Zóna 11 - Část 2.
Do baru jsem dorazil asi o půl hodiny později. Šel jsem stranou od hlavních tříd a v jakémkoliv zašustnutí viděl nebezpečí. Teprve teď mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Stokrát jsem si opakoval, že to byla nutná sebeobrana a stokrát jsem slyšel v hlavě slovo vražda.
Mike stál za pultem a špinavým hadrem leštil kelímek od ležáku.
„Čau Miku,“ pozdravil jsem. „Nebyl tady ten chlápek, se kterým jsem tu včera seděl?“
„Hned jak jsi včera vodešel, zaplatil a zmizel. Ale nechal tu pro tebe vzkaz. Počkej musím to najít. Jo, tady to je. Sektor 24, číslo 7.“
„Dík, moc jsi mi pomohl a sbohem,“ poslední slovo jsem tiše utrousil mezi dveřma.
Sektor 24 je čtvrť kolonie asi hodinu a půl klidné chůze. I když budu obcházet hlavní ulice, nebudu tam dýl jak za dvě hodiny. Teď si hlavně potřebuju vyměnit čip. Sedl jsem si do tmavého zákoutí a začal zadávat nové identifikační údaje do zápěstního počítače. Chvilku jsem přemýšlel nad novým jménem. Noir, to znělo dobře. Datum narození, zóna a je to. Vyndal jsem z batohu pouzdro, ve kterém byla aplikační souprava s ještě nenaprogramovanými čipy. Přiložil jsem nový čip k počítači a ten do něj zapsal zadaná data. Součástí aplikační sady byl generátor elektromagnetického pulsu, pomocí kterého jsem spálil starý čip. Vrazil jsem jehlu aplikátoru do dlaně a stiskl píst. Teď už může pan Noir konečně vyrazit na cestu.
Každodenní rozruch v ulicích nijak nevybočoval od standardu. Lidé chodili nebo se vraceli z plantáží. Snažil jsem se jít klidně a tvářit se naprosto přirozeně. Zbývala mi ještě asi hodina chůze. Najednou proti mě stáli dva vojáci. Ani nevím kde se tam vzali, skoro to vypadalo, jako když je tam někdo přičaruje. Nervózně jsem zpolknul prach, který jsem měl v puse. Vojáci se vydali ke mě.
„Obyčejná hlídka, proč by si mě všímali“ stále jsem si opakoval.
„Dobrý den, můžeme přečíst vaší identifikaci?“ oslovil mě menší voják, když došli až ke mě.
„Ale samozřejmě,“ odpověděl jsem a dal před sebe pravou ruku.
Druhý voják mě mezitím obešel a stoupl si za mě.
„Tak a jsem v hajzlu!“ proběhlo mi hlavou.
„Narodil jste se před 31 lety, pane Noire?“ zeptal se první voják a koukal na displej svého počítače.
„A-ano,“ odpověděl jsem.
„Nesedí to s centrální databází.“
„Asi v tom mají bordel,“ přiblbě jsem se usmál a kapka potu mi stekla po spánku.
„Tým beta volá gamu!“ ozval se hlas vysílačky.
„Tady gama…,“ odpověděl voják za mnou a poodešel několik kroků.
První si stále prohlížel displej svého počítače a prstem mačkal něco na klávesnici.
„Máme poplach,“ zavolal se voják s vysílačkou.
První přestal civět na displej: „Nechte si to zkontrovat na registru! Nashledanou.“
„Hned tam zajdu,“ stačil jsem ještě zavolat na odcházející pár.
Neskutečně se mi ulevilo. Ještě alespoň deset minut jsem se klepal. Bezpečnostní jednotky jsou sice ozbrojeny jen elektronickým obuškem, protože zbraně a hlavně náboje jsou nedostatkovým a velmi cenným artiklem. Já měl svých 17 nábojů v Glocku a byl jsem hrozně rád, že jsem nemusel použít ani jeden. Ještě větší štěstí bylo, že se v centrální databázi nacházel někdo se jménem Noir.
Dorazil jsem do Sidova domu a zabouchal na dveře. Chvilku jsem netrpělivě přešlapoval na prahu.
„Á, to jsi ty! Věděl jsem že přijdeš,“ uvítal mě Sid.
„Mám obrovskej průser, musím hned vypadnout ze zóny!“ odpověděl jsem mu na pozdrav.
„Tak to máš smůlu, čekají nás ještě alespoň dva tejdny příprav,“ namítl.
„Tak to budeme muset zkrátit!“ nedal jsem se odbýt.
Celý dům tvořila jedna velká místnost, byla to spíš obrovská dílna plná všemožného nářadí a vybavení. Uprostřed stála velká tříkolka, na které bylo přiděláno velké množství batohů a kufrů.
„Tak na tomhle chceš zmizet?“ zeptal jsem se.
„Výborná věc, našel jsem to ve Starym městě. Roky jsem to dával dohromady. Jedinnej problém bylo palivo, než jsem přišel na to, že to jezdí na cukrovou pálenku,“ uchechtl se.
„Bezva, přinejhoršim se můžem pěkně vožrat!“ řekl jsem a otevřel víko nádrže, ze které se opravdu vyvalila vůně cukrového likéru.
„Tak co máš za problém, že musíme tak zpěchat,“ zeptal se Sid.
Pověděl jsem mu vše o seržantovi, jeho gorilách a cestě sem.
„Tak to aby jsme hejbli!“ řekl Sid.
Začali jsme balit všechny možné i nemožné věci. Hlavně pitle se sušenými lišejníky. Na zádi tříkolky byly dvě velké nádrže. Jedna byla plná paliva a druhou jsem naplnil vodou. Sid pečlivě rovnal nářadí do jednoho postranního kufru.
„Jen by mě zajímal tvůj plán, jak se s tímhle chceš nepozorovaně dostat ze zóny?“ zeptal jsem se.
„Já jsem ale neměl v plánu dostat ven nepozorovaně!“ odpověděl. „Původně jsem chtěl jet normálně k bráně a v klidu si nechat spálit čip od stráží.“
Nejnutnější věci jsme měli zbalené. Ukázalo se, že Sid měl v plánu příštích čtrnáct dní shánět hlavně navigační systém a ještě nějaké zbraně. Měli jsme elektronický kompas. Bude muset k navigaci stačit. Sid vlastnil krátký samopal se dvaceti náboji. Stejně doufám, že nebude zbraní potřeba. Na pláních žádné nebezpečí nebude, maximálně nás ofoukne ledový vítr. Největší riziko nás čeká až když se budeme snažit dostat do Zóny 11. Pokud ji vůbec najdem. To byla otázka, která se vznášela ve vzduchu, stejně jako namodralý dým z cigaret. Sedíme tiše na prázdných sudech a pijem zbytky paliva pro tříkolku. Máme ho dost na asi 2000 mil. Jídlo a voda nám dojde nejdřív za tři týdny, pak se uvidí! Ponořen do myšlenek jsem usnul.
„Prásk!“ probudila mě obrovská rána. Hlavní vrata byla vylomena a v naprosté tmě byly slyšet kroky nějkolika lidí.
„Side?“ zašeptal jsem.
„Jó, tady. Pod stolem.“
Nahmatal jsem batoh a vyndal z něj širokospektrální kameru. Připevnil jsem si ji k hlavě a nastavil infračervené spektrum. Bylo tady šest vojáků. Stáli u dveří a nejspíš čekali, až se rozptýlý kouř způsobený výbuchem. Vylomené dveře žhnuly. Naštěstí neměli na hlavách kamery, to bychom už asi byli ztěžklí olovem. Držel jsem v ruce Glock a plazil se za Sidem pod stůl.
„Musíme vypadnout hned,“ zašeptal jsem.
Sundal jsem si kameru z hlavy a dal ji Sidovi.
„Tu kraksnu umíš řídit jen ty,“ řekl jsem.
Doplazili jsme se k tříkolce a vyškrábali se na sedadla. Sid sklopil ochranné plexisklo a stisl „Start“. Motor naskočil. Rozsvícená světla ozářila šestici vojáků. Těm trvalo jen nepatrnou chvílku, než pochopili, co se stalo. První výstřely zazněly přesně ve chvíli, kdy jsme vyraženými vraty odjížděli do chladné noci.
„Snad netrefí nádrž z palivem!“ řval jsem na Sida.
„Bang!“ odražená kulka od nádrže mi prolítla kolem hlavy.
Křečovitě jsem se držel madel na tříkolce zatímco jsme uháněli noční kolonií k plotu. Ledový vzduch proudil kolem plexiskla. Výstřely ustaly, byl klid. Dorazili jsme k plotu. Díru tak akorát pro tříkolku jsme měli vystříhanou za pět minut. Čekala nás už jen nekonečná jízda plání. Posledním pohledem jsem se rozloučil se Zónou 35.