Hodná kočka

Úvodem a na vysvětlenou

Problém lidí je, že nečtou. Přestávají číst a hloupnou. Většina lidí si nekoupí ani serioznější noviny, dají raději přednost drbům o celebritách. Vůbec je nezajímají důležité události současnosti natož minulosti a tak Jiráskovo heslo Je třeba takto pohlédnout do minulosti, neboť dnešku plně nerozumí, kdo nezná včerejška upadlo do zapomnění a svět ovládl bulvár.

Fantastickou literaturu jsem zprvu považoval za omyl a nedokázal pochopit lidi, co ji čtou. Dokud jsem od své sestry nedostal k Vánocům knížku Noční klub od Jiřího Kulhánka, jednoho z nejlepších současných autorů českého sci-fi. Od té doby jsem si tuto literaturu zamiloval a myslím, že je to jedna z mála odnoží současné literatury, která má smysl, děj, myšlenku (záleží na vás, jestli ta myšlenka bude jen jedna nebo jich bude víc) a budoucnost. Ačkoliv je obsah sci-fi knih sebevíc neuvěřitelnější, je mnohdy tak blízko od reality, až mi naskakuje husí kůže.

Tento příběh je volným pokračováním Nočního klubu. Když jsem ho psal, přemýšlel jsem, jak ho uvedu, jak vysvětlím nezasvěceným, že Noční klub není žádný nevěstinec, až jsem zalistoval v knize Jiřího Kulhánka:

„Naše společenstvo umožnil založit Přemysl II. Otakar – slavný český král – roku dvanáct set sedmdesát čtyři. Jeden můj předek mu s pomocí neznámého bojovníka zachránil život při přepadení a král jim za to věnoval pozemek v Praze a královský patent na ,potírání zla‘. Byla to neklidná doba plná bezpráví, proto i práce bylo mnoho. Pak osvícený král zemřel a novému vládci se křivda a nespravedlnost stala způsobem udržení moci – tehdy se předkové rozhodli, že v takové zemi nechtějí žít, ale zároveň se rozhodli, že ji nechtějí opustit – tak vzniklo Souručenstvo. Jak běžel čas a zákony stále víc a víc stranily mocným a stávaly se stále nepřehlednějšími, kluzčími, všeohebnými a pro běžného občana nevysvětlitelnějšími, Souručenstvo určilo několik jednoduchých pravidel a začalo trestat ty, kteří je překračovali. A tak je to dodnes: uklízíme špínu, kterou by Češi zavírali do nemocnic a do vězení, léčili ji a propouštěli za dobré chování. Jen jméno společenství bylo změněno, protože Souručenstvo je příliš archaické slovo, které přitahuje pozornost – proto Noční klub. Ale nemyl se, Hanako, Noční klub není tady to místo,“ Postrach ukázal k zemi, „byť ho všichni máme rádi a je nám domovem; Noční klub je to, co máme v sobě – stav mysli – to co určuje, že půjdeme proti stonásobné přesile a zvítězíme, jsou to slova, která slyší ti špatní těsně před smrtí, slova, kterým se nikdy nesmějí. Noční klub jsme my.“

Opravdu bych si přál, aby se můj příběh realitě nikdy nepřiblížil.

Martin Peška alias Tasemnice

Praha, duben 2006

Poznámka:

Všechna jména i děj existují pouze v paralelním světě. Veškerá podobnost s naším světem a politickými událostmi je fiktivní a vyloučená. Zakazovat vám však porovnávání těchto dvou světů nemohu a nebudu.

Za chyby a jiné nedostatky se předem omlouvám, patří jen a výhradně na mou hlavu.

Autor

Prolog

Píše se rok 2011. Prakticky ve všech Evropských zemích vypukly občanské války. Hořící auta na ulicích velkoměst, ozbrojené gangy přepadající státní instituce a do toho všeho nečekané teroristické útoky na nevinné obyvatelstvo – to vše je na denním pořádku.

Zavinil si to ale každý z nás, když šel k volbám. Zvolili jsme si vládu, která nezvládla svůj úkol. Může za to i Evropská unie a vojenskopolitické vměšování Spojených států na území Evropy. Tomu všemu napomáhala televize i tisk, která otupovala smýšlení lidí nekonečnými seriály a mnohdy vykonstruovanými zprávami a reportážemi především o již jednou zmíněných Spojených státech. Celou západní a střední Evropu zachvátil jev, který se v historii bude nazývat Velká amerikanizace Evropy.

Lidé si dokonce mysleli, že se v jejich městech točí hollywoodský velkofilm, když se v ulicích proháněli gangsteři, kteří se jako jedni z mála snažili udržet pořádek na svých teritoriích. Samozřejmě jen ve svůj prospěch. K mobilizaci armád mnohdy ani nedošlo, protože nebylo co mobilizovat. Velké armádní výprodeje umožnily během posledních pěti let likvidaci téměř veškeré techniky použitelné na boje ve městech. Tato technika se dostávala do rukou lidem, kterým se do rukou dostat nikdy neměla. Velmoci raději dávaly přednost nákupu moderních stíhaček, které ji nyní byly k ničemu. Vlastně ne – museli se střežit armádní letiště, aby je nikdo neukradl.

Myslím, že to začalo v Dánsku, kde Dánové vyvolali válku se svou velmi početnou a nebezpečnou arabskou menšinou. Začalo tu v podstatě už tenkrát, 30. září 2005, když dánské noviny Jyllands-Posten poprvé otiskly karikatury proroka Muhameda. To s muslimi nic nedělalo a tak byla vyhlášena soutěž karikaturistů o nejlepší zobrazení Muhameda. Obvykle to byly obrázky, které představitele světového náboženství zobrazovaly jako teroristu. Muslimové obviňovali dánské novináře z porušení etického kodexu novináře v bodě, který říká, že novinář nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientaci. Evropané jim na tato obvinění odpovídali jiným bodem kodexu, který novináři nařizuje hájit svobodu tisku i svobodu jiných médií a základním právem na svobodu projevu zaručenou článkem č. 10 Evropské konvence o lidských právech. Zajímavé bylo, že muslimům nevadilo zobrazování jejich proroka ve spojení s terorismem, ale jeho zobrazování vůbec a pozoruhodná byla i doba, kdy jim začaly karikatury vadit – bylo to asi o čtvrt roku později, shodou náhod v době, kdy byl spisovatel O. Irving odsouzen na 3 roky za popírání holocaustu.

Dále začaly nepokoje v Německu s Tureckými přistěhovalci a ve Francii s černochy. Prolínání světových kultur na území starého kontinentu se stalo velmi nebezpečným a problematičtějším, než si kdokoliv dovedl (ještě před pár lety) představit.

U nás vypukla válka jinak. Válka – spíš drancování země. To, že se zde dal podplatit naprosto kdokoliv, od dopravního policisty, přes fotbalové rozhodčí po ministry tu bylo jasné každému, ale nikdo netušil, kdo tahá za šňůrky od těch největších balíků. Kupodivu to byli vietnamští bossové, kteří měli dobré kontakty (dobře zaplacené kontakty) s vládou. A nezáleželo na tom, jestli to byl poslanec z Občanské demokratické strany, z České sociálně demokratické strany či senátor z KSČM. Vše bylo prorostlé hustými sítěmi už několik desítek let, v naprosté bezvědomosti prostých občanů. V této době už probíhaly i rasové bouře v Ústí nad Labem, později i v samotné Praze.

Lidé se snaží žít jako dřív, ale jejich život je značně omezen mafiemi. Situace v Praze byla katastrofální. Po ulicích se pohybovaly party narkomanů a nedovoleně ozbrojených gangů, kterých se policie buď bála nebo s nimi spolupracovala. V televizi ale dál běžely nekonečné seriály a americké akční filmy, kde i největší lump a několikanásobný vrah je vlastně dobrák. Lidem přišlo, že svět venku je normální. Ve skutečnosti se Praha stala sídlem druhé nejsilnější vietnamské mafie. Ta nejsilnější si podmanila Cheb.

V Praze však žije …

„Tě bůh Zachariáši!“ ozval se, mě známý, hlas Filipa z reproduktoru mobilu. „Budeš dneska v Kavárničce?“

„Jedu s Gertrudou do garáže k našim, tak se po cestě můžu stavit. Tak v sedm?“

„Jasně, zatím“

***

Zajel jsem s Gertrudou až ke ´Kavárničce Hodná kočka´ a zastavil s ní na chodníku hned u prosklených dveří. Vytáhl jsem klíček ze zapalování a zastrčil ho do kapsy. Už se stmívalo a začalo se ochlazovat, tak jsem ještě povytáhl sytič. Sundal jsem si helmu, Gertrudu jsem opřel o stojánek a sesedl.

V Kavárničce bylo nezvykle málo lidí. Nikdo známý. Filip tu ještě nebyl, jako vždy musí přijít později než se dohodneme. Za pultem byl Pepa a už mi točil dvanáctku.

„Nazdar Zachariáši, jak jde život?“ (nesnáším tuhle otázku).

„Mám chuť na kořalku“ odpověděl jsem hlasem jako kdybych říkal: „Včera bylo hnusně“, přesně tak jsem chtěl aby to znělo.

„Odevzdej mi tu klíčky od motorky a já si dám něco s tebou.“ očima přitom sledoval jak si sundávám bundu a vytahuji camelky. Pohotově sáhl do pouzdra pro svůj zippák, aby mi připálil. Profesionál.

„Tak mi nalij jednoho Jacka, ať tu nejsme sami. Co to, že je tady tak málo lidí?“

„Ále, nebylo pivo a přivezli ho až před chvílí.“

„Je tu mrtvo.“ pronesl jsem tím samým hlasem jako první větu. „Pusť aspoň rádio.“

„Do teď bylo puštěný, ale zrovna hráli Garbage, tak jsem to musel vypnout“ ušklíbl se. „Přijde ještě někdo?“

„Jo, má přijít Filip, ale zase se někde fláká. Pak si sedneme na pětku.“ Pětka je dlouhý dřevěný stůl podél zdi, u kterého sedáme hezkých pár let. A každý pátek je rezervovaný pro nás.

***

„Dobrej podvečír mistře! Tě bůh Zachariáši!“ zdravil nás už od dveří Filip. „Co to, že tu nikdo není?“

„Á další pacient přichází. Nikdo tu není, protože mi nepřivezli pivo, všiváci plzeňský!“ zaklel si barman. „Co si dáš? Deset dvanáctek?“ usmál se, až se mu knír roztáhl přes půl obličeje.

„Možná i patnáct, ale budu to brát postupně.“

„No nazdar, nemůžeš někdy přijít včas? Je půl osmý! Sedneme si k našemu stolu, ne?“

„Sedneme. Chceš pomoct s tím pitím? – Myslím přenést na náš stůl, ne vypít!“

Usadili jsme se na naše místa. Já ke zdi na lavici a Filip na židli proti mně, zády k baru. Vytáhl jsem rolety na okně, ale venku už byla také tma, tak jsem rozsvítil lampičku nad svou hlavou. V Kavárničce už nebyl nikdo jiný kromě nás a starého dědy, který přijde vždycky jen na jedno. Hůlku měl opřenou o zeď a klobouk na klíně. Seděl u stolu sám, jako vždy. Žárovka v lampičce nad mou hlavou pomrkávala a sklenice na stole házely pozoruhodné stíny.

„Jaký to bylo s Hedvikou?“ zašeptal na mě Filip přes stůl.

Touto otázkou mě docela zaskočil.

„S jakou Hedvikou?“

„Minule jak tě tu balila…Nepamatuješ se?“ pokračoval už netlumeným hlasem.

„Ne“ řekl jsem jako zadírající se stroj. „Sakra, na žádnou Hedviku si vůbec nevzpomínám!“ v hlavě mi šrotovalo, ale jedinou Hedviku, na kterou jsem si vzpomněl, jsem neviděl aspoň tři roky.

„Ani se nedivím. Trochu jsme to přehnali.“ zazubil se na mě Filip.

***

„Kurva!“ zařval Filip a jeho půllitr se rozlétl na kusy stejně jako okno Kavárničky za hlasitého svištění kulek.

„Do prdele!“ křičel Pepa krčící se za barem a pozorující kusy létajícího masa starého dědy, který seděl u stolu pod oknem. Vzduchem se nesl pach krve a omítky opouštějící své původní místo tak rychle jako jsem opouštěl školní záchody na průmyslovce.

„Vypadneme, do salonku!“ konečně jsem si uvědomil, že tato atmosféra v Kavárničce není obvyklá, a začal se plazit pod stolem směrem k baru.

„Co se dě…“ kus barmanovy lebky se roztříštil o zeď. Byl mrtvý. Filip se zvedl a běžel za mnou do salonku. Sotva jsem stačil otevřít okno, Filip už zvedal lavici a vyrazil s ní okenní mříž.

„Tak skákej!“ řval na mne Filip do hukotu začínajícího požáru.

Sotva jsem dopadl na parkoviště za Kavárničkou, už za mnou doskočil Filip. Rozběhli jsme se přes parkoviště směrem k řece okolo garáží.

„A kurva!“ zakleli jsme jednohlasně, když nás ohlušil výbuch, a mě došlo, že už se na Gertrudě neprojedu. Nezastavili jsme se ale ani na okamžik a běželi dál až ke Smíchovskému pivovaru. Když jsme doběhli ke Staropramenu, poprvé jsem se ohlédl. Nikdo. Už ani střelba nebyla slyšet.

Málem jsem se skácel leknutím, když vedle nás začala brzdit Škoda 120 a zahalil nás dým pneumatik. Se skřípotem otevírajících se dvířek oprýskané škodovky se z auta vyklonil Filipův soused Viktor.

„Čus, to je zase maratón nebo co?“ zeptal se nás klidným hlasem s úsměvem na rtech. Bez váhání jsme naskočili k Viktorovi do auta a zařvali: „Jeď!“

Naštěstí Viktora napadlo, že se po Smíchově neprobíháme jen tak pro potěšení a šlápl na to. Uháněli jsme to po Strakonické co to dalo.

„Tak přidej sakra!“ křičel na Viktora Filip , sedící na sedačce za řidičem.

„Co chceš? Stojím na tom jak na rejči, víc to nejede!“ odpověděl značně naštvaně Viktor a otočil hlavu směrem na místo spolujezdce, kde jsem seděl já. „Před kým jste utíkali a proč?“

„Někdo rozstřílel Kavárničku na prášek! Viděl jsem jak Pepovi ulítl kus hlavy! Vůbec nevím kdo střílel,“ vyhrkl jsem ze sebe. „Ale zničili mi i Gertrudu. Jediný co mi po ní zbylo na památku je tahle kožená bunda,“ zíral jsem na svoji koženou bundu a divil se, že jsem si ji v tom zmatku vůbec vzal.

„Taková smrt je nejrychlejší, jakou si dovedeš představit. A ačkoliv se to nezdá, vůbec to nebolí,“ pokusil se Filip o vtip. Nevesele jsem se na něj zašklebil.

„Vezmu vás k nám!“ snažil se Viktor překřičet kravál motoru.

***

„Zapneme televizi, třeba se dozvíme, kdo rozstřílel Kavárničku,“ řekl Filip přes závažnost situace docela nevzrušeně.

Kvůli rozstřílené hospodě na Smíchově běželi mimořádné zprávy na všech televizních kanálech. Z vysílání jsme se dozvěděli, že po nás střílela vietnamská mafie, která chtěla zprovodit ze světa chlápka co vypadal téměř jako já. On asi každý v kožené bundě a na motorce vypadá jako já, obzvlášť, když má na hlavě helmu. Ale tenhle muž má na svědomí vyzbrojování vietnamských mafií v celé republice. Asi se se svými zákazníky nepohodl a ti se mstí.

Na záběrech toho moc nebylo. Kameramana nechtěli pustit moc blízko, takže diváci byli ušetřeni pohledu na rozstříleného dědu a Pepu z Kavárničky. Jen mě pořád mátlo proč mluví jen o jednom mrtvém. Na záběrech byla Kavárnička rozstřílená a před ní útvar rychlého nasazení, dva ležící Vietnamci, několik aut s modrými majáčky na střechách a hasiči. Takže je možné, že buď náš barman shořel a nebo ještě policie neposbírala všechny části starého dědy.

„Neměli byste zavolat poldům, co se v Kavárničce stalo?“ vypnul Viktor televizi.

„Blázníš? Vždyť Tadeáš vypadá stejně jako ten chlápek co ukazovali jeho podobu v televizi!“ vyhrkl ze sebe Filip.

„No to je skvělé,“ konečně jsem se vyjádřil já a čekal nějaký nápad od přísedících.

„Koukneme se k tobě domů. Jestli si ti Vietnamčíci myslí, že ty jsi ten gangster, určitě se ti kouknou i do bytu.“ Viktor zvedl nadšeně hlavu. Připadalo mi, že to bere jen jako nějakou hru.

***

Viktor zaparkoval auto jednu tramvajovou zastávku od mého bytu na parkovišti u benzínové pumpy OMV. Dál jsme šli pěšky po chodníku podél Evropské třídy směrem k Divoké Šárce. Už zdálky jsme viděli oblaka hustého kouře, ke kterému se sjížděly snad všechny pražské hasičské sbory.

„Myslím, že si v tvým bytě někdo udělal táborák!“ promluvil na nás neznámý hlas chlápka, který se vedle nás objevil aniž bych si toho všimnul. Díval se mi přímo do očí. Ani se nehnul. Připadal mi povědomý, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout, koho mi připomíná. V hlavě mi probíhaly obrázky lidí z televize, fotografií v novinách, lidí co jsem kdy potkal…

„Vy…,“ zarazil jsem se – jak jsem přemýšlel co je to za chlápka, úplně jsem zapomněl co říkal.

„Vy jste ten spisovatel, Tobiáš Jánský!“ pronesli jsme ve stejný okamžik s Filipem. Někdy mě leze dost na nervy, že řekne tu samou větu ve stejnou chvíli jako já, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Co je to sakra za divnýho chlápka?“ neomaleně prohlásil Viktor.

„Kdo jsem je teď jedno. Ale můžu vám naprosto přesně říct, jak budete vypadat, když tu ještě budete chvíli postávat.“

„Jak bysme měli podle tebe asi vypadat?!“ znechuceně se Viktor podíval na Jánského. Nesnáší, když někdo něco chce říct a neřekne to přímo.

„Asi,“ Jánský se otočil ke mně a významně na mě pohlédl, „jako ten starej děda v Kavárničce.“

„Jak…“ zamumlal Filip.

„Teď není čas. Pojďte za mnou.“

***

Jánský nás dovedl k dodávce zaparkované ve vedlejším bloku. Celou cestu nepronesl ani slovo. Nikdo. Až těsně před dodávkou jsem si uvědomil, že i Viktor s Filipem nepromluvili jedniné slovo. Mlčení bylo přerušeno, když z dodávky vyskočila přítelkyně Jánského. Pamatuji si ji z jeho autogramiády, na které jsme byli s Filipem. Nechali jsme si tenkrát podepsat dvě knihy, Upíry a Cestu krve a Jánského přítelkyně tam byla také. Měla černé vlasy rozpuštěné k ramenům, dlouhé řasy, dokonalá postava,…cestou z autogramiády Filip nemluvil o ničem jiném.

„Tu odněkud znám!“ to byla Filipova věta, která přerušila to znervózňující ticho.

Chtěl jsem Filipovi odpovědět, ale byl jsem příliš zvědavý na to co se bude dít a čekal jsem, že nám něco konečně řekne Jánský.

„Nastupte si do auta, něco vám povím,“ mrknul na mě Jánský a zdálo se mi, že se trochu usmál. Nebyl jsem si tím jistý, ale doufal jsem, že to byl úsměv. Jeho chladný obličej mě začínal vadit.

Naskákali jsme do auta. Byl to bílý Ford Tranzit, do kterého jsme nastoupili zadními dveřmi, za kterými nebyly složené pytle cementu, jak jsem očekával, ale dvě dřevěné lavice přišroubované k podlaze. Lavice nebyly za sebou jako bývají sedačky v mikrobusech, byly naproti sobě jako ve starých ruských soupravách metra. Jánský si ještě něco pověděl se svou přítelkyní před autem a pak si sedl dozadu k nám. Nikoho jiného jsem si nevšiml, takže když si k nám ta krásná černovláska nepřisedla a já ucítil, že se auto rozjelo, usoudil jsem, že řídí právě ona. S vědomím, že ženská řídí dodávku mě popadal pocit absolutního šílenství a bezmoci… Přeháním. Ale nedokázal jsem pochopit, že jsme tak slepě svěřili své životy do rukou ženské, co vypadá jako modelka a přitom má řídit dodávku! Přikázal jsem svému mozku, aby si do své paměti zapsal, že takovou chybu už nikdy v životě nesmím zopakovat!

„Jeden Rusák kšeftoval s šikmovokejma. Vypadá jako ty, Tadeáši. Nekšeftoval se zeleninou nebo padělanejma ponožkama, ale se zbraněma a drogama. Ale jeho gang se stal dost rychle slabším než ten šikovoček – není divu, když ho vyzbrojoval. No a teď se přišly problémy. Šikmovoký dělají skopičiny, už se nestřílejí jen mezi sebou a drogy se dostávají i mezi Vietnamské děti. A sami jste si všimli v posledních týdnech, co pak takoví malí zfetovaný šikmovočky dokážou dělat za neplechu ve městě,“ konečně jsme se od Jánského něco dozvěděli.

„A co jsi zač ty a jak tohle víš?“ snažil se Viktor napodobit hlas, kterým na nás mluvil Jánský.

„Říkejte mi Tobiáš, nejsem jen spisovatel, to brzy poznáte. Teď se musíme postarat o chlápka jménem Nguyen. Toho Rusa musíme dát poldům, aby ti dali rákosníci pokoj,“ zase na mě mrknul. Začínal jsem mít pocit, že mě balí nebo má tik.

„Hej, a jak si to jako představuješ? Možná se pletu, ale připadá mi, žes moc koukal na americký filmy a trochu ti to vlezlo na mozek, co? A jakýho Nguyena? Vždyť tak se jmenuje každej druhej rákosník!“ rozčíleně skočil Tobiášovi do řeči Viktor.

„Jo,“ přidal souhlasně Filip a ušklíbl se.

„No, dobrá. Takže si zahrajeme na hrdiny, lapíme ruskýho mafiána, dáme ho policajtům a postaráme se o Nguyena – co znamená postaráme se?“ připojil jsem se do hovoru a snažil se z Tobiáše dostat jeho plán, „kam vlastně jedeme?“

„Denisa nás veze k nám. Postarat rovná se popravit. Popravit za znásilňování dětí a podobnou činnost, kterou ten prasák provozuje.“

Auto začalo zpomalovat a nebyl slyšet hukot motorů jiných aut. To znamenalo, že jsme nenajeli do kolony aut, ale blížili jsme se k cíli.

***

Když jsme vylezli z auta, vůbec jsem netušil, kde jsme. Stály jsme v nějaké polorozpadlé garáži, spíš kůlně. V rohu kůlny stál na kusu špinavého hadru od oleje svalnatý chlap v saku a bylo vidět, že pod každým ramenem nosí jednu pistoli. Denisa k němu přišla (bože to jsou nohy!) a něco mu pošeptala do ucha a on kývnul.

„Tak se představte, tenhle muž je Tomislav, a moje přítelkyně Denisa.“ ukázal rukou s dlaní nahoru Tobiáš na svalovce a Denisu stojící za ním.

„Já jsem Zachariáš, tohle Filip a Viktor, těší nás,“ představil jsem nás.

„Nás také,“ docela přívětivě se na nás usmál Tomislav a přejel nás pohledem. Nohou odhrnul špinavý hadr, pod kterým se objevil kanál jen o málo širší než jeho ramena.

„Jdeme,“ pronesl do ticha rušeného pouze pravidelným hvízdáním větru nad střechou kůlny. Tobiáš s neuvěřitelnou lehkostí odklopil železný poklop kanálu a začal se do něj spouštět.

„To si tady budeme hrát na želvy ninja nebo co?“ zaprotestoval zase Viktor.

***

První šel Tobiáš, za ním Denisa, pak naše trojka a na konci Tomislav. Jestli jsem někdy něco nečekal, tak to byly katakomby pod kanálem v rozpadající se garáži. A kdyby jen katakomby. Vešly jsme do ohromného tunelu, střežený dvěmi kráskami, které nás pozdravili až když za námi zamkli solidní pancéřové dveře.

„Dobrý den,“ pozdravila nás první kráska jako učitelka v první třídě na základní škole. Nejspíš míšenka Japonky a Evropana. Ani jeden z naší trojky neodpověděl na pozdrav, jen na ni civěl. To ale přerušila blondýnka v půvabných bleděmodrých šatech, které ji dokonale opisovaly její křivky.

„Nazdar mládenci, já jsem Karolína,“ přišel jsem na to, že jsem na blondýny, „a tohle je Hanako – moje holka.“ Myslím, že Filipovi začali kapat sliny na kamennou podlahu.

„Ten co se neumí učesat je Viktor, ten co si slintá na boty je Filip a já jsem Zachariáš,“ přistoupil jsem ke Karolíně, stiskl ji pravou ruku a políbil na rty – daleko studenější rty než ty mé. Trochu ji to zaskočilo, ale nedala na sobě nic znát, pustila mě a hřbetem své ruky si otřela celý obličej, jako kdyby ji právě olízal pes.

„Mno fuj,“ usmála se, „chlap.“ Ten úsměv jsem ji musel vrátit.

„Fuj to bylo za těmi dveřmi, nedá se říct, že by cesta sem byla posypaná voňavými kvítky fialek.“ Byl to zajímavý pocit přejít do osvětlené, vyhřáté místnosti z těch studených smrdutých kanálů, kterými jsme se sem dostali. Tady vzduch voněl sladkým parfémem, bylinkovým šamponem na vlasy a, zhluboka jsem se nadechl - kovem, strojním olejem a střelným prachem! Pohlédl jsem na druhý konec tunelu a došlo mi, že jsme ve střelnici.

Chvilku jsem se díval jak se Hanako s Karolínou posmívají Filipovi a Viktorovi a pak radši na terče na konci střelnice.

„Časem si sem přijdeme zastřílet,“ promluvil na mě Tobiáš, který pravděpodobně sledoval každý můj pohyb.

„Super,“ začínalo se mi tady líbit. Hezký holky, střílení, i ta zevnitř pancéřovaná dodávka, kterou jsme sem přijeli na mě udělala dojem.

***

Tobiáš nás vedl dál. Karolína, Hanako i Denisa zůstali na střelnici, což Filipa zklamalo, bylo to vidět na jeho výrazu v obličeji a dokonce se mi zdálo, že kňučí. Šli jsme chodbou po tmavočerveném koberci (takový jsem taky vždycky chtěl mít ve svém pokoji) a nad hlavami nám plula světla žárovek jako v televizním seriálu z prostředí nemocnice.

***

Před námi se otevřela místnost s velkým stolem, za kterým seděl na jedné z židlí kluk a pohupoval se.

„Voloďo, proč jsi ještě vzhůru?“ houknul na kluka Tobiáš a já si uvědomil, že už je dost pozdě v noci, nebo spíš brzy ráno.

„Tomislav říkal, že k nám dneska přijde návštěva, tak jsem ji chtěl pozdravit.“

„Už se stalo, tak – pomodlit, vyčůrat a spát,“ usmál se na kluka.

„Dobrou noc,“ popřál nám Voloďa a zmizel dřív, než jsme mu stačili odpovědět.

„Popovídáme si zítra, až se vyspíte, ukážu vám kde. Máte hlad nebo nějaké jiné speciální přání?“ prohlédl si nás Tobiáš.

„Máte tu záchodky? Pořád v sobě mám to pivo z Kavárničky,“ řekl Filip.

„Ne, chodíme močit do kýble,“ zasmál se nahlas Tobiáš, „pojď prosím tě, ukážu ti záchody.“

***

Spal jsem jako nemluvně. Ne, že bych se v noci pomočil, ale spánek v široké, měkké posteli s voňavým povlečením jsem si opravdu užil. Takhle hezky jsem se v posteli bez ženské společnosti snad nikdy nevyspal.

Přišel nás probudit Voloďa. Já už jsem byl vzhůru, když klepal na dveře pokojů, kde spal Viktor a Filip. Než jsem přišel do místnosti s velkým stolem, chvíli jsem bloudil po chodbách až mě přes nos praštila vůně čerstvého pečiva. Šel jsem přímo za nosem a došel jsem do kuchyně, kde Tomislav něco míchal v hlubokém talíři.

„Dobré jitro, mistře kuchaři. Co to bude až to bude?“

„Dobré. Sýrová pomazánka,“ setřel ukazováčkem z vařečky pomazánku a olízl si prst, „doufám, že si dáte.“

„Jistě, jestli mi po ní narostou takové bicepsy jako máš ty, tak ji sním klidně celou mísu sám.“ Přišel jsem až k němu, strčil do pomazánky palec a ochutnal.

„Ha, kdyby jenom bicepsy!“ sklonil oči ke svému rozkroku a společně jsme se zasmáli.

***

„Tobiáš už na vás čeká vedle u stolu, tak už běž a nech mistra kuchaře pracovat.“

„Tak dobrá. Ale ne, že se tu budeš cpát tou pomazánkou. Příště by ses nemusel protáhnout tím kanálem jako včera,“ zasmál jsem se.

„Jen se neboj, tuhle pomazánku dělám pro Voloďu,“ zasmál se také, „jo, Zachariáši, chtěl jsem ti říct – jsem rád, že jsi mezi námi.“

***

U stolu seděla naše trojka a všichni se kterými jsme se včera seznámili, Voloďa ještě v pyžamu, Filip s přeleženým obličejem, Viktor se svým vrabčím hnízdem na hlavě, Denisa s Tobiášem se tvářili důležitě a Hanako s Karolínou si osahávaly pod stolem nohy. Přišlo mi, že to dělají jen aby dráždili Filipa, ale tomu to bylo jedno, protože byl ještě v polospánku.

„No tak, Karolíno!“ pronesl hlasitě Tomislav přicházející s tácem pečiva a talířem sýrové pomazánky v rukou, „dejte s tím pokoj aspoň u jídla.“

„Jo, a jsou u stolu taky děti,“ přidal se do debaty Viktor.

„Tím dítětem myslíš sebe, že jo?“ bránil se statečně Voloďa narážce mířené na něj.

Viktor odpověděl úšklebkem.

“Čekáme ještě na někoho?“ zeptal se Filip ospale jako kdyby vyčítal Voloďovi, že ho budí v osm ráno, když je sobota.

„Promiňte,“ ozvalo se za mými zády, „mě tady říkají Ulriška. Představovat se mi nemusíte, vím kdo jste.“

Otočil jsem se za sebe; stála tam, s balíčkem kulatých sušenek, neuvěřitelně hubená holčina s brýlemi jako nosila moje babička.

„To je náš počítačový génius,“ pohlédl Tobiáš na Ulrišku.

„Css, holka,“ procedil Viktor mezi zuby.

„Berte si,“ pobídl nás Tomislav ke snídani, „přinesu ještě čaj nebo co pijete?“

„Já bych prosil o jednu velkou černou kávu s rašelinou, dík.“

***

„Naše společenstvo má ještě jednoho člena – pana Ho,“ promluvil Tobiáš a já si v duchu pořád opakoval slovo společenstvo. Jaké společenstvo? Na co si tady hrajou? Proč jsme vůbec tady? Hlavou mi běhaly otázky na které jsem se předtím bál sám sebe zeptat a přemýšlet o nich.

„Pan Ho je v terénu. My se do toho také pustíme. Vím, Zachariáši, že jsi měl ve svém bytě pistoli – ČZ-75, že?“ přikývnul jsem souhlasně, ale překvapení z toho, co všechno o mě tihle lidé ví, nešlo skrýt. Přistihl jsem se s otevřenými ústy.

„Jednu tady pro tebe mám, takže dneska půjdeš s námi. Filip s Viktorem tu zůstanou s Hanako, která jim pomůže vybrat zbraně. Karolína, Tomislav, já a Denisa se vydáme na Smíchov za naším Rusem. Ulriška s panem Ho zjistili, že má schůzku se svými kumpány v jednom pajzlíku. Mohli bychom zavolat policajty, ale ti by to mohli pokazit. My jim ho chytíme a pošleme v balíčku,“ Tobiáš mluvil tak klidným a vyrovnaným hlasem, že jsem se nezmohl na žádný protest ani otázku. Myslím, že se mě zmocňoval pocit nadšení.

***

Vydali jsme se na cestu okolo desáté hodiny ráno. Jeli jsme opět Fordem. Tomislav byl vyzbrojen svými dvěma glocky, Tobiáš měl asi jen jeden – svůj oblíbený, slyšel jsem ho, jak mu říká Macík, legrační. Já jsem vyfasoval zbrusu novou CZku. Překvapilo mě, že ta půvabná blondýnka, Karolína, v rukou svírala masivní Desert Eagle a téměř mi vyrazilo dech, když jsem viděl Denisu s katanou. Ale tihle lidé snad vědí co dělají, pomyslel jsem si.

***

Přijeli jsme skoro až k Andělu. Tomislav zaparkoval na placeném parkovišti u městské knihovny a pak jsme museli po svých. Ještě, že už venku byla zima a Denisa měla kabát. Bez něj by byla s katanou opravdu nápadná. Ale slušelo jí to. Růžové tváře lemované černými vlasy, jejichž přední pramínky se ji nevinně kroutily pod bradou a v očích měla blyštivý lesk jako ze své katany.

Vešli jsme společně do domu v jehož přízemí byly pouze hrací automaty a sázková kancelář a v patře zakouřený pajzl U Bůvola. Přesně tam jsme měli namířeno my. Nad schody stály dva ruští bodyguardi, což znamenalo, že jdeme právě včas. Že je tu náš Rus.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně oba nabušence.

Ani mě nestihli odpovědět, protože dřív promluvila Denisa. Katanou. Střeva obou bodyguardů dopadly s patřičným plesknutím na podlahu. Nevím co měli k snídani, ale rozhodně to nebylo nic voňavého.

***

V hlavní místnosti stál Rus, pro kterého jsme si přišli. Musel jsem uznat, že je mi dost podobný. Rychlou ruštinou, jistě trochu podbarvenou alkoholem vysvětloval něco svým kumpánům. Chtěl jsem je spočítat, ale když jsem skončil na pěti, začal po nás jeden z nich střílet. Myslím, že zrovna ten, kterému jsem přiřadil čtyřku.

Tobiáš mě odstrčil za roh, kde jsem zaklekl a zkontroloval zbraň. Ze začátku mě praskavé zvuky, s nimiž kulky ze Čtyřkovi zbraně trhaly židle a silné desky stolů, ohlušovaly, ale jak začal střílet Tomislav s Tobiášem, zvykl jsem si. Z pod stolu jsem trefil Trojku do hrudníku, ještě se několik okamžiků kymácel, než ho odhodilo několik střel z Karolínina Desertu. Rusové nebyli vůbec krytí a Tomislav s Tobiášem rozhodně nevypadali, že střílejí poprvé v životě, vítězili jsme.

Můj dvojník se dal na útěk dveřmi, které byly předtím za hloučkem Rusů a nebyly z mého úhlu vidět. Připadal jsem si naprosto zbytečný. Než jsem někoho trefil, byl už prostřelený aspoň třemi kulkami někoho jiného. Vůbec jsem nebyl schopný všimnout si, kdy Tobiáš vyměňoval zásobníky ve svém glocku. Tomislav střílel chvíli z pravého glocku DÁVKOU. Karolína mě začínala štvát. Že se za mnou kryla mi nevadilo, ale nemusela střílet tak těsně u mé hlavy.

Jednička a Dvojka, kteří byli doteď jak omámení začali střílet samopalem. Trefil jsem - Jedničku dvakrát do hlavy a než upadl na zem, vykoukl na mě jeho mozek dírou nad týlem.

Hned jsem si připadal užitečný.

Dvojku vyřídila Denisa střílející obouruč z pistolí po bodyguardech nad schody.

***

Myslím, že jich bylo celkem asi devět. V tom hluku se nedalo zkrátka nedalo počítat. a na rozstřílená těla Rusů na podlaze jsem se raději moc nedíval.

***

„Tady bych nechtěl dělat uklízečku,“ přehlédl jsem nehezky zohavené mrtvoly.

„Karolíno, pojď se mnou,“ houknul na nás Tobiáš, „ostatní, běžte k autu a přijeďte před to kasino ve vedlejším domě!“

***

Bylo to celkem rychlé, před domem nikdo nestál, ale hlavně, že tam nestáli policajti. Přeběhli jsme tramvajové koleje a parčíkem k parkovišti. Tam jsme zvolnili krok, abychom na sebe nepoutali tolik pozornost.

„Kurva, jak se odtud dostaneme autem zpátky k tomu kasinu?“ zamyslel se nahlas Tomislav.

„Nech mě řídit, já to tu docela znám,“ rozepnul jsem si koženou bundu a z propoceného trička na hrudníku se mi začalo kouřit.

„Dobře,“ odpověděl Tomislav, odemknul zadní dveře a pak si s Denisou sedli na dvojsedačku vedle mě. Přijel jsem k výjezdu z parkoviště a hodil hlídači dvacetikorunu, kterou jsem našel v kapse. Sice by si se mnou určitě rád popovídal, ale když se proti nám objevili dvě auta s modrými majáčky na střeše, asi pochopil, že spěchám.

***

Rozjel jsem se a najel na chodník po kterém jsme sem přiběhli. Když jsem se díval do pravého zrcátka všiml jsem si, že Tomislav i Denisa sedí naprosto klidně. Denisa seděla klidně. Tomislav kontroloval munici. Na konci chodníku jsem potřeboval sjet na Štefánikovu, což se mi začínalo jevit čím dál tím víc nemožné. Jel jsem už asi osmdesátikilometrovou rychlostí, když jsem našel skulinku mezi dvěmi zaparkovanými auty, zatočil jsem mírně doleva a na mokrém listí jsem dostal smyk. Nějakým zázrakem (jsem geniální) jsem to vybral a trefil se do mezery mezi auty.

„Do hajzlu!“ minul jsem projíždějící tramvaj snad o milimetr.

„Támhle,“ ukázala Denisa na Tobiáše a Karolínu vybíhající z kasina a vláčející bezvládné tělo Rusa v podpaží. Dotyční dopadli s kovovým zvukem do zadní části auta. Tramvaj, před kterou jsem projel, sice poldy trochu zdržela, ale ne na dlouho.

***

Šlápnul jsem na to, čekal jsem, že na mě bude někdo křičet.

Nebo mi aspoň někdo řekne kam mám jet.

***

Když se mi žádné rady nedostávalo, trhnul jsem volantem prudce doprava a jel přes chodník přímo do davu lidí. Zapnul jsem stěrače a snad právě díky nim a rychlosti, kterou jsem jel, jsem přesvědčil i nejodvážnější důchodce, že chci projet.

Jel jsem pořád pryč a vůbec nepřemýšlel kam jedeme. Projel jsem dvě křižovatky na červenou a uháněl to Plzeňskou směrem na Motol. Chtěl jsem se kouknout na tachometr abych zjistil jak rychle jedu, ale neodvažoval jsem se podívat ani do zrcátka, jestli se mě pořád drží poldové. Na sobotu byl docela provoz, a hlavně, lidi jezdili jako blbí.

***

„Brzdi!“ zakřičela Denisa, že jsem se málem naboural, „tady doleva.“

Ani jsem se necítil provinile, když jsem to krouhnul doleva přes tramvajové koleje a dva pruhy silnice, bez blinkru. Poldy jsem nikde neviděl.

„Tady zastav.“

Zastavil jsem a Denisa vyskočila z auta. Podíval jsem se na Tomislava: „Vážně jsem jel tak hrozně?“

„Ne, tady jen přestupujeme, tak vystup.“

***

Čekal na nás poslední člen společenstva, pan Ho.

„Nazdárek žluťásku,“ pronesla Karolína do tichého šumění motoru Volva, kterým pan Ho přijel.

„Pěkné dopoledne slečno Karolíno!“ odpověděl zdvořile malý Číňan.

„Takže Pan Ho a já si necháme Rusa v dodávce a vás Tomislav odveze domů,“ promluvil Tobiáš hlasem jako kdyby říkal: „A jestli neumřeli, žijí spolu dodnes.“ Uklidňuje mě to.

***

Když jsem měl slézat kanálem v kůlně dolů, začali se mi třást nohy, potit ruce a ČZka mě začínala studit na kůži. Rozbolela mě hlava a teprve teď mi došlo, že jsem zastřelil dva chlápky. Nikdy před tím jsem nikoho nezabil. Neměl jsem potřebu někoho střílet do hlavy. Kdybych je nezabil já, tak by je zabila Karolína nebo někdo jiný. A navíc oni chtěli zabít mě. Oni jsou ti zlí.

Začínám moc uvažovat.

Potřebuji panáka.

A to tak, že hned.

***

Tomislav mi na požádání přinesl láhev whisky. Nalil jsem si do skleničky dvojitého panáka a kopnul ho do sebe na ex. Mám asi malou pusu nebo špatný odhad, trochu jsem se polil. Druhého panáka jsem už pomalu, společensky, usrkával a vychutnával si chuť destilátu. Byl jsem v nějakém transu, protože vedle mě seděl Filip s Viktorem asi delší dobu, měli před sebou prázdné skleničky a nevypadali moc střízlivě.

***

„Kde je Tobiáš?“ slyšel jsem od Viktora tuto otázku asi po páté.

„Nevím, to bych taky rád věděl,“ konečně jsem se vzchopil a odpověděl jsem. I když ve skutečnosti mi bylo úplně jedno kde je Tobiáš a kde je Pan Ho a co dělají s tím Rusem. Přežil jsem.

***

„Řídil dobře.“ Zaslechl jsem Denisu s Tomislavem z kuchyně.

„To jo, jsem si teď musel zkontrolovat spodky, protože ta tramvaj byla i na mě dost. Tomu říkám jízda!“

A pak se přidala do debaty i Karolína: „Jeho první mrtvolky, celkem ho to vzalo, hehe.“

„Vzpomeň si na ty svoje první, jak jsi zvracela!“

„To mi bylo ale šestnáct.“

***

Civěl jsem a měl jsem pocit opilosti. Přemýšlel jsem o ničem. A pak mě došlo, že jsem si naposledy zakouřil v Kavárničce.

„Můžu si tady zakouřit?“ zeptal jsem se Hanako, která kolem mě procházela.

„Tady ne, ale do střelnice chodí kouřit pan Ho a občas Tobiáš. Je tam stolek s lavičkou. Na stěně je pár vypínačů, jedním z nich se zapínají větráky.“

„Díky, snad to zvládnu,“ odpověděl jsem ačkoli jsem věděl, že do střelnice nedokážu ani dojít.

Měl jsem tak těžkou hlavu. Radši jsem si opřel lokty o stůl a položil hlavu do dlaní.

***

„Zachy, ta Hanako střílí líp než my, věřil bys tomu?“ řekl opilým hlasem Viktor.

„A z čeho jste stříleli?“ předstíral jsem zájem.

„Já - z pušky, z FAMAS G2 a Filip kulovnicí.“

„To budete opravdu nenápadní, až budete běhat po Praze z flintou na slony!“

„Je fakt, že s útočnou puškou se po ulici každý den neprocházím,“ řekl zamyšleně Viktor, „ale jestli půjdeme ulovit toho - toho, jak se jmenuje ten šikmovokej bastard?“

„Nguyen,“ málem jsem si vysadil spodní čelist při snaze o správnou výslovnost jména.

„Nnn, nnn,“ snažil se po mě Viktor zopakovat jméno, ale byl na to už moc opilý, „to zní jako nějaká nemoc!“

***

„A vyčistit zbraně vás doma neučili?“ řekl přísně Tobiáš vstupující do místnosti, „jestli ne, tak vás to naučíme tady.“ Evidentně neměl radost z našeho opojení alkoholem. „Ve střelnici je pan Ho, dá vám nějaké hadry.“

***

Bicí ústrojí ČZky bylo zaneseno zplodinami po shoření střelného prachu. Kupodivu mi to šlo vyčistit docela snadno a nepotřeboval jsem žádný z přípravků, který mi doporučil pan Ho.

Při práci jsem celkem vystřízlivěl a dostal hlad.

***

U obědu ve tři hodiny odpoledne se sešlo opět celé společenstvo, tentokrát i s panem Ho. Všichni seděli na stejných místech jako ráno – každý tu má asi svou židli, Tobiáš seděl zase v čele.

Chtěl jsem se zeptat Tobiáše co se stalo s tím Rusem, když Karolína řekla: „Dobré chutnání a bez povídání.“ To jsem slyšel naposledy v mateřské školce. Krásné časy.

Všiml jsem si, že několik lidí včetně Tobiáše nejí. K obědu byly palačinky, ale já jsem v místnosti pořád cítil rybinu. Možná jsem to tak smrděl já.

Ulriška zase chroupala kulaté sušenky a oči ji za silnými skly brýlí pokukovaly po mlaskajícím Viktorovi, který si palačinky potíral rybízovou marmeládou. Na baru u dveří z kuchyně stál vypasený kocour s černomodrým kožichem a pochutnával si na palačinkách. Měl opravdu pěknou lesklou srst a ohromné tlapy.

„Karolíno, koupíš mi k Vánocům psa?“ porušil bobříka mlčení Voloďa.

„Jo, to by šlo.“

„Já tady psa nechci,“ podíval se Tobiáš naštvaně na Karolínu.

„Musíš se na nás víc usmívat a pak si nebudeme pořizovat němou tvář,“ našpulila blondýnka rty do srdíčka.

„Koupím si aligátora!“

***

„Co jste udělali s tím Rusem?“ narušil jsem debatu.

„Zavřeli jsme ho svázaného do krabice a poslali poštou na adresu Vyšehradská 16,“ odpověděl mi vůdce společenstva sedící v čele stolu.

„Co je to za adresu?“

„Ministerstvo spravedlnosti,“ zasmál se Tobiáš, ale já věděl, že to myslí vážně. Smrtelně vážně.

***

Večer jsem byl svědkem něčeho, čemu jsem nemohl uvěřit. Dokonce jsem se chvíli podezíral z toho, že jsem vypil další láhev whisky. Objevil jsem v těchto prostorách místnost, která sloužila jako tělocvična. Nahlédl jsem pootevřenými dveřmi a viděl Karolínu s panem Ho, jak spolu zápasí v kimonech. Bez chráničů. Byly to neuvěřitelně rychlé a silné rány. Více jak polovinu úderů jsem vůbec neviděl, jen slyšel jak se okolo končetin obou zápasníků rozevírá vzduch.

„Ne, to není možný,“ přistihl jsem se, že mluvím sám se sebou, když najednou Karolína klečela panu Ho na zádech. Pro jistotu jsem se štípnul, abych se ujistil, že jsem nespal. Nespal.

***

Zbytek dne jsem se potuloval po domě a přemýšlel o všem co se stalo. Proč pan Ho, Karolína, Hanako ani Tobiáš nejí? Neviděl jsem je jíst ani při snídani. Ne, já je neviděl ani pít! A ten zápas pana Ho a Karolíny, to nebylo normální. Vždyť holka co vypadá jako Miss World (ne – lépe!) nemůže porazit Číňana! Něco mi tu pořád neštymovalo.

Filip si vyžebral počítač s přístupem na internet a prohlížel si s Viktorem ve svém pokoji nahotiny. Neznám nikoho, kdo by stahoval tolik porna jako Filip. Když jsem se procházel chodbou před jeho pokojem, několikrát jsem zaslechl jeho hlasitý smích.

„Ty vole ta má kozy, že by mohla z mostu kojit hastrmany, co?“

„Pěkný,“ přitakával Viktor.

***

Na večeři jsme se sešli opět všichni, ale já už jsem nemohl nic sníst.

„Já už dneska nebudu,“ omluvně jsem odmávl Tomislava, který mi nesl talíř.

„Co to?“ podivil se Filip, „držíš dietu nebo co?“

„Mám stolici řidší konzistence,“ řekl jsem mu tiše do ucha. Ačkoli jsem šeptal, Hanako se na mě usmála, jakoby mě slyšela. Nebo se ji líbím. Když jsem ji viděl, jak se dívá na Karolínu, zklamaně jsem si musel přiznat, že to byla náhoda.

„Zítra ráno bude Nguyen v Písnici, tam ho musíme dostat. Teď se bude cítit bezpečně, když už v televizi viděl, že došel balíček s Rusem na ministerstvo spravedlnosti,“ začal řečnit Tobiáš.

„Budeme brát i mladý?“ skočila mu do řeči Karolína.

Prý mladý. Vždyť ona je tak v našem věku - blondýna!

„Jo, vezmeme je s sebou, Hanako mi říkala, že nestřílejí zle.“

***

Šel jsem si zakouřit do střelnice. Pan Ho seděl na malé stoličce a kouřil vodní dýmku. Než jsem si zapálil svou camelku, přivoněl jsem si k ní a špičkou jazyka olízl papírek.

„Co kouříš?“ prošel kolem mě Tobiáš a přátelsky mě poplácal po rameni.

Chtěl jsem odpovědět: „Velbloudy,“ ale pak jsem sáhl do kapsy pro krabičku camelek, natáhl ruku a řekl: „Dáš si?“

„Normálně nekouřím, ale jsou chvíle, ke kterým tabák patří,“ sáhl do krabičky a vytáhl si jednu cigaretu. Pan Ho mu pohotově podal krabičku sirek.

„Co jste zač?“ přešel jsem k věci, „vy nejste obyčejní lidé. Viděl jsem pana Ho zápasit s Karolínou. Bušili do sebe jako o život a přitom ani jeden z nich na sobě nemá žádnou modřinu, dokonce se ani nezapotili!“

„Vidím, že jsi hodně všímavý, Zachariáši. Nemá cenu před tebou něco skrývat a musíš vědět, že jsem tě vzal mezi nás záměrně. Nejsem tak dobrý řečník jako Postrach, předchozí vůdce Nočního klubu. Noční klub není žádný bordel ani žádné jiné místo. Noční klub je každý z nás, koho jsi zde poznal. Dřív si náš spolek říkal Souručenstvo, ale protože to znělo moc archaicky, změnilo se naše jméno stejně jako naši členové a doba ve které žijeme, „potáhl si z cigarety, „zločinci jsou v každé době, ale tresty pro ně jsou pořád mírnější, proto ty zlé donutíme přiznat se ke svým zločinům a popravíme je.“

„Hmm.“

„Nemůžeme dopustit, aby někdo, kdo například pálí ženám nohy letlampou, jen tak pro zábavu, šel do vězení, tam si odseděl pár let v teploučku a nemusel hnout ani brvou!“ prásknul pěstí do stolu.

„Chápu, jste ti hodní,“ odpověděl jsem skoro automaticky, „ale to pořád nevysvětluje, proč nejíte, nepotíte se a jste tak rychlí!“ zvýšil jsem hlas.

„Ty jsi četl mé knihy, že?“

„Ano, je to sice brak, ale hodně dobrý brak, ale jak to s tímhle sakra souvisí?!“ přisunul jsem si popelník k sobě a típnul do něj cigaretu.

„Věříš na upíry?“

„Do prdele!“ vykřikl jsem a začal couvat, když jsem spatřil zúžené Tobiášovi zornice a dva špičáky.

***

Ležel jsem v posteli a bolela mě hlava. Byl to sen nebo se to stalo? Tobiáš je upír! Dějí se tu zázraky jako v jeho knihách!

Nevěděl jsem proč, ale důvěřoval jsem těmhle lidem.

„Mňáu?“

„Či-čí,“ promluvil jsem na kocoura, který vypadal stejně jako modročerný z kuchyně, ale tenhle byl zelený jako hrášek.

„Kocoure!“ zvíře zvedlo hlavu a namířilo si to přímo k mé posteli a vyskočilo mi na břicho.

„O-hó, ty jsi váha,“ prohlížel jsem si kocoura, který mi začal hlasitě příst v posteli. Nemohl jsem si pomoct - je to ten kocour z kuchyně!

„Pčííík,“ prsklo mi zvíře přímo do obličeje.

„Fuj, co se dělá, když se kýchne?“ šklebil jsem se na kocoura.

„Křičí se,“ odpověděl mi s úsměvem na rtech Voloďa, „dobré ráno Zachariáši, omlouvám se za Kocoura.“

„To nic,“ sundával jsem ze sebe deku, „já mám zvířátka rád – v guláši,“ zasmál jsem se na přihlouple se tvářící huňatou kouli na svém břiše, která jakoby rozuměla mým slovům, odrazila se a doskočila Voloďovi na rameno.

***

Snídal jsem jen kávu; přišel jsem na snídani pozdě a nechtěl jsem zdržovat. Tomislav mi donesl hrneček a zmizel.

Glock je asi nejpoužívanější zbraň Nočního klubu, vzpomněl jsem si na název této společnosti z rozhovoru s Tobiášem. Všichni byli vyzbrojeni aspoň jedním kusem této skvostné a účelné zbraně. Viktorovi byla přidělena útočná puška a Filip měl o židli opřenou kulovnici. Katanu s sebou dneska nikdo nebral – škoda, Denise to s ní moc slušelo a jsem přesvědčený, že by slušela i v rukou blonďaté Karolíny, která teď nesledovala nic jiného než můj odhalený hrudník. Přišel jsem bez trička, to mé už nevonělo zrovna po fialkách a Tobiáš mi slíbil, že mi půjčí své. Opravdu mě potěšil, protože za chvíli mi přinesl černé tričko s logem rockové skupiny SYSTEM OF A DOWN, padlo mi.

***

Ulriška s Voloďou zůstali v Klubu a my ostatní odjeli dvěma auty – Volvem pana Ho a audinou Tobiáše. Já jsem jel s Tobiášem, Tomislavem a Denisou. Filip s Viktorem jeli v autě pana Ho, který řídil a společnost jim dělaly Hanako s Karolínou. Trochu se mačkali, ale nevšiml jsem si, že by Filip s Viktorem sebemíň protestovali.

Napadlo mě: proč vlastně jedeme chytit toho Vietnamce a došel jsem k závěru, že si začínám vsugerovávat členství v klubu a Viktor s Filipem by jeli kamkoliv, hlavně že tam bude Karolína a Hanako.

***

Přijeli jsme do Písnice celkem rychle, nebyl žádný provoz. Schovali jsme zbraně pod kabáty a šli na tržiště pěšky. Prošli jsme prosklenou vrátnicí bývalého masokombinátu, kde nikdo nehlídal. Za vrátnicí se před námi rozprostřelo vietnamské tržiště a Tobiáš řekl: „Najděte Nguyena,“ dal každému z nás do ruky jeho fotku, „až ho budete mít vystřelte třikrát za sebou po pěti vteřinách do vzduchu.“

„To je jako hledat pšouk ve vířivce,“ zkonstatoval jsem.

„Tak jdeme, a zůstaňte v těch skupinách jako jsme jeli v autech,“ doplnil Tobiáš.

***

Dneska tu nikdo nenakupoval. Myslím, že z druhé strany byla tržnice uzavřená.

„Mámo, kup ještě zelí, ať má hovno glanc!“ zahulákal první a poslední člověk, kterého jsem tu viděl nakupovat.

***

Prásk! Prásk! Ozvalo se vlevo od mé skupinky za několika řadami stánků.

Tobiáš nečekal na smluvené znamení, vrazil mi do ruky glocka s devatenáctiranným zásobníkem a tasil svého Macíka: „Rychle!“

Proběhli jsme několik stánků, když se proti mě řítil Vietnamec s útočnou puškou v ruce. K jeho smůle byl glock od Tobiáše přepnutý na DÁVKOU a tak byl během okamžiku bohatší o devatenáct devítimilimetrových piercingů na prsou.

Zastrčil jsem rychle glocka za opasek a nahmatal v kapse ČZku.

Nikdo z přátel nebyl v mé blízkosti, tak jsem se hnal dál do rámusu střelby.

***

Vlevo vyběhl Vietnamec s kalašnikovem a střílel na všecky strany jako pominutý. Zakopl jsem a vletěl po hlavě přímo do stánku s oblečením. Když jsem se otočil, Vietnamec s kalašnikovem na mě něco křičel a ve střelbě nepřestával.

Umlčel jsem ho dvojitým výstřelem z ČZty. První rána šla vedle, ale druhá ho trefila do horního patra a útočník šel do kolen.

***

Zvedl jsem se z krabice s ponožkami a za kácejícím se Vietnamcem zahlédl běžící Hanako s Karolínou, jak vlečou Nguyena.

„Pryč odsud!“ křičel Viktor mávající puškou a za ním se hnali tři kalašníkovci. V ten okamžik jsem ocenil Filipovu kulovnici. Prvnímu chlápkovi s kalašnikovem z obličeje nezbylo moc co by bylo podobné obličeji.

Druhého jsem trefil do pravého spánku a oko se mu zalilo krví. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ho zasáhl, protože s děsivým řevem běžel pořád na nás. Střelil jsem pro jistotu ještě jednou. Střela ho trefila doprostřed čela – jsem ve formě.

***

Bohužel, byl tu pořád ten třetí.

***

Filip nestihl nabít a rozběhl se za Viktorem. Čekal jsem, že vystřelí, ale jeho útěk mě zaskočil. Začal jsem bezmyšlenkovitě střílet. Střílet a ustupovat.

Když okolo mě lítali ponožky a pantofle, probral jsem se a vyměnil zásobník. Vietnamec střílel po Filipovi a trefil ho do lýtka. Dvakrát.

Přešel jsem zase na mířenou střelbu a prostřelil jsem útočníkovi krk. Okamžitě se začal dávit a obličej mu zrudnul.

„Nečum jak péro z gauče a vstávej!“ přiběhl jsem k Filipovi, chytil ho za ruku a snažil se ho vytáhnout nahoru, ale bránil se: „Já nemůžu, koupil jsem to do nohy!“

Zvedl jsem Filipa a přehodil si ho přes rameno na záda a snažil se běžet.

„Sakra, ty ses pořádně nasnídal!“ vytýkal jsem Filipovi a snažil se zabránit sesouvání jeho těla z ramene a konečně jsem zahodil kulovnici.

V těžkých botách se mi běželo špatně a hlavně pomalu. Zatraceně pomalu, když se za každým stánkem vynořil Vietnamčík. Aspoň, že jejich řev a střelba mě popoháněli. Ale vrátnice byla pořád tak nešikovně daleko.

Za mnou už běželi snad stovky Vietnamců – a Tobiáš! Běžel přímo za mými zády.

Plesk! Plesk! Plesk!

Otočil jsem se na Tobiáše a uviděl co bylo to pleskání. Vůdci Nočního klubu se prohnalo několik kulek tělem a další mu se svištěním, které mi nahánělo husí kůži i na tvářích, trhalo bundu. Tobiáš ale běžel dál.

Zdálo se mi, že se vznáší.

***

Vrátnice už nebyla prosklená, jako spíš vysklená. Mělo to i jednu výhodu – nemusel jsem otvírat dveře. Tobiášova audi stála zaparkovaná hned za vrátnicí, Denisa za volantem. Otevřel jsem prudce zadní dvířka a shodil Filipa doprostřed zadní sedačky a sedl si vedle něj. Tobiáš si sedl z druhé strany a zabouchl za sebou dveře ve stejném okamžiku jako já, ale to už Denisa udělala myšku a zařadila se na hlavní silnici.

Podíval jsem se na Filipa. Vypadal dost zle a zvracel. Myslím, že s tím začal těsně po tom - Plesk! Plesk! Plesk! – a doteď ho to neomrzelo. Přetrpěl jsem zápach z Filipovi natrávené snídaně a neotevřel jsem si okénko. Potřeboval jsem ticho. Nebo aspoň relativní ticho.

***

Přijeli jsme na Staré město, ale spíš než jízdu jsem sledoval Filipovu nohu. Pořád krvácela i když krev na koberci na podlaze začínala dělat škraloup. Nevím, jestli se tomu říká škraloup i u krve, ale vypadalo to podobně jako na mléku, jenže v tmavě rudém.

Větráčky s teplým vzduchem jemně hučely a podporovaly odér, který pravděpodobně vystupoval z vyzvracené Filipovi snídaně, už nejen na mé a Filipově bundě, ale i na koženém čalounění interiéru Audi.

Už jsme zpomalovali a zařadili se do běžného provozu v centru Prahy. Nikdo nás kupodivu nesledoval, tak se nekonala žádná vzrušující honička jako snad v každém americkém filmu. Chybělo mi to - možná se ze mě stával blázen. Ale neslyšel jsem to pověstné cvak a nepropadal jsem záchvatu smíchu, takže z toho nakonec nic nebylo.

Zajeli jsme do nějakého vjezdu, ze sedačky spolujezdce se zvedl Tomislav a otevřel před námi velká zelená vrata. Za námi zastavilo Volvo holohlavého Číňana pana Ho. Vjeli jsme do dvora a prudce dolů – do podzemních garáží. Filip omdlel a jeho tělo se skácelo ke mně do klína. Aspoň, že už přestal zvracet.

„Vystupujeme!“ řekl Tobiáš naprosto normálně, i když jeho hrudník byl děravý jako cedník.

On nedýchá!

Upíři v jeho knihách také nepotřebovali dýchat – začínám si zvykat.

***

„Jsem rozlámanej jak cikánský hračky,“ zhodnotil jsem svůj stav, když jsem vystoupil z auta.

Filipa vzal Tobiáš. Nesl ho jako surfařské prkno v podpaží jednou rukou. Podobně nesla Karolína Nguyena, ale ta ho držela za krk a vláčela jeho tělo po zemi. Myslím, že měl zlomené obě ruce i nohy – nebránil se, jenom chrochtal.

Ani jsem se neptal kam jdeme, protože už mi bylo úplně jasné, že vlezeme zase do nějakého kanálu. A nemýlil jsem se.

***

Vlezli jsme pravděpodobně do kanalizace. Zápach v autě se se smradem tady nedal vůbec srovnávat. Točila se mi z toho hlava a měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu. Už jsme šli jistě deset minut, když se od nás Karolína oddělila a zahnula s Nguyenem, vláčícího ve splaškách, do něco užší stoky.

Vzduch se trochu ochladil a Viktor se začal třást a cvakat zuby. Motal se jako opilec, rameny strhával pavučiny ze stěn až mu vypadla z rukou puška a on se svalil do močky. Nechutné.

Vrcholně nechutné. V duchu jsem se zašklebil.

***

Tentokrát jsme do Klubu nepřišli skrz střelnici, ale po schodech, které vedly na chodbu spojující pokoje Filipa a Viktora. Schodiště bylo zakryté pověšeným kobercem na stěně, proto jsem si ho při procházkách po Klubu nevšiml. Na podlaze byla dlažba, jak praktické.

***

Tobiáš odnesl Filipa do postele a Hanako mu ošetřovala nohu. Pak mi Tobiáš přinesl čisté oblečení a ručník a já zamířil do koupelny.

Chvíli jsem stál proti velkému zrcadlu a díval se na sebe. Vypadal jsem jako bezdomovec, od zvratků, špinavý a smrděl jsem.

Klap.

Někdo zhasnul.

Ve tmě jenom smrdím.

***

K obědu Tomislav připravil houbového kubu. U stolu jsme se sešli jen s Viktorem, Voloďou, Tomislavem a Ulriškou. Hanako a Karolína, která se vrátila do Klubu bez Nguyena, byly u Filipa, Tobiáš ve sprše s Denisou a pan Ho asi ve střelnici.

„Houby nejím,“ řekl znechuceně Viktor.

„Proč?“ otočil jsem se na něj.

„Houby nemají žádné vitamíny, stopové prvky, cukry, tuky – prostě nic, co by tělu nějak prospělo. Houba projde trávicím traktem a po vysrání se dá umýt a znovu sníst. A vsadím se, že ji to ani neubere na chuti.“

„Nepřeháníš to trochu?“ vrazil jsem mu pohlavek. Nejsem žádná fajnovka, ale někoho by po takovém projevu mohla přejít chuť.

Viktor se zamyslel. Měl výraz sekačky na trávu, která právě zjistila, že si tráva založila odbory. Tváří se tak dost často.

„Pardon,“ řekl omluvně.

„Udělám ti toust,“ slitoval se nad Viktorem Tomislav.

***

Nedalo mi to a šel jsem zkontrolovat Filipa. Musel jsem vědět, jak na tom je. Už od dob, co jsme spolu chodili do gymnázia je mým nejlepším kamarádem – přítelem. Jak psal Mario Puzo ve svém Kmotrovi – ženy nikdy nepochopí, co znamená přátelství mezi námi muži.

Filip ležel na posteli a zraněnou nohu mu olizoval kocour.

„To si děláte srandu?“ promluvil jsem na Tobiáše stojícího u pelesti Filipovi postele.

Nepřišlo mi, že Kocourovo olizování průstřelu z kalašnikova je pro mého přítele zrovna to nejlepší. Kdo ví, co ten kocour kdy olizoval a těď olizuje Filipovi nohu.

Možná, že to nebylo to nejlepší pro Kocoura, uvědomil jsem si, když jsem přistoupil blíž k posteli a přes nos mě praštil pach z Filipovi nohy. Výjimečně to nebyl pouze pach potu, ale i pach krve a zvratků. Chvíli mi to přišlo jako svíčková omáčka, ale jak rychle ten pocit přišel, tak rychle odešel.

„Víš, Kocour není normální kočka. Jako my nejsme jen tak nějací lidé, on není lecjaký kocour,“ pohlédl na mě významně Tobiáš, „má schopnost léčit.“

Řekl to opravdu vážně.

Nechápal jsem to. Nechápu spoustu věcí. Věcí na které se neptám a jsou chvíle, kdy se musím ptát sám sebe, proč se na ně neptám. Ale došel jsem k závěru, že to nemá cenu. Někdy člověk musí věřit cizímu tvrzení a jeho smýšlení - něco jako když mě v první třídě paní učitelka Vokurková vysvětlovala, že jedno jablko a jedno jablko jsou dohromady dvě jablka. Tohle byl také ten případ. Tobiášovi prostě věřím. Stoprocentně věřím.

„Rozchodí to?“ zeptal jsem se a vybavila se mi řada amerických akčních filmů. Kdy je hrdina zastřelen a za několik okamžiků se v ději objeví znovu a běhá jakoby se mu nic nestalo.

V posledních dnech jsem si vůbec připadal jako v nějakém béčkovém filmu tohoto typu. Možná proto jsem nedoufal, že by Filipovo zranění mohlo být vážné.

„Jo, bude v cajku. Dost krvácel, ale Kocour ho vyléčí.“

Filip ležel na posteli stočený do klubíčka, tiše sténal a očividně nevnímal.

„A jak jsi na tom ty?“ zkoumal jsem Tobiášův hrudník na kterém nebylo vidět žádné zranění.

„Rány už zregenerovaly, vlastně se zahojili hned jak jsme dorazili do klubu,“ usmál se na mě kulišácky tázaný.

„Mohl bych se dneska vydat do města?“ začínal mi chybět normální život.

„Jistě, nikdo tě tady nedrží,“ odpověděl naprosto neutrálně Tobiáš, „ukážu ti oficiální vchod do klubu.

***

Večer mě vůdce klubu provedl několika chodbami a ukázal dveře z klubu, které vedou přímo na ulici. Dokonce je u nich zvonek.

„Nebyl tu před pár lety bar U Modrého králíka?“ připadala mi ulice před vchodem povědomá ačkoli jsem neměl ani ponětí ve které části města se nacházím.

Odpovědi jsem se nedočkal.

„Budeš potřebovat peníze,“ začal mi Tobiáš nahlas číst myšlenky a podal mi ruličku stokorun převázanou modrou gumičkou. Odhadem to vypadalo na dva, tři tisíce. Běžně s sebou nenosím tolik peněz ve stokorunách.

Na okamžik jsem se zarazil.

„Ber, zasloužíš si to!“ vtisknul mi bankovky do kapsy mé kožené bundy.

„Asi máš pravdu,“ odpověděl jsem místo poděkování a zapnul kapsu na zip.

„Dej na sebe pozor,“ neodpustil si Tobiáš otcovskou radu. Já jsem si jen přiložil pravou ruku na bundu v místech, kde jsem měl skrytou ČZku, přikývl a odešel hledat tramvaj.

Cítil jsem se morálně vyčerpaně a na dně. Na to znám lék. Vždycky, když si myslím, že jsem na dně, jedu se projet tramvají a vidím, že někteří lidé jsou na tom daleko hůř.

Naskočil jsem do první tramvaje, která jela aniž bych si všiml čísla. Zkušeně jsem zapadl do sedačky a zapřel nohu o topení.

Najednou jsem si připadal hrozně unavený.

***

Probudil mě až nevrlý tramvaják na konečné – Smíchovském nádraží. Neošidil mě při tom ani několik vlídných slov na téma smradlaví ožralové a zasraní narkomani. Neměl jsem sílu se za ním otočit, natož se s ním vybavovat.

Instinktivně jsem zamířil do Kavárničky, ale vzpomněl jsem si, jak vypadala, když jsme ji naposledy s Filipem opouštěli a zasekl jsem se na místě. Přemýšlel jsem kam jinam bych si mohl jít sednout, napít se piva a zároveň se nepotkal s Nguenovým gangem.

Knoflík! Blesklo mi hlavou při myšlence navštívit tu malou hospůdku se sympatickou hudbou, dobrým smíchovským pivem a jistotou, že tam nepotkám žádného Vietnamce. Tam by se neopovážili. Chvíli jsem ještě jen tak stál a usmíval se. Únava z člověka kolikrát udělá na pohled naprostého idiota. Naštěstí mě viděla jen jedna důchodkyně, které vrtalo hlavou kdo jsem, když se na ni směji. Stáhnul jsem úsměv do úšklebku a vykročil směrem na Anděl.

***

Na chodníku před Knoflíkem se motalo několik bezdomovců a na rozdíl ode mě si nevšimli blížící se policejní hlídky. Vytáhnul jsem si límec bundy až ke krku a stáhnul hlavu mezi ramena. Měl jsem chuť na pivo a ne na převypravování svých posledních dnů na nedaleké policejní stanici, tak jsem se protlačil hloučkem smradlavých houmlesáků, vybavujících se mezi sebou o klesající kvalitě výrobků (pro ně alikoholických nápojů) typu OKENA, IRON, ALPA…

Otevřel jsem dveře Knoflíku a dýchl na mě mnou dlouho očekávaný zakouřený vzduch s příchutí piva. Scházel jsem po zakouřeném schodišti k baru za stále hlasitější písničky od Tří sester. Snažil jsem si vybavit název, když na mě pohlédl holohlavý barman v látkových kraťasech. Objednal jsem si pivo pozvednutím palce na pravé ruce a štrádoval jsem si to do vedlejší místnosti. Nebylo moc na výběr kam si sednout. Všechny stoly byly obsazené nebo na nich byl nápis REZERVACE. U stolu, ke kterému jsem si to namířil, seděla půvabná černovlasá kráska. Na chvíli jsem se zamyslel, proč sedí sama. Přejel jsem pohledem stůl na kterém byla jen jedna sklenice s pivem a okolo ni měla černovláska obtočené prsty.

„Dobré znamení, s žádným chlapem tu není,“ šťouchl do mně Šestý smysl.

„Možná tady na toho svého čeká,“ vrátil jsem mu chladně šťouchanec.

„Stejně si jinde nesedneš,“ zazdil mou předchozí větu zase Šestý. Měl pravdu a už mě přestávalo bavit se s ním dál pošťuchovat.

„Čau!? Je tu volné místo?“ raději jsem se ujišťoval, že si k ní za okamžik nepřisedne dvoumetrový skinhead a se mnou nevytře podlahu.

„Ahoj Zachariášku!“ zaparodovala můj zdvořilý a decentně ustaraný tón.

Zaposlouchal jsem se do jejího hlasu a trvalo mi než mi došlo, že mě oslovila jménem. Dál jsem střídavě zíral na její lesklé rty a na modré hvězdičky okolo zorniček jejích velkých očí.

„Jak to, že mě zná jménem?“ promluvil jsem k Šestému, ale ten někam zmizel.

„Přesně takhle hezky ses na mě díval minule, když jsi mě šel vyprovodit domů,“ úsměv jí rýsoval půvabné ďolíčky do tváří.

„Vole,“ okřikl mě najednou Šestý, „to je Hedvika, ty hlavo vypatlaná!“

Ta Hedvika o které se mnou mluvil Filip tenkrát v Kavárničce! Už si vzpomínám. Byl jsem tenkrát opravdu na mol a ona si se mnou začala. Přisedla si na lavici vedle mě a začala mi sahat na vnitřní stranu stehna (asi i o něco výš), pak nevím jak k tomu došlo, ale pamatuji si, že mě začala líbat. Myslel jsem si, že se s ní vyspím a jel jsem ji doprovodit až do Strašnic. Po cestě jsem se drželi za ruku a ona mi celou cestu ptala: „Chápeš, že se s tebou nevyspím?“ Na to, že bylo už dost pozdě a znali jsme se sotva pár hodin to říkala naprosto klidně. Myslím, že mi to ani moc neštvalo, byl jsem tenkrát hodně na mol a myslím, že všude. Odpovídal jsem stejně klidně: „Jasně.“ I když můj, alkoholem modulovaný a jistě i silnější, hlas nezněl moc věrohodně.

Nemohl jsem si vzpomenout kde bydlí, ale obětí u vchodu se mi naprosto živě vybavilo. To obětí - něco znamenalo…

„Na tak krásnou holku se nikdo nemůže dívat jinak než hezky, ne?“ probral jsem se ze vzpomínání a automaticky se pokusil složit kompliment. „Vždyť to by byl hřích!“

„Jak ze sebe můžeš vypustit něco tak trapnýho?“ zkritizoval mě Šestý.

Šestý si mohl říkat co chtěl, zabralo to – už jsem měl zase ruku na stehně.

„Brrr, ty máš studenou ruku!“ ohradil jsem se, když její prsty mířili stále blíže k rozkroku. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, ale v Knoflíku se prostě takové věci nedělají.

„To je od toho piva,“ zamrkala na mě a zastrčila mi ruku do kalhot – naštěstí na zadek! Takhle studenou ruku má snad jedině – upír! V duchu jsem se zasmál nad tou neuvěřitelnou asociací.

„Tady je ten jeden nápoj,“ přinesl mi barman pivo a propisovačkou připsal na účet druhou čárku.

„Jsi odvážná, že jedeš přes půl Prahy sem do hospody. Ještě navíc sem, na Anděl – víš co se tu stalo?“

„Vím, ale co bych pro tebe neudělala?“ dívala se mi do očí a přejížděla studeným prstíkem po zádech až k té části, ve které přestávají mít slušný význam.

„Pro mě?“ podivil jsem se a jistě jsem přitom komicky nadzvedl obočí – všimla si toho a zahihňala se. Přirovnal bych její smích k Viktorově škodovce, kterou ráno nemůže nastartovat.

„Jistě, čekám tu na tebe.“

„A je ruka v kalhotkách,“ dodal Šestý.

Snažil jsem se z ní dostat, jak mohla vědět, že přijdu právě dneska do Knoflíku, ale bezúspěšně.

***

Probudilo mě teplo slunečních paprsků dopadajících do mého pokoje. Při pokusu zvednout se z postele se mi málem rozskočila hlava, tak jsem ji raději nechal opět upadnout na polštář. Donutil jsem se vstát, až když jsem ucítil, jak ve mně šplouchají zvratky. Doběhl jsem si přes chodbu na záchod a ulevil svému žaludku. Rozhodně to nebylo nic příjemného. Když jsem se vrátil do svého pokoje a shlédl postel, zalitoval jsem, že jsem nevstal hned jak jsem se poprvé probudil. Že bych se pozvracel v posteli (a ve spánku!) se mi opravdu ještě nestalo.

Najednou mi to došlo. Jsem doma! U nás doma, u rodičů! Docela by mě zajímalo, jak jsem se sem dostal. Ze včerejší návštěvy Knoflíku si moc nevzpomínám.

„Dovedla tě sem Hedvika,“ napověděl mi Šestý.

„Ještě že tě mám,“ pochválil jsem ho.

„Ještě, že máš jí, jinak bys nás sem nedoved!“

Rodiče měli včera radost - a to jsem přišel domu okolo půlnoci a pěkně vykropenej. To se každý den nestává (ne to, že bych nechodil domu vykropenej pozdě v noci, ale aby z toho měli rodiče radost). Ale není divu, jestli viděli ve správách rozstřílenou Kavárničku a můj hořící byt, báli se o mě. Nic o mě nevěděli, měl jsem k nim přijet na Gertrudě a dát ji na zimu do garáže. U svého bytu garáž nemám - vlastně už nemám ani byt.

„Ale kde je Hedvika? Přeci nejela o půlnoci domů, vždyť z Chuchle v noci nejezdí žádné autobusy!“

„Jak to mám vědět? Já s ní nepíchám!“ odpověděl mi drze Šestý.

„A já jo?!“

„Mno, co si tak pamatuju z dnešní noci…“

To je teda pěkný, tak já se vyspím s tak krásnou holkou a vůbec nic si z toho nepamatuji. Poprosil jsem Šestého aby mi dal pěstí.

***

Vyčistil jsem si zuby, osprchoval se a oholil – skutečně jsem to potřeboval. A šel jsem se shánět po oblečení, které jsem měl včera na sobě. Lépe řečeno po čezetě. A po Hedvice. Rodiče byli v práci a v domě nebyla ani noha.

Oblečení i s pistolí jsem našel v koši na špinavé prádlo, šel jsem po čichu – oblečení nasáklé kouřem nebylo těžké najít v domě, kde nikdo nekouří.

***

Pořád mě bolela hlava, tak jsem si vzal Brufen. Ani jsem ho nestačil zapít a už se tlačil spolu se zbytky žaludečních šťáv do dřezu v kuchyni. Rozhodl jsem se, že se z toho vyspím a usnul jsem v obývacím pokoji na staré pohovce.

***

„Zachariášku,“ šeptala mi do ucha nejhezčí bytost jakou znám, „probuď se.“

„Ahoj Hedviko,“ rozespale jsem začal komunikovat, „kde jsi byla? Jak jsi se sem dostala?“

„Bylo otevřené okno u tebe v pokoji,“ dětsky se na mě usmála a já se nadechl z plných plic jejího sladkého parfému.

„Ale to je v druhém patře! Jak…“

„Musíme pryč!“ vyhrkla naléhavě a přerušila mou otázku, „Nguyen utekl Nočnímu klubu!“

„Jen si najdu něco na sebe. Ty znáš Noční klub?“

„Není čas, koupila jsem ti oblečení, snad ti to bude, musíme hned pryč! Nguyen má podplacenou půlku policie, za chvíli tady budou zakuklenci z Urny!“

Navlékl jsem na sebe džíny, tmavě modré tričko s krátkým rukávem a nazul boty na bosé nohy. Včera jsem se musel opravdu ožrat do bezvědomí, motal jsem se naprosto stejně jako když jsem přišel domů z Knoflíku. Vyběhli jsme (já se domotal) před dům a nasedli do nastartované Škody Archangel. Konečně po propadácích typu Škoda Roomster začala česká automobilka vyrábět kvalitní auta.

Za dobu, co jsem spal, zmizely ty teplé sluneční paprsky a nahradila je sněhová vánice – první sníh v tomto roce. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi po cestě k autu nebyla ani trochu zima, ačkoliv jsem měl na sobě pouze tričko od Hedviky.

***

Uháněli jsme to po Strakonické k podjezdu pod Lahovickým mostem, když se za nás pověsili tři černé limuzíny BMW s modrými majáčky na střeše. Bez výstrahy po nás začali borci z Útvaru rychlého nasazení střílet a netrvalo dlouho a měli jsme prostřílené obě zadní pneumatiky, vysypané zadní sklo a kolem hlavy se nám proháněly kulky, které trhaly na kusy vše co jim přišlo do cesty. To už jsme se ale beznadějně řítili ze silnice na zpustlou louku. Přední náprava Archangelu nám nekompromisně uvízla v bahně naplaveném z Berounky. Vyskočili jsme z auta, jako kdyby šlo o život. Šlo o život!

Chytili jsme se za ruce a běželi do pole, co nejdál od silnice.

Prásk! Prásk!

Plesk! Plesk!

„A je to v hajzlu!“ slyšel jsem Šestého, když jsem to koupil do kyčle a padl na obličej.

Hedvika si mě přehodila přes rameno se stejnou lehkostí jako Tobiáš Filipa. A konečně mi to došlo – je to upírka!

Přes nos mě praštil pach, z kterého se mi dělalo mdlo. Už tak jsem se musel neustále soustředit na to, abych neomdlel.

Tentokrát jsem neslyšel žádné Prásk, ale to Plesk mi zůstane nadosmrti zaryté do paměti. Hedvice zasyčela kulka v hrudníku a já ucítil její bolest a strach. Strach ze smrti.

Upadli jsme oba do bodláčí a poslední co jsem zahlédl než jsem omdlel byl Nguyenův obličej.

***

„Mňau!“ probudil mě Kocour.

Ležel jsem na boku a skřípaly mi snad všechny kosti v těle. Pod peřinou jsem se snažil nahmatat roztříštěnou kyčel, ale byla v pořádku!

„Vítám tě mezi námi!“ ozvalo se za mými zády. Překulil jsem se na druhý bok a uviděl před sebou Tobiáše, celý jeho Noční klub, Viktora i zdravého Filipa.

„Jak jsem se tu vzal? Kde je Hedvika?“

„Mám začít od začátku?“ zeptal se Tobiáš.

Kývnul jsem hlavou ve znamení souhlasu a posadil se na kraj postele.

„Když jsme chytili Nguyena Hanako a Karolína ho svázali řetězem v klubové mučírně. To ale ani jedna z nich, ani já sám, jsme netušili, že On je potomek jedné upírky se kterou jsme se před pár lety museli vypořádat – Paní Dao. Nebyl proto pro něj problém osvobodit se z řetězů a utéct. Když jsi odcházel z Klubu, někde na Andělu tě viděli policajti a dali hned vědět svému šéfovi, Nguyenovi. Hedvika tu byla ráno, než pro tebe dojela domů. Ona o tom všem věděla a varovala nás. Vyjeli jsme hned za ní. U té přestřelky u Lahovického mostu byl, Hedviku bohužel Nguyen dostal dřív než jsme stačili zasáhnout. Stříbro ji spálilo srdce a byla na místě mrtvá. Už jsme ji nemohli pomoct.“

„Hedvika je mrtvá? To Nguyen ji zabil?“ nedokázal jsem zastavit slzy, které mi vytryskly z očí smutkem i zlostí zároveň.

„Ano, přesně tak. Hedvika ti zachránila život, Zachariáši. Dala ti nesmrtelnost, jsi upírem!“

Proto jsem bez jediného škrábance a po roztříštěné kyčli ani stopa. Proto jsem se tehdy ráno tak motal a ten pach těsně před tím, než jsem ležel v louce s umírající Hedvikou bylo stříbro. Skutečně jsem nesmrtelný. Relativně nesmrtelný – pokud mi někdo nespálí srdce stříbrem jako Hedvice. Zastesklo se mi a pláči jsem se neubránil.

***

Celý Noční klub, Filip, Viktor i já jsme čekali na tuto chvíli. Nguyen,se stříbrnou vidličkou putující skrz jeho břicho s pachem škvařícího se masa, se přiznal ke všem zločinům, včetně vraždy mé Hedviky, které spáchal a byl mnou jménem Nočního klubu rozsekám klubovým popravčím mečem na deseticentimetrové kousky.

Byli jsme s Viktorem a Filipem přijati do Nočního klubu a všem (i všem lidem) se ulevilo, když se svět zbavil upířího mafiána Nguyena.

***

Asi jsem byl několik dní uzavřen sám do sebe. Jednak jsem se musel smířit s tím, že jsem upír a zvyknout si na nové fyzické možnosti a hlavně – zkuste žít, když umřelo všechno čím jste a co jste měli rádi!

Hedvika mi chyběla. Ačkoliv jsme se nedávno sotva poznali, měl jsem pocit, že se známe věčnost. Cvičil jsem s Tobiášem bojová umění a střelbu z obou rukou naráz. Myslím tím mířenou střelbu – na takovou střelbu se upíří oči opravdu hodí. Pohrával jsem si se svými špičáky, které jsem zprvu nedokázal ovládat, tak mi samovolně vyjížděly. Ochutnal jsem i pravé upíří jídlo – krev. Tobiáš mi doporučil studenou rybí. Zprvu mi to přišlo dost nechutné, ale když jsem se napil (najedl), musel jsem uznat, že lidé o takové dobrotě nemají ani nejmenší potuchy.

Ke své původní profesi novináře jsem se už nevrátil, situace v Evropě už není zralá na slova, nýbrž na činy – upsal jsem se Nočnímu klubu.

Nadoživotí.

Hodnocení