Kdo bude žít?
"To není možné," prohodil minimálně po páté Tomáš prázdné kanceláři. Opřel se hluboko do pohodlného křesla a líně přiložil skleničku ke rtům. Když jí naklonil, vklouzl do úst jen kousek ledu s minimem chuti whisky.
"To není možné," prohodil znovu. Vstal a obešel stůl.
Venku byla dávno tma. Mírně mrholilo a přes mraky nesvítila ani hvězdička. Žádné lampy na ulici neprozařovaly temnotu, omezení si to vyžádala.
Jen malá zelená stolní lampička svým chabým světlem zachraňovala místnost od pohlcení tmou.
Tomáš dvakrát zakopl o věci poházené po zemi, než došel k mrazáku. Mezi výzkumnými vzorky se válela láhev kvalitní whisky. Vyndal jí, nadzvedl zmrzlou hlavu neznámého muže a pod ní nahmatal zpola prázdné tvořítko na led. Dvě krychle zmrzlé vody vyklepl do skleničky. Zacinkání se ztratilo v hukotu ledniček a mrazáků. Vše přelil zrzavou tekutinou a vrátil ingredience do mrazáku. Sedl si zpátky do křesla. Opět vzal do ruky složky, opět zkontroloval simulaci na notebooku.
"To není možné," zašeptal a upil léku, který mu jediný mohl na chvíli pomoci.
Slunko osvětlovalo kancelář narychlo dovybavenou lednicemi, mrazáky a laboratorním vybavením. Přední část, u okna, se starými dubovými policemi plnými knih ostře kontrastovala s přeplněnou druhou částí, s narychlo rozvedenými elektrickými obvody a chladícím zařízením. V křesle odpočívala zhroucená Tomášova postava. Prázdná láhev se válela po stole vedle poloprázdné skleničky.
Ozvalo se energické zaklepání a do místnosti bez vyzvání vstoupila doktorka Polehlová.
"Promiňte…. já nevěděla…," koktala ze sebe a couvala zpět.
Tomáš se probudil již při zaklepání a po vstupu slečny doktorky se snažil posadit. Rukou se pokusil naznačit ať zůstane. Nebyl schopen slova a měl pocit, že mu praskne hlava.
Pokynul jí, ať se posadí. Rukou udeřil na klávesnici a počkal až se rozsvítí LCD.
"Tak se mi to nezdálo," zkusil říct Tomáš, ale z jeho úst vyšlo jen chrčení.
Doktorka pochopila, že bude potřebovat napít. Její mladé pružné tělo vyskočilo a podalo chladivý nápoj. Respektive špinavou sklenku odstáté vody.
Profesor Tomáš Prudil se napil a svým obvyklým klidným hlasem pronesl: "Možná se divíte slečno, co tu na stará kolena vyvádím, ale já na to přišel."
Doktorka nadsedla.
"Vy jste našel lék?" dostala ze sebe.
Ano pokynul smutně profesor. Na jeho padesátileté tváři vyvstaly vrásky.
"Pak nerozumím vašemu smutnému výrazu, proč tu sedíte sám s láhví whisky."
"Nic není tak jednoduché slečno. Ten lék nás bude něco stát."
Polehlová si Tomáše změřila pohledem. Zapochybovala o jeho zdraví. Nerozuměla jeho výrazu.
"Co nás bude stát?"
Profesor Prudil položil ruku na žlutou složku. Na složku, kterou si prohlédl snad tisíckrát. Na složku která mu přinesla radost a starost. Otočil jí k Polehlové.
"Bude nás to stát lidství."
Doktorka s bázní otevřela dokumenty. Byla to zdravotní karta pětiletého Petra Tomana.
"Nerozumím tomu."
"Tento chlapec byl přijat s poškozením hlavy. Při operaci mu odebrali část mozku, kde byla sraženina. A já ten kousek použil při svých výzkumech. Všiml jsem si zvláštní reakce na pokusy a nakonec jsem z něj dostal dvě dávky léku."
Doktorka nevěřícně sledovala profesora.
"Chápu, že mi nevěříte. Ale máme dva vyléčené pacienty. Jsou separování v místnosti D34."
"To je báječné, máme první vyléčené. Vy jste úžasný," rozzářila se doktorka.
Profesor jí spálil pohledem.
"Vy to nechápete? Budeme muset toho chlapce zabít a udělat z něj lék pro 30 000 lidí."
"Ale zachráníte 30 000 lidí,"
Profesor vyskočil ze židle, chvíli toho zalitoval kvůli ostré bolesti v hlavě, došel k oknu a chvíli tiše sledoval šedé městské okolí. Náměstí kde kdysi chodilo denně mnoho lidí, uprostřed bublávala fontána. Ale teď bylo tiché a prázdné. Vše kvůli nemoci na níž není lék. Vlastně už byl, ale stál příliš mnoho.
"To není možné," šeptala tiše doktorka, prohlížející si složky dvou vyléčených. "Dva roky hledáme lék, snažíme se udržet lidi při životě a teď tohle. Vyléčení během šesti hodin. Neuvěřitelné."
Mluvila tiše a spíše pro sebe. Ale profesora Prudila její slova mrazila. Prudce se otočil a opřel se o stůl, aby byl co nejblíže doktorčina obličeje.
"Copak to nechápete, je to nejstarší lidský morální problém. Mám zabít nevinné dítě, abych zachránil 30 000lidí? Nechápete, že neexistuje řešení?"
Trapné ticho přerušilo zaklepání.
"Dále," zakřičel profesor a otočil se k oknu. Neměl zájem sledovat nově příchozí nadšené obličeje.
Do dveří vrazil asi pětatřicetiletý muž.
"Profesore Prudile, to musíte vidět. Dva pacienti v místnosti D34…," začal muž nadšeně. Ale profesor ho pokynutím ruky zastavil, aniž se otočil od okna.
"Běžte, oba. Musím přemýšlet."
Doktorka Polehlová si s nově příchozím doktorem Faynmanem vyměnila pohled a oba spolu opustili místnost. Profesor opět usedl do křesla a znovu projel simulaci. Ani si nevšimnul, že zmizela jeho oblíbená zdravotní karta Petra Tomana.
***
"Co se dějě, prosím vás co je s mým synem," zajíkala se Magdaléna Tomanová a otáčela se ke všem lidem v bílých pláštích. Až doktorka Polehlová se jí ujala.
"Musíme vašeho syna ještě jednou vyšetřit paní Tomanová. Z rentgenů jsme zjistili možné problémy. Jen se tady posaďte a buďte v klidu."
"Ale proč přišli pro Péťu vojáci, proč ho ihned odvlekly. Bez vysvětlení."
Doktroka paní Tomanovou zlehka vtlačila do křesel na chodbě a posadila se vedle ní.
"Nemáme žádnou možnost jak vás kontaktovat a Petrův život je možná ohrožen," lhala doktorka. "Je to jinak zdravý mladý muž, žádné příznaky nákazy. Musíme o něj pečovat co nejlépe, je to naše budoucnost. Budoucnost lidstva."
Ta slova plná lží a výmyslů paní Tomanovu uklidnila.
"Počkejte tu na výsledky," řekla klidně a vydala se na vyšetřovnu.
"Tak co teď Kláro?" zeptal se doktor Faynman směrem k doktorce Polehlové. Ta se podívala na chlapce na vyšetřovacím stole. Chytla doktora Faynmana za ruku a postrčila ho do rohu, aby je Petr neslyšel. Ale i tak raději mluvili šeptem.
"Musíme dovést profesora."
"Ale vždyť jsi říkala, že nebude souhlasit aby jsme toho kluka…"
Doktor raději větu nedokončil.
"Ale Pavle, tohle je naše šance. Musíme to udělat. Jeho život může zachránit mnoho jiných."
Rozlétli se dveře a v nich profesor Tomáš Prudil.
"Tak tady jste," začal křičet na oba lékaře. "Jak je možné, že mi na příjmu řekli, že jste si sem nechali eskortovat tohoto chlapce," profesorova ruka neomylně cílila na Petra Tomana.
"Vyjádřil jsem se snad jasně."
Oba lékaři se cítili jak malé děti, které mamince vylili lak na nehty na novou bílou halenku.
"Ale profesore, on je šance pro lidstvo…," vyzněla do prázdna Klářina argumentace.
"Slečno," řekl profesor důrazně, "každou hodinu zemře na světě přes deset tisíc lidí. Smrt tohoto chlapce nám pomůže na tři hodiny. A co pak?"
Petr se zavrtěl na vyšetřovacím stole. Moc nerozuměl důsledkům energické konverzace.
"Když už je tady," začal o mnoho klidněji profesor, "uděláme operaci. Odebereme nepatrné množství mozku které toho chlapce nijak neohrozí. I tak to bude na pět až deset dávek. Ty potom budeme zkoumat a najdeme způsob jak je reprodukovat. Jak zachraňovat další bez zbytečného zabíjení."
Oba lékaři přikývli.
"Je to jen mezi námi. Vymyslete si nějaký důvod a udělejte promptně tu operaci," s těmi slovy se profesor vyřítil z vyšetřovny.
Sedm injekčních stříkaček leželo na podnose. Většinu náplně tvořil nedůležitý roztok, v nimž byl rozpuštěn životadárný lék. Sedm stříkaček, sedm životů.
"Tak kolegové, teď přijde ta těžší část," pronesl tajemně profesor. Kolem stál jen doktor Faynman a doktorka Polehlová. Profesorova kancelář byla uzamčena a jen stále hučící chladící zařízení rušilo magickou chvilku.
"Na kom budeme testovat? Kdo si zaslouží být vyléčen?"
Chvilku ticha protrhla doktorka.
"Vím o jedné lékařce, která by si to zasloužila…," narážku na sebe samu doplnila kouzelným úsměvem a natáhla se po injekci.
"Ne doktorko," křikl profesor a chytl jí za ruku.
"Pokud si dobře pamatuji vaši anamnézu, tak máte ještě půl roku než se nemoc projeví. A pak další dva až tři měsíce posledního stádia. Nemůžeme se takto upřednostňovat. Máme ještě čas najít řešení…. Nevezmu si lék, dokud nebude jasné, že se uzdraví všichni ostatní lidé."
"Ale profesore, nebuďte směšný. Nakazilo se 96 procent populace. 30 procent je v poslední fázi nemoci, není možné všechny vyléčit."
"A co chcete udělat? Nasekat toho chlapce na kousky, udělat z něj lék a vybrat vyvolené které vyléčíme? Jak určíte kdo je důležitý, koho bude společnost potřebovat?"
"Určitě bude potřebovat lékaře," prohodila podrážděně Klára a opět se natáhla po injekci. Profesor jí vzal celý tác před nosem.
"No tak doktore, už mě to přestává bavit," vložil se opět do diskuse doktor Faynman. Vstal a přešel těsně k doktorovi.
"Taky chci žít, pokud vy ne, tak dobrá. Ale nám dejte injekce, zasloužíme si je."
"Ne," zazněla rezolutní profesorova odpověď. Přitiskl cenný materiál na hruď.
Pavel ho chytl za svetr a zvedl z křesla.
"Nenuťte mě vám ublížit," řekl Pavel smírně a odstoupil do profesora k oknu.
"Nedám vám to, vy, vy…," nenašel dost správných slov. Popadl hrnek od kávy na stole a mrštil jím po Pavlovi. Ten uskočil a hrnek rozbil obrovské skleněné okno. To se s řinčením vysypalo.
"Jak chcete," zahučel Pavel a přiskočil k profesorovi. Ten upustil injekce a začal se s ním strkat. Posunuli se kousek, Pavel zakopl a Tomáš mu pomohl z okna. Jeho kancelář byla v pátém patře. Vyjevený křik, doprovázející Pavlův pád netrval dlouho. Pak přišel tupý náraz a ticho.
Klára seděla jak opařená, profesor jí sežehnul pohledem. Ona vyskočila jak čertík na pérku. Přeskočila stůl a zmocnila se jedné dávky léku. To už za ní běžel Tomáš.
"Ne, to ti nedovolím…"
Doběhl jí téměř až u dveří. Odhodil jí zpět do místnosti a vyndal klíč. Klára při hrubém odstrčení padla na pracovní desku a převrhla hořící lihový kahan. Ten spadl, rozbil se a po zemi začal plápolat ohýnek. Nevšímala si ho, vzala injekci a dychtivě hledala žílu. Profesor jí chytil, nemohl jí něco takového dovolit.
Z venku se začalo ozývat bušení na dveře.
"Co se tam děje?"
Profesor s doktorkou dále bojovali. Když už ji téměř zpracoval, vzala injekci a zabodla jí profesorovi do ruky. Bodla tak energicky, že se jehla zastavila až o kost.
Tomáš uskočil, zakopl a upadl. Toho využila Klára. Popadla židli a v záchvatu zuřivosti několikrát praštila profesora. Když se uklidnila a poklekla k němu, už nedýchal.
Našla jinou dávku léku, zkušeně párkrát zapumpovala rukou až vyběhla žíla. Pocítila obrovský pocit úlevy když se tekutina z injekce vlila do jejího krevního oběhu. Jak opadl stres a snížila se hladina adrenalinu v krvi začala reálně vnímat okolí. Výzkumná část kanceláře byla v plamenech. Z hořících umělohmotných krytů ledniček a mrazáků stoupal jedovatý dým. Dveře halil hustý kouř a oheň.
Zmateně přešla k oknu. Pohled dolů byl otřesný. Tělo doktora Faynmana obklopovali tři lidé. Ale jejich zájem upoutal dým z okna. Vrátila se zpět a ze ztuhlé profesorovy ruky vyprostila klíč. Zvedla se, ale začalo se jí mnohem hůře dýchat.
Dveře, jediná záchrana. Skrz dým, pokud možno co nejdále od ohně, přecházela ke dveřím.
"Vydržte, vyrazíme je. Vydržte…," ozývalo se zpoza nich. Klára padla na kolena a pokračovala v cestě. Nemohla se nadýchnout. Padla na zem, ještě natáhla ruku s klíčem dopředu ve snaze přiblížit se dveřím. Ale k nim to bylo ještě dva metry.
Zaznělo mnoho tupých ran, než kvalitní dřevěné dveře povolily. Vzniklý průvan podpořil oheň uvnitř. Než ho personál nemocnice zvládl, lehla celá kancelář popelem. Kartotéka, notebook, složky pacientů, všechno. V místnosti zbyla dvě mrtvá těla a jediná použitelná injekční stříkačka s neznámým obsahem.