Nejbohatší z žebráků
7. Robot nesmí nic zcizit či zneužít na příkaz člověka nebo z vlastního uvážení ve svůj prospěch, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s některým zákonem robotiky.
Netrpělivě jsem vyhlížel z okna svých dvanáct robotů. Nervozita mnou cloumala a ruce se mi chvěly nedočkavostí, chtěly cítit kovový chlad mincí. Konečně jsem zahlédl na rohu ulice první dvojici. Kráčeli pro ně typickým krokem po chodníku, hezky ve dvojicích, dle mého příkazu. Poslední robot šel sám. Na dálku nebylo poznat, o kterého jsem v dnešní těžké době mohl přijít. Stát se mohlo cokoliv. Nešťastná náhoda, selhání baterií, nebyli totiž v úplně nejlepším technickém stavu. Záměrně jsem je totiž zanedbával, nechodil s nimi na pravidelné garanční prohlídky, čímž padala záruka a pozáruční servis garantovanou továrnou. Nebylo totiž potřeba záruky, roboti byli natolik technicky dokonalí, že nepotřebovali prakticky údržbu. Navíc se dovedli opravit sami, pokud dostali náhradní díly. Roboti vypadali na první pohled uboze, byl na ně žalostný pohled, že by se i kámen nad nimi ustrnul. Pod jejich svršky se však nacházely muskulární postavy funkčních robotů.
Já chodil v normálních věcech, jak doma, tak i na veřejnosti. Nepotřeboval jsem, aby mne někdo podezíral. Doma o samotě jsem si však dopřával komfortu, lepší a zdravější jídlo, kouřil občas pravé Havanské doutníky, moje nejoblíbenější činnost. Napít se však obyčejné vody z vodovodního řádu, mně dohánělo k šílenství.
Vrzla branka, pak vchodové dveře, zavrněla laserová ochrana. Konečně roboti dorazili domů, postavili se hezky v hale do řady, dle pořadí a čekali na další pokyny. Přistoupil jsem k prvnímu robotu a odemkl malá dvířka na prsou a vyndal šuplík s drobnými.
„Vidíš, jedničko, ten starý kabát skvěle zapůsobil, co?“ pochválil jsem jeho dnešní výdělek. Nedostali ode mne záměrně jména, jednou byly stroje a ty neměly mít jména, žádný z nich mi nemohl přirůst k srdci. Jiní jim dávali jména a předháněli se, kdo vymyslí hezčí jméno. Já zůstal věren číslům. V případě nehody by na volné místo nastoupil nový robot, bez slz a smutku.
Jednička byl můj nejstarší model, také ze všech robotů nejhůře vypadal. Zato jsem mu vyhradil místo před nádražím, kde bylo dostatek lidí, kteří ho mohli obdarovat.
„Ano pane, dnes se mi žebralo lépe než jindy,“ odpověděl na mou otázku poslušně.
Žebral, tak jako zbytek mých robotů. Žebrání vynášelo velké peníze, aniž bych musel hnout prstem. Začínal jsem s jedním robotem. Za dva roky mi vyžebral na další tři roboty placené v hotovosti a dnes jich mám celý tucet. Neplánuji však další investici do armády robotů. Pěkně si počkám dva, tři roky a všechno prodám. Zakoupím si vysněný ostrov Cabbage Cay u Baham v Karibiku. Obklopím se nejkrásnějšími ženami a budu si žít v blahobytu až do smrti. Peníze na ostrov skoro mám, ještě několik tisícovek přidám na konto a suma bude pohromadě, ale na blahobyt mi stále ještě chybí vysoká částka.
Cestou z práce jsem chodíval okolo jednoho žebráka. Pro štěstí jsem mu občas přihodil něco do klobouku. Nikdo netušil, že je normální člověk, chodící do práce. Za rok a půl si zakoupil dům a dnes z něj má výdělečný Night klub. Když on sám si mohl tímto způsobem vydělat peníze, proč ne já, říkal jsem si. Jenže se mi příčilo žebrat na ulici v ušmudlaném kabátě ve svých volných chvílích a obtěžovat lidi. Rodiče mne bohužel nebo bohu dík, vychovali ve slušného člověka. Sám bych musel takto žebrat mnoho let, než bych se na něco vůbec zmohl. Svitlo mi a zakoupil si robota na leasing.
Krást jsem také nechtěl, jak bylo v této době zvykem. Roboti sebrali vše, na co přišli, avšak na příkaz člověka. Majitel robota nic neriskoval, hověl si klidně doma a čekal, kdy mechanický pomocník donese přikázaný předmět. Zato já mám řádně vychované roboty, kteří za žádných okolností nekradou. Nemohou krást, neboť jsem vymyslel sedmý zákon robotiky a nainstaloval jim ho. Myslel jsem si totiž, že na tomto zákonu zbohatnu a tajil ho. Opak byl pravdou. Nikdo nechtěl takto zabezpečeného robota. Výrobci se ošívali a vymlouvali se na případný pokles zisků, můj sedmý zákon robotiky se jim nelíbil. Kdybych více loboval a pokoušel se o štěstí dál, prosadil bych ho a zbohatl. Neučinil jsem tak a na nevděčníky zanevřel, jednou provždy. Stálo mne to mnoho času, peněz i nervů. Někdo mne vyhodil hned, mnoho jich slibovalo, jiní chtěli více času na promyšlení. Ve skutečnosti smetli můj nový zákon robotiky ze stolu. Vidina velkých peněz byla ta tam, ovšem sen zůstal.
„Dvojko, dnes ti to moc nešlo,“ houkl jsem na dalšího robota, poněvadž v kasičce měl jenom necelou pětistovku. „Včera jsi měl více.“
„Je před výplatou, lidé mají hluboko do kapsy,“ odvětil na svou obranu, jelikož nesplnil zcela můj příkaz.
Musel jsem mu dát za pravdu. Před výplatou byly výdělky vždycky horší. Zato trojka vynahradil to, co dvojce scházelo a čtverka byl natolik zaplněn penězi, že se do jeho kasičky na prsou více nevešlo. Po otevření malých dvířek se z něj sypaly peníze, jako z oslíka otřes se.
„Hoši, dnes jste nepodali moc velký výkon,“ zvolal jsem po sečtení celé částky. Zbytek robotů nedonesl očekávanou každodenní průměrnou sumu. „Ale snažili jste se,“ musel jsem je pochválit, neboť jejich kasičky byly plné až k prasknutí, jenže jenom drobnější měnou. Suma sumárum, dnes roboti vydělali necelé tři tisíce, což nebyl zas tak špatný výdělek. Takový nezdaněný denní příjem, neměl snad nikdo.
„Kde je dvanáctka?“ zeptal jsem se svých robotů. Na toho jsem málem zapomněl.
„Čeká před kostelem, až skončí mše,“ odpověděl jedenáctka, jež měl stanoviště nedaleko u východu metra.
„Tak to je správné,“ odvětil jsem a poslal je do svých boxů, kde se dobíjeli a prováděli drobnou údržbu. Promazávali si klouby tím nejlepším olejem, který byl jenom k dostání. Potřeboval jsem sice nevzhledně vyhlížející roboty, ale zato museli být funkční.
Když dorazil i ten poslední robot, byl jsem s tržbou navýsost spokojen. V pokladničce měl nastrkané samé papírové peníze, rovné čtyři tisícovky, tedy více, jako ostatní roboti dohromady. Žebrat před kostelem se tedy vyplácelo, hlavně o pohřbech, svatbách a katolických svátcích. Rozhodl jsem se proto, vše jinak zorganizovat. Jednička zůstane na nádraží, ostatní se přesunou k památkám, dobývaných turisty a v neděli či o jiných významných událostech se přesunou ke kostelům. Srdce mi plesalo nad mým novým plánem.
Honem jsem nacpal peníze do prkenice a utíkal s nimi do banky. Zrovna dneska jsem měl vklad v té nejvzdálenější bance, na opačném konci města. Každý den jsem ukládal peníze do banky s jiným názvem, pro případné zkrachování jedné banky. Při výběru jsem si dával pozor, abych nevkládal do různých bank, patřící pod jednu mateřskou banku.
Z banky jsem vyšel zcela spokojený. Peníze jsem stihl uložit ještě před zavírací dobou. Na úroku rovněž něco naskočilo, takže se mi vesele šlo domů. Ne, že bych neměl na taxík to teda ne, ale u nedalekého kostela byla vitrína s vypsanými bohoslužbami. Moji roboti se nebudou přece zdržovat zjišťováním, když si mohu takové věci zařídit sám a oni v klidu mohou žebrat na mně určených místech. Každá koruna byla dobrá.
Nejvíce mne však štvaly každodenní krádeže. Člověk si musel dávat pozor, co kde nechal. Za chvíli tam nebylo nic. Policie mlčela, poněvadž měla plné ruce práce. Ne nadarmo měla spravedlnost pásku přes oči, neviděla spoušť, kterou člověk svými příkazy robotům způsobil. Nebylo jiného zbytí než se proti krádežím pojistit, nikoliv však dobrou pojistkou. Tu dnes měl málo kdo, stejně nepokrývala veškeré způsobené škody. Byl to takový fígl. Z počátku mého, takříkajíc podnikání, chodili roboti domů bez peněz, i když jsem se snažil jim pravidelně vybírat tu trochu, kterou tam měli. Měl jsem málo času na kontroly. Kolikrát se stávalo, že jiný robot okradl mého robota přímo před mými zraky. Běžet za ním nemělo smysl. Roboti byli vždycky rychlejší a policii nemělo smysl volat. Jak bych dokazoval nabytí hotovosti. Žebrání sice nebylo zakázané, ale opletačky bych měl. Fígl spočíval v úpravě muskulární celistvé hrudi robota. U klempíře jsem nechal zhotovit krunýř s kasičkou na klíček a bylo po krádežích. Brnění nikdo jiný nemohl sundat, než já sám nebo násilím, čímž by dotyčný způsobil škodu. Robot dbal na zákony robotiky a tak nedocházelo ke krádežím. Tento nápad se mi vylíhl v hlavě, když roboti donesli žalostně málo peněz, nechali se okrást. V amoku jsem se na jednoho robota vrhnul a bušil do něj pěstmi. Bránil se, spíše jen uhýbal mým nemířeným ranám, protože nesměl porušit první zákon robotiky a brblal něco o třetím zákonu robotiky, že se nesmí poškodit. V ten moment mi probleskl nápad hlavou a pustil jsem jeho chatrný šat. Lidé mohli vhodit peníze škvírkou do krunýře a nikdo pak nemohl mého robota okrást, poněvadž museli dodržovat třetí zákon robotiky. Právě na něm jsem založil celé podnikání. Žebrali na fingovanou opravu či výměnu nějakého dílu, že se ztratili pánovi a tak dále. Měl jsem úspěch, neboť mnoho robotů si takto přivydělávalo na své opravy a ti moji se mezi nimi ztratili, aniž by někdo tušil, že žebrají pro svého pána.
Protože jsem potřeboval ochránit i majetek, zabezpečil jsem celý dům proti krádeži laserovými stěnami ve dveřích a oknech. Nejlepší zloděj se do domu nemohl dostat. Laser si pamatoval moji postavu, tvář i oblečení, taktéž roboty a jiné věci, které jsem mohl přenést přes toto zabezpečení. Musel jsem však si dávat velký pozor, co budu zrovna přenášet. Jednou jsem si vzal deštník, pršelo. Sotva jsem prošel ochranou stěnou, padal k zemi rozřezán na kousíčky. Zabezpečení tedy fungovalo oboustranně a já tehdy musel zmoknout.
V práci jsem si vymýšlel, jako i před sousedy a přetvařoval se další rok, aby nikdo nepřišel na můj boční příjem, než přišla rána pod pás od kolegů z práce. Ukradli mi totiž můj program se sedmým zákonem robotiky. Kdokoliv může namítnout, jak se mohli dostat do dokonale zabezpečeného domu. Já hlupák jsem si byl jist, že mně nikdo nemůže okrást. Proto jsem si pouštěl hubu na špacír, pro případ prozrazení. Kdo by potom uvěřil, že žebráním si přivydělávám, když jsem naplácal hromady nesmyslů. Hovořil jsem rovněž před kolegy o sedmém zákonu robotiky, nikdo ho nechtěl, nezáleželo mi na něm.
Kamarádi dali hlavy dohromady a převezli mne, tak jako celý systém laserové ochrany. Bezdůvodně se neříká, že neexistuje systém, který je zcela bezpečný. Vždycky se najde někdo, kdo ho překoná, tak jako v mém případě. Kolegové vyčkávali na vhodnou příležitost. Jednoho dne se hodili marod, což u nich nebylo nezvyklé. Nikdo netušil, že se jen ulili z práce. Zatím co já musel makat za dva, oni mezi tím z mých hodných robotů vytáhli pod záminkou mého ohrožení onen program. Co čert nechtěl, ti hlupáci jim ho dali, poněvadž museli plnit první zákon robotiky. K tomu všemu jsem jim již dříve přikázal, aby neopouštěli dům za žádných okolností, obával jsem se jejich zcizení. Jeden z robotů pronesl program na disku přes laserovou stěnu na druhou stranu a zapůjčil jim ho! Spolupracovníci okamžitě sedli do auta a uháněli k zákazníkovi, kterého měli předem domluveného. Inkasovali slušnou sumu a upalovali za dalším klientem. Můj program se šířil lavinovou rychlostí, poněvadž ten kdo ho zakoupil, chtěl pokrýt aspoň náklady a vydělat na něm. Po čase si úředníci povšimli, úbytku krádeží a uzákonili tento zákon robotiky jako další bod každého robota.
Poprvé jsem se o uzákonění mého sedmého zákona robotiky dozvěděl ze sdělovacích prostředků, málem mne porazil infarkt. Kolegové totiž měli tolik drzosti, že se vydávali za vynálezce a tvůrce programu. Továrny jim solily peníze, všude byli zváni, dostávali tituly, uznání a dokonce i vyznamenání. Já utřel hubu! Kdybych se více před tím snažil, mohl jsem mít svůj ostrov již dávno. Jenže já byl slušně vychovaný, což byla moje potíž.
Zákon schválnosti byl velmi nespravedlivý, přišla další životní rána. Jak kolegové z práce, tak i já, ocitli jsme se na ulici v jeden den. Dlouho se z peněz a řádů neradovali, dnes si je mohou nacpat do zadní části těla. I když roboti přestali krást a společnost se pomalounku vracela tam, kde byla před mnoha lety, někdo přišel s nápadem vykrást všechny banky naráz pomocí softwarové cesty, pomocí starších tipů robotů, kteří neměli můj zákon robotiky. Žádné vybírání z konta pár drobných a potom je složitě převádět z banky do banky, aby zametli za sebou stopy. Jednoduše otevřeli veškerá konta, s kterými se dalo manipulovat a převáděli peníze z jednoho účtu na druhý ve vytipované bance. Obsluhující personál si myslel, že se zhroutila vnitřní síť, poněvadž v dalších pobočkách stejné banky se dělo totéž. Vyčkávalo se, až se uklidní situace. Nikoho nenapadlo zvednout telefon a zeptat se konkurence, zda se něco podobného neděje i u nich, což byla osudová chyba. Mnoho se mohlo zachránit a zloděje chytit nebo aspoň zabránit úniku financí. Zloděj roztočil promyšlené přelévání peněz v každé společnosti zvlášť, až nakonec propojil všechny banky mezi sebou a tím spustil mašinérii s celou parádou. Peníze se přelévaly z konta na konto z banky do banky. Systémy se začaly pomalu hroutit, všichni stáli s otevřenou pusou a čekali, jak vše dopadne. Ten, kdo takovou věc vymyslel, se jenom smál a pomalu si z kont převáděl peníze na předem určená konta, kde spolupachatelé roboti vybírali velké hotovosti, aniž by si uvědomovali, že vlastně dopouštějí trestného činu. V bankách tak zůstaly jenom zbídačené vklady, půjčky, bezcenné cenné papíry. Náhlým převodem si banky dlužily navzájem vysoké částky. Bankovnictví se zhroutilo, poněvadž v žádné bance na světě nikdy nebylo tolik peněz, kolik do ní uložili klienti. Můj skvělý ochranný systém bankrotu jedné banky prostě nevyšel.
Zrovna stojím před kostelem v roztrhaných šatech, tlačím se mezi davem lidí i roboty a v zoufalství natahuji ruku k těm zbylým bohatým, aby mne obdarovali drobným penízkem. Nestěžuji si. Na rozdíl od ostatních mi zůstal zabezpečený dům i pěkná zásoba doutníků. Roboti, mne stále poslouchají, takže nejsem na tom tak špatně a absolutně se neštítím napít vody z kaluže. Vybírám popelnice a hledám něco k snědku. Znova šetřím, poněvadž sen na pořízení ostrova zůstal, proto žebrám i já, abych našetřil peníze, co nejrychleji. Cena vysněného ostrova Cabbage Cay je právě zanedbatelná. Krachem bank nemá nikdo peníze, tudíž i cena ostrova padla na minimum. Pokud by byl můj zákon robotiky uzákoněný dříve, nemusel bych nyní žebrat a dávno si užíval života uprostřed Karibiku.