Má zpověď

Píše se polovina třetího tisíciletí po Kristu. Mor, aids nebo i ebola již nepředstavují pro lidi žádné nebezpečí. Není nemoci, na kterou bychom nedokázali nalézt lék.

A přeci. Přeci lidé trpí a umírají. Příroda se rozhodla provést čistku na tom odporném druhu jakým jsme my, příslušníci homo sapiens sapiens. Vyvolala v nás ničivé reakce na vše, co je kolem nás. Postihlo nás něco, čemu jsme nedokázali zabránit již dlouhá léta před tím a teď to nabralo hrozivých rozměrů.

Alergie.

Alergie na samotnou přírodu.

Již dříve hojně rozšířené alergie, například na pyly, trávu, srst nebo peří se neuvěřitelně rychlou mutací a vývojem nejenže staly naprosto imunními vůči jakékoli léčbě, ale proměnily se v zabijáky. Již několik desítek let před mým narozením byl už každý člověk bez vyjímek alergický. Povětšinou na vše. Jen někteří měli to štěstí, že trpěli jen pár, nejméně však čtyřmi, druhy.

Naše matka země se nás snažila zahubit. Když nepomohly děsivé epidemie, snažila se nás otrávit sama sebou. A tak se stalo, že jsme nemohli vystát dřevo, kámen, hlínu, nadměrné slunce, trávu v jakémkoli stavu a vlastně všechny rostliny, písek a tak dále.

Jako všemu, snažili jsme se i tomu přizpůsobit. Z našich životů začalo postupně a nenápadně mizet vše pro nás nežádoucí.

Svět přišel o mnoho zvířat, na které se zprvu pořádaly rozohněné lovy, jež byly později jako životně nutná regulace povoleny, což v průběhu let znamenalo vymizení veškeré fauny, vyjma hmyzu, některých podmořských živočichů a několika geneticky upravených druhů, speciálně chovaných pro maso.

Z měst a vesnic nejdříve zmizela veškerá zeleň, stejně jako později louky, lesy a pole z ostatní krajiny. Něco málo pralesa bylo z důvodu tvoření kyslíku ponecháno v Americe, ale ani to nebylo na dlouho.

Nastal úpadek lidstva. Přišel čas návratu starých zabijáků. Hladomor a jiné nemoci způsobené příliš rychle a agresivně postupujícími alergiemi na mýdla, saponáty a většinu potravy, měly za následek radikální snížení populace. V nastalém chaosu se nedaly vyrábět léky, jejichž suroviny se převážně zakládaly na přírodní bázi.

Ke slovu přišla věda. Konkrétně chemie. Vznikaly obrovské "farmy", komplexy chemických laboratoří a továren.

Náhražky však byly brzy nedostačující. Vědci vše museli vytvořit tak, aby se to ve svém jádru nepodobalo alergiím vzbuzujícím originálům. Úkol vskutku nadlidský. Hráli jsme si na bohy-stvořitele. Už to samo o sobě nám mělo být varováním, ale nadutost, lidem vlastní už odpradávna, nás vede k pocitu, že celý svět se točí kolem nás, že je tu jen pro naše potřeby a když svou funkci přestane plnit, myslíme, že je naše právo, snad i povinnost si ho modifikovat a přetvořit k obrazu svému, tak aby byl pohodlnější. Ach, jak zdegenerovaní my jako druh jsme. Neznáme své místo a v jeho hledání nepostupujeme právě pokorně. To je další věc, co nám chybí-pokora. Neříkám, že pokorní zdědí svět, jen by ho možná mohli líp pochopit. Nejsem žádný hipík, v naší době už nikdo s přírodou nedělá žádné cavyky, protože i ten nejskalnější ochránce stromečků a květinek se po naleptání kůže a dýchacích cest ubohou rostlinkou chápe autogenu, ale cesta, kterou jsme zvolili mě děsila od samého začátku.

Velkých úspěchů jsme dosáhli zejména co se týče tkanin. Na klasická silonová, nylonová nebo polyesterová vlákna sice dost lidí reagovalo negativně, ale přeci jen byl v tomto oboru větší prostor než například v potravinách. S těmi byly velké problémy, ale i to nakonec podlehlo geniálním lidským mozkům.

Na čem ale ztroskotaly byly stavební materiály. Lidé nesnesli ani náznak cihel, dřeva, kamenu, nebo sádrokartonu. Tu se zrodil nápad, pro lidstvo v mnoha směrech osudný.

Co kov?

Jistě, i na kovy byly alergie, ale vědcům na jedné asijské univerzitě se podařilo vyvinout speciální slitinu, která svými vlastnostmi asi nejvíce připomínala ocel.

A z této slitiny, která byla po svém hlavním objeviteli pojmenována zuclang, se začalo vyrábět a stavět všechno.

Alergení reakce na složky obsažené v hlíně lidi přiměla, aby zuclangem pokryli každý používaný kousek země. Z takových základů pak vyrostla obydlí nejrůznějších tvarů a velikostí. Města se začala podobat zářícím, rozbředlým, kovovým mozkům.

Další drastické opatření vyvolala alergie na slunce a jistý podíl na něm mělo byť zanedbatelné, ale přeci nepříjemné přehřívání zuclangu. Po celé atmosféře byl rozptýlen plyn, který clonil sluneční paprsky a zabraňoval tak ultrafialovému záření pronikat v takové míře na povrch.

Propouštěl sice oxid uhličitý, ale ne v dostatečné míře.

Rychlý rozmach tolik diskutovaného „skleníkového“ efektu způsobil obrovské povodně a zvýšení hladin oceánů, které pohřbilo většinu ostrovů, včetně těch, kde dosud přežívaly zbytky původního biosystému, a velkou část přímořských oblastí všech kontinentů.

Tím se drasticky zmenšila plocha pro nás lidi.

Téměř všechny zbytky pralesů byly vykáceny a země se změnila v modrou planetu posetou lesklými kovovými vředy.

Situace lidstva nebyla růžová, ale postupem času se ustálila a nové generace už nebraly četná omezení jako něco zvláštního a obtěžujícího.

A teď myslím, nastal čas, abych vám představil sebe. Na jménu nezáleží. Teď už vlastně na ničem nezáleží. Říkají….říkali mi profesor. Nejsem vědec, tedy ne podle našich měřítek, kde slovo vědec je synonymem pro chemika bojujícího s alergiemi. Nejsem chemik, jsem přírodovědec. Zvláštní, jak by se mohlo zdát. Lidé si o mě mysleli a vlastně ještě pořád myslí, že jsem blázen. Bojí se mě. Vlastně ani ne tak mě, jako spíš mé práce. Asi bych to měl osvětlit. Nejsem jako někteří z mých kolegů, kteří si říkají přírodovědci-historici. Vykládají o fauně a flóře jen teorii. Já ji provozuji. Bože, jak krásně to zní-provozovat přírodu. Ve svých sklenících pěstuji rajčata, okurky, okrasné květiny a trávu. Neznám nic krásnějšího, než si lehnout na čerstvě posekanou trávu a nasávat tu úžasnou vůni.

Už jste to asi pochopili.

Nejsem alergik. Na nic. Jsem jediný člověk na Zemi, který si může přičichnout k rozkvetlé růži, aniž by zemřel. Jako dítě mě ukazovali na vědeckých sympóziích, jako kdysi sloního muže, nebo siamská dvojčata. Dal bych se brát i jako zrůda. Nejsem prostě normální člověk. Jak tísnivě to zní pro mne, pro muže, který se cítí být tím nejopravdovějším člověkem.

Je mi čtyřicet tři a nemám ženu, nemám děti, vlastně ani přátele. Lidé se ke mě povětšinou přibližují, jako kdyby se báli, že se ode mne nakazí zdravím.

Jeden z mála, se kterým jsem se pravidelně stýkal se jmenoval doktor Malý. Byl to srdečný, přátelský kulatý mužík s holou hlavou a nevyčerpatelnou zásobou lechtivých vtipů.

Jenže ty mu už došly. Spolu s jeho posledním vydechnutím.

Byl jsem u toho když zemřel. Nikdy nezapomenu, jak se mi podíval do očí, nebo tam kde si ve svém stavu myslel, že oči mám a tiše řekl: -Udělej to.-

Teď bych ale měl dokončit celou tu smutnou lidskou historii, která pro mě skončila doktorovou smrtí.

Když už se zdálo, že se lidská rasa dostala z celé té zkázy, přišla rána, která jí měla zničit jednou pro vždy. Objevila se alergie, jež zabíjela jako kdysi ebola. Alergie, před níž nebylo úniku.

Alergie na zuclang.

To, na co zemřel doktor Malý, zabíjelo takovým tempem, že mezi lidmi vznikla příšerná panika. Pár vědců z největší evropské farmy sice představilo lék, ale ten účinky jen zpomaluje a tlumí a je k lidskému organismu velmi agresivní. Dává však lidem čas.

V hlavách vládnoucí třídy se zrodil plán záchrany. Opustit planetu. Najít jinou a tu zkolonizovat. Nutno podotknout, že to nebyl žádný nový nápad. Lidstvo s podobnou myšlenkou koketuje již od pradávna. Soustavně od roku 2169, kdy byl řízen Ústav pro přípravu vesmírných cest, který za tu dobu podnikl cestu na všechny planety naší sluneční soustavy a několik mimo ní. Ví se dokonce o jedné planetě, která má klima velmi podobné jako země někdy koncem třetihor.

Doktor Malý, jehož syn zastává vysoce postavené místo mezi vládnoucí inteligencí, se dozvěděl o chystané kolonizaci a vše mi o tom řekl. Děsilo ho to, co lidé se svou náhradní planetou plánovali. Věděl jsem, že byl vyvinut materiál, který byl prokazatelně alergenovzdorný. Nevím o tom nic bližšího, ale prý se podobá plastu.

Vědci zamýšleli celou novou zemi zbavit fauny a flóry, systematicky, tak aby se vyvarovali chyb, kterých se dopustili zde na zemi.

Hodlal jsem jim v tom zabránit. Měl jsem prostředky. Ne nadarmo jsem ve vládnoucích kruzích vzbuzoval obavy. Mé experimenty se podle nich rovnaly hrátkám s jadernými zbraněmi. Ale já jen pěstoval jablka a lekníny, kruci!

Doktor Malý mě odrazoval. Miloval svého syna a chtěl, aby se zachránil před zkázou, která postihla jeho otce. Jednou však zaslechl něco, co bych nepřál ani svému nepříteli. Něco, co by asi nikdy nechtěl zvědět.

Na návrh jeho syna měli být na zemi ponecháni všichni neplodní, retardovaní a tělesně slabší, aby nezkalili novou rasu. Starší lidé a starci, kteří by se stejně pravděpodobně nedožili přistání měli zůstat též. Ne že by byla kapacita lodí tak malá. Mohli jich postavit kolik chtěli. Oni ale měli v úmyslu založit nové lidstvo. Znělo mi to jako znovuobnovení Třetí říše. Doktor se to až do posledních chvil snažil pochopit. Když se ale dozvěděl, že jeho potomek opouští svého mentálně zaostalého synka, aby ho umístil do táboru odložených dětí, začal pochybovat o lidství. O lidství, na které jsem já zanevřel už dávno a odmítl jsem být jeho součástí. Utvořil jsem si své, které znamenalo být součástí přírody.

Když jsem viděl, jak se lidé perou, podvádí a vraždí jen aby získali propustku do lodí, když jsem sledoval, jak se mění v zuřivé šílené bytosti, bylo mi z nich špatně. Zmocňoval se mě pocit nechuti k těm primitivním kreaturám, jež jsem již jen stěží mohl nazývat lidmi.

Doktor mi dal za pravdu, dal mi požehnání. A přeci. Mohu jim zabránit zničit další planetu, mohu vyhladit to zdegenerované plemeno mrzkých chromajzlů, zamezit tomu, aby se rozlezli po celém vesmíru jako nákaza, jako mor….ale….mám na to právo?

Mám právo ukončit milióny lidských životů?

Toho jsem se bál. Přesně takovýhle úvah. Sedím tu ve své laboratoři, píšu svou zpověď a začínám se zamýšlet sám nad sebou. Mám z toho obavy. Strachuji se, že bych mohl přijít na něco, co jsem o sobě před sebou tajil. A to mi v téhle situaci nepomůže. Teď musím být rozhodný. Vždyť se právě chystám vyhladit celou civilizaci. Pravda. Pro mne to nebude nijak těžký úkon.

Stačí vypustit několik málo galonů sinic do potrubí pitné vody. Ta je chemicky upravována. Vím to, několikrát jsem pomáhal s jejím čištěním. Po drastickém snížení populace slouží jedna hlavní čistička na vodu celé střední části kontinentu. Její budova je jen necelé dva kilometry od mého výzkumného ústavu. Tím sice "zneškodním" jen asi čtvrtinu Evropy(což je hlavní, neboť tu sídlí evropská vláda a všechny její organizační struktury), ale mám i doprovodné varianty - několik tun pylu a prachu z rozdrcené sušené zeminy. Dalo to práci, ale mám je. Vítr fouká celkem silně. Nezdá se to, ale paseku kterou nadělá tolik alergeního pylu a prachu v ovzduší si radši ani nepředstavuji.

To je další věc. Nedovedu si představit, že bych si měl představit tu černou smrt, kterou se chystám rozsévat. Raději si namlouvám, že lidi spasím. Zabráním jim, aby ztratili tu poslední špetku sebeúcty, která jim ještě zbyla. Teď si nesmím připouštět, že je zabíjím, že to dělám já. Jsem posel. Posel přírody. Já jí jen umožním vrátit se tam, kam patří. Vždy to tu bylo a pořád je její. My jsme jen nedovedný pokus. Jako špatně rozmnožená plíseň, která začíná požírat sýr, který měla dochutit. Je načase vymýt baňky a křivule a vrátil světu jeho přirozenou tvář.

Jsem anděl zkázy. Snad proto jsem zdravý. Ani alergie nás nezastavily a tak země stvořila mě. Člověka, který má dost sil vyvraždit svůj druh.

Až vyhyne Evropa, nebudou mít v ostatních zemích dostatek zpomalovacího léku, který se vyrábí jen tady, a i kdyby chtěli odletět, nestihnou to. Má moc srazí i je.

A já? Já se pak budu nenávidět. Budu mít výčitky a možná, možná že potom ukončím svůj život. Ale to už nic nezmění na tom, že úkol bude splněn. Na mě a mých citech nezáleží. Jsem jen pěšák, kterému se do ruky dostala mocná zbraň. A já ji neodhodím.

Mám vše připraveno. Už několik dní. Stále jsem si nebyl jist, ale poslední slova doktora Malého mě utvrdila v tom, že nejsem jen vyšinutý, nenávistný vědec, jak mě ti nahoře titulovali před okolním světem. On to cítil stejně. Poznal mou pravdu.

Laboratoř se pomalu plní kouřem. Normálně nekouřím, ale….no, vlastně ani nejsem nervózní. Trochu mě to děsí. Chystám se zůstat posledním živým člověkem. Asi ne na dlouho. I když se s lidmi příliš nestýkám, přeci jen nejsem poustevník. Třeba paní Pastíková mi bude chybět. Občas mi tu pomáhá s úklidem. Milá paní.

V zásuvce psacího stolu mám zbraň. Žádný moderní výdobytek laserové technologie. Je to stará historická pistole ráže 9mm.

Ještě nějaký čas tam bude.

I když padne Evropa, bude chvíli trvat, než si budu jist, že zuclang zabije lidi na ostatních kontinentech.

Možná pak do vzduchu rozptýlím semena. Třeba padnou na nějakou úrodnou půdu, která ještě existuje jako vynořující se zbytky dříve zatopených ostrovů.

Třeba.

Pak zatavím tento text do fólie a pohřbím ho ve svém skleníku.

Nedoufám ani, že ho za pár miliónů let najde nějaká inteligentní bytost podobná člověku, která se vyvine po nás a já jí tímto odradím od stejné cesty. Vlastně ve skrytu duše doufám, že se tu už nic podobného nám nevyskytne. Ale kdyby přeci jen ano, snad pochopí, co jsem udělal a snad pochopí, co mě k tomu vedlo.

Potřebuji se někomu svěřit. Třeba jen papíru. Musím si uspořádat myšlenky. Sleduji poslední proužky dýmu z udušené cigarety, jak líně stoupají z popelníku vzhůru a zvolna mizí. Už nesmím déle otálet. Ještě bych nakonec nenašel odvahu.

Před sebou mám plán vodovodního potrubí. Červeně z něj svítí bod, ve kterém za okamžik zmizí bilióny mikroskopických částeček, které se stanou osudnými pro rasu živočichů, která zapřela to, z čeho vzešla a to ji zahubilo.

Nechci se omlouvat. Necítím vinu, cítím jen, že je to nutné…….

Hodnocení