Změňte svůj život
„Změňte svůj život, zemřete“
Hlásal titulek inzertní strany v sobotní příloze. Nějak se to poslední dobou rozmohlo. A nejen to. Zdálo se, že všechny takové agentury měly žně.
„Také se vám zdá, že se poslední dobou nic nedaří? Že marně utíkáte před svými věřiteli? Unikněte jim navždy, Zemřete! Nabízíme luxusní podmínky a bezkonkurenčně nízké ceny. U nás si ani nevšimnete, že už tu nejste!“
Pokračoval popis drobnějším, ale stále velmi výrazným písmem.
Smrt byla hitem poslední doby. Slovo skloňované ve všech pádech a nacpané úplně všude. Měli jsme desetiletí bakelitu, potom desetiletí umakartu, polyethylenu, proč by sakra taky nemohlo být desetiletí smrti. Zvlášť když se lékařská věda holedbala, že konečně odkryla tajemství smrti a že si můžeme být konečně jisti, posmrtný život EXISTUJE!“
No, ne že bych si poslední dobou žil příliš dobře. Nestrádal jsem hmotně, to mi nehrozilo. Pokud zůstanu jenom trošku soudný, nemám šanci kdy v životě strádat, ale jinak se mi hroutilo úplně všechno. Zůstal jsem sám. To především. Osamělost na každém kroku a hlavně neschopnost začít a udržet vztah. Taky jakási spisovatelská minulost byla úplně pryč. Ne že by na tom zásadně záleželo, protože stejně nikdo nic číst nechtěl. Mé dny byly šedivé prázdné a nekonečně dlouhé.
x x x
„Myslím si, že budete určitě spokojen.“
Muž proti mně měl špičkový oblek, drahou hedvábnou kravatu a voněl velmi drahým parfémem. Řekl bych, že to byl takový prototyp úspěšnosti. Žádná okázalost, ani prsten na ruce nebyl příliš výrazný, o to však musel být dražší. Vsadil bych se, že to co zdobilo, byl skutečný diamant, žádný zirkonit.
„Já ale ještě nejsem rozhodnut. Potřeboval bych více informací, není to jednoduchý krok. Jistě si to dovedete představit.“
I když jsem si myslel, že definitivně rozhodnutý jsem. Jenomže v kontrastu k vyumělkovanosti toho chlápka, v kontrastu s tou nedbalou elegancí kanceláře, kde se jednotlivé barevné tóny propojovaly jako v příručce o harmonii, nevidím věci tak definitivně.
„Potřeboval bych asi víc informací o procesu toho co přijde po smrti. Něco jsem četl, samozřejmě, ale jsou to takové kusé útržky, moc tomu nerozumím. Chtěl bych více jistoty, jestli mi rozumíte.“
A mladík naproti mně se tvářil, že skvěle rozumí.
„Objednám vám kávu a nad ní vše důkladně probereme.“
Sekretářka ji snad musela mít uvařenou, anebo to byla jasnovidka. Byla totiž s podnosem uvnitř hned, jakmile položil sluchátko. Usmívala se, ale moc upřímnosti za tím úsměvem nebylo.
„Tedy, s životem se to má asi tak. Existuje v nekonečné řadě podob, ale nikomu jej není dopřáno poznat hned, jaksi komplexně. K tomu se musíme propracovat, přes různé etapy, různá stádia. Motýl se přeci taky nerodí jako motýl. Je to housenka a když přijde jeho čas, ponechá vyschlou schránku v kukle a vyletí ven. To můžete být vy, ten motýl.“
Pokračoval naučeným tónem jakmile sekretářka odešla.
„Je to vlastně jako by jste si sedl mezi dvě zrcadla. Můžete vidět nekonečný počet svých odrazů, a stejně tak je tomu i s životem. Je jen na vás, ve kterém se rozhodnete žít. Smrt, to je vlastně přestup do jiného dějství. Pravda, příroda to zařídila tak, že lze cestovat jen jednosměrně. Uzavírá nás a představte si, dává pronajatému tělíčku pocit konečnosti. Jak dlouho vědcům a lékařům trvalo vyzkoumat to že smrtí nic nekončí? Přinést důkazy?“
„No právě, důkazy. Máte nějaké?“
Přerušil jsem ho. Trošku znejistěl.
„Já osobně ne. Ale vědci tvrdí že je mají.“
A přešel do takřka mateřského tónu.
„Prosím vás, kdyby to nebyla pravda, copak by tohle všechno bylo legální? Copak by vlády všech zemí světa povolili takovou věc? Nepamatujete si, co bylo ještě nedávno za humbuk kolem euthanasie? Dneska když člověka odsoudí na rok do vězení, tak jde od soudu hned k nám a volí raději smrt. Nikomu se nechce sedět v base. Pamatujete se na všechny organizace bojující za zrušení trestu smrti? Trochu k smíchu z hlediska dnešního poznání.“
Na tom musí něco být. To je pravda. Přece by nikdo nepovolil takové masové zabíjení, to by si nikdo na svědomí nevzal.
x x x
Jednou stranou jsem si moc přál, aby už konečně všechny deprese vycházející z unuděné a šedivé každodennosti byly pryč. Jenže na druhou stranu zjišťuji, že se mi vlastně vůbec nikam nechce. Nemůžu psát, to je fakt. Z toho asi pramení má největší nechuť k životu, ale jinak přes tu nudu, pořád všechno kolem sebe důvěrně znám a to mi dává pocit bezpečí. Je mi necelých padesát a to člověk už nerad cestuje. Kamkoliv.
Jak tak o tom pořád dokola musím přemýšlet, napadne mě že bych na to neměl být úplně sám. Zásadní rozhodnutí by nikdy člověk neměl dělat úplně sám. I když by mělo být výsledkem chybné rozhodnutí, neměl by v tom člověk zůstat sám. Každý si zasloužil slyšet hlas ze strany, kam nedohlédne a ten můj hlas mohl znít opravdu z vysoka. Můj bývalý spolupracovník se vypracoval na poradce ministra zdravotnictví, tak to myslím byl i ten nejvhodnější rezort. Neviděli jsme se sice
dost dlouho na to, abychom zapomněli nejen na sebe, ale i na všechno co jsme si předtím slíbili. Kromě spousty stupidních blbostí to bylo mimo jiné i třeba to, že jeden druhého nenecháme nikdy padnout. Zavolal jsem mu.
„Chlape musel jsi zešílet! Jdi od toho čím dál tím lépe! Taková blbost.“
Ušklíbl se.
„No, čekal jsem spíš slova podpory, než výsměch.“
A nelíbilo se mi, jak se do mě pustil. Člověk by začal přemýšlet o tom, jestli si vůbec ještě zaslouží být dále svéprávný. Nechtělo se mi věřit, že by za těch pár let na ministerstvu tak zblbnul.
„Takovej hit to je, poslední měsíce snad ani na nic jinýho reklamy v televizi nejsou a ty mi radíš kašlat na to? Víš co lidí už je pryč? Ještě donedávna se naší ulicí promenádovalo bezdomovců, snad se i mlátili o popelnice. Dneska tam neprojde ani jeden jediný. Proč asi myslíš že to tak je?“
Vstal a začal prohledávat pokoj.
„Co blbneš?“
Ptám se překvapeně.
„Ale blbej zvyk. Koukám, jestli tu nemáš nějaký kamery nebo mikrofony. To už je taková deformace.“
„A kdo by asi dával zrovna do mého obýváku odposlech? Si blázen? Co by tu asi slyšel? Žiju úplně sám a nemám ani kocoura, tak s kým bych si asi tak povídal?“
A musel jsem začít smát jeho naivitě. Jenže on mě vzápětí zchladil. Tvrdě zchladil.
„Myslel jsem spíš starej brachu, že jsi si chtěl trochu přivydělat. Nebo se trošku zviditelnit. Nevyšlo ti nic už deset let? Určitě minimálně deset let. Tak každej způsob dobrej…“
Naštval mě. Silně mě naštval, jestli si něco takového o mě mohl myslet. Taky jsem mu to hned řekl.
„No nic ve zlém. Poslední měsíce mě odnaučily důvěřovat lidem. Všem lidem. Promiň.“
A potom začal monolog. Poměrně dlouhý monolog.
„Taková kampaň, jaký myslíš že to má asi smysl? Svět začíná být malý pro všechny. Naše planeta je vyčerpaná. Příliš vyčerpaná a dlouhodobě se jí neulevovalo. Ani výhled nebyl nijak růžový. Válčilo se čím dál míň a lidí se rodí čím dál víc. Co s tím? Řeklo by se že ten plebs na pokraji společnosti vymře sám, není to pravda. Každý z těch dole odčerpává vše, od ropy, přes ostatní neobnovitelné zdroje těm nejbohatším a nejmocnějším lidem světa. Proto muselo vzniknout něco, jako regulace. No a nejlepší je takový systém, kde nikdo nemusí rozhodovat o osudu druhého. Kde nikdo nemusí nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Byla proto zpracovaná obrovská globální kampaň, no a díky ní se lidé rozhodují sami. Navíc všechno funguje, chápeš? Už to heslo „Nelíbí se vám život? Zemřete!“. Kdo je bohatý, šťastný a spokojený? Chtěl by něco měnit? Chtěl by odcházet do nějaké nejistoty?“ Naopak. Kdo je tě šťastný tady, bude ještě šťastnější, když bude mít větší klid, větší prostor a hlavně více prostředků.“
No, to mě srazilo do křesla.
„Takže mi chceš říct že agentury všechny ty lidi normálně vraždí?“
Poprosil mě o něco k pití. Rychle jsem mu natočil sklenici vody a nedočkavě čekal na jeho argument.
„Ne tak docela, tedy ne v tom smyslu, jak by sis myslel. Oni skutečně věří, že posmrtný život existuje. Oni ví co ty, co téměř každý na světě, kromě malého procenta vyvolených.“
„No a ty, co si o tom myslíš ty?“
Pokrčil nerozhodně rameny.
„Pokud jde o můj názor, nemůžu jednoznačně říct, že neexistuje. Ale sám o jeho existenci přesvědčený nejsem. Žádný důkaz stále není. Víme pořád to samé.“
Vyprovodil jsem ho, jak jsem jsem nejrychleji dokázal. Bylo mi z něj špatně. Bylo mi z něj na zvracení. Opravdu, jestli jsem doposud nebyl rozhodnut, tak teď ano. Půjdu do agentury hned ráno. Nechci žít ve světě, kde se ti chudí, neúspěšní, nevzdělaní, prostě ti horší vraždí jenom pro to, aby na ty druhé zbylo víc. Je mi jedno, jestli už nic nebude. Je mi jedno, jestli navzdory celé kampaně nikam nepřejdu. Radši nic, než v takovém místě žít.