Magnetolet

1. kapitola: Baroqw Seizeen

Baroqw Seizeen byl ředitelem společnosti pro vývoj závodních Magnetoletů. Díky němu se závodníci magnetoletů nestávají pracháči, kteří mají zrovna pár milionů v kapse a nevědí, co s nimi. Snaží se přispět k nové éře v závodění. Za deset let úmorné dřiny se konečně povedlo udělat závod normálních civilních magnetoletů, které na sobě měly připevněnou nějakou tu trysku. Po dalších dvou letech vymyslel svůj vlastní magnetolet, který by podle výpočtů neměl stát více než dva miliony pět set čtyřicet tisíc (tolik stojí civilní magnetolet). Prototyp chtěl udělat u svého bratra Rogera, který od rána do večera nedělá nic jiného, než opravuje a studuje magnetolety. Magnetolet, který vyrobili, byl tak originální tvarem, a aerodynamika byla taky vymakaná - až do posledního detailu, že Vám z toho jeho krásného tvaru mnoho nepopíšu. Takže si ho budete muset sami představit, ale hlavní rysy Vám zcela rád povím.

Jeho magnetolet měl lichoběžníkový tvar, křídla vpředu byla nejširší, vzadu byly místo křídel velké magnety. Vepředu byl nízký a dozadu se zvyšoval, úplně na hoře měl dvě malé trysky. Řízení bylo jednoduchost sama. Uprostřed byla páka na řízení, potom tam byla ještě jedna páka, která sloužila k nakloňování, a pak ještě čtyři tlačítka, která sloužila k zapínání a vypínání trysek, a nakonec tam byly zabudovány měřič rychlosti, měřič množství paliva do trysek a ukazatel funkčnosti solárních superpanelů.

Baroqew sebou trhl a řekl nervózně: "nejsme sami".

"Jsi si jistý?" zeptal se nevraživě Roger.

"Ty neslyšíš to cupitání?" zašeptal Baroqw.

"Bacha! Je za tebou," vykřikl Roger.

Baroqw se otočil a uviděl dvě malé kamerky, jak na něj civí. Už se ta robotická potvůrka chystala k náletu na Boroqwovi oči, když tu najednou spadl elektrický šroubovák a připíchl té potvoře nohu. Baroqw nemeškal, popadl nejbližší francouzák a mrštil ho po té potvůrce (francouzák se používá i v budoucnosti, neboť nikoho nenapadlo ho nahradit něčím, co jednoduše utáhne a odšroubuje úplně všechno). Nestalo se vůbec nic. Francouzák sjel neškodně po ní, když tu odněkud ze zadu někdo vystřelil z laseru, který ji rozdělal na malé kousíčky. Byl to Roger, vedle kterého už takové potvůrky leželi dvě. Baroqw si oddechnul a pomalu se začal přibližovat k Rogerovi. Jenom na chvíli polevil v ostražitosti a hned se na něj sesypaly dvě další potvůrky. Než Roger stačil vystřelit, měl Boroqw na zádech dva dlouhé šrámy, zařval bolestí a začal ty divné věci setřepávat, a přitom vrtění se mu podařilo udeřit jednu s nich do kamerek. A o tu druhou se postaral Roger.

"Rychle zapni poplašný systém! To je to tlačítko vedle tebe," zakřičel Roger. Baroqw se otočil a vší silou bouchnul do malého tlačítka, které se nacházelo vedle něj vpravo.

Všude to začalo houkat. Někde za dveřmi se objevil kouř, celou garáží se linul zápach spálené umělé hmoty. Baroqw se rozběhl ke dveřím, uviděl dva stropní lasery, jak tam taví tři další potvůrky. Vtom Baroqw uslyšel houkačku. Oba si hlasitě oddechli a pustili se klusem ke dveřím. Roger ještě spálil dvě robotické potvůrky, komentoval to: "Kolik jich tady ještě bude?"

Konečně doběhli ke dveřím, kde už se chystal policejní zásah. Roger vyšel ven a začal se domlouvat s jejich velitelem, pak přišel ke Borouqwowi a řekl tiše:

"Žádná se nedostane ven, mají obklíčený celý pozemek"

Baroqw však náhle vykřikl: "Plány! Můžou mít ofocený plány."

"Vždyť jsem ti říkal, že žádná neunikne," řekl naštvaně Roger.

2. kapitola: Podivný rozhovor

Toby Seizeen ležel v masážním křesle a chrápal tak, že to bylo slyšet až do vedlejšího bytu. Ale v tom zazvonil holotelefon. Toby sebou nejdříve trhl, pak (z dlouholeté praxe) zmáčkl tlačítko budíku. Ale jakmile do vyzváněcího tónu holotelefonu začal zvonit ještě budík, nezbylo Tobymu nic jiného, než vstát a vyřídit si to s oběmi věcmi už probuzený. Nejdříve vypnul budík a potom se pomalým krokem pustil ke stále vyzvánějícímu holotelefonu.

Na hologramním zařízení se k jeho podivu objevila vyzáblá postavička jeho otce. Jeho otec měl šedé, někdy místy nahnědlé vlasy, neměl skoro žádný krk, ale na kráse mu přidával hezky upravený knír. Na bradě a tvářích byl hladce oholený.

"Ahoj tatí, co chceš?" zeptal se rozespale Toby.

Jeho otec si odkašlal a řekl: "No, zítra máš svoje dva a dvacáté narozeniny, a tak mě napadlo, že by se mohla oslava konat u mě."

"A proč?" řekl Toby a obrátil oči v sloup!

"Máš malý byt, sotva tam pozveš pár svých kamarádíčků, a já mám vilu, tam pozveme kompletně celou naší rodinu! A pohoštění nech také na mně."

"No dobrá, budu tam!" řekl Toby a vypnul holotelefon.

Toby využil svého časného vstávání ke snídani ve šmaknhaitu, oblékl si dlouhý kabát a vyšel ven. Zvolil nepoužívanou cestu, která vedla přes nejnebezpečnější čtvrť, co vůbec je v Moplolu. Tato čtvrť je nebezpečná kvůli častým lupičským přepadením.

Toby uslyšel podezřelý zvuk, ale zůstal klidný a dělal jako by nic. Takže ho nepřekvapilo, když na něj vyskočil jakýsi bandita s plechovkou na hlavě.

"Dej sem prachy!" ozvalo se z plechovky hlasem.

"Cože chceš?" zeptal se výsměšně Toby.

"Nedělej blbosti nebo tě odprásknu!" řekl výhružně zloděj.

"Vážně?" řekl škodolibě Toby.

"Přestaň kecat a dej sem prachy!"

Toby jakoby sahal po peněžence, ale místo toho se skrčil a prudkým seknutím udeřil svého protivníka do lokte. Bandita zařval bolestí a zoufalá střela z jeho laserové pistole o dva metry minula cíl, a neškodně dopadla na zeď. Toby mu ještě uštědřil kopanec mezi žebra a vyděšený bandita padl na lopatky. Toby vytáhl laserovou pistoli a zamířil.

"Sundej tu plechovku!" řekl ledově. Zloděj váhavě sundal svou groteskní helmu, vynořila se hustá spleť vlnitých vlasů. Toby najednou pocítil, že tenhle, ne-li šestnáctiletý hoch není ještě úplně ztracený. Jeho oči měly upřímný pohled, a Toby věděl, že by mu měl pomoct.

"Pojď, vstaň." řekl vyrovnaným příjemným hlasem.

"Cože? Vy mě neudáte, vy mne nezastřelíte?" řekl udivený zloděj.

"Věřím, že máš ještě šanci se dostat mezi slušné lidi. Mám kamaráda, který trochu podniká. Za tím bys tam mohl dělat opraváře. Jestli se osvědčíš, dostaneš povýšení.

"Každý jiný by mě buď bez milosti zastřelil nebo udal na policii. Vy jste to neudělal. Proč?"

"Sám nevím. Teď už pojď, nechci přijít pozdě do šmaknhaitu. V deset jim konči snídaně.

"Dáš si se mnou?" řekl a usmál se.

"Jasně, pane!" odpověděl zloděj.

"Hele, to "pane" se nehodí, říkej mi jednoduše Toby. A jak se jmenuješ ty?"

"Mně říkají Blace."

****

Šmaknhait je většinou hodně drahý, dalo by se říct předražený. Bývá většinou u megamarketů a gigamarketů, a to proto, že tam běhají lidé, kteří mají kapsy plné peněz! Ve šmaknhaitu většinou bývá jídlo tučné a nezdravé, takže tam mají pořád velký nával lidí!

Toby se rozhlédl po nějakém volném stolku. Konečně jej zahlédl, usedl a v holografickém menu si vybral Maianatánsského plže a svému společníkovi vybral Polisonesské želé neboť usoudil, že chlapec tuto výbornou vesmírnou specialitu nikdy neokusil. Blace jídlo hltal a mlaskal přitom, že se všichni lidé koukali na jejich stůl.

"Blaci, nemlaskej, jez se zavřenou pusou. A taky bys měl jíst pomalu, protože by ti mohlo zaskočit," vysvětloval Toby.

"To je zlodějna! Tak drahé fifle jsem nikde neviděl," ozvalo se od vedlejšího stolu. Toby se tam podíval, a spatřil svého kamaráda! Joe Slakoně.

"Nechceš si přisednout?" řekl vesele Toby.

Joe kývl hlavou a tiše si přisedl k Tobymu.

"Kdo to je?" zeptal se ze zájmem Joe.

"No, on mě přepadl," Toby se bujaře zasmál a pokračoval dál. "Tak jsem mu předvedl malou ukázku s kun-fu. A on mi slíbil, že se dá na poctivou práci, takže jsem mu zamluvil pracovní místo u Jacka."

"Co tvoje narozeniny?" nahodil Joe.

"Budou u mého táty."

"Mám to vyřídit ostatním?"

"Kdybys byl tak hodný."

"Jasně, dáš mi adresu, kde tvůj táta bydlí?"

"Dobře, dej sem zápisník, zapíšu ti to tam," řekl Toby.

"Tady je." Toby šmahem napsal adresu a podal elektronický zápisník Joevi. Dojedl, a s obdivem pozoroval, jak Blace jí pomalu a nemlaská. Nakonec dojedl i on.

"Tak čau, ještě musím Blace doprovodit k Jackovi," řekl Toby a s rukou na Blaceově rameni odešel ven.

3. kapitola: Tobyho narozeniny

Toby zastavil před vilou svého otce a pomalu se soukal z magnetoletu. Zazvonil. Nikdo se neozýval. Zkusil kliku, bylo otevřeno. Pomalým krokem vešel do prostorné haly. Ano, znal ji, strávil tady spoustu hezkých chvil. Když procházel tímto domem, hrnuly se na něj vzpomínky, krásné i nehezké, někdy i groteskní. Také si vzpomínal na tajnou místnost, kterou s kamarády objevil.

Když vstoupil do obývacího pokoje, v místnosti byla tma a ticho. Toby se tam necítil moc dobře! Vtom někdo zavolal: "Hodně štěstí k tvým narozeninám, Toby". Rozsvítilo se malé světlo na stropě, a Toby mohl vidět celou svoji rodinu. Byl tam i Joe a další kamarádi, ale hlavně to, co nečekal. Mezi nimi byl Blace! Na chvíli se zarazil…, a potom si vzpomněl, že otec je vždycky smutný, když mu nevyjde překvapení. A tak mu nezbylo nic jiného, než říct: "Uf, to jsem vůbec nečekal, takové krásné překvapení! Sám bych to nevymyslel lépe. Tatí, to se ti povedlo," řekl a potichu si oddechnul. "Díky, Toby. Tak pojďte dát Tobymu dárky," řekl otec.

Nejdříve přišel Joe. Pak následovali kamarádi, a pak celá jeho rodina. Úplně nakonec přišel na řadu otec. "Bohužel si myslím, že můj dárek si nerozbalíš, protože na tebe čeká dole v garáži," řekl a šibalsky se usmál.

"Nevadí, tak se na něj aspoň podíváme," řekl Toby a pustil se dolů po schodech, hned za ním šli ostatní.

"Roberte, jak mi vysvětlíš tu garáž? Bydlím tady dva a dvacet let a o žádné garáži nevím," soptila matka.

Otec se usmál a řekl: "Mám špatné zkušenosti".

"To kvůli Tobymu?" zeptala se.

"Ano, kvůli Tobymu," odpověděl chladným hlasem.

V garáži byla tma, když otec rozsvítil, objevil se před nimi závodní magnetolet. Všichni koukali jako zkamenělí, a Toby ze všech nejvíce. Měl na jazyku spoustu otázek, ale nakonec se zmohl pouze na: "Tatí, já nemám slov, to je prostě úžasný." Přišel blíž a jezdil rukou po nově nalakovaném magnetoletu. Už se viděl, jak vyhrává jeden závod za druhým. Už se viděl v jeho kabině, jak ho řídí a ovládá.

Takhle tam stál s ostatními ještě deset minut. Býval by tam stál déle, ale jeho otec řekl: "Toby, nechceš si rozkrojit dort?"

"Jo, tak jdeme," odpověděl Toby a pustil se po schodech na horu, přičemž ani na chvíli nespustil oči s magnetoletu.

V obývacím pokoji otec chvíli něco dělal s ovládacím panelem, který byl hned vedle dveří, a hned nato se vysunul velký stůl a židle, přesně pro každého jedna. Potom rázně zmáčkl modrý knoflík. Ze dveří vyjel robot, který nesl čtyři tácy, na jednom byla velká mísa bramborového salátu a domácí (vůbec ne tučný) Maianatánsský plž, na druhém byl asi půl metru široký čokoládový dort, na třetím byly různé zákusky a na čtvrtém byla vesmírná specialita - Polisonesské želé. Bylo tam tolik dobrot, že oči přecházely. Konečně, robot položil tácy a pospíchal pro skleničky a láhev šampaňského. Když přinesl i to, vzdálil se, ale Robert řekl: "Pojď si s námi dát skleničku oleje". Robot se vrhl k ledničce a vytáhl nejlepší robo-olej. Nalil si do skleničky, asi tak do tří čtvrtin. A už si to šinul ke stolu se slovy: "Nevím jak bych se Vám odvděčil, pane, tohle Vám nikdy nezapomenu!"

Robert si odkašlal a řekl: "Slavnostně připíjím Tobymu k jeho narozeninám."

Potom začaly cinkat skleničky a nakonec se všichni napili a pustili se do jídla. No, co bych vykládal, prostě to byly narozeniny, jak se patří!

****

Všichni hosté odešli a v domě zůstali jenom jeho rodiče. Toby si pořád kladl spoustu otázek a tak se nakonec odhodlal: "Tatí, myslím, že je tady několik otázek, které bys mi mohl zodpovědět!"

"Ano, Toby, proberme to v mé pracovně, budeme tam mít soukromí."

Pracovna byla velká, asi třicet pět metrů čtverečních, měla tvar kruhu. Uprostřed byl počítač a okolo digitální knihovna. Robert usedl do masážního křesla a nastavil si jemnou masáž krku. Toby také dosedl a nastavil si masáž zad. Robert se usmál a řekl: "Tak, teď se můžeš ptát".

"Dobrá, jak jsi prosím tě přišel k tomu závodnímu magnetoletu?"

"Toby, musím ti asi povědět jeden smutný příběh, nazval bych ho: Dvojí identita.

Dvojí identita

Tvůj děda strávil hodiny a hodiny ve své pracovně, aby vymyslel magnetolet, který by si mohl koupit skoro každý. Prototyp udělal u svého bratra, toho myslím znáš. Jmenoval se Roger. Když ten magetolet sestrojili, zjistili, že je celou dobu někdo sledoval. Byl to jistý druh androidů určených speciálně ke špionáži. Skoro všechny je zlikvidovali, ale přesto jeden unikl, schoval se do zdi. Tenhle druh androidů je zatraceně mazaný.

Tvůj děd měl oprávněně obavy o plány na ten magnetolet. Jen, co opustili budovu, vrhl se android po plánech. Úplně celé je ofotil, potom se zase vrátil do zdi, otvor zakryl speciální hmotou, která napodobila zeď. Není divu, že potom v tom spěchu nikoho nenašli! Tam si zřejmě v pohodě vytáhl anténu, a vyslal plány.

Když tvůj děd chtěl patentovat svůj magnetolet, Roger dostal jakési tušení a tak zůstal radši před budovou. Rogerovo tušení se naplnilo. Někdo už jeho řešení magnetoletu patentoval. Ptal se kdo? Ale oni mu to nechtěli sdělit. Dokonce zavolali policii, která dala tvému dědovi dva roky za pokus o patentování cizího vynálezu.

Když to zjistil Roger, utíkal do svého domu prohledal skoro všechno, ale pořád nemohl najít nějakou stopu po tom androidovi. Nakonec to vzdal a pustil si televizi. Dávali film, kde zloději svůj poklad ukrývali do zdi, a policie nemohla najít důkazy. Vtom se Rogerovi rozsvítilo. Zdi!!! Tam se mohl zavrtat! Tak prohledal všechny zdi. Klepal na ně dřevěnou tyčkou. Nakonec to našel. Bylo to místo, kde se rána ozývala dutě, vzal elektrický šroubovák a prudce ho tam zasekl a zase vyndal, takhle pokračoval až byl na zdi vysekaný kruh. Nakonec bodl do prostřed kruhu a prudce zatáhl k sobě. Objevila se dutina, celkem prostorná, která pokračovala až k větrací šachtě. Tak tudy se dostal ven! Dlouho nevěděl jak dál, pak dostal nápad. Naboural se do záznamů úřadu patentování, a zjistil, že ten, kdo si to dal patentovat, se jmenoval Sandrien Mikaelo.

Po dvou letech se vrátil Baroqw domů. Den poté pozval Rogera k sobě. Roger vyprávěl, co zjistil, a Baroqw jenom přikyvoval. Potom Baroqw zase vyprávěl, že ve vězení dostal nápad jak udělat nový magnetolet, který by předčil všechny jiné. Také říkal, že součástky by měly stát zhruba dva miliony euro. Tentokrát to provedli tajně v garáži, kde si ho mohl vidět už hotový.

Ke svým osmnáctinám jsem také dostal magnetolet, jako ty k dvacátým druhým. Teď si asi kladeš otázku, proč jsi ho ty dostal až k dva a dvacátým narozeninám a ne k osmnáctým? Odpověď je taková: otce se mi podařilo přesvědčit, že když budu závodit pod jiným jménem, nikdo nic nepozná. Mé druhé jméno bylo Carty Patera. S tím magnetoletem jsem vyhrál skoro každý závod. Na jednom závodě jsem spatřil tvou matku. Byla na závodech po prvé a zřejmě se do mne zakoukala. Pak jsem jí každý závod viděl, jak nám fandí a hází po mě očkem. Dva měsíce po tom jsme se vzali. Ale náhradní pilot mi záviděl slávu a šel oznámit na policii, že Carty Patera není mé pravé jméno, a že mi není ještě dva a dvacet let. Magnetolet se mi podařilo ukrýt do té garáže, o které nevěděla ani tvá maminka. Bylo to prostě strašné, ten týden byl nejhorší v mém životě. Pět dní před tím, než byl můj pseudonym prozrazen, mi totiž zemřel otec. Asi tě bude zajímat to, že ten, kdo mě prozradil, byl syn Sandriena Mikaela, jmenoval se Denis Mikaelo. A ten Sandrien ještě žije, za ten patent si koupil operaci asi za dvacet milionů euro, má prodloužený život o šedesát let.

konec

Můj trenér z tebe udělá nejlepšího závodníka v galaxii. Ale nemysli si, že to bude hračka. Nejdřív nastoupíš jako amatér, ale pak se musíš udržet i u profesionálů. Musíš denně cvičit, musíš se učit manévrovat. Všechno záleží na tvé vůli. Ale nakonec všechny prohry zakryjí četná vítězství!"

"Já věřím, že má vůle je silná. Kde ten muž bydlí?" řekl rozhodně Toby.

"Dobrá. Ten, o kom mluvím, se jmenuje Lars Stone a bydlí mimo město - ve vesnici Sammer Gold.

4. kapitola: Výuka aneb těžké začátky závodníka v magnetoletu

Toby si užíval krajiny dosud nezničené civilizací, tu projel kolem nějakého jezírka, tu kolem nějaké podivné skály. Byl to pro něj zcela nový zážitek. Zatím žil pouze ve městě, teď se před ním prostírala jen širá krajina. Po dvou hodinách jízdy uviděl Wilige Gold. Profičel vesnicí a zastavil se u domu, který mu popsal Robert. Zaklepal, neboť se zdálo, že všechny domy ve vesnici jsou technicky zaostalé, protože nemají zvonek. Dveře se pootevřely a dvě ostražité oči vykoukly ven. Jakmile spatřily Tobyho, dveře se otevřely dokořán a vystoupil sotva třiadvacetiletý mladík: "Seizeen mladší předpokládám?"

"Ano, Toby Seizeen se jmenuji. A jak se jmenujete Vy?"

"Já se jmenuji David Stone - syn Larse Stona. Nechceš jít dál? Můj otec tě očekává" Toby kývl na souhlas a následoval Davida. Místnost byla větší než se z venku zdálo, protože přímo za vchodem bylo asi pět schodů, což místnost zvyšovalo asi o metr. Z jeho myšlenek ho vyrušil Fars hlas: "Ahoj, Toby. Robert mě už informoval, že přijedeš," řekl příjemně.

"No, to se na něj hodí, včasný jako vždy," šprýmoval Toby.

"Kdy chceš začít s výcvikem?" nahodil ledabyle.

"Třeba hned!" řekl nedočkavě Toby.

"Počkej, počkej! Nechci tě zklamat, ale když jsem Davidovi půjčil jeden ze svých tréninkových magnetoletů, vrátil mi ho v hrozném stavu. Z toho vyplývá, že tě nejdřív zacvičím na simulátoru!

"Cože? Vy tady máte simulátor?"

"Jasně, pojď si ho vyzkoušet je fakt bombastický!" odpověděl nadšeně David.

"To si piš, že si ho chci vyzkoušet," odpověděl Toby, a následoval Davida do malé místnůstky. "Davide, řekni mi, jaké má výsledky?" volal za nimi Lars a usedl do velkého masážního křesla.

V místnosti se nacházel simulátor z nejnovější řady pro dva závodníky, který zabíral skoro celou místnost.

"Tak jdeme na to!" řekl nadšeně David a usedl do sedadla, které se nacházelo blíže ke stěně.

A Toby usedl vedle něj a opakoval: "Tak jdeme na to!" David si vysunul klávesnici a zapnul přístroj.

"Jakou chceš obtížnost?" tázal se David.

"Pro začátek můžeme dát střední," odpověděl Toby a kývl hlavou. Celý simulátor vypadal jako doopravdový magnetolet, do kterého mohl usednout. Když ho David zapnul, okna se zatemnila a začalo se promítat závodiště. Toby se podíval na display pod řídící deskou a zjistil, že musí překonat deset soupeřů. Z dobře ukrytých reproduktorů se ozvalo: "Připravit ke startu! Pozor! Teď!" Prudce trhl pákou do předu a vystřelil jako blesk dopředu, získal chvíli času na dobití turba. Letmo pohlédl na display, kde se nyní zobrazovala mapa závodiště, podle které se nacházel pět set metrů od přeskoku propasti.

David okolo něho profrčel s naplno puštěným turbem. A Tobymu došlo, že propast bude větší, a že bude muset použít maximální výkon. Chvilku hledal ovládání solárních superpanelů. Konečně ho našel a pustil je na plný výkon, dobil baterie do záložního elektromagnetu. Zase výkon superpanelů snížil aby se mu nestalo, že vybouchne uprostřed trati kvůli jejich přetížení. S rukou na ovládání záložního elektromagnetu zapnul turbo a magnetolet vystřelil obrovskou rychlostí dopředu. Těsně před propastí zapnul záložní elektromagnet takže vystřelil vysoko do vzduchu, kde vypnul standardní pohon a zapnul všechny trysky na plno. Přeletěl propast a ještě se dostal před všechny soupeře.

Koukl na mapu a vytřeštil oči, protože sto metrů před ním byla prudká zatáčka. Vypnul pohon a zapnul brzdné trysky. Toby, který dosud létal pouze v civilním magnetoletu a v nejhorším simulátoru, co vůbec je, který vlastní jeho kamarád Joe Slakoň, nemohl očekávat, že se magnetolet okamžitě začne pohybovat na druhou stranu, protože brzdné trysky v závodním magnetoletu mají silný pohon. Jakmile to Toby zjistil, dal zase všechno na plno, ale stejně ztratil svůj náskok. Téměř všichni soupeři se dostali před něho. Toby se nyní nacházel na osmém místě a záložní nádrže měl vyčerpané. Přídavnou nádrž měl sice ještě plnou, ale tu si podle rady svého otce nechal na finiš, takže možnost, že by se mohl dostat rychle před osm soupeřů, byla vyloučená. Znovu pohlédl na mapu, kde měla trať pokračovat do jakéhosi přírodního tunelu. Toby si už domyslel, že bude muset uhýbat všelijakým jeskynním útvarům.

Byla to tady přírodní jeskyně, jedna z nejobtížnějších překážek. Už jen otvor, kterým se měl do jeskyně dostat, dal proletět pouze s magnetoletem, který by musel být přetočený o devadesát stupňů. Tobymu se jakž takž povedlo udržet magnetolet v náklonu. Uviděl jakýsi skokánek, který byl šikmí, takže ve vzduchu podle odhadu otočil magnetolet o sto osmdesát stupňů a hned za touto překážkou byl tak nízký strop, že pod ním šlo projet jedině s nosnými elektromagnety nastavenými na minimum. Otočil magnetolet vzhůru dnem a počkal, až ho skokánek otočil do pozice dnem dolů. Nemeškal a hned, jak přistál, snížil odpudiví efekt na minimum, tak-tak projel pod nízkým stropem. Dále následovala úzká průrva, která vedla ven z jeskyně, proletěl jí. Před ním se nacházelo pět soupeřů v jedné řadě.

Zapojil přídavní nádrž a všech pět jich předjel. Přídavní nádrž vyčerpal, a proto se až dokonce závodu stav nezměnil. Nakonec se umístili takto: David první, virtuální závodník druhý a Toby třetí.

Okna zase zprůhledněla, Toby otevřel dveře a vyšel ven, kde už na něj čekal David:

"Jsi fakt dobrý!" řekl uznale Toby. David mu pohlédl do očí a zavrtěl hlavou: "Ty jseš dobrej! Nevím jak ses dostal přes ten skokánek? Mě to totiž otočilo hlavou dolů. A to jak jsi přeskočil tu propast! Musím ti říct, že to byla nejvyšší obtížnost. Chtěl jsem si tě vyzkoušet, a ty jsi uspěl, jsi lepší než já, protože já jsem nepřeskočil ani tu propast, když jsem začínal," vyhrkl David. Toby nehnutě stál a zíral na Davida. Nemohl pochopit, jak někdo může být tak upřímný, a dokonce se přiznat, že dal vyšší obtížnost, než požadoval!

"Toby, nechceš se najíst? Můj holotelefon ukazuje, že jsou dvě hodiny odpoledne," vyrušil ho z přemýšlení David.

„Cože? Kolik si říkal, že je hodin?

„Řekl jsem, že jsou dvě hodiny odpoledne."

„To znamená, že jsme jezdili hodinu! Protože, když jsem přijel, byla jedna hodina odpoledne!"

„No, je pravda, že v simulátoru ztrácíš pojem o čase, proto se ti mohlo zdát, že to bylo deset minut nebo třeba hodinu a půl," potvrdil mu David

„Tak se jdeme teda najíst," skončil Toby rozhovor a v duchu si už přestavoval oběd chutný a dobře stravitelný, jak to měl rád.

Vešli do místnosti, kde nedočkavě seděl Lars: "Jak dopadl?" ptal se Davida.

„Řeknu ti to u oběda," odpověděl David a přátelsky na něj mrkl.

„Dobrá. Co si dáte?" řekl s povzdechem Lars.

„Já si dám Mainatánsského plže," řekl Toby a zasněně si představoval hotové jídlo.

„A já si dám, jako tradičně, Corolianského raka s mořskými řasami," odpověděl klidně David.

"Dobrá, náš kuchyňský Druid to za chvilku udělá, Davide, dolij šálky, dáme si čokoládu a všechno mi povíš," řekl Lars a popošel k ovládacímu panelu. Chvíli tam něco programoval a pak se ozvalo souhlasné trylkování kuchyňského Druida. Lars počkal než David naplní šálky a otevřel dveře do jídelny, která se nacházela pod zemí jako většina této stavby a proto museli sejít dalších deset schodů. Uprostřed byl velký vysouvací stůl, přesně takový, jaký měl jeho otec ve své vile. Na každé stěně místnosti se nacházel dlouhý svícen s okrasnou svíčkou nahoře. Vedle schodů se nalézala lenoška z Chorského dřeva, polstrovaná tím nejjemnějším plyšem. Lars pomocí ovládacího panelu vysunul malý stůl hned vedle lenošky a k němu ještě dvě židle. Sám si lehl na lenošku a pokynul Davidovi aby položil tác s čokoládou na stolek. David si sedl na jednu z židlí a Toby obsadil tu druhou.

„Tak povídej. Jak se mu to povedlo?" tázal se nedočkavě Lars.

„Toby byl třetí a já první," David usrkl čokoládu a pokračoval dál: "Měli jsme vysokou obtížnost. Toby přeskočil propast, což se mi jako začátečníkovi nepovedlo, a taky zvládl ten hroznej skokánek, co tě otočí vzhůru nohama," vyhrkl David.

„Myslím, že tvoje shrnutí by mělo stačit. Áaa, máme tu jídlo, tak se do toho pusťte," řekl Lars a pomocí ovládacího panelu vysunul tři židle. Usedli ke stolu a kuchyňský robot jim přinesl jídla. Davidovo jídlo vypadalo takhle: jako podložka byly chutné mořské řasy, na kterých se prostíral osminohý rak obložený bramborami, kdysi by se řeklo udělanými po americky.

Larsovo jídlo vypadalo asi takhle: byla to vajíčka ptáka DoDo, která byla naleznuta na planetě mimo soustavu. Planeta se jmenovala Kloyprus 3.

Vajíčka se nacházela na velkém salátovém listu s majonézou a kyselými okurkami. A ještě obloha skládající se z rajčat okurek a několika druhů salátů.

A Tobyho jídlo vypadalo takhle: na talíři se nacházel tučný Maianatánsský plž, přesně jak to měl rád! Jako obloha byly kyselé okurky, rajče a Mortoňanský salát.

Dojedli a Lars Tobymu oznámil: "Vidím, že ty ani nemusíš cvičit na simulátoru, jsi rozený závodník jako tvůj otec! Zítra si vyzkoušíš, jak se jezdí doopravdy! Doporučil bych ti odpočívat, protože pro nováčka je jezdit v závodním magnetoletu vysoce vyčerpávající!"

„Jasná věc šéfe!" vtipkoval Toby.

„No, jen abys mi potom nezkysnul někde na dráze, ty jeden vtipálku!" zavolal odcházející Lars s úsměvem na tváři.

****

Toby zamžoural do okna, které bylo nad postelí. Sluneční paprsky prozrazovaly už pokročilejší ráno. Tipoval to na devátou hodinu, což nebylo udivující! Toby totiž nikdy neodmítl dobrý alkohol. A včera večer si s Davidem trochu vyhodili z kopýtka.

Protřel si oči a šel se podívat, co dělá David. Pomalu se zvedl z postele a navlékl si župan, který si přivezl s sebou. David se nacházel v jídelně, kde včera obědvali.

Byl už oblečený a připravoval snídani, přičemž se usmíval. Když si všiml, že ho Toby sleduje, tak se zeptal: "Dáš si snídani? Připravil jsem nějaké koblihy a kafe."

„Dám si rád," odpověděl Toby. David nic neříkal a dolil kafe. A už podával Tobymu koblihu a plný termohrnek kafe, sebe obsloužil úplně stejně.

Lars se pomalu sunul ze dveří a taky poprosil Davida o snídani. Poté se otočil k Tobymu: „Toby, takže za čtvrt hodiny jedeme na ten trénink, vyčisti si zuby a tak! Rozuměl jsi mi?" zeptal se vlídně.

„Ano rozuměl," odpověděl Toby.

Toby si vyčistil tedy zuby, umyl si obličej a oblékl se. To mu zabralo přesně čtvrt hodiny. V půl desáté se všichni sešli v garáži, kde bylo pět magnetoletů. Lars každému z nich dal jeden.

David dostal červený s bílými pruhy Lars si vzal zelený a Tobymu dal hnědý.

Vyjeli otevřenými dveřmi a Lars je vedl po silnici, na které bylo tolik kamenů, že připomínala spíše stezku.

Zastavili u opuštěné závodní dráhy. Lars vysedl z magnetoletu a pronesl krátký výrok: „Toby, ty se mnou půjdeš do hlediště a David ti ukáže, jak se ta dráha má jezdit!

„Dobrá, rozumím," odpověděli Toby a David dvojhlasně. David skočil do magnetoletu a vjel do dráhy. Toby následoval Larse do tribuny. Když se usadili, vytáhl Lars Holo-Racer, na holo-projektoru se objevil Davidův magnetolet.

„Davide, připrav se! Tři. Dva. Jedna. Teď!" řekl Lars do vysílačky, a David se rozjel plnou rychlostí. Přejel startovní rovinu a zmizel za první zatáčkou, kde ho mohli sledovat jen v Holo-Raceru. Obratně prokličkoval sérii zatáček a pokračoval dolů, ale prudký sjezd najednou končil, byla tu rovina. Magnetolet nadskočil, ale David ho pomocí srovnávacího elektromagnetu zase přitiskl k zemi. Projel dlouhou zatáčku a byl zase na startovní rovince.

„Toby, teď ty! Viděl jsi, jak tu trasu zajet, takže si myslím, že se na to můžeme vrhnout," pravil Lars. Toby neodpověděl a už si to šinul ke svému hnědému magnetoletu.

Nyní stáli na startu dva: Davidův červenobílý a Tobyho hnědý.

Z panelové vysílačky se ozvalo: Tři. Dva. Jedna. Teď! Toby prudce šlápl na plyn a společně s Davidem vyjeli ze startovní rovinky. Projeli první zatáčku a David začal Tobyho předhánět, potom si všiml, že on před zatáčkou doleva si zajede doprava a těsně před záhybem zahne prudce doleva a zase zajede na pravou stranu.

Při sérii zatáček předehnal Davida, ale na skokánku zapomněl zapnout srovnávací elektromagnet, takže ho David předehnal.

A zase jeli další kolo…

Takhle jezdili pořád až do večera, a za tu dobu se Toby velice zlepšil.

****

Po dvou měsících strávených u Larse se konal amatérský závod, a Toby tam byl zapsán.

Lars ho upozorňoval, že se asi moc dobře neumístí, ale Toby to argumentoval: "Bude to nová zkušenost," a doplnil to svým heslem, které se za dobu pobytu u Larse naučil používat: "Není hlavní zvítězit, ale zúčastnit se!"

5. kapitola: Velký závod

Dráha vypadala dobře upravená, nikde nebyl jediný kamínek. Na trati byl Trackjump neboli skákačka jak tomu říkají závodníci. To znamená podobnou trasu jako jel Toby ve simulátoru před dvěma měsíci. Ale bez přírodních překážek neboť tato trasa byla v Malolopolis vyrobena lidskou rukou.

"Toby je to tvůj první závod proto si neslibuju žádné úžasné výsledky, ale já vím, že ty na to máš!" Povzbuzuje Tobyho Lars.

"Díky, věřím, že tě nezklamu!" Řekl Toby a přešel k magnetoletu, který dostal k dvacátým druhým narozeninám. Jeho otec byl tak nadšený, že Toby pojede svůj první závod, že přivezl tento magnetolet až sem. A Toby tušil, že svého syna bude sledovat z první řady.

Toby lehce přejel po laku magnetoletu, věřil si! Věřil v to, že zvítězí.

Ze zadu k němu přišel David a řekl: "Už je čas, za dvě minuty začne odpočítávání, hodně štěstí"

"Díky!" Odpověděl Toby a naskočil do magnetoletu. Dojel až na dráhu, kde zastavil. Po devadesáti vteřinách se nad celým závodištěm rozléhal zvuk z reproduktoru: "Vítám vás na jubilejním pětistém výročí tohoto závodu. Přeji vám hodně úspěchu a začínám odpočítávání: Tři, Dva, Jedna, Teď."

Toby trhl pákou dopředu a jeho magnetolet se rozjel ze startu.

Proletěl první zatáčkou. Poté dráha pokračovala v rovinu. Podíval se na display a zjistil, že dál bude dráha pokračovat do smyčky. Zařadil nejvyšší rychlost bez turba (300 km/h). Zrychlení ho přimáčklo do sedačky. Vjel do smyčky a bez problémů se dostal na druhou stranu.

Vrátil rychlost zase na normál (200 km/h) a podíval se znovu na display, tentokrát na pořadí: Toby byl zatím šestý z dvaceti.

Přejel očima z pořadí zase na mapu. Zjistil, že ho čeká série zatáček ukončená šikanou. Při průjezdu zatáčkami se mu povedlo předjet jednoho soupeře a při projetí šikany měl dalšího na dohled!

Toby se podíval na mapu: Následovala rovinka ukončená skokánkem za nímž byla doskoková dráha asi sto metrů dlouhá přecházející do zatáčky. Zapnul nejvyšší rychlost tentokrát i s turbem (400 km/h) a jako uragán přejel sto devadesáti metrovou rovinku. Skočil asi tak patnáct metrů nad zem přičemž přeskočil dalšího soupeře takže se nacházel na čtvrtém místě. Dopadl a tak, tak se mu povedlo zabrzdit aby nevypadl při zatáčce z dráhy.

Po zatáčce následovala zase rovinka ukončená smyčkou přecházející ve skokánek. Toby vytáhl z magnetoletu celkem slušnou rychlost. A proto, když byl ve smyčce vzhůru nohama, dohnal dalšího soupeře. Letmo pohlédl na digitální mapu kde zjistil, že ze skokánku musí skočit do vysoko položené trubky (tunelu). Toby tedy skočil a zapnul záložní elektromagnet jako kdysi když v simulátoru přeskakoval propast. Trefil se do trubky a za zatáčkou do prava dohnal dalšího soupeře.

Podíval se na stav energie byla jí skoro už jen polovina. Toby zatnul zuby a přidal energii do pravého elektromagnetu. Jeho magnetolet se začal nasouvat na levou stěnu až se ocitl vzhůru nohama. Obrátil odpuzovací efekt takže se mírně přitahoval ke stropu tunelu. Zrychlil a dostal se před závodníka, který nemohl pochopit jak ho někdo v takhle úzkém tunelu může předjet.

"Juchů!" zaradoval Toby, protože již dosáhl medailové pozice, třetího místa.

Na řadu přišel nejtežší a konečný úsek trati, takzvaný magaskok u kterého nezáleží tolik na kvalitě závodníka jako na síle elektromagnetů jeho magnetoletu! Jde o to, že nad sebou jsou čtyři úseky trati na každém je cíl. Na nejvyšším úseku trati (na čtvrtém) je vzdálenost k cíli nejkratší a na nejnižším (na prvním) je vzdálenost k cíli nejdelší.

Toby jel na plný výkon s rukou na tlačítku pro zapnutí záložní elektromagnetu. Dohnal své soupeře ke kterým měl tak blízko, že byl div, že se nesrazili. Zapnul záložní elektromagnet a ještě mu dodal energii tím, že zapojil náhradní akumulátory. Magnetolet vystřelil do vzduchu a Toby dostal nápad jak dosáhnout čtvrtého úseku! Otočil magnetolet bokem a ještě ho naklonil na stranu. Magnetolet trochu škrtnul o hranu čtvrtého úseku a pak s mírným nadskočením dojel do cíle jako první.

Toby se zaradoval a udělal hodiny. Seskočil na start, který se nacházel hned za megaskokem.

Následovalo kolo šampionů kdy tři nejlepší závodníci za bouřlivého potlesku jedou celou trasu bez předjíždění v takovém pořadí v jakém dojeli do cíle.

Toby převzal od Larse vlajku s logem jejich týmu a pyšně jí držel při jízdě tak aby ji všichni viděli. Projel celé kolo a když došlo na megaskok nemohl si odpustit nějakou parádičku takže zasunul vlajku a přidal rychlost. Najel na skokánek a ve vzduchu udělal salto a dopadl do druhého úseku, diváci poblíž spustil bouřliví potlesk.

Celý šťasten vjel do depa. Lars už na něj čekal a ještě něž vylezl z kokpitu řekl, "tak hochu, to se ti opravdu povedlo, ale byl to risk skákat salto na to neuzpůsobeném skokánku.

"Risk je zisk," řekl Toby s úsměvem na tváři. Vyskočil z kokpitu a pokrčoval s Larsem po boku ke stupňům vítězů

Toby hrdě stál na prvním stupni, na druhém stál už zase ne tak hrdý favorit závodu, jménem Frederic Shees a na třetím stupni stál Fanco Gors, šťastný rozjasněný mladíček pro kterého byl už velký úspěch místo na stupni vítězů.

Nad hlavami jim přeletěly vlajky jejich týmu a hned potom dostal do ruky každý z nich velkou láhev Pell sthocku. Odtrhl natlakované víčko a vystřelil ho kamsi mezi diváky. Z lahve začala téct ona drahocenná tekutina a závodníci ji po sobě začali stříkat.

(Poté přišly na řadu nějaké televizní konference o průběhu závodu. Znáte je, novináře, nedají nikomu ani na pět minut pokoj. Toto raději nebudu popisovat, neboť by čtenář umřel nudou!)

Závěr:

„Toby?“ zeptal se Lars.

„Ano?“

„Mohu dovnitř?“

„Samozřejmě.“ odpověděl ledabyle Toby.

Lars pootevřel dveře, elegantně se protáhl škvírou, kterou vytvořil a pohlédl na čerstvě probuzeného Tobyho. Včerejší závod ho dokonale odrovnal. Ale stálo to za to! Teď je mistrem světa amatérských závodů, a to už něco znamená. Ke štěstí mu už jen chybělo očistit jméno svého děda.

„Tak mě napadlo, jestli se nechceš pokusit dostat pana Mikaela staršího?“ řekl Lars, jako by mu říkal tu nejběžnější věc. Tobyho to poněkud zaskočilo, ten chlap mu snad čte myšlenky?

„Rozhodně bych to chtěl zkusit“ řekl rázně.

„No dobře, pojď za mnou.“

Toby si všiml, že ho vede do garáže, kde se vyjímal nějaký super-rychlý magnetolet.

Sakra kolik těch magnetoletů ten člověk má. Nasedli…..

****

Zastavili u Rogerova domu. Tobymu secvaklo, jdou se podívat na místo činu. Roger je přišel přivítat a dovedl je do garáže.

„Tak do toho!“ povzbuzoval je Roger.

„Vod tý doby, co nám ukradli ten patent, jsem z ničím nehýbal.“

Toby se šel podívat k jednomu roztavenému špionážnímu droidu. V součástkách se nevyznal, takže radši přešel k díře po robotu-zloději. Zkusil se tou dírou protáhnout. Šlo to, ale velice ztěžka musel vyfouknout všechen vzduch a kousek po kousku se protáhnout. Naštěstí se tunel rozšířil a Toby se mohl plazit dál, poněkud pohodlněj.

Nečekal, že něco najde, ale někdo tam nahoře ho měl rád. Našel jednu z kamerek droida-zloděje. Slezl dolů k Rogerovi a Larsovi, kde se pochlubil se svým objevem. Roger si kamerku prohlédnul. V očích mu zablýsklo a připojil ji k holo-počítači. Naneštěstí pro Mikaela kamerka zaznamenala posledních pět minut, včetně ofocování plánů.

„Haurééééééééká!“ zařval bujaře Roger. „Máme to.“ dodal.

****

Na patentovacím úřadě bylo dnes neobvykle mnoho vynálezců toužících po uznání jejich objevu. Toby, Roger a Lars čekali téměř hodinu a půl, než se dostali na řadu.

Konečně je pustili dovnitř, kde na ně čekal veselý úředník s frajerskou bradkou a elegantními licousy.

„Co by jste potřebovali, přátelé?“ promluvil.

„Před dvěma roky se zde pokusil patentovat můj děd Baroqw Seizeen jistý prototyp magnetoletu, zavřeli ho na dva roky za patentování cizího vynálezu plus odpor při zatýkání a poranění strážníka.

Máme nové důkazy, které svědčí o tom, že to byl nápad mého dědy.“ řekl Toby a podal úředníkovi kamerku.

****

Pan Mikael starší byl zatčen a byl mu udělen zákaz podnikat v oboru magnetoletů. Toby vyhrává něklolik prestižních závodů a stává se nejlepším profesionálním, i amatérským závodníkem v galaxii. Ale o tam zase jindy.

Hodnocení