Dvanáct nejmoudřejších
Měli jste někdy pocit, že vám někdo ukradl nápad? Nebo váš kamarád byl se stejnou myšlenku rychlejší než vy a jen proto, že jste ji považovali za špatnou? Myslíte si, že vynálezce přišel na nápad systematickou metodou, shodou okolností nebo mu někdo napověděl.
Auto uhánělo noční krajinou, jeho halogenové světlomety se zařezávaly do tmy. Hned za značkou Staré Město řidič odbočil na vedlejší cestu, vedoucí na vrchol kopce ke stařičkému kostelu. Ve dne se v kostele, ale i před ním, provádí archeologické výzkumy. Nedávno se započalo s rekonstrukcí kostela a pod podlahou se našel původní základ stavby, který se táhl až před chrám. Archeologové se domnívali, že našli rozsáhlou římskou stavbu obloukovitého tvaru, pocházející z počátku 13. století. Pro Oskara to ovšem byla šance najít něco zajímavého, a tak si přijít k lacino vydělaným penězům. Byl vlastně takový vykradač kulturních památek. Jako amatérský hledač nikdy nic nedostal, pokud nález ohlásil. Stát si vždycky ponechal všechno, co našel. Ani nálezné žádné nedostal a jako archeolog si také moc nevydělal.
Vůz zastavil na druhé straně pod kostelem, aby nebylo vidět světlo ze světlometů do vsi. Muž vystoupil z auta, vzal si potřebné nářadí z kufru a honem spěchal do otevřených, nijak nechráněných útrob kostela. Musel spěchat, než si někdo povšimne přijíždějícího auta a zavolá policii.
Nasadil si lampu na hlavu, zapnul světlo, složil minohledačku a započal s ní procházet drobnými krůčky odkrytou podlahu. Čas ubíhal a minohledačka nic nezaznamenala. Netoužil po staré keramice, ale po mincích a zbraních. Ty se dobře daly zpeněžit na internetu. Naopak taková keramika se těžko uchovávala v původním stavu bez jakékoliv konzervace a byla choulostivá na převoz.
Konečně minohledačka tenounce zapípala nad vyházenou hromadou oblázků, které byly také všude kolem. Vzal jeden kamínek, plivl na něj a očistil si jej o triko. Kamínek pak vložil pod ostré světlo z lampy. Nic však kloudného neviděl, a tak s ním naštvaně mrštil o starou zeď vyčnívající z hlíny. Oblázek se roztříštil na dva kusy. Menší kus uskočil někam do tmy, avšak druhý větší díl dopadl pod čidlo minohledačky. Přístroj okamžitě vydal sytý ječivý tón. Sehnul se tedy pro rozlomený oblázek a znova na něj posvítil ostrým kuželem světla z lampy. Z kamínku se vyklubala stará řecká mince s bájným okřídleným koněm na rubu. Na lícní straně se ukrývala pod ztvrdlým nánosem hlíny hlava Pallas Atheby. Oči se mu zaleskly radostí. Taková mince měla neuvěřitelnou hodnotu na černém trhu. Také to znamenalo, že až sem zavítali a opevnili se Římané.
Honem minohledačkou přejel po hromadě. Pípala jen slabounce, celý se třásl nedočkavostí. Poklekl, otevřel batoh a několik vrchovatých hrstí naházel dovnitř. Archeologové ani nevěděli, po čem šlapali. Nebral vše, bylo toho mnoho. Také nebyl sketa a nechával vždycky něco i státním úředníkům. Vše dělal promyšleně s výhodou, kdy po nějaké době se mince objeví v muzeích i s jejich vyčíslenou cenou. Znovu nedočkavě nasadil sluchátka na uši a procházel dál s minohledačkou po rozhrabané hlíně. Ze zkušeností věděl, že když něco najde, bude o kus dál i něco jiného.
Až v samém rohu uslyšel ve sluchátku pípnutí. Bylo zcela nezřetelné, ale jeho vycvičené ucho přece jen zaznamenalo signál. Opět poklekl, vyndal z batohu skládací lopatku a začal opatrně odhrnovat sypkou půdu. Po chvíli narazil na plochý kámen. Minohledačkou přejel po kameni. Pípání bylo slabé, ale o něco zřetelnější než před chvílí. Zachvěl se radostí. Někdo v dávných časech něco drahocenného ukryl pod kámen. Muselo se jednat o dost důležitou věc, jinak by si dotyčný nedával takovou práci s pečlivou úschovou. Většinou se jednalo o peníze a šperky.
Odkryl tedy zbylou půdu a vytáhl kámen ven. Pod velkým placákem se ukrývala hranatá bedna podobající se kovové. Bedna ovšem nebyla zkorodovaná a vykazovala přesné pravidelné tvary jako by ji někdo před chvílí zde ukryl. Zavrtěl nechápavě nad nálezem hlavou. Přejel minohledačkou po bedýnce, jež měla odhadem tak čtyřicet centimetrů na délku a na šířku dvacet centimetrů. Minohledačka zřetelněji pípla, nikoliv však natolik jako kdyby byla bedna z kovu.
Podíval se na hodinky, byl na místě právě dvacet minut. Ještě deset minut a honem pryč, říkal si. Vždycky se na nalezišti zdržel jen půl hodinky. Nevzbuzoval tak pozornost, kdyby se přece jenom našel poctivý občan a nahlásil podivné dění, stačil vzít do zaječích dříve, než se ospalá policie dostavila.
V rychlosti odhrabal bednu po obvodu a vytáhl ji ven. Nebyla těžká, spíše lehounká, což nečekal, protože na výšku měřila tak patnáct centimetrů. Pokud někdy něco takového našel, jednalo se o velkou truhlu zhotovenou z tvrdého dubového nebo bukového dřeva s pořádným kováním a zámkem, takže bedna sama o sobě byla těžká. Připomínala svými rozměry opravdu obyčejnou škatuli, neměla ani víko přesahující přes okraj, jen z jedné strany byla uzavřena petlicí, visacím zámkem a ještě několika podivnými přístroji. Zatřepal s ní, uvnitř nic nerachotilo, jak očekával. Dál bednu neprohlížel a vložil ji do batohu na mince, nezbývalo mnoho času. Zběžně nakoukl do vzniklé jámy. Na dně ho upoutala rozpadající se látka. Sehnul se pro ni a zatáhl za jeden cíp. Látka se začala rozbalovat jako obvaz, až z ní nakonec vypadla zašlá stříbrná krabička, připomínající pouzdro na brýle. Shýbl se pro ni, očistil pouzdro o triko a posvítil si na ni. Pod světlem se objevily podivné ornamenty, kterým nerozuměl. Chtěl si ji lépe prohlédnout, ale čas ho tlačil, navíc zaslechl podivné zvuky. Nastražil uši.
Z dálky zahoukal sýček a v nedalekém lesíku praskla větvička do úplného ticha. Pouzdro hodil do batohu, složil minohledačku a zhasl světlo. Hodil si batoh na záda, přikrčil se u nedávno vykopané římské zdi a vyčkával. Mraky se na okamžik rozplynuly, aby mohl v záři měsíčního svitu spatřit vysokou siluetu. Mohutná postava se přibližovala neslyšně do míst, kde byl schován. Osoba jako by šla najisto. Opatrně se přesunul k protější zdi, potichu a opatrně jako kočkovitá šelma na lovu. Ještě než zašel měsíc za mrak, zkontroloval letmo únikovou cestu. Nikoho z této strany nespatřil. Obratně přeskočil silnou starobylou zeď a honem spěchal z tohoto místa pryč.
Za sebou zaslechl: „Nenechte ho pláchnout s tou bednou!“
„Nadběhni mu!“ zvolal někdo kousek od něj, aniž by dotyčného spatřil.
Strašně se lekl, prudce zabočil na opačnou stranu, aby byl od toho hlasu co nejdál. Nikoho nablízku neviděl, takže byl překvapený. Vběhl zmateně do lesního porostu, proplétaje se větvemi a mlázím přímo k autu. Naštěstí si ho nechal dole pod kopcem, nyní by měl odříznutou cestu a neměl by jak utéci, chválil se. Strmý kopec ovšem sjížděl dolů po zadku v šílené jízdě mezi mlázím a pařezy. Sotva se zastavil, rozhlédl se, auto bylo jen kousek od něj. Vyskočil na nohy a rozběhl se k němu, žádné hlasy za sebou neslyšel. Honem hodil batoh do auta, otočil klíčkem v zapalování a rozjel se. Mrkl do zpětného zrcátka, zda unikl náhlým pronásledovatelům. V rozjasňující se noci spařil za sebou tři postavy v podivných hábitech. Očima opět sklouzl na vozovku. V reflektorech zaregistroval stojícího muže se stojem spatným a rukama v bok v tomtéž hábitu. Přidal plyn, aby onoho dvoumetrového chlapa vystrašil, ale muž se ani nehnul. Prudce skočil na pedál brzdy. Pneumatiky zakvílely, ale objet muže, či jinak zareagovat, na to bylo pozdě. Očekával jen tupý náraz do kapoty. Zavřel oči a přál si, aby se to, co nastane, nikdy se nestalo. Tušil, že bude po všem i po kšeftech a navíc ho mohou zavřít za ublížení na zdraví a krádež.
Auto se dostalo do smyku a zastavilo. Oskar otevřel oči a rozhlížel se kolem. Na kapotě ani škrábanec, ani tupý náraz necítil. Nechápal, jak ten muž mohl uskočit v tak krátkém časovém úseku. Otočil se a podíval se přes zadní okno, zda neleží na krajnici raněný muž.
Nikdo však u příkopu a ani v něm neležel. Pomyslný raněný muž kráčel dlouhými ráznými kroky za autem, až se jeho podivný hábit po stranách odkrýval. Nedovedl oblečení nikam zařadit, ale vypadal jako plášť křížený s římskou koženou vojenskou sukní, která měla široké pruhy látky od pasu dolů s podivnými vzory.
Zaklel, otočil opět klíčkem v zapalování, zařadil jedničku a uháněl dál. Až na státní silnici začal přemýšlet, proč ho vlastně honili. Po krátké chvíli si uvědomil, že vše mohlo klidně být kvůli bedně. Slyšel přece zřetelně jak jeden z mužů zvolal, aby neunikl s bednou. Hned mu bylo jasné, že se nejednalo o jen tak obyčejnou škatuli. Někdo si ji tam schoval a on je předběhl. Bylo klidně možné, že šlo o drogy! Mohlo ho napadnout, že když není bedna zkorodovaná, nebude v zemi dlouho. Začal litovat, že ji vzal, mohl ji nechat tam, kde byla a honem vycouvat, dokud byl čas. Kdo mohl tušit, že jde o jakousi mrtvou schránku. Do čeho se to jenom připletl, láteřil nad situací. Teď bude mít celý gang ve zvláštním šatu na krku. Ale co to bylo za gang nebo organizaci, když se takhle nápadně strojili. Toho si musel všimnout i normální člověk, zavrtěl nechápavě hlavou.
Náhle začal hodnotit pozitiva situace a dokonce se malinko zaradoval. Měl před nimi velký náskok a neviděli mu do tváře. Muž, který běžel za autem, mohl vidět zezadu poznávací značku, zauvažoval. Okamžitě se rozhodl pro nouzový plán. Zajede domů, sbalí si nejnutnější věci, auto odstaví někde na kraji města a zbytek dojde pěšky do nově vybaveného bytu. Tam ho nemohli najít, nikdo ho totiž v okolí neznal a byl přihlášen pod falešným jménem, uklidňoval se. Bude však muset oželet auto, poněvadž druhé neměl. Vzpomněl si však na mince, které budou mít dost vysokou hodnotu, protože římských mincí se na území české republiky moc nenašlo, takže bez auta bude jen dočasně.
Udělal tak, jak se rozhodl. Tento únikový plán měl již dlouhou dobu připravený pro strýčka příhodu. Měl velkou radost z toho, že muže v pláštích pěkně doběhl. Po měsíci strávených v domácím vězení se nic nedělo. Cítil se v novém bytečku prošpikovaném čidly a kamerami bezpečně. Nehodlal se nenechat vykrást, když byt byl plný cenných starožitností. Chvíli s obchodem otálel, než archeologové zveřejnili obrovský nález římských i jiných mincí s vysokou peněžní a historickou hodnotou. Mince mezitím krásně vyčistil a velkou část po internetu rozprodal. Samo sebou, že na černém trhu byla cena ještě vyšší. Inkasoval za to docela velkou částku, vždyť to byla hezká směska mincí z té doby. Mnul si ruce nad úspěchem, ale lehká bedýnka mu nedávala pokoj.
Jednou v noci nemohl zase spát. Možná proto, že od té podivné honičky nikde nebyl, kromě nákupů v obchodech či procházce ke stánku pro noviny. Bál se vytáhnout paty z domu a opatrnosti nebylo nikdy dost. Nejspíš se obával těch mužů a prozrazení. Navíc dnes v noci mu nedávala spát ta podivná lehká bedýnka. Stále mu vrtalo hlavou, z jakého materiálu je bedna zhotovena. Vstal, vytáhl ji z kumbálu a donesl ji do kuchyně. Prohlížel si ji ve světle lustru ze všech stran. Pak se však rozmyslel a vrátil ji zpět. Raději sáhl po zašlém stříbrném futrálku. Povrch dokonale očistil přípravky a pod světelnou lupou si ji prohlížel. Najednou užasl. Na pouzdru byly vyryty jakési symboly zla a duchů. O tomto pouzdru byla totiž zmínka v jedné méně preferované knize v univerzitní knihovně, do které chodil za studií. V knize se psalo, že se zjevilo na jednom místě Velké Moravy dvanáct mužů v podivných kápích. Římští vojáci byli z toho tak vyděšení, že opustili ve zmatku opevnění a utekli. Místní lidé pak postavili na tom místě kostel a házeli do díry milodary, které padaly do římského sklepení. Nad milodary se pousmál. Vždyť v dnešní době je docela slušně prodal. Nikdo se však touto zmínkou nezaobíral a nebral ji jako věrohodnou.
Lépe se na ornamenty zadíval, ale nic mu však dále nepřipomínaly. Obrátil schránku na druhou stranu a zadíval se na rytinu. Třesoucí se rukou položil pouzdro na stůl. Na pouzdře byl vyobrazen létající muž, který vypadal úplně stejně jako ten, kterého málem přejel. Nechápal, jakou mělo vše spojitost. Pouzdro bylo zabalené do rozpadající se látky a navíc leželo pod podivnou bednou s mnoha zámky. Takže pouzdro i podivná bedna ležely po staletí spolu? Byly tyto skříňky snad ukryty před zraky lidí úmyslně? Tak proč ho ti muži honili? Co to jsou zač? Kladl si otázky.
Jedno však bylo již jisté, archeologové netušili při odkrývání, že odhazují mince z bedny ukryté ještě v zemi. Také zmínka ve staré knize nelhala. Litoval, že ve spisu nebyly další zmínky o bedně, kterou našel a o Římanech.
Oparně vzal stříbrné pouzdro do rukou a znova si ho prohlížel. Obracel jej a zjistil, že víka jsou k sobě připájená cínem, což byl na tehdejší dobu velmi neobvyklý, spíše neznámý spojovací matriál. Donesl pájku a hrany odpájel. Uvnitř byl popsaný svitek papíru. Opatrně starý pergamen natáhl a začetl se. Nedělalo mu žádné potíže číst starý text. Učil se na univerzitě řecky, latinsky i ve staré hlaholici a pozdější cyrilici se dovedl orientovat. Vždyť text byl psán ve dvou jazycích, ve spěchu, stručně a třesoucí se rukou. Na starém svitku stálo, že bedna obsahuje ďábla, vyskakujícího z uzavřené bedýnky. Římští vojáci stavějící opevnění našli truhlici a chtěli ji otevřít. Vyskočil ďábel, vojáci se zalekli a opustili ve spěchu nedostavěné opevnění. Na doporučení mužů v hábitech byla bedna zakopána na původní místo a pak na místě vystavěn kostel nad snadným vítězstvím nepřátel.
Oskar se nad strohým textem pousmál. Nemohl tušit, co dávní lidé mohli spatřit, ale v tehdejší době mohli něčemu podobnému uvěřit, říkal si. Opět donesl bedýnku z komory a znova si ji prohlížel. Vypadala tak obyčejně, měla však osm uzávěrů. První zleva, to byla obyčejná petlice se závlačkou, taktéž druhá petlice, ale s visacím zámkem. Třetí uzávěr připomínal dozický zámek. Další vypadal jako obyčejná fabka. Páté uzavírání vypadalo jako čtečka karet a hned vedle něco jako na snímání otisků. Další dva zámky, pokud to byly zámky, nedovedl uhádnout, na jakém principu pracovaly.
Pokušení mu nedalo a začal první zámek otvírat. Přece se nezalekne nějakého ďábla ze středověku. Ani se nelekne mužů v hábitech. Třeba tam nejsou drogy, ale ukrytý a dávno zapomenutý poklad. Nebo něco důležitého, když je bedna opatřena tolika zámky, začal si libovat. Poklad či jinou starožitnost, kterou mohl uvnitř najít, by mohl docela slušně prodat. Proč by se ti muži na vykopávkách jinak pohybovali? Jistě také kradli a on je předběhl, ujišťoval se ve své dedukci.
Vytáhl závlačku z petlice. Okamžitě vyskočil na povrchu bedny nazelenalý panáček. Dost se lekl, až odskočil od stolu. Ale když se ujistil, že žádné nebezpečí nehrozí a jedná se jen o obyčejnou holografickou trojrozměrnou projekci a ještě k tomu dost špatnou, protože přenos přerušovalo praskání. Panáček se na okamžik ztrácel a zase se objevoval. Otvíral přitom pusu, něco říkal, avšak hlas nebyl slyšet. Jen jeho pohyb nataženou rukou zprava doleva něco naznačoval.
Zaradoval se nad praskajícím panáčkem, který zmizel tak, jak se objevil. Tušil, že se nejedná o krabici se vzácnými klenoty, ale něco úplně jiného. Uvnitř bude nějaká tajná technologie a někdo se ji snažil předat těm mužům a on je předběhl, radoval se z nálezu. Přestal se radovat však, poněvadž mu nepasovalo, že bylo stříbrné pouzdro s upozorněním pod bedýnkou. Chvíli nad tím uvažoval, ale na nic kloudného nemohl přijít.
Podíval se na druhou petlici s visacím zámkem. Byl to obyčejný zámek, tak jako na skříňkách s montérkami. Zašel do kumbálu a donesl krabici s klíčky, kterých mu bylo líto vyhodit, když se stěhoval, anebo ztratil zámek. Strčí klíč do visacího zámku, třeba se bude nějaký hodit. Kolikrát se stalo, že jeden klíč pasoval do více zámků. Vyhrabal jeden z velkého množství co měl v krabici od bot a strčil jej do zámku. Klíček kupodivu zapadl, a tak se s ním pokusil otočit. I to se mu podařilo a zámek slyšitelně lupnul a otevřel se. Opět vyskočil nazelenalý holografický panáček. Projekce byla znatelně lepší. Panáček měl na sobě podobný hábit jako ti muži, kteří ho v noci honili okolo kostela, dokonce promlouval jakousi řečí, které nerozuměl. Pak se projekce znova opakovala a hologram promlouval latinsky. Mluvil o tom, že lidé nejsou ještě připraveni na tajemství. Poté panáček v staré řečtině řekl to samé a zase zmizel. Nerozuměl tomu. O jaké tajemství se jednalo. Je snad uvnitř desatero přikázání, nebo tajná technologie? Ptal se sám sebe. Měl v tom úžasný zmatek a nevěděl si rady. Najednou bylo všechno zamotanější, než před chvílí. Dostával i strach, ale pokušení bylo silnější. Když se mu podaří otevřít další zámek, třeba se dozví více a bude moudřejší.
Další zámek byl dózický. Takový zámek se dal otevřít i zahnutým hřebíkem. Klíčů měl mnoho, a tak vzal první, jenž mu padl do oka. Strčil ho do zámku a otočil s ním. Trochu ho udivilo, že klíč do zámku pasoval. Opět vyskočil panáček v hábitu, nyní však byla projekce barevná, dokonalá a panáček hovořil o tom, že i tentokrát není lidstvo připraveno otevřít truhlici s věděním a mají ji zakopat na původní místo. Takhle pokračoval aramejsky, egyptsky, polynésky a dalšími starými i doposud jemu neznámými jazyky.
„Truhlice vědění? Co to mělo znamenat!“ rozčiloval se. Tomu musí přijít na kloub, stůj, co stůj, ať je uvnitř cokoliv. Prohrábl se klíči v krabici. Vzal jeden, který by se mohl hodit do fabky a strčil jej do zámku, klíč opětovně souhlasil. Jistě byly zámky takto záměrně konstruovány, pomyslel si a otočil klíčem. I tentokrát vyskočila holografická projekce nad truhlicí a panáček pronášel podobnou řeč jako před chvíli, obohacenou však o další srozumitelnější i zkomolenější jazyky. Naštvaně třískl do bedny. „Tak ty nedáš pokoj panáku?“ zahulákal naštvaně na bednu. „Já ti dám, že nejsme připraveni!“
Vytáhl z peněženky platební kartu a projel jí štěrbinou na elektronickém zámku. Aspoň si myslel, že je to elektronický zámek. Znovu vyskočil panáček, jenž promlouval v mnoha řečech o nepřipravenosti lidstva.
Zaťal naštvaně zuby a začal se zaobírat dalším zámkem. Nebyl to však zámek, který znal, jen čtyřhranná tlačítka uspořádaná do většího čtverce, a tak jedno zmáčkl. Objevil se zvolený symbol a hned na to i jiný kousek vedle. Stlačil další tlačítko s podivným symbolem a hned se objevil stejný symbol o kus dále. Pochopil, jedná se o hru křížek kolečko, jenže s jinými symboly.
Hrál si tak chvíli, ale nedovedl tři symboly seřadit do řady. Naštvaně vyskočil od stolu, až židle zahrčela po podlaze a vyvrátila se. Rozběhl se do své dílničky pro majzlík a kladivo. Posadil se za stůl, nasadil majzlík do drážky oddělující víko od bedny a uhodil kladivem. Majzlík odskočil jako by se odrazil od pružiny, až ho ruka zabrněla. „Já ti dám, že nejsme připraveni. Teď ti ukáži, jak jsem připraven já!“ zalamentoval naštvaně a odběhl do dílny pro flexu.
Flexa se rozběhla na plné otáčky, kotouč se dotkl bedny. Vyletěl gejzír jisker, ale diamantový kotouč truhlici nijak nepoškodil, ani škrábnutí se neobjevilo. Strhl si brýle z očí a jen zíral, ohmatával povrch, ale ani hmat nenašel jakékoliv poškození.
Zklamaně se posadil na stoličku, přemýšlel, z čeho je ta zatracená truhla zhotovena. Byla lehká jako pírko a přitom v ní jemně něco chrastilo. Muselo něco uvnitř být, když se zjevovala holografická projekce, nějaký počítač nebo podobný přístroj. Přemýšlel, lamentoval, ale nemohl přijít, co je to za truhlici a kde se tam ve vykopávkách vzala. Nakonec všechno vzdal a šel spát. Rozhodl se, že ráno bednu vezme dolů do garáže, rozřízne ji autogenem a podívá se tomu nedobytnému trezoru na zoubek.
Spal docela klidně, až k ránu procitl, protože se mu zdálo, že někdo sedí u nohou na posteli a dívá se na něj. Vytrhl se ze spánku a posadil se. Opravdu seděla na posteli osoba v hábitu s ornamenty a s rozpuštěnými dlouhými stříbrnými vlasy. Opět ulehl, neboť si myslel, že sen byl živý, podpořen strachem z mužů a neobyčejnou záhadou s krabicí.
„Mladej vstávej,“ zazněl hlas, který již slyšel.
Oskar vyskočil, jako když ho bodne. „Jak jste se sem dostal!“ vykřikl s roztřeseným hlasem. Nikdo se přece nemohl dostat do bytu, aniž by spustil alarm. Zívl si spokojeně, byl to přece jenom sen.
„To je bezpředmětné,“ řekl ten muž s vážnou tváří. „Spíše nám máš ty co vysvětlovat,“ ukázal na něj prstem. „Dalo nám práci tě najít, ale jak vidíš, našli jsme tě.“
„Já?“ otázal se. „Snad vy, ne?“ svraštil obočí a hned vybuchl jako sopka. „Nejprve mne honíte, pak mi vlezete do bytu. Co jste vůbec zač?“ Očekával setkání, ale nepředstavoval si, že se potkají v jeho bytě. Rychle pochopil, že už nespí a nezdá se mu podivný sen.
„Tak dobrá,“ pravil muž a hodil si ležérně nohu přes nohu. „Jsme dvanáct nejmoudřejších a hlídáme tuto bedýnku, kterou jsi ukradl.“
Oskar se na muže podíval trochu jinak. Vzpomněl si na povídačku o dvanácti nejmoudřejších mužích, jenž stále dohlížejí, aby nebylo něco vynalezeno dříve. Ale nikdo je nikdy neviděl. Byl to výmysl několika lidí, kteří je dávali dohromady s templáři či zednáři. „Dvanáct nejmoudřejších? A ukradl jsem vám krabici? Co to melete za nesmysly,“ obořil se. „Vždyť by ji přece někdo při vykopávkách našel, tak jaképak ukradl.“
„To by nám tak nevadilo, že ji někdo povolaný najde. Pohlídali bychom si ji…“
„Počkat,“ zarazil toho muže. „Vy tu krabici hlídáte a pročpak? A kde je vás dvanáct. Vidím jenom vás.“
Muž se pousmál a otočil se ke dveřím z ložnice. Ve dveřích se objevili další dva muži, podobní tomu, co seděl na posteli. Podobali se jeden druhému jako vejce vejci. Jako by byli jednovaječní bratři.
„Přišli jsme za tebou tři, další hlídá přede dveřmi, pátý u vchodu a zbytek je venku. Můžeš se přesvědčit,“ pravil jeden z těch dvou mužů ve dveřích a ukázal rukou směrem k oknu. Měl stejný hlas jako ten, co seděl na posteli s nohou přes nohu.
Opatrně vstal a šel k oknu. Muž sedící na posteli ho nechal v poklidu jít, jen se na něj upřeně díval hlubokým pohledem. Oskar odhrnul závěs a nahlédl dolů do noční ulice. Spatřil opřeného muže o telefonní budku, který mu zamával. Pak spatřil druhého a pak zase dalšího. Všichni si byli podobni a mávali na něj jako by se znali odjakživa. Spočítal si je, opravdu jich bylo dohromady dvanáct. Možná, že si lidi ty muže nevymysleli a nebyl to mýtus. Nebo se jedná o nějakou nejapnou hru? Zauvažoval nad touto možností.
„Dobrá. Věřím vám, že je vás dvanáct a hlídáte tu truhlu. Takže mi řekněte, co je v ní tak důležitého, že ji hledáte,“ zeptal se rozpačitým hlasem a přeběhl zpátky na postel. Měl přece pod polštářem revolver v případě nouze byl odhodlán ho použít.
„Je to dost složité, protože ty i celé lidstvo nejste připraveni poznat to, co je uvnitř,“ řekl opět muž sedící na posteli. Mluvil vyrovnaným a rozhodným hlasem. „Kdyby ji našli ti, co tam oprávněně prováděli archeologický výzkum, jistě by si uvědomili, co našli. Pokud ne, tak bychom si truhlici zase vzali.“
„To mne tak nezajímá, co by s ní provedli oni. Mne zajímá, co je uvnitř, když je opatřena tolika zámky,“ odsekl naštvaně Oskar.
„V truhlici je uloženo všechno vědění lidstva,“ odpověděl muž stojící napravo ve dveřích do ložnice.
„Jaké vědění? Myslíte tím vynálezy?“ dovtípil se.
Muži souhlasně pokývali hlavou a pousmáli se.
„Jak tam mohou být všechny vynálezy, bedýnka je na to malá,“ zasmál se pro změnu zase on. Nebyl přece bláhový. Na světě se každý den něco nového vynalezne. Mnoho orgánů je studuje, rozkreslují se plány, které zaberou mnoho místa a oni tvrdili, že všechny vynálezy na světě jsou v malé bedýnce. „Nesmysl,“ zabručel naštvaně. Jistě ho tahali za nos, zapřemýšlel.
„Nezáleží jak je bedýnka malá či velká. Záleží na čem jsou vynálezy zapsané. Myslím tím všechny vynálezy. I ty, co budou teprve vynalezeny,“ odpověděl opět muž sedící na posteli.
„I ty co budou vynalezeny?“ opáčil. „To je nesmysl. Jak můžete vědět, co a kdy bude vynalezeno. Děláte si ze mne srandu.“
„Ne, neděláme,“ odvětil pro změnu muž, stojící nalevo ve dveřích. „Bedýnku totiž může otevřít jen moudrá společnost na vysokém stupni inteligence a to ty a vaše společnost zatím není. Musí se jednat o společnost, která bude mít již devadesát procent vynálezu vynalezených. Taková moudrá společnost si už bude vědět rady. My prostě dohlížíme jen na to, aby nebylo něco vynalezeno dříve, než by mělo být. Je tam prostě uloženo vše, co se již stalo a vše, co se ještě stane.“
„Cože? Co to plácáte za nesmysly. Vy mi chcete říci, že tu už jednou všechno bylo? A jak to myslíte, že dohlížíte, aby nebylo něco vynalezeno dříve. Děláte si ze mne srandu. Kdyby tu už jednou všechno bylo, tak vlastně popíráte Darwinovu teorii o vzniku druhů a člověka!“ takové přiblblé řeči ho dovedli vždycky naštvat. Ale na druhou stranu začínal věřit lidským báchorkám o dvanácti mužích, střežících vynálezy.
„Vysvětli mu to, ať tu nejsme dlouho. Máme naspěch,“ houkl nedočkavě jeden z mužů ve dveřích na toho, co seděl na posteli. Až nyní si Oskar povšiml, že se muži nijak netitulovali a nepředstavili, jakoby neměli ani jména.
Ten souhlasně pokýval pomalu hlavou. „Ano, všechno tu už jednou bylo, jen s jiným datem a místem a samo sebou jménem vědce nebo vynálezcem. Přece nemůžeme dopustit, aby ve středověku objevili kvantový motor nebo atomovou či fotonovou bombu. Mohlo by to negativně zvrátit průběh dějin.“
„Aha,“ odvětil Oskar. „Takže vy takového člověka odstraníte a hotovo?“
Muž sedící na lůžku souhlasně přikývl. „A pokud nastane ten pravý čas na ten či onen vynález, tak někomu pro změnu napovíme.“
„To chcete říci, že ta nevysvětlitelná zmizení v dějinách vynálezců máte na svědomí vy?“
Muži souhlasně pokývali hlavou.
Oskar začal přemýšlet, zda mluví pravdu, či nikoliv. Jejich vyprávění bylo tak přitažené za vlasy, že se nedalo ničemu věřit a na druhou stranu bylo za jistých okolností zase tak skutečné. „A co takový Diesel, co vám tak hrozného provedl, že se ztratil,“ řekl jen tak, poněvadž bylo známo, že za záhadných okolností nedoplul do přístavu. Chtěl slyšet na vlastní uši jejich verzi.
„Vynalezl raketový motor, takže musel zmizet. Ani nevíš, co by potom nastalo. Na raketový motor nebyl ještě čas.“
„A co taková ultrazvuková pračka. Ta je dávno vynalezena a není uvedena na trh, ha?“ vypálil další otázku a pohodil k muži hlavou.
Muži se rozesmáli. „Záleží jen na člověku, jak patent využije a kdy ho začne používat. My jen dohlížíme, aby byl ve správný čas vynalezen a uveden do chodu. Zbytek záleží opravdu jen na vás, lidech,“ odvětil jeden z mužů ve dveřích.
„A co Albert Einstein?“ plácl další otázku, neboť věděl, že zemřel přirozenou smrtí.
Muži se opět rozesmáli. „Tak, to nám dalo trochu práce, ale náš záměr vyšel,“ odpověděl muž sedící na posteli. „Nikdy tě nenapadlo, proč se jeho poučka o zakřivení vesmíru jmenuje teorie, zdůrazňuji, teorie relativity?“
Oskar zavrtěl nechápavě hlavou. Nikdy ho nějaká teorie relativity nezajímala a navíc pořádně nevěděl, o co šlo.
„Protože kdyby ji dopočítal, dostali byste se do jiných dimenzí a neměli byste prostředek, jak se vrátit zpět. Když jsme mu vysvětlili, jak by lidstvo dopadlo a malinko pohrozili, tak svou rovnici nedopočítal a nazval ji jenom teorií. Dopočítá ji někdo jiný a později,“ řekl muž nalevo ve dveřích.
„A co ten farář, či mnich, co zakopal tu truhlu a nechal vystavět kostel. Taky byl odstraněn?“
„Ne,“ odpověděl klidně s úsměvem muž stojící napravo. „Ten byl tak vystrašen, že udělal, o co jsme ho požádali. Provedl vše proto, aby ďábla již nikdy nespatřil.“
Začal nahlas uvažovat. „Dejme tomu, že je všechno pravda, co jste mi zde vyprávěli. V tom případě někdo musel všechno do té bedny uložit. To, co se stalo, i to, co se má podle vás stát. Kdopak to byl?“ tázal se.
„Moudrá civilizace,“ odpověděl muž sedící na posteli a dále pokračoval: „Byli to lidé jako vy. Bohužel se klonováním zahubila. A aby se nic podobného neopakovalo znovu, zhotovili toto bednu vědění.“
„Moment,“ rozmyslel se pojednou Oskar. „Vy tvrdíte, že v bedně jsou vynálezy. Budiž, dá se tomu uvěřit, ale já si myslím, že uvnitř je něco jiného, mnohem důležitějšího.“
„Pán je bystrý,“ zvolal muž napravo u dveří. „Jak jsi na to přišel.“
Oskar se na podivnou návštěvu díval přimhouřenýma očima. „Zcela jednoduše. Vy si říkáte dvanáct nejmoudřejších. Dříve, podle mého úsudku jste byli templáři či zednáři, dnes je to však jedno. V bedně ukrýváte tedy něco mnohem staršího, datovaného do dvanáctého století. V té době vznikli v Jeruzalémě templáři. Z počátku jste si říkali chudí vojáci Ježíše Krista Šalomounova templu. Protože muslimská a křesťanská kultura vznikla na území někdejší velké římské říše, vedly se o tuto území nelítostné boje,“ pokýval sám sobě souhlasně hlavou, tohle se učí na univerzitě. Jenže nikdo s určitostí nevěděl, proč vůbec války vznikly, když do té doby žily všechny náboženské kultury v míru. Mnoho vědců dnes tvrdí, že války vznikly kvůli území, což vypadá pravděpodobně. Avšak mne zaráží, proč bylo vysláno mnoho nákladných křižáckých výprav. Pak z ničeho nic templáři zbohatli. Historikové se domnívají, že jste byli buď velmi obratní nebo lstiví. Tohle je však pomíjivé. Později přišel pátek třináctého, přesněji třináctého října třináct set sedm. S papežovým požehnáním vtrhli žoldnéři do templářských držav a všechny pozatýkali, včetně velmistra a vsadili je na mučidla. Otázka tedy zní, proč tak mocná a dobře informovaná organizace trpně čekala na zdrcující úder. Navíc se po vpádu nenašly žádné poklady. Říká se, že vše bylo pečlivě uklizeno a odvezeno na bezpečné místo i s poklady vědění, což se shoduje s podivnou bedýnkou, kterou jsem našel. Z vyplývajících okolností tedy usuzuji…,“ najednou se zasekl a jen vyvalil oči. Právě ho napadla převratná myšlenka, jenž mohla znamenat opravdový převrat ve společnosti, jak v minulé, tak i nynější.
„Tak tedy na co jste přišel?“ usmál se muž na posteli. „Posloucháme,“ vybízel ho k dalšímu vyprávění.
„Že Bůh neexistuje a nikdy neexistoval, jen nějaký muž, který měl léčitelské schopnosti. Dnes se takoví lidé berou jako šarlatáni a podvodníci, ale ve středověku mohly jeho uzdravovací schopnosti působit na okolní lidi fantasticky až jako božské jednání. Pak stačilo přidat pár neobvyklých příhod a udělat z komára velblouda. Nakonec nejen ovládal malou skupinku lidí, ale celé davy, které ho mohly i donutit, aby jim ukazoval směr. Nakonec se takový člověk zprotivil tehdejší církvi, která všem povídačkám uvěřila a dala ho ukřižovat. Kdyby tato myšlenka spatřila světlo světa, vznikly by okamžitě rozbroje. Využití této zprávy ostatními církvemi by znamenalo popuzení křesťanského světa proti sobě a vznik celosvětové náboženské války,“ vychrlil ze sebe. Srdce mu pumpovalo, až se jeho hruď prudce nadzdvihovala.
Pojednou vtrhl další muž do pokoje zvenčí a ukázal nějaké signály, kterým Oskar nerozuměl. Muž sedící na posteli souhlasně pokýval hlavou. Rozepnul si kabátec a vyndal podivnou zbraň a namířil ji na Oskara.
„Na tebe musím použít něco jiného,“ posunul nějakou páčku dopředu na své zbrani. „Kdybys to, co jsi právě řekl, vypustil do světa…,“ muž se zamyslel. „Možná, že by se toho moc nestalo. Dnes se toho v novinách napíše, až z toho hlava brní. Pokud by se otevřela násilně bedýnka vědění, a na to máte prostředky, způsobili byste opravdu celosvětovou katastrofu. Každý by chtěl tyto moudra vlastnit a opět by vznikly války. To ovšem může jedině moudrá civilizace. Nyní víš, proč si říkáme dvanáct nejmoudřejších.“
Oskar udělal jeden prudký pohyb, vytáhl revolver z pod polštáře a namířil jej na muže sedícího na posteli. „Tušil jsem, že mne chcete zabít, ale jen tak lehce se nevzdám,“ zmáčkl několikrát za sebou spoušť. Pak namířil svou zbraň na muže ve dveřích, nevěděl, kterého má zastřelit dříve.
Muž sedící na posteli se zapotácel, skoro se dotkl pod tlakem kulek peřiny, ale okamžitě se napřímil a namířil na Oskara svou zbraň. „Nás nemůžeš jen tak zabít,“ pravil postřelený muž, opět vyrovnaným hlasem jakoby nedostal žádný zásah. Ani oblečení nejevilo žádné známky poškození, navíc se ani jeden muž nepohnul a nepodnikl jakýkoliv protiútok k zabránění vyhrocené situace. Stáli a dívali se jako sochy.
Oskar šermoval pistolí z jednoho cíle na druhý. „Jak to, že nejste mrtvý!“ zaječel zděšeně, protože čekal mrtvého muže před sebou a rychlé ukrytí jeho přátel. Nestalo se tak však. „Jste snad nesmrtelní?“ Prohlédl si svou zbraň, z hlavně se ještě kouřilo, což byla známka po výstřelech. Měl speciálně upravené náboje, které prošly i policejní neprůstřelnou vestou. Nechápal, proč není muž mrtev.
Muži ve dveřích se rozesmáli. „Nejsme nesmrtelní. Dejme tomu, že máme sedm životů jako kočka,“ promlouvali oba muži současně jedním hlasem.
„Proč mne chcete zabít, nic zlého jsem neudělal,“ promlouval roztřepeným hlasem plném strachu.
„My tě nechceme zabít, promiň. My jen musíme plnit své poslání a také zahladit za sebou stopy,“ pravil muž na posteli, zmáčkl spoušť na své podivné zbrani. Z ústí hlavně vyšlehly propletené svazky namodralého a načervenalého elektrického výboje. Mnoho se jich zarylo do hrudi sedícího Oskara. Několik jich však šlo mimo tělo do dřevěného obložení okolo postele a do přikrývky.
Ráno Oskar vstal z postele, hlava ho bolela jako střep. Nedovedl si pořádně vzpomenout, co dělá v druhém bytě a jak se dostal do postele. Zívl a šel do kuchyně, kde si začal připravovat snídani. Pak se zarazil. Měl takový silný pocit, že někdo v bytě byl. Okamžitě si prohlédl bezpečnostní zařízení, to však nejevilo žádné známky porušení, ani kamery nic nezaznamenaly. Oddechl si a vrátil se uklidněn do kuchyně posnídat.