Fernandez 08
Fernandez 08, 2. prosince 2251
Úder! A ještě jeden! Další dvě zadunění se rozléhají temnými, opuštěnými prostorami lodi a nekonečně dlouho rezonují mezi prorezivělými žebry její konstrukce. Pohlédl jsem na nejasnou a poblikávající obrazovku lokátoru. Nic! Nic tam není! Jak je tohle možné? Někdo musí bušit nějakým hodně těžkým předmětem na plášť Fernandeze. Někdo... Ale kdo to, kurva, je? Jak rád bych to věděl, i kdyby se mělo jednat o tříhlavou obludu s jedovatými drápy, která pokládá lidský mozek za pochoutku vhodnou ke každé příležitosti. Měl bych alespoň jistotu - nejistota je snad to nejhorší, co může člověk zažít. Jistota, byť sebedepresivnější není ani z poloviny tak hrozná. Jenomže... co, nebo kdo mi tu bouchá na plášť lodi? Jsem sám a nevím kde...
Znovu jsem zkontroloval lokátor - žádná změna. Ale dá se mu věřit? Dá se vůbec něčemu na týhle posraný kosmický lodi věřit? Vždyť já už skoro přestávám věřit i sám sobě! Ale ne, klid... Musím se uklidnit. Třeba se stane zázrak a všechno bude jako dřív. Jako tenkrát...
Já, Bernard a Sam jsme se vydali se zbrusu novým, krásným a dokonalým hvězdoletem III.třídy Fernandez 08 na prospektorskou cestu k Denebu, což je nějakých 930 světelných let od Země. Doufali jsme, že díky téhle cestě zbohatneme. A když jsme se tam vynořili z mimoprostoru, mysleli jsme si, že máme vyhráno. Vypadalo to tak - okolo Denebu kroužil pás asteroidů s vysokým obsahem uranu.
Prozkoumali jsme celou soustavu těles, obíhajících kolem Denebu, vzali vzorky a chystali jsme se na zpáteční cestu. Na největších a na uranovou rudu n ejbohatších asteroidech jsme si ozančili zábory, pobrali co se dalo a vyrazili domů s tím, že nejdéle do roka budeme zpátky s pořádným intersolárním náklaďákem. Jenže ouha - podcenili jsme jednu maličkost. Jak je všeobecně známo, poblíž Denebu se nachází černá díra rozhodně ne zanedbatelných rozměrů. A jak dokázal známý matematik a fyzik Francesco Pattolini, v okolí velkých černých děr čas od času vytváří černé "minidíry", které vznikají náhle, během pár mikrosekund a stejně náhle i mizí. Mají průměr okolo pěti set metrů a šance, že se do nich strefíte, je naprosto mizivá. My jsme, jak se zdá, měli štěstí v loterii. Řachli jsme do ní ještě dřív, než jsme se dostali do mimoprostoru a nemohli jsme proti tomu nic, ale vůbec nic dělat.
Když k tomu došlo, zažili jsme opravdu krušné chvíle. Naštěstí jsme brzy upadli do bezvědomí a probrali se, až když bylo po všem. Byli jsme kupodivu živí - fyzikové, tvrdící, že se lidské tělo při průchodu černou dírou protáhne d o neuvěřitelné délky jako makarón a nakonec se přetrhne, zjevně neměli pravdu. Ale abych to upřesnil - živí jsme sice byli, ale ne všichni - Samovo srdce prudký nápor gravitačních polí černé díry prostě nevydrželo. Pohřbili jsme ho v kosmu a pak jsme šli zjistit, jaké škody zanechal na lodi průlet tou černou "minidírou". Procházeli jsme jednu palubu po druhé - a byla to nepříjemná procházka.
Fernandez byl najednou ve strašně zuboženém stavu. Polovina obvodů vyhořela, zbytek taky nic moc, plášťové pláty zprohýbané a všude náhle spousta jemné práškové rzi - na všem kovovém, včetně hliníku, titanu a jakýchkoliv slitin. Nechápali jsme, kde se najednou vzala, ale co jsme mohli dělat. Pustili jsme se tedy do oprav. Až když jsme je jakžtakž dokončili, začali jsme se zabývat dalšími otázkami.
Zaprvé - jaktože jsme to přežili?
Za druhé - kde teď vlastně jsme?
A za třetí - máme šanci se odsud dostat?
Odpovědi jsme nikdy nenalezli. Zjistili jsme jen to, že jsme v dosud nezmapované, neznámé části vesmíru. Sam povídal něco o červích dírách a párech černá díra - bílá díra a tvrdil, že máme najít jinou černou díru, která nás dopraví domů - ale v dosažitelném okruhu jsme nic takového nenašli. Doufat, že se před námi znovu vytvoří podobná minidíra, jako u Denebu, nemělo smysl, a i kdyby se vytvořila, neměli bychom dost času na to, abychom se do ní trefili. Náhodou se nám to už podařit nemůže, ta pravděpodobnost je asi tak velká, jako kdyby se vaše bačkory rozhodly, že začnou tancovat a hrát blues. A navíc - kdoví, kam bychom se dostali tentokrát. Samozřejmě, že bychom to riskli. Ale příležitost jsme k tomu nedostali.
No - a pak to začalo. Náhle se lodí rozlehla ozvěna tří po sobě jdoucích úderů do trupu, přesněji do vnějšího pláště. Ano, do vnějšího. Uvnitř samozřejmě nikdo nebyl - a i když jsme si tím byli stoprocentně jisti, prošli jsme celého Fernandeze, každý kout jsme prosmýčili a - nic jsme nenašli. Rozhodně ne nic, co by mohlo bouchat do trupu.
Nějakou dobu byl klid, pak se ty zvuky ozvaly znovu a Bernard to nevydržel a prostě vylezl ven, podívat se, o co jde. Vzal si s sebou kameru, abych viděl to, co on, ale byla nějak pokažená - zdá se, průchod černou dírou nám zničil veškeré optické přístroje, zatímco elektroniku vesměs vynechal... Zkrátka a dobře, Bernard si oblékl skafandr, přivázal se na lano a vylezl ven. Pak řekl "Hele, já něco vidím! No to snad není možný!" A pak už nic. ani slůvko, povzdech, prostě jen absolutní ticho, rušené jen rádiovým šumem vzdálených hvězd. Volal jsem na něj, hystericky řval, nadával, prosil ho. Nic se neozvalo. Zpátky jsem přitáhl jen lano, na kterém měl být uvázán. Nebylo přetržené, bylo přeříznuté dokonale hladkým řezem.
Dostal jsem panický strach. Bál jsem se úplně všeho, každičkého zvuku, sebemenšího stínu. A najednou - znovu to bušení do vnějšího pláště. Tak, pomyslel jsem si, teď je řada na mně. Už čekají... Ale kdo ksakru čeká? A na co? A co je s Bernardem?
Utekl jsem do řídící kabiny, kde svítilo jasné světlo a opil se ze strachu před neznámem.
Ale teď jsme střízlivý. A vím, že musím jít ven, jinak tady sám zešílím. Ať už
mě venku čeká cokoliv, pořád to bude lepší, než pomalu šílet v rozpadajícím
se vraku.
Jdu.
Toto je poslední záznam černé skříňky, nalezené v polorozpadlých troskách hvězdoletu Fernandez 08. Byl nalezen v systému Landos, pět miliard světelných let od svého původního cíle. Posádka nalezena nebyla. Na zbytcích trupu zjištěny podivné deformace, zřejmě způsobené velkým gravitačním namáháním o přibližné síle (...)
výňatek z archivních záznamů Pátrací skupiny, 13. červen 2406