, ani automatické filtry nedokázaly úplně odstínit jejich ostrost a kontraadmirál přimhouřil víčka, jak ho světelné záblesky bodaly do očí. Každých deset vteřin se oddělila další salva třiceti torpéd z každé jeho lodě. Normální střele by trvalo zdolat vzdálenost tří miliónů kilometrů téměř deset minut, ale torpéda ji urazí za pouhých třiadevadesát sekund. Torpéda byla sice slabší než standardní energetické zbraně, ale stále byly účinnější než ty nejsilnější pozemské jaderné střely, které používala všechna lidská námořnictva. Telijané používali střely s tekutou plasmou, která nepotřebovala přímý zásah, aby napáchla škodu. Lidé se snažili zkonstruovat podobné střely, ale neuspěli, jejich zařízení byla přílež nestabilní, prostě nedokázali vyrobit dostatečně čistou a stabilní plasmu. Teď to budou Telijané, kteří čelí vyspělejší technice a admirál by dal cokoliv, aby mohl vidět výraz nepřátelského velitele.
„Oni na nás střílí.“ Ohromený hlas taktického poddůstojníka prořízl tichý šum na vlajkovém můstku Frrestu.
„Jsme mimo dostřel střel, to by bylo nehorázné plýtvání.“
„Pane, máme problém se sledováním přilétajících-zaznamenávám druhou salvu střel.“
„To je nesmysl, žádné odpalovací zařízení nedokáže takovou kadenci.“
„Odpal další salvy. Naše sledovací systémy mají potíže se zaměřením. Jsou příliš malé a rychlé. Střet s první vlnou za padesát sekund!“
„Cože? To není možné!“
Taktický poddůstojník se ohromeně otočil na Prétora a zděšeně povídá.
„Pane, ať je to cokoliv, je to téměř sedmkrát rychlejší než konvenční střely.“
Prétor ohromeně zíral na poddůstojníka několik drahocenných sekund, než sebou trhl.
„Rozkaz pro všechny lodě. Zamířit nejkratší cestou ven ze soustavy, přímo od čtvrtého lidského svazu, bez ohledu kam nás to dovede. Zahájit na ně palbu plnými salvami. Odešlete údaje k invazním jednotkám i s příkazem ustoupit a posílit Kerberos, tam se sejdeme.“
Navzdory hlubokého šoku prétor tušil co za střely se to na ně řítí, a z tohoto poznání se mu dělalo špatně. Byl jedním z mála důstojníků, kteří věděli, jak nebezpeční lidé jsou. Telijanné již téměř jedno tisíciletí nepřišli s žádným vlastním vynálezem nebo novou technologií. Všechnu technologickou převahu zajistily rasy, které si podrobily ať už silou nebo úskokem. Ano jeho lidé dokázali uloupené systémy dál vylepšovat a stavět jiné, ale všechno mělo základ v uloupené technologii. Pozemšťané však měli velké vědecké nadání, které by jim po pár letech války vyneslo vítězství a proto vláda rozhodla o programu Genesis. Díky vyspělému genetickému inženýrství dokázali vyrobit hybridy lidí telijského původu. Jejich úkolem je sabotovat lidské vývojové programy a jejich výsledky posílat domů. Ironií tedy bylo, že lidé vymýšleli zbraně a jiné důležité systémy, ale mysleli si, že nefungují. Stejnou taktiku použily již několikrát předtím a neskonale se jim vyplatila. Jedním z takových systémů byla i energetická torpéda. Ani lidé však nedokázali zvětšit jejich dostřel dál než jakou mají normální a silnější energetické zbraně, alespoň doteď. To přesně musí být ty střely a on si najednou uvědomil, jak radikálně se rovnováha sil změnila.
Kontraadmirál sledoval úhybné manévry nepřátelské flotily a jeho úsměv se ještě rozšířil. Bude jim trvat téměř dvacet minut, než se dostanou mimo jeho dostřel a to je dostatečná doba na to, aby jim uštědřil takový výprask, jaký oni dávaly lidským lodím po celý průběh války. Jeho radost kalila pouze skutečnost, že příliš mnoho telijských lodí unikne, ale jiný výsledek již v tuto chvíli nebyl možný. Nepřátelská flotila byla příliš mohutná a lodě příliš odolné, než aby to šlo zvrátit a i když SRN a UF (Unite Fleet) budou velice snažit, nebude to stačit. Nevadí, jejich čas přijde za pár dní, až se vydají do Kerberu, aby ho osvobodily. Teď však musí zajistit, aby unikl co nejmenší počet lodí.
Prétor se křečovitě přidržel opěrek svého velitelského křesla, když se pod ním Frrest divoce vzepjal, jak několik energetických střel proniklo štíty. Najednou se ve vzdálenosti několika tisíc kilometrů objevil záblesk a ten se rozšířil po celé jedné nepřátelské salvě. Některá jeho loď musela zasáhnou přilétající střelu a ta svojí explozí musela vzít celou vlnu sebou. Ať se jim tedy podařilo dosáhnout tohoto dostřelu jakkoliv, ty střely musejí být strašně křehké.
„Pane, ta salva“
„Viděl jsem. To je zajímavé, nemyslíte pobočníku?“
„Ano, pane, ale ještě zajímavější je, že tyto střely a lodě, které je vypouštějí, vůbec existují. Nemluvě o Corseiských konvenčních lodí, které se stále ženou za námi.“
„Ano a myslím že někdo z rozvědky si to velice ošklivě odnese.“
„Nemyslím jenom to, pane, je zajímavé, že se jim je podařilo vytvořit.“ Odpověděl velice neutrálním hlasem. Prétor se na svého pobočníka podíval velice zamyšleným pohledem, ale jeho tvář byla stejně nic neříkající jako jeho hlas. O projektu Genesis vědělo mimo vojenskou radu a vládnoucí čtyřky jen velice málo Telijanů a jeho by velice zajímalo, jak se o něm dozvěděl pouhý pobočník. Nicméně uprostřed bitvy se rozhodně nic nedoví, proto se na něho pouze zaškaredil a obrátil svou pozornost zpět k taktickému displeji. Ještě pět minut a budou mimo hlavní gravitační vlivy soustavy a budou moci skočit do hyperprostoru. V duchu se pro sebe usmál, nejen Telijané budou dnes překvapeni. Standardně lze vstoupit do hyperprostoru mimo vliv jakékoliv gravitace, dnes už lze jistou část vykompenzovat, ale všechny telijanské lodě měli nejnovější kompenzátory hybnosti. S jejich pomocí mohou přejít do hyperprostoru o dobře čtyři a půlhodiny dříve, než si lidé myslí. Nebyl to zrovna velký úspěch, ale dovolí mu to zachránit velký počet jeho lodí, třebaže jich až příliš nechá za sebou zničených nebo natolik poškozených, že nedokáží lidem uletět.
„Začínají se od nás vzdalovat, za deset minut vyletí z našeho dostřelu.“
Ozval se náčelník štábu admirála Kozlova, nadporučík Herms. Admirál pouze přikývl, ale dál sledoval přibližující se nepřátelskou salvu. Jeho tvář vyjadřovala smíšený pocit z rozkazu, který mu nařizoval neprovádět úhybné manévry, a dokonce nechat několik střel dostat se na útočnou vzdálenost. Samozřejmě chápal zdůvodnění tohoto rozkazu, měli vyzkoušet obranné možnosti projektu, ale ani za mák se mu nelíbilo nechat po sobě střílet. Najednou však zalapal po dechu, když se stalo něco neuvěřitelného. Většina Telijanských lodí najednou zmizela s klamným trhnutím do hyperprostoru a na místě zůstalo jen několik desítek poškozených lodí.
„Zastavte palbu, ty už dorazí konvenční lodě. Rozkaz pro všechny lodě, změnit kurz na setkání s hlavními silami velkoadmirála Lutra.“
Nevrle zavrčel rozkaz a pomalu zamířil ke svému velitelskému křeslu.