Cesta války 10

Ares se konečně odpoutal od zásobovacího konvoje. Během celých dvou dní, kdy se překládalo z jedné lodi do druhé a naopak, se celý konvoj vzdálil z alkosské soustavy a nyní se nacházel v pustoprázdné části vesmíru. Konvoj zpomalil svůj let a bitevní a invazní lodě, vedené Areem se odpoutaly a chystaly se na vstup do hyperprostoru. Byla před nimi třídenní cesta, při které museli opravit škody vzniklé při obsazování Daganu a také doplnit a zaučit nové členy posádky. Na Areu se ozval notoricky známý signál a plavidlo vstoupilo bránou do hyperproudu.

Joe se právě dohadoval se zásobovacím důstojníkem, který měl práce až nad hlavu a neměl tak čas na nějakého četaře a jeho problémy.

„Ale my ty obleky potřebujeme.“ hučel do něj naléhavě Joe.

„Já vás chápu, ale vidíte sám, jakej tady mám fofr. Musíte prostě počkat. Lodní zařízení je přednější.“ odpovídal mu lhostejně důstojník a projížděl seznamy zásob a uvolňoval je podle propozic ze skladů.

„Tak mi aspoň řekněte, kde ty obleky jsou.“

„To vám říct můžu, ale stejně si je budete moci vyzvednout, až k tomu dáme autorizaci.“

„Ale já je potřebuju už teď. Musím se připravit na boj.“

„Budete mě s tím otravovat ještě dlouho?“ zeptal se důstojník značně nevrlým hlasem.

„Tak dlouho, dokud mi nedáte povolení. Řekněte mi jen kde jsou a já si je odnesu sám.“

Důstojník se na něj podíval a když uviděl, že s Millerem by nehnulo ani stádo volů, máchl jen rukou a vypsal výdejový formulář. Kopii nechal podepsat a založil si jí do stolu.

„Vem si to a už ať tě tady nevidím.“ řekl mu s lehkým úsměvem a připsal mu na papír číslo hangáru, uličky a police, ve které se obleky nachází.

„Děkuji, pane.“ zasalutoval Joe a zmizel zpět ke svojí jednotce.

Vrazil do místnosti a všechny svoje vojáky zburcoval.

„Vstávat, jde se pro nový skafy.“ zahalekal a šťouchal do posledních povalečů.

„A na co čekáš ty?“ zeptal se Rowera, který se protahoval v posteli a nesouhlasně mručel.

„Dělej vstávej.“ strkal do něj dál Joe „Máš tam taky jeden obleček.“

„Do háje,“ brumlal Rower „mám po desetihodinový šichtě v memorátoru. To mě nemůžete nechat vyspat?“ pravil dál rozmrzele a protíral si oči.

„Aspoň si všechno hned vyzkoušíš v praxi.“ poplácal ho Joe po rameni a už se cpal do čela skupinky.

„Družstvo,“ zavelel „za mnou.“

Vojáci se vydali za četařem, který jako jediný znal cestu. Cestou se párkrát pozdravili s několika veterány od Daganu, postrašili několik zelenáčů a prohlídli si postupující opravy a úpravy lodi. Nakonec se dostali do jednoho ze zbraňových skladů. Joe ukázal skladníkovi papír a zeptal se ho na přibližné umístění regálů. Ten mu jen ukázal rukou do nitra hangáru a Joe se tím směrem vydal. Po chvíli bloudění a hledání konečně objevil požadovanou uličku a regál, v němž byly uskladněny skafandry. Joe našel obleky označené čísly, která mu udal skladový důstojník a poručil svým vojákům, ať je začnou vytahovat. Během chvíle stálo na podlaze deset beden obsahujících bojový oblek. Joe je začal otevírat a vojáci si je okamžitě oblékali. Šlo přesně o ten samý typ skafandru, jaký měli už při výsadku na Dagan, takže jim jejich oblečení skafandru a jeho aktivování nečinilo nejmenší obtíže. Jediný, kdo se s oblekem trochu pral byl Rower, ale s pomocí ostatních se i on nasoukal do svého nového skafandru. Joe začal provádět standardní kontrolu všech systémů, přesně tak jak to dělal vždycky před akcí, a to samé požadoval i po svých lidech. Když zjistil, že je u něj všechno v pořádku, ozval se interkomem ostatním a požadoval hlášení i od nich. Když zjistil, že je všechno OK a že všechno funguje na sto procent, vydal rozkaz k odklizení beden a k odchodu ze zbrojního skladu. Vojáci si cestou zkoušeli AG boty, jednotlivé režimy vidění a komunikace a sžívali se s novotou vonícími skafandry.

„Jo, jo,“ broukal si Erikson a rozmachoval se svýma lopatama „tohle je panečku něco, ne jako ty starý, kolikrát použitý.“

„Hm, ale ten smrádek novoty je příšernej.“ kazil mu jeho radost Willy.

„Jen počkej až se pořádně zapotíš.“ smál se Joe. „Pak to načuchne tvým pižmem a teprv pak si začneš stěžovat.“

Vojáci složili bedny u dveří skladu a vraceli se zpátky na pokoj. Joe se ještě cestou zastavil v muničním a pak i ve výstrojním skladu a ptal se zásobovačů, kdy si můžou vyzvednout zbraně, munici a ostatní výstroj. Jak předpokládal, tak i tady mu odpovídali jen velmi úsečně s odkazem na zítřek, nebo pozítří. Joe se tedy přestal vnucovat a vrátil se na pokoj.

Před tím, než šli spát, nařídil Joe všem povinnou návštěvu memorátorů. Šlo hlavně o doplnění informací o diverzní činnosti, přepadech ze zálohy, bojích v malých prostorách a o pohybu v nulové gravitaci s pomocí AG bot. Vojáci se také učili používat malé rozbrušovačky a autogenové nože, které jim měly sloužit při prořezávání přepážek na rimské lodi. Tyto přístroje vyžadovaly poměrně velký a hlavně těžký zdroj energie, takže se měli zase na co těšit. Tahat s sebou dalších patnáct až dvacet kilo nebyl pro vojáka v boji žádný med. Potom, co absolvovali tyto kurzy strojařiny se vojáci uložili a spali až do druhého dne.

Následující den se konečně po několika hodinovém handrkování konečně dostali k výstroji, munici a hlavně ke zbraním. Teprve teď se zase cítili jako válečníci. Podle vlastních představ a potřeb si upravovali výstroj a vylepšovali zbraně. Joe je taky honil na střelnici a znovu je trénoval pro boj zblízka. Jeho jednotka tak měla před ostatními náskok. Měli sice schodek jednoho člena, Dugan byl totiž převezen na jednu z evakuačních lodí a odvezen na rekonvalescentní planetu, ale toho měl zastoupit Rower. I když to byl zelenáč a navíc nerecyklovaný voják, znali ho víc než kohokoliv jiného, a tak si ho u poručíka prosadili. Rower sice nebyl dvakrát nadšen, že bude v první vlně, ale řekl si, že bejt u Alfy četaře Millera je lepší než skončit jako mrtvola mezi kdovíjakou sebrankou z flotily.

Posádka celé lodi horečně pracovala na bojových přípravách. Do těchto prací se zapojovali i invazní síly, které měly v podstatě odpočívat, nebo cvičit se na nadcházející střet, ale čas je neúprosně tlačil a tak musel každý z nich přiložit ruku k dílu. Technici, inženýři, pracovní čety i vojáci se střídali v několika pracovních směnách a vylepšovali tak šance na přežití lodi. Pod plášť lodi se upevňovaly další vyvíječe štítů a kontejnery s raketami a torpédy. Také byla zvýšena energetická výkonnost lodi tím, že se namontovalo množství přídavných generátorů, které měly ulehčit lodnímu jádru. To pak mohlo celou svou energii soustředit pro řízení a pohyb lodi a hlavně pro tvorbu štítu, který v nadcházejícím boji bude nesmírně důležitý. V hangárech pak pracovali technici spolu s piloty a mechaniky na zlepšení obrany výsadkových lodí. Nedalo se toho s nimi mnoho udělat, ale pár plátů pancířů a přídavné generátory a zesílení čelních štítů dávalo vyšší šanci na úspěšné přistání.

Joeovo mužstvo se na tyto práce dostalo jen při dvou směnách. Měli více štěstí než ostatní, ale to bylo dáno tím, že se měli jako první pokusit o přistání a o průnik do nitra rimské létající bomby. Tuto radostnou zprávu jim oznámil poručík při své poslední návštěvě, den před výstupem z hyperprostoru. Joe teď seděl spolu s poručíkem v důstojnické místnosti a poslouchal majorův brífink. Jako již tradičně, rota B 3. praporu, která si u Daganu vydobyla pověst neústupných rváčů a od rady pak získala ocenění v podobě válečného kříže, se měla nacházet na špici útoku. Spolu s nimi měly útočit i speciální jednotky řadové armády federace a také několik ostřílených záloh a nováčků, kteří přežili Dagan. Úkolem celé mise bylo obsazení a zneškodnění, případně odklonění rimské bomby ze soustavy Quineta. Joe sledoval trpělivě majora a ten vysvětloval:

„…a tak vesmírné námořnictvo zaútočí na doprovodná plavidla, které podle informací rozvědky budou chránit bombu. Úkolem naší mateřské lodi pak bude stíhat a pokud možno předehnat letící bombu, oslabit a vyřadit její štíty a zkoordinovat to s výsadkem pěchotních sil na povrch plavidla. Vaším úkolem je pak prořezat do pláště díry, spustit se dovnitř a zlikvidovat posádku. Náš prapor bude vysazen v oblasti předpokládaných hangárových vrat. Je to vzato podle rimských křižníků, se kterými jsme se už setkali, ale plán se může na poslední chvíli také změnit. Nevíme přesně, jak je ta loď konstruovaná.“

„Víme vůbec něco na sto procent?“ zeptal se ho jeden z poručíků.

„No, popravdě ne. Jediné co víme určitě je to, že ta bomba bouchne.“

„A co máme dělat, až pronikneme přes plášť?“ zeptal se další z velitelů.

„Měli byste zničit posádku a obsadit velín, ale naše rota má za úkol nejprve obsadit hangár a otevřít vrata. Teprve po otevření vrat se můžete pustit do dobývání velína. O velín se prozatím budou starat jiné jednotky, jak z třetího praporu, tak i z ostatních složek. Přesnější údaje dostanete do svých jednotek až před startem, řekl bych až po navázání vizuálního kontaktu Area s bombou. Teď se běžte připravit, doporučuju bojovou pohotovost a odpočinek. Zítra můžeme jít do akce kdykoliv.“ rozloučil se major Lobodzki a odešel z místnosti. Důstojníci začali utvářet debatní skupinky, živě diskutující o nadcházejících událostech. Tohle nebylo nic pro Joea a tak se omluvil u poručíka a zmizel zpět na ubikaci.

„Tak co je novýho?“ ptali se ho hned všichni, když vstoupil do místnosti a napjatě poslouchali.

„Zítra máme bojovou pohotovost. Ares vystoupí z hyperprostoru a bude v určeném sektoru hlídkovat. Pokud se objeví rimská cílová loď, začneme jí pronásledovat a pokusíme se jí zastavit.“ řekl jim klidně Joe.

„A to je všechno?“ zeptal se zaraženě Gruber.

„Jo, víc toho neví ani major, a řekl bych, že ani admirál König na tom není o moc líp. Všichni čekají, že ta bomba bude v nějakým křížníku, ale nikdo neví nic stoprocentního.“

„A jakej máme my úkol?“ zeptal se pro změnu Stereo.

„My budeme vysazeni poblíž jednoho z hangárů. Máme se dostat dovnitř, zajistit hangár a pak otevřít vrata. Měl by sis zopakovat rimštinu a hlavně teorii jejich výpočetní techniky.“ otočil se k němu Joe. „Teď vám dávám pět hodin osobního volna. Dělejte si co chcete, ale za pět hodin je večerka a kdo nebude na pokoji, tak bude mít sakra velkej problém.“

Odpovědí mu bylo několikeré zajásání a urychlený odchod několika členů jeho družstva. Pět hodin je zatraceně málo času na nějaké to povyražení a tak nechtěli ztrácet ani minutu. Joe tak během chvíle zůstal sám na pokoji a protože se nechtěl jen tak zbůhdarma válet v posteli, vydal se na pěší procházku po lodi. Prošel několik pater, až se dostal do horního sektoru, kde bylo několik telestěn trvale osvětlených obrazem okolního vesmíru. Joe se posadil na jednu ze sedaček a zamyšleně se díval ven. Na stěnách byly vidět barevné šmouhy hyperprostorového proudu a vytvářely neskutečné obrazce, které Joea udivovaly. Sledoval potichu tu nádheru a přemýšlel o nadcházejícím dni. Z úvah ho najednou někdo vyrušil.

„Nádhera viď.“ ozval se hlas vedle něj a na sedátko si přisedla Lena.

„Hmm.“ zabručel ještě stále nepřítomně Joe.

„Na co myslíš?“ zeptala se a teprve teď si Joe uvědomil koho to vedle sebe má.

„Co ty tady děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Zřejmě to samý, co ty. Přišla jsem se odreagovat. Vždycky mě to uklidňuje.“ řekla mu s milým úsměvem Lena a ukázala na protější stěnu.

„Mě to teda moc klidu nepřidává.“ odpověděl jí mrzutě Joe.

„Kvůli zítřku?“

„Jo. Bude to pěkně na levačku. Nevíme do čeho se ženeme a výsledek je zatraceně nejistej.“ Joe chtěl sice použít trochu ostřejší slova, ale přítomnost Leny ho trochu limitovala.

„Myslela jsem, že se ničeho nebojíš?“

„To já jen tak vypadám. Na Daganu jsme utekli hrobníkovi z lopaty, ale zubatá na nás má zřejmě spadeno. V týhle akci bude tak milion věcí, který se můžou podělat. A hodně lidí to odskáče. Nehledě na to, že jestli Rimové tu loď odpálej, tak to odneseme všichni.“ řekl jí Joe a smutně se na ní podíval.

„Pojď se projít.“ navrhla mu Lena a už ho táhla za sebou s plánem zlepšit mu náladu. Pomalu se procházeli po lodi a Lena ho nenápadně vedla ke svojí důstojnické kajutě. Nakonec se zastavila u svých dveří a pozvala Joea dál. Teprve teď mu došlo o co jí jde.

„Ale ty jsi přeci důstojník.“

„To ti jako chlapovi přece nevadí, ne?“ řekla mu vyzývavě Lena.

Joe sice chvíli stál a připitoměle koukal, ale touha po ženském objetí byla silnější než kdejaký předpis, nebo pravidlo či předsudek. A Lenino objetí bylo zatraceně lákavým příslibem kvalitně stráveného času..

„Zatracený ženský, čert je vem.“ řekl si polohlasně pro sebe Joe a zmizel v důstojnické kajutě.

Na svojí ubikaci se dostal jako poslední. Všichni už poslušně seděli v křeslech, nebo leželi v postelích, jen ta četařova byla jaksi stále prázdná. Jakmile vstoupil do místnosti, ozvalo se mručení vojáků.

„No jo, káže vodu pije víno., Kdepak jsi byl?, Máte zpoždění šéfe.“ a tak dál a dál. Joe se jen líně mrknul na hodinky a s výrazem právě-jsem-si-vrznul-tak-mi-polibte řekl: „Žádný pozdě, ještě mám dvě minuty.“

Vojáci tak nějak z jeho uvolněnosti a nebývale dobré nálady vyvodili, co se stalo.

„Tak kterápak ti sedla na lep?“ začal se hned drze vyptávat Rower. „Ta sestřička?“

„Spíš bych řekl že pilotka.“ ozval se Johnson od dveří. „Nemoh jsem se jí dovolat.“

„Co je vám do toho?“ odsekl jim Joe „to je moje věc.“

„To ti nikdo nebere, ale měl by ses podělit s kamarády o nové zážitky.“ začal se do něj se smíchem navážet i Gruber.

„To víte že jo, vy vopičáci. Vám se tak budu svěřovat. A navíc, džentlmen o svých dámách nemluví. Howgh.“ ukončil Joe svůj výstup a naznačil rukou, že zamknul ústa a klíč zahodil. Vojáci na něj sice dotírali, ale nic z něj nevydolovali. Poručík je nakonec rozehnal se slovy, že Joe jim neřekne nic ani kdyby ho mučili a sám si ho vzal stranou.

„Dávej si bacha. Víš, že tohle armáda nerada vidí.“

„Když to nikde nevyžvaníš, tak se to nikdo nedozví. Navíc všechno popřu.“ odpověděl mu žertem Joe. „Víš něco novýho?“

„Pořád nic. Fakt se to dozvíme až před startem. Ani bych se nedivil, kdyby Lamová dostala koordináty teprve až při cestě k tý bombě. Tuhle akci nevidím dvakrát nejlíp.“

„V tom s tebou naprosto souhlasim. Měl by ses jít vyspat.“ řekl mu Joe když uviděl jak hlasitě zívá.

„Tak jo. Dobrou. Uvidíme se zejtra.“ rozloučil se s ním poručík a odešel. Vojáci v místnosti se pomalu skládali do postelí až nakonec znělo místností pravidelné oddychování spáčů.

Ještě jim neměl zvonit ani budík, a už je nešetrně budila ječící lodní siréna oznamující výstup z hyperprostoru. Ares pak v pěti minutách přešel na podsvětelnou rychlost a mířil na svou pozici. Spolu se svazem několika bitevních lodí a menších křížníků, doprovázených malými torpédovými a raketovými loděmi, se přesunul do určeného sektoru a začal křižovat. Skenery všech lodí se obrátily na nejrůznější strany téhle části vesmíru. Ke zvětšení dosahu byly vyslány i letky průzkumných perutí, ať už šlo o větší radarové a průzkumné lodě, nebo jen o malé a rychlé průzkumné letouny. Federační armáda co nejrychleji pokrývala celou oblast a informovala o současném stavu velení. V prostoru quinetské soustavy se tak pohybovalo deset mateřských lodí stejného typu , jako byl Ares, každá se svým vlastním obranným svazem, a všichni číhali na rimské vesmírné námořnictvo. V oblasti navíc panoval i velmi čilý civilní dopravní ruch. Mnoho nejrůznějších lodí a letounů opouštělo neorganizovaně quinetskou soustavu a místní smetánka tak prchala do bezpečnějších a hlavně klidnějších částí federace. Tato neorganizovanost se však rapidně změnila po příletu federačních vojsk. Vojáci vyčlenili pouze určité koridory, kterými mohli civilní lodě prolétat, ostatní pásma prohlásili za zakázaná a při porušení tohoto zákazu hrozili sestřelením lodi.

Joe se okamžitě po probuzení začal soukat do skafandru. V místnosti už kromě jeho vojáků nikdo nebyl. Obě sestry už byly nejspíše v nemocnici a Nico s Ricem se s velkou pravděpodobností proháněli v hlídkových letounech někde ve vzdálenějším okolí.

„Tak dělej.“ postrkoval Joe Rowera, když viděl že zase zdržuje. „To je doba.“

„Kam máme jít?“ zeptal se jen tak do placu Gruber.

„Poručík říkal, že koordináty dostaneme možná až při startu, tak bysme se měli hlásit u lodi.“ zavelel četař a už se hrnul z kajuty. Jeho družstvo se také dále nezdržovalo a okamžitě mu bylo v patách. Joe běžel chodbou, která vedla do hangáru, v němž kotvil Hawk nadporučíka Lamové. Kolem nich se objevovalo čím dál tím víc lidí. Piloti a palubní střelci spěchali ke svým strojům, mnohem těžkopádnější invazní síly také nechtěly zůstat pozadu. Za chvíli byly všechny chodby plné a masa lidí v bojových oblecích se jako nezadržitelná řeka hnala na místa určení. Po několika strkanicích a přetlačování se konečně dostali do hangáru, kde se soustředěný proud lidí rozprchl na všechny strany.

„A je to tady pánové.“ zahalekal Joe, když znovu uviděl rozruch, který kolem lodi panoval. Piloti startovali motory, prováděli předletovou přípravu, střelci kontrolovali zbraně a poručíci a četaři všech jednotek hlasitým křikem popoháněli svoje vojáky. Jednotlivé jednotky se řadily a pohromadě pak nastupovaly do svých letadel. Joe se v poklusu rozhlížel po Johnsonovi, ale nikde ho neviděl. Proběhli takhle skoro celý hangár, až nakonec uviděli v zadní části hangáru zbytek čtvrté čety.

„Zase pozdě.“ zakroutil hlavou Leo, když se mu Joe ohlásil. „Pomalu se z toho stává zvyk, ne?“

„Takys nás mohl vzbudit.“ vyčetl mu Joe. „Ani jsme se nestihli najíst.“

„Na jídlo bude dost času po akci!“ křičel mu do ucha poručík ve snaze přehlušit burácení startovaných motorů.

„Jen jestli se vrátíme.“ odpovídal mu Joe a nasazoval si přilbu. Rám helmy zapadl do drážky v hrudním pancíři, zámek zacvakl a helma se utěsnila. Pak Joe sklopil hledí a tím se odřízl od okolního vzduchu. Rukou naznačil, aby tak učinili i ostatní, ale vojáci už sami od sebe věděli, co mají dělat. Poručík pak na ně jen máchl rukou a do interkomu pronesl: „Tak nastupovat.“

Sám pak vlezl po rampě do letadla a posadil se na své sedadlo. Joe si ještě nesedal. Seřadil svoje lidi a začal s bojovou kontrolou. Bral je jednoho po druhém, kontroloval jejich systémy, zbraně i zdravotní stav a pak je posílal na sedadlo. Nakonec se pustil i do kontroly sebe sama. Energie obleku, pasivní a aktivní obrany, zbraňové systémy, informační a komunikační technika, léčebný program, životní funkce a zásobní vzduch, energetické články pro skaf a zbraně. Všechno fungovalo bezvadně a Joe doufal, že to tak vydrží i nadále. Nakonec se usadil na sedačku a upoutal se fixačním pásem.

„Víš už něco novýho?“ zeptal se pak poručíka.

„Ani ne. Jenom že se prořežeme dovnitř. Támhle na to máme nářadí.“ odpověděl mu poručík a ukazoval na několik beden uprostřed lodi. „Jsou tam brusky i autogeny. Taky je tam několik generátorů.“

„A bude to vůbec fungovat?“

„Mělo by. Když jsem přišel, byl tady jeden z techniků a kontroloval to. Dokonce jsme jich pár i vyzkoušeli.“

„Tak to je z krku.“ povzdechl si Joe. „Teď budeme jen čekat.“

Do lodi konečně nastoupil i jeden z palubních techniků a zavřel rampu. Sám se pak okamžitě usadil do jednoho ze střeleckých palpostů a začal přezkušovat svou zbraň. Joe nesnášel tohle čekání. Úplně ho ubíjelo, když musel sedět a jen tak civět před sebe. Do řeči mu nebylo, stejně by neměl s kým mluvit, protože i ostatní vojáci byli potichu a zabývali se vlastními myšlenkami a úvahami. Půlhodinku se nic nedělo. Loď potichu brumlala a lehce se chvěla, ale pak najednou houkla hangárová siréna a ucítili silný náraz. Celý Hawk se zachvěl, kousek se posunul po podlaze hangáru a určitě by se srazil i s vedlejší lodí, kdyby se také neposunula. Některá z hlídkových lodí zřejmě zachytila rimskou nepřátelskou flotilu. Během okamžiku se všem vojákům na celé lodi rozblikaly indikátory příchozích zpráv a vojáci si tak mohli udělat obrázek o tom, co se děje. Joe si otevřel příchozí zprávu a nechal si ji zobrazit na hledí přilby. Souřadnice s určením, odhadované počty nepřátel a přibližný čas přiblížení. Tyto stručné a velmi kusé informace se objevili v hlášení z Area. Loď plně akcelerovala, proto ten otřes, a spolu s doprovodným svazem se řítila vesmírem vstříc nepříteli. Ten se vynořil z hyperprostoru v sousední oblasti, ve které hlídkovala mateřská loď Arleen. Ta se okamžitě dala do pronásledování a zaútočila. Na její podporu byly povolány i okolní svazy a nejblíž se v tuto chvíli nacházel Ares. Podle údajů z velína se dostanou na maximální podsvětelnou rychlost za tři až čtyři minuty a cíle by tak měli dosáhnout za slabou půl hodinku. Joe se díval na displej a četl další a další údaje, které přicházeli. Šlo hlavně o zpřesnění údajů o bombě, na kterou měli útočit. O probíhajícím boji a současné situaci je velení na Areu neinformovalo, protože to pro ně nebylo nijak důležité.

„Moc nám toho neřeknou.“ ozval se Joe vysílačkou k poručíkovi.

„To teda ne, jsem zvědavej, jak to tam bude vypadat.“

„Asi to nebude nic růžovýho.“

„Jak to vypadá v kokpitu?“ zeptal se poručík Leny.

„Docela dobrý. Už máme přibližnou oblast přistání. O probíhajícím boji nic nevíme.“ odpověděla mu stručně Lena a odmlčela se.

„Slyšels, jak to utnula?“ zakroutil hlavou nevěřícně poručík.

„Ty se jí divíš? Má teď plno práce. Musí nás dostat v pořádku na tu bombu a z těch informací, co dostáváme poletíme jako slepí.“

Mezitím se v nákladním prostoru rozproudila živá diskuze a vojáci si mezi sebou vyměňovali názory, postupy a nejrůznější scénáře obsazování lodi. Joe se do úvah nezapojoval a jen v duchu odpočítával minuty zbývající k dosažení cíle. Podle údajů, které stále přicházely na jeho komunikační jednotku zjišťoval, že bomba je pořád v pohybu a že opakované útoky z Arleen se stále nedaří.

Ares se konečně přiblížil natolik blízko, že mohl zahájit palbu na nepřátelské doprovodné lodě. Jeho dalekonosná děla se zaměřila na nejbližší a největší cíle a spustila svůj koncert. V plné rychlosti se navíc přibližoval k Arleen, jejíž diagnostika vykazovala značné poškození štítů i hybnosti. Ares se s celým svým doprovodem prohnal skrze bitevní pole. Ani nezpomalil. Jen rozrazil řady rimských lodí, vyprázdnil do nich svoje kontejnery s raketami a torpédy a urychleně opouštěl prostor. Rimská armáda byla tímto nečekaně rychlým a prudkým vpádem trochu zaskočena, takže se zmohla jen na slabý odpor. Ares po průletu bojištěm okamžitě zahájil prudkou zatáčku, ve snaze otočit se proti směru dosavadního letu. Při tak velké rychlosti se to ale zdálo nemožné. Všichni vojáci okamžitě pocítili obrovské přetížení a celou lodí se ozývalo zlověstné praštění a vrzání přepážek. Loď to však nakonec vydržela a v pořádku dokončila zatáčku. Vojáci už takové štěstí neměli. Mnoho z nich upadlo do bezvědomí, další se jen z obtížemi probírali z mátožného stavu, který u nich kvůli přetížení nastal. Joe v duchu proklínal piloty kormidlující mateřskou loď, ale na druhou stranu musel uznat, že provést tenhle manévr s tak obrovskou lodí a při tak vysoké rychlosti chce pořádnou dávku odvahy a chladnokrevnosti. Ares se tedy otočil a směřoval zpět k rimské flotile a hlavně k jejich bombě. Z jedné strany teď letěla Arleen, která však zaostávala a spíše zdržovala a zabavovala rimské letectvo, z druhé strany se k bombě řítil Ares a jeho doprovodná skupina. Všechny bojové i transportní lodě se okamžitě vrhly do střetu s nepřítelem. Bitevky útočily pomocí děl, raket, torpéd a směrovaných EM pulsů, menší lodě zase využívaly hlavně rakety, torpéda a lehčí laserová děla. Z mnoha lodí, které k tomu měly uzpůsobené hangáry, se také odlepily první letky bombardérů a stíhačů.

V hangáru Area, kde stál i Hawk nadporučíka Lamové se konečně ozval zvonivý signál a operátoři na letové věži otevírali vrata. Všechny letouny se začaly odlepovat od země, zatahovaly podvozky a řadily se do čtyřstupů, ve kterých vylétávaly ven. Ve volném vesmíru se konečně rovnaly do určených formací a tvořily tak bojové letky.

„Skupina L-12, hlaste se.“ ozval se ve sluchátkách Leny velitel letky, která vezla právě Lobodzkého rotu.

„L-12-2 na pozici.“

„L-12-3 na pozici.“

„L-12-4 na pozici.“ oznámila mu Lena poté, co na ní přišla řada.

„Máme povolení k letu.“ zahlásil velitel skupiny „Sledujte vedoucí letoun.“

Všechny Hawky se začaly pomalu přesouvat k okraji silového pole Area, které je doposud chránilo. Sice do něj pár dobře mířených ran narazilo, ale štít se držel dobře. Zespodu se k nim připojila i letka stíhaček, která je měla chránit před dotěrným rimským stíhacím letectvem.

„Pánové, jdeme na to.“ oznámila Lena do nákladového prostoru, kopilot vyslal synchronizační údaje pro průlet štítem a letka opustila ochranu Area. Jakmile Hawky vylétly ven, začal vedoucí skupiny, stejně jako ostatní velitelé, ždímat ze svého stroje veškerou energii. Letouny se hnaly vesmírem jako o závod. Joe v duchu blahopřál člověku, který vymyslel fixační pásy, protože nemít je létal by jak hadrová panenka od stropu k podlaze. Letadlo sebou házelo na všechny strany. Nebylo to jen tou rychlostí. Bylo to také tím, že letěli ve velmi těsných skupinách a navíc se přidala i první nesmělá nepřátelská palba. Laserové palposty všech Hawků se okamžitě zaměřily na nové cíle a začaly chrlit energii po nepříteli. Tím že drželi formace těsně u sebe znepříjemňovali Rimům nálety hustou a soustředěnou palbou. Joe se přepnul na vnitřní lodní okruh a poslouchal křik palubních střelců. Ti na sebe štěkali informace o pozicích a počtech nepřítele, kleli a nadávali, když se jim letoun dostal do slepého úhlu, nebo když se jim nepodařilo ho zasáhnout a gratulovali si vzájemně k zásahům. Najednou se v letounu ozval dutý zvuk, nepříjemný svist a v nákladním prostoru okamžitě nastal podtlak.

„Narušení pláště, dostali jsme zásah.“ řval do vysílačky kopilot.

„Střílej, Henry proboha střílej.“ křičel jeden z bočních střelců. „Jde přímo k tobě.“

Henry se však neozýval. Joe by musel mít v hlavě úplné prázdno, aby si věci nedal do souvislosti. Dřív než mohl kdokoliv zareagovat a než střelec dořekl tu větu, odepínal Joe pás a hrnul se k palpostu hřbetního střelce. Cesta to nebyla nijak snadná, protože Hawky začaly manévrovat a také nepřátelská palba řádně zhoustla. Naštěstí kdykoliv, když zavrávoral, byla nablízku ruka pevně usazeného vojáka, která mu dodala stabilitu. Joe se během deseti vteřin dostal až ke křeslu hřbetního střelce. Ten seděl bez pohnutí a Joe při jeho pohledu do obličeje zjistil, že žádný obličej už Henry nemá. Nějaká střepina, zřejmě z rakety, prorazila plášť lodi, přilbu vojáka a totálně mu rozmašírovala hlavu. Joe odepnul popruhy, kterými byl Henry připoután a opatrně nechal sklouznout jeho tělo na podlahu. Sám se pak usadil do křesla, rychle si připnul pásy, přes BT port se připojil na zaměřování a začal kontrolovat stav zbraně.

„Hřbetní střelec zabit, pozice obsazena a plně funkční.“ ohlásil pak změnu pozice na vnitřním okruhu, když se ujistil, že laser je v naprostém pořádku. Na hledí přilby se mu nyní promítal obraz okolního vesmíru v reálném čase. Senzory mu také označovaly nepřátelská letadla, stav nabití zbraně, vzdálenost a rychlost nepřítele a hlavně nitkový zaměřovací kříž. Bylo tam ještě několik dalších údajů, ale o ty se Joe nezajímal. Zajímal ho jedině ten kříž, nepřítel a spoušť.

„Tak jo pěšáku.“ ozval se jeden z bočních střelců. „Zleva mám dva bandity. Připrav se na ně. Pudou nahoru a tak je můžeš dodělat. Aspoň uvidíme jestli seš tak dobrej střelec, jak se o recyklantech říká.“ jeho poslední slova však zanikla v rachotu laseru. Joe se přesunul hlavní na levou stranu lodi a čekal, kdy se objeví cíl. Najednou ho uviděl. Jedna rimská stíhačka se prudce zvedla a mizela ve výšce nad Hawky. Druhá už tolik štěstí neměla. Boční střelec jí zřejmě citelně zasáhl, protože částečně hořela a také její pilot měl značné problémy s pilotáží. Letoun ztrácel rychlost a stoupání se nedařilo tak rychle, jak by si představoval. Joe si v klidu počkal, až se mu nastaví břichem a vypálil. Z hlavně vylétlo několik desítek červeně zářících čar a zahryzly se do břicha stíhačky. Ovšem Joeovi střely nebyly jediné, které se do trupu letadla zaryly. Také ostatní střelci z okolních lodí vycítili snadnou kořist a podle toho se zachovali. Rimská stíhačka se skoro zastavila, po kouscích se roztrhla a nakonec s efektním zábleskem vybuchla.

„Dostals ho.“ křikl nadšeně boční střelec. „Dobrá práce.“

„Další banditi na sedmi hodinách. Jdou seshora pod ostrým úhlem.“ oznámil klidně Joe a zaměřoval se na přilétající letku stíhaček. Začal pálit, stejně jako okolní lodě, které udaným směrem mohli střílet. Nepálil celou dávkou, jenom přerušovaně. Částečně kvůli federačním stíhačům, kteří se v té oblasti také pohybovali, částečně kvůli dobíjení zbraně. Nechtěl si přeci vyplácat celý vyrovnávací energozásobník, aby pak neměl jak střílet. Hawky se snažily jak mohly, ale přesto jejich řady citelně prořídly. Ze skupiny L-12 už zbývala jen Lena a vedoucí skupiny. Dvojka to koupila nějakým torpédem a trojka se kvůli poškození opozdila a nakonec dostala rozkaz se stáhnout. Zatím to pro béčko vypadalo bledě. Nebyli ještě ani v polovině a už měli poloviční ztrátu. Sice ne na životech, ale na bojeschopném mužstvu ano. Lena se přiblížila k vedoucímu letounu a stáhla tak mezeru, která v letce vznikla odpadnutím dvou strojů. Poručík se marně pokoušel dovolat majorovi na vedoucí loď, zda neví, co je s ostatními četami. Od jedničky mu po snaze se spojit nějaké informace chodili, ale ostatní dvě na jeho výzvy mlčely. Nakonec se mu to podařilo přes kokpit. Lena mu na chvíli uvolnila leteckou komunikační linku. To samé udělal i pilot vedoucího letadla a major mu mohl sdělit zásadní informace, které měl ze štábu velení, nebo z bitevního pole.

„Přišli jsme o polovinu mužstva.“ oznámil suše poručíkovi. „Budeme se tam muset prořezat s poloviční silou. Cíl už máme pevně určený. Lodě se přiblíží na vrchní část letící bomby a tam nás vysadí. Potom musíte upevnit lana, nejspíš je budeme muset i navázat a pomocí AG bot slaníme k hangárovým vratům. Někde tam najdeme skulinu a prořežeme se dovnitř. To je prozatím všechno. Musím uvolnit linku.“

Major se odmlčel a Johnson předal zprávu i ostatním chlapům ze své jednotky. Nikdo z nich neměl radost, že přišli o tolik chlapů, navíc ještě nebyli ani u cíle. Joe se těmito problémy nezabýval. Sám měl teď práce nad hlavu a tak přemýšlení a plánování nechal na poručíkovi. Kolem něj se rojily další a další stíhačky a Joe střílel a střílel. Několikrát se trefil tak přesně, že se letoun roztrhl a vybuchl. Tímto způsobem zničil, nebo dorazil čtyři stroje, včetně toho prvního, a několik dalších poškodil. Poškození nepočítal, protože neměl jistotu, že nepřátelský letoun poškodil, ale zásah to byl vždy stoprocentní.

Chvílemi, když jim dali stíhači pokoj, počechral peříčka i vzdálenějším lodím, které měly mnohem větší rozměry a také se snáze trefovaly. Hawky se konečně přiblížili k „okřídlené“ bombě. Její obranné systémy už byly zřejmě dost vyřazeny předchozím bojem s Arleen, ale přesto se sem tam mihla raketa, nebo paprsek, který zasáhl jednu nebo dvě federační lodě. Lamová se držela vedoucího letadla a blížila se k bombě. Na všechny Hawky se znovu vrhli noví stíhači, kteří se objevili kdovíodkud.

„Tři banditi vlevo, na devíti. Jdou ostře nahoru. Budou útočit střemhlav.“ hlásil boční střelec a pálil jako blázen po rychle letících objektech.

„Mám je.“ vykřikl Joe a přivítal nalétávající skupinku pořádnou sprškou střel. Jedno letadlo zasáhl částečně, druhému vyřadil štíty a třetího bohužel nestihl trefit. Letouny se kolem nich prohnaly neuvěřitelnou rychlostí a střely jejich kanonů zabubnovaly na štíty a pancíře Hawků.

„Máme kliku, že nepoužili torpéda.“ oddechl si kopilot, který jen ohromeně sledoval rychle mizící letouny. Lamová opět kontrolovala všechny údaje a snažila se vyrovnat letoun vychýlený náletem stíhačů.

„Máme štěstí, ale vedoucí takovou kliku zdá se neměl.“ zchladila jeho nadšení.

„L-12-4 pro L-12-1. Jak jste na tom?“ ptala se velitele letu, když viděla, že vedoucí stroj znatelně zpomalil.

„Velitel zabit. Podtlak v kokpitu. Pokusím se doletět k cíli, ale nevím, jestli to dokážem. Mám velkou ztrátu rychlosti a nedaří se mi obnovit výkon motorů.“ ozval se jí pilot poškozeného letadla. „Máte velení, tak hodně štěstí.“

„Rozumím.“ odpověděla mu Lena a sledovala, jak letoun uhýbá a dělá tak místo jiným. Jeho rychlost teď byla sotva poloviční, oproti rychlosti, kterou se řítili k cíli. Lena konečně obdržela navigační data z vedoucího stroje a poupravila kurs. Skončila s vodorovným letem a začala pod nízkým úhlem stoupat k vrchní části hangárového trupu létající bomby. Teď teprve konečně pořádně viděli, s čím mají tu čest. Lena si přiblížila výřez s hangárovou částí, předala řízení kopilotovi a sama zkoumala, na jakém místě bude nejvhodnější přistát. Joe, který měl teď více času, protože se k nim přidali další federační stíhači a Rimové se někam stáhli, se mohl zaměřit na cíl budoucího útoku. Otočil hřbetní věží po směru letu a zazoomoval kameru na cíl. Na displeji v přilbě se mu objevil rimský křižník první třídy v plné parádě. Byl to největší a nejrychlejší typ křížníku, jaký mohli Rimové kdy vyrobit. Od špičky až po ocas měřil bezmála dva kilometry a jeho posádku muselo tvořit minimálně sto tisíc rimských námořníků. Loď jako taková nebyla nijak extrémně hezká. Impozantní velikost, strohé hranaté tvary, temná barva přerušovaná blikajícími palubními světly a záblesky palpostů. A jako bonbónek navrch, silové pole, které obklopovalo loď jako mlhovitá bublina a které kupodivu stále ještě fungovalo. To vše dávalo jasně najevo, že ve vesmíru se nachází bitevní loď, jak se sluší a patří. Joe sledoval silové pole a sám se divil, že vydrželo tak dlouho. Arleen do něj musela naprat několik dávek z lodních anihilátorů a také lasery ostatních lodí mu musely dávat pořádně zabrat. Na štítu už bylo sice vidět, že mele z posledního, ale pořád se sveřepě držel, jako by chtěl federaci dokázat, že je nezničitelný. Joe už začínal být krapet nervózní, protože loď už se přiblížila natolik, že mu světélkující štít a vyletující výboje zabírali celou obrazovku. Ohromeně hleděl na tu hrůznou krásu, která mohla za několik málo minut skončit jejich smrtí v elektrickém pekle. Nažloutlý mlhavý štít se pod údery laserů zbarvoval do modra a za mohutných energetických protuberancí chrlil elektrické výboje do okolního prostoru, vstříc invazním lodím.

„Kdy už ten štít vyřaděj?“ zeptal se Leny Joe „Vždyť se dřív uškvaříme.“

„Říkali, že to stihnou včas.“ snažila se ho uklidnit Lena, ale její hlas nezněl moc přesvědčivě.

„Jo, hlavně že to říkali.“ zabručel si pro sebe Joe.

Najednou se štít rozzářil oslnivým světlem, Joeovu obrazovku zaplnilo jen bílé oslepující světlo. Pak následoval je modravý záblesk a obří elektrická smršť, která se přehnala přes invazní síly. Všechny přístroje okamžitě přestaly pracovat, senzory vyplivly poslušnost a motory zhasly. Všechny lodě se tak na několik málo vteřin ponořily do úplné tmy a ticha. Piloti okamžitě započali s restartem systémů, nahazovali motory, upravovali navigační údaje a rekalibrovali senzory. Během dvou minut už zase byli letuschopní a mohli pokračovat. Joe si uvědomoval, že právě zažil největší bouřku svého života. I přes izolaci stroje cítil, jak se mu ježí všechny chlupy po těle a jak mu brní ve všech svalech. Dokonce se přistihl, že mu samovolně několikrát odskočila noha. Nepříjemné mravenčení ho konečně přešlo.

„Ty blbouni nás mohli uškvařit.“ zahučel do interkomu.

„Málem se stalo.“ oznámil mu boční střelec. „Vypekl se mi celej laser. Málem jsem to koupil i já. Pravá strana je teď úplně k ničemu.“

„Já to zatím pohlídám.“ odpověděl mu Joe a přesunul zaměřovač na pravou stranu Hawka.

Ochranný štít byl konečně pryč a invazní stroje mohli vlétnout do letového prostoru bomby. Bylo jich ovšem zas o pár kusů méně. Poslední výboj a tlaková vlna dorazily několik strojů, které měly problémy s pláštěm, ale které mohly ještě plnou rychlostí letět na cíl. Celá skupinka tak přišla o další posily a tím pádem měla nižší šanci na úspěch.

„Připravte se, za chvíli přistáváme.“

Joe ještě kontroloval okolní prostor, ale nikde se už nepřítel neobjevoval, a tak se chystal na opuštění střelecké pozice. Zavolal si vysílačkou střelce, který přišel o svůj kanón a vyměnil si s ním místo. Sám se pak usadil zpět do sedačky vedle poručíka a čekal. Ještě pořád byl připojen přes port do zaměřovače, takže mohl pohledem hřbetní věže sledovat, kam Lena přistává. Vybrala si holka dobře, pochválil jí v duchu a s uspokojením sledoval, jak se Hawk zasouvá do poměrně široké propadliny mezi dvěma částmi trupu. Pak už slyšel jen vrnění vysunovaného podvozku a zvonění signálu k opuštění lodi. Červená žárovka přepnula do zeleného světla, rampa začala klesat a vojáci se zvedali ze svých sedaček.

„Zapnout boty a jdeme, jdeme.“ pokřikoval poručík a sám se s Joem vrhli vpřed. Po rampě seběhli na povrch lodi. Měli sice pocity, jako že v nejbližší době odlétnou, ale boty je držely pevně při zemi, respektive při povrchu lodi. „Vyneste ty bedny.“ rozkazoval dál poručík, když zajistili prostor. Byli první, kdo se dotkl povrchu lodi, alespoň v téhle oblasti. Díky díře v plášti Hawka se nezdržovali snižováním tlaku a tak mohli začít s pracemi na vstupu do lodi. Alfa se jako obvykle postarala o zabezpečení okolní oblasti, i když jim nehrozilo žádné vážné nebezpečí. Bravo spolu s Deltou vykládali náklad a Charlie se snažilo ukotvit lana, s jejichž pomocí by se dostali do nižších částí lodi. Lanka byla konečně upevněna a vojáci se mohli začít přesunovat. Boty je spolehlivě přidržovali na povrchu pláště, ale jistota byla přece jenom jistota. Když se odmotalo celé lanko, přivařil vedoucí voják k povrchu lodi kovovou karabinu, kolem které upevnil zbytek lana. Voják jdoucí za ním se přivázal také a pokračoval v lince se svým lanem. Takhle přišli o lano čtyři vojáci, než se konečně dostali k místu, které velitelství určilo jako nejsnáze přístupné. Byla to jakási větrací, nebo odpadní šachta, kterou zakrýval silný plát kovové mříže a vzduchotěsné silové pole. Joe pokynul rukou Stereovi: „Tak se předveď. Vyřaď to pole z provozu.“

Roblewski se přisunul blíž a začal zkoumat okolí šachty. Potom načmáral několik čar na plášť lodi a řekl okolostojícím vojákům s autogeny aby začali na určených místech řezat. Vojáci se chopili autogenonových nožů a začali je zanořovat do kovu. Ten se nejdříve bránil, ale po chvíli začal rudnout a tát a nože pronikali dovnitř. Stereo šlápnul nohou na vyřezávanou oblast a zapnul AG botu naplno. Když vojáci konečně odřízli část pláště, Stereo jen zvedl nohu a uříznutý plát odkopl do volného vesmíru. V díře byl vidět pěkný smotanec drátů a hlavně kontrolní uzel. Stereo se během chvilky připojil a už si hrál se svým počítačem. Chvíli mu sice trvalo, než proniknul do systému lodi a než našel potřebné ovladače, ale nakonec se mu podařilo snížit tlak za silovým polem a definitivně ho zrušit. Joe, když uviděl, že pole mizí, okamžitě vzal autogen a uřezával patky, které držely mříž v rámu. Z druhé strany mu pomáhal Erikson a práce jim šla rychle od ruky. Za chvíli se volným prostorem proháněla i kovová deska a vojáci mohli dovnitř.

„Jdu první.“ řekl Joe „Švéd s kulometem jde za mnou.“ a vlezl do otvoru. Ole se nezdržoval a ihned následoval svého velitele. Poručík mezitím shromažďoval síly z ostatních jednotek a udílel jim poslední rozkazy.

„Hlas mi, co vidíš.“ ozval se četařovi.

„Bude lepší, když to uvidíš.“ odpověděl mu Joe a aktivoval videopřenos na poručíkův displej. Kromě poručíka se na tento přenos napíchli i ostatní, venku čekající vojáci snad jen mimo hlídek. Joe pomalu lezl úzkým otvorem a snažil se nikde nezaseknout.

„Hergot, to je práce.“ zaklel Ole „Jsem se tady šprajcnul.“

„Co?“ zeptal se Joe a snažil se pootočit se, ale moc mu to nešlo.

„Říkám, že se mi vzpříčil kulomet a za něco tam drží.“

„Já se tam ale nedostanu.“ povzdechl si Joe „Chyť se mě za nohu, možná se hneme.“

Erikson se ho chytil vší silou. Joe se zapřel druhou nohou o stěnu chodby a také rukama zabral jak nejvíce uměl. Málem se přetrhl, ale nepomohlo to.

„Co tady tak hekáte.“ uslyšeli najednou za zády hlas a Ole ucítil na nohou něčí dotyk. Roblewski se svým drobným tělem připlížil jako lasička a už se soukal po Švédových nohách.

„Zatlač ho víc ke mně.“ řekl pak Joeovi. Ten se znovu zapřel a opačně, než předtím zatlačil. Jeho nohy se opřely o Eriksonovu helmu a sunuly ho zpět. Ten jen hekal a nadával, že má kolem sebe jen bandu blbounů, co ho chce zabít. Nakonec ho Miller popostrčil tak daleko, že mu Stereo mohl naklonit kulomet tak, aby se už nemohl vzpříčit.

„Seš moc tlustej, no!“ konstatoval Stereo, který se konečně sesunul z Eriksonových nohou.

„Tak tlustej jó.“ protáhl „počkej až vylezem, tak si to vyřídíme.“

„Co tam sakra děláte, nezdržujte.“ ozval se netrpělivě poručík, který už také lezl tunelem.

„Dejte si bacha, ať tady taky neuvíznete.“ odpovědel mu Stereo a rychle následoval mizícího parťáka.

Joe se plazil dál a dál a nic pořád nenasvědčovalo tomu, že by šachta měla končit. Najednou se ale dno nebezpečně svážilo a Joe sjel po břiše dolů. Ocitl se v místnosti ze stejného materiálu jako byla celá šachta. Podíval se kolem a přemýšlel, kde může být. Nakonec ho to přestalo zajímat, protože objevil dveře. Chvilku po něm sjeli i Erikson se Stereem a začali se pošťuchavat.

„Hergot nechte toho. Ste jak malí haranti.“ zahřměl Joe „Radši mi podej nůž.“

„Otevřem je?“

„Jasně že jo.“ odsekl mu Joe a začal nožem vykrajovat čáru vedoucí z horní části dveří až dolů k prahu. Ole vzal druhý nůž a začal krájet dveře na druhé straně. Joe si musel ztmavit průhled hledí, protože tavený kov dostával jasně žlutý, až bílý tón a docela dost oslňoval. Nože se jen s velkou námahou prořezávali dveřmi, tavili kov a ten v kapkách odpadal na podlahu.

„Bacha, ať se nespálíš.“ varoval ho Igor, když uviděl, jak jedna ze žhavých kapek dopadla na Joeovu botu a stekla na podlahu. V mžiku se kov spil s kovem obuvi a vytvořil tak neestetický hrbolek. Joe si toho nevšímal, i když věděl, že propálení boty by se mu šeredně vymstilo. Dával si tedy větší pozor. V místnosti se už shromáždila většina vojáků a všichni čekali na otevření. Práce pokračovali pomalu, ale dveře už byly po stranách odříznuté. Teď už jen chyběla horní a spodní hrana. Joe se pustil nejdříve do horní. Po té, co dokončil dílo se stáhl a nechal Oleho, ať dokončí řez dole. Sám si pak stoupnul vedle poručíka a začal hovor.

„Tak jak to uděláme?“

„Vyrazíš dveře a dvě útočný komanda vlítnou z obou stran dovnitř.“

„Koho pošleš, nás?“

„Ne. Vy pudete středem, až co prostor zajistí Bravo a Delta. Charlie půjde za váma, jasný?“ zeptal se a teď už se obrátil i na ostatní velitele družstev.

„Jasný.“ zazněl několikanásobný hlas a velitelé začali rovnat svoje vojáky do řad podél stěn.

Joe se postavil za Eriksona, který právě dořezával poslední zbytky kovu, který ještě dveře držel. Za ním se seřadilo jeho družstvo a družstvo Charlie. Jakmile Ole dořízl poslední centimetr kovového plátu, Joe se vší silou zapřel a kopl do dveří. Všichni měli boty zapnuté na maximum, protože očekávali silnou podtlakovou vlnu, ale nic takového se nestalo. Obě družstva se vřítila skrze dveřní otvor do chodby, ale nedostali se dál než na pár metrů. Z obou stran byla totiž chodba odříznuta vzduchotěsnými dveřmi.

„A můžeme řezat znova.“ povzdechl si Sommers, když uviděl, že jsou de facto v pasti.

„To je nalevačku.“ přidal se k němu Li.

„Spíš na hovno.“ uzavřel stížnosti Gruber. „Copak jsme ňáký kovoobráběči?“

„Klid, snad se to dá obejít.“ řekl poručík a s nadějí se podíval na Roblewskiho.

„No, můžu to zkusit.“ řekl jen a připojil se znovu do sítě lodi. Hledání mu teď trvalo mnohem déle a ještě déle se mořil s rozlousknutím bezpečnostních protokolů. Strávili tam asi deset minut, než se vůbec dobrali k nějakému výsledku. Poručík už vypadal netrpělivě, ale Stereo ho potěšil a dveře se s vrznutím otevřely. Žádný závan větru se nekonal. Místo toho je přivítalo několik ran z rimských pušek.

„Kurvy!“ zařval Joe a strhl Igora stranou. Ole, který se pořád držel poblíž velitele vypálil poslepu do chodby několik dávek z kulometu a kryl tak jejich manévry. Vojáci se okamžitě přitiskli ke stěnám, nebo alespoň zalehli, ale čtyři z nich takové štěstí neměli. Dobře umístěné rány věděli, jak zabít. Recyklanti, kteří byli nejblíž okamžitě poslepu vypálili několik střel a poručík dovnitř nakonec vhodil granát. Ozval se výbuch.

„Běž, běž!“ řval poručík a poháněl dovnitř družstvo Beta, které přišlo o čtyři lidi. Vojáci se se zběsilou krycí palbou vrhli dovnitř a zmasakrovali Rimy, kteří přežili výbuch. Joe se přesunul do chodby a sledoval těla Rimů. Rimové měli na sobě skafandry pro pohyb ve vesmírném vakuu a to ho utvrzovalo v tom, že loď už není plně bojeschopná, protože už nedokáže udržet ani stabilní atmosféru.

„Zatraceně.“ klel poručík a kontroloval mrtvoly vojáků, aby se ujistil, že jsou skutečně po smrti. „Jestli to takhle půjde dál, tak se ani do hangáru nedostanem.“ spojil se s ním Joe. „Ty troubové neměli zapnutý štíty.“

Poručík se pak otočil a všem nařídil aktivaci ochranných štítů. Vojáci, kteří už měli s bojem zkušenosti je zapínali, pokud šlo o tvrdší střet, ale nováčci si na to ještě nezvykli.

Joe začal slídit dál v chodbě a zkoumal prostor vpředu. Rower se ho teď držel jako klíště a záda jim kryl Stereo s Eriksonem. Společně došli až k dalším dveřím, na jejichž dveřích byl rimský nápis. Joe si ho dvakrát pro jistotu přečetl a s uspokojením zjistil, že jsou před jedním ze vstupů do nějakého hangáru. Roblewski už hledal ovládací panel, přes který by se připojil do systému, ale zklamaně se otočil.

„Je to v háji. Neotevřu to.“ řekl smutně a ukázal na panel, který byl úplně seškvařený.

„Pojistili se, nejsou tak blbí.“ odpověděl mu Joe a poplácal ho po rameni. „Dones mi zdroj.“

Stereo se vrátil na místo, kde čekal zbytek čety a přivedl je ke dveřím. S sebou také přinesl zdroj energie pro autogenový nůž a Joe ho znovu zapojil. Zase začal do dveří vyřezávat díru, stejně jako předtím. Jenomže tyhle dveře byly mnohem pevnější a nezdálo se, že by autogen projel až na druhou stranu.

„Hergot.“ zaklel Joe, když nůž vytáhl a neviděl skrz.

„Je to moc tlustý.“ obrátil se potom na poručíka.

„Co brusky?“

„No, za zkoušku nic nedáme.“ řekl Joe a místo autogenu zapojil do zdroje brusku. Potom jí zapnul a kotouč přiložil ke stěně dveří. Bruska pomalu zajížděla do plátu kovu, ale značně se zahřívala. Joe na chvíli přestal a vyměnil brusku za jinou. Ale ani potom se mu nepodařilo prorazit kotoučem na druhou stranu.

„Ty dveře musej mít snad třicet centimetrů.“ povzdechl si a odložil nástroje.

„Uhni ty amatére.“ odstrčil ho Gruber a začal obhlížet stěnu. Znalecky na ní poklepával a poslouchal odezvy. Potom začal přecházet ze strany na stranu a něco si mumlal. Při tom všem ještě rozhazoval rukama na všechny strany a chytal se za hlavu.

„Co dělá?“ ptal se nechápavě velitel družstva Delta a díval se na poručíka.

„Tak to netuším.“

Gruber najednou přiskočil k Igorovi, vzal si jeho tužku a načmáral na dveře několik značek a čar.

„Tady, tady a tady,“ ukazoval pak Millerovi „to nařežte, jak nejvíc to půjde. Minimálně na deset centimetrů.“

„Tak dobře.“ souhlasil četař, když si plán odsouhlasil poručíkovým pokýváním.

Spolu s dalšími vojáky se pustili do řezání určených otvorů. Během práce se střídali a za chvíli už byly otvory připraveny. Gruber mezitím dal hlavu dohromady s ostatními pyrotechniky a něco kutili. Když uznal, že otvory jsou dostatečné, vzal nálože a začal je umísťovat do připravených děr. Potom připevnil dálkové odpalovače a rozkázal všem, aby se stáhli co nejvíc dozadu.

„Hele, nevím přesně, co to udělá.“ otočil se pak na poručíka a ten nechal jednotku zalehnout na podlahu, pokud možno, co nejvíce podle stěn. Gruber se uložil v ohybu chodby, tak, aby mohl vystrčit ruku a ovladačem zamířit na čidla odpalovačů.

„Tak jo pánové.“ otočil se dozadu „jdeme na to.“ Vojáci se skrčili a Gruber vystrčil ruku, zamáčkl tlačítko a rychle se stáhnul. Na dveřích se zablesklo, ozvala se rána a kolem vojáků prosvištěla silná tlaková vlna doprovázená ohnivou koulí. Když odezněly průvodní jevy výbuchu, Gruber se pomalu zvedl a šel prozkoumat účinek výbuchu. Joe mu okamžitě šel krýt záda. Společně došli až ke dveřím, ale kromě potrhaného vnějšího pláště se nic nestalo.

„A to je všechno?“ zeptal se ho skoro zklamaným hlasem Joe.

„Co bys chtěl? Slavobránu?“

„To ne, ale čekal bych, že tam bude díra.“

„Tu si musíš nejdřív udělat.“ řekl mu klidně Hans „já jsem ti jen usnadnil práci.“ A teprve teď si Joe uvědomil, že má vlastně pravdu. Ze dveří zmizela podstatná část jejich opláštění a tak se mohli přes slabší stěnu prořezat dovnitř.

„To je dobrý.“ poplácal vesele Joe Grubera po rameni a volal vysílačkou vojáky. Autogenem odřezali odchlíplé části pláště a odnášeli je dozadu tak, aby jim nepřekážely. Když se konečně zbavili rozšklebené vnější části dveří, pustili se do prokrajování zbytku. Kov se znovu tavil a znovu odkapával na podlahu. Joe tentokrát nedokončoval řezy, ale nechával jakési patky, které pak hodlal odpálit trhavinou. Práce jim šla neúměrně pomalu. Zezadu se k nim připojila další četa, která patřila k druhé vlně. Vojáci se mezi sebou málem postříleli, ale včas si uvědomili, že se jedná o spojence a tak sklonili zbraně. Poručíci si okamžitě začali vyměňovat informace a vojáci začali hlasitě reptat, co je zdržuje. Joe se na ně jen nevrle otočil a poslal je kamsi. Když byly dveře připraveny, Gruber znovu umístil několik náloží a nahnal vojáky zpět. Po odpalu, tentokrát menším, se dveře vylomily a vyvrátily se do hangárového prostoru. Vojáci, v čele s Alfa týmem, vhodili do chodby několik oslepujících granátů a pod krycí palbou vtrhli dovnitř. Několik Rimů, kteří se jim postavili na odpor teď jen zmateně postávalo a motalo se po zásahu granátem. Pro vojáky nebyl problém tyto cíle zneškodnit. Bohužel pro ně tam však byli ještě další Rimové a jejich oči zábleskem ostrého světla oslepeny nebyly. Rimové samozřejmě věděli, že se k nim dříve či později vojáci prořežou, a tak se opevnili. Přímo proti otvoru ve dveřích byly dvě kulometná hnízda, narychlo zbudovaná z nějakých beden, a za nimi se kryli rimští bojovníci. Joe je zahlédl jen koutkem oka oba kulometčíky. Než stačil cokoliv udělat, energetické střely zasáhly jeho štít, vyřadily ho z provozu a na hrudní chránič zabubnovaly dvě rány. Joe se okamžitě s vyraženým dechem poroučel k zemi a jeho mozek rychle kontroloval poškození systémů. Měl obrovskou kliku, protože k proražení pláště nedošlo a tak měl jistou jen pořádnou modřinu. Válel se na zemi a snažil se popadnout dech, ale to už ho vedle něj ležící Rower odtahoval stranou. Všichni okamžitě zahájili palbu a snažili se přitlačit Rimy k zemi. Z otvoru ve dveřích nakonec vylétly dvě rakety, které zničily obranný val a zabily několik Rimů. Dovnitř pak vtrhl zbytek čety a začal se probíjet kupředu tak, aby udělal místo posilám.

„Sakra, to byla šlupka.“ popadal dech Joe a ještě se rukama ujišťoval, že je pancíř v pořádku.

„Dobrý?“ ptal se ho Doc, který pod palbou přeběhl na jejich stranu.

„Jo, ale přišel jsem o štít.“

„Sommers taky.“

„Tak dělejte, musíme jít dál.“ popoháněl je i sebe Joe a zvedal se ze země.

Právě se nacházeli v jednom z leteckých hangárů, ale po letadlech tu nebylo ani stopy. Na několika místech sice stály malé transportní lodě, spíše takové záchranné čluny, ale to bylo z leteckého vybavení vše. Místo toho byla celá místnost naplněná objemnými kontejnery k nimž vedla spousta kabelů a na nichž byly umístěné počítače nejasného druhu. Podle všeho šlo o kranitové slože s odpalovacími zařízeními. Vojáci se hned začali rozutíkávat po letištní ploše, po schůdcích a ochozech a snažili se probojovat k velitelské části hangáru.

„Jdeme, jdeme.“ popoháněl Joe svoje lidi a sledoval je uličkou mezi kontejnery. Běželi skrčení a likvidovali kohokoliv, kdo se jim postavil do cesty. Rimové na ně teď začali útočit ze všech stran. Vyskakovali z postranních uliček a nejednou se jim ozvala palba ze střech kontejnerů.

„Krejte se!“ zařval Ole, který šel s kulometem vepředu a rychle se stáhl za roh.

Vojáci do něj sice narazili, ale jeho těžkotonážní váhu nepřemohli.

„Co blbneš?“ vyjel na něj vztekle Nwankwo, který se dostal mezi něj a Grubera a sesunul se na zem.

„Je tam palpost.“ odpověděl mu klidně Švéd a na potvrzení jeho slov se do protějšího kontejneru zakouslo několik střel.

„Granáty.“ zařval na ně zezadu Joe a sestřelil jednoho Rima, který se jim dostal nad hlavy. Zasažený Rim několikrát v křeči vypálil do prázdna a zřítil se dolů. Nepadal z velké výšky, ale Rower, který to nečekal a nestačil uskočit, se pod váhou jeho těla sesunul na zem.

„Hergot.“ zaklel, odvaloval mrtvolu na stranu a rychle se zvedal na nohy.

Vpředu se konečně ozvalo několik výbuchů a vojáci se vrhli vpřed. Granáty splnily svůj úkol na jedničku a tak se mohli bez většího ohrožení přesunout o další metry kupředu. Z hlavní ulice se proti nim sice vyřítila značná převaha rimských pěšáků, která by je i přes jejich rychlou reakci určitě zmasakrovala, ale zaúřadoval poručík, který se s jednotkou dostal na ochozy a Rimy nechal pokropit kulometem seshora. Jejich řady citelně prořídly a Joeovo mužstvo si pak po následné přestřelce poradilo se zbytkem.

„Jak jsme na tom?“ zeptal se přes velitelský okruh Joe poručíka.

„Poměrně dobře. Obsadili jsme polovinu hangáru, ale docházejí nám síly.“

„To je fakt.“ přidal se k jejich hovoru i velitel druhé čety. „Mám už několik mrtvejch a ostatním už vyplivly štíty. Jestli je jenom jednou trefěj, je po nich.“

„To vím, ale musíme to tady udržet, aspoň do doby než přijedou posily.“

„A už jsi volal velitelství? Potřebujeme posily. Můj tým už nemá funkční žádný štíty.“ zeptal se Lea Joe.

„Jo zkoušeli jsme to, ale je to nějak odstíněný.“

„To je v hajzlu, jak nás najdou?“ zeptal se poručík druhé čety a zaklel, protože právě přišel o svého pobočníka.

„Půjdou po mrtvolách.“ zazubil se Rower a rukou ukázal na spoušť, kterou za sebou recyklanti i Rimové nechávali.

„Máme se hnout dál?“ zeptal se Joe poručíka.

Ten se chvíli rozmýšlel, jakoby nechtěl jen tak poslat na smrt svou nejlepší jednotku, ale vydal jasný a striktní rozkaz: „Ano, postupujeme podle plánu k velínu. Dávejte na sebe pozor.“ dokončil pak mírnějším hlasem.

„Hej Ole,“ pleskl Joe Eriksona po hlavě, aby upoutal jeho pozornost „krycí palba do prostoru vpravo od současné pozice.“

„Rozumím.“ vyhekl jen kulometčík a už si lehal na zem. Opatrně vykoukl s hlavní svého mazlíka a začal pálit. Nad ním se rozkročil Nwankwo a přidal se se svojí puškou.

„Rower, Gruber a Stereo se mnou. Po dvojicích vpřed.“

„Bacha, slepák.“ zařval pak a hodil do prostoru oslepující granát. Kulometčík přivřel oči, ale nepřestával pálit. Joe se po záblesku vrhl vpřed spolu s Rowerem a za nimi se hned hnala dvojice Gruber-Stereo. Stačili jim dva, tři skoky, aby překonali uličku a mohli se schovat na protější straně. Okamžitě zahálili krycí palbu a umožnili tak přesun další dvojici.

„Docu, Rotchi.“ obrátil se Joe na nově příchozí vojáky „vy to vezmete zadem. Zkuste vylézt na kontejnery, kryjte se, přibližte se k velínu a napadněte je seshora.“

„Jasně.“ bylo dvojhlasnou odpovědí a oba vojáci zmizeli. Joe nechtěl moc vystrkovat hlavu a také se mu nelíbilo, že budou muset jít téměř nechráněni uličkou přímo k hangárovému velínu, ale nedalo se nic dělat.

„Tak jdeme na to.“ řekl a postavil se v čelo útoku. Na druhé straně se do čela postavil Ole s kulometem a kývl na Joea.

„Jdem, jdem.“ znovu vykřikl Joe a rozeběhl se přikrčen podél stěn kontejnerů. Hlídal si prostor před sebou, občas zajel pohledem vlevo. Rower kryl protější střechu kontejnerů a Stereo jim hlídal záda. Gruber šel jako třetí, neměl žádný určitý výsek a tak si mířil, kam se mu zachtělo a případně vypomáhal střelbou ostatním. Na druhé straně šli vojáci přesně podle stejného modelu. Vzájemně se kryli a rychle postupovali vpřed. Rimové se teď objevovali méně často a tak se kromě několika drobných přestřelek dostali bez větších obtíží až ke kontejnerům, které je dělily od prostoru před velínem. Za těmito kontejnery se krčilo několik vojáků a čekali na posily. Z ochozů nad nimi právě za husté palby sestupoval i poručík a zbytek čtvrté čety, nebo alespoň to, co z něj zbylo. Poručík si vybral ten horší úkol, protože se rozhodl, že bude krýt druhou čety ze vzduchu. Sice se jim podařilo zabít několik desítek, možná dokonce i stovek Rimů, ale byli mnohem zranitelnější, než vojáci mezi kontejnery a tak i jeho ztráty byly poměrně vysoké.

„Přišel jsem o dvě družstva.“ hlesl Joeovi do interkomu. „Polovička zařvala hned, polovička kvůli proražení skafů. Bejt to na planetě, tak mohli přežít.“

„To se nám teda počty zatraceně ztenčili.“

„To jo, nevím, jestli vůbec ten velín obsadíme.“

„Hned to zjistím.“ odmlčel se Joe a volal vysílačkou Doc se Rotchesterem.

„Jak to vypadá?“ zeptal se ho Doc „Ty mrzáci se tady opevnili. Rotch jich už sice pár oddělal, ale musíme se pořád přemisťovat. Pošlu ti obraz.“ dokončil a za chvíli se na Millerově displeji objevil plácek před prosklenou kukaní velína, kde stálo několik kulometů. Také okna byla vytlučená a místo nich byly jen kulomety a střílny pro rimské obránce.

„To bude teda pořádná porce.“

„To teda jo.“ pokýval hlavou poručík druhé čety. „Chce to trochu taktiky, ne?“

„Mám nápad. Kolik máte chlapů?“ zeptal se Johnson.

„Ze čtyřiceti jenom dvacet. Ale jen pět jich má plně funkční štíty.“

„Dobře. My dáme dohromady taky dvacítku lidí. Mám jen čtyři, co mají nějakou štítovou ochranu. Těchto devět chlapů půjde jako první vlna. Zachytnou hlavní nápor a částečně ochrání vlnu druhou, která pude za nima.“

„To je ale sebevražda, neviděls ty kulomety?“ namítl mu druhý poručík.

„Viděl, ale o to se postarají snipeři a raketometčíci. Koneckonců, na střechy koňťáků můžeme poslat i kulomety.“

„Teda jestli todle vyjde, tak máš u mě panáka.“ plácl ho poručík po rameni a šel sehnat svojí jednotku a sdělit jim rozkazy. Joe se mezitím připravoval na přímý útok. Vyhodil starý zásobník a vrazil do paprskometu nový, plně nabitý. Také překontroloval granátomet a svojí sekundární zbraň. Poručík mezitím rovnal řady vojáků a informoval je, jak bude následující akce vypadat. Všichni odstřelovači i kulometčíci se konečně dostali na kontejnery a plížením si hledali nejvhodnější pozice. Také granátníci zalehli vedle nich a opatrně vykukovali a hledali nejlepší pozice nepřítele, na které by mohli poslat pár svých raketek. Rimové něco začínali tušit, protože se dlouho neozývala žádná střelba a tak začali posílat další hlídky na průzkum. Kolem velína byl poměrně široký koridor hlídaný alespoň stovkou pěšáků. Jednotliví vojáci se kryli za bednami a jejich zbraně čekaly na příchod nepřítele. Dlouho ale nikdo nešel a ani střelba z ostatních částí hangáru se přestala ozývat. Proto jejich velitel vyslal na průzkum několik dvojic. Ty se odlepily od dočasných úkrytů a začaly slídit. Joe se okamžitě stáhl spolu s několika vojáky do škvíry mezi kontejnery.

„Sejmeme je. Ale potichu.“ otočil se na Lia.

„Máš toho vyššího.“ odpověděl mu s úsměvem Li a vytáhl mačetu. Joe se také nezdržoval a s nožem v jedné a mačetou v druhé ruce vyskočil a povalil okolo procházejícího Rima. Ten se zmohl jen na heknutí a už se válel s probodnutým hrudníkem a proseknutým hrdlem. I Li se činil. Přiskočil k druhému vojákovi, který se otáčel po Joeovi a tím tak nastavil Charliemu záda, podrazil mu kopnutím nohy a vši silou do něj vrazil mačetu. I druhý voják lehnul mrtev k zemi.

„Tak tohle by vám šlo.“ pokýval uznale hlavou voják z druhé čety, když jim pomáhal uklidit mrtvoly. Hlídka byla zlikvidována rychle a potichu a žádný z obránců velína stále netušil, co se na ně chystá.

„Jdeme na to pánové.“ řekl Johnson do interkomu na všeobecném okruhu.

Vojáci se seřadili a čekali na signál. První řadu obsadili vojáci, kterým ještě fungoval štít. Hned za nimi se krčili ostatní.

„Musíte se dostat před ty bedny.“ hlásil Joeovi Rotchester a posílal mu obrazové video okolí velína. Joe se ještě dohodl na postupu s přepadovou jednotkou a oznámil veliteli:

„Jsme připraveni, můžete to spustit.“

„Palte.“ zvolal Leo a na jeho povel zarachotily všechny kulomety, rozehřměly se sniperky a vybuchly první rakety mířené do obranných pozic Rimů, hlavně na kulometné body.

„Pohyb.“ zařval Joe, když uslyšel první výstřely a vyrazil hned za jedním z vojáků. Běželi jak nejrychleji mohli, vzájemně se kryli a snažili se dosáhnout vnější obranné linie. Rimové jim však postup znatelně znepříjemňovali. I když byli nenadálým přepadem zaskočeni, stejně se dokázali trefit do několika vojáků. Téměř všichni „štítonoši“ přišli během několika sekund o svojí poslední dobrou ochranu a padali pod náporem střel. Joe a jeho parta uskakovali a kličkovali před střelami. Nakonec však byli donuceni zalehnout na zem, protože se tak alespoň částečně mohli chránit před kulometnou palbou z oken velína.

„Sakra pokropte je tam trochu.“ rozčiloval se Joe a plazil se za mrtvolu jednoho recyklanta, za jehož tělem se ukryl.

„Granáty, připravte si granáty.“ řval vedle něj Rower a odjišťoval dvojici granátů.

„Na tři je hodíme, pak se dostaňte k těm bednám.“ vykřikoval dál Joe, odpočítal a vrhl svůj granát vpřed. Nad hlavy všech se vzneslo několik kuliček, které dopadly před velín a výbuchem ho ochromily. Joe se okamžitě zvednul na všechny čtyři a vší silou se odrážel tak, aby dolezl až k bednám, které jim poskytnou větší bezpečí. Konečně se dostali za bedny a skrčili se k zemi.

„Jak to vypadá.“ ptal se poručík druhé čety, který velel jednotkám na střechách kontejnerů a kvůli výbuchům a spoustě prachu nic neviděl.

„Jsme pod těžkou palbou.“ volal na něj Leo a zkoušel vystrčit hlavu. Marně. Jakmile se o něco takového pokusil, Rimové mu jí málem ustřelili.

„Kdo má ještě štít?“ zeptal se Joe, kterému se v hlavě rodil bláznivý nápad.

„Já pane, na dvacet pět procent.“ ozval se jeden z vojáků.

„Pojď sem.“ řekl mu Joe a postavil se za něj. Poručík ho pochopil a vyrovnal pak za ním do řady ještě několik lidí.

„Krycí palba na to rozbitý vokno.“ řekl Miller Švédovi. Ten mu neodpověděl, ale Joe poznal podle zvuku, že rozkaz plní do puntíku přesně. Bylo slyšet drkotání jeho kulometu, svištění střel, jejich narážení do zdí a skla a pak i následné řinčení padajících střepů. K Eriksonově palbě se přidávaly i další kulomety a za chvíli byl velín zasypáván miliónem energetických střel.

„Tak jdeme!“ zařval Joe a postrčil vojáka vpřed. Ten vyběhl a hnal se k průrazu, respektive ke kulometu ve velínu. Rimové oslepení střelbou si ho nejprve nevšímali, ale potom si uvědomili možné nebezpečí a spustili palbu naslepo. Několik ran je sice jen s hvízdnutím oblétlo, ale nakonec si zbloudilá dávka přece jen našla cíl a trefila naplno vojáka. Štít se mu zhroutil, střely prorazily pancíř a voják se křečovitě zastavil v běhu. Joe sice doufal, že se to stane co možná nejdéle, ale neměl na vybranou. Vší silou zachytil vojákovo hroutící se tělo a tlačil ho před sebou. Byl to způsob krytí, na který rozhodně nebyl hrdý, ale situace žádala neobvyklé způsoby řešení. Střely se stále zahryzávaly do těla nebohého vojáka a ničily jeho ostatky. Joe cítil v ruce nárazy střel a tak spěchal, protože věděl, že mu ta mrtvola dlouho nevydrží a že se z ní brzy stane jen hromada mletého masa kořeněná trochou kovu. Aktivoval proto AG boty a vší silou se odrazil. Při odskoku ještě stačil zařvat „ukončit palbu“ a už se snášel před hlavní kulometu. Tělo mrtvého vojáka hodil po rimském kulometčíkovi, ten se zapotácel a spadl. Joe se potom v mžiku přehoupl přes římsu do velína a vystřelil po nejbližších dvou Rimech. Oba je úspěšně zasáhl a už si plánoval jak přejde v kotoul letmo a elegantně oddělá několik dalších ještěráků. Jenomže nepočítal s tím, že pod kulometem bude kaluž rimské krve a zbytky těla jednoho z rozstřílených Rimů. Dopadl do nich a po střepech, které se v té kašovité břečce válely, uklouzl a natáhl se na zem. Zřejmě mu to zachránilo život, protože Rimové vypálili po směru, ve kterém se nacházel a jejich střely zasáhly vojáka jdoucího těsně za ním. Nerozmýšlel se ani vteřinu a z podlahy na ně vypálil. Mířil jenom na nohy a za chvíli se Rimové váleli na zemi a dusili se nedostatkem vzduchu. Joe pak ještě navíc odpálil granát z roury pod hlavní paprskometu a zkoušel se zvednout. Přes jeho hlavu se přenesla sprška střel a do místnosti konečně začali vnikat i další vojáci. Rower spolu s Liem chytli Joea za ramena a odtáhli ho stranou mezi nějaké pulty.

„Je ti něco?“ ptal se poručík, když uviděl krvavou stopu vedoucí od kulometu až k Joeovi.

„Ne, to bych už byl jinak mrtvej.“

„Tak jo, jdeme dál.“ vykřikl do interkomu Leo a plazil se mezi pulty. V místnosti se strhla přestřelka podobající se paintballové hře. Vojáci se kryli za ovládací pulty, pálili po sobě jako diví a snažili se rychle přemisťovat.

„Munice, nemám munici.“ pokřikoval Sommers, který se kryl naproti Joeovi a pálil po všem, co se jen hnulo.

„Chytej.“ křikl na něj Joe a hodil mu dva zásobníky. Měl jich ještě dostatek, protože střílel jen pokud měl jistotu alespoň slušného zásahu. Kroutil jen hlavou nad tím, jak tady tyhle zelenáči plácají municí bez většího efektu. I když nakonec to zřejmě nějaký efekt mělo, protože Rimové se začali stahovat a jejich palba postupně skomírala.

Zpoza hangáru se k nim také připojil zbytek. Poručík druhé čety se jen díval na to, co zbylo z jeho čety. Kromě několika vojáků byli všichni po smrti. Také Johnsonova četa utrpěla další ztráty, které se však kupodivu vyhnuly Millerovu družstvu. Pravda, Li si zřejmě naštípnul kost v noze, Sommers si stěžoval na bolest na plicích a Rower měl úplně necitlivou ruku, ale jinak byli naživu a jejich skafandry pořád těsnily.

„Moc nás teda nezbylo.“ konstatoval smutně Johnson a otočil se na Roblewskiho: „Otevřeš vrata hangáru?“

Igor se okamžitě dal do prohlížení všech počítačových pultů.

„Vy magoři, nemohli jste toho zničit trochu víc?“ zeptal se vojáků, ale spíš jen tak pro sebe.

„Nějakej problém?“ houkl na něj jeden z druhé čety.

„Jo, zlikvidovali jste, co se dalo. Musím najít nějakej panel přímo u vrat. Odtud to neotevřu.“

„Dobře.“ řekl poručík „Miller, Erikson, Smith a Rotchester tě doprovodí.“

Vojáci se okamžitě přemístili zpět do hangárového prostoru a začali hledat přístupový panel. Nakonec se jim ho podařilo najít. Stereo vystřelil několik ran na panty a víko krytu odpadlo.

„Jseš docela odvážnej.“ řekl mu udiveně Joe.

„Jsem dobrej střelec, nejni se čeho bát.“ zazubil se na něj Igor a už připojoval se pomocí kabelu na port ve skříňce.

„A jdeme na to.“ promnul si prsty a znovu rozehrál koncert na klávesnici.

„Jak dlouho?“ ozvalo se jim ve sluchátkách.

„Asi deset minut, je to těžší než jsem si myslel.“ odpověděl mu Stereo a nervózně vyklepával příkazy. Mumlal si rimštinou znaky, které se mu zobrazovaly na monitoru a prokládal to nadávkami ve své mateřštině.

„Tak už to bude?“ zeptal se znovu po deseti minutách poručík znatelně netrpělivě.

„Copak se ti tady nelíbí?“ optal se ho v žertu Joe „Na Areu by ses jen nudil.“

„Už to bude,“ promluvil vesele Stereo a v hangáru zaječela siréna „dveře se otevírají.“

„Okamžitě odešlete zprávu velitelství.“

„Rozumím.“

„Četař Joe Miller, 4.četa roty B, 3. bojový prapor, přepadová skupina L-12. Volám velitelství, slyšíte mě?“

„Tady velitelství, udejte pozici?“ ozval se po zopakování výzvy hlas operátora.

„Jsme v hangáru rimské bomby. Dveře otevřeny. Prostor zajištěn. Máme asi šedesátipěti procentní ztrátu. Hangár teď hlídá jen třicítka bojeschopných mužů, která by se pod náporem neudržela déle jak pět minut. Žádáme posily.“

„Jsou na cestě. Označte místo přistání.“

„Rozumím a provedu, L-12 končím.“

Potom se Joe otočil na svoji skupinku: „Musíme jít k vratům a umístit naváděcí majáky.“

„To zvládnem sami.“ skočil mu do řeči Rotchester a zmizel spolu s doktorem. Za chvíli se vrátili zpátky s tím, že majáky jsou bezpečně na svých místech.

„Jak to vypadá venku?“ ptal se Joe, když se vraceli zpět k velínu.

„Nic moc. Plno trosek, skoro žádná palba. Rimské loďstvo je zřejmě rozprášeno.“

„Jo ale tahle bomba furt letí dál. Proč už to neodpálili?“ přidal se doktor. „Zlikvidovali by nás i s mateřským loďstvem.“

„Ale asi by to nemělo žádoucí účinek na quinetskou soustavu.“ odpověděl mu místo četaře Stereo.

„Takže do smrti nám zbude ještě pár minut času.“

„Snad nebude tak zle.“ prohodil optimisticky Joe, i když tomu sám moc nevěřil.

„Vraťte se do velína.“ uslyšeli poručíkův hlas a tak nelenili a spěchali zpět. Přeživší vojáci si z velína utvořili prozatímní úkryt a odpočívali před dalším postupem. Poručíci se bavili o následujícím postupu a okolo stojící vojáci se snažili odposlechnout z jejich rozhovoru co nejvíce. Jenom Gruber si nedělal těžkou hlavu. Chodil mezi kontejnery s odjištěnou zbraní a studoval odpalovací zařízení.

„Co tam děláš?“ zeptal se nerudně Joe, když ho uviděl „kde máš dvojku?“

„Někde se fláká,“ odpověděl mu na druhou otázku Hans a vracel se k němu. „Mají to chytře udělaný.“

„Co?“

„Tu bombu. Je několikrát jištěná. Její odpálení se zřejmě nedá zastavit. Je tam časovač, taky dálkovej přijímač, zřejmě to bude spojený i s navigačním počítačem. Ať je to jak chce, ta bomba prostě vybuchne. To se nedá zastavit.“

„A tak snad existuje nějakej způsob, jak to zastavit?“ zeptal se Joe.

„Už to vypadá, že ne.“ vložil se do jejich rozhovoru poručík a každý voják, který stál kolem a poslouchal vykulil údivem oči.

„Cože?“ vyjekl Rower „Nedá se to zastavit?“ a poručík jen zavrtěl hlavou.

„A kvůli tomu jsme málem zhebli? Kvůli ničemu?“ vztekali se i ostatní vojáci.

„No tak, uklidněte se. Jedna z invazních skupin právě pronikla na velitelský můstek lodi. Jsou pod palbou, ale dostali se k hlavnímu ovládání lodi a tím i bomby. Jenomže podle předběžných informací se s tím nedá nic dělat.“

„Změna kurzu, pokus o odpojení bomby, nebo zničení lodi. To všechno si ty parchanti pojistili. Nedá se prostě nic dělat.“ přidal se k němu i poručík druhé čety.

„A co odpojit manuálně ty kontejnery?“ zeptal se jeden z vojáků.

„To by sice šlo, ale musel bys je vyřadit všechny. Zapomeneš na jedinej, ten bouchne a můžeš se rozloučit s celou soustavou.“ poučil ho ihned Gruber.

„Nehledě k tomu, že na to nemáme čas. Podle odpočtu bomba vybuchne přesně za pětasedmdesát minut.“ řekl jim poručík. „Právě jsem obdržel instrukce od velitelství. Máme posbírat raněné,“ Joe se musel pousmát, když si generalita myslela, že by to někdo raněný mohl ve vzduchoprázdnu a zimě přežít, „a mrtvé a máme se okamžitě evakuovat.“

„Paráda.“

„Všechno na hovno.“

„To byl ale blbej nápad.“ bručeli vojáci jeden po druhém a začínali vyplňovat rozkaz. Jestli bomba vybuchne, musí být nejméně dvacet minut před výbuchem na palubě Area, protože vstup do hyperprostoru nečeká.

„Tak jdeme.“ řekl smutně poručík a chytil jednoho z padlých vojáků a nesl ho směrem k vratů. Postupně tak snosili všechny. Všechny, kteří nepřežili první střet v chodbě, další střety v hangáru, kteří zemřeli na ochozech, i ty, kteří zahynuli při dobývání velína. Během deseti minut leželo několik desítek mrtvol vedle sebe na přistávací ploše hangáru. Dohromady bylo mrtvých dvaapadesát. Kolem nich stál hlouček třiceti přeživších a smutně sledovali přilétající evakuační letadla. Joe, a určitě i oba poručíci, byli stejně jako ostatní pěkně nasraní, protože přišli o většinu svých lidí a výsledný efekt byl velká nula.

Přes otvor hangárových vrat vlétnuli dovnitř dva Hawky, jeden z nich byl znatelně poškozen. Chyběla mu totiž část trupu nad nákladovým prostorem a také na bocích měl několik průstřelů po kanonech nepřítele. Druhý na tom byl o poznání lépe.

„Naložte těla do poškozeného letounu a sami se usaďte u mě.“ ozval se mužský hlas pilota lepšího letounu. Rampy se otevřely a vojáci mohli nakládat. Uložili ostatky padlých kamarádů na podlahu a zajistili je sítěmi na poutání nákladů. Sami se pak přesunuli do druhého letadla a připoutali se do křesel.

„To je doba.“ bručel palubní technik, když zavíral rampu. „Taky jste sebou mohli trochu hodit.“

Nikdo mu neodpovídal a tak se vzdálil do kabiny.

„Jsou nějak divný.“ řekl pak kapitánovi letadla.

„A ty se jim divíš? Celej druhej Hawk je plnej jejich mrtvejch kamarádů. A zbytečně.“ odpověděl mu a zvedal letoun z hangárové paluby a mířil ven. Potom zapnul vysílačku a spojil se s velitelstvím: „Poslední jednotky naloděny, vracíme se na základnu.“

„Rozumím, vítejte zpátky. Máte pět minut, opakuji pět minut.“ odpověděla mu vysílačka a odmlčela se.

„Tak jo, šlápnem na to.“ řekl kopilot a přidal plyn na plnou akceleraci. Letoun okamžitě zrychlil a hnal se směrem k Areovi.

Hodnocení