Cesta bez naděje
Prohrabával jsem zapomenuté zásuvky v malé jídelně na 36. palubě. Při přestávkách v hledání otvíráku, jsem kontroloval plechovku kukuřice na lince. Dveře jsem sice zapáčil a místnost byla prázdná, ale nikdy nevíte. Po minutě marného hledání jsem vytrhnul zásuvku ze zarážek a nerezové nádobí se rozlétlo po místnosti. Na zem s cinkáním dopadly nože, vidličky a lžíce. Jen ten zpropadený otvírák nebyl nikde. Chytil jsem plechovku a nejbližší nůž. Má snaha prorazit plech tupým příborovým nožem kupodivu nevyšel. Naštvaně jsem mrsknul plechovkou o protější zeď. Promáčkla se, spadla a dokutálela se k chlapcovu mrtvému tělu. Hutná teplá a temná krev vytékala z půlky hlavy, která mu zbyla. Z druhé strany odtékala čúrkem moč a dohromady to vydávalo nenapodobitelný pach smrti. Došel jsem k němu. Ležel na břiše, jak jsem ho tam nechal. Zkusil jsem znovu prohrabat jeho batůžek, který před tím skýtal pohled na krásnou plechovku. Při třetím zašátrání jsem našel to, co mé srdce toužebně očekávalo. Otvírák.
Špičkou boty jsem trochu pootočil mrtvé tělo a pohlédl do obličeje, vlastně jen půlky, mé poslední oběti. Klučina ani nevěděl odkud přišla rána. Vtrhl do kuchyně a nevšiml si, že sedím v rohu. Než mohl jeho mozek rozpoznat ránu z brokovnice, půlka ho chyběla.
"Kde ten parchant sehnal kukuřici," zaklel jsem sám pro sebe a konečně se usadil k hostině.
Radostně jsem si odříhnul až po snědení celé plechovky. Najedený jsem rozhodně nebyl, ale už mi alespoň nekručelo v břiše.
Hladově jsem se podíval na chlapcovo tělo, nemohlo mu být více než deset. Ale riskovat, zda náhodou není jeho maso něčím nakažené jsem nechtěl. To bych musel být výrazně hladovější. Stačilo by to maso uvařit, nebo jinak tepelně zpracovat, ale jak udělat oheň ve vesmírné lodi. Z elektrického zařízení fungovala pouze světla, takže na troubu jsem mohl taky zapomenout.
Spokojil jsem se s žaludkem na půl plným. Odblokoval jsem dveře a doufal, že střelba někoho přiláká. Uvelebil jsem se zpět do temného kouta, nad nímž bylo rozbité osvětlení a číhal jsem.
Seděl jsem a čekal na cokoli. Občas mi pohled sjel na mrtvé tělíčko.
"Co se to se mnou stalo," proběhla mi hlavou myšlenka. Opravdu jsem se tomu podivoval. Ve svých 42 letech jsem měl radost ze zabití desetiletého smrada. No popravdě jsem mu ušetřil utrpení.
Jak jsem pozoroval tu zachráněnou duši, jejíž fyzická schránka spočívala v krvi na zemi, všiml jsem si přístupové karty v jeho zadní kapse.
Nemohl jsem tomu uvěřit, byla zlatá, kapitánská. Udělal jsem to, co se nedělá. Odhodil jsem brokovnici a vydal se k tělu rozplácnutému u dveří. Sehnul se pro kartu a v tu chvíli se dveře otevřeli. Někdo zřejmě trpělivě čekal, až přeběhne stín ve škvíře pod nimi.
Vrhl se na mě další chlapec a starší dívka, možná matka těch dvou. Naštěstí měli jen nůž, respektive matka měla nůž.
Malý chlapec do mě narazil a matka ztěžka máchla obrovskou kudlou. Mě minula a chlapce řízla do ramene. Lekla se. To byla ta pravá chvíle. Odkopl jsem caparta a vytrhl nůž z ruky maminy. Smrt obou, která následovala, nebyla pěkná na pohled, ale byla rychlá a milosrdná. Další dvě duše jsem dostal z toho pekla. A jako bonus jsem získal zlatou čipovou kartu a velký nůž. Další jídlo s sebou bohužel neměli. Ale já dobře věděl, kde si k němu pomůžu. Počítač nás pravidelně zásoboval potravou ze skladu. Bohužel výdejnu hlídala ozbrojená skupina čtyř mužů a k nim přidružených několika žen a dětí. Jídla měli dostatek, ale na ostatní zbylo jen to co oni nechtěli a nezvládni sníst. Zatím co oni si žili v blahobytu, ostatní trpěli hladem.
Nevěděl jsem, jak ovládat počítač, nebo jak najít přímo skladiště jídla. Zato jsem věděl, kde jsou zapečetěné dveře do skladu zbraní. Do nich mohl jen kapitán pomocí své zlaté karty.
Za dvacet minut jsem se dostal o dvacet palub níže. To byl neuvěřitelný výkon. Dokonce jsem cestou nikoho nepotkal, ani nezabil. Ruka se mi třásla, když jsem čipovku projížděl zámkem. Bliklo zelené světélko a dveře odskočily.
"Karta se obrátila, hajzlové," prohodil jsem směrem do místnosti plné zbraní.
Raději jsem zavřel, aby mě nikdo nepřekvapil. Tentokráte jsem se pohyboval obezřetně. Zážitek z kuchyně mi zůstal v paměti. Prohlédl jsem všechna zákoutí, než jsem odložil brokovnici.
Možná se ptáte, proč měla kolonizační loď arzenál, jak výsadková vojenská fregata. Problém kolonistů je holt v tom, že nikdy nevíte, do čeho jdete. A občas se musí zlomit místní odpor fauny a flóry. Tak se říká systematickému vyvraždění původních obyvatel kolonizovaných planet. Na poslední misi to naštěstí potřeba nebylo, tak zůstal sklad plný.
Když jsem bral do ruky útočnou automatickou pušku, vzpomněl jsem si, že je to přes dvacet let, co jsem jí držel a čekal na první výsadek na neznámou planetu. Ale je to jako jezdit na kole, nezapomíná se to. Našel jsem zásobník do automatu a granáty do malého granátometu pod hlavní. Přihodil jsem neprůstřelnou vestu, granáty a dvě pistole. Po rozmýšlení jsem přidal malou, ale výkonnou UZI.
Konečně jsem se cítil jako muž, jako voják. Vše bylo náhle barevnější. Měl jsem konečně cíl. Ne daleký, ale alespoň něco lepšího, než pozvolna čekat na smrt.
Osvětlení v lodi se skokově změnilo na rudé. Koloběh dne a noci zůstal zachován. Nemělo smysl na nic čekat. Byl jsem najedený, odpočatý a bojovně naladěný. Šel jsem na to.
Tentokrát nebyla cesta tak bezproblémová. Na schodišti na osmnáctém podlaží čekal asi dvacetiletý muž. Nebyl to nikdo z původní posádky, také se pravděpodobně narodil až po naší nehodě. Jak uviděl, že mám spoustu zbraní, utekl.
Horší bylo, že utíkal pro posily. Tři muži se na mě vrhly, když jsem procházel chodbou na dvacátém podlaží. Naštěstí jsem měl v ruce UZI.
Než jsem se nadál, ležela kolem mě tři těla v krvi a sračkách. Chodbou ještě duněly výstřely. Bohužel jsem jednu odraženou kulku schytal do ramene, ale jenom mě škrábla. To je riziko střelby ve stísněných prostorách.
Horší bylo, že mě určitě slyšeli i hlídači potravin. Zalekli se té kadence nábojů. Věděl jsem, že mají jen pár pistolí, jednu pušku a nože.
Nemělo cenu zastavovat. Chybělo už jen několik kroků k jejich výsostnému území. Plazil jsem se kolem zdí, až k rudě orámovaným dveřím. Nápis "Nevstupovat", byl napsán něčí krví. Tam jsem se zastavil a čekal. Obvyklé zvuky veselí se tentokráte neozývali. Slyšeli mou střelbu a báli se. Věděl jsem to.
Útočit ve stísněných prostorách proti přesile je bláznivý nápad. Ale já neměl co ztratit. Žil jsem jen tou chvílí. Nešlo mi o jídlo, chtěl jsem pomstu. Ti mladí parchanti pobili prakticky celou původní posádku a vzali pro sebe všechno co zbylo.
Mohl jsem prostě vyrazit úzkou chodbou a nechat se rozstřílet na kousky, alespoň bych to měl za sebou. Ale proč dělat takové hlouposti s kapitánskou zlatou kartou. Obešel jsem území se zákazem vstupu druhou chodbou. Pak jsem díky čipové kartě vstoupil do řídící místnosti vzduchotechniky. Obrovský prostor plný blikajících světélek a přepínačů. Mohl jsem je udusit, ale neuměl jsem ovládat techniku. Já byl na palubě kvůli ochraně a případnému potlačení odporu, ne kvůli blikátkům a tlačítkům. O co méně jsem znal techniku, o to více mi říkala strategie a znal jsem některé části uspořádání lodě.
Řídící centrum vzduchotechniky mělo dva vstupy, druhý vedl přímo do zóny, kam jsem se chtěl dostat. Bez zlaté karty byla ta informace k ničemu, ale když se dá kousek ke kousku, znamená to obrovskou taktickou výhodu.
Překvapené výrazy osazenstva, když jsem jim vpadl do boku, si budu pamatovat ještě dlouho. Vlastně nebudu, ale zasloužili by si zapamatování. Automatická puška se vypořádala prvně s ozbrojenci se střelnými zbraněmi. Jeden z nich byl hodně rychlý a střela do hrudníku mě poslala zpět, do středu řídící místnosti. Nemohl jsem se nadechnout, ale musel jsem jednat. Utrhl jsem granát a hodil jim ho tam. Odkutálel jsem se pod řídící pult a otevřel ústa.
Detonace útočného granátu byla obrovská. Tlaková vlna se šířila stísněnými prostorami a brala s sebou všechno. Shodil jsem neprůstřelnou vestu, abych se mohl nadechnout. V hlavě neustávalo dunění. Ostatní na tom byly hůře. Váleli se po zemi, většinou mrtví, někteří na kusy. Kdo náhodou přežil, toho jsem zbavil trápení.
Zkusil jsem se zabarikádovat ve výdejně jídla, která už zakusila mnoho bojů. Došel jsem před automat, který rudým písmem vypisoval varování.
"Pozor, potravinové zásoby dojdou za 15 dní."
Padl jsem na kolena a musel se smát. Věděl jsem, že naše bezcílná pouť skončí vyhladověním, ale to prosté číselné vyjádření mě dostalo na kolena. Alespoň jsem věděl, že se budu mít po zbytek života dobře.
Původní posádka lodi, včetně kolonistů, byla padesát tisíc lidí. Na zpáteční cestu se vydala jen obsluha, takže kolem tisícovky človíčků. Že nám ta stará kraksna kiksne uprostřed cesty domů jsme nečekali, ale stalo se. A od té doby jsme letěli bezcílně vesmírem, bez motorů, bez naděje. Totálně se zhroutily podprostorové systémy, takže jsme ani neměli šanci vyslat nouzový signál. Alespoň ne dost rychlý nouzový signál. Jen ten, který se šíří rychlostí světla. To je stejné, jako poslat šneka s prosbou o záchrana na druhou stranu světa.
Pak přišli rozepře, mladí horkokrevní lidé a bojůvky. Ty přešly ve vyvražďování a boje o zásoby. Všichni jsme věděli, že umřeme, až dojde jídlo. Pokusy o domluvu a pěstování potraviny obvykle končili střelbou. A tak jsme se naučili žít v malých skupinkách, bojovat o každou plechovku jídla a zabíjet všechny na potkání. Neptat se, ale zabíjet.
Aby ale ironie nebylo dost, stala se další podivnost. Deset dní jsem si užíval hojnosti potravy. Obšťastňoval jsem i ostatní a oni po mě za odměnu nestříleli. Pak se z ničeho nic rozezvučely, roky mrtvé, reproduktory po celé lodi. Počítač pro nás měl sdělení.
"Přijímám komunikaci z další lodě," zaduněl kovově počítač.
"Tady kapitán vesmírné lodi Fuvu. Jste zachráněni, připravte se na nalodění a transport domů," zněl mladý hlas kapitána.
Krátké a jasné, přes to mi trvalo hodinu, než jsem si dal všechno dohromady. Ale když dvacet let čekáte, že druhý den jistě zemřete v plechové kocábce, těžko se srovnáte se záchranou. Nenechám si kazit plány, protože si nějaký mladý kapitán všiml starého signálu o pomoc a poskočil dvacet světelných let k nám. Nepočítal jsem s tím, že mě někdo někdy zachrání a už jsem o to ani nestál.
Kdybych věděl jak, zničil bych tu loď celou. Nebylo co zachraňovat, zbytky lidskosti jsme nechali hluboko v neznámém vesmíru, zbyla jen zvěř, která si nezaslouží slitování, natož záchranu. Už bylo dost čekání na smrt. Když si mě neumí najít, budu jí muset podat pomocnou ruku, nebo pistoli.