Válka
"... a z těchto důvodů považuji za naprosto nezbytné okamžitě použít jaderné zbraně!" křičel až zbytečně nahlas armádní generál. V místnosti bylo vlastně jenom pět lidí. Zbylí čtyři nervózně poslouchali kolegovu ohnivou řeč a přemýšleli o každé jeho větě. Generál byl malé postavy. Když stál u stolu, opíral se o něj pravou rukou, zatímco levou divoce mával kolem sebe v sebejistých gestech. "Náš nepřítel může každou minutou zaútočit a my si nemůžeme dovolit nějaký zbytečný komfort dlouhé zákopové války! Proč bychom měli mrhat tisíci životy našich vojáků, když stačí stisk jednoho tlačítka a žádný nepřítel už nebude! Copak to nechápete, my musíme použít jaderné zbraně! Je to jediné východisko v této situaci!" Generál si napjatým pohledem prohlédl tváře ostatních můžů a potom se posadil.
Z druhé strany stolu se ozval tichý vyrovnaný hlas: "Pane generále, velice si vás a vašich zásluh vážím, ale prostě nemohu souhlasit s tím, co jste nám zde přednesl. Tisíckrát raději se vrhnu do obyčejné války, místo toho, abych dal svolení k takovému masakru, jaký žádáte vy. Nikdo z nás nemá právo zničit během jedné vteřiny miliony lidí a poznamenat tamější krajinu na několik desítek let dopředu. Navíc tyto zbraně nebyly nikdy použity a tedy nikdo z nás netuší, jestli by jsme jimi vlastně neohrozili sami sebe."
"Ale to je nesmysl!" rozčílil se generál a opět se rychle postavil, "vy neustále nechápete základní problém. Myslíte si, že před vámi stojí složíte dilema, pane předsedo, a přitom není co řešit. Buď zničíme jedinou jadernou ranou celého nepřítele, nebo ho zničíme válkou klasickou, při které ovšem zahyne i kupa našich lidí! A to přece nechcete, že?" Přestože se generál snažil zachovat tvář ochránce národa, z jeho hlasu šla až příliš dobře vypozorovat krvelačnost a přehnaná zuřivost.
"Samozřejmě, to je váš názor, se kterým, jak už tady opakuji asi po sté, nesouhlasím," zavrtěl hlavou předseda, "v klasické válce bude dostatečně prostoru pro různá jednání s nesvářenou stranou, k pořádné válce nemusí vůbec dojít..."
"Ale pane předsedo, snad byste nevěřil v náhlý obrat v jednání našeho nepřítele, vždyť to je absurdní. Já opakuji že jaderná síla je naše poslední šance!"
"Promiňte, ale byl bych rád, abyste mě nepřerušoval," ohradil se ihned předseda.
"Já jenom nedokážu poslouchat ty vaše nesmyslné žvásty o míru a dalších utopických nesmyslech!" zamával generál rukama.
"Pánové!" promluvil po své delší odmlce prezident, "byl bych rád, kdybyste se povznesli nad své naprosto zbytečné a nemístné hádky, myslím, že zde řešíme velmi důležitý problém, na který navíc nemáme dostatek času."
"Ach ano, samozřejmě, promiňte," omluvil se předseda, "já jen nechci, aby někdo opomíjel váhu lidského života. Nepřítel, jak je zde nazýván, je lidská společnost a já prostě nemohu mávnutím ruky či stisknutím nějakého tlačítka poslat všechny ty lidi na smrt. Já bych řekl... myslím... přece nejsme ve středověku... prostě nikdy nemohu souhlasit s použitím jaderných zbraní."
"Soucit není na místě, vážený předsedo," promluvil tentokrát klidně generál, "ač vás chápu, musíte zase vy chápat mě, je samozřejmé, že když mám na výběr mezi námi a nepřítelem, samozřejmě chci raději nechat žít nás."
Pár vteřin panovalo v místnosti naprosté ticho. Každý z přítomných vysoce postavených mužů se probíral ve svých myšlenkách a zvažoval, jak se zachová.
"I-29," porušil konečně ticho muž v brýlích a bílém plášti, "je vysoce nebezpečná zbraň, schopna v několika minutách naprosto zlikvidovat území o ploše několika tisíc kilometrů čtverečních s tím, že tlaková vlna zasáhne území ještě několikrát větší. Prosím vás u důrazné zvážení všech důsledků vašich rozhodnutí."
"Snad nás teď nebudete strašit hrozivým účinkem I-29," zavrtěl jakoby pobaveně generál hlavou, "tato výbušnina byla speciálně vyvinuta pro takovéto vojenské operace. Nyní máme konečně možnost ji využít a vy se k tomu chcete postavit zády? To asi není dobrý nápad!"
"Pánové," promluvil prezident, "strávili jsme příliš mnoho času debatami, které se točí neustále kolem toho samého. Čas nás velmi tlačí," chvíli se díval na hodinky, potom pokýval hlavou a řekl: "Je mi velmi líto, ale musím vám dát pouhých patnáct minut. Na takovéto rozhodnutí je to až směšně krátký časový limit, ale musíte chápat, že čas opravdu kvapí. Tedy, byl bych rád, kdybyste už nepokračovali ve vašich rozhovorech, ale abyste se tu čtvrthodinu každý sám zamyslel, jestli opravdu chcete vyvolat jaderný konflikt, nebo ne. Nuže, do toho!"
Čtyři muži okamžitě pochopili, že právě teď přišel čas na patrně nejdůležitější rozhodnutí jejich života. Zvedli se a odešli každý jinam, aby si mohli promyslet všechna pro a proti. V pracovně zůstal pouze prezident, sám se svými chmurnými myšlenkami.
Za patnáct minut již byli všichni opět na svých místech.
"Tedy, budeme hlasovat. Pane generále, jak zní vaše konečné rozhodnutí?" zeptal se prezident.
Generál vstal, povýšeným pohledem přehlédl přítomné kolegy a jistým hlasem řekl: "Ano, samozřejmě, nemáme jinou možnost."
"Dobrá," pokýval hlavou prezident, "pane předsedo, co vy?"
"V žádném případě, protože, jak řekl pan generál, nemáme jinou možnost!"
"Tedy jedna ku jedné, co vy, pane profesore?"
"Já..." profesor jako by znejistěl, "není známa pravá síla I-29..." na chvíli svěsil hlavu a potom řekl: "Ne, k tomu nedám svolení."
Prezident se podíval na čtvrtého muže: "A vy?"
"Já?" muž se upřeně díval na tužku, se kterou si hrál v ruce. Ten pohled se zdál být bezstarostný, ale v mužově mysli se odehrával boj. Ještě před pár vteřinami byl rozhodnut hlasovat proti použití jaderných zbraní, ale v tuto chvíli značně znejistěl. Jakmile by hlasoval proti použití, rozhodl by celou debatu. Přestože se nikdo nikdy nesmí dozvědět, kdo jak hlasoval, nechtěl nést na svých bedrech tíhu takového rozhodnutí. Proto se rozhodl nechat poslední slovo na prezidentovi a hlasoval tedy: "Ano."
V prezidentově tváři se na okamžik objevil výraz překvapení, ale potom pochopil. Zavřel oči a promnul si obličej dlaněmi.
Do jaké situace se to jenom dostal? To je hrůza! Ať se rozhodne, jak chce, pošle miliony lidí na smrt, která možnost je lepší? Stejně jako jeho předchůdce v hlasování, byl dříve přikloněn k variantě bez jaderných zbraní, ale nyní přece jenom zapochyboval. Ruce se mu rozklepaly. On přece nemá právo něco takového rozhodnout. Žádný člověk něco takového nemůže rozhodnout! Nikdo, nikdo! Ale on musí. Mírně udeřil pěstí do stolu, potom si zapálil cigaretu. Ruce se mu klepaly o něco více. Jeho zrak těkal z předmětu na předmět, z muže na muže, velmi znervózněl a v mysli měl opravdový zmatek.
"Pane prezidente, jste v pořádku?" nevydržel to předseda.
"Ach, já... co prosím?" prezident jako by se probudil ze zlého snu, "v pořádku? Ano, ano, samozřejmě, já jen..."
Opět se odmlčel, jednou rukou se prohraboval ve vlasech.
"ANO!!!" zakřičel potom do místnosti a spěšně odešel.
Muži chvíli mlčky seděli. Potom se profesor zeptal: "Myslíte si, že jeho rozhodnutí bylo proneseno při dobrém stavu mysli?"
Opět bylo chvíli ticho, tentokrát promluvil předseda: "Člověk nemůže být schopen udělat takovéto rozhodnutí bez jakýchkoliv pochyb. Pan prezident se s tím bude jenom stěží vyrovnávat..."
V ten okamžik se ze sousední místnosti ozval výstřel... Válka si touto cestou vybrala první oběť.