Cesta války 6

Následující den ráno vstali ještě před rozedněním. Joe si připravil lehkou snídani a začal si překontrolovávat svojí výstroj. Po půlhodince se rozloučili s otroky a Gruberem a zmizeli. Joe nechal Gruberovi jedno vznášedlo a sám se posadil do druhého. Spolu s ním se tam usadil Dugan, Stereo a poručík. Sommers a Li si vzali jeden motolet, Rotchester a Doc další a Willy a Švéd obsadili poslední dva. K centru se přibližovali z jižní strany a tak poručík poslal Willyho a Oleho napřed, aby byli včas na severní straně. Sommers si vzal západní stranu a Rotchester stranu východní. Na vznášedlo pak zbyla strana jižní. Všichni se přesunuli na určené pozice a zamaskovali se. Potom jeden po druhém nahlásili veliteli jednotky, že jsou na místech. Teď už se nedalo dělat nic jiného, než čekat. Joe znovu kontroloval všechny zbraně a přepočítával munici. Pomáhal také Stereovi připravit rakety do raketometu, který jim zapůjčil Gruber. Na každém z nich byla znát nervozita z nadcházejícího boje. Minuty se nekonečně vlekli, ale pomalu ale jistě se blížila hodina H. Nikdo z nich nemluvil. Každý se zabýval vlastními myšlenkami, nebo pozorováním okolí a hledáním sebemenšího náznaku, že se blíží invaze. Najednou se jim nad hlavami ozvalo temné dunění, jako by měla přijít bouřka. Začali se rozhlížet po obloze a hledali původ těch zvuků, protože na nebi nebyl ani mráček. I přes silné světlo slunce nakonec viděli na obloze několik slabě modrých záblesků od výbuchů. Po pár minutách se v atmosféře objevili první padající trosky rimských bitevních lodí. Prolétávaly úžasnou rychlostí, cestou hořely a vybuchovaly a zanechávaly za sebou stopy hustého tmavého kouře. Sem tam se od trosek odlepila nějaká ta loď, stíhačka nebo záchranný modul snažící se nouzově přistát na planetě. To však měli značně ztíženo, protože se na ně vrhli federační stíhačky. Mezitím se z planety ozvala první nesmělá protiletadlová palba. Rimové konečně pochopili, co se děje a začali zaměřovat federační lodě a pálit po nich z protiletadlových děl, kanonů i raketometů. Teď přišli na řadu univerzálové. Joe vzal ovládací pult detonátoru, aktivoval nálože a všechny je naráz odpálil. V centru se ozvalo několik desítek výbuchů a rimská protiletadlová palba znatelně prořídla. Konečně se vzpamatovala i rimská letecké obrana a vzlétla do vzduchu naproti invazním silám. Z oblohy se rychle blížily i střemhlavé bombardéry kryté několika stíhačkami. Společně postupovaly s cílem zničit pozemní cíle označené Joeovou jednotkou. Rimské stíhačky na ně s neobvyklou silou zaútočily a sestřelily několik bombardérů, ale brzy sami po krátké přestřelce skončily v plamenech. Joe s úžasem sledoval bitvu v oblacích. Letouny se na sebe vzájemně vrhaly, chrlily po sobě dávky energetických střel a raket. Záchranné moduly se snažily unikat, ale proti rychlým a po zuby ozbrojeným stíhačkám federace neměly šanci. Obloha byla brzy plná kouře a hořících trosek, které dopadaly na povrch planety. Malé kusy neměly žádný větší účinek, pouze dopadly, vytvořily kráter a zapálily nejbližší okolí. Zato když dopadly první kusy trosek velkých bitevníků. S ohromnou silou se rozprskly na povrchu, vyryly do země obrovskou díru a hlínu z ní rozhodily po celém okolí. Jeden takový kus dopadl asi pět set metrů od Joeova vznášedla.

„K zemi!“ stačil jen zařvat a už ho tlaková vlna dopadu srazila ze vznášedla na zem. O moc lépe se nevedlo ani ostatním. Jen tak tak se stačili něčeho chytit, aby je tlakovka neodfoukla. Potom se na ně z nebe snesla sprška hlíny, kamení a hořících trosek, která je pokryla asi deseticentimetrovou vrstvou.

„Musíme odsud vypadnout.“ zařval poručík do mikrofonu a pomáhal nastoupit Joeovi. Stereo ze sebe mezitím sklepal kus žhavého kovu a kontroloval si skaf. Ten byl naštěstí neporušen a tak pleskl Dugana po helmě, aby se co nejrychleji rozjel. Jimmy aktivoval vysílač a hnal se po cestě směrem k centru. Nad hlavami se jim přehnaly bombardéry, velitel letky jim na znamení, že je vidí, zamával křídly a zaútočily na centrum. Plazmové, napalmové i průbojné bomby dopadaly na budovy a ničily je. Během chvíle se důležité obranné pozice Rimů změnily v trosky a spáleniště. Joe sledoval okolí a hlídal si kdejaký úkryt. Najednou se zleva objevila postava s raketometem na zádech. Joe po ní vypálil dávku, zasáhl jí, ale stejně nezabránil odpálení rakety.

„Ven!“ stačil ještě zařvat a sám vyskakoval ze vznášedla. To dostalo přímý zásah, začalo hořet, vyplivly AG motory nalevo a vznášedlo se levým bokem úplně zarylo do země. Dugan byl nárazem vymrštěn dopředu a kutálel se v kotrmelcích po cestě. Stereo s poručíkem byli tlakovkou odhozeni stranou a Joe zůstal ležet na břiše v prachu cesty. Výbuch ho na chvíli rozhodil. Když se jakžtakž dal dohromady, zjistil že mu chybí paprskomet. Pomalu se proto zvedl a tasil svou pistoli. Najednou mu pod nohy dopadla sprška střel a několik z nich zasáhlo i jeho pancíř.

„Do prdele!“ zaklel, zapnul silové pole a švihnul sebou za trosky vznášedla. Dugan ležel pořád v cestě a vůbec se nehýbal. Poručík a Stereo se pomalu připlazili k Joeovi. Ten jim naznačil, že je tam ještě někdo.

„Co je s Duganem?“ zeptal se Stereo s obavou v hlase.

„Podle diagnostiky žije, ale asi je v bezvědomí.“ řekl mu poručík. „Co budeme dělat s ním?“ a ukázal směrem k mrtvole s raketometem, kde se ukrýval i druhý střelec.

„Co asi, zabiju ho!“ řekl vztekle Joe. „Krycí palba.“ řekl a odjistil jeden z granátů. Hodil ho požadovaným směrem. Jakmile se ozval výbuch, začali poručík a Stereo pálit o sto šest a Joe se vyvalil z úkrytu. Běžel přikrčen a dvěma dlouhými skoky se ocitl u škarpy. V okruhu deseti metrů byla škarpa úplně vypálena. Mrtvola raketometčíka byla roztrhána na kusy a o kousek dál se válel další Rim. Měl zraněnou nohu a snažil se doplazit ke své zbrani, ale než mohl cokoliv udělat, Joe ho zastavil několika výstřely do hlavy.

„Už je to dobrý.“ oznámil dvojici u vznášedla. A sám začal hledat svůj paprskomet. Nakonec ho našel v roští u silnice. Přesunul se zpět k troskám vznášedla, kam přitáhli i Dugana. Ten konečně nabyl vědomí a všechny uklidnil, že je v pořádku.

„Co teď?“ řekl Stereo a smutně ukázal na dopravní prostředek „a jsme bez vozidla.“

„Musíme pěšky.“ odpověděl mu suše Joe a pomáhal Duganovi na nohy.

Běželi podél cesty, připraveni k okamžité střelbě. Cesta jim ubíhala pomaleji, než by si přáli, ale nedalo se nic dělat. Najednou poručík zvolal: „Hele!“ a ukazoval na oblohu „už jsou tady.“

Z nebe se konečně začaly snášet i Hawky. Dva z nich najednou upravili směr a zamířili přímo k jejich pozici. Chviličku po Hawcích se na obloze objevily i větší lodě, které nesly tanky a jinou bojovou výzbroj. Poručík zastavil postup a nařídil zajištění okolí. Hawky se pomalu snesly a otevřely nájezdové rampy. Z nich se vyhrnula pěchota a lehké obrněnce. Celkem to bylo asi třicet mužů a čtyři obrněnci.

„Nazdar poručíku. Tak jsme tady.“ Zahlaholil vesele jeden z vojáků a salutoval Johnsonovi.

Joe si teprve teď všiml, že mají stejné označení jako on. Tohle byl tedy zbytek čtvrté čety roty B 3. bojového praporu.

„Svezete nás?“ zeptal se poručík a ukázal na vozidla. „My už jsme totiž dojezdili.“ a usmál se.

„Jasně, nastupovat.“ řekl velitel skupiny a otevřel dveře v zadní části vozidla. Našlapali se dovnitř a poručík se ujal velení. Dal pokyny řidiči a vozidla se rozjela. Cestou je nic extrémně neohrožovalo. Sem tam je minula nějaká ta střela, občas se dokonce otřela o pancíř, ale šlo pouze o ruční zbraně, které nemohly vozidlům více ublížit. Najedou se zleva objevil motolet s Rotchesterem. Přihnal se k vozidlům a Doc se spojil s poručíkem.

„Napadli jsme je ze zálohy, granátem jsme jim dokonce vyřídili jeden obrněnec, ale zbytek se stáhl do centrálních budov a opevnili se tam. Letadla se tam bombama nedostanou. To by museli zlikvidovat celou základnu.“

„Dobrá práce, co ostatní máte nějaké zprávy?“ zeptal se ho poručík.

„Zatím vím jen o Sommersovi a Liovi. Jsou u vstupu do centra a hlídaj to tam.“

„Díky, zkusím se spojit se Švédem.“

„Švéde, Wille, hlaste se, kde jste?“ pokračoval poručík do vysílačky.

„Jsme v pořádku. Už jsme se setkali se Sommersem a hlídáme tady s nima.“ Odpověděl mu během okamžiku Erikson.

Vozidla spolu s jedním motoletem dorazila k hlídanému vstupu. Joe si představoval, že to tady bude poměrně klidné místo, ale opak byl pravdou. Rimové zřejmě nechtěli prodat kůži lacino a tak se bránili jak mohli. Celá oblast byla pod silnou palbou a tak vojáky uvnitř vozidel zatraceně překvapilo, když jim na pancíř zabubnovala silná nepřátelská palba.

„Rychle za ty vrtný mašiny.“ rozkázal Leo řidiči a ten ho velice rád uposlechl. Ostatní auta se taky okamžitě schovávala před sprškou nepříjemných střel.

„Osádky ven z vozidel a krejte se.“ řekl Johnson do vysílačky a už se hrnul ven. Stereo mu kryl prozatím záda a za nima se hned vyřítil Dugan s Joem. Teprve po nich se vyhrabal i zbytek čety. Všichni se drželi při zemi a kryli se, jak nejlépe uměli.

„Tohle jsem fakt nečekal.“ řekl poručík a řval dál, aby se všichni kryli a zbytečně nevystrkovali zadky.

„Jo, aspoň nějaký vzrůšo.“ zahulákal Joe a hned sebou praštil k zemi, protože se do zídky, za kterou se kryl zarylo několik výstřelů.

„Kde jsou ty hlídači?“ zeptal se Dugan a začal opatrně vystrkovat hlavu a hledat zbytek svojí jednotky. Všechny čtyři pak uviděl, jak se krčí u paty stožáru. Veškerá palba se teď soustředila jen a jen a ně. Střely se zahryzávaly do země okolo nich a odkusovaly kousky betonu, za kterým se kryli. Na tuto střelbu však odpovídali vojáci jen velmi slabě. Nejen proto, že neměli téměř šanci vystrčit hlavu ven, ale zřejmě i proto, že jim pomalu docházela munice.

„Musíme jim pomoct.“ řekl Dugan. „Nějaký nápady?“ a otočil se na Joea s poručíkem.

„Poslouchejte všichni.“ A otočil se na všechny vojáky. „Krycí palba na dveře, to zajistí družsto Bravo, pravé křídlo má na starosti Delta, levý Charlie a střed si beru já a Alfa. Připravte si granáty a jdeme na věc.“

Vojáci se rozdělili přesně podle jeho pokynů. První se k úderu připravili raketometčíci. Odpálili na dveře několik raket a na chvíli je tak ochromili. Potom tam Joe s poručíkem naprali pár oslepujících granátů a vyrazili vpřed. Běželi co nejvíc u země a pálili před sebe. Za zády se jim ozývala krycí palba, hlavně štěkání kulometů. Teď na tom byli hůř Rimové. Střely se zakusovaly do vrat, zdí, podlahy a určitě i stěn uvnotř hangáru. Po obou stranách postupovala i obě křídla. Pár vojáků sice schytalo pár zásahů, ale štíty je dostatečně chránily, takže k žádným vážným zraněním nedošlo. Joe a zbytek se nejprve přesunul k čtveřici hlídačů, kde doplnili jejich skromnou zásobu munice. Potom už kompletní vyrazili středem pole ke konečnému útoku. Palba zevnitř budovy nějak podezřele utichla, ale Joea to nezajímalo a hnal se pořád dál. Sem tam vypálil pár ran jen tak naslepo do míst, kde tušil nepřítele. Bez větších potíží se tak dostali až k vratům. Každý druhý pak odjistil granát a hodil ho dovnitř. Ozvala se série výbuchů a jednotka mohla vtrhnout dovnitř. Jako obvykle, první šla Alfa a teprve pak ostatní. Zajistili prostor jak nejrychleji uměli a hlídali vstupní otvory do haly. V místnosti se válelo několik zohavených mrtvol Rimů. Ostatní se zřejmě stáhli dál, do útrob komplexu. Poručík je prozatím přestal pronásledovat a čekal, až se objeví Lobodzki se zbytkem roty B. Vojáci hlídali oblast ještě asi deset minut, když se přihnaly další transportéry a obrněnce spolu s několika tanky. Kolem nich se okamžitě začala rojit pěchota. Uprostřed toho zmatku stál major, obklopený několika důstojníky, a udílel rozkazy. Vojáci se sice kryli, ale teď už to bylo poměrně zbytečné, protože Rimové zmizeli kdesi uvnitř komplexu a nechtěli zbytečnou střelbou prozradit svou současnou pozici. Poručík se připojil ke skupince důstojníků a čekal až ho major osloví. Ten si ho konečně všimnul, podal mu ruku a poplácal ho po rameni.

„Zvládli jste to dobře. Díky vašemu průzkumu máme minimální ztráty.“ řekl vesele.

„To mě těší, pane, chtěl jsem jen…“ promluvil poručík, ale major ho přerušil: „Jak to vypadá tady?“ a ukázal prstem za sebe k hangáru.

„No tady je to už dobrý. Rimové se stáhli. Chtěl jsem jen…“ pokračoval dál nesměle poručík.

„Ano?“ zeptal se Lobodzki.

„No chtěl jsem se zeptat, jestli nás ještě budete potřebovat. Rád bych zjistil, co je s naším zajatcem.“

„Aha. Myslím, že to tady bez vás zvládneme.“ řekl vesele major a pokynul mu, ať už zmizí. Poručík mu s radostí zasalutoval a vrátil se zpátky ke svým lidem. Bravo, Delta a Charlie měli zůstat v centru a měli fungovat jako záloha pod přímým velením majora. Teda alespoň tak jim to Johnson rozkázal a sám se spolu s Alfa týmem přesunul ke dvěma obrněncům. Sommers, Li a Rotchester s Docem zůstali na motoletech, první obrněnec obsadil Joe, Dugan a Stereo a druhý si vzal poručík, Švéd a Willy. Motolety vyrazily jako první a Joe hned za nimi. Sešlápl pedál akcelerátoru a obrněnec se zhoupl. Elektromotory zaječely, pásy se napnuly, stroj se vzepjal na zadní a vyrazil s brutální silou vpřed. Dugan, který tohle nečekal a seděl na místě přední střelce-radisty, se praštil hlavou o pancíř. Okamžitě začal špačkovat a strčil do Joea.

„Júúhúúú!“ zaječel Joe a rozchechtal se.

„To seš ve svým živlu, viď?“ odpovídal mu z věže Stereo a přezkušoval zbraně.

„Tomuhle já říkám vozidlo.“ mluvil si pro sebe Joe a pohladil ovládací páky řízení.

Řítili se slušnou rychlostí po silnici a zvedali oblaka prachu. Sem tam museli upravit pohybem páky směr jízdy, protože se museli vyhýbat kráterům po bombách, nebo po dopadech trosek. Motolety je vedly k východní stěně, kde byla jakási cesta na vršek lomu, tam kam se potřebovali dostat. Joe upravil směr, zabočil doprava a začal se šplhat do svahu. Obrněnec mručel a hrabal se do kopce. Potom se zhoupnul a převalil se přes hranu.

„Tak a teď směr štola.“ zavelel poručík do vysílačky a Joe se podíval na navigátor. Zkontroloval směr a hnal se dál krajinou. Motolety se pořád hnaly před ním, ale najednou, když se přiblížili k potoku, který měli přebrodit, uviděl Joe na jednom z motoletů plamen, pak výbuch a motolet se rozletěl na stovku kousků. Byl to motolet Rotchestera a Doca. Oba dva byli vymrštěni tlakovou vlnou, jako by vážili jen pár kilogramů. Rotchester spadl přímo pod obrněnec. Joe strhl instinktivně řízení a zařval: „Panebože, já ho snad přejel.“ Ale nikdo ho neposlouchal. Stereo okamžitě zaměřil místo, odkud se střílelo a napral tam dva plazma granáty z děla. Také Dugan místo řádně pokropil kulometem.

Z lesíka se ozvala silná palba. Joe zastavil a nařídil Duganovi, ať jde vyzvednout Rotchestera, nebo aspoň to, co z něj zbylo.

„Kde je Doc?“ ptal se okamžitě poručík, jehož obrněnec kroužil spolu s motoletem kolem Joeova a pálil do okolního roští.

„Já nevím, neviděl jsem ho.“ řekl zdrceně Joe. „Jak je na tom Rotchester?“ ptal se Dugana.

„Je pobitej, ale nepřejels ho.“ odpověděl mu a Joe si oddechl.

„Tak sakra kde je Doc? Docu?“ zařval znovu poručík do mikrofonu.

„Už ho vidím.“ hlásil Švéd. „Je tamhle u toho balvanu.“

Joe se rozhlédl po louce a uviděl Doca, jak se kryje před palbou za velkým balvanem.

„Jedem pro něj.“ krejte nás. A rozjel obrněnec čelem proti balvanu. Stereo pálil z věže jeden granát za druhým, a když se dostali blíž, dokonce odpálil jednu napalm bombu a zapálil s ní asi padesáti metrový kus lesa. Střelba konečně utichla a Joe najednou uviděl, jak z lesa vybíhají hořící postavy Rimů. Bezmocně máchali rukama i nohama, snažili se uhasit se, ale napalm hořel a škvařil jejich těla na uhel. Joe sice neměl Rimy rád, ale tohle bylo moc i na něj a tak chytil ovládač kulometu u radisty a pokropil hořící postavy dávkou. Obrněnec mezitím dojel až ke kameni. Joe zastavil a houkl na Dugana: „Můžeš.“

Ten se vykulil z rampy a plížil se pod břichem obrněnce až k Docovi. Z boku se znovu ozvala palba a znovu zabubnovala na pancíř obrněnce. Pár střel se taky zarylo mezi pásy a rozstříkly zeminu Duganovi přímo před helmou. Když se doplazil k Docovi, uviděl jeho nohu. Byl na ní strašný pohled. Začalo se mu z toho dělat špatně, ale teď si nemohl dovolit zvracet. Měl tam zraněného kamaráda, a musel ho dostat pryč.

„Dobrý?“ zeptal se zcela zbytečně.

„Jo, stojí to za hovno.“ zasyčel Doc „Mám nohu na maděru.“

A nebyl daleko od pravdu. Výbuch mu jeho levou nohu téměř amputoval v koleni. Oblek zřejmě zadržel ten největší náraz, ale stejně. Doc měl seškvařenou celou holeň, místy měl do masa zaseklé kusy skafu i motoletu. U kolena mu úplně chybělo maso a kost byla téměř rozdrcená. Dugan čekal, že rána bude víc krvácet, ale opak byl pravdou.

„Jak to, že to nekrvácí?“ zeptal se blbě a začal ránu provizorně obvazovat.

„Skaf to utáhl, ale bolí to jako čert. Začíná mi v tom příšerně škubat.“

„Tak pojď.“ řekl konečně Docovi, když ho dovázal a pomalu ho táhl za sebou. Doc sice nadával a skoro brečel bolestí, ale musel to vydržet. Konečně se dostali do obrněnce a zavřeli dveře.

„Rychle pryč.“ zavelel poručík a Joe ho milerád uposlechl. Stereo mezitím sesedl z věže a začal pomáhat Duganovi. Rotchester na tom byl o hodně líp než doktor. Měl jen pomlácený skafandr se spoustou zasekaných šrapnelů. Jeden z nich se mu zasekl tak blbě, že nemohl vůbec pohybovat rukou. Uvnitř měl po těle spoustu modřin, boulí a zřejmě měl zlomené i žebro, protože ho to při nádechu příšerně píchalo na plicích a začínal cítit v ústech pachuť krve. Taky ušní bubínky byly zasaženy výbuchem dost citelně a Rotchester slyšel jakoby byl pod vodou. Doc si konečně aktivoval léčebný program. Naniti se rozpohybovali a začali fungovat. Do těla se začaly vyplavovat léky proti bolesti a antibiotika. Stereo mu odepnul rukáv a připíchl mu do žíly kapačku s regeneračním a vyživovacím roztokem.

Dugan se mezitím přesunul do věže, aby mohl krýt palbou svoje vozidlo.

„Ta noha je v hajzlu.“ cedil skrze třesoucí se zuby Doc a zimnice mu roztřásla celé tělo. Stereo mu zvýšil teplotu ve skafandru a přidal do kapačky další utišující léky.

„Tak se na ní nedívej. Bude to lepší.“ řekl mu a pořádně začal ránu ovazovat. Doc křivil tvář bolestí a nadával, ale jakmile léky zabraly, pomalu se zklidnil, ztichl a usnul. Stereo to dokončil a pak se otočil na Rotchestera.

„Tak ukaž, co s tím máš?“ a začal mu páčit zaseknutý šrapnel. Dalo mu to chvíli práci, ale nakonec se mu to podařilo a kus kovu odletěl na podlahu. Rotchester konečně mohl pohybovat rukou a tak se co nejrychleji snažil dostat z hrudní části skafu.

Obrněnec se mezitím šinul za poručíkem, mimo nebezpečnou oblast. Poručík zavolal na velitelství, udal jim pozici nepřítele a ti jim slíbili, že ten les trochu pokropí. Za malou chvíli se nad konvojem přehnala letka stíhaček a zaútočila na les.

„Jak jsou na tom?“ ptal se už klidněji Joe Sterea.

„No doktor má nohu v háji. Už jsem ho stabilizoval, ale bude muset do nemocnice. Rotchester je pomlácenej a zřejmě má zlomený žebro, nebo natrženou plíci, protože začíná chrchlat krev.“

„To je v prdeli. Co nejdřív vyzvedneme Grubera a vypadnem odsud.“ zaklel Joe.

Rotchester se konečně zbavil pancíře a opatrně rozepnul kombinézu. Pohled na jeho kůži byl strašný. Celé tělo hrálo snad všemi barvami, od žluté, oranžové přes červenou, fialovou, modrou až k černé. Při každém neopatrném doteku zasykl bolestí a přitom šťavnatě nadával.

„Přestaň sebou mlít a nech mě, ať tě zkontroluju rentgenem.“ rozkázal mu Stereo a pořádně mu zkoumal hrudník.

„Nic to není.“ konstatoval po chvíli.

„To si děláš prdel? Bolí mě celý tělo, kůže pálí jak čert a chrchlám krev, a ty mi tvrdíš, že to nic není?“ vyjel vztekle Rotchester.

„Nevztekej se, Doc je na tom hůř. Máš jen natrženou plíci od zlomeného žebra. Naniti to brzo dají do pořádku.“

„Přežije to?“ ptal se hned Rotchester.

„Jo přežije. A ty se nevrť. Namažu tě regenerační mastí.“ Pokáral ho znovu Stereo a začal mu rozpatlávat chladivou emulzi na tělo. Rotchestrovi se viditelně ulevilo, protože už tolik nenadával a nakonec vzal tubu s mastí sám, přeplazil se k doktorovi, s tím, že ho bude hlídat a poslal Sterea do věže. Ten, když se ujistil, že to zvládnou, ho rád uposlechl a připojil se znovu do optického zaměřovače místo Dugana, který se přesunul dopředu k řidiči.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Dugan Joea.

„Dobrý, za pět minut jsme tam.“ odpověděl mu Joe.

Zbytek cesty byli zticha. Nemluvili, jen sledovali okolí a hledali nepřítele. Když se přiblížili k cíli jejich cesty, ozvala se zepředu střelba, na kterou odpověděl nejprve motolet, pak poručíkův obrněnec a nakonec se připojil i Stereo. Jejich skrýš byla prozrazena a byla obléhána několika Rimy a jedním jejich obrněncem. Stereo neváhal a hned vypálil po obrněnci několik průrazných střel a zastavil tak věž v jejím otáčení a zaměřování nového nepřítele. Z rimského stroje začal stoupat jemný bílý dým. Střely zřejmě zapálily interiér vozidla. Než se však oheň mohl rozhořet ještě víc, ozval se dvojitý výbuch a obrněnec se s oslňujícím zábleskem roztrhl a tlaková vlna odhodila několik Rimů kryjících se u boků vozidla. To poručík Johnson nakrmil obrněnec průrazným nábojem a hned za ním i jedním plazma granátem. Rimové si ani nestačili uvědomit, co se děje a už byli koseni kulometnými dávkami obrněnců. Pokud se někde stačili ukrýt, motolet je spolehlivě našel a Li je bez milosti dorazil. Během chvilky tak zlomili veškerý rimský odpor bez citelných ztrát.

Poručík vydal rozkaz, aby sesedli z vozidel a zajistili okolí. Dugan, Joe a Willy se Švédem ho okamžitě uposlechli a s odjištěnými zbraně se vrhli na prozkoumávání okolních houštin. Stereo zkontroloval raněné ve svém vozidla a vylezl ven, aby kryl záda poručíkovi. Ten se pomalu, přikrčen k zemi, blížil k otvoru do dolu.

„Krej mě.“ řekl úplně zbytečně a zavolal do díry: „Bacha, jdem dovnitř.“ a pomalu vstoupil do otvoru. Nikde se nic ani nehnulo, tak vlezli až dovnitř. Všude byla tma a tak museli zapnout noktovizory. Uvnitř místnosti nikdo nebyl. Všechny věci stály na svých místech, ale po Gruberovi, mládeži ani zajatci nebylo stopy.

„Třeba jsou někde vzadu.“ vyhrkl Stereo a už se valil vpřed.

„Počkej!“ zařval Leo a chytil ho za rameno. Trhl jím tak prudce, že Stereo spadl na zem a nechápavě a hlavně vyčítavě mu odpověděl: „Co blbneš?“

„Koukni.“ řekl poručík a ukázal na sotva viditelnou laserovou závoru. „Málem si nás vyhodil do luftu.“ A posvítil svítilnou na zbrani směrem ke zdi, kde byla pečlivě ukrytá slušná hromádka výbušnin.

„Tak to bylo o chlup.“ Poděkoval mu Stereo a pokračoval: „Koukám, že se Gruber činil.“

„Grubere, Grubere, ozvi se. No tak ozvi se jestli mě slyšíš.“ volal do vysílačky Leo.

„Gruber slyší, kde jste, venku jsou Rimové, našli nás.“

„Už jsme je vyřídili. Teď jsme ale vyřídili málem sebe. Můžeš deaktivovat ty bomby?“

„Aha, tak vy už jste vevnitř. Vydržte chvilku.“ dokončil Gruber a odmlčel se.

Za pár vteřin se ozvalo pípnutí, sotva znatelná závora zmizela a kontrolka na detonátoru zhasla.

„Už můžete. Jsme až vzadu, pod únikovým východem.“

Mezitím se dovnitř přihrnul i Joe a Dugan.

„Kde je zbytek?“ zeptal se poručík.

„Jsou venku a hlídaj. Kde je Gruber?“ odpověděl mu otázkou Joe.

„Tam vzadu.“ ukázal prstem Stereo a spolu s Duganem vkročili do chodby. Po chvilce narazili na konec tunelu. Gruber seděl na jednom z kamenů, spokojeně kouřil jeden z Joeových doutníků a obě děvčata mu ošetřovala zranění na ruce. Také Rico a Nico měli několik flastrů na svých tělech.

„Co se stalo? Jseš v pohodě?“ zeptal se konečně poručík.

„Jo, je to jen škrábnutí. Pár stehů a budu fit.“

„Tak co se stalo?“ zeptal se netrpělivě Joe.

„No co asi. Ty svině nás vyslídili. Zřejmě hledali jeho“ a ukázal na zajatce, kterého si teprve teď všimli „a přitom našli i nás. Chvíli jsme se bránili, ale jakmile přijeli s obrněncem a naprali pár granátů ke vchodu, rozhod sem, že se stáhnem, vylezeme horem a vyhodíme to tady do vzduchu. Tak jsme popadli zajatce a hurá dozadu.“ pokračoval už mnohem veseleji Gruber.

„Dobrá práce, chlape.“ pochválil ho Leo „Teď jdem, ať odsud vypadnem.“

„A co vy?“ otočil se na oba mladíky Joe.

„Jojo, bojovali skoro jako froňťáci.“ řekl mu místo nich Gruber a usmál se „akorát chvílema pálili pánubohu do oken.“

„Hlavně, že aspoň to.“ řekl Joe a oba poplácal tak vehementně po ramenou, až se prohnuli. Potom chytnul zajatce, nadhodil si ho přes rameno a vyrazil ven. Poručík pomohl vstát Gruberovi a šli pomalu za Joem. Ten rozkázal, ať transportéry couvnou před štolu a nechal otevřít rampy. Do svého auta naložil zajatce, přidal i Grubera a všechny otroky.

„Hele Stereo, prohlídni je, případně je ošetři.“ rozkázal mu Joe a zmizel zase uvnitř štoly. Sommers a Li hlídkovali a ostatní, kromě zraněných vynášeli věci z úkrytu a nakládali je do vozidel. Nakonec vyvezl i poslední vznášedlo, na nějž nechal naložit motolet. Posádkou měl být Sommers, Li a navíc jim dal Švéda s kulometem. Sám pak obsadil svoje „sanitní auto“, vedle sebe Dugana, do věže Sterea a zajatce měl hlídat Rotchester s Gruberem. Druhý obrněnec byl napěchován vybavením a jeho posádku tvořil poručík a Willy. Poručík naposled prošel štolu a její okolí, nasedl do vozidla, nastartoval a zavelel k odjezdu. Vydali se na shromaždiště, kam přilétaly lodě s nákladem a vojáky a odkud odlétaly s kořistí a zraněnými. První jel poručík, pak vznášedlo a konvoj uzavíral Joe. Celý konvoj se vracel stejnou cestou, jakou přijeli. Teď už jeli opatrněji a hlavně dávali pozor, aby na ně někdo nezaútočil. Největší obavy měli z místa, kde byli přepadeni a kde to schytal Doc s Rotchesterem. Ale federační letectvo svoji práci odvedlo skvěle. Na místě, kde dříve stály stromy, keře a kde rostla tráva, byla teď jen spálená a rozoraná země od výbuchů bomb. Pomalu projeli přes toto spáleniště, až se dostali k cestě vedoucí dolů do lomu. Poručík sjel až dolů, k jednomu z menších shromaždišť, zastavil, otevřel poklop a zeptal se vojáka vedle obrněnce: „Nevíš kde je Béčko?“

„Naposled jsme je viděli u centra. Jsou tam jako zálohy.“

„Díky. Je tam někde doktor?“

„Jo, v tý modrý budově je zbudovaná polní nemocnice. Jinak pravidelně lítaj letadla na mateřský lodě.“ odpověděl mu voják a začal šermovat signalizační svítilnou, aby pokračovali, protože se blížily tanky, které potřebovaly projet. Johnson ho okamžitě uposlechl, protože několikatunové kolosy by z jeho obrněnce nadělaly sekanou. Sešlápl plyn, sjel do příkopu a pokračoval v jízdě mimo cestu. Když kolona tanků přejela, pohnul pákou řízení a znovu se vrátil na silnici. Pak už se bez zvláštních příhod dostali až k modrému baráku, který měl sloužit jako nemocnice. Johnson zastavil před vchodem a vyklonil se z obrněnce.

„Mám tam pár raněnejch.“ houkl na několik zdravotníků před budovou a prstem ukázal dozadu. Potom šlápl na plyn a udělal místo druhému obrněnci. Joe přijel před dveře, zabrzdil a vypnul proud. Stereo mezitím s Duganem otevřeli nákladovou rampu a pustili zdravotníky dovnitř. Vojáci hned začali zjišťovat, co komu je. Gruber a Rotchester je odpálkovali s tím, že můžou chodit a poslali je s nosítky kamsi. Jediný kdo proti nosítkům neprotestoval byl Doc. Už byl zase při vědomí a tak se nechal rád naložit na nosítka a odnést dovnitř, do budovy. Zdravotníci s sebou odvedli i všechny otroky a hnali před sebou i Grubera s Rotchesterem. Poručík se mezitím vrátil od svého vozidla a zjišťoval, co se děje.

„Tak jak to vypadá?“

„No, čeká je vyšetření, a pak se uvidí. Kdyžtak je pošlou k útvaru.“ řekl Joe.

„A Smith?“

„Toho si tady asi nechaj delší dobu. Víc by ti řek doktor.“

„Tak jo. Stereo?“ zavolal poručík.

„Ano pane?“

„Zůstaneš tady se vznášedlem, zjistíš, co bude s Docem a případně na ně počkáš a vezmeš je k nám.“ řekl mu poručík a ukázal směrem dovnitř.

„Provedu.“ Zasalutoval Stereo a zmizel i se vznášedlem.

„A co my teď?“ zeptal se poručíka Sommers.

„My se teď přesuneme k našim a musíme předat zajatce.“ odpověděl mu Johnson a ukázal na svázaný balík.

„Tak jedem.“ zavelel Joe a nastartoval. Většina z nich naskákala k němu do vozidla, protože tam bylo přece jen víc místa. Poručík se vrátil ke svému obrněnci a vydali se hledat svoji rotu. Nakonec po několika minutovém pátrání pomocí vysílaček je našli. Vojáci jejich roty zrovna seděli ve stínu několika stromů a odpočívali. Někteří jedli, jiní si čistili výzbroj a výstroj, někdo jen tak ležel a dřímal. Poručík zastavil u své čety a vystoupil z vozidla. Zbytek Joeova družstva se vyhrnul ven a hned se zajímali co dál. Ze středu hloučku se zvedla postava a Joe v ní poznal majora. Lobodzki k nim pomalu přistoupil a zeptal se:

„Nejste kompletní?“

„Ne, Gruber, Smith, Rotchester a Roblewski jsou v nemocnici. První tři zranění, poslední jako průvodce otroků.“

„Aha, a zajatec?“ zeptal se.

„Je tady uvnitř.“ Řekl poručík a ukázal do vozidla, kde byl zabalen Rim. Švéd a Nwankwo ho chytili a společně ho vytáhli na světlo.

„Tak to je on?“ zeptal se pohrdlivě major.

„Jo je. Měl ste ho vidět, jak se vztekal.“

„Radista!“ zařval major a ze skupinky ležících vojáků se zvedl vojín s vysílačkou na zádech. Přiběhl k majorovi a podával mu sluchátko polního telefonu.

„Major Lobodzki, vězeň je v táboře. Můžete si ho vyzvednout.“

„Rozumím, posílám eskortu.“

Voják s vysílačkou odstoupil a major se obrátil na poručíka: „Tak za chvilku si pro něj přijedou.“ a obrátil se na zajatce a řekl mu v rimštině: „A ty se teď těš.“

„Mohli bysme dostat něco k jídlu?“ zajímal se hned Švéd. Lobodzki se na něj obrátil, usmál se a řekl: „To víte že jo vojíne. Tamhle je polní kuchyň, snad tam zbylo něco teplýho do žaludku.“

Erikson se pak obrátil na poručíka a žádal o povolení k odchodu.

„Počkej.“ Zastavil ho Johnson „vem tam jídlo pro všechny.“ A podával mu svůj ešus. Ostatní ho napodobili a za chvíli už si to Švéd spolu s Nwankwem a Sommersem, které si vypůjčil na pomoc, štrádoval k polní kuchyni. Poručík mezitím zavedl zbytek družstva ke svojí četě. Pozdravil se s několika poddůstojníky a začal se zajímat, co se tady dělo a jak si jednotka vedla a co vlastně dělali celou dobu jeho nepřítomnosti, co byl s Alfou ve výcviku a později na planetě. Li, Joe a Dugan se pozdravili s ostatními vojáky a usadili se hned vedle svého vězně. Všichni po nich zvědavě pokukovali a tiše se mezi sebou bavili. Když se vrátili Švéd a ostatní s obědem, pár vojáků se osmělilo, oslovilo skupinku a posadilo se vedle nich. Hned se začali vyptávat a vojáci z Alfa družstva jim více či méně ochotně odpovídali. Joe moc ochotně neodpovídal, spíš ho zajímala četa a taky to, jaká je rota jako celek. Jeden z četařů, Joe zjistil, že velí Bravu, mu ve stručnosti řekl, jak to vypadá. Joe z jeho řeči zjistil, že kromě Alfa družstva, které má jakžtakž bojové zkušenosti se jedná o partu zelenáčů. Snad jen velitelé družstev měli za sebou nějaký ten boj, nebo šarvátku z pohraničních oblastí galaxie. Většina univerzálů, jak se Joe dozvěděl, byla recyklována z řad vojáků, kteří zahynuli při nehodách, nebo při prvním střetu s nepřítelem. V této skupině pak působila Joeova parta jako grupa drsňáků, zloduchů a hrdlořezů. Spokojeně seděli na zemi, bavili se a cpali se gulášem z blíže nespecifikovaného masa a těstovinami. Poručík nakonec odněkud vytáhl i flašku whisky a nechal ji kolovat.

Na planetě už se téměř nikde nebojovalo. Centrum bylo zpět pod nadvládou federace a jeho okolí prozkoumávaly letecké i pozemní hlídky. Lodě přistávaly a nakládaly raněné, zajatce, ale i zásoby a natěženou surovinu. Invazní vojsko se pomalu,ale jistě přeskupovalo a připravovalo se na odchod z planety. Celá akce netrvala ani osm hodin.

„Tak kde sou sakra z tý rozvědky.“ Zabručel netrpělivě Joe, který by už také rád zmizel.

„Major říkal, že tady budou jak na koni.“ odpovídal mu Nwankwo a hned dodal: „Ale nevypadá to tak.“

„Jen se nebojte, však oni přijedou.“ vložil se do hovoru poručík: „A hele, támhle už se něco žene.“ a ukázal prstem požadovaným směrem.

Jenomže za chvíli poznali, že se nejedná o žádnou eskortu, ale o vznášedlo. Bylo to Stereovo vznášedlo. Roblewski se hnal velkou rychlostí směrem k rotě a měl co dělat, aby zastavil. Ještě ani pořádně nedobrzdil a už seskakoval z vozidla hlásil poručíkovi: „Gruber a Rotchester byli ošetřeni a čekají na lékařský transport na mateřskou loď Ares. Stejně tak Smith. Je po operaci a leží teď v regenerační komoře. Doktor říkal, že za pár dní bude zase v pořádku. Naši otroci jsou ošetřeni a vzal jsem je radši s sebou.“

„Tos je nemohl předat uprchlickému oddělení?“ zeptal se ho poručík.

„No původně jsem chtěl, ale pak jsem myslel…“

„Cos myslel, ty radši nemysli, ty když něco vymyslíš, tak je to fakt perla.“ obouval se do něj dál poručík „Co s nima budeme dělat, he?“

„No,“ soukal ze sebe pomalu Stereo „já myslel, že by mohli zůstat u nás.“

„My jsme univerzálové, žádná mateřská školka. Co by sme s nima asi tak ďáli?“

„Holky by mohly třeba vařit a pro kluky by se taky něco našlo.“ odpověděl mu drze Stereo a poručík až zalapal po dechu: „Že ti jednu fláknu.“ a začal se soukat na Roblewskiho. Joe ho ale zadržel a řekl: „Sice to odporuje předpisům, ale má pravdu. Úředníci by je šoupli do nějakýho uprchlickýho tábora a mohli by se rozloučit s růžovou budoucností.“

„A ty si myslíš, že s náma to budou mít růžový?“ zeptal se ho poručík.

Než mu mohl Joe cokoliv odpovědět, vmísila se do rozhovoru Leia a řekla. „Poručíku Johnsone, my bysme radši zůstali u vás. Pomohli jste nám a chránili jste nás, takže vám to chceme nějak oplatit. A navíc, vy jste jediní, koho z lidí známe a komu můžeme důvěřovat.“

„Chytrá holka.“ přitakal jí Stereo a usmál se na poručíka: „No tak, nebuď labuť.“

Leo se dlouze díval Leie do očí, pak sjel pohledem na ostatní otroky, Sterea a nakonec se zastavil u Joea: „Tak co s váma mám dělat, doufám, že toho nebudu litovat.“ povzdechl si a naznačil jim, aby si sedli mezi ně. Stereo ochotně pomohl vyložit jejich skromná zavazadla a hnal se k polní kuchyni. Mia a Leia mu ochotně pomáhali a přinesli i jídlo pro oba kluky. Nebyli nijak vážně zraněni, ale bylo na nich vidět, že i to jim stačilo. Rico měl několik modřin a škrábanců, navíc měl na noze několik stehů. Nico na tom byl podobně, jen s tím rozdílem, že nohy měl relativně v pořádku. Zato měl naštípnutou loketní kost, takže měl na ruce znehybňující dlahu. Všichni nově příchozí se pak usadili mezi zbytek družstva a v klidu jedli. Tak se Johnsonova četa a hlavně Joeovo družstvo rozrostlo o další čtyři členy. Nad planetou se zase setmělo a Johnson a jeho četa pořád dřepěli na planetě a hlídali zajatce. Zbytek roty i s majorem už byl evakuován a na planetě tak zůstalo jen pár vojáků na zajišťování prostoru a Johnsonova skupina.

„To snad není možný. Kde se flákaj.“ začal už být netrpělivý i Leo.

„No jo, velký páni. Ty maj času dost.“ přizvukoval mu Joe.

„Už se brzo dočkáte.“ řekl jeden z četařů a ukázal na oblohu.

Z oblohy se pomalu snášelo malé transportní letadlo. Přistálo hned vedle nich a otevřely se boční dveře. V osvětleném obdélníku se objevily tři postavy a pomalu sestupovaly po rampě směrem k nim. Johnson se zvedl a vykročil jim vstříc. Zasalutoval a pozdravil plukovníka v uniformě vojenské rozvědky: „Pane plukovníku, poručík Johnson. Zajatec je připraven k předání.“

„Děkuji poručíku.“ odpověděl mu plukovník „promiňte mi to zpoždění. Kde je zajatec?“

„Je tam vzadu.“ ukázal Leo a vedl plukovníka směrem k zajatci. Ten se musel usmát, když viděl, jak je zajatec sešněrován do přehozu z pohovky a vypadá jak přerostlá housenka. Zajatec byl zatím otočen zády, ale když plukovník přistoupil, Švéd ho otočil obličejem a usměv z plukovníkovi tváře rázem zmizel.

Joe si toho nemohl nevšimnout a proto se zeptal: „Vy se znáte?“ a ukázal na zajatce a pak na plukovníka.

„Tak trochu.“ řekl tiše plukovník a obrátil se k vězni „že jo Endžar Ko.“ a poslední slova téměř zasyčel. Joe nikdy za celou dobu neviděl v dravčích očích Rima záblesk strachu, ale teď, teď začal Rim těkat očima ze strany na stranu, jakoby hledal nějakou pomoc a navíc, navíc, což Joe nemohl pochopit, se Rim roztřásl. Ne zimou, ale strachy. Tohle bylo na Rima velmi neobvyklé chování.

„Dyť von se vás bojí.“ řekl na adresu plukovníka, ale spíše pro sebe Nwankwo.

„Taky má proč.“ řekl tvrdě plukovník, který ho zaslechl a zavolal dva členy eskorty, kteří přišli ním: „Odveďte ho dovnitř.“

Oba dva vojáci se chopili třesoucího se Rima a vlekli ho do lodi. Plukovník se znovu otočil k poručíkovi a poděkoval mu.

„To nic nebylo, měli jsme štěstí, ale nic jsme z něj nedostali.“ řekl trochu omluvně Johnson.

„To nevadí, to vůbec nevadí. Já už si s ním poradím.“ Odpověděl mu a poručíka při těch slovech až mrazilo.

„Promiňte, že se ptám, ale vy s ním máte nějaký nevyřízený účty?“ zeptal se nesměle Leo.

„Hmm“ začal zamyšleně plukovník „dva měsíce mě věznili a mučili. A on byl vedoucí výslechu.“ dokončil a jeho pohled opět zpřítomněl.

„Ještě jednou děkuji a přeju hodně štěstí.“ řekl nakonec a zasalutoval. Pak se otočil a nastoupil do letadla. Ještě se ani nedovřely dveře a letoun se pomalu odlepil od země a stoupal směrem k obloze.

„Tak to bysme měli z krku.“ řekl Joe a otočil se na Sterea: „Sežeň nám nějakej kočár.“

„Provedu pane.“ zarecitoval Stereo a už se spojoval s letovým dispečerem na Areovi. Po chvilce dohadování se konečně usmál a pronesl: „Za chvíli je tady jeden Hawk a jenom pro nás.“

„To je dobře, konečně odsud vypadneme.“ odpověděl mu poručík. Na okolní krajinu konečně padla pravá tma a její černotu narušovaly jen lampy veřejného osvětlení a svítilny vojáků. Na obloze se začaly objevovat první hvězdy a vojáci, čekající na transport si lehli na záda a pozorovali je. Najednou Joe něco zaslechl a také jedno z těch světýlek na obloze mu přišlo jasnější. Zadíval se na něj pozorněji a brzy rozpoznal poziční světla letounu.

„Už letí.“ pronesl tiše k okolo ležícím vojákům a začal se pomalu zvedat. Letoun se blížil a už byly mnohem zřetelněji slyšet i jeho motory. Ve výšce asi padesáti metrů najednou rozsvítil přistávací reflektory a vojáky dole oslepilo bíle zářící světlo. Letoun se pomalu snášel, až nakonec měkce dosedl na podvozek. Pilot ztlumil AG motory a úplně stáhnul plyn na hlavním pohonu. Potom se otevřela nákladová rampy a v otvoru se objevil palubní technik.

„Tak nastupovat. Nemáme na to ceou noc.“ vykřikl a ukázal prstem přes rameno za sebe do nitra lodi. Johnson, ani jeho lidé se nedali dvakrát pobízet. Naběhli dovnitř i se svým vybavením, Joe nakonec vyjel dovnitř i s posledním vznášedlem. Spolu s technikem ho ukotvili a šli se posadit. Letoun se pak odlepil od země a se sotva znatelným přetížením se začal zvedat. Technik, který seděl vedle Joea ho dloubl do skafu a řekl: „Radši se připoutejte, nahoře to začínalo foukat, takže by tam teď mohla bejt pěkná mela a hlavně turbulence.“

„Dík za radu.“ Usmál se na něj Joe a hned si upínal pás.

„Prej jste dostali nějakého hlavouna.“

„Koukám, že se zprávy šířej zatraceně rychle.“

„No jasně, hlavně na Areovi. Už se tam o vás mluví jako o hrdinech.“

„To snad ne?“ zeptal se nevěřícně Joe.

„Ale jo, už tomu věřte. Vaše informace byly mnohem lepší než od zpravodajců a navíc jste dostali zajatce. A to všechno s nulovejma ztrátama.“ usmál se na něj technik „Z toho koukaj medaile.“

„Ty sou mi ukradený. Mě spíš zajímá, co je ten Ares. To je nějaká nová loď, či co?“

„Jo je. Však až budeme ve vesmíru, tak tě vezmu do kokpitu a sám uvidíš. Je to fungl nová mateřská loď určená pro univerzály. Je na ní sice i obyčejná federativní armáda, ale to se asi brzo změní, protože recyklantů je čím dál víc.“

Tím byla tato debata prozatím ukončená. Letoun vystoupal do vyšších vrstev atmosféry a konečně se projevily technikem předpovídané poryvy větru. Proudy vzduchu si s letounem pohazovaly ze strany na stranu, nahoru dolů, ale pilot je dokázal korigovat a překonávat s neobvyklou lehkostí. Konečně se dostali mimo atmosféru a vstoupili do mezihvězdného prostoru.

„Máte zatraceně dobrýho pilota.“ pochválil technikovi jeho posádku.

„Fakt?“ zasmál se technik „Tak to ho musíte poznat.“ a naznačil mu, ať jde za ním. Když přišli ke dveřím kabiny pilotů, technik se znovu usmál a řekl: „teda spíš jí.“ a než se Joe nadál, už stál v kabině a sledoval okolní vesmír. Za kniplem letadla seděla žena.

„Tak pilot je ženská?“ vydechl Joe a usmál se. „To jsem si teda nemyslel.“

„To jako proč?“ optala se jedovatě pilotka. „Máte něco proti ženám v armádě?“ pokračovala dál a než se Joe zmohl na další odpověď, už na něj pálila dál: „Ne?! Tak se tady nedivte. Víte náhodou o tom, že ženy mají mnohem lepší předpoklady pro přesné a bezpečné létání. Nevíte? Tak radši příště mlčte.“ dokončila nazlobeně. Joe vůbec nevěděl, co na to říct, a tak jen vykoktal: „Víte, víte já…, ještě jsem neviděl žádnou ženu, která by lítala na bojovém stroji do válečných zón.“

„No tak to jste toho viděl hodně málo.“ pokračovala dál drze pilotka a teprve teď se Joeovi rozsvítilo v kebuli: „Vždyť si z tebe jen tak utahuje. A tys to troubo nepoznal. Dělá to schválně, protože jí baví dělat z tebe vola.“

„Ale lítáte zatraceně dobře, dokonce líp než většina chlapů.“ řekl na usmířenou Joe.

„To bych prosila.“ odpověděla mu pilotka, přepla na autopilota a pořádně si prohlížela Joea. „Tak vy ste velitel toho hrdinného družstva?

„No jo, už to tak vypadá. Četař Joe Miller jméno mé.“

„Nadporučík Lena Lamová. Velitelka tohohle letounu a s největší pravděpodobností i váš dopravce na mise.“

„Jak dopravce?“ zeptal se připitoměle Joe a prohlížel si jí. Teď, když se otočila a přestala se chovat tak jízlivě, byla prostě nádherná. Nádherná tvář, delší kaštanové vlasy svázané do copu, mandlově hnědé oči a příjemný hlas. Její krásu navíc podtrhovala ryze ženská postava v těsně upnuté letecké kombinéze, přes kterou měla přehozenou krátkou leteckou koženou bundu. Joe musel uznat, že tahle ženská je kus a že by stála za hřích. Zíral na ní nepřiměřeně dlouhou dobu a ona si toho všimla: „Přímo hleď, četaři!“ zavelela se šibalským úsměvem a bylo na ní vidět, že se jí Joeův zájem líbí. I ona musela přiznat, že se jí na Joeovi cosi líbí. Nebyl to sice žádný model z plakátů, ale vyzařovala z něj chlapská síla, odvaha a rovnost. A právě to jí na něm přitahovalo. Joe si její výtku uvědomil, začal se červenat a sklopil oči.

„Radši se koukněte ven.“ pokračovala dál Lena a ukázala směrem ven z kokpitu. Ale Joe jí nevnímal a zase se na ní zadíval, tentokrát už přímo do očí: „Jak dopravce?“ zeptal se znovu.

„Úplně normálně. Budu váš pilot. To já vás budu vysazovat a vyzvedávat. A teď se koukněte ven.“

Joe ji radši poslechl, nechtěl si to u ní zkazit víc, než už si to zkazil, a podíval se ven. Za oknem se objevila velká mateřská loď. Byla obrovská. Určitě pojala víc jak sto tisíc mužů a obrovské množství nákladů. Musel to být svět sám pro sebe. Joe ji pozorně sledoval a pomalu rozeznával doky, hangáry, palposty, vysílací a přijímací antény, drobná světýlka obytných bloků a generátory štítů.

„Tak to je Ares?“ zeptal se.

„Ano. To je on. Váš nový domov. Naše mateřská základna.“ Řekla s dávkou hrdosti nadporučík Lamová a ohlásila do vysílačky žádost o povolení k automatizovanému přistání. Mezitím se do kabiny přisunul i poručík a zíral stejně jako Joe na stále se zvětšující loď.

„A hele, ženská. A pilotuje.“ Řekl Johnson potichu, ale Lena ho zaslechla a hned vypálila: „Tak vy taky?!“

„Radši ji nedráždi. Je na to háklivá. Já už dostal co proto.“ řekl mu Joe, když viděl, že se poručík chystá do předem ztraceného boje, protože jak by Joeův otec řekl: „ženským se nemá odmlouvat a takhle krásným už vůbec ne“.

Letoun se mezitím přiblížil k vratům hangáru a opatrně vlétnul dovnitř. Nadporučík se chopila kniplu a pomalu vypnula autopilota. Loď se maličko zatřásla, ale hned se zklidnila a začala citlivě reagovat na pohyby řídící páky. Lena zavedla svůj stroj mezi několik Hawků se stejným markingem a posadila ho na zem. Letoun dosedl na podvozek, Lena vypnula úplně hlavní motory a vypojila i AG motory. V celém stroji tak nastalo ticho. Technik rychle přeběhl dozadu a otvíral rampu. Lena mezitím popadla za ruku Joea a poručíka a vlekla je ven z kabiny a posléze i z letounu. Když procházeli nákladovým prostorem, vojáci udiveně koukali, kdože to pilotoval stroj a Sommers si neodpustil poznámku: „Ty vole, ženská a pilo…“ ale než to mohl doříct, Joe na něj vyjel: „Radši drž hubu, nebo něco zažiješ.“ a hnal ho ven z letadla. Celá četa se shromáždila před letounem a poručík začal shánět někoho, kdo je ubytuje. Než však mohl někoho oslovit, přitočila se k němu Lena a řekla: „Teď jste pod mým velením a budete muset udělat všechno, co vám řeknu.“

„Pro vás bych udělal všecko, ale úplně všecko. Jestli mi rozumíte.“ ozval se znovu Sommers, ale už už uhýbal pravačce, která vystřelila od Joeova boku a mířila na jeho hlavu.

„Nechte těch keců a poslouchejte.“ okřikl je poručík a předal slovo Lamové.

„Takže vy jako čtvrtá četa roty B budete bydlet v obytné sekci L podlaží 12 oblast 25, pokoje A,B,C,D, to proto, že se na pokoj vejde akorát tak jedno družstvo. No a poručík dostane vlastní pokojík v důstojnické sekci, hned vedle mě.“

„To není fér. Já chci taky bydlet vedle vás. Nebo radši s váma, madam.“ ozval se znova Sommers a tentokrát už Joe nechybil. Pleskl ho rukavicí po helmě s otevřeným hledím tak silně, až Sommers zavrávoral a málem upadl: „Ten byl výchovnej.“ řekl mu Joe a naznačil, Leně, že může pokračovat.

„Tak pojďte za mnou, ať se můžete ubytovat.“

Vojáci si sbalili svoje věci, pomohli i mládeži a vesele se přesunovali na svoje nová bydliště. Prošli několik dveří, projeli se po několika pojízdných chodnících a několika výtahy, až skončili v sekci L12-25. Tam je poručík rozdělil po družstvech na pokoje a mizel někam s nadporučíkem Lamovou. Joe se ještě díval na vlnící se boky nadporučíka, a čekal až zmizí za rohem.

„Nechtěl bys bryndák?“ zeptal se ho potměšile Dugan, který mu šťouchl do ramene „vždyť slintáš jak doga.“

„Co ty můžeš vědět.“

„To by člověk musel bejt slepej, aby neviděl, že se ti ta ženská líbí. Tak pojď ty Romeo.“

„No jo, už jdu.“ zabručel Joe a jako poslední vstoupil do místnosti. Joe čekal, že to bude nějaký krcálek, ale velikost místnosti ho úplně překvapila. Po stranách stály postele a u každé z nich byla skříň, do které se mělo vejít oblečení a základní výstroj vojáka. Z místnosti vedly jen troje dveře. Jedny na chodbu, jedny do koupelny a jedny do malé místnosti, která sloužila jako nějaký skládek, nebo spižírna.

„Budeme si to tady muset předělat.“ konstatoval Joe.

„A proč?“ zeptal se Nwankwo. „Je to docela dobrý.“

„Jo ale holky s náma asi nebudou chtít sdílet jednu cimru. Asi se nebudou chtít převlíkat před náma, rozumíš?“

„A proč ne? Mě osobně by to nevadilo.“ ozval se Sommers.

„To věřím. Tobě by to nevadilo, ale jim asi jo.“

„ Jo a navíc musíme někde splašit postele navíc. Teď tady není Doc, Gruber a Rotchester takže se v pohodě vyspíme, ale co pak?“ ozval se i Dugan.

„No seženeme si palandy. Tím ušetříme spoustu místa. Pak zkusíme sehnat nějaký skříně pro holky a taky něco, čím oddělíme jejich prostor od našeho. Taky by to chtělo nějakej stůl, židle, možná i křesílko a gauč.“ pokračoval dál Joe.

„Jo a vařič a troubu a lednici a televizi. Člověče, tohle není dům na předměstí.“ začal se rozčilovat Dugan. „Kde to asi všechno vezmem.“

„Kde asi, ve skladu.“ řekl potutelně Stereo a připojil se s počítačem do sítě lodi. „Za chvíli něco uvidíte.“

Vojáci sešoupli pár postelí k sobě tak, aby si mohli sednout kolem Sterea. Ten chvíli něco kutil nad klávesnicí a nakonec s vítězným úšklebkem zvolal: „A jde se nakupovat.“

„Co, jak nakupovat?“ vykoktal ze sebe Dugan.

„Naboural jsem skladovou evidenci, takže máme přístup ke všemu, co je na lodi. Můžeme si to vybrat a vzít.“

„Ale z toho kouká prokurátor a soud ty vole.“

„Kdepak, všechno je legální. Bude to vystaveno vedoucím skladu a na dokladech bude jeho elektronickej podpis. Navíc zboží neopustí loď. Já myslím na všechno.“

„Pojď sem. Já ti dám pusu.“ přilepil se na něj Švéd a vlepil mu polibek na tvář.

„Jááu, škrábeš vole, koukej se voholit. Tak co to bude, četaři?“ otočil se Stereo na Joea.

„O ničem nevím, nic jsem neslyšel a v ničem nejedu, jasný?“ řekl s úsměvem Joe a mrkl na Sterea.

„Jasný.“ odpověděl mu Stereo a vrhl se do „nakupování“.

Během hodinky si vybrali všechno, co by se jim mohlo hodit. Nikdo by nevěřil, co všechno se dá na válečné lodi sehnat. Nakonec objednali patrové postele, několik polic, skříněk, gauč, dvě křesla, několik židlí a dva stoly. Stereo nakonec v kuchyňských zásobách našel i mrazák, pracovní stůl, sporák a troubu. Dokonce si nechal připsat i příbory a nádobí. Joe se hlavně zajímal o to, jak oddělit prostor v kajutě. Nebylo nic jednoduššího, než zadat potřebné rozměry a lodní dílna to bez problému vyrobí. Švéd, coby nejmenovaný kuchař družstva, si také nechal zajistit dostatek přísad a proviantu na vaření.

„Nezapomeň na oblečení pro ně. Nemůžou přece chodit v tom samým.“ řekl Joe a ukázal na svěřence.

„To je fakt.“ odpověděl mu Stereo a začal objednávat. Když s těmito objednávkami skončil, nechal si vytisknout výdejní doklady a rozdělil je mezi vojáky.

„Nemůže tam jít jeden člověk a chtít po nich všechno najednou. Musíme chodit postupně a měnit se. Nejdřív dojdeme asi pro ten nábytek, co šéfe?“ obrátil se Stereo na Joea a ten jen přikývl.

„Sommers, Dugan, Li a Nwankwo zůstanou tady a dají se do demontáže současných postelí. Stereo a Erikson jdou se mnou.“ zavelel Joe a chystal se k odchodu. Stereo si pro jistotu stáhl do navigátoru plány lodi, aby se neztratili a vyrazili směrem ke skladištím. Po průchodu několika chodbami, výtahy a turnikety se konečně dostali ke skladišti nábytkového vybavení. Zásobovač se sice netvářil kdovíjak přívětivě, ale když mu Stereo předložil doklad a když si ho ověřil i v počítači, jen jim řekl znuděným hlasem: „Pojďte se mnou. Nepočítejte ale s tím, že vám to tam povezu. Dostanete vozejk a odtáhnete si to sami.“

Pak je zavedl mezi regály, kde čtečkou vybral několik krabic a odepsal je tak ze skladových zásob. Joe pak krabice vytahoval a nakládal na vozejk, který si půjčili. Prošli si celý sklad, až měli všechno co potřebovali. Nakonec si museli půjčit ještě jeden vozejk, aby měli kam dát křesla a gauč. Skladník se jich na nic neptal, radši se snažil, aby co nejrychleji vypadli a on si mohl dát dvacet. Švéd sám se chopil jednoho vozejku a tlačil ho před sebou jako nic. Stereo měl větší problémy a tak mu Joe pomáhal. Vraceli se stejnou cestou a za chvíli už skládali náklad ve své kajutě. Joe pak nechal zabalit rozložené původní vybavení a ve stejném složení se vraceli zpátky do skladu. Skladník už ležel a podřimoval, když ho Joe probudil a ptal se ho kam má uložit přebývající materiál. Skladník zabručel něco o hovně a ukázal prstem k rohu vedle dveří: „Postavte to tam a už neotravujte. Já si to pak uklidím.“ lehl si na postel a znova začal podřimovat. Joe jen pokrčil rameny a nasunul svůj vozejk na určené místo. Potom se potichu vytratili a vraceli se zpátky. V jejich místnosti už se pilně pracovalo, několik postelí už stálo a taky stolek a gauč už byly na svých místech. Teď se na lov začali vydávat i ostatní členové jednotky. Pomalu, ale jistě hromadili armádní majetek, který jim měl alespoň trochu zpříjemnit pobyt na lodi. Skládek se začal plnit potravinami, skříně oblečením a kuchyň nádobím. Nakonec odněkud dotáhli i televizi s rádiem. Stereo všechno hbitě zapojil do elektriky ke každé posteli natáhl kabel s lampičkou a spokojeně se usadil na postel. Teď už zbývalo jen oddělit prostor pro obě děvčata. Taky tahle práce na sebe nenechala dlouho čekat. Švéd přitáhl na vozejku z dílny připravené díly a s pomocí kamarádů je vecpal do místnosti. Pláty prošly jen tak tak dveřmi, ale nakonec je usadili na místo.

„A čím je přiděláme?“ zeptal se Stereo. „Nemáme žádný šrouby.“

„Zato máme tohle.“ řekl významně Ole a vytáhl z vozejku tubu z úzkou hubičkou na konci.

„Co to sakra je?“ ptal se Sommers „nějakej tmel?“

„Tak něco. Používá se to jako náhražka sváření. Dali mi to kluci v dílně. Stačí to nanést na spáru a po vytvrdnutí to drží jako kovovej svár.“

Po pár minutách dohadování byly stěny konečně upevněny. Místnost se tak rozdělila na dvě. Jednu menší pro dívky a větší pro celou jednotku.

„To je snad už všechno.“ vzdychl Dugan a posadil se na svou postel. „Mám toho dost a něco bych sněd.“ potom jen kouknul na Švéda a obě holky. „Tak co, bude něco k jídlu?“

„Mohlo by bejt.“ řekl Ole a neochotně se zvedal. Leia a Mia okamžitě vyskočily a šly za ním ke kuchyňce.

„Někde tady musí bejt i jídelna, ne?“ řekl si jen tak pro sebe Joe, ale Dugan ho slyšel a hned se přidal: „Tak to trochu prozkoumáme.“

V místnosti tak zůstal jen Švéd a mládež. Vojáci se rozdělili a začali slídit po lodi. Dugan se rozhodl, že půjde s Joem a tak se vydali první chodbou vlevo. Brzy by ztratili orientaci, ale na podlaze bylo několik různě barevných čar a těch se drželi. Joe si vybral modrou a šel po ní. Procházeli chodbami, jedna vypadala jako druhá, a hledali všemi smysly něco, co by připomínalo kuchyni nebo jídelnu. Nakonec Duganův nos něco zachytil. Joe zavětřil, usmál se a ukázal rukou směrem, ze kterého vanula vůně.

„Tudy!“ zavelel neochvějně a vyrazil kupředu. Dugan ho v těsném závěsu následoval, až se dostali ke dveřím do jídelny. Joe vlezl bez rozpaků dovnitř, ale Dugan se zarazil. Nad vchodem byla jasně viditelná písmena, která říkala, že jde o důstojnickou jídelnu. Joe se otočil a ohlédl se po Duganovi: „Tak co je?“

Ten jen zavrtěl hlavou a pomalu vstoupil dovnitř. Uvnitř sedělo několik důstojníků a všichni se rázem otočili k nim. Celá místnost ztichla, jako když utne.

„Brej večír vespolek.“ řekl Joe a vykročil směrem mezi stoly. Dugan ho následoval a teprve teď si všiml, že míří ke konkrétnímu stolu. Hovor se zase pomalu rozproudil a Dugan se přestal zabývat okolím a zaměřil se na stůl ke kterému šli. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil že u stolu sedí jejich poručík a v klidu večeří s nadporučíkem Lamovou.

„Tak tady se flákáš.“ řekl Joe.

„Já tady večeřím, co tady děláte vy? Nemáte bejt náhodou už v posteli?“

„To tak. My pudem spát a ty si tady budeš vrkat.“ řekl mu se smíchem Joe. „Copak jsme nějaký malý děti? Hledáme něco k jídlu.“

„Tohle je ale důstojnická jídelna.“ odpověděla mu místo poručíka Lamová.

„Páni, ani sem si nevšim. Vy máte ale postřeh.“ ironicky odsekl Joe. „Chtělo by to sdělit nám info, kde se můžeme nacpat.“

„A to sem vám to neřekla?“

„Ne-e.“ zavrtěl hlavou Joe „asi jste na to při té vaší vytíženosti zapomněla. Tak kde je jídelna pro mužstvo.“ zeptal se znovu Joe.

„Je kousek od vaší kajuty. Běžte ven a počkejte než váš poručík dojí. Pak vás tam zavedu.“ řekla už smířlivěji Lena a pokynula jim rukou, aby se ztratili, ale to Joea ani nenapadlo a v klidu se usadil na židli proti poručíkovi. Dugan se sice ošíval, ale nakonec si sedl vedle něj.

„Z toho kouká malér.“ řekl Dugan, dloubl do Joea a ukázal na partu maníků, kteří seděli u stolu vedle. Měli na sobě uniformy federativní armády, všechno to byli vyšší důstojníci a byli pořádně namakaní. Joe si všiml insignií speciálních jednotek na jejich rukávech a odpověděl Jimmymu: „Jo z tohohle nejspíš budou problémy.“

Jeden z důstojníků se zvedl podporován pohledy svých kamarádů přistoupil k poručíkovu stolu.

„Co to tady máme.“ začal jízlivě provokovat. „Nejsou to náhodou řadoví vojáčci?“

„Náhodou jsou.“ odpověděl mu zcela v klidu Joe.

„A víme, že tady nemáme co dělat?“ pokračoval dál a pitvořil se při tom důstojník. Jeho kamarádi se začali chechtat a povzbuzovali ho.

„Víme, ale hned půjdeme.“ odpovídal mu ve stejném duchu Joe a důstojník se zarazil: „Co to tady na mě zkoušíš?“ vyjel hlasitě.

„Hele uklidni se.“ vložil se do začínající rozmíšky poručík.

„Ty mi tady nemáš co rozkazovat.“ vztekle odvětil důstojník a znova se obul do Joea: „Tyhle vojclové“ řekl a ukázal na Dugana s Joem „tady nemají co dělat. A jestli to ty jejich zdegenerovaný mozečky nechápou, tak jim to budu muset vysvětlit.“ pokračoval dál a kasal si rukávy kombinézy. Přitom sledoval, jak se budou chovat, ale oni byli naprosto v klidu. Dugan měl sice škuby mu jednu vrazit, ale radši se držel zpátky a čekal, až co udělá Joe. Tenhle klid zřejmě důstojníka pěkně vytáčel, protože se do nich navážel víc a víc a nedal na rady poručíka a ani na rady Lamové. Když nepomáhali žádné narážky, začal na Joea mluvit sprostě a urážet ho. Jakmile došlo na Joeovu rodinu a důstojník vyslovil, že je „zkurvysyn“ Joe se zvedl a otočil se k němu. Teď už věděl i poručík, že je zle a snažil se situaci uklidnit, ale Joe ho usadil.

„Cos to řekl o mý matce?“ zeptal se důrazně a zadíval se na důstojníka. Ten poznal, že přestřelil, ale nechtěl ztratit tvář před svojí bandou a tak drze pronesl: „Coby, jenom pravdu.“

V Joeovi se začala vařit krev a měl co dělat aby se udržel. Nakonec jen procedil mezi zuby: „Kdybys neměl tu hodnost, rozbil bych ti hubu.“

„Jen to zkus, ber mě jako obyčejného vojcla.“ odpověděl mu drze důstojník a dloubl do něj prstem.

„Jo, já to zkusim a pak dostanu prokurátora.“

„To bys mě ale napřed musel zmlátit.“ řekl posměšně důstojník a znovu do něj dloubl prstem.

„Přestaň do mě štouchat, nebo ti tu ruku zlomim.“ Zahučel výhružně Joe, ale důstojník ho nevnímal a dál si do něj dloubal ukazovákem.

„Nech toho, to je poslední varování.“

Celá místnost ztichla a sledoval, co se bude dít. Joe stál zpříma proti důstojníkovi a hleděl mu do očí. Rukou uklidňoval Dugana, aby seděl, že to zvládne sám. Poručík byl také připraven přiskočit na pomoc, ale věděl, že Joe se vyzná a sám se rozhodně neztratí.

„Tak poslední varování, hmm.“ řekl znova posměšně důstojník, otočil se na svoje kumpány a znova si dloubnul.

„Já ho varoval, všichni jste to slyšeli.“ zahřměl Joe a čapnul důstojníka za ruku. Jedním pohybem si ho přitáhl k sobě, otočil si ho, úderem zezadu do kolena mu podrazil mu nohy a donutil ho ke kleku. Pak mu zkroutil ruku a vší silou zabral. Ozvalo se hlasité křupnutí a ruka se nepřirozeně prohnula. Než si důstojník něco vůbec mohl uvědomit, tak ležel na zemi se zlomenou rukou a řval bolestí.

„Ta hajzle, zlomils mi ruku.“ proklínal Joea „na něj.“ zařval pak na svoje kumpány.

Ti se nenechali pobízet. Vyskočili na nohy, jakmile Joe důstojníka srazil na zem a teď se na něj vrhli. Všechno se seběhlo tak rychle, že se Dugan nezmohl ani na: „Chceš pomoct?“

Na Joea se vrhli čtyři chlapi. Za chvíli se i oni váleli na zemi vedle svého kamaráda. První, který zaútočil dostal pěstí hned na žaludek a s hlasitým vyheknutím a s vyraženým dechem se zhroutil k zemi. Pak se Joe věnoval dalším dvěma. Jednomu přerazil pěstí nos a nádherným knokautem ho poslal do říše snů. Druhý měl tu smůlu, že Joeovi naběhl na koleno a pak se zlomenou stehenní kostí, kterou mu Joe přerazil úderem ruky, skončil na podlaze. Čtvrtý člen party si vzal láhev ze stolu, rozbil ji a chtěl ji použít jako nůž. I sním si Joe snadno poradil. Hned při prvním výpadu ho chytil za ruku s lahví, úderem mu ji vyrazil a zlomil mu tím pár prstů. Voják zařval, chytil se za zraněnou ruku a couvl. To poskytlo Joeovi čas na nový útok a tak ho srazil k zemi. Během necelých dvaceti vteřin se tak na zemi, u Joeových nohou, válelo pět chlapů v bezvědomí, nebo s nějakou zlomeninou. Joe se pomalu a s klidem znovu usadil na svoje místo a kochal se pohledem do tváří spolusedících. Johnson se jen usmíval, protože znal Joea z dřívějška a věděl co dokáže. Dugan jen se špatně maskovaným obdivem sledoval hned Joea, hned pět ležících těl na zemi a jeho úcta k četaři vyrostla div ne do nebe. Zato nadporučík Lamová. Tvářila se víc než překvapeně a Joe v jejích očích zahlédl záblesk strachu.

„Tak co, už jsi dojedl?“ zeptal se pak v klidu poručíka, jako by se nic nedělo.

„Myslim, že jo.“ pronesl smutně poručík a odložil příbor. Dugan se pak podíval směrem, kterým se díval i Johnson a ve dveřích do jídelny viděl postavu majora Lobodzkého. Major pomalu vstoupil do místnosti a šel k jejich stolu. Cestou se zastavil u ležících důstojníků, chvíli si je prohlížel a pak se otočil k jejich stolu.

„Kdo to udělal?“ zeptal se hlubokým hlasem. Joe se zvedl, postavil se do pozoru a podle předpisů zahlásil: „Četař Joe Miller, 3. bojový prapor, to já to udělal, pane!“

„Napadl jste nadřízeného důstojníka.“

„To není můj nadřízený důstojník, pane!“ řekl drze Joe.

Major po něm šlehl pohledem, ale v očích se mu objevil záblesk souhlasu.

„To všechno jste udělal sám, četaři?“ zeptal se znovu major a ukázal na pomalu se sbírající důstojníky. Jejich kamarádi se konečně vzpamatovali a začali je probouzet a zvedat ze země.

„Ano pane.“ Odpověděl mu Joe. Major se spokojeně usmál, podrbal se na bradě a řekl potichu směrem k Joeovi: „Máš štěstí, že patříš do mý roty. Takový jako seš ty potřebuju. A navíc, ty frajírci ze speciálky si to zasloužili.“ Pak se otočil na poručíka Johnsona a důrazným hlasem ho pokáral: „Měl byste si zjednat pořádek ve své jednotce poručíku. Vaši lidé mají mizivou úctu vůči autoritám. Koukejte s tím něco udělat. Zítra čekám vaší zprávu na svém stole. A koukejte ho nějak potrestat. Nebo potrestám já vás.“ řekl nakonec major, otočil se a s lehkým úsměvem odcházel k výdeji jídla. Poručík jen vykulil oči a řekl: „Ty vole, tak tohle ti prošlo nějak moc snadno. Já čekal nejmíň prokurátora.“

„Já taky, ale zřejmě se mu nechce zbytečně papírovat. A co vy?“ obrátil se Joe na důstojníky, které seřezal. Poručík se zvedl a přistoupil k nim.

„Podáte žalobu?“ zeptal se a začal je prohlížet. „Měli byste si zajít na ošetřovnu.“ pokračoval, když zkoumal jejich zranění.

„Ne, žalobu nepodáme.“ řekl potichu důstojník, který provokoval a přijal Joeovu nabízenou pravici.

„Tohle vás naučí nezačínat si nic s univerzálama.“ řekl mu klidně Joe a táhl ho ven z jídelny. Dugan, poručík i Lena se k němu připojili a pomáhali ostatním. Spolu je pak odvedli na ošetřovnu, kde je předali do rukou zdravotníků. Jejich velitel sice chtěl vědět, co se stalo, ale důstojník byl natolik rozumný, že se to uhrálo na zranění při bojovém výcviku a celá věc se kulantně zametla pod kobereček. Joe tak z celé potyčky vyšel jako vítěz bez jediného šrámu a navíc mu nehrozilo ani obvinění.

„Nemysli si, že to nebudeš mít v papírech. Tam se to dát musí. Byla tam spousta svědků.“ řekl mu pak poručík, když se vraceli zpět k ubikacím.

„No to je mi konečně jedno. Hlavně mě nezapomeň potrestat.“ odvětil mu s úšklebkem Joe a už uhýbal poručíkově ruce.

„Nějak jste ztratila řeč.“ pokračoval dál Joe, teď už směrem k Leně. Vlastně až teď si uvědomil, že od té rvačky se ani jednou neozvala. „To jsem vás tím tak rozhodil?“

„To ani ne, ale čekala jsem, že dostanete na hubu. Přece jen jich bylo pět.“

„Ten se jen tak neztratí. A tohle nebyla jeho první rvačka.“ odpověděl mu místo ní poručík „asi ti dám domácí vězení a nějakou srážku z žoldu. Souhlas?“

„Souhlas.“ řekl Joe „kde je vlastně jídelna pro mužstvo?“ zeptal se dál Leny.

„Tak pojďte, ukážu vám jí.“

Poslechli její rozkaz a šli za ní. Neomylně je dovedla až do jejich sekce a tam, kousek od jejich dveří do pokoje, ale na opačné straně, než kterou se vydal Joe s Duganem, byl vchod do jídelny pro mužstvo. Byla mnohem větší a taky mnohem jednodušeji vybavená než jídelna důstojníků. Když si všechno prohlédli, vrátili se na pokoj, aby se o objev podělili s ostatními. Po otevření dveří do jejich cimry bylo hned jasné, že jídelnu nebude nikdo potřebovat. Po celé místnosti se linula vůně masa a pečených brambor. Kolem stolu a na postelích seděla, nebo se jinak válela Joeova jednotka a pilně si cpala žaludky tou dobrotou. Poručíkovi div neupadla spodní čelist, když vstoupil do místnosti.

„Tohle je standardní vybavení?“ zeptal se Leny a ta mu stejně užasle odpovídala: „Ani náhodou. Kde jste to sebrali?“

„To je výrobní tajemství.“ zasmál se Stereo a Švéd už jim kynul, aby se posadili. Sotva tak učinili, Leia s Miou jim okamžitě podaly talíře s jídlem a lahve s pitím. Joe a Dugan se nenechali dvakrát pobízet a s chutí se pustili do jídla. I poručík, přestože už měl v sobě jedno jídlo nechtěl zůstat pozadu a také zabořil svou vidličku mezi brambory a maso. Jen Lena s díky odsunula talíř se slovy: „byla bych pak tlustá, tak si to rozdělte mezi sebou.“ Toho se Joe s Duganem milerádi ujali a za chvilku vyprázdnili i Lenin talíř.

Po jídle se spokojeně rozvalili do postelí, nebo na gauč a dlouhou chvíli si krátili mluvením. Asi tak po hodince se ozvalo slabé zaklepání na dveře a do místnosti vstoupili Rotchester s Gruberem. Gruber měl ruku v dlaze a nesl si kapačku napíchlou do žíly. Rotchester neměl na sobě nic, ale pořád se tak nějak divně ošíval. Všichni se hned k nim vrhli a začali vyzvídat co a jak. Po pár minutách překřikování a hašteření se nakonec dozvěděli, že Gruber má ruku částečně zlomenou, ale že nebude trvat dlouho a naniti ho opraví. Také Rotchester měl zlomeninu, ale žebra, a po celém těle spoustu modřin a škrábanců. Sestra mu to natřela nějakou mastí a právě ta ho teď pekelně svědila.

„A jak je na tom Doc. Víte o něm něco?“ zeptal se konečně poručík, když se všichni trochu zklidnili.

„Nohu mu spravili. Teď je v umělym spánku a je naloženém v regeneračním roztoku. Doktor říkal, že se z toho do tejdne, nejdýl do čtrnácti dní dostane a bude zase chodit.“

„Tak aspoň něco. Máte hlad?“ odpověděl mu Švéd a hned jim nabízel jídlo. S díky přijali nabízené jídlo a v klidu se najedli.

Chvíli se pak ještě bavili, ale nakonec se rozloučili s Lenou a poručíkem a šli spát.

Hodnocení