Bouře nad Francií - 1. část
Usrkl si ze šálku kvalitního anglického čaje a pokusil se ukousnout tři dny strarý cracker. „Musíte namáčet, sir.“ „Prosím ?“ Vytáhl z úst sušenku, na níž bylo možné spatřit výsledek jeho usilovného snažení, ne příliš hluboké otisky zubů. „Do čaje .“ Pochopil. „Díky seržante, ale povězte mi to tu máte vždycky takovou, výbornou stravu?“ „S vaším dovolením, ale už jste někdy bojoval v zákopech?“ „Ne, jsem pilot, ale jednou jsem musel nouzově přistát nedaleko fronty.“ „Prosím za prominutí, ale tam by tyhle sušenky byly výbornou stravou.“ „Rozumím a díky, ale …“ „V sobotu jedu do města pro pečivo, tohle je jen přijímací zkouška, dostal jsem přímý rozkaz od kapitána, dát vám právě tyhle crackery.“ „Musím říct, že jsem si opravdu pochutnal.“
Odložil, jak sušenku, ze které se mu nakonec podařilo trochu pozřít, tak i čaj, jenž byl nyní plný drobků. „Kdy se vlastně vrátí ?“ „Asi za hodinu, letěli fotografovat pozice němců.“ „Můžu se tu porozhlédnout ?“ „Pár měsíců to tu bude váš domov a mimochodem ten Camel venku je váš ?“ „Jo, přiletěl jsem před chvíli. Převeleli mě, prý je tu málo stíhačů.“ „Stíhačů tu bylo dost, ale to víte…“ Elegantně zvedl šálek pak talíř plný crackerů, položil je na podnos, který držel v druhé ruce a odcházel směrem ke dveřím do kuchyňky. „Já jen že tu na Camely nemáme díly.“ Utrousil a zmizel v místnůstce.
„Co se dá dělat, poletím v tom co mi dají.“ „To je taky problém,“ seržantova hlava se na okamžik objevila v servírovacím okénku, „není tu žádná volná stíhačka.“ „No tak to si budu muset dát pozor.“ Sluha se pousmál, kolikrát už tohle slyšel ? Akce, kdy se všichni v pořádku vrátili, se daly spočítat na prstech jedné ruky. Obvykle přistávali rozstřílení jako ementál nebo se nevrátili vůbec. „Tak k tomu vám přeji hodně štěstí .“ „Díky.“ „Už jsou tady.“ „Co prosím ?“ „Přistávají, neslyšíte?“ „Bohužel ne, tak pojďme, chci se podívat, není nic krásnějšího než přistávající letadlo.“ „No, o tom bych s vámi mohl polemizovat, ale…“
Teprve teď, když nakoukl do jídelny zjistil, že poručík už vstanul ze zašlého sametového křesla a vyšel ven. Pospíchal za ním. Ve dveřích se zarazil. „Raz, dva, tři ,“ počítal nevěřícně a jako by v šoku. „Stalo se něco?“ „Startovalo jich deset.“ Nadšený výraz z pohledu na nádherné přistávající stroje vystřídalo ve tváři mladého pilota zděšení.
Dva francouzské Neuporty a jeden britský Sopwith pup mezitím klesaly k travnaté runwayi. Jejich trupy byly posety černými otvory jako by měli neštovice. Letadla dosedla a rolovala směrem k mužům stojícím u kantýny. Klid, který na provizorním polním letišti panoval, byl ten tam. Odevšad se rojili mechanici a jiný obslužný personál. K jednomu z Neuportů, který začal doutnat, se skrze oraniště probíjel koňmi tažený hasičský vůz. Od stojících letadel přicházely tři postavy.
„Ksakru.“ „Neviděl jsem je …“ „Uklidni se !!!“ „Já jsem je neviděl …“ „Řekl jsem klid !!“ „Ale oni dostali Butche, Sweeneho…“ „Já to ksakru vím, byl jsem tam taky…“ „…a kapitána…“ „Drž hubu !!“ Zařval. „Co se stalo poručíku,“ zeptal se seržant. „Ani se neptejte, to bylo nejvíc Fockerů pohromadě, co jsem kdy viděl.“ „Byli všude, bože a ten hajzl v červeným trojplošníku…“ „Zbavte mě ho,“ zaúpěl pilot, „je úplně mimo, bál jsem se,že ani nepřistane. Poslouchal jsem to jeho kvílení i přes kravál motoru, celou cestu domů.“ „Vy jste se setkali s Rudým Baronem?“ Seržant se z transu probral celkem rychle a stihl dokonce v mezičase obstarat lékárničku pro případ, že by byl někdo zraněn, ale mladý poručík se vzpamatoval až touhle větou. „A vy jste…,“ exploze jej přerušila vprostřed otázky, otočil se.
Z Neuportu zbylo jen pár hořících trosek. „Sbohem Rosemary, byla jsi dobré letadlo, díky, že jsi mě v bezpečí donesla zpátky.“ Rozloučil se naposledy se svým strojem. Pak se znovu obrátil nazpátek. „Promiňte pane, dovolte abych se představil, poručík O’Brian. Těší mě.“ „Mě ani moc ne,“ obrátil se na seržanta, aniž by si všimnul podávané pravice. „Posila?“ „Vypadá to tak, pane.“ „Poručík Dwyte, tam vzadu to je Connors a tahle hysterka to je McLeary.“ „Něco bych zakous, seržante.“ „Jak můžeš teďka myslet na jídlo Connorsi,“ ozvalo se ze země, na kterou se po svých panických výlevech zřítil poručík McLeary, „Vždyť oni jsou mrtví !“ „Dobrej nápad. Seržante obstarejte něco, ale nejdřív odsud odstraňte tuhle trosku,“ promluvil Dwyte, ukazují na třesoucí se postavu choulící se v blátě před ním, pak zamířil směrem k důstojnické jídelně a jako by sám pro sebe dodal, „takhle se piloti R.A.F. nechovají, maminčini mazánci.“
„Connors .“ „O’Brian,“ odpověděl na pozdrav a přijmul podávanou ruku. Byla to spíš medvědí tlapa porostlá ohnivou stepí, jež chvílemi přecházela až v džungli. Jeho stisk byl upřímný a na první pohled přátelský. „ Toho si nevšímejte, McLeary je tu teprve týden a Dwyte se taky obvykle chová jinak, i když trochu chlastá. Sedm ztrát za den to je dost i na mě, možná si dám s ním.“ „Chápu, taky bych se položil.“ Zamířili za Dwytem do jídelny. Seržant mezitím sbíral McLearyho a podával mu tu nejuniverzálnější medicínu všech anglických a nejen anglických gentlemanů, panáka whisky.
„To je vaše ?“ Zeptal se Connors, když míjeli O’Brianův Camel. „Ano.“ „smím?“ „Ale jistě.“ Nahlédl do kokpitu. „Hmmm, vy asi nejste úplnej nováček.“ „Ne, to ne.“ „A už jste ochutnal naše skvělé sušenky ?“ „Obávám se, že jsem měl tu čest.“ „Jo, Charlie, teda kapitán Carwright, měl trošku zvrácený smysl pro humor. No tak co kdybychom se šli pořádně najíst ?“ Vypadalo to, že si O’Brian našel prvního opravdového přítele v tomhle šíleném kolotoči strachu,únavy a všudypřítomné smrti. Connors byl bodrý, přímý chlap, jen tak něco ho nevyvedlo z míry nebo to alespoň nedával navenek najevo. Když člověk slyšel jeho nepředstíraný smích, který zněl jako když praská ledovec, hned se cítil mnohem lépe.
Vystoupali tři dřevěné schody, na nichž prve pozoroval vracející se poničené zbytky letky a byli zpět v místnosti, kde prohrál svůj zápas s kamenným crackerem. Poručík Dwyte tam, sedíc za stolem, pozoroval svět skrze dno flašky od whisky.
„Co jste to blábolil o tom baronovi ,“ zeptal se již s typickým opileckým dialektem. „Von Righofer se jmenuje nebo tak nějak,“ zaváhal na chvíli O’Brian,“ každopádně každý ho zná jako Rudého Barona, je to nejlepší německý stíhač, má už víc než dvacet sestřelů, ale lítal víc na severu, možná ho převeleli.“ „Jako vás,“ prohodil Connors. „Jo už jsem o něm slyšel, ale jak víte že to byl on ?“ „Poručík McLeary mluvil něco o červeném trojplošníku, to je jeho letadlo, je to namyšlený německý…,“ na okamžik se zarazil, „…promiňte, chci říct, že je to provokatér, pro každého pilota je ten rudý Focker jako červený šátek pro býka a bohužel, pořád ještě častěji vítězí toreadoři.“ „ Potom to musel být on, tři z nás dostal úplně zblízka, když šel po mě, slyšel jsem jak se ta německá svině směje…“ „To je jeho specialita…,“ nevydržel O’Brian. „Jo, bylo by po mě, kdyby si nevšiml velitelských znaků na Charlieho letadle a nešel radši po něm,“ řekl ještě a pak si pořádně přihnul z láhve.
Otřel si ústa do rukávu uniformy a pokračoval, „a co vy jak jste na tom, nahradíte bleska Carwrighta a šest jeho chlapů, poručíku?“ „No tak Dwyte, on není úplnej nováček a vůbec dáš nám taky napít? Myslím, že si panáka, já i tady mladej Bry, zasloužíme.“ „Otevřete si jinou láhev, tahle slečna,“ láskyplně pohladil broušenou sklenici, konečky prstů přejel po stříbrném nápisu na etiketě, „stráví celou dnešní noc, jenom se mnou.“ Opět si pořádně přihnul. „Ten Camel venku, je váš?“ „Ano, ale slyšel jsem, že nemáte náhradní díly.“ „To souhlasí, na vaše zdraví,“ nápoje ve slečně opět značně ubylo.
„Tak daj nám tu nějaký žrádlo nebo máme chcípnout jako ostatní,“ vzpomněl si asi po dvou hodinách Dwyte. Byl to docela zvláštní chlap. I když se snažil vypadat drsně, bylo na něm vidět, že by se nejradši rozbrečel. O´Brian pochopil, že získat jeho přátelství nebo alespoň důvěru bude těžké, ale vyplatí se to. „Už se to nese, poručíku,“ zavolal seržant z kuchyně. Za pár vteřin se objevil ve dveřích, s tácem francouzské šunky, kvalitního sýra a několika bagetami pod paží. V druhé ruce pak s láhví blíže neidentifikovatelného vína. Když spatřil, že piloti holdují jinému nápoji suše poznamenal, „kdyby vás, pánové, viděl některý z místních žabožroutů, jak jeho milovaný sejra, splachujete Johny Walkerem, asi by jsme přišli o většinu francouzských spojenců.“
Connors a O’Brian, po šesti rundách, kdy zapíjeli všechny ženy Jindřicha VIII., již mírně podnapilí, vybuchli smíchy. Dwyte, Který už zapil všechny královny od bitvy u Hastingsu, by se asi taky zasmál, leč místo toho jen rozhodil ruce a čelo velmi prudce opřel o desku stolu. Stačil při tom ještě převrhnout svou láhev, tak, že se zbytek jejího obsahu vylil na zem a celou místností zavonělo osmnáct let zrání v Edimburgských sudech.
Když se trochu najedli, čímž alespoň částečně zmírnili účinky alkoholu, rozhodli se jít podívat jak probíhají opravy Connorsova stroje. Dwyte ležel na stole, hlavu zabořenou mezi šunkou a sýrem, místo láhve teď láskyplně objímal jednu bagetu a hlasitě chrápal. „Jen ať se vyspí, zítra mu bude líp, normálně se říká, že všechno vyléčí čas, my si ale takový přepych nemůžeme dovolit a tak si pomáháme chlastem, ten nás umrtví rychleji, nejsme však žádní alkoholici, to zase ne.“ Zajímavé bylo, že i když byl Connors místní bavič, když mluvil vážně dokázal vás během chvíle klidně i rozplakat.
Noc byla jasná, hvězdy zářily a měsíc jako zlatý srp stál uprostřed oblohy. Connors, ( který připomínal Ira vzhledem, zatímco O´Brian jménem, byť byl Angličan ) v sobě nezapřel své předky. Z jeho rezatým strništěm obrostlých úst vycházel někdy až nelidské zvuky. Ani startující letadlo nedělá kolikrát takový kravál, pomyslel si. Ležel na tvrdé vojenské matraci a zíral do stropu. Venku cosi zarachotilo, nestrachoval se, na Dwyta to zase přišlo a teď asi zvrací do popelnic před kantýnou. Teprve dlouho po půlnoci konečně usnul.
„Dobré ráno,“ Connorsova kulaťoučká tvářička se leskla v ranním slunci. Tu a tam bylo ještě možné spatřit zbytky holícího mýdla. Přivřel zarudlé oči, paprsky ostrého slunce ho bodaly do očí jako jehly, ale přemohl se a vstanul. „Máte nějaké plány na dnešní krásné dopoledne, pane O‘Briane?“ Uvědomuje si vůbec tu ironii ? Včera ho rudý baron málem vymazal z oblohy a on teď vtipkuje o krásném dopoledni. „Co prosím?“ Byl ospalý a otrávený.
„Ne, myslím, že ne.“ „Výborně, tak to bych vám mohl po snídani ukázat okolí, hoši dali dohromady moji Queen Elizabeth a trocha benzínu se taky najde.“ „Pro mě za mě ,“ zabručel. „Copak mladíku, těžká noc ?“ Zeptal se poručík Dwyte, který právě vešel do ubikací, aby se převlékl. Nevěděl, jak to dělá, ale na to, že musí mít pořádnou opici, vypadá čerstvě a odpočinutě. „Příští týden mi pošlou nový letadlo, budeme vypadat jako dvojčátka, taky Velbloud.“ O’Brian neměl na vtipy náladu, ale když si vzpomněl jak se choval včera,tak se mu tahle nová nálada poručíka mrzouta, začala zamlouvat a alespoň se pousmál. „Pomalu bych měl začít vymýšlet nový jméno,“ pokračoval Dwyte. „Ehh ?“ „Jméno letadla,“ vysvětlil Connors, „je to tradice.“ „Myslím, že to mám, Rosemary II.“ „Velice originální,“ zasmál se tlouštík. „A co vy mládenče, jak říkáte tomu svému děťátku ?“ „Víte, že jsem o tom nikdy neuvažoval.“
„Tak o tom uvažujte,“ promluvili oba piloti současně, „letadlo beze jména, přináší smůlu.“ „Něco mě napadlo,“ zvolal vítězoslavně mladík, „je to chytlavé a přesně to sedí spitfire ,chrlič ohně. Co vy na to ?“ Nadšení v jeho očích zchladil pohled na ty dva. „No myslím že by jsme raději měli jít na snídani,“ prohodil Connors. „Jo tenhle člověk nemá žádnou fantazii,“ přidal se znuděným tónem Dwyte. O’Brian na ně s otevřenou pusou zíral.
Uraženě odcházeli, jako by řekl bůh ví co strašného. Jak to, že nemám fantazii, to mám letadlo pojmenovat podle dávno mrtvé královny nebo podle svojí první holky ? Mlčel a koukal jim na záda. Connors jen těžko překonával smích, obličej měl pokřivený, jako kdyby právě absolvoval boxerský souboj a obdržel při něm několik direktů do dolní čelisti. Dwyte nebyl zas tak veselá kopa a tak vzdoroval lépe. Jakmile však vyšli ven, začali se oba nehorázně řehtat.
Venku zazvonil zvonec, byť tu byl teprve první den, tak věděl, že takhle svolává seržant důstojníky na snídaně, obědy a večeře. Vyšel tedy ven. Jestliže nechápal jejich chování uvnitř, pak teď, když je viděl objímat se, před ubytovnou a smát se až jim skoro tekly slzy, už nechápal vůbec nic. Maminka ho učila, že pokud něco nechápe, pak ať se zeptá. A tak se zeptal. „Co se děje ?“ Zvedli oči a když znova uviděli zmatený O’Brianův obličej, začali se smát o to víc. Connors jaksi pozapomněl na to, že váží téměř dvakrát tolik než Dwyte, takže když přátelsky do svého společníka šťouchl, povalil ho. Sám ztrativše oporu, poroučel se na zem za ním. Jakmile mladík spatřil jak se hroutí, také se neudržel a začal se smát. A aby tomu všemu nasadil korunu, podcenil rosou navlhlé schodiště a dopřál tak matičce zemi kontakt se svým krásným pozadím. Seděli a smáli se ještě tak pět minut, až to už seržantovi nedalo a šel se podívat co důstojníky tak zdrželo. Když je uviděl, jak se tam válejí spadl mu kámen ze srdce, tohle nebyla první jednotka, u které sloužil a za svou kariéru viděl pár pilotů co se po akci, při níž padli jejich kamarádi, totálně zhroutili. Těmhle třem to očividně, alespoň zatím, nehrozí.
„Promiňte nám, pane O’Briane, byla to je taková legrace,“ začal Connors, když se všichni tři trochu uklidnili. „Stejně to zní blbě, chrchlič…“ „Chrlič,“ opravil ho. „No to je jedno,“ trval na svém Dwyte , „ale alespoň budete originální, tak blbý jméno už nikdo nikdy letadlu nedá.“ „Pánové snídaně !“ „Výborně, dnes je sobota, tak bude čerstvé pečivo,“ zaradoval se obtloustlý Ir.
Bry, tak zněla nová oficiální mladíkova přezdívka, se zase asi zatvářil nechápavě, avšak teď si byl sám sebou jistý. „Ale dnes je čtvrtek.“ „On to ví…“ Vmísil se do rozhovoru Dwyte „Ale dokud to někdo neřekne zdejšímu pekaři budete mít dvakrát týdně čerstvé pečivo pánové,“ dokončil objasnění seržant. „Apropó, zbylo ještě nějaké to víno, co kvůli němu přijdeme o spojence?“ Vzpomněl si najednou Connors. „No, ano, ale měl jsem za to, že angličtí gentlemani, takhle brzy alkohol nepijí.“ „Já nejsem, ani anglický, ani gentleman a navíc tím vínem, se bude křtít tamhle mladíkův velbloud.“ „Takže po snídani vám je donesu, červené nebo bílé.“ „No osobně bych byl radši pro to bílé, nemám nikoho,kdo by mi pak umýval letadlo,“ vybral si radši sám O’Brian.
„Nuž tedy pojďme plné stoly nás čekají,“ zavelel zrzoun, který vzhledem ke své plnoštíhlé ( víc plno než štíhlé) postavě, nevynechával žádné příležitosti k požívání, příp. požírání. „Ještě něco seržante, dejte prosím vědět technikům, ať nám připraví letadla, chci tady poručíkovi ukázat okolí.“ „Škoda, že Rosemary II., dorazí až tak za týden, jinak bych ten výlet absolvoval s váma,“ povzdechl si Dwyte.
Po snídani a krátké siestě, už stáli plně připraveni na travnatém plácku mezi hangáry. Technici už vytáhli jejich stroje a dokončovali poslední kontroly. Dwyte, Connors i O’Brian, se sami dobře vyznali v konstrukci svých letadel, ale teď při nedostatku náhradních dílů, je nechali na starost profesionálům. „Tak do toho Bryi,“ zavelel Connors a podával mu láhev vína. „No jo, ale co mám říkat ?“ „To je jednoduché, opakuj po mě. Ve jménu boha …“ „Ve jménu boha …“ „Krále …“ „Krále …“ „A svých frček …“ „A svých …co?“ „Neruš obřad, to přináší smůlu !“ „Křtím tě na jméno… .“ „Křtím tě na jméno …“ Zopakoval O’Brian a čekal. „Ehm…“ Pokoušel napovědět Connors a rukama gestikulovat, aby křtitel pokračoval. „Ehm !“ Vykřikl náhle mladík.
Všichni účastníci obřadu vyprskli současně smíchy, jen Connors zůstal vážný. „Teď si sice měl říct nové jméno svého letadla, no ale co se dá dělat, od této chvíle budiž nazýváno Ehm.“ Teprve až s kamennou tváří obřad dokončil, sesunul se v křečích k zemi.
O’Brian byl několik minut naprosto nepříčetný, ale nakonec se nechal Dwytem přesvědčit, že jméno Ehm, je taky chytlavé a navíc se mu zamlouvá víc než Spitfire. Vida tak to nebylo zas tak těžké, získat si i Dwyta.
Connors se poněkud obtížně dostával do svého letadla. „Asi jsem to s tou snídaní trochu přehnal, co u tebe ?“ Obrátil se směrem ke Camelu, který stál na pravo od jeho Neuportu. „U mě dobrý. Mimochodem byla výborná ,“ odpověděl O’Brian a uvažoval, kdy si s tlouštíkem začal tykat. „No, alespoň něco uměj Frantíci pořádně. Tak kopnem do vrtule ?“ „Jasně můžem ! Kontakt !“ Jeden z pozemní obsluhy, škubnul vrtulí letadla. Motor zabublal, naskočil a letoun pomalu vyrazil kupředu. Connorsův Neuport naskočil až na potřetí a tak Bry musel s Camelem počkat. Oba téměř součastně přidali plyn. Louka ubíhala po oboustranná trupu letadla, až se pilotům zdálo, že se změnila v jednu velkou zelenou šmouhu.
Piloti stíhaček za první světové válce, to měli při startu docela těžké, protože museli pouhým odhadem určovat startovací rychlost. Pokud byla příliš nízká, letadlo se po pár metrech zřítilo. Connors a O’Brian byli však zkušení a tak se obě letadla lehce a elegantně vznesla. No to Irovo, vzhledem k jeho váze, možná trochu míň lehce a míň elegantně.
Nebe bylo stále modré, i když ve směru kterým letěli se už objevilo pár šedých mračen. Svěží vítr jim vál kolem uší. Klid podzimní krajiny, nedával tušit, že kus dál zuří válka. Podle domluvy měli letět, pouze asi pět kilometrů a pak se větším obloukem vrátit, ale skutečnost z ničeho nic vyústila úplně jinam.
Šedá mračna náhle expandovala do černého víru mlh, protkaného tisíci zářících blesků. O’Brien se ohlédl, po levici už neviděl Connorsův stroj a tak trošku zpanikařil. Nevěděl kam má letět, protože střelka kompasu se točila jako šílená, najednou ukazovala na sever, vzápětí na jih. Vítr se neustále měnil, dul každou chvíli z jiného směru a s jinou intenzitou. Letadlo bylo jako pírko, do kterého někdo z plných plic fouknul. Pilot už nad ním dávno ztratil kontrolu. Hned padal vývrtkou dolů, hned stoupal kolmo vzhůru.
Najednou se stroj uklidnil, ocitl se uvnitř oka tohoto podivného tornáda. Všude kolem temná stěna mračen. Blesky nyní křižovaly dutinou této oblačné pecky a jen těsně míjely O’Brianův Camel.
Connors v poslední chvíli trhnul kniplem a tak se vyhnul mrakům, ale ještě neměl vyhráno, černá koule ho táhla zpět do svého nitra. „Co to ksakru je ?“ Pomyslel si. Motor řval, i když skrze burácení hromů, téměř nebyl slyšet. Bylo to neuvěřitelné, letadlo jako by stálo ve vzduchu a jen velmi pomalu se šinulo kupředu, bojujíc s neznámou silou. V tom se ozvalo něco co snad, ani nemohlo být přírodního původu. Byl to ten nejsilnější hrom, který kdy Ir slyšel. Letoun vyrazil prudce kupředu, nic už jej nedrželo. Pilot snížil výkon motoru a ohlédl se. Podivná sféra byla pryč. Connors začal kroužit, hledal O’Briana nebo alespoň to co z něho a jeho letadla mohlo po té bouři zůstat.
Mladík mžoural očima, protože se intenzita blesků stupňovala. Byly podivné, jakoby nadpřirozené, různých barev, od tyrkysové přes krvavě rudou až po oranžovou. Motor by mohl být klidně vypnutý, protože stroj stál ve vzduchu a ač pilot nevěděl co ho pohání, točil se kolem své vertikální osy. Skoro s úlevou, O’Brian pozoroval, jak sytě červený výboj konečně zasáhl cíl, jedinou kovovou věc na palubě. Oba kulomety ze rozžhavily do běla, každou chvíli explodují a bude po všem, pomyslel si. Zavřel oči, čekal a připravoval se na smrt…