Zóna 11 - Část 3.
Už patnáctý den jsme na cestě. Krajina je stále stejná. Jen prach, ledový vítr, skály a kameny. Nebýt kompasu, měli bychom pocit, že jezdíme v kruzích. Občas projedeme kolem rozvalin starých měst. Některé stavby ještě odolávají zubu času a nevlídnosti prostředí, ale většina se ale pomalu stává tím prachem, který je všude kolem.
Měli bychom být 800 až 900 mil od Zóny 35. Naučil jsem se řídit, tak se teď se Sidem střídáme za řídítky. I tak ale cesta moc neubýhá. Nemůžeme jet příliš rychle, kdybychom prorazili plášt kola nebo jakkoliv poškodili tříkolku, byl by to konec. V noci mrzlo a ve dne se teploty jen o pár stupňů přehouply na kladnou stranu stupnice. Naštěstí byl „obytný“ prostor pod plexisklem vyhřívaný teplem motoru.
Zásob ubývá mnohem méně, než jsme čekali. Tím, že celý den sedíme v sedlech, nespotřebujeme tolik energie. Jídlo máme dvakrát denně. Rozmíchaný lišejníkový prášek ve vodě a ohřátý na lihovém vařiči. Lahoda!
Světlou stránkou věci se stalo palivo. Bylo lékem na všechno. Hlavně na blbou náladu!
Sedmnáctý den se na obzoru vynořilo město. Šedé zbytky budov trčely do výše jako pomníky lidí, kteří je postavili. Rozhodli jsme se na den nebo dva zastavit. Vybrali jsme klidné místo ze všech stran chráněné před větrem a pískem. Seskočil jsem ze sedla a protahoval si ztuhlá záda.
„Zatím to vypadá bledě,co?“ začal Sid.
„Jo máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Tisíc mil skoro za náma a furt jen pustina. Jedeme stále na jih a ještě jsme nenarazili na nic, co by vůbec stálo za řeč!“
„Půjdu se tady porozhlídnout,“ řekl Sid a odešel.
Chvilku jsem ještě seděl vedle tříkolky a přemýšlel co budeme dělat až nám dojde palivo. Myslím, že tuhle otázku jsme měli v hlavě oba. Posledních několik dní jsme skoro mlčeli. Nebylo o čem mluvit, každá další míle byla stejná jako ta předchozí. Vstal jsem a rozhodl se, že se půjdu porozhlédnout. Na opačnou stranu než Sid. Samota občas léčí.
Trosky domů kolem působily smutným dojmem. Musela tady žít spousta lidí. Chvilku jsem se ještě potloukal po prostranství a pak zašel do úzké boční uličky. Foukání větru utichlo úplně. Na zemi místy prosvítala původní dlažba. Kameny tu budou ležet navždy! Asi v půlce uličky byl vchod do podzemí. Schodiště, které vedlo do tmy pod polorozpadlým domem bylo zasypané pískem. Už jsem podobných vchodů viděl dříve několik. Většinou byly po pár metrech zavaleny, ale někdy se dole daly najít užitečné věci. Vlatně téměř vše co máme pochází z podzemí. Oblečení, elektronika, videodisky – dokonce se i nějaké knihy.
Když přišel konec Starého věku, ze všeho zbyl jen prach. Nic, co by nebylo schované pod zemí se neuchovalo. Známe spoustu historických informací o staré době. Víme, že naši předci měli letadla, lodě, vlaky. Uměli těžit a zpracovávat kovy i létat do vesmíru. Pro nás tu nezbylo nic. Jen několik odolných druhů lišejníků a hub. Naučili jsme ale žít i z toho mála. V podzemí i na povrchu je spousta plastových úlomků. Recyklací z nich vyrábíme téměř vše co potřebujeme. V Zóně 35 byla dokonce zavedena elektřina. Měli jsme velké elektrochemické články, které lidé z kolonie dobíjeli pomocí dynam. I tak ale bude trvat velmi dlouho, než se náš věk přiblíží, a třeba jen trochu, tomu minulému.
Ponořen do úvah jsem sešel asi dvacet schodů dolů do tmy. Desetiletí v šeru způsobila, že lidský zrak byl mnohem citlivější. Stačilo jen malé množství světla k tomu, aby člověk alespoň trochu viděl. Kdysi se používal při prohledávání podzemí jistý vzácný druh houby, která po zalití roztokem cukru modře světélkuje. To už je ale dávno. Teď už máme i elektrochemické svítilny. Budu se pro ni muset vrátit do tříkolky. Do pr…!
Sid byl ještě pořád pryč. Byl to on, kdo v sobě měl tolik naděje. Stále dokola si opakujeme, že cesta ještě nekončí, ale je to jen slabý lék na naše slábnoucí naděje. Do batohu jsem si dal trochu lišejníkové moučky a lahev s vodou. K hlavě jsem připnul kameru a nechal nastavené široké infračervené spektrum. Prohlédl jsem okolí. Nikde nic! Vše chladně modré.
Byl jsem zpět v chodbě pod schodištěm. Rozsvítil jsem světlo. Podlaha byla pokryta opadanými keramickými destičkami a nánosem prachu. Strop a stěny se drolily. Na konci se chodba stáčela vpravo. Po několika krocích ústila do velké haly. Většina rozsáhlého prostoru byla zasypána a ze směsi kamenů a písku čouhaly zrezlé železné dráty. Obešel jsem důkladně celý prostor, ale nenašel jsem nic k užitku. Už jsem se chtěl vrátit k tříkolce, když jsem v okuláru kamery spatřil slabý jas. Opatrně jsem se blížil k místu, odkud bylo IR záření vysíláno. Najednou se to pohlo a běželo to pryč. Rozeběhl jsem se. Po třech skocích jsem zakupnul o nějaký bordel na zemi hlavou dopadl na kámen.
Když jsem se probral, rána na čele mě děsně bolela a také jsem cítil řezavou bolest v prstech pravé ruky. Rychle jsem otočil hlavu a viděl, jak mě ta věc kouše do ruky. Druhou rukou jsem to chytil dříve než to stačilo zase utéct. Všemožně se to škubalo a zmítalo, ale já držel pevně. Bylo to na omak měkké a teplé. Vzádu s toho koukal kus drátu. Hodil jsem to do batohu, popadl svítilnu a opatrně se šoural ven na světlo.
Věc se v mém batohu ještě chvilku zmítal, ale pak se uklidnila. Vyšel jsem posledních pár schodů a sedl si ke zdi jednoho z domů. Opatrně jsem odepnul přezky a pustil do batohu trochu světla. Ta věc byla krysa, přesně taková, jakou jsem ji znal z videodisků. Hlavu měla zakousnutou do pytle s lišejníkovou moučkou a cpala se. Popadl jsem batoh a běžel k tříkolce. Myslím, že to Sidovi zlepší náladu!
Seděl jsem v sedle a krmil Krysu žmolky z moučky. Sid se pořád ještě nevrátil. Mezitím se setmělo a začal foukat silný ledový vítr. Krysa spokojeně jedla.
„V tomhle počasí nemá smysl kamkoliv chodit,“ začal jsem si povídat s Krysou.
Dál se jen tiše cpala lišejníkem.
„Jestli se ztratil, tak je určitě někde schovanej a čeká na ráno.“
Krysa dál jedla a já mezitím usnul. Probudila mě známá řezavá bolest v prstech. Krysa byla přibližně dvojnásobná a přes nacpané břicho nemohla ani chodit. Vyklidil jsem jeden postranní kufr a Krysu do něj uložil.
„Tááák papéééj, já teď budu muset na chvilku odejít,“ přiblbě jsem na ní šišlal, když jsem ji do plastové misky sypal jídlo. „Asi jsem se už zbláznil?“blesklo mi hlavou.
Další věcí, která mě překvapila, bylo množství vody vysrážené na plexiskle a jinných částech tříkolky. V Zóně 35 se to stávalo taky, ale jen občas a trochu. Vodu ze skla jsem setřel do kelímku a přidal trochu prášku na kaši. Hmm, snídaně jak má být! Chvilku jsem ještě chroupal zrnka písku, které jsem setřel spolu s vodou a začal připravovat věci na cestu. Počítač, kameru, vodu, jídlo, Glocka – snad už nebudu nic jiného potřebovat. Krysu nechám v kufru. Zaklapl jsem plexisklo, hodil si batoh na záda a vydal se měrem, kterým odešel Sid.
Ušlou vzdálenost a směr jsem zaznamenával do počítače a nechal jej tvořit jednoduchou mapu. Mohla by se hodit. Každou ulici jsem proskenoval kamerou přes celé spektrum, ale nikde nebyla ani krysa. Měl jsem za sebou už 3 míle. Vyndal jsem z batohu láhev s vodou a trochu se napil. Rozhodl jsem se na další křižovatce zahnout doprava. Sid stejně nemohl dojít dál. Teda pokud nešel i v noci. Ulice vypadaly všechny stejně, stejná šeď a stejné siluety zřícených domů.
„Už toho pro dněšek nechám," řekl jsem tiše, ale i tak moje slova zaduněla prázdnou ulicí a pak se ztratila ve větru.
K tříkolce mi zbývá asi 6 mil. Budu rád, když to stihnu do setmění. Vydal jsem se tedy na zpáteční cestu. Na další křižovatce jsem opět zahnul v pravo a všiml si, že ulice přede mnou vypadá nějak zvláštně. Asi po sto krocích končila velkou kamennou zdí. Pomalu jsem se blížil a už z dálky viděl jednoduchou ceduli, na které stálo: „Zóna 7, Vstup zakázán!"
„Zóna 7?“ opakoval jsem si v hlavě. „Doufám, že se Sid nedostal dovnitř!“
Pokračoval jsem v cestě podél hranice kolonie. Začalo se stmívat a citelně se ochladilo. Budu se muset vrátit k tříkolce. Nakrmit Krysu a spát. Zítřek snad přinese více odpovědí.
Krysa si na nový druh života zvykla. Ležela natažená v kufru a hýbala se jí jen tlama ponořená do misky s jídlem. Usmál jsem se a zavřel víko. Čeká mě dlouhý den. Sbalil jsem všechny potřebné věci do batohu a vzal i malou sadu nářadí.
K hranici Zóny 7 to bylo něco kolem dvou mil. Vylezl jsem na hromadu suti z rozbořeného domu. Za zdí nebylo nic vidět. Město jednoduše pokračovalo dál, jen už to nebylo obyčejné rozpadlé město, ale Zóna 7. Už jsem témeř nepochyboval, že Sid je uvnitř. Kde jinde by byl. Pokračoval jsem dál kolem zdi a po několika mílích dorazil až k místu, kde kámen nahradilo standardní plastové pletivo, které se používalo i v naší kolonii. Odstříhl jsem růžek pletiva od nosné konstrukce a prolezl dovnitř. Naaranžoval jsem plot tak, aby nebylo nic poznat. Možná chodí kolem hlídky.
Byl jsem v oblasti, kde už téměř nebyly žádné domy. Zem pokrýval jen písek a tvrdá hlína. Zapnul jsem kameru. Asi čtvrt míle přede mnou zachytila trochu sálavého záření. Vydal jsem se tím směrem a došel až k okraji vysokého srázu. Skoro to vypadalo, jako kdyby se tu propadly obrovské podzemní prostory. Na dně bylo asi dvacet jednoduchých staveb. Několik desítek lidí postávalo kolem jednoho člověka, který držel v rukách dlouhý špičatý předmět.
Za mnou se ozvaly kroky.
„Je tady další!" zaburácel cizí hlas. Než jsem se stačil otočit dostal jsem silnou ránu do boku.
„Všechno vysvětlím," chrčel jsem a snažil se postavit. Muž v kápi mi mířil na krk dlouhým kopím. Šílená bolest mi pulsovala do celého těla.
„Asi mám ukopnuté vnitřnosti,“ utrousil jsem mezi rty.
Muž se rozpřáhl a při tom mu spadla kápě z hlavy. Měl dlouhé šedé vlasy a v jeho tváři bylo něco…
„Tati?" vydechl jsem.
Oči muže se roztáhly úžasem.
„Newtone!? To-to nemůže být pravda!"
Pomohl mi se posadit.
„Slíbils, že se pro mě vrátíš!" řekl jsem vyčítavě.
„Jen když najdu lepší místo pro život," odpověděl. „Zatím jsem našel jen horší!“
Řekl jsem mu vše o naší cestě.
„Mrzí mě to, ale svému příteli už nemůžeš pomoct!" řekl mi když se dozvěděl o Sidovi.
„Proč?" zeptal jsem se.
„Jeho tělo bylo dáno zemi, aby neublížilo našim lidem," odpověděl.
„Tomu nevěřím!" kroutil jsem hlavou.
„Je mi to líto.“
Tak to byl konec jednoho člověčího snu. Sida jsem znal jen krátce, ale bylo mi, jako bych přišel o dávného přítele.
„Jak to, že jsem tě neviděl v termálním spektru?" zeptal jsem se.
„Pod celou touhle oblastí je spleť tunelů. Tam je jeden z východů," ukazoval na nedalekou hromadu kamenů.
„Zoile! Co to děláš?" ozval rozzuřený hlas muže, který právě vyskočil z chodby.
Byl velmi vysoký, na hlavě kapuci a v ruce dlouhé kopí, připravené k hodu.
„Naile, příteli. To je můj syn," odpověděl otec.
„Víš jaká jsou pravidla Matky. K nikomu cizímu se nesmíme přiblížit blíž než na délku kopí!" řekl muž. „Ohrožuješ celou kolonii!" dodal.
„Já vím, moc mě to mrzí.“ Otec vstal a bleskovým chvatem mrštil po muži svůj oštěp, který skončil hluboko zabodnutý v jeho do hrudníku. Jak padal k zemi, z tváře se mu ztrácel nechápavý úžas.
„Musíme pryč! Říkals, že máš vozidlo?"
„Asi 2 míle jižně od zóny," odpověděl jsem.
Dali jsme se do běhu. Plot se pomalu přibližoval. Zbývalo nám asi jen sto, možná stodvacet kroků.
„Vy tady nemáte střelné zbraně?“ zeptal jsem se.
„Máme, ale jen někdo,“ řekl otec právě ve chvíli, když kolem nás začaly létat kulky.
Otočil jsem se a viděl, jak nás pronásleduje skupinka přibližně deseti mužů. Střílel jen jeden, nebo dva, z nich.
„Vžum,“ kvílely další střely.
„Máš ještě toho Glocka, co jsem ti dal?“ funěl otec.
„Jasně,“ řekl jsem a začal za běhu lovit zbraň zastrčenou za opaskem.
Pak mi vytrhl pistoli z ruky a klekl si. Vystřelil pětkrát. Pak se zbraň explodovala.
„Au, kurva!“ zaklel. „Tys tu bouchačku snad ani jednou nenamazal?“
„Nenamazal. Nebylo čím,“ řekl jsem a dal se znova do běhu.
Glock i tak splnil svůj účel. Pronásledovatelé se dali na ústup.
Když jsme dorazili k tříkolce, už byla tma. Otci z ruky tekla krev.
„To bude dobrý,“ chraptěl po dlouhém běhu a ve zdravé ruce měl kelímek plný paliva.
Otevřel jsem kufr s Krysou.
„Á, zásobička,“ pronesl otec.
„Vy je tady jíte?“ zeptal jsem se.
„Jo, vobčas. Blbě se totiž chytaj.“
Dali jsme si lišejníkovou kaši. Krysa si taky dala kaši a nikdo si nedal Krysu. Zítra ráno vyrážíme na cestu. Čeká nás ještě 1000 mil.
* * * * *