Ticho před bouří XI

Prázdnými ulicemi Novgorodu, osvětlenými pouličními lampami a světlomety z bezpečnostních vznášedel, jelo osamělé auto. Stařičký kolový stroj s hučícím elektromotorem a černými skly zabočil do temné uličky plné nejrůznějšího haraburdí. Zpoza starého kontejneru se vyhoupl mladík ověnčený všemožnými cingrlátky. Nakrátko střižené vlasy obarvené na modrozeleno a vysoké boty by většinu normálních lidí odradily od toho se s ním bavit a ty ostatní by odradila stará, nicméně stále smrtonosná, pistole v ruce. Automobil zastavil a mladík se sehnul aby se podíval do otevřeného okénka. Cestující viděli jeho ledově modré oči, jež si každého prohlížely několik sekund. Ve stínu za mladíkem najednou vykvetl malý plamínek a ozářil dalšího muže, jenž si zapaloval cigaretu. Když plamínek zhasl ozval se ze tmy hlas, jenž i přes svou hrubost a ležérnost nezastřel vojenskou říznost.

„Nech je projet. Už na ně čekaj.“

Mladík se ještě jednou podíval po tvářích v autě, ale nakonec pohodil hlavou, aby už tedy jeli. Automobil se tedy znovu rozjel a zastavil se až na konci uličky. Cestující se nedůvěřivě rozhlíželi po okolí. Před autem byla stará zeď a ani po stranách nebyl žádný vchod. Najednou auto poskočilo a začalo klesat. Když bylo několik metrů pod úrovní vozovky, začal se za nimi strop zavírat. Snažili se rozhlédnou po okolí, ale protože řidič vypnul světla, tak nebylo možné nic rozeznat. Poklop se za nimi úplně zavřel a auto sebou znovu trhlo, jak se plošina zastavila.

Řidič znovu zapnul světla a pomalu se rozjel. Cestující teď poznali, že jsou v jakémsi tunelu, který se svažoval dolů a po několika desítkách metrů zatáčel doprava v ostrém úhlu. Žena na zadním sedadle, dobře stavěná a pohledná bruneta se zajíkla. Ve stínu se na zdi rozzářily dva malé červené body vypadající jako oči. Než jí zmizely vzadu za autem ve tmě, viděla, že oči se od auta odvrátily, a ona rozeznala jakýsi výstupek, na kterém byly posazeny.

Řidič se jen pousmál a v ozvěnu ženiných myšlenek povídá. „To je automatické obranné postavení. Ty oči jsou zaměřovací senzory.“ Po několika minutách jízdy z kopce se před autem objevila masivní kovová vrata. Nad nimi byl pozorovací senzor, který přejel celé auto a teprve poté otevřel vrata.

Auto pak vjelo na dobře osvětlené prostranství, kde bylo možné vidět několik lidí a různé barely, bedny nebo zařízení. Také tu ale bylo několik smrtonosných tanků třídy renger, což byla základní jednotka bývalé Fénické armády. Po pravé straně bylo několik dveří a vrat. K jedněm takovým vratům řidič zamířil. Když se otevřely, uviděli cestující, že uvnitř je několik dalších podobných starých automobilů, ale také i několik moderních. Byl tam také muž ve středních letech pomenšího vzrůstu s trochu silnější postavou. Automobil se zastavil a cestující vystoupili. Řidič pokynul muži, jenž se opíral o jakousi starou bednu a odešel.

„Vítám vás všechny na naší základně. Jsem Herold Hasan, ale vy mne znáte spíše jako René Žánpiera. Doprovodím vás do konferenční místnosti, kde vám bude vše vysvětleno. S tím se otočil a vydal se ke dveřím.

Oba muži se po sobě podívali, ale žena se vydala za záhadným hostitelem okamžitě. Vzpomněla si na své první setkání s oním mužem, kdy jako aktivní členka odboje dostala návrh vstoupit do služeb současné vlády. Odmítla to stejně jako její otec, protože nehodlala podporovat vládu, která se chce dohodnout s Telijany. Otec to však vzal příliš radikálně a zemřel, když vedl útok na ambasádu. On se objevil jako mimoděk ve výtahu a začal se s ní bavit na toto téma. Nakonec se zmínil, zda by nechtěla být v opozici a jako duch zmizel.

Poté se setkali, když oplakávala svého otce, a znovu se jí zeptal, zda by nechtěla vstoupit do opozice a podal jí vizitku. Večer pak seděla nad ní téměř hodinu, než se zvedla a došla na uvedenou adresu. Po dvouhodinové konverzaci se záhadným mužem se rozhodla, že musí vědět víc.

Využila všechny možné kontakty, které ji napadly, ale ty příliš nezjistily. Jenom jeden jí sdělil jednu zajímavou informaci. Podle všeho měla ona opozice spojení na templářský řád, což ji přivedlo na myšlenku, že má co do činění se stínovou gardou. Stínová garda byla spíše jen taková legenda. Její jednotky byly neoficiální ozbrojenou rukou templářského řádu. Byly to velice dobře vycvičené a vyzbrojené jednotky zajišťující útoky na vysoké telijské činitele. Oficiálně ji popírali i Telijané, ale neoficiálně se o jejich akcích vědělo.

Oba její spolucestující očividně neměli ani tušení, s kým se zapletli. Chodba, po které kráčeli, byla natřena šedou barvou. Byly zde nainstalované kamery, čidla, a všimla si i bezpečnostních dveří. Když zabočili za roh, tak se jejich průvodce po několika krocích zastavil před ošuntělými dveřmi bez jakéhokoliv označení nebo nějaké bezpečnostní odolnosti.

Vešli do malé místnůstky, kde po pravé straně byly již o poznání silnější dveře z bezpečnostní oceli, naproti vstupu byl malý stolek s křesly a vlevo pak bylo neprůstřelné sklo a malá prázdná kukaň pro ostrahu. V další místnosti pak byla sekretářka, jež se zrovna snažila něco najít v papírovém archivu. Žena se podívala na starou kartotéku a spokojeně zahlédla několik drátů, jež zřejmě vedly k destrukčnímu zařízení, které případně zničí veškeré záznamy.

Záhadný muž se na sekretářku usmál. Zeptal se, zda se již šéf vrátil z obhlídky. Sekretářka mu úsměv opětovala a odpověděla, že ano a že je již čeká. V další místnosti, tentokrát již za regulérními bezpečnostními dveřmi, byla pracovna v starodávném stylu. Dřevěný nábytek a obrazy různých krajin doplňoval koberec s jakýmsi ornamentem a starodávný lustr. Za masivním stolem, v němž byl zabudovaný počítačový terminál seděl menší štíhlý muž, jenž připomínal nějakého účetního. Malé brýle tento dojem jenom podtrhovaly. Když však energicky vstal, byl tento dojem pryč. Jeho rázná chůze a držení těla byly známkami tvrdého sportu nebo výcviku.

„Vítám vás tu. Nejprve musím říci, že jsme vás pečlivě vybrali a vy jste přišli naprosto dobrovolně, ale cokoliv zde bude proneseno, zůstane mezi námi.“ Jeho tvrdý hlas nepřipouštěl jakýkoliv nesouhlas. Poté co všichni přikývli se jeho hlas naprosto změnil. Jeho obličej dostal vlídnějšího výrazu, jeho tělo se zbavilo strnulosti a jeho hlas byl o poznání vlídnější. „Děkuji Herolde, až skončíme, tak vám zavolám.“ Jejich průvodce se tedy otočil a odešel.

„Tak, vy mne asi neznáte, ale já vás ano. Jsem André Žabér. Vy jste Henrry Hansson, bratr Coula Hanssona, jenž padl při atentátu na guvernéra soustavy. Jako ostřelovač máte na svém kontě více mrtvých než kdejaký bombový atentátník. Bohužel jako žoldák máte na svém kontě také i lidské oběti. Pan Ti Osinaga, nemýlím-li se.

Vaše nabouráni se do počítačů řízení vzdušného prostoru je téměř legendární. Vaše matka je na vás jistě pyšná, nebo určitě by byla, pokud by jí to někdo v telijském vězení řekl. A nakonec půvabná Pavlína Romanovová, dcera Johana Romanova. Byla jste mluvčím odboje a předtím jste byla členka demolišn komanda, alespoň do doby, než při jedné akci zemřel váš bratr. Stejně jako váš otec nesouhlasíte, aby se vyjednávalo s Telijany, ale také nesouhlasíte s tím, co váš otec proti tomu udělal.“ Všem podal na přivítanou ruku, jen k ruce Pavlíny se sklonil a lehce políbil. Ta se na něho pousmála a chytla jeho ruku pevněji.

„Jste galantní, ale ani váš francouzský původ, na který jste hrdý, vás neudělá někým jiným než vůdcem stínové gardy.“ Ironický úsměv jí vykvetl na tváři, když pozorovala, jak Žabérovi uvadá úsměv.

„Jak se zdá, zřejmě jsem vás podcenil, slečno Romanovová. Budu muset být trochu opatrnější.“ Oba dva si pak několik vteřin hleděli do očí a nevšímali si trochu udivených výrazů na tvářích obou mužů, jež pozorovali tento střet vůlí. Žabér údivem téměř rozšířil oči, když zjistil, že našel protivníka, jenž je mu hoden. Byl si ale také vědom toho, že musejí probrat spoustu důležitých věcí, a tak první, kdo ustoupil, byl on. Uhnul pohledem, otočil se a odešel ke svému stolu.

„Posaďte se, prosím. Rád bych s vámi prodiskutoval několik důležitých věcí. Nejprve mně však dovolte vám nabídnout něco k pití.“ S otázkou v očích se podíval postupně na každého ze svých hostů. Všichni záporně zavrtěli hlavou a posadili se na křesla okolo psacího stolu.

„Dobrá. Všichni jste o nás již určitě slyšeli.“ Počkal až oba muži přikývnou, než pokračoval. „Pozvali jsme vás, protože nastávající doba bude plná změn a my bychom se rádi podíleli na jejím vytváření. Vzhledem k tomu jaké pověsti se těší velkoadmirál Lutr by bylo vcelku obtížné se mu postavit. Templářský řád se jistě pokusí formovat budoucnost, ale velkoadmirál jim určitě nedovolí se míchat do politiky, a proto jme pozvali vás. Potřebujeme dostatečně silnou osobnost, jež se mu bude schopna postavit. Člověka, jenž nám bude schopen opatřit dostatek informací, a člověka, který nám zaručí bezpečnost našeho krytí.“ Žabér udělal dramatickou pauzu, aby všichni vstřebali tuto informaci, a pak pokračoval. „Navíc bychom chtěli, aby Telijané z toho nevyvázli tak lacino.“

„Nechcete toho zrovna málo.“ Hensson se zpod přimhouřených víček díval na Žabéra a počáteční lehký údiv již skryl pod masku lhostejnosti a ležérnosti.

„Není to zrovna lehký úkol, ale dá se zvládnout. Velkoadmirál rozhodně dovolí, aby se formovala politická základna co nejširší. Při bojích mezi stranami si pak vybere několik nejsilnějších, které pak posadí do vlády. Jsme si jistí, že stejný proces udělá i v opozici, aby tak měl jistotu, že bude mít vše pod kontrolou. Stejně to udělal po první bitvě u Sempronu. Rádi bychom tedy, abyste založili opoziční politickou stranu, která se mu dokáže postavit. S naší podporou budete mít veřejnou podporu zajištěnou.“

„Když máte takovou moc, tak proč nezaložíte stranu sami?“ Trochu nesměle, ale s velkou dávkou nevědomosti se ozval Osinaga. Z celé trojce to byl nejslabší článek. Byl to prototyp počítačového génia. O počítačích věděl vše, co se dalo a někdy i to, co se nedalo, ale o okolním světě měl jen kusé informace, a vůbec netoužil si je nějak prohlubovat. Když se na něho všichni tři otočili, tak se v křesle schoulil. „Snad sem tolik neřekl.“

„Ehm. Jak sem již řekl, velkoadmirál jistě nenechá templářský řád míchat se do politiky.“ Na to Hansson jen pokrčil rameny a na ostatní. „Mě je to vcelku jedno. Hlavně když dostanu zaplaceno.“

„Nechci vaši odpověď okamžitě. Pan Hasan vás zavede do pokoje, kde si to budete moci všichni promyslet.“ V ten moment vstoupil Hasen do místnosti. Žabér se postavil a pokynul jim. „Prozatím vám děkuji za vaši pozornost.“

Všichni tři se tedy zvedli a odešli spolu s jejich průvodcem. Když vyšli z bezpečnostní místnosti, tak se vydali doprava, tedy směrem od garáží. Po levé straně míjeli jedny dveře za druhými, až se dostali na konec chodby, kde zatáčela doleva. Hasan otevřel poslední dveře a pokynul jim, aby vešli. Romanovová se zastavila a podívala se za Hasana na nástěnný panel, kde zahlédla plán základny. Hasan si toho všimnul a vypnul terminál.

„Kde to jsme? Tohle jste nemohli vybudovat jen tak Telijanům pod nosem.“

„Ne, máte pravdu. My to nepostavili, my to jenom využíváme. Základna je ještě z předválečných časů. Podle všeho to vybudovala tajná služba, ale jistí si nejsme. Všechny prostory byli prázdné.“

„Aha.“

„Doufám, že jsem tím ukojil vaši zvědavost, a teď, když mne omluvíte, tak vás opustím, abyste mohli v klidu přemýšlet.“ S tím odešel a zavřel za sebou dveře. Když se Romanovová otočila, viděla před sebou stroze zařízený byt se dvěmi palandami nad sebou, stolem a třemi židlemi. Hansson se již uvelebil na spodní posteli a spokojeně odfukoval. Osinaga seděl u stolu a hrál si s několika součástkami, které vytáhl bůh ví odkud. Otočila se zpět ke dveřím a zkusila je otevřít. Ty se však ani nehnuly.

„Bezva.“

„Snad sis nemyslela, že tě nechaj se jim producírovat po základně, krásko. Hezky si sedni a buď hodná.“ Ozvalo se jakési zamručení z postele.

„Vám je jedno, co chtějí, jen když dostanete zaplaceno, ale mně ne. Chci vědět vše, co se vědět dá, než se rozhodnu.“ Odpověděla téměř automaticky, ale dál se věnovala prozkoumávání okolí dveří.

„S tím můžu pomoci.“ Ozval se Osinaga. Když se otočila, uviděla v technikových rukou jakousi změť součástek, tlačítek a displeje. Na displeji tam běhalo několik nesrozumitelných čísel, ale Osinaga s tím byl zjevně spokojen. Poté se usmál a zmáčkl několik kláves. Na stěně se odsunul dosti nekvalitní obraz směrem vzhůru a odkryl tak obrazovku. Na stole se odsunul kus pracovní desky a objevil se terminál. Osinaga si k němu sednul a okamžitě připojil svůj přístroj. Po obrazovce začalo běhat množství čísel a znaků, až se to zastavilo a objevil se nápis přístup povolen.

„Tak, a je to. Sem v jejich síti. Teď se podíváme, co vše se dá zjistit.“ Na obrazovce se šílenou rychlostí začaly střídat různé informace. Občas se některé oddělily a objevily se stranou tak, aby si je mohl člověk přečíst. Než si je však stihla Romanovová přečíst celé, tak zmizely s jakýmsi zamručením Osinagi. Najednou se ozval Hansson velitelským hlasem.

„Stop!“ Na obrazovce byla zrovna zpráva o jakémsi úmrtí. Když se Romanovová podívala dále málem se zajíkla na jménu, které se tam objevilo. Byla to zpráva o posledním útoku jejího otce. Informace, jež zpráva obsahovala, byly tak podrobné, že jim je musel poskytnout někdo z armády.

„Zdá se, že mají opravdu dlouhé prsty.“

„Ano, a řekla bych, že i pěkně špinavé.“

„Jo, ale jejich vybavení je úžasný. Používají Karneri C. To je skoro nemožný. To je nejnovější software. Nedá se téměř sehnat, a oni ho tu mají již, pane jo, téměř rok. Jestli mi dají podobný vybavení, tak sem jejich.“ Osinaga byl v sedmém nebi. Nedočkavě hltal všechny informace, které se mu objevovaly na obrazovce. Najednou se obrazovka zamihotala a zhasla.

„Sakra málem mě dostali.“

„Můžeš se tam dostat znova?“

„Jo, ale tentokrát tam budou už hlídači a nevím… Hm tak nic právě vypnuli přívod do terminálu.“ Osinaga odpojil svůj zázračný puzzle počítač od terminálu a nechal ho uzavřít. Poté se spolu s Romanovovou zabral do prohlížení dat, která se mu podařilo stáhnout. Hansson už znovu spokojeně odfukoval a Romanovová nepochybovala, že pokud by se k němu přiblížila a jenom do něho chtěla šťouchnout, tak jí zláme polovičku kostí v těle jen tak ze spánku, pokud vůbec spí.

Admirál Trinch právě procházel hlášení o potyčce s několika vzbouřenými telijskými loděmi, když se otevřely dveře a jimi vešli kontraadmirál Kaganovič spolu s komodorem Ritterem. Oba vesele diskutovali o nejnovější kauze omílané v holovizi. Pozdravili se s admirálem a s viceadmirálem Čapájevem sedícím v pohovce a pročítajícím si nejnovější zprávy z Oxfordu. Admirál dočetl hlášení a přesunul se ke konferenčnímu stolu k ostatním důstojníkům.

„Všechny vás tu vítám. Ještě by měl dorazit komodor Hansen a přinést nejnovější odhady. Pozval jsem vás sem na velkoadmirálovo přání. Chce od nás takříkajíc polooficiální rozbor naší situace a vývoje, a jakým se asi bude ubírat směrem. Než namítnete, že to je naše práce, tak nyní do toho musíme zakomponovat i politickou situaci. V tuto chvíli se velkoadmirál nemůže stále opřít o politickou scénu, a to mu dělá starosti. Další věc která mu dělá starosti je návrh na rozmístění jednotek poté, co se Telijané stáhnou.“ Dveře se se zasyčením otevřely a vešel komodor Hansen. Mladý, energický muž svižně vešel a s pozdravem se posadil do zbývajícího křesla. „S komodorem Hansenem jsem se o tom již trochu bavil. Nabídl se, že udělá jakýsi průzkum veřejnosti. Když dovolíte, tak tím bychom začali.“

Když o hodinu později odcházeli důstojníci z admirálovy pracovny, komodor Hansen se přesunul k baru a nalil si čejkovské pivo a obrátil se k admirálovi. Ten se v klidu posadil za svůj stůl a rozložil před sebou své poznámky.

„Jak se má Helena? Doufám, že jí je již lépe než posledně.“

„Ano, již je to lepší. Ranní nevolnosti ustupují a vrací se jí dobrá nálada. Velice ráda by byla, kdyby sis udělal čas a přijel se na ni podívat.“

„Tak to se mi v nejbližší době asi nepoštěstí a myslím, že tobě taky ne.“

„Za čtrnáct dní mám letět na Hofman kvůli orbitálním zařízením.“

„Ach ano, to využití tamějšího personálu a zařízení. V tom případě Helenu ode mne pozdravuj.“ Tchán se zetěm se na sebe usmáli.

„Teď se však pustíme do té zprávy.“

„Myslím, že bych příliš nekonkretizoval tu reakci obyvatel na těch světech, jež nebudeme moci ochránit. Na druhou stranu bych trochu rozvedl analýzu zdejší politické situace. Podle mého názoru jste ji podcenili a tu reakci osvobozených planet přecenili.“

„Možná, ale ty to bereš z pohledu mládí, kterému se tak otevřou nové obzory, ale měj na paměti že Telijané nepodporovali velké rodiny. Takže dvě třetiny těch obyvatel je ve středním a starším věku. Ti se na to budou dívat trochu jinak a nám jde o momentální situaci. To, že za několik let je budeme moci ochránit všechny, je sice hezké,ale těm starším to bude jedno. Pokud jde o politiky, tak tam jsem však nakloněn tomu dát ti za pravdu. Velký problém, nebo spíš ten největší, vidím v Lidové straně. Hlavně v jeho užším vedení. Všichni jsou to ti, kteří s námi odmítli jednat, a vede je dcera Johana Romanova, který vedl útok na ambasádu.“

„Myslím, že jsem se vyjádřil špatně. Nedělám si starosti o opozici, ale o ty, jež jsou v tuto chvíli na naší straně. Lidová strana má sice ostrý jazyk a u pasu připravenou pistoli, ale naši politici mají v kabátě dýku a ti nám stojí za zády.“ Admirál se zamračil a pokynul, aby to trochu rozvedl. „Romanovová a většina ostatních bude sice oříšek, ale mají čest. Nebudou se snažit zajistit postavení, bohatství a moc jen pro svoje osobní ambice. Nepochybuji sice, že jejich metody a způsob, jakým se budou chovat v politické aréně, bude bez rukavic, ale stále se budou snažit rozumně, přinejmenším ze začátku, nebo dokud je povede Romanovová.

Kdežto naši nejmenovaní politici jsou na naší straně jen proto, aby získali moc a bohatství. Většina z nich se měla dobře i za Telijanů a rozhodně se jim nebude líbit návrh o přerozdělení majetku. Nebo až se Corsea znovu ujme vlády, myslíš, že jen tak složí ruce do klína a budou pozorovat, jak veškerá moc se přesouvá jinam? Pochybuji, že se s tím smíří.“

„Z tohoto hlediska jsem se na to nedíval. Vím sice, že to nejsou andílci, a vím, že velkoadmirál je nechává sledovat, aby je mohl nachytat, a tak trochu zkrotit, ale to co jsi tu nastínil, se mi vůbec nelíbí. Rozhodně na to upozorním velkoadmirála, ale nejsem si jistý, jak se k tomu on postaví. Jeho největší starosti jsou ty vojenské, a ty rozhodně převažují důležitostí nad těmi politickými.“ Admirál se zamračil a mnul si hlavu, a pak se zlomyslně na svého zetě usmál.

„Myslím že jsem dostal perfektní nápad, jak to velkoadmirálovi podat.“ Jeho zeť se zamračil, a poté vyvalil oči a začal kroutit hlavou.

„Tak to ať tě ani nenapadne. Já za ním nepůjdu. Na to rychle zapomeň.“

„A myslíš si, že se tě bude velkoadmirál ptát, jestli by si k němu nezašel na čajíček komodore.“ Ďábelský úsměv, který vykvetl na jeho tváři, by mu mohl závidět kdejaký holovizní herec. Komodor se na svého tchána zaškaredil, ale dál se s ním nepřel. Věděl, že to nemá cenu.

„Dobrá, v sobotu by se měla konat svatba dcery majora Vojkova a velkoadmirál jí jde za svědka, tak se připrav na to, že tě tam představím. Rozhodně tam nebudete zabíhat do detailů, ale základní obrysy si rozhodně bude chtít projít. Teď, když mne omluvíš, musím se sejít ještě s viceadmirálem Herrisnem a dát dohromady ty přesuny a výcvik nováčků. Určitě po mne bude chtít také, abych na jeho místo jmenoval někoho jiného a on se mohl vrátit na Oxford.“

„Proč to neuděláš?“

„Ale udělám, jenom to nejde tak rychle a navíc velkoadmirál chce, abych ho ještě jednou zkusil přemluvit. Zkusím to, ale nevěřím tomu. Viceadmirál je to jenom proto, že taková hodnost náležela veliteli stanice a on ji vlastně zdědil po svém otci. Je to spíš politik než voják.“ Najednou se zarazil. „To je ono. Je to politik. Já ho zkusím přemluvit k odchodu z vojska a vstoupením do politiky.“

„Proč myslíš, že by s tím mohl souhlasit?“

„Protože velkoadmirál chce založit svou vlastní stranu, která by byla loajální. Mají tam být lidi, jež by se snažili o zachování a nebo navrácení starých hodnot a na to je viceadmirál ideální, protože Oxford si udržoval až do našeho příchodu většinu starej zákonů a tradic. Na to by mohl přistoupit, ale nejprve musím zavolat velkoadmirálovi, abych ho nepřemlouval nadarmo.“

„V tom případě já půjdu. Mám ještě taky hromadu papírování.“

„Ano, jistě. Měj se dobře.“

„Ty taky.“

V deset hodin se probudil přesně, jak měl, ale něco bylo špatně. Kolem byla tma narušována jen problikávajícím displejem. Když se pokusil pohnout, projela jím ostrá bolest, jež ho vrátila zpět do reality. Nebylo deset hodin a on nenastupoval do služby. Již byl ve službě, když se objevil ten telijský křižník a byl vyhlášen poplach. Poté si vzpomněl na zmatek, jenž panoval po zásahu strojovny, a kdy tak vypadl hlavní zdroj.

Když naskočily záložní, pak se ukázalo, že torpédoborec již nic nezachrání, a tak dal kapitán pokyn k opuštění lodě. On jako bezpečnostní důstojník se spolu s několika dalšími zdržel, aby zkontroloval, že nikde nikdo nezůstal. Bohužel se zdržel o chvilku déle, než měl. Poslední střela zasáhla corseiský torpédoborec přesně doprostřed a roztrhla ho na několik menších trosek. Seržant Merker se v tu chvíli nacházel v dispečinku oprav. Ten se při explozi uzavřel nouzovými přepážkami a udržel si tak vzduch.

Poslední, na co si vzpomínal, byla tupá rána do hlavy, jež ho poslala do říše spánku. Nyní se na podlaze posadil a třel si zátylek. Podlaha byla studená, což znamenalo, že základní systém udržování životního prostředí je mimo provoz. Dispečink však měl vlastní systém, stejně tak vlastní záložní zdroj energie.

Když se seržant zvedl aby se pokusil odsud dostat, tak se mu zamotala hlava a znovu se sesunul zpátky na zem. Po několikátém pokusu se mu to však podařilo a on došel k poblikávajícímu pultu. To, co na něm uviděl, mu však podrazilo nohy znovu. Tentokrát se však nepokusil opět vstát, věděl, že je to zbytečné. Pohlédl na své hodinky, aby zjistil, že byl v bezvědomý téměř čtyři a půl hodiny.

Seržant tedy vyndal ze své náprsní kapsy fotku malé holčičky a zadíval se na ni. Přitom druhou rukou vyndal z pouzdra svou poboční zbraň a pomalu si ji přiložil ke spánku. Místo zavrnění se ozvalo zasyčení, ale seržant se přesto sesunul bezvládně do strany a zbraň mu vypadla z ruky. Ze stínu zpoza jednoho spadlého nosníku se vynořila postava pokrytá srstí a připomínající starozemského medvěda. Mohutná postava se sklonila k seržantovi, připnula mu malý vysílač a aktivovala jej. Obě postavy se zamihotaly a zmizely.

V dutině dosti velkého asteroidu se ve stínu krčilo malé kulovité plavidlo. Díky černému plášti byl téměř neviditelný a i standardní senzory by s jeho detekcí měly problémy. Loď byla podobná oněm lodím, které se objevily v soustavě Kasandra. Její velikost však byla ještě menší než ona trojice.

Uvnitř se nyní nacházely čtyři bytosti a z toho pouze jedna lidská. Seržant Merker se probudil na měkkém lůžku v prostorné kóji. Zprvu si myslel, že se mu to jen zdálo, ale obvaz na levé ruce a bolest hlavy tomu však odporovaly. Když se rozhlédl po kóji, tak však zjistil, že není na žádné z lidských lodí. Nejprve mu přišlo na mysl, že ho zachránila některá z lixianských lodí, ale ty v jejich uskupení nebyly.

Další možností bylo, že ho zachránili Telijani, ale i tato možnost byla nepravděpodobná, protože jiná telijská loď v soustavě nebyla a jejich svaz měl šest lodí. Zvláštní bylo, že kóje neměla dveře. Všiml si toho teprve teď, ale i když prohlédl podrobněji stěny, tak nenašel jedinou spáru. Stejně tak podlaha i strop. Jakoby byl uvnitř místnosti z jediného kusu slitiny, ale to bylo absurdní. Když se seržant přesvědčil, že nemůže nic dělat, tak si lehl zpět na lůžko a pokusil se ještě odpočívat. Věděl, že na paniku je čas vždy, a tak se snažil znovu najít svou duševní rovnováhu.

V mysli se mu však objevovala jeho malá dcerka. Snažil se tak zaměstnat svůj mozek různými scénáři přežití nebo útěku. Nevěděl, že před jeho kojí stojí ona medvědí postava a skrze jednostranně průhledné stěny ho pozorovala. Postava byla v chodbě, jež byla od pohledu stejně neprodyšně uzavřena jako kóje. Najednou se uprostřed jedné stěny vytvořil tmavý bod, který se stále rychleji rozšiřoval ke kraji. Stěna se stala průhlednou a druhá medvědí postava jí prošla. Stěna se zavlnila a od kraje se znovu začal stahovat tmavý kruh. Stěna se zpevnila a vypadala stejně jako dřív. Druhá postava si stoupla k té první a zadívala se na člověka v kóji. Po chvíli promluvila dunivým hlasem.

„Vypadá nějak klidně.“

„Ano. Kdy chce doktor začít?“

„Říkal, že si musí prostudovat ty údaje, co jsi přinesl, trochu podrobněji. Jejich jazyk prý není složitý, ale nám se bude složitě vyjadřovat.“

„Takže to bude na troniku.“

Na druhé straně se zprůhlednila stěna a prošla jí třetí medvědí postava. Ta však měla na rozdíl od těch druhých na sobě jakýsi overal. Také byla o poznání menší než oba jeho společníci, nicméně byl stále téměř vyšší než průměrný člověk.

„Myslím, že je načase si s cizincem trochu pohovořit.“ Bez dalšího protahování se doktor obrátil k průhledné stěně kóje. „Troniku zapni spojení s kojí dva a zapni překladač. Využij jazykový soubor K29.“ V místnosti se ozvalo „Potvrzuji.“

„Jak se jmenuješ cizinče?“

Seržant sebou trhl tak, až málem spadl z palandy. Rozhlédl se, ale nic se nezměnilo. Chvíli vyčkával, ale již se nic neozvalo. Nakonec se tedy postavil a s očima pilně prohledávajíc prostor odpověděl.

„Jmenuji se Majls Merker. Seržant námořní pěchoty corseiské republiky. A kdo jste vy?“

„Mé jméno by pro vás bylo nevyslovitelné. Jsem vědec. Loď, na které se nacházíte, patří Azradijskému paktu. Nechceme vám ublížit. Chceme se o vás dozvědět co nejvíc.“

Seržant se trochu pobledle posadil na palandu. Uvažoval o tom sice, že ho zachránila nějaká neznámá civilizace, ale dosud to pro něho byla spíše akademická otázka. Teď když mu to ale bylo řečeno naplno, tak nevěděl co s tím. Je však seržantem námořní pěchoty, a tak trochu tišším nicméně pevným hlasem se zeptal.

„A jak mám vědět, že nám opravdu nechcete ublížit.“

„Ukážeme vám to.“

S těmi slovy se stěna před seržantem rozvlnila a zprůhlednila a on poprvé viděl své hostitele.

Velkoadmirál seděl ve svém oblíbeném křesle a pročítal si materiály povýšených důstojníků, když se ozval dveřní zvonek. Dveřmi vstoupil postarší muž v elegantním tmavě modrém saku s odznakem záložního důstojníka na klopě. Na krátko ostříhané vlasy protkané stříbrnými nitkami dodávaly pocit vážnosti při rozmluvě s tímto mužem. Jeho ostře řezaný obličej se zelenýma očima vyzařující inteligenci však kontrastoval s mohutnou postavou zápasníka. Bývalý viceadmirál stiskl nabízenou ruku a posadil se naproti admirálovi.

„Dáte si něco? Mám tu skvělou whisky, ale to vy zřejmě víte nejlépe vzhledem k tomu, že je z Oxfordu.“

„Ne, děkuji admirále, raději bych se dozvěděl něco víc o té nové politické straně.“

„Prosím, říkejte mi Karl.“

„Jistě, ale vy mně Johne.“

„Dobrá, Johne. Tak tedy k věci. Strana, kterou chci založit, by se měla jmenovat Loajální Sdružení Konzervativců. Nebude mít nic společného s Konzervativní Stranou, která se nyní utváří pod taktovkou Lva Davidova. Měla by to být skupina gentlemanů, kteří se budou zasazovat o to, aby se navrátily některé staré způsoby, aby se nepostupovalo příliš zbrkle vpřed. Je to vlastně podobný politický program, jako měl v mé době templářský řád, ale je to dobrý program.

Konzervativní strana bude mít podobný program, akorát mnohem tvrdší, protože se budou zasazovat o dnešní zákony a izolaci lidstva. Vzhledem k tomu, že na stanici Oxford se zachovaly hodnoty a zákony z mé doby, pak by to měla být ideální strana pro vás. Vím, že jste, vlastně jsi byl admirálem vlastně jenom proto, že jsi byl velitelem stanice, a také vím, jak jsi se ty a vaši předchůdci snažili udržet stanici v izolaci, abyste mohli zesílit. Vaše snaha kolonizovat Nemesis je chvályhodná, a to i výběr jména pro planetu. Za dva týdny by měli Telijané opustit Corseu a já hodlám veškerá ústředí a řízení přemístit zpět tam, kam patří. Sem si jist, že mnoha lidem z politiky se to příliš líbit nebude, ale to je jiná věc, kterou tě prozatím nebudu zatěžovat.

Naším prvotním politickým cílem musí být zvolení silného prezidenta a ustanovení silné vlády. V této vládě bych pak velice rád viděl LSK jako vedoucí stranu. Největší konkurencí bude Lidová Strana, která je velice agresivní a přizpůsobivá. Ostatní strany jsou zatím příliš neorganizované a slabé na to, aby se do něčeho pustily. Mnoho z nich zůstane tady na Petrohradu a budou spíš usilovat o místní samosprávu. Tím jsem, myslím, zodpověděl tvůj dotaz.“

„Ano, bylo to velice vyčerpávající. Zajímalo by mne však, co jsi myslel pod pojmem silný prezident.“

„To, co jsem řekl. Již sem si zákulisního vládnutí užil dost před válkou. Nyní bych chtěl jenom dohlédnou na to, aby v úřadě byl ten správný muž, jenž bude myslet na své lidi a ne na to jak vyhrát volby. Stejně tak vláda.“

„A to podle tvého mínění prezident Kozkov není.“

„Ne, není. Neupírám mu, že je svědomitý, pečlivý a oblíbený, ale není to ten typ, který by dokázal pevně uchopit otěže a kočírovat celou corseisskou alianci, aniž by se mu přitom nerozpadla.“

„Aha, a kdo by to podle tebe měl být?“

„Zatím nevím, ale již mám několik typů na lidi, kteří by se mi v této pozici líbili.“

„Doufám, že tam nemáš také mne.“

„Upřímně řečeno, ano.“

„Tak to mne velice rychle vyškrtni.“

„Ha. No, jak chceš.“

„Mám za to, že si před chvílí říkal, že máš zákulisního vládnutí dost. Tak proč přemýšlíš, koho dosadit jako prezidenta.“

„Protože ten první prezident bude muset být dosazen. Lidi by si nebyli schopni vybrat toho nejlepšího v tomto zmatku po osvobození. Poté, co se to zklidní, uspořádáme volby a lidé si budou moci vybrat.“

„Aha. Nu dobrá, nyní bych měl už jen jednu otázku. Budeme bránit těm planetám, které byly v alianci a nyní již v ní být nechtějí? Vím, že název aliance byla jen právnická klička a že de fakto byli součástí Corsei stejně jako Fénix. Ten je však kapitola sama o sobě.“

„To je velice zapeklitá otázka, kterou jsem chtěl řešit, až nastane, ale jistou představu mám už i teď. Řekněme to takhle. Země se bude starat jen o několik málo systémů, které jsou pro ně důležité. Kerberos nemá prostředky na to, aby se staral o někoho víc než o sebe. Takže z vojenského hlediska jsme zůstali my a sjednocená flotila, a ta se také nerozdělí do všech systémů.“

„Ano, ale proti tomu oni mohou namítnout, že válka je za námi a tudíž není potřeba vojenské ochrany.“

„Tím bych si nebyl tak jistý. Sou tu různí piráti, jež mají k dispozici sice staré, ale přesto válečné lodě, žoldáci a válka neskončila. Sem si jistý že Telijané tím, že nás museli propustit ze skřipce nadšení nejsou, a to i přes tu jejich novou vládu. Navíc, pustili nás tak rychle, protože chtějí, abychom sloužili jako nárazník proti Werzianům. Ti si teď musejí vybrat, jestli půjdou dál po Telijanech, nebo se pustí do nás. Nemohou nám zapomenout to, jak jsme je porazili, a pak je ponížili tím, že jsme byli tak milosrdní.“

„Ano, to je sice pravda, ale oni také mohou zkusit jít jak po nás tak po Telijanech. To sem však neměl na mysli. Měl sem na mysli ty systémy, které se budou chtít odtrhnou a budou požadovat nějaké lodě a svůj personál. Ve svých řadách máme velké procento lidí, kteří jsou právě z těchto malých kolonií, protože se z nich lépe utíkalo.“

„Hmm. Tak o tom jsem ještě opravdu nepřemýšlel. Řešit to budeme, až takový případ nastane, nicméně se nad tím budu muset ještě zamyslet. Teď však musím jít. Za dvě hodiny odlétám s Hromovládcem k Sempronu a poté ke Corsee. Jsem rád že v politice budeme mít takové lidi jako si Ty.“

„Děkuji, ale ještě jsem nic nedokázal.“

„Ano, málem bych zapomněl. Jedním z prvních kroků by mělo být také zrušení titulů. Tehdá se to zdálo jako dobrý nápad odměnit ty, jež se zasloužili o blaho státu šlechtickým titulem, ale myslím, že dnes to je jen zkostnatělá vzpomínka.“

„Možná, ale někteří lidé si na svém titulu zakládají.“

„Myslel jsem na zrušení jejich výsad a dědičnosti. To, že se již dnes neukládají, neznamená, že si někteří myslí, že je k ničemu. Právě, že ti kteří budou nejvíce trvat na jejich zachování budou ti, jež nám budou dělat nejvíce potíže i jinde.“

„Dobrá tedy.“

Hodnocení