Galaktická pěchota zasahuje
Další kulka se rozprskla na kameni po mé levici. Následná zběsilá salva, rozechvěla skálu za níž jsem se kryl. Rachot pomalu utichal a já pozoroval jak prach a drobné úlomky, jež projektily oddělily z kamene usedají na zem. " Ááá ," zaznělo odkudsi zprava. Setřepal jsem prach a špínu z uniformy, vyplivl kamínky, které mi zaskřípaly mezi zuby a ohlédl se, kdo to řve tentokrát. " Kurva proč jsi vylízal, když víš, že střílej po všem co se hne ?!" " Do hajzlu," odpověděl Peterson svírajíce si rameno, na němž mu uniforma prosakovala krví, " vždyť jsou to primitivové, tak jak to…..?" "Tohle není sex, tady může být kvantita lepší než kvalita." Kdysi byl prý i sex více méně neomezený, ale dnes když máme zákonem určenu maximální délku soulože, musí se chlap jó snažit. " Nech si ty kecy," zapomněl jsem, že má Peterson právě pro opakované porušování stanovené doby soulože, na měsíc v oblasti sexuálních hrátek, zakázanou činnost, "radši mi pujč obinadlo." "Ty už tomu neříkáš obvaz?" rýpnul jsem si, "kde máš svůj?" Neodpověděl, palcem kývnul směrem k vojínovi, který ležel, velkoryse omotaný obvazy, vedle něj. Chyba, pohyb byl příliš viditelný a zpustil novou spršku žhavého olova, jež nás znovu řádně pokropila. Naštěstí se pro tentokrát neozval žádný zženštilý výkřik postřeleného vojáka. Chlapi od pěchoty se nikdy nebáli smrti, ale bolest a zranění, to je něco jiného, to znali naposledy jejich dědové. Laser zabijí rychle a bezbolestně, tamti za kamennou zdi však používají kov a střelný prach, což je sice méně efektivní, ale v kombinaci s vysokou kadencí, také poměrně účinné.
Mise měla trvat sotva pár hodin a Kevlaroepoxidové zbroje měly zastavit projektil libovolné ráže, škoda jen, že jejich konstruktér zapomněl na některé citlivé partie jako třeba ruce, nohy, příp. obličej. Zkrátka dva mrtví a tři ranění, vlastně už čtyři, to je výsledek pěti minutového střetu s nepřítelem a dvou hodinového schovávání se za touhle zídkou.
" … Tak hodíš mi ten obvaz?" Až teď jsem si uvědomil, že na mě Peterson mluví. "Docela to totiž krvácí a nevěřil bys jak to bolí." Ne, ani já jsem dobře nesnášel bolest a pohled na krev mě vysloveně děsil, takže když jsem viděl jak mu rudá tekutina protéká mezi prsty a v tenkých proužcích stéká až na předloktí, věřil jsem mu. Hodil jsem po něm svůj balíček sterilních obinadel.Chyba…
Když ustala střelba, měl už Peterson celkem slušně, i když provizorně obvázané rameno, díky bohu za podrobný návod, jak ošetřit základní zranění, na každé krabičce obvazů a taky díky za dlouho životnost zdravotnického vybavení, vždyť já tohle zdědil po tátovi společně s helmou v níž bylo uloženo a to už je nejmíň 25 let. "Kolik jsme jich vlastně dostali?" zeptal se mě Peterson. "Řekl bych, že docela dost, ale je jich mnohem víc a když našli slabiny ve zbroji…" "Jasně kvantita a kvalita." Láskyplně pohladil svoji XZ - 48 laserovou karabinu, s akumulátorem umožňujícím až milion výstřelů, jež mu ležela v klíně. Salvy se opakovaly preventivně každých deset minut, asi abychom nezapomněli, že tam jsou.
Bylo to poprvé co se elitní První Laserová Centurie Galaktické Pěchoty (P.L.C.G.P.) musela schovávat. Normálně je jakákoliv laserová či sonická zbraň značně neefektivní (pravděpodobnost zásahu se pohybuje mezi 8-13%) proti cíli vybavenému rezonančními štíty, jaké máme my, ale tady na nás vyrukovali se zbraněmi, které jsem naposledy viděl jako pětiletý kluk v muzeu. Projektily těhle pušek, mají tak malou energii a jsou natolik pomalé, že jsou proti nim štíty zcela neúčinné a když k tomu připočteme nedokonalost, doplňkové Kevlaroepoxidové zbroje, která nám navíc ještě zavázela při pohybu, máme problém na světě. Normálně bych jako velitel už dávno nařídil útok, vzhledem k předchozím zkušenostem, jsem však radši vyčkával na pokyny velení. Kdyby nám jen fungovala vysílačka nebo kdybych alespoň věděl že nefunguje, vždyť tenhle model má bez poškození přežít i výbuch atomové pumy,ale…
Z počátku šlo všechno dobře. Když nás vysadili postupovali jsme přesně podle směrnice číslo jedna Galaktické Pěchoty, které chlapi pracovně říkají Seek & Destroy, to znamená, ale myslím, že to není nutné vysvětlovat. Prostě jsme já a mých deset chlapů čistili určený sektor plasmovými granáty. Výsledkem naší činnosti byla doutnající spálená země, bez sebemenší stopy po budovách , které tu ještě před chvíli stály. Zrovna jsem se chystali obrátit svou pozornost k opodál stojícímu sloupořadí o němž jsme se domnívali, že jde o primitivní formu komunikačních prostředků, když jsme zpozorovali jak se k nám blíží několik členů jiných družstev. Vypadali, jako by nebyli ve stoprocentní kondici, jako by byli ranění. V nastalém tichu, po výbuchu posledního z námi hozených granátu, jsme poprvé zaslechli nepřítele, nejprve množství hlasů, můj skromný odhad byl asi dvě stě mužů a pak zbraně, jež zpustily zkázonosný koncert. Nejprve skončil utrpení těch čtyř, jež u nás hledali útěchu, zapomněl jsem, totiž poznamenat, že zbroj, jíž se pyšníme postrádá zadní díl a je tedy krajně nevhodná pro taktický ústup, neřkuli útěk. Osobně jsme toto shledal humánním, neboť jsem v boji zraněného viděl, poprvé v životě a stejně bych jim neuměl pomoci. V tu chvíli se na konci ulice z níž jsme téměř do půlky vygumovaly všechny domy, objevil dav vyzbrojený automatickými zbraněmi. Vydal jsem rozkaz číslo třináct Galaktické směrnice, pro boj v krizových situacích, kterému vojáci říkají střílej na vše co se hýbe, dokud můžeš. Inteligentní paprsky našich XZ - 48 nacházely snadno cíle a likvidovaly jednoho protivníka za druhým, až byla ulice za chvíli pokryta mnoha doutnajícími hromádkami popela. Pak však zcela neočekávaně nepřítel místo, aby rozpoznavše jednotku Galaktické Pěchoty, se dal v panický útěk, opětoval palbu a protože jsou naše zbraně schopny vystřelit jen asi 100 krát za minutu, rychle získal na bojišti převahu. Přehodnotil jsem svůj rozkaz a když Radzinski a Edwards padli a Creamer přišel o ruku , vydal jsem jiný, poprvé za minimálně padesát let (číslo osmsetdva, pro přesnost), tedy zaujmout obrané postavení. Nejvýhodnější se zdála pozice pod zmiňovanými sloupy, v jakémsi odvodňovacím kanálu, kde nás kryly alespoň zbytky betonových panelů a náhodně roztroušené přírodní kameny. Vzhledem k tomu, že nácvik tohoto rozkazu nebyl značnou dobu v osnovách Galaktické Pěchoty, bylo přesunutí se k asi padesát metrů vzdálenému obranému postavení dosti neuspořádané, dalo by se říci až chaotické. Tím jsme o Rudbyho, jemuž střela udělala z hlavy rajčatový protlak a také Jones doskákal do úkrytu o jedné noze, když mu tu druhou značně pošramotil zbloudilý projektil.
A tak tu sedíme, nakonec se doplazil ještě Edwards, jenž se ukázal dostatečně živý na to, aby přežil, alespoň prozatím. Přiznám se, že kromě raněného, jsem v boji neviděl ani mrtvého, pominuli ty, jenž se po zásahu laserem, dají identifikovat, jen podle osobních známek, které má každý voják už od dob legendární U.S. Army, zavěšeny na krku. Při pokusu o opětování palby, byl postřelen vojín Cartford a Crosby má popálený obličej, když mu po zásahu explodovala jeho zbraň. Takže vlastně dva mrtví a pět zraněných, dokončil jsem mentální záznam nastalých událostí, počkal až utichne další z četných salv a pokusil se znovu navázat spojení s velením. Bylo krajně nepravděpodobné, že by se ani na po páté kontakt nepovedl a tak jsem začal uvažovat o způsobu, jakým by tahle primitivní civilizace dokázala naše spojení rušit. Mezi dráty, jež nám vedly nad hlavami a bzučely elektrickým proudem, překročilo mezitím zdejší slunce svůj zenit a počalo pozvolna klesat k západu, i když naše supermoderní poziční zařízení ukazovalo, že směřuje k severu. Pomalu mi začínalo docházet, proč se jednoduchá mise, změnila v krvavou řež, všechno na téhle planetě fungovalo trochu jinak než na zemi a vůbec v celém známém vesmíru, kde Galaktická pěchota předtím zasahovala. A i když ti co stáli proti nám, byli kdysi v minulosti možná našimi příbuznými, zřejmě se v oblasti vojenství nevyvíjeli stejným způsobem jako my a my jsme až příliš brzy zavrhli techniku, s kterou sem oni přišli, takže v současné chvíli jsme proti ni už neznali obranu. Co dál? Můj mozek usilovně vzpomínal na doby studia na Akademii Galaktické Pěchoty. Neprobíral jsem se však taktikou či bojovými směrnicemi, spíš jsem vzpomínal na hodiny historie, abych zjistil jak se to v minulosti dělalo, když se chtěl někdo vzdát…