Zaplaťte si počasí
Šel zrovna z práce a jen tak lelkoval na nově otevřeném mostě přes Vltavu, který nebyl zcela hotov, ale už se mohlo po něm chodit. Měl právě děsnou náladu, do výplaty bylo daleko. Jeho žena každým dnem více nadávala, protože nenosil domů pořádné peníze. Ona sama nemohla najít pořádně placené místo. Nájem byl čím dál tím vyšší. Děcka zase povyrostla a kladla si větší nároky, jak na oblečení, tak na jídlo o hračkách nemluvě. V obchodech vše podražilo, platy zůstaly stejné. Navíc mu ještě minule strhli prémie, aniž by věděl za co.
Manželka na něj vyvíjela čím dál větší tlak, aby si sehnal jiné zaměstnání, kde ho ocení. Avšak kde hledat pořádně placené místo, když všude požadovali školy, které neměl. Dobré místo se opravdu špatně shánělo. Už nemohl její řeči poslouchat, potřeboval si provětrat hlavu, jenže deprese byla čím dál tím větší. Kopal do kamínků před sebou, které se povalovaly na čerstvě položeném chodníku a přemýšlel, jak si zlepšit situaci. Najednou si jeden kamínek namířil cestu rovnou do velké díry v pletivu, záměrně vytvořené pro dělníky.
Najednou ho napadlo podívat se, jak kamínek dopadne do líně plynoucí řeky. Zapomene aspoň na problémy, které měl. Zastavil se u pilíře, jenž nesl na svém vrcholu napínací lana mostu. Prolezl dírou v pletivu a opatrně se naklonil, tak aby, viděl na lesklou hladinu řeky. Z výšky se mu motala hlava, okamžitě se pořádně chytil a vrátil se zpět na chodník. Opíral se o zábradlí a hleděl na hladinu řeky. Obloha se zatahovala a pomalu se připravovala na déšť. Ani vánek nezafoukal, aby zmírnil hnusné vedro. Tráva kolem byla suchá a stromy sklápěly své povadlé větve až k zemi. Ta byla rozpálená, pot nestačil stéci po tváři dolů, ihned uschnul. Bylo vedro k zalknutí.
Nohou postrčil do díry kámen a prudce do něj kopl. Kámen letěl dosti daleko a dopadl na stříbrnou hladinu řeky. Žblunknutí nebylo slyšet. Pomyslel si, co kdyby tak uměl něco, co jiný nedokáže, třeba rychle počítat nebo něco předpovídat, mohl by na tom slušně vydělávat. Ale neuměl pořádně nic, povzdechnul si.
Prolezl dírou v pletivu a postavil se opětovně na římsu. Ovíval ho teplý průvan, který vycházel pod mostním obloukem. Roztáhl ruce a pomýšlel, jaké by to bylo, kdyby měl křídla jako pták. Nemusel by se o nic starat, poletoval by si vzduchem, žádné trápení. Nemusel by se honit za penězi a snažit se o to, aby měl více než ten druhý. „Zatracený život,“ zvolal sklíčeně na líně tekoucí širokou řeku.
Pohlédl na zatahující se oblohu. Odněkud vyletěl vánek, který po chvíli malinko zesílil.
„Kdybych tak mohl mít o trochu lepší život,“ volal k nebi se slzami v očích. Už ho přestával bavit takový život, ale neměl chuť ho ukončit, ani náhodou.
V tom se prudce zvedl vítr, zvedal ze země prach a žlutý písek z chodníku. Vítr se najednou stočil v malé tornádo a chtěl pohltit stojícího muže na mostní římse. Alan se snažil chytit čehokoliv, jen aby nespadl dolů. Mával rukama a snažil se vyvažovat váhu vlastního těla, nechtěl spadnout dolů do vody.
Nebe se ještě více zatáhlo, až zčernalo. Za strašidelného rachotu sjel blesk z těžkého černého nebe a udeřil do kovového mostního pilíře. Elektrický výboj přeskočil z pilíře a zasáhl vrávorajícího Alana takovou silou, až se jeho kolena podlomila. Omráčen výbojem přestal ovládat své tělo, které se naklonilo ještě více přes mostní římsu. Bezvládné tělo padalo z výšky dolů až plesklo o hladinu řeky.
Probral se až v nemocnici, ještě v mdlobách vyslechl rozhovor doktora a sestřičky:
„Pane doktore, myslíte, že bude normální?“
„Nevím, sestřičko, ale možné to je. Podle výsledků se mozek zdá být v pořádku i potom zásahu bleskem. Ten chlap může mluvit o štěstí, vždyť se znova narodil. Je to vlastně zázrak. Dostal ránu bleskem, přežil pád z vysokého mostu a neutopil se. Vyváznul z toho jen s trochu popálenou rukou. Takový člověk musí mít velice starostlivého anděla strážného.“
Doktor se nad pacienta naklonil a několikrát ho poplácal po buclaté tváři. „Haló, pane, jak se jmenujete. Haló, no tak, pane, proberte se, přece nebudete spát věčně,“ volal na pacienta dost hlasitě.
Konečně pohnul rty a něco neslyšitelného zamumlal.
„Vidíte, že to jde. Řekněte mi, jak se jmenujete,“ opakoval doktor.
Pootevřel oči a z hrdla se vydralo: „Alan.“
„Vaše příjmení chci slyšet,“ naléhal na něj stále.
„Alan Petříček,“ zahuhňal přes suché rty.
„Alan Petříček? Vidíte, že to jde. Víte kde jste? Víte vůbec, co se vám přihodilo?“
Jeho oči si pomalu přivykly na skoro oslňující světlo, které vyzařovalo snad z celé místnosti, a tak více pootevřel oči. Spatřil před sebou doktora, který se na něj usmíval. Na doktorovy otázky pokýval nesouhlasně hlavou. V hlavě měl nějak prázdno, mlhavo.
„Jste v nemocnici a spadl jste z mostu. Pamatujete si něco?“
Alan pokrčil rameny, zatím nevěděl, kde je a proč leží v nemocnici.
„Nevadí, hlavní je, že si pamatujete, jak se jmenujete. Všechno ostatní se vám vybaví později. Necháme si vás tu ještě do zítřka a pak se uvidí. Váš zdravotní stav je výborný.“ Doktor se otočil a odešel. Sestřička s dolíky ve tváři se na něj mile usmála, natřepala pacientovi deku a odešla za doktorem. Zůstal v bílém nemocničním pokoji sám.
Pořádně si nemohl na nic vzpomenout. Vzpomněl si jen na nějakou uštěkanou ženskou s třemi uřvanými dětmi, nějaké nezaplacené účty, rezavé auto, most a bouřku. Zavřel oči a pokoušel se usnout. Jenže na spánek neměl pomyšlení, zato se mu začaly vybavovat další věci. Prozatím nevěděl, jestli jde o vzpomínky nebo jen o výplody jeho mozku.
Dalšího dne po vizitě Alana propustili doktoři domů. Výsledky z EKG, počítačové tomografie a další vyšetření byly v pořádku, jen trochu popálená ruka ho bolela. Dostal recept na prášky s příslibem brzkého uzdravení. Na všechno si vzpomněl, a tak ho neměli proč v nemocnici držet. Nechápal, proč blesk uhodil do železného pilíře a shodil ho dolů. Na mostě bylo plno jiných pilířů a ocelových lan. Tak proč zrovna uhodil blesk do vedle něj stojícího mostního pilíře. Jako zázrakem se nerozplácl o hladinu.
Tři dny proležel v nemocnici a za tu dobu ho žena nenavštívila, ani děti nezavolaly. Byl na rozpacích, zda ho manželka má vůbec ráda.
Stál před nemocnicí a nevěděl, co má dělat. Rozhodl se, že půjde domů. Kam jinam by mohl jít. Cestou se zastaví do lékárny pro prášky a skočí si na jedno točené pivo. Stejně o něj Petra, jeho žena, neprojevovala zájem. Navíc stále bylo vedro, které vůbec nepolevilo. Před třemi dny si myslel, že konečně zaprší, ale ani nekáplo. Ba naopak, jako kdyby bylo vedro ještě větší.
V hospodě nezůstalo jen při jednom pivečku. Žal, smutek a špatná nálada se po každém pivu zlepšovala. Ne, že by problémy zmizely, ale už tak nevadily. Ve veselé náladě opustil po šestém pivu hospůdku a vykročil směrem k domovu. Vystoupal schody do třetího patra činžovního domu lehce. Ani nevnímal vandaly pomalované zdi schodiště. Srdce v hrudi bušilo jako zvon i nálada byla zase o něco lepší. Jenže ve dveřích potkal usoptěnou Petru. Dobrá nálada byla ta tam. Ani nestačil pozdravit a už se do něj pustila:
„Tři dny prochrápeš v nemocnici a ještě přijdeš domů uchlastaný jako prase. Já nevím kam dřív skočit a ty se flákáš. Volali z práce, máš výpověď. Nepomohlo ani prosit, ani se omlouvat. Jsi bez práce. Maminka mi tehdy dobře radila, že si tě nemám brát, ale já husa hloupá…“
Dál manželku neposlouchal. Vešel dovnitř a zamířil rovnou do kuchyně. Bylo mu úplně jedno, co právě jeho žena dělala. Neměl rád, když takhle štěkala. Místo toho, aby byla ráda, že je vůbec naživu, dostal vyhubováno. Jeho nálada klesla na bod mrazu a ještě k tomu přišla na něj melancholie, když si vzpomněl na ty její babské dýchánky. Kolikrát se kvůli tomu pohádali, stejně se tím nic nevyřešilo. Deprese a melancholie se tím zvyšovala, ale pořád tyto dvě věci měl stále pod kontrolou a negativně nabytou energii vždy nějak vybil, až do chvíle na mostě. Nikdy nechtěl skočit, jen chtěl vědět, jaké to je létat jako pták. Nechtěl si prostě připustit žádné starosti a dostat další depresi, a tak nad tím mávnul rukou a řekl si, že ho stejně práce nebavila. Kdyby měl dostatek peněz, dobře by se žilo, jenže dostatek peněz nikdy neměl, povzdechl si.
Padla na něj z toho všeho taková tíseň, že si vzal pivo z ledničky. Posadil se do křesla a popíjel. Jenže v tom úporném vedru se začal ještě více potit. Pot stékal v lechtivých kapkách po celém těle. Mouchy otravovaly, jak jen mohly, snaže se sát stékající pot.
Panovala neúprosná vedra jako nikdy před tím. Celý měsíc ani nekáplo a před vedrem se nedalo nikam utéct. Šťastní byli jen ti, kteří měli klimatizaci. Na koupalištích byla hlava na hlavě. Majitelé hospod a koupališť si mastili kapsu a přáli si, aby vedra nikdy neskončila.
Přál si, aby vydatně zapršelo aspoň nad městem a pršelo celou noc. Nebyl však jediný, který měl toto přání.
Z ničeho nic ucítil bolesti hlavy. Nikdy před tím bolestmi hlavy netrpěl. Bolesti přisuzoval injekcím, které dostal v nemocnici. Nejenže ho rozbolela hlava, ale přidal se i třes rukou a později se roztřáslo celé tělo. Netřepal se nějak moc, spíše šlo jen o takové vnitřní chvění. Díval se na své ruce, jak se jemně třesou.
Třes a bolesti hlavy neustávaly, a ještě k tomu se před jeho očima rázem zatmělo. Vstal a podíval se z okna, co se děje. Těžké černé mraky jako noc zastřely pálivé sluneční paprsky.
Zvedl se vítr. Průvan si v okně pohrával se záclonou. Pošoupl si křeslo více k balkónu. Obloha ještě více potemněla, tak jako před třemi dny na mostě přes Vltavu. Sluneční paprsky se přestaly úplně dotýkat země. Nastala černá tma. Auta, která viděl na ulici, musela rozsvítit světla.
Na zem dopadly první kapky, které se okamžitě vypařily od rozpáleného povrchu. Hustě mrholilo a vzduch se pojednou prosytil vodou. Po chvíli vítr zesílil a z jemného mrholení se stala průtrž mračen. Šňůry kapek dopadaly na zem v čím dál tím větším množství a vítr umocňoval dopadání kapek v nepravidelných intervalech. Kanalizace přestala brát takový náhlý příval vody. Lidé opouštěli volné prostranství a vyhledávali suché úkryty před nenadálým a tolik očekávaným deštěm. Cesty se plnily vodou a měnily se v koryta plné vody. Někde v dáli auta zablokovala provoz. Vytvořila se dlouhá fronta troubících aut, ponořených do přibývající vody. Řidiči se spolujezdci kvapem opouštěli zatopená auta a běželi se někam schovat. Voda však rychle stoupala a zaplavovala zanechané automobily napospas živlům. Vytvořila se zátopová vlna, která se rozlévala na chodníky do parků a sklepů.
Alan hleděl z balkónu na ten blahodárný a dlouho vysněný déšť. Šla na něj únava a klížily se mu oči. Pršelo stejně silně i přes noc, až k ránu se déšť konečně umoudřil a vysvitlo opět pálivé slunce, tak jako dříve. Sluneční paprsky se opíraly do vodní hladiny a nepříjemně se odrážely. Nastal opět parný den.
Ráno se Alan probral svěží. Spal po dlouhé době pořádně. Ani nevěděl, jak se dostal do postele, ale jedno věděl jistě. S prvními kapkami deště ho přestala bolet hlava i třes celého těla ustal.
Přišoural se na balkón a díval se na lidi venku, uklízející noční pohromu. Hasiči byli stále v pohotovosti a vyčerpávali vodu ze zatopených sklepů a níže položených bytů. Poslouchal rádio a očumoval dál dění venku. Co měl dělat jiného, když byl bez práce a manželky. Byl vlastně slaměný vdovec a mohl si dělat, co chtěl. Jenže neměl co na práci. Zprávy v rádiu s ním nijak nehnuly. Zašel znova do hospody. Přebrodil ustupující vodu a už byl v hospodě. V plném lokále si nebylo kam sednout. Opět neúprosná vedra vedla žíznivce k pípám.
V narvaném hostinci se posadil ke stolu k dvěma zahrádkářům. Chtěl se původně zeptat na práci. Místo toho poslouchal, jak se ti dva hádají, co by dělali kdyby měli tu moc řídit počasí. Starší chtěl vláhu rozdělovat podle potřeby, tak, aby potřebné množství vody bylo tam, kde ji bylo potřeba a tím by nasytil celé lidstvo a zadarmo. Ten druhý, mladší, chtěl na tom vytřískat prachy. Začali se hádat. Najednou je měl rozsoudit.
Pokrčil jen rameny a řekl: „Nevím, co bych dělal na vašem místě,“ raději dopil pivo a zaplatil. Nechtěl jim dělat soudce. Mohl by také jednu slíznout. Vyklidil pole a utíkal na úřad práce vyřídit si zavčas podporu.
Domů přišel celý schvácený, nejen z toho vedra. Ani netušil, jak je složité vybavit si podporu a těch front, co musel u okýnek vystát. Osprchoval se, převázal si popáleninu na ruce a zas z nudy pozoroval dění na ulici z balkónu. Nikomu se však dělat už nechtělo. Vyplavení byli z nejhoršího venku. Hromádky bordelu obletovaly nervózní vosy a jiný hmyz. Tráva se po nočním dešti rychle zotavila a zazelenala se. Povadlé stromy, které se nezalévaly pro přísný zákaz, se zotavily a napřímily své větve a listy.
Večer ulehnul na gauč a znuděně sledoval televizi. Jenže jako vždy o prázdninách všechno opakovali. Až „21“ ho zaujala. Iveta Toušlová uvedla reportáže a pozdravila prvního hosta, Jána Zákopčaníka, známého meteorologa. Byl už hodně starý, ale stále mluvil zcela klidně a vyrovnaně, tak jako dříve. Redaktorka Toušlová, položila první otázku:
„Pane Zákopčaník, jaké máte pro diváky vysvětlení, že pršelo jen nad hlavním městem české republiky a jinde ne.“
Ján Zákopčaník pozdravil klidným a vyrovnaným hlasem diváky a odpověděl: „Tento úkaz je docela normální. V jednom městě prší a v druhém městě neprší.“
„Ano to naši diváci vědí,“ skočila mu prudce do řeči redaktorka a dále deptala staršího prošedivělého pána: „Ale já se ptám, proč pršelo právě nad naším hlavním městem a jinde ne. Vždyť letos se všichni potýkáme s neobvyklým suchem. Je vyhlášen zákaz zalévání, nejen u nás v republice, ale i v celé Evropě a Asii. Takové vedra nepamatují ani nejstarší pamětníci.“
Ján Zákopčaník se pousmál a opět odpověděl klidným hlasem na otázku: „Jde o docela normální jev. Nebývalá sucha můžeme přičíst globálnímu oteplování planety.“
Dál Alan Zákopčaníka neposlouchal, protože pořádně nic nepověděl a jen se vytáčel. Nedovedl vysvětlit, jak je možné, že pršelo jen nad jedním městem. Znuděně vypnul televizi a šel si lehnout. Jenže v tom vedru se nedalo spát, a tak se jen převaloval na posteli a muchlal přikrývku. Myslel na to, kdyby měl opravdu tu moc řídit počasí, co by udělal. V ten moment si přál, aby začalo pršet, ale jen tak, aby se svlažil vzduch a nepřestávalo pršet celou noc. Žádný přívalový déšť, žádná pohroma, jen aby se lépe spalo. S touto myšlenkou se snažil usnout.
Z ničeho nic ho znova rozbolela hlava, přidal se i jemný třes celého těla. Bolest hlavy a třes přisuzoval penicilínu, který zapil pivem, protože takové stavy nikdy nemíval, až nyní. Pojednou se záclona pohnula v průvanu balkónových dveří. Do ložnice vplul příjemný svěží vánek. Venku se jemně rozpršelo a hlava ho pomalounku přestávala bolet i třes se vytrácel. Usnul.
Ráno vstal svěží a nabitý kladnou energií. Chtěl něco dělat, pracovat, ale neměl, co na práci. Znova pustil rádio. Ve zprávách se dohadovali, čím to je, že po dvě noci po sobě pršelo jen nad Prahou a déšť kopíroval přesné hranice města. Pomyslel si, no to jsem přece zařídil já. Ano já, radoval se.
Jenže pak si uvědomil, že hodně lidí si přálo, aby pršelo. Vždyť bylo znova vedro k zalknutí, tak proč zrovna on by uměl řídit počasí. Ale myšlenka v něm pořád doutnala a přemýšlel, jak se přesvědčit, že zrovna on dokáže řídit počasí. Tak si přál, aby v noci zase pršelo a jen zas nad Prahou.
K večeru se jeho přání vyplnilo a pršelo celou noc. Dostal zase před deštěm onen nezaměnitelný třes do celého těla a bolesti hlavy. Znova ráno poslouchal ve zprávách, jak na takovou anomálii novináři zareagovali. Dohadovali se, ale na nic nepřišli. Sám nevěděl jestli opravdu má tu moc řídit počasí nebo ne a chtěl se znova přesvědčit. Proto vyštrachal mapu republiky a označil si města a čas. Podle jeho plánu mělo začít pršet nad Ostravou v šest večer na dvacet minut a dalších dvacet minut mělo pršet nad Brnem, a tak dále. Nad vybranými městy mělo prostě pršet postupně jen dvacet minut. Pokud by mu tento pokus vyšel, znamenalo by to, že uměl opravdu řídit počasí.
Před šestou večer očekával brnění celého těla a bolesti hlavy. Tohoto jevu si povšimnul, vždycky než začalo pršet. Nevěděl jestli tyto příznaky bude mít, když naplánoval déšť tak daleko. Přesně v šest večer pocítil jen mírné píchnutí v hlavě a jen takový záchvěv třesu. Po dvaceti minutách opět ucítil malé, trochu bolestivé píchnutí v hlavě i záchvěvy třesu. Tak, jak déšť skákal z města na město, přicházela bolest hlavy a třes. Čím byl déšť blíže Prahy, tím více ho bolela hlava a chvění těla se zvětšovalo.
Ráno rozhlas i televize hlásily zprávy o podivuhodném přírodním jevu, který si nedovede nikdo vysvětlit. Ani Alena Zárybnická, šéfová meteorologů na ČT 1, nedovedla ve vlastním pořadu vysvětlit tento jev. Ve světě tento úkaz vyvolal o Českou republiku zájem. Lidé vyšli do ulic a skandovali proti globálnímu oteplování. Televize už o ničem jiném nemluvila jen o českém divném počasí. Dokonce zasedla rada pro počasí. Už tušil, že měl schopnosti řídit počasí, tedy aspoň déšť. Nyní zbývalo vyzkoušet i slunné počasí, vítr, vichřice a tornáda, záplavy a další pohromy.
Měl ze všeho radost a mnul si ruce. Opravdu na tom mohl trhnout nějakou korunu. Opět vytáhl mapu a po chvilce hledání našel vhodné místo, kde by mohl zkoušet. Měl právě na mysli větrnou smrť. Vybral si vojenský cvičný prostor a spustil jen myšlenkou nad danou oblastí prudký vítr. Opětovně cítil bolesti hlavy i chvění celého těla. Bolesti hlavy byly dosti nepříjemné, ale daly se snést a třes v těle nijak nevadil a smířil se s ním. Uvědomoval si, že pokud bude chtít ovládat počasí, bude muset těmito symptomy trpět.
Způsobil krásnou smršť, vojenský prostor málem vykácel. Znova vytáhl mapu, byla už dosti počmáraná, poněvadž si v ní zapisoval pro něj potřebné data propiskou. Potřeboval novou mapu, nejen naší republiky, ale i celého světa. Chtěl si vyzkoušet, zda jeho dar bude fungovat i za hranicemi státu. Uvědomoval si, že nemůže kupovat mapy do nekonečna a čmárat si v nich. Vždyť by jich musel kupovat kvanta, pokud bude chtít v řízení počasí nějak podnikat. Nervózně chodil po bytě a usilovně přemýšlel, jak tento problém vyřešit. Až v dětském pokoji uviděl ten zázrak moderní doby, počítač.
Neměl k takovým krámům moc důvěru. Zdálo se mu, že počítač je složitý. Člověk hleděl do obrazovky, čas plynul a práce nebyla nikde vidět. Jen pár her si s dětmi zahrál, ale jinak ho tento moderní výdobytek lidstva nijak nenadchnul. Přesto k němu zasedl, vytáhl příručku a začal se učit. Za nějaký čas dovedl nainstalované programy ovládat. Zapisoval si do tabulek města a počasí jenž si naplánoval. Ve sdělovacích prostředcích pak se zájmem sledoval, zda zadané údaje souhlasí. Mohl se sám pochválit, jeho úspěšnost řídit počasí byla skoro stoprocentní. Radoval se a rozhodl se, že si zakoupí z ušetřených peněz modem a pokusí se proniknout i na internet.
Zakoupil vše potřebné pro brouzdání po internetu. Dokonce si udělal stránku s názvem: ZAPLAŤTE SI SVÉ POČASÍ.
Ze začátku neměl žádný valný úspěch v domnělém podnikání, ale našlo se pár lidí v republice, kteří si stránku vyzkoušeli a zaplatili malý obnos.
Malé obnosy chodily sporadicky, ale pro přežití slaměného vdovce to stačilo. Po čase se začalo více dařit, spíše lidí, kteří mu věřili nebo potřebovali určité počasí, přibylo. Po čase si sestavil takový žebříček částek za určité počasí. Samo sebou, že slunné počasí bylo nejdražší položkou. Nejvýhodnější pro něj bylo, když si několik lidí nezávisle na sobě předplatilo stejnou oblast a stejné počasí. Každý si myslel, že si zaplatil počasí, které si přál, aniž by tušil, že takových lidí bylo více. Měl ušetřenou práci a lacino vydělané peníze. V polovičce prázdnin už měl dost peněz na zakoupení výkonnějšího počítače.
Než si však koupil nový počítač, tak ho navštívila drahá choť. Když uviděla hromadu nádobí, nevynesené odpadky a nepořádek, dostala záchvat zlosti. Pokusila se sice o úklid, ale pak se vším praštila a naštvaně odešla. Mezi dveřmi prohlásila: „Raději budu jezdit do práce od maminky do té doby, než dáš byt do pořádku. Děti zatím budou se mnou.“
Ignoroval její poznámky, i když musel uznat, že měla snahu přijít, uklidit a jak se mezi řečí dozvěděl, našla si práci.
Koncem prázdnin povolal úklidovou službu, která dala byt do pořádku. Manželka hleděla na vygruntovaný byt, ale nejen na to. Dětem zařídil nový dětský pokoj, manželce novou kuchyňskou linku i s vybavením, byt byl zmodernizován. Hned se Petra jinak chovala. Nemohla pochopit, kde vzal tolik peněz, a tak ji ukázal, jaký dostal dar z nebes. Ze začátku Alanovi nevěřila a klepala si na čelo, ale časem pochopila, že opravdu řídí počasí. Za rok si našetřili na vilku se zahradou, přestěhovali se za Prahu.
Ze začátku se Alan obával, že když se přestěhuje, schopnosti ztratí, ale nestalo se tak. Popálenina na ruce se zcela zhojila. A co se týče dovolených, tak ty si samozřejmě plánovali slunné. Nechtěl, aby zase do něj udeřil blesk a ztratil schopnost ovládat počasí.
Dnes je na odpočinku a jen tak se rýpe na zahrádce v hlíně, zahrada se stala jeho pýchou i koníčkem. Hlídal přitom vnoučata, které mají vše na co si vzpomenou. Celou práci na počítači přebrala manželka, dnes už babička. Teď jen vykoukne z okna a řekne Alanovi, kolik lidí si zaplatilo nezávisle na sobě určité počasí a místo, on na dané počasí pomyslí a je zase vystaráno. Samo sebou dbají na to, aby si nikdo nepřál vichřici někomu na zlost nebo chtěl, aby dědina byla zatopená jenom proto, že ho někdo ve vedlejší vsi naštval. Na to si dávali velký pozor. Také sledovali celosvětové počasí, protože měli docela slušnou klientelu i v zahraničí.
Zimy dělali krásné, podle obrázků. Jednou totiž vyklízeli půdu a našli starý kalendář s obrázky Josefa Lady. Obrázky je natolik nadchly, že zima byla pořádná jako vymalovaná. Žádné plískanice, ale sněhu po kolena. Všechny děti měly radost z pořádné nadílky, jen silničáři a motoristé nadávali.