Ticho před bouří XIII

„Pane, velitel Lorgan je tu.“ Velkoadmirál zvedl hlavu od nejnovějšího hlášení o postupu oprav. Hromovládce byl opraven v rekordním čase vzhledem k tomu, že opravárenská loď stále nedorazila. Ostatní lodě na tom byly, ale hůře. Přestože již čtvrtého dne byla jeho vlajková loď bojeschopná, on zde strávil další tři dny. 4. eskadra superdregnoutů odnesla werzianský útok nejhůře. Pět z jejích deseti lodí bylo po útoku nehybných na oběžné dráze Álfheimu.

Mohl si sice zahrát rošádu a jakmile byl Hromovládce schopen letu, zamířit ke Corsee, ale on zůstal v Sempronu. Částečně proto, že pokud by se mu nepodařilo odradit Werziany od dalších výbojů, mohlo to mít pro lidi neblahé následky, a částečně z jiného, také mnohem nepředstavitelnějšího důvodu. Nečekaně také proto, že se těšil na pravidelné večerní návštěvy werzianského velitele. Vrátil se ve svých vzpomínkách na jejich první rozhovor.

„Werziané se od vaší doby velice změnili, admirále. Již například víme, že naše první válka proti vám byla založena na omylu. Já osobně jsem ochoten vás nejen z dalšího boje vynechat, ale i poskytnout omluvu za naši předchozí chybu. Bohužel to je pouze můj názor. Mnoho z nás vám nemůže zapomenout naši porážku. Hlavně pak její konec, kdy jste na nás byli milosrdní, když jsme vám řekli, proč jsme to udělali a vy jste to v klidu vyvrátili.

Dřív jsme si mysleli, že musíme pomstít naši mateřskou planetu za každou cenu a podle toho jsme bojovali. Bojovalo se do posledního muže, do poslední lodě. Dnes známe cenu života a velkou měrou za to vděčíme vám, lidem. Proto jsem klidný. Nezneuctil jsem svůj rod tím, že bych tu nechal zbytečně zahynout své muže, ani jsem vám je nevydal.

Jakmile se vrátím domů, tak mne sice nemine vyšetřovaní mých činů, ale nepochybuji, že mne zbaví jakýchkoliv podezření. Brzy nastoupím na vůdcovské místo mého rodu. Není to velký rod, ale ani malý. Vládci nás sice nemají rádi, ale pro naši vysokou oblíbenost v armádních kruzích a u obyčejných vojáků z malých rodů, kteří nemohou mít vlastní plnohodnotné jednotky, si nemohou dovolit proti nám bez důkazů nic podniknout.“

Admirál zjistil, že tento Werzian je velice bystrý a vzdělaný, ale taky je velice nebezpečný. Hlavně když spolu hráli šachy. Dveře do jeho pokoje se otevřely a jimi vešel jeho stevard následován Werzianem a nenápadným vojákem z jeho ochranného oddílu. Ten se postavil do pozoru, a když mu admirál i seržant Sverdlov stojící u stěny za admirálovými zády pokynuli, se postavil ke stěně poblíž velitelova křesla.

To sice nebylo pro jeho fyziologii a váhu stavěné, ale po menších úpravách na něm mohl sedět déle než jen pár minut. Jeho ramenní krunýř se leskl ve světle pokoje. U pasu měl připnutý malý válec, ke kterému byla připojena hadička, která vedla až k velitelovým nozdrám, do kterých pouštěl každých pár minut potřebné látky, aby nemusel nosit celoobličejovou masku nebo dokonce skaf. Velitel se na velkoadmirála usmál, pokud se to dalo pokládat za úsměv a posadil se.

„Tak již jste našel způsob, jak nepřijít o svou milovanou věž, nebo ještě lépe neprohrát?“ Velkoadmirál se usadil do protějšího křesla, usmál se a vyvolal nad stolem holografickou projekci rozehrané hry. Za těch několik dní, kdy spolu hrávali se ukázalo, že Werzian je mu důstojným soupeřem, přestože velkoadmirál vedl tři dva. Dnes to však s ním vypadalo bledě, ale to není poprvé, pomyslel si.

„Myslím že mne stále podceňujete, veliteli.“ Přestože se mu podařilo zachránit onu věž, tak se za půl hodiny ukázalo, že to on podcenil Werziana. Mat byl téměř nevyhnutelný, když se lodí rozezněly poplašné sirény. Admirál se již chtěl zvednout, když zavadil něčím o stůl. Vzpomněl si na svůj neoblíbený náramkový komunikátor, který mu téměř vnutil jeho pobočník s nemalou pomocí seržanta Sverdlova a v duchu se kysele ušklíbl. Nesnášel ten komunikátor a odmítal jej nosit, ale musel uznat, že jeho praktičnost je na místě.

„Vlajkový můstek, co se venku děje?“ Z komunikátoru se ozval jeho pobočník a admirál si pomyslel, že na můstku musí i spát jinak to není možné.

„Na okraji soustavy se z hyperprostoru právě vynořil operační svaz. Podle SIS je tam pět a třicet lodí. Identifikace. Jsou to Werziané.“ Admirál se podíval na svého hosta, jemuž trochu ztvrdly rysy. „Rozumím, Lucasi.“

„Jestli dovolíte admirále, tak já se vrátím na planetu. Doufám, že příště se potkáme za příjemnějších podmínek a já vám budu moci oplatit vaši pohostinnost.“ Admirál přimhouřil oči a poté zavrtěl hlavou.

„Myslím, že byste měl ještě zůstat na palubě Hromovládce, za daných okolností to bude lepší.“ Velitel jen mírně naklonil hlavu ke straně a pomalu přikývl. Posadil se zpátky do křesla a zahleděl se na rozehranou hru. Velkoadmirál se po další půl hodině a prohrané partii přesunul ke svému stolu a tentokrát pomocí terminálu se spojil s vlajkovým můstkem. Na obrazovce se objevil komodor Tche´Al.

„Tak jak to vypadá komodore?“

„Zajímavě, abych tak pravdu řekl. Werziani vlétly do soustavy rozhodným způsobem a odvysílali jednu zprávu. Okamžitě zamířili k Álfheimu, ale jakmile nás zpozorovali a identifikovali, tak se zarazili. Poté zamířili k plynnému obru a odvysílali další zprávu. Odněkud z vnějšího pásu asteroidů jim přišel odpovídající signál a oni se znovu zastavili. Tady nám k dokonalé komedii chybí prý jen nějaký popcorn.“ Admirál se pousmál nad naprostým nezájmem v hlase jeho náčelníka štábu. Lixiané byli vcelku logicky uvažujícím národem, který měl o humoru naprosto jiné představy.

„Dobrá komodore. Ať nadporučík Freiser zavolá velitele Werzianů, a také ať sleduje komunikaci mezi loděmi a pásem asteroidů nebo udělám popcorn z něho. Předpokládám, že to byla jeho poznámka.“ Komodor mu lehce přikývl. „Až navážete spojení, nechte mluvit admirála Tuchačevského, nicméně mi připojte příposlech.“

„Ano, pane.“

Velkoadmirál si zapnul holoprojektor a napojil se na středisko bojových informací (SIS). Pozoroval, jak se Werziané chovají opatrně a roztržitě. Částečně to chápal. Měli pouze jednu letku dravců a téměř dvě desítky přepravních lodí. Zřejmě čekali, že soustava je stále v jejich rukou. Z pásu asteroidů se vynořil osamělý dravec, který byl identifikován jako jeden z těch, které se podílely na přepadení kontraadmirála Pokriškyna. Na komunikačním displeji se objevila werzianská tvář v nazelenalém oparu a z komunikátoru se ozval hrdelní, dunivý hlas s výrazným neurčitým přízvukem.

Velkoadmirál naslouchal klidným slovům odpovědi kontraadmirála, ale dál sledoval holoprojektor. Werzianské lodě se spojily s osamělým dravcem a zůstaly viset na polovině cesty k planetě. Werzianský velitel si nejprve vyslechl lehce ironické uvítání v soustavě, poté odsouzení útoku na lidské lodě bez vyhlášení války nebo jiného zjevného důvodu a nakonec ještě ultimátum, aby se vzdali. Z hyperprostoru v místech, kde Werziané vstoupili do systému se v tu chvíli objevil malý svaz o padesáti lodích, které se k nim pomalu začaly přibližovat.

Velkoadmirál se usmál nad výrazem werzianského velitele, než se přerušilo spojení. Byl to 1. domovský operační svaz, který nechal na hranicích soustavy, aby měl zálohu. Při prvním útoku se jim nepodařilo zadržet werzianský útočný svaz, ztratil se jim. Poté, co se od velitele Lorgana dozvěděl, že čekají posily, nechal svaz kontraadmirála Simonsové na svém místě. Teď se deset superdregnoutů s doprovodem vynořilo tak, že jim Werziané nemohou utéci, nebo alespoň přepravní lodě. Dravci měli dostatečnou rychlost, aby se vyhnuli částečně boji a utekli, ale s tím nepočítal. Stiskl tlačítko a spojil se s můstkem. Na kraji komunikační obrazovky se objevil věčně se mračící obličej kapitána Kirova.

„Admirále.“

„Kapitáne, až se flotila vydá je doprovodit tak Hromovlodce zůstane na místě. Chci připravit přivítání pro werzianského vlajkového důstojníka. Tentokrát však, abyste měl trochu zadostiučinění, tak tam budu s vámi.“ Kapitán si jenom něco zabručel pod svůj pěstěný plnovous, z čehož si admirál odvodil kapitánovo „ano, pane“.

„Jste si jistý admirále, že velitel vaše v uvozovkách pozvání přijme?“

„Podle toho, co jste mi řekl veliteli, pak ten, kdo tam velí, nebude mrhat životy. Navíc pouze dravci mají šanci odsud se dostat. Přepravní lodě však nemají nejmenší šanci a na jejich palubách se nachází tisíce Werzianů, které by museli opustit. Ne, on tu nabídku přijme, protože nemá jinou možnost.“ Kapitán jen pokrčil rameny a znovu se zahleděl na hologram. Tam byla již znát zvětšující se mezera mezi hlavním uskupením a Álfheimem. Werziné stále zůstávali na svém místě a již nereagovali na lidské vysílání. Když se lidské lodě dostaly na tak krátkou vzdálenost, jež byla krátká i na paprskové zbraně, odpověděli Werziané na lidské vysílání. Tentokrát se na obrazovce objevila jiná tvář a admirál si všiml, jak sebou velitel trhl a pootevřel překvapením ústa, ale nic neřekl.

„Bude nám potěšením vás doprovodit k planetě, vzhledem k argumentům vašeho pozvání.“ Tvář kontraadmirála Tuchačevského se viditelně uvolnila. „Jsem si jist, že váš velitel nás přijme velice srdečně.“ Kontraadmirálova tvář se opět stáhla.

„Jak můžete vědět, že zde nevelím já, když s vámi mluvím jenom já.“

„Nemohu a nevím. Proč by, ale vlajková loď zůstávala na oběžné dráze kolem planety.“

„Proč, si myslíte, že je Hromovládce vlajková loď. Může být jen poškozená jako ostatní nebo může zajišťovat podporu pozemním jednotkám.“ Velkoadmirál si povzdechl.

„Ať je to, kdo je to, tak je pro chudáka Lva příliš silným soupeřem. Už z něho vytáhl, že tu nevelí, že je Hromovládce vlajková loď a že je poškozená. Předpokládám, že byste mi nemohl říci alespoň jméno veliteli.“ Velitel lehce polkl a zadíval se na obličej na obrazovce. Werzian právě kontraadmirálovi vysvětloval, proč Hromovládce neposkytuje podporu pozemním jednotkám.

„Je to vrchní vesmírný komtur Troglan.“ Řekl polohlasem. Admirál se spojil s vlajkovým můstkem.

„Poručíku, spojte se s Odyseem. Od teď se zhostím rozpravy s našimi hosty sám.“

„Ano, pane.“ Admirál Tuchačevskyj nechal Werziana domluvit.

„Výborně. Jak se zdá, tak vaše výřečnost sklidí žádaný výsledek, ale dejte si pozor, abyste dokázali sníst to, co jste si sami navařili.“ S tím se kontraadmirál odpojil z kanálu a jeho místo zaujal velkoadmirál. Na Werzianově tváři nebylo poznat žádné překvapení. Buď se dokázal velice dobře ovládat, nebo si to odvodil, když se dozvěděl jméno vlajkové lodě.

„Zdravým vás vrchní vesmírný komture Troglane, jsem velkoadmirál Luthor. Těší mne, že válečné umění nedosahuje vašich výřečných výšin nebo filozofických hloubek velitele Lorgana.“ Tentokrát sebou Werzian nepatrně trhl. Chvíli se upřeně na něho díval, a poté nepatrně sklonil hlavu na znamení, že je mu důstojným soupeřem. Admirál mu poklonu vrátil. „Těším se na naše setkání.“ S tím vypnul kanál a pomalu se opřel.

„Asi mi toho o vrchním vesmírném komturovi Troglanovy moc neřeknete, že?“

„Už jen to, že jsem vám řek, kdo to je a jeho jméno, mne může stát víc než to, že jsem se vám vzdal.“

„Nu dobrá, omlouvám se. Pokud mne omluvíte, musím ještě něco zařídit. Pokud budete chtít, tak vám četař Fornhaim zajistí spojení s planetou.“ Werzian na to hluše přikývl a dál pozoroval hologram, který stále zobrazoval taktickou situaci. Admirál pokrčil rameny a odešel z místnosti.

Na vlajkovém můstku byl klid. Zamířil k holotanku a po cestě se k němu připojil komodor Tche´Al, nikdo jiný si jich nevšímal.

„Stále máte námitky proti ponechání 1. domovského svazu mimo soustavu?“

„Musím uznat, že pro tentokrát to vyšlo, ale stále si myslím že to byl příliš velký risk. Pokud by Werziané přiletěli v mnohem větším počtu, stalo by se nám toto rozdělení osudným.“

„Kdo nic neriskuje nic nevyhraje. To je odvěká pravda a válka je vždy o riziku.“

„Válka je pokračování diplomacie nediplomatickými prostředky. Nevím, který člověk z vaší historie to řekl, ale rozhodně je to mnohem přiléhavější než to, že smrt tolika bytostí je pouze risk jako v nějaké hře.“

„Válka je hra, kterou hrají ti, kdo na ni mají žaludek, nebo ti, kdo jsou dost vysoko, aby to pro ně byla jenom hra. To, myslím, řekl admirál Jank´sin po bitvě u Sempronu.“

Komodor se chystal k odpovědi, ale při pohledu na admirálovu tvář si to rozmyslel. Dokud nepotkal velkoadmirála, tak měl podobné debaty docela rád, ale když několikrát zkusil s ním rozvíjet filozofickou debatu nikdy se mu nepodařilo vyhrát.

Admirálovi zaškubaly koutky úst, jak uhodl, na co jeho náčelník štábu myslí.

„Ehm… ano, pane.“

„Výborně, komodore. Připravte, prosím, náležité uvítání pro naše hosty, a když říkám náležité, tak myslím náležité.“

„Rozumím pane.“

„Zařiďte také, aby se toho zúčastnili všichni velitelé skupin. Jsem si jistý, že to pro ně bude velice poučné.“

„Ano, pane, ale budeme muset nechat čekat naše hosty.“

„Neuškodí malé připomenutí toho, že jsou našimi hosty.“

„Jistě, a také nechám všechny lodě v pohotovosti, a štíty budou zapnuty. Pro jistotu.“

„Myslím, že by to nebylo nutné, ale určitě to bude mít trochu uklidňující účinek, a to na obou stranách. Mmm. Dobrá, zařiďte vše potřebné a sejdeme se v člunovém doku. Já si mezitím zajdu za kapitánem Kirovem. Určitě bude celý nadšený z nadcházející schůzky.“ Oba důstojníci se usmáli a rozešli se.

O čtyři hodiny později se velkoadmirál stále zdržoval v kapitánově kajutě a prohlížel si holografii jeho ženy. V pohodlném křesle přes konferenční stolek seděl kapitán Kirov a mračil se do neznáma, což jak by někteří řekli, byl jeho normální výraz. Na pohovce pak seděli trochu nervózní kapitán Spown a komodor Tche´Al. Oba postupně přišli, aby admirálovi připomněli, že již hodinu jsou připraveni k přijetí werzianského „hosta“. Admirál se jen usmál a pozval je dál. Dveře se otevřely a jimi vešli v dobré náladě ostatní vlajkoví důstojníci pozvaní pro tuto příležitost, vracející se z důstojnické jídelny, kde si dopřávali vydatnou večeři.

„Admirále, pánové. Tuto loď vyjíst a vypít, to pro nás nebyl vůbec žádný problém. Budu velice potěšen, když mne některý den navštívíte na Admirálu Nimitzovy, pak vám předvedu, jak vypadá pořádná..é jídlo.“ Ozval se kontraadmirál Pokriškyn. Admirál se jen pousmál.

„Dobrá, admirále, já vás vezmu za slovo. Než odletím, tak se stavím na oběd a věřte tomu, že já jsem náročný host.“ Všichni se zasmáli. „Nyní se, ale už přesuneme dolů na člunovou palubu, a nebudeme dále naše hosty napínat.“ Všichni, kdo seděli, se zvedli a následovali svého velitele do chodby. Komodor se spojil s můstkem, aby dal zprávu Werzianum, aby přiletěli.

Po deseti minutách stání v člunovém doku se velkoadmirál otočil ke Kirovovi.

„Myslím, že naši hosté zřejmě nechtějí hrát podle našich pravidel. Zřejmě jim je budeme muset připomenout, kapitáne.“ Na tváři kapitána Kirova se objevil zlomyslný úšklebek.

„Ano, pane, a má to být připomenutí nebo připomenutí?“

„Myslím, že by mělo stačit lehké pošťouchnutí jedním výstřelem.“ Kapitán odešel stranou a o pět minut později se vrátil se škodolibým výrazem ve tváři, jenž mu dával ďábelského vzhledu.

„Zdá se, že si již nová pravidla zjistili. Jeden dravec vyřazen.“

Admirál jen pokývl hlavou jak měl ve zvyku a živě si představil, jak asi vypadá onen vyřazený dravec. Na druhou stranu pokud jsou obě lodě v klidu, pak paprsek nenadělá zas až tolik škody. Projde skrze loď a zanechá za sebou vypálenou díru o průměru ne větším než milimetr. Jiná věc je v bitvě, kdy se obě lodě pohybují. Paprsek se pohybuje v zasažené lodi jako nůž a doslova ji krájí na kusy.

Mezitím se v kotevních úchytech usazoval werzianský člun. Přetlakové dveře se otevřely a jimi vyšel mohutný Werzian s arogantním výrazem v očích. Na nohou měl vysoké zelené vojenské boty a na sobě lehkou bojovou kombinézu černé barvy, kterou používali lovci. Ramenní krunýře mu zakrýval splývavý plášť tmavě modré barvy. Jak mu velitel Lorgan vysvětlil, tak to byly určující barvy jeho rodu. Major Vojkov se postavil do pozoru a rázně zavelel.

„Póóózor. K poctěé zbraň.“ Pulzní pušky vylétly vzhůru v dokonalé souhře a oddíl námořní pěchoty se postavil do předpisového pozoru. Naproti oddílu se stejně tak postavil špalír námořních poddůstojníků a mužstva. Nebyl tak působivý jako pozor námořních pěšáků, ale nedalo se mu nic vytknout. Za admirálem pak stál v pozoru hlouček důstojníků a po jeho boku volně vlajkoví důstojníci.

Werzian nejprve ustoupil, aby udělal místo několika svým podřízeným, a poté se rozhlédl po člunovém doku. Na jeho tváři ani jeho držení těla se nedalo poznat, zda to na něho udělalo nějaký dojem, ale admirál si byl jistý že svůj účel to splnilo. Obě skupiny na sebe několik okamžiků nehnutě hleděly, aniž by se jedna nebo druhá chystala pohnout. Nakonec se bez jakéhokoliv upozornění pohnuli Werziané.

Když přišli až k těsně k důstojníkům, komtur se lehce uklonil, ale nezkřížil své paže na znamení úcty. Velkoadmirál si byl však jistý, že to nebylo ze vzdoru, ale z normálně arogantního chování tohoto vysoko postaveného jedince zvyklého téměř všem a všemu poroučet. Narovnal se a čekal, když se však velkoadmirál k ničemu neměl, lehce trhl rameny, což se dalo přeložit jako pohrdavé odfrknutí.

„Jsem Vrchní Vesmírný Komtur Troglan.“ Admirálův pobočník se mu později přiznal, že by přísahal, že ten Werzian to řekl i s těmi velkými písmeny. „Toto je velkoweruk čtvrtého stupně Laskog, velitel našeho doprovodu a velkovelitel čtvrtého řádu Hufog, velitel pozemních jednotek.“ Velkoadmirál každému zvláště pokynul.

„Jsem velkoadmirál Lutr. Vlajkoví důstojníci zdejší flotily. Kontraadmirál Tuchačevskyj, kontraadmirál Krakov, kontraadmirál Simonsová a kontraadmirál Pokriškyn. Nejsem si jistý, jestli se znáte osobně, ale toto je velitel Lorgan. Dosavadní zdejší werzianský velitel.“

Komtur se podíval na každého z jmenovaných a na chvíli se jeho pohled zastavil na veliteli. Lehce pokynul hlavou a přesunul svůj pohled na velkoadmirála. Velitel se mezitím přesunul za komtura.

„Děkuji, že jste přijal mé pozvání k této návštěvě, komture.“

„Myslím, že by pro mne bylo dosti těžké vaše pozvání ignorovat, třebas že jsem se o to snažil.“

„Všiml jsem si.“

„Všiml jsem si, že jste si všiml.“ Ostatní jen němě pozorovali tu slovní přestřelku. Na několika tvářích se objevil lehký úšklebek. „Teď, když máme za sebou zjištění, kdo určuje směr, tak bychom mohli přejít k důvodu vašeho pozvání.“

„Ano, když mne a mé důstojníky doprovodíte do konferenční místnosti, pak bychom mohli začít onu diskusi. Pokud se to dá tak nazvat.“

Do kabiny výtahu by se všichni nevešli, ale rozhodně je udivilo, když velkoadmirál nastoupil spolu s komturem sám, nepočítaje velkoadmirálova strážce a oba pokynuli ostatním, aby si počkali na druhý výtah. Když se dveře zavřeli komtur se ohlédl a zkoumavým pohledem si změřil seržanta stojícího jim za zády.

„Ehm.. Tedy můj vzkaz jste dostal.“

„To znělo spíše jako konstatování než jako otázka.“

„V jistém smyslu slova to tak i bylo. Dosti by mne zajímalo, jak jste se tvářil.“

„Jak bych se asi mohl tvářit, když mne na Petrohradu v přísně střeženém soukromém pokoji očekává werzianský host. Navíc s tou nejbláznivější historkou a ještě šílenějším vzkazem.“ Velkoadmirál se natáhl k panelu a zastavil výtah. Poté se otočil a podíval se zpříma do očí svému hostu. „Chtěl bych si něco vyjasnit. To, že oba máme stejný cíl, ještě neznamená, že zapomenu, že oba stojíme na opačné straně barikády, než ten druhý.“

„V tuto chvíli stojíme na opačných stranách, ale pokud se nám to podaří, tak se to změní. A já věřím, že se nám to podaří změnit.“

„I já věřím, jinak bych tu nebyl.“ Ještě několik sekund si hleděli do očí hledajíce v nich nějaký náznak zrady toho druhého. Poté se velkoadmirál obrátil zpět a znovu rozjel výtah.

Když se dveře otevřely, již na ně jejich podřízení čekali. Werziané si zachovávali neutrální, nic neříkající výraz, ale zato lidé byli mnohem čitelnější.

„Zdá se, že jsem zadal jinou cílovou stanici.“ Admirálův pobočník jen nadzdvihl jedno obočí a střelil pohledem k seržantovi, ale poté se s odevzdaným výrazem zařadil do průvodu.

V konferenční místnosti kam průvod dospěl, bylo chladno, nebo aspoň tak se to admirálovi jevilo. Admirál se pohodlně opřel a sepjal ruce před sebe a vytvořil jimi stříšku. Zadíval se do hluboko vsazených werzianských očí a přemítal o své roli. A role to opravdu byla, protože kdyby tady nachytal Werziany bez předchozího upozornění, nerozpakoval by se vůbec a strčil by je do vězení, nebo je nechal zabít, pokud by se nevzdali. Poté by sebral své lodě a vydal se trochu jim pocuchat nervy blíže k hranicím. Takhle však si jen v duchu povzdechl a nadechl se.

„Můžete mi vysvětlit werzianskou vojenskou přítomnost v Sempronu, komture? Vysvětlit mi, proč byly mé lodě napadeny, planeta přepadena, a to vše velice daleko od werzianských hranic? O vyhlášení války ani nemluvě.“

„Ano.“

„Opravdu? Tak to jsem zvědav.“

„Naše vláda se rozhodla zabezpečit naše hranice před odvetným útokem Telijanů.“

„Telijané jsou nyní na ústupu a nemají důvod vás napadat, když to znamená znovu oblétat lidská teritoria.“

„Možná. Naše jednotky zaútočily na jejich hranice spolu s Korolany a oni to určitě nenechají jen tak.“

„Jak jste právě podotkl, tak se musejí potýkat s korolanským útokem, a tak nevidím důvod, aby se ještě pouštěli do krkolomného letu k vám, který by jen odváděl potřebné jednotky.“ Velkoadmirál si všiml, že se jeho pobočník čím dál tím víc mračí nad probíhající diskuzí. Přelétl všechny tváře svých podřízených a semkl rty, když na většině z nich rozpoznal podobné příznaky. Dlouho je nebude moci držet v nevědomosti.

„Korolané sami nemají dostatek jednotek, aby mohli Telijanům odolat, teď když stáhli svou expanzní flotilu z lidských sektorů. Navíc jejich nová vláda je mnohem výraznější než předešlá. Jakmile se vypořádají s Korolany, což bude podle našich nejlepších odhadů do šesti až osmi měsíců, tak se obrátí zpět tímto směrem. Znovu udeří na vás a Lixiany a to mnohem důrazněji, než tomu bylo do teď. Jejich noví velitelé se nebudou muset ohlížet za sebe, zda se je někdo nechystá sesadit nebo i zabít. Mezitím se rozběhne znovu naplno zbrojní program. Sice předpokládáme že budete klást tvrdý odpor, ale vaše nepočetná námořnictva jsou a budou rozprostřena na příliš veliké ploše. Naše velení tedy rozhodlo o zbudování takzvané záchytné zóny, jež ochrání naše nejbližší hranice. A čirou náhodou nejbližší hranice k Telijanům jsou zde.“

„Aha, a nenapadlo někoho z vašeho velení se nás zeptat?“ Všiml si jak werzianský generál poklepal svými ostny o sebe v jakémsi nevěřícném odfrknutí.

„A co by se tím změnilo?“

„Například bychom vám sdělili, že jsme si tohoto nebezpečí vědomi a dříve nebo později bychom vás kontaktovali.“ To už se po sobě otáčeli nevěřícně jak lidé tak Werziané. „To však nemění nic na tom, že jste to udělali.“

„Začali jsme s tím těsně předtím, než jste se tu ukázal, a až do teď si nás nevšimli ani Telijané, ani vy. Technicky vzato jsme zaútočili proti Telijanům, a těm jsme válku vyhlásili. Nicméně rada dospěla k rozhodnutí, navzdory jistým opozičním hlasům, že by bylo vhodné vás alespoň informovat o našich úmyslech, a to je vlastně důvod proč jsem zde. Nebo alespoň hlavní důvod.“

„Aha, takže to máme brát jako omluvu, nebo vyhlášení války?“

„Myslím, že v jistém slova smyslu to je omluva než vyhlášení války. Nehodláme dál pokračovat. Sempron byl náš konečný cíl.“

„To jsme vám tedy vděční.“ Poznamenal ironicky kontraadmirál Pokriškyn.

„Měli byste, protože jsme mohli pokračovat tam, kde Telijané skončili.“ Ozval se v odpověď velkovelitel.

„Myslím, že byste tvrdě narazili. Jak vidíte, tak naše vesmírné jednotky nejsou tak roztroušeny, jak si myslíte.“ Zapojil se do hovoru kontraadmirál Tuchačevskyj. Než mohl některý z Werzianů odpovědět, tak je zarazil komtur.

„Možná ano, možná ne.“ Jeho oči se upíraly na velkoadmirála.

„Možná ano, možná ne. To je velice přiléhavé. Všichni máme své důvody proč věřit, že by vyhrála ta či ona strana, ale nebudeme je zde rozebírat. Vraťme se k původnímu tématu. Požaduji okamžité stažení všech werzianských jednotek z lidských a lixianských území. V případě, že své jednotky do týdne stáhnete jsem ochoten to přehlédnout jako omyl a vyslat vyslance, abychom mohli zahájit diplomatické rozhovory. Každá werzianská jednotka, která se bude nacházet v lidských teritoriích po uplynutí stanovené lhůty, bude považována za nepřátelskou, dokud neprokáže své úmysly.“ Komtur svraštil své oční oblouky, protože takovouhle reakci nečekal.

„Nechci vést válku proti Werzianům a doufám že tento incident se rychle vysvětlí. Tím také uzavřu náš rozhovor a dám vám deset hodin na evakuaci vojáků z planety a odlet ze soustavy. Teď vás doprovodím do člunového doku.“ S poslední větou se pomalu, ale rázně zvedl od stolu. Všichni kolem se na něho dívali a trochu rozpačitěji vstávali ze židlí. Komtur počkal, až se všichni lidé zvednou, než se zvedl se svým doprovodem také. Poklepal si ostny v těžko rozluštitelném gestu a vydal se na cestu. Do výtahu pak opět nastoupili sami, ale tentokrát se ozval okamžitě, jak se dveře uzavřely.

„Přesně téhle reakci jsem se chtěl vyhnou, tím že jsem vás kontaktoval. Zdá se, že jsem vás špatně odhadl.“

„Nemějte obavy, komture. Mám to promyšlené. Vím přesně, jak vaše velení zareaguje. Do týdne se na Werzos nedostanete. Předpokládám, že se Sempron nepokusíte dobít, a v tom případě mi to ponechává volnou ruku k reakci. Za šest dní sem přiletí mé jednotky a s nimi pak vyrazím přímo k Werzosu.“ Komturovy se rozšířily oči a otevřel nevěřícně pusu.

„Tím, že vaši vládci budou mít mé ultimátum několik dní, budou ve špatné náladě, ale přílet mého svazu by je měl velice rychle zklidnit. Při cestě se budu vyhýbat odhalení a boji. Při vletu do vaší soustavy však budu potřebovat pomoci. Jakmile se vynořím, mohl by někdo zpanikařit a začít střílet. To si ani jeden nepřejeme. Jakmile budu v soustavě nebude vládcům zbývat nic jiného, než mne vyslechnout, a na to velice spoléhám.“

Komtur se stále s rozšířenýma očima díval na velkoadmirála, ale o jeho slovech přemýšlel. Díky vysoké duševní sebekázni dokázal překonávat takováto emocionální vypětí téměř okamžitě, a to byl také jeden z důvodů, jak se dostal do své funkce. Dokázal reagovat mnohem rychleji a lépe než jiný. Nyní uvažoval o tom, jak velkoadmirál úplně přebudoval jeho plán na uklidnění domácí situace a samozřejmě upevnění své moci. Když se nakonec ozval, jeho hlas zněl stejně klidně a kovově jako kdykoliv předtím.

„A co ode mne vlastně chcete?“

„Jen abyste se postaral o přátelský doprovod.“

Komtur měl co dělat, aby se znovu nevěřícně nepodíval na svůj protějšek. Jako komtur mohl tento přátelský doprovod nařídit, ale to by se přiznal, že celou dobu tahá v zákulisí za nitky a vládci by mu to rychle zatrhli. Měl by velké štěstí, kdyby ho jenom sesadili. Na druhou stranu by mohl zamíchat rozpisem služeb a převelet několik lodí tak, aby tam byl jeho rod, ale tím se znovu odhalí. Pokud by se to však podařilo, měl by velkou šanci povznést svůj rod mezi vládce, a to byl vlastně jeho konečný cíl. Navíc by mohl zařídit cvičení flotily poblíž hlavní soustavy, kdyby se něco zvrtlo. Uvědomil si, že admirála nejen opravdu odhadl špatně, ale že ho i podcenil, protože si musel být také vědom oněch důsledků.

„Dobrá, admirále“ odpověděl pomalu. „Zařídím přátelský doprovod. Jistě víte, nebo si dokážete zjistit, kde se nyní nachází naše nejvzdálenější planeta systému. Na jeho oběžné dráze bude čekat onen doprovod.“

Velkoadmirál se lehce usmál a znovu spustil výtah. „Výborně komture.“

Na galerii člunového doku na ně již ostatní čekali a tvářili se ještě nervózněji, než když podal Werzianům své ultimátum. Komtur si stoupl ke svým druhům a obrátil se k velkoadmirálovy. Zkřížil své mohutné čtyři ruce na hrudi a lehce se uklonil. Ostatní Werziané, snad až na velitele Lorgana se trochu rozpačitě a nervózně uklonili také. Velkoadmirál se jim lehce uklonil v odpověď, a poté jen sledoval jak nastupují do člunu a odlétají. První, kdo se ozval za admirálovými zády, byl jeho pobočník.

„Zase jste zmáčkl špatnou cílovou stanici, pane?“

„Ne, kapitáne, ale zde to nebudeme rozebírat. Vrátíme se do konferenční místnosti.“

Velkoadmirál se rozhlédl po přítomných tvářích a v duchu si povzdech. Nemůže jim prozradit vše, ale část pravdy jim říci již musí. Raději by to ututlal, ale někteří z nich brzy stanou členy onoho svazu, který zamíří k Werzosu.

„Stejně jako ani první tak ani toto zpoždění nebyla náhoda. Několik dní před atentátem na Petrohradu se v mém bytě objevil Werzian se zajímavým vzkazem.“ Viděl nevěřícné obličeje, ale pokračoval dál. „Vzkaz mne upozornil na werzianské akce včetně Sempronu. Bylo tam také pozvání k rozmluvě, které jste byli přítomni. Komtur si je velice dobře vědom, co by znamenalo vyhlášení války mezi našimi státy, a tak se rozhodl jednat.

V tuto chvíli jsem, jak doufám, ukojil vaši zvědavost. Do ostatních detailů bych velice nerad zabíhal. Pro ty z vás, kteří se budou účastnit následujících akcí, budu připraven odpovídat na vaše otázky za pět dní, až přiletí viceadmirál Titov. Ostatní si budou muset ještě nějaký čas počkat. Nicméně pro tyto informace platí stupeň utajení alfa.“ Podíval se na každého zvlášť a chvilku si podržel jejich pohled. „Věřím, že by z toho mohlo vzejít mnoho užitečného, ale i mnoho nepříjemností, kdyby to nevyšlo.“

O pět dní později přiletěl viceadmirál Titov s oněmi posilami. Komodor Tche´Al a kapitán Spown stáli vedle sebe na vlajkovém můstku Hromovládce a sledovali jejich přílet. Třebaže věděli, co uvidí, stále to byla příliš působivá podívaná, než aby si ji nechali ujít. Volná přeletová formace sto třiatřiceti lodí byla působivá.

Mezi deseti superdregnouty a dvaceti dregnouty jasně zářily tři destruktory, na jejichž palubě přilétal nejen viceadmirál Kozlov, ale také současný ministr zahraničí Grehem se svým štábem, a nikdo kromě viceadmirálů či ministra neměl ponětí, co se bude dít. Od formace se oddělil první operační svaz v čele s deseti superdregnouty a zamířil k planetě. Ostatní pouze zpomalily, aby je mohl dohnat druhý operační svaz s Hromovládcem a lodě kontraadmirála Simonsové.

Velkoadmirál nechtěl ztrácet čas, a tak si s viceadmirálem Titovem jen vyměnil pozdravy prostřednictvím komunikačních kanálů a vydal se vstříc werzianskému prostoru. Spolu s destruktory odlétlo dvacet superdregnoutů, dvacet dregnoutů a dvacet bitevních křižníků.

Proti Telijanům by to nebyla až tak působivá síla nebýt destruktorů, ale Werziané jsou něco jiného. Jejich největší válečné lodě třídy Wolkaren byly při 1 795 000 tun jen o málo větší než stařičké bitevní lodě třídy Admirál, která má 1 379 000 tun. V boční baterii měli dvaadvacet vímetnic oproti jednadvaceti vímetnicím Admirála a dokonce měli o dva lasery méně. Admirál jich měl třináct, ale Wolkaren pouze jedenáct. Nicméně werziané byli stejně velcí jako lidé, ale potřebovali méně prostoru.

Wolkaren měl posádku osmi a půl tisíce námořníků oproti téměř deseti tisícům lidí připadajících na menšího Admirála. Třebaže lidé v miniaturizaci neměli konkurenci ve známém vesmíru, rozdíl mezi nimi a Werziany nebyl nijak drastický. Válečné lodě byly však velice silně pancéřované, vybaveny silnými generátory štítů a navzdory své velikosti byly také mnohem mrštnější než bitevní loď.

Nedostatek vyplývající z velikosti jejich lodí však stíral fakt, že jich měli velké množství. Menší náklady, personální požadavky a velikost umožňovaly postavit za stejný časový úsek, který je nutný ke stavbě superdregnoutu, těchto lodí pět. Werzianské eskadry, tedy smečky, pak měly šestnáct plavidel a byly složeny většinou z více druhů lodí. Většinou se skládaly z několika válečných lodí podporovaných bitevníky s doprovodem dravců a hvězdných galér. U Werzianů tudíž neexistovala bojová stěna jako taková, protože jejich flotily bojovaly po eskadrách. Co by se mohlo zdát pro větší a hlavně pomalejší lodě osudné tak u těchto menších fungovalo pozoruhodně dobře.

O dvanáct dní později se velice zvolna blížili k soustavě Werzos a všichni byli napnutí jak struna. Viceadmirál Kozlov měl smíšené pocity z toho, že si velkoadmirál nechal jako vlajkovou loď Hromovládce. Byl by raději, kdyby se přesunul na jeden z jeho destruktorů, protože Hromovládce nebyl stále ještě úplně fit po událostech v Sempronu. Odvrátil se od obřího holotanku a zamířil zpět do svého křesla.

Jako první se vynoří divize lehkých křižníků, a jeho destruktory jako poslední, což bylo jen prozíravé. V případě, že by tam na ně čekala celá werzianská flotila, by to zřejmě příliš nepomohlo, ale křižníky byly postradatelnější než superdregnouty nebo destruktory, které bez svých mohutných štítů byly žalostně křehké. V případě že by tam tedy na ně někdo opravdu čekal, měly křižníky vyslat hyperprostorový impuls, který zachytí flotila.

Po impulsu se nedala poslat žádná zpráva, ale díky tomu, že pronikal do hyperprostoru, mohl být využit jako jakási obdoba starodávné světlice. Křižníky se měly vynořit již před dvěma minutami, ale žádná světlice nepřišla, a tak se za další čtyři minuty vynoří hlavní jádro flotily a dvě minuty na to i samotné destruktory.

Viceadmirál by sice velice rád věděl, co se ve předu děje, a své lidi by vedl a ne se šoural někde vzadu. Ostatně byl to zkušený frontový důstojník zvyklý na bitvy toho nejhrubšího zrna, ale palebná síla, které nyní velel za to stála. Hlavní flotila zmizela ze zákresu, jak se vynořila do normálního prostoru a viceadmirál si zapnul svůj tlumící postroj.

Obrátil se k vizuálnímu displeji a pozoroval zářivou duhu hyperprostoru, tento obraz ho vždy fascinoval. Duhové pruhy se začaly různě kroutit, jak jeho lodě zpomalovaly a tudíž víc a víc narušovaly hyperprostorový proud. Pomalu se vytrácela barevnost, až se okolo jeho lodí pohyboval bledě modrý vír, jenž zmizel v jasném záblesku, když destruktory s doprovodem přešly do normálního prostoru.

Na vizuálním displeji nyní bylo vidět hvězdné pole, ale žádná loď. To viceadmirála vůbec nerozrušovalo vzhledem k tomu, že ani jeho doprovodné bitevní křižníky by nebyly větší než špendlíkové hlavičky. Odvrátil tedy svůj zrak od vizuálního displeje k taktickému a trpělivě čekal, než se počítače vzpamatují. Když naběhly, viděl všechny lidské lodě včetně oněch dvou lehkých křižníků v pořádku pohromadě nedaleko malé planetky zmrzlého metanu. Poblíž se pak také pohyboval bitevník, a třebaže měl zapnuté své štíty, žádná palba nepřicházela.

Vrchní vesmírný komtur seděl ve své kanceláři a přestože v jeho databázi, a když už šlo o to i na jeho stole, čekala hromada papírování, seděl téměř bez pohnutí. Zařídit onen doprovod bylo přeci jenom těžší, než si myslel, protože nemohl jen tak někoho sesadit. Využil však všech svých kontaktů, aby do centrály dálkového průzkumu přidělil své lidi. Stejně tak onen doprovod, protože v hlavní soustavě sloužily téměř výlučně lodě patřící pouze vládnoucím rodům.

Musel se uchýlit k tomu, že odstranil jednoho kapitána bitevníku, na kterém sloužila smíšená posádka, a část důstojníků byla z jeho rodu. Musel ho prostřednictvím kurýra vydírat, aby požádal o naléhavou dovolenou. Bitevník by sice i tak zůstal na orbitě v přístavu, dokud by se kapitán nevrátil, případně se nedostavil náhradní, ale na jeden den a při nedostatku lodí, který také zařídil, byl uvolněn pro hlídkovou službu.

Část hlavní flotily poslal na již dlouho plánované cvičení ve volném prostoru, kterého se měly zúčastnit ještě dvě další flotily. Cvičení musel sice urychlit téměř o měsíc, ale on to zdůvodnil tím, že chce vidět, jak budou důstojníci reagovat na zmatek a nezvyklé situace. Tím také vysvětlil, proč jako velitele zvolil důstojníky, kteří mu byli věrní.

Před deseti minutami došla zpráva ze sledovací centrály, že byla zachycena flotila mířící k WerZasnghu, nejvzdálenější planetce soustavy. Díky jeho lidem se to dozvěděl jako jediný. Nyní čekal, až mu oznámí, že lidská flotila se vynořila z hyperprostoru. Poté už nemůže dlouho otálet s reakcí vzhledem k tomu, že ostatní hlídky budou informovat své velitele, ale může zbrzdit jejich zbrklou reakci a stejně tak reakci vládců. Bude trvat nejméně hodinu, než se všichni vládci sejdou v paláci, a do té doby může pozdržet jakékoliv ukvapené akce, ale poté to bude záležet už jen na velkoadmirálovy.

Doufal, že se mu podaří dojednat příměří nebo dokonce spojenectví, a poté by mohl také doufat ve velkoadmirálovu podporu, čímž by se z něho stal velice mocný Werzian v politických kruzích. Ve vojenských byl ten nejmocnější po vládcích a jako komtur měl i jistou politickou moc, ale pokud by se mu vše podařilo mohl by se stát stejně mocným nebo alespoň vlivným jako sami vládci.

Když konečně zapípal komunikační terminál, podařilo se mu sebou netrhnout, ale stálo ho to hodně námahy a komtur se v duchu nad sebou ušklíbl. Nasadil svou oficiální, netečnou tvář a lehce nevrle zavrčel, jako by ho právě v něčem vyrušili. Velitel sledovací centrály se zachoval podle scénáře a trochu upejpavě mu oznámil přílet neidentifikovaných lodí, pravděpodobně lidského původu. Komtur se tentokrát opravdu málem ušklíbl nad precizností velitele.

Nicméně to nebyla jenom formalita, protože se se svým plánem svěřil hlavě svého rodu a třebaže ten uvítal možnost jeho posílení, tak také zařídil, aby se v případě fiaska mohla celá vina svalit na komtura. Neměl mu to za zlé, protože on by jednal stejně. Když tedy přijal Werukovu zprávu, nařídil veliteli soustavy vyhlásit pohotovost a připravit se k obraně, pokud by se ukázalo, že mají nepřátelské úmysly. Velkoweruk se na něho okamžik trochu nevěřícně díval, ale potvrdil rozkazy.

Poté beze spěchu kontaktoval Zářící palác, sídlo Rady. Věděl že většina vládců je roztroušena po celé planetě, ale v paláci se vždy nacházel alespoň jeden vládce, aby bylo možno okamžitě reagovat na jakoukoliv situaci, s tím již nemohl nic udělat. V obraze se mu objevila tvář hlavní administrátorky, tedy něco jako lidský majordomus. Ženy nebyly ve werzianské kultuře úplně rovnoprávné, nicméně zastávaly obyčejnější, ale čestné práce. Některé dokonce i velice autoritativní funkce, jako třeba hlavní administrátorka, která vlastně fungovala jako hlavní asistentka Rady. Jako taková však nepřijímala hovory ani, když se Rada scházela, natož pak, když tam téměř nikdo z vládců nebyl, proto se komtur zarazil, když ji viděl. Znamenalo by to totiž že se něco děje a to se mu vůbec nelíbilo.

„Zdravím vás, vrchní vesmírný komture.“

„Také vás, zdravím. Děje se něco, co bych měl vědět?“

„Nikoliv, vrchní komture. Proč si myslíte, že se něco děje?“

„Protože vás vidím, ale to počká, potřebuji mluvit s radou. Také vyřiďte veliteli Za´ngerovi že vyhlašuji první stupeň pohotovosti.“ Werzianštin obraz se lehce uklonil a zmizel. Komtur se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Což se ukázalo jako velice dobrá věc, když se obraz znovu objevil. Místo obličeje jednoho vládce se objevili čtyři ze sedmi, kteří tvořili Radu. Komtur zkřížil ruce a lehce se uklonil. Jeden z Rádců mu lehce pokynul hlavou, ale ostatní se tvářily velice nelibě.

„Čeho si žádáš, vrchní komture.“

„Prosím radu za prominutí, ale ve vnější soustavě se objevila neznámá flotila, pravděpodobně lidská.“

„Jak je možné, že nám takové zprávy hlásíš, až když jsou v soustavě, vrchní komture.“ Při výrazném důrazu na jeho hodnost se komtur ještě více posadil zpříma. Kupodivu to však mělo na něho uklidňující účinek.

„Jak rada jistě ví, odeslal jsem podstatnou část domovské flotily na cvičení ve volném prostoru. Aby zbytek nezahálel, připravil jsem překvapivé cvičení i pro ně. Proto jsem rozházel pořadí služeb, abych mohl zajistit, že flotila nebude mít žádné informace o blížící se přepadové jednotce, která měla přiletět. Teprve poté by byl vydán rozkaz ke cvičení. V domnění, že je to ona přepadová jednotka, jsem zadusil všechny zprávy o tom, že se blíží.“

Onen vládce, který mu v úvodu odpověděl na pozdrav, se znatelně uvolnil a měl proč. Byl to sice jeden z nejslabších vládců, ale to on se zasazoval o komturovo povýšení a byl znám jako jeho patron. Nebylo běžné, aby některý z vládců nebo vysokých funkcionářů měli takovýto vztah s někým mimo vlastní rod.

V tomto případě to bylo oboustranně výhodné, protože tím, že vládce podržel komtura, vynesl výše i jeho rod, a komtur pak ze svého postavení kryl záda vládci. Pokud by takto nebyl podepřen, mohli by ho ostatní vládci vyloučit z rady, čímž by jeho rod srazili velice hluboko na mocenském žebříčku.

Werzianská mocenská struktura byla velice jemně provázaná a křehká stavba. Každá změna měla dalekosáhlé následky a čím víš byla tato změna provedena, tím byly následky větší a dalekosáhlejší. Werziané nikdy také neměli volený politický systém, což sice někdy vedlo k občanským válkám, ale sloužilo jim to po dva tisíce let docela dobře. Tento vládce navíc patřil k rodu takzvaných ekonomů. Jeho rod neměl téměř žádné válečníky, samozřejmě kromě domovské flotily a armády, ale žádné v pravidelné armádě a námořnictvu, do kterých přispívaly ostatní rody. Kolik jste měli vojáků, námořníků a lodí byl jeden z ukazatelů společenského postavení. Komtur sice pochyboval, že by se k něčemu podobnému znovu schylovalo, už jen pro válku s Telijany, ale i bez toho by to nebylo zrovna lehké. Tento konkrétní rod byl velice oblíben mezi normálními Werziany a jakákoliv agresivní akce proti němu by vyvolala vlnu nesouhlasu.

„V tom případě jsi jistě předal pokyny veliteli soustavy, aby je neprodleně napadl a zničil.“

„Nikoliv, pane. Podle všeho se zatím nechovají nepřátelsky. Jeden z hlídkových bitevníků je nyní dostatečně blízko, ale oni ho nechali být. V tuto chvíli vlastně očekávám nějakou zprávu od jeho velitele.“

„Jeho velitel je na Werzosu.“ Komtura od odpovědi vysvobodilo zapípání komunikačního panelu. Než však stačil cokoliv říci, vládce pokračoval. „Jen to spoj komture.“ Obraz se rozdělil a v druhé polovině se objevil werug, který velel onomu bitevníku. Zaražený výraz prozrazoval, že i on měl rozdělenou obrazovku. Werug se podíval na komtura, na vládce a zpět na komtura. Poté ho jeden z vládců vyzval, aby podal své hlášení

„K Werzosu se blíží, třetinovou rychlostí flotila lidských lodí pod velení velkoadmirála Luthora, jenž požaduje setkání s radou.“ Všichni vládci podrážděně poklepali ostny o sebe.

„Jaké složení má lidská flotila?“ Otázal se komtur.

„Dvacet superdregnoutů, dvacet dregnoutů, dvacet bitevních křižníků a tři obří neidentifikované lodě.“ Tentokrát se zamračil i komtur.

„Co znamená obří?“

„Jsou asi tak třináctkrát větší než superdregnout.“ Pronesl potichu werug a dva vládci udiveně vytřeštili oči. Při 3,3 milionech tun superdregnoutu třídy Hrdina by zmíněné lodě musely mít přes čtyřicet milionu tun na jednu. To musela být ta tajná zbraň, kterou lidé použili u Země. Rozvědce se stále nedařilo zjistit mnoho údajů, kromě názvu, a to bylo příliš málo. Druzí dva vládci se příliš nedivili, ale jejich rozčarování nad opovážlivostí lidí bylo velice viditelné.

„Jak se opovažují o něco žádat. Komture okamžitě vydejte rozkaz aby byly ti narušitelé napadeni a zničeni.“

„Ruším, tento příkaz. Rada se ti ozve vrchní komture, prozatím bedlivě lidi sleduj.“ Ozval se nečekaně nejslabší vládce. Ostatní se na něho téměř nevěřícně podívali, ale jejich tváře se daly popsat jako spíše šokované. Vládce stiskl tlačítko a vypnul spojovací obvod. Komtur a werug se na sebe jen podívali.

„Pokračujte dál werugu.“ Tento vývoj se komturovy vůbec nelíbil, protože nad ním ztratil jakoukoliv kontrolu. Lidé však postupovali dál do soustavy a všechny werzianské lodě schopné letu a čímkoliv ozbrojené se shlukovaly na oběžné dráze domovské planety. Komtur doufal, že nikomu z jeho podřízených nerupnou nervy. Věřil velkoadmirálovu slovu, že nezačne střílet, ale také věřil, že se bude bránit. Odevzdaně si poklepal o sebe ostny a spojil se s velením soustavy.

Velkoadmirál stál u holotanku na vlajkovém můstku a pozoroval okolí. Od doby, kdy tu byl naposledy, uplynulo téměř sto šedesát let. Tehdy však zde byl jako jeden ze zástupců lidstva, aby dohodli podmínky kapitulace Werzosu. On a admirál Thaismen předtím dobývali tuto soustavu téměř dva týdny, než konečně Werziani uznali, že jsou poraženi. Dnes byla soustava téměř stejná jako před tím. Velkoadmirál však věděl, že zdání klame.

Ani s podporou všech svých lodí a lodí admirála Kozlova by zřejmě soustavu nedobyl. I ta nejmenší soustava byla příliš velký prostor pro souvislou obranu. Werziané však většinu planet opatřily mohutnými pevnostmi. Na různých místech soustavy byly usazeny komplexy opravářských doků pevností a uzlových bodů obíhajících slunce jako další planetka. V pásu asteroidů byla takových komplexů mračna. Byly sice menší než bitevní pevnosti, ale jak bylo u Werzianů zvykem, tak jich bylo mnoho. Pomyslnou třešničkou na dortu pak byla samotná obrana Werzosu. Na oběžné dráze tam byly usazeny obří asteroidy, které sloužily jako mamutí bitevní pevnosti s palebnou silou, již jim mohla závidět i letka destruktorů.

To vše by bez podpory mobilních jednotek bylo sice zranitelné, ale s domovskou flotilou to byl mlýnek na maso. Po domovské flotile však nebylo nikde ani památky, kromě spousty hlídek spěchajících z okraje soustavy k mateřské planetě, kde se připojí k menšímu uskupení lodí bojové stěny.

Sedmdesát válečných lodí bylo stále úctyhodné uskupení, ale oproti více jak třem stovkám, které se tu měly nacházet, to byla jen mizerná náhrada. Ne že by si chtěl velkoadmirál stěžovat. Díky tomu měl vekou šanci dostat se dostatečně blízko, aby mohlo začít samotné vyjednávání. Po velkoadmirálově boku se objevil jeho pobočník.

„Pane, přišla zpráva od vrchního komtura, prostřednictvím bitevníku. Špatné zprávy. Rada v něho přestává mít důvěru. Máme si pospíšit.“

„Dobrá nebudeme je již více dráždit. Dejte pokyn na Áres. Informujte bitevník, že zůstaneme na mezní vzdálenosti reálné komunikace s vypnutými štíty a motory.“ Kapitán se zaškaredil, ale potvrdil to. Vypnutí pohonu a štítů bylo od začátku plánované, aby se Werziané trochu uklidnili. Žádnému z kapitánů se to však vůbec nelíbilo. V případě, že by bylo potřeba je znovu zapnout, trvalo by to od pěti do šedesáti vteřin v závislosti na velikosti a síle štítu. Stejně tak v případě vypnutého pohonu se budou lodě vznášet uprostřed prázdna jako kachny.

Admirál Marx seděl ve své kajutě, bojoval svou papírovou válku a škaredil se na cokoliv nebo kohokoliv, kdo mu přišel pod ruku. Nesnášel papírování, ale musel uznat, že je ho méně, než bylo ve Sjednocené flotile. Sice s papíry musel potýkat každý důstojník od comandér-poručíka, tedy vlastně korvetního kapitána výš, ale čím výš jste byli, tím ho bylo víc. I když vlastně o soustavu nebojoval a pouze prostě přiletěl, tak musel vyřídit horu papírů, a jako velitel ho měl ještě víc.

Spolu sním přilétl admirál Delgado, ale ten už byl dole na planetě a procházel se v ulicích plných lidí. Každý ho zastavoval a gratuloval mu, nebo jen prostě děkoval. To mu sice admirál nijak nezáviděl, protože neměl davy rád, ale Delgado byl služebně mladší, a tak měl o hodně papírování méně. Navíc on většinu svých zpráv posílal jemu, aby je schválil a potvrdil.

Admirál se zadíval na modrý drahokam pokrytý bílými oblaky, zářící za průzorem. Druhá Země, tak byla Corsea nazývána. Admirál se sice za Corseana považoval, ale sám se narodil na Hofmanu, na rozdíl od admirála Delgada, jenž pocházel přímo z Corsei. Jemu to nevadilo, protože oba se perfektně doplňovali. Předtím spolupracoval s admirálem Bekem a Martin vždy našel to správné vodítko, jak ho udržet, aniž by se příliš rozvášnil. Podobně na to šel i Rafael Delgado, ale měl jednu obrovskou nevýhodu a tou bylo, že Martin byl Marxův nadřízený, kdežto Rafael byl jeho podřízený. Zatím co Martin na to šel přímo a s legrací. Rafael ho krotil svou klidnou inteligencí a také pomocí hory papírování. Ušklíbl se a vrátil se k pročítání nezáživné zprávy.

Admirál Rafael Delgado stál v zaprášené místnosti polorozbořené budovy admirality. Přestože Telijané Corseu dobyli před více jak čtyřiceti lety, byla admiralita v zachovalém stavu. Pokud se tomu tak dá říkat. Celé jedno křídlo bylo zničené když dostalo přímý zásah z orbity. Většina místností byla prázdná a střecha děravá jak cedník. Do spodních pater se ani nedostal, protože všechny přístupové cesty byly zataraseny, a vypadalo to, že úmyslně. Přesto budova jako taková stála, a třebaže už svému původnímu účelu zřejmě nebude sloužit, bude tu jako památník velice výmluvná.

Admirál přešel do další místnosti, a tam ho upoutal jakýsi hadr v prachu na zemi. Když ho zvedl a trochu otřepal, poznal v něm planetární vlajku. Barvy byly již vybledlé, ale stále se dal rozeznat zlatý lev vztyčený na zadních nohou s rudým kruhem v pozadí, symbolizující corseiské slunce. Okolo zelené ratolesti a to vše v modrém poli.

„Smutné, že?“

Admirál se prudce obrátil a sáhl k pouzdru u opasku pro pistoli. Byla to však jen reflexivní reakce, protože ruku zase spustil. Ve dveřích stál vysoký muž s ostře řezanými rysy. Orlí nos trůnil uprostřed protáhlého obličeje. Pěstěný plnovous, huňaté obočí a bohatá kštice černých vlasů dodávaly onomu protáhlému obličeji objem. Co však upoutalo admirálův zrak byly mužovy oči. Jasně zelené a uhrančivé oči se dívali se směsicí zvědavosti, inteligence a autority. Ten člověk vyzařoval vůdčí autoritu, která budila respekt. Podobnou viděl i u velkoadmirála, ale ten měl pouze jakousi osobní, která jeho podřízené nutila vydat ze sebe vše. Tento člověk ji měl však jinou, nedokázal to popsat.

„Co jste říkal?“

„Říkal, jsem smutné, že?“ Zopakoval muž a ukázal na vlajku v admirálově ruce. „Jak se naše dějiny a hrdost válejí na zemi v prachu v polorozpadlém domě, který je stejně smutným připomenutím.“

„Ano.“ Co na to mohl jiného odpovědět? Muž se lehce pousmál a pokračoval.

„Chodíval jsem sem se svým otcem, který my vyprávěl o starých časech. Chodíval jsem sem i s vaším bratrem, než mi umřel v náručí, když jsme se snažili ukrást Telijanům zbraně pro odboj. Byl to dobrý přítel a dobrý bojovník. Byl by na vás hrdý admirále Delgado.

Než zemřel dal mi pro vás tento přívěšek, prý vám udělá radost.“ S tím postoupil o krok vpřed a vytáhl z kapsy saka zlatý přívěšek ve tvaru pyramidy s okem uprostřed. Admirál polkl a zkoumavě se zadíval na muže naproti sobě. Pomalu si vzal z natažené ruky přívěšek a vytáhl zpod uniformy svůj vlastní. Ten však nebyl zlatý ale černý, vyrobený z Mazapanské platiny.

„Jsem Viktor Grigorij Rasputin a rád bych se setkal s velkoadmirálem. Pokud možno co nejdříve. Jsem vůdcem protitelijské opozice a rozhodně nehodlám přihlížet, jak si velkoadmirál staví zpět svou říši. Jsem přesvědčen, že naše názory se budou částečně shodovat.“ V jeho očích četl admirál i to, co nevyslovil nahlas. Jeho bratr patřil k mistrům templářského řádu, jenž se dal poznat podle zlatých odznaků, a také to byl jeden z mála, který znal jméno velmistra řádu. Znal jméno Rafaela Delgada. Ten jako jediný nosil odznak z černé platiny.

Hodnocení