Vždyť je to jen robot
U kovového stolu v jídelně obyčejně sedávali pouze manželé Youngovi a jejich syn John. Dnes tu byl však ještě někdo čtvrtý, jímž byla Johnova vyvolená, kterou jim představil jako Lindu.
K obědu podávala paní Youngová křehké a chutné maso marťanských křepelek se syntetizovanými brambory. Během jídla se všichni čtyři zapojovali do nezávazného rozhovoru, a když se všechny plastikové mísy na stole vyprázdnily, oz vala se jako první paní Youngová.
"Josephe, já teď půjdu ukázat Lindě tu květinu, kterou jsme si vloni přivezli z dovolené na Proximě Centauri, a vy si tu zatím můžete s Johnem popovídat. Máte o čem, ne?" zep tala se a pohled jí přitom spočinul na mladé dívce.
"Ale samozřejmě… samozřejmě," zabručel pan Young.
Když obě ženy odešly, pan Yong se hrubě obořil na svého syna: "Co to má znamenat? To jsi ji sem musel vodit? Vždyť je to robot!"
John se nenechal vyvést z míry a klidně odpověděl: "Vždy si říkal, že děvče, které si budu chtít vzít, mám nej dříve pozvat k nám na oběd. A proto…"
"Cože?" přerušil ho otec. "To nemyslíš vážně! Nemůžeš se chtít oženit s robotem! To nejde!"
"Zákon to nezakazuje," opáčil stále klidný John.
"Na zákon ti kašlu! Podívej se, Johne, promluvíme si jako chlap s chlapem. Pokud ti jde o sex, můžeš si ji tu pár dní nechat. Proti tomu nic nemám a chápu tě," usmál se pan Young.
"Ale tati, ty mě ve skutečnosti vůbec nechápeš. Mně nejde jen o sex. Já ji miluji!"
"Mi-miluješ," zakoktal se Johnův otec a ihned pokračoval: "Ty miluješ robota? Jedno z těch zvířat, jež žijí na smetištích a živí se odpadky? To nemyslíš vážně! Vždyť ona za takových padesát let přestane fungovat. Co budeš dělat potom?"
"Zabiju se. Zemřeme společně!" s ledovým klidem odpově děl John.
"Takovéhle řeči už nechci slyšet! Jsi náš syn a musíš si uvědomit, že pkud byses oženil s tím robotem, tak bychom já ani maminka tu ostudu nepřežili," zkusil to prosebným tónem pan Yong. Pak opět zvýšil hlas: "Teď chci slyšet tvé poslední slovo!"
"Ožením se sní!" odhodlaně odvětil John.
Pan Young se začal třást a pak hystericky vykřikl: "To nedovolím! Já… já ji zabiju!!!"
Vtom se otevřely dveře a vstoupila paní Youngová násle dovaná Lindou.
"Co se tu…," nestačila svoji otázku dokončit Linda, neboť její mozek byl o mnoho pomalejší než pozitronické spoje pana Younga. železná paže jí zasáhla přímo do obličeje. John a jeho matka jen bezmocně svými optickými senzory sle dovali tělo z masa a kostí, jež dopadlo na podlahu.
John se sklonil ke své milované dívce, jež byla celá od krve a vzal její hlavu do dlaní. Zkusil puls, ale nenahmatal jej.
"Je mrtvá," pronesl zvolna.
Postavil se a strnul v pozici, jež byla pro jeho ocelové tělo velice nezvyklá. Kdyby mu kdysi dávno lidé, kteří nyní sami sebe považovali za roboty, vyrobili slzné kanálky, jistě by po jeho kovově lesklém obličeji nějaká slza ukápla na zakrvácenou podlahu. Nyní však jen stál a mlčel.
Panu Youngovi se na jeho kovovém čele nezvykle ostře zaleskl nápis ROB.XT 2097 MADE IN U.S.A. a pak drsným kovovým hlasem promluvil: "Co tu stojíš? Vždyť to byl jen robot! Nebo ne?"