Zdroj
Ležel jsem už asi hodinu v hustém křoví a pozoroval střídání strážných. Noví strážní se dali na první obchůzku, kolem dobíjecí stanice.
Byli tři a všichni šli stejným směrem.
Přitáhl jsem k sobě přenosný kondenzátor, který pomalu sklouzával z kopce.
Vzal jsem jenom jeden. I tak budu mít co dělat. Nabitý kondenzátor střední kapacity váží skoro pětatřicet kilo.
A když utíkáš před ozbrojenou hlídkou, máš co dělat aby si ho unesl. Energii na tento měsíc jsme už vyčerpali a operace nemohla počkat.
Sice je to jen banální operace slepého střeva, ale bez energie se operační robot nespustí.
Bohužel tento typ univerzálního domácího robota, se nedá připojit na venkovní nouzový zdroj. Byl to ten nejlevnější model a ještě k tomu v akci.
Novější model stojí několikrát víc.
Stál nás naše pětileté úspory. Jsme sociálně slabá rodina, nedávno jsem ztratil práci, takže půjčku nedostaneme.
Že koncem měsíce už nemáme světlo ani teplo, na to jsme si zvykli.
Televizi nesledujeme ani když je energie dostatek, stejně tam nic není, jen samé reklamy.
Koupě robota byla dobrá investice. Děti jsou neustále nemocné.
Hlídáme je kde se dá, ale jakmile jsou z dohledu okamžitě si sundají respirátory a lítají jako blázni.
Celkem je chápu, pořád to svědí, špatně se dýchá a kolem úst jsou neustále samá výražka.
Vlivem špatného životního prostředí, se doporučuje nosit respirátory skoro pořád. A k tomu ještě ta nejmenší. Pořád pofňukávala že jí bolí bříško.
Vyšetření stálo skoro půl výplaty.
Diagnóza…Slepé střevo.
Sociální a zdravotní pojištění už dávno neexistuje.
Takže jsme se rozhodli pro robota.
Byl sice o hodně dražší než operace v nemocnici, ale je univerzální.
Kromě běžných operací, jako je slepák, mandle, kýla, bolavý zub …si poradí i s domácím úklidem a spoustou jiných drobností.
Pokud nebude v kondenzátoru aspoň čtyřicet procent energie, robot se nerozjede.
Měl bych sebou hodit… Strážní vyšli z druhé strany.
Zkontroloval jsem zásobník, jestli jsou tam skutečné uspávací náboje a našrouboval tlumič. Nejsem přece vrah.
Zastavili se pod srázem a něco si ukazovali. Zatajil jsem dech a dostal jednoho ze strážců do zaměřovače.
Přes oděv střela s kapslí neprojde, musím mířit na nechráněné části těla.
Zmáčkl jsem spoušť. Zbraň sykla, strážný se chytil za krk a sklouzl k zemi.
Druhý okamžitě pochopil situaci a dal se na útěk do budovy.
Rukou si zdvíhal límec a kryl si krk.
Snažil jsem se být ledově klidný a zamířil na ruku která zdvíhala límec.
Trefa.
Deset možná patnáct vteřin. Strčil jsem kondensátor dolů se srázu a skočil za ním. Strážný se otočil a pohlédl na mě.
Podrazil jsem mu nohy a přitlačil ho k zemi…usínal.
Zatáhl jsem strážné jednoho po druhém dozadu, aby nebyli vidět a vběhl do budovy.
Nabíjecí zařízení bylo v pohotovostní poloze.
Ochranný štít byl spuštěn dolů a elektrické kontakty byly odkryty. Zasunul jsem kondenzátor do podavače a zdvihl ochranný štít.
Podavač lehce nasadil kondenzátor na kontakty.
V operační místnosti jsem nastavil kapacitu kondenzátoru a spustil proces.
Na obrazovce se rozsvítil varovný nápis a zámky na dveřích se z hlasitým zaklapnutím zablokovaly.
Přes ochranné sklo bylo vidět jak kondenzátor světélkuje namodralým světlem.
Začal odpočet. Celý proces má trvat čtyřicet pět minut. Tolik času jsem neměl ani náhodou.
Stopnul jsem proces a přepnul jsem ovládání na manuál.
Zvýšil jsem nabíjecí proud o padesát procent a sledoval na obrazovce rychlost plnění.
Za oknem začal vířit prach. Obrovský stín padl na betonové zdi.
Sakra!!
Policejní vznášedlo přistávalo před budovu. Jeden z uspaných vojáků se vypotácel z úkrytu a vzrušeně ukazoval dovnitř.
Dva vojáci se poklusem rozběhli do budovy. Další čtyři začali obíhat budovu zezadu.
Neměl jsem na výběr.
Přiskočil jsem k ovládači a zvýšil jsem nabíjecí proud na maximum.
Pekelný jekot havarijní sirény který pronikal až do morku kostí, se střídal z ječivým hlasem robota:
„POZOR, NEBEZPEČÍ VÝBUCHU!!!“
Přes bezpečnostní sklo bylo vidět jak kondenzátor začíná nebezpečně zvětšovat svůj objem.
Prvního vojáka který vběhl do místnosti jsem zasáhnul dlaní do brady. Přestože jsem si o kovovou přezku helmy málem roztrhl dlaň, stačilo to, aby se skácel k zemi.
Prudký sprint přes betonový plácek a skok přes zídku…
Prudký úder do hlavy mě zbavil vědomí. Ještě jsem stačil zaregistrovat že siréna utichla.
Pomalu jsem se začal probírat z hluboké tmy. Začínal jsem vnímat tvrdé obličeje vojáků, sklánějící se nade mnou. Bylo slyšet hukot motorů vznášedla.
Bylo mi jasné, že stanice nevybuchla…ulevilo se mi.
Seděl jsem na sedadle u okna a ruce jsem měl sepnuté páskou. Nikdo se semnou nebavil, na nic se mě neptal.
Motory zvýšily hukot a vznášedlo se pomalu začínalo odlepovat od země. Je po všem.
Střídavě mě polévalo horko a mráz. Vznášedlo nabíralo směr k policejnímu centru.
Z okna jsem rozeznával obrysy známých budov kde jsem bydlel. Dokonce bylo vidět střechu našeho domu.
Začal jsem propadat depresi. Něco někomu vysvětlovat bylo asi zbytečné, stejně mně nikdo neposlouchal.
Krev mi stoupala do hlavy a začínal jsem vidět rozmazaně. Prudká bolest na hrudníku….
Někdo mě chytil za rameno a prudce mě strhnul k zemi. Ostří nože se zablýsklo a ruce se mi rozletěly do stran.
Střídavý tlak na hrudníku a ruce do stran… a znovu a zas…
Pichlavá bolest do tepny na krku a obraz začínal mít ostré kontury.
Zhluboka jsem se nadechnul a snažil se pohnout rukama.
Šlo to. Nade mnou se skláněl cizí obličej.
Snažil jsem se otočit na břicho a postavit se na všecky čtyři. Postava ustoupila.
Chvilku jsem oddychoval Natáhl jsem ruku k vojákovi abych se vzepřel.
Uhnul.
Chytil jsem se za rám okna a pomalu se soukal nahoru.
Bylo vidět že vznášedlo stojí na místě. Střecha našeho baráku byla na dosah.
Znovu jsem cítil jak mi vařící krev buší ve spáncích.
Dveře do pilotní kabiny byly pootevřené.
Celý ovládací pult byl napájen pomocí kondenzátorů.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Prudce jsem vrazil hlavou do vojáka který stál mezi mnou a kabinou. Absolutně to nečekal. Zavrávoral a ustoupil stranou.
Podél zdi jsem se dopotácel do kabiny a pěstí jsem udeřil jednoho z pilotů to obličeje. Chytil se za nos a pustil řízení.
Vznášedlo se začalo točit dokola. Vojáci popadali přes sebe a snažili se chytit rovnováhu.
Druhý pilot se snažil rozepnout bezpečnostní pásy a otevřít pouzdro s pistolí.
Oči mi divoce tikaly po palubovce a hledaly automatický odpojovač kondenzátoru.
Rotace vznášedla mě hodila na dveře které se prudce zabouchly. Právě včas.
Salva ze samopalu zabubnovala do kovových dveří.
Nohou jsem ještě v letu zasáhl druhého pilota do hlavy. Zůstal viset bezmocně v popruzích.
Za dveřmi na věšáku visely Dlouhé maskované kabáty. Strhnul jsem kabáty z věšáku a hodil je přes pult tak, aby zakrývaly kondenzátor.
Druhý kabát jsem si omotal kolem obou dlaní a pevně sevřel plastový držák kondenzátoru, který trčel pod ovládacím pultem.
Zapřel jsem se nohou o pult a celou svoji šílenou silou jsem trhnul směrem k sobě !!!
Obrovská tlaková vlna a oblak jisker mě hodil prudce na dveře, kde zrovna vbíhali vojáci.
Praskot výbojů přerušil výkřik a sténání vojáka který byl napůl mezi dveřmi.
Bezvládně se sesul k zemi a z úst mu vytékal pramínek krve.
Oblak hustého dýmu naplnil kabinu a prudký náklon vznášedla dolů mě hodil na čelní skla.
Oba piloti se snažili vyprostit z bezpečnostních popruhů. Přes sklo bylo vidět, jak se vznášedlo přibližuje k zemi.
V ruce jsem neustále držel ohořelý kabát, ze kterého se kouřilo a v něm zabalený kondenzátor. To už nesmím pustit.
Nohama jsem odrazil od skla a přepadl přes pult na podlahu. Sklo se z řinkotem rozletělo na všecky strany a vršek stromu projel z venku do kabiny.
Prudký závan vzduch rozházel všechny papíry po kabině. Vznášedlo se na vteřinu zatavilo a pomalu se začalo naklánět na bok.
Kmen se začal ohýbat k zemi a praskat. Větev přišpendlila ke stropu pilota zrovna když se dostal z popruhů ven.
V hrudníku byla vidět hluboká rána a z pusy vytékala krev.
Už jsem mu nemohl pomoci ani kdybych chtěl.
Druhý pilot kašlal na mě a snažil se dostat z kabiny ven přes pootevřené dveře. Chytil jsem kondenzátor oběma rukama a mrštil jsem ho z okna ven.
Nebezpečně trčící zbytky skla se vysypaly na zem a já se vrhl za ním.
Zoufale jsem se snažil zachytil polámaných větví. Podařilo se mi to asi patnáct metrů nad zemí. V hlavě mi hučelo a snad ze všech částí těla mi crčela krev.
Pod stromem ležel kondenzátor. Seskočil jsem zbylých pár metrů a tahal kondenzátor od stromu jak nejdál to šlo.
Část stromu se s praskotem ulomila a vznášedlo se zřítilo k zemi jako kámen.
Po čtyřech jsem se doplazil k plotu a na druhý pokus se mi povedlo kondenzátor přehodit přes plot. Vyskočil jsem na nějaké staré bedny.
Vzepřel se na ruce a přehodil levou nohu přes okraj. Tupá rána mě udeřila do zad a srazila mě z plotu na druhou stranu.
Začal jsem vidět dvojmo a v ústech jsem cítil sladkou chuť krve.
Postavil jsem se na nohy a ztěžka jsem se snažil doběhnout ke kondenzátoru.
Manželka vyběhla ze dveří a z hrůzou v očích se vrhla ke mně. Odstrčil jsem jí a křičel:
„OTEVŘI ZÁSOBNÍK…!!“
Chytil jsem kondenzátor za ucho a táhl ho směrem k zásobníku…
Potichu jsem si mumlal ústy plnými krve:
„podle paragrafu 36 nikdo nesmí odpojit lékařského robota od zdroje pokud…“
Za mnou bylo slyšet dupot těžkých vojenských bot jak se blíží k plotu.
Rachot plechových tabulí dával jasně najevo že vojáci skáčou přes plot.
Z domu vyběhli děti a ze slzami v očích se vrhli ke mně…
„Tatínku…tatínku“
Už jsem neměl ani sílu je odehnat…
Třeskla rána, kondenzátor mi vypadl z ruky.
Kolena se mi začaly podlamovat. Opřel jsem se rukama o podávač a pomalu jsem klouzal k zemi. Nejstarší syn rychle pochopil$hellip;
Vběhl pode mně, chytil kondenzátor za druhé ucho a snažil se ho nasadit do podavače.
Další rána mě zasáhla do nohy. Srazila mě synovi na záda.
Ani se nehnul…
„$hellip;pamatuj…“, šeptal jsem ústy plnými krve :
„…nikdo nesmí odpojit lékařského robota od zdroje…“
Ještě jsem stačil zmáčknout tlačítko podavače..
Automatika vtáhla kondenzátor dovnitř a bezpečnostní dveře zaklaply.
V místnosti se rozsvítilo světlo a na informační tabuli začal blikat nápis:
Neodpojujte zdroj robot provádí lékařský zákrok!!
Vojáci na plotě sklonili zbraně…