Noční běžci
Zase utíkám po té zpropadené chodbě, budova bez východu, noc co noc se schovávám nebo utíkám, pryč nemůžu, v oknech jsou mříže a na chodbách nic čím by se daly vyrazit, to samé dveře. Když každou noc utíkám míjím spousty dveří, jsou zamčené, tedy byly několik prvních nocí, pak už jsem se je otevřít nepokoušel, je to ztráta času a čas, čas tady znamená život. Pamatuji si tu první noc, málem mě dostali, hnusná slintající zrůda, běžela za mnou a já zkoušel každé dveře v naději že se schovám, marně. Nakonec jsem jí utekl.
Stejně mám ale tušení že mě můžou kdykoli dostat, běhají i po stěnách i po stropech, víte jen si se mnou hrají, jako kočka s klubíčkem, tahají mě hned tam a hned zase zpátky. To já ale nechci, chci si odpočinout, ještě že můžu alespoň chvíli přes den, to se objeví lidé a některé dveře se otevřou. Lidé mi nosí jídlo povídají si se mnou, když jim ale řeknu o "nich" nevěří mi. Copak nevidí ty rozbité dveře? Převrácené koše a židle co jsou občas po obvodu zdí? Koukají na mě a říkají že to není možné, asi jsou to blázni, někdy bývají i dost zlí. Ano jsou to určitě blázni! Musím si na ně dát pozor.
Teď ale ne, nastává večer, teď bych se měl připravit na noc. Zapadnu do svého pokoje. Je tady jen postel, celá bílá, srovnaná, jako každý večer, na povlečení je vidět nějaký nápis, nepřečtu ho, je hodně opraný, kousíčky barvy už dávno opadaly, teď to vypadá jak nějaké znakové písmo. Třeba taky jo. Na chvíli se natáhnu, dokud nepřijdou. Chvíli se dívám na měsíc a pak usínám.
Podle měsíce jsem musel spát tak dvě hodiny, i když pohybuje se všelijak. Na chodbě slyším kroky. Je to člověk. Vždycky chodí v tuhle dobu, jakmile odejde budu tu úplně sám, tedy pokud je nepočítám. Nakoukne ke mě do pokoje a pak zavře dveře, dělá to automaticky, jednou jsem si říkal jestli by si vůbec všiml kdybych na posteli nebyl. Když kroky ustanou pomalu se sesunu s postele. Slabě zavrže. Sakra. V duchu se proklínám že jsem nebyl opatrnější. Pomalu dojdu ke dveřím a otevřu.
Vpravo nikdo, vlevo se pohybuje temný stín. Jak se přibližuje a zároveň si zvykám na tmu začínám tu mrchu vidět úplně zřetelně. Je trochu menší než člověk ale možná to bude tou nízkou houpavou chůzí, povrch jejího černého těla se leskne jako by bylo potřené olejem, vypadá jako podivný brouk, kdysi ještě ve škole jsem viděl mouchu pod mikroskopem, její končetiny vypadaly podobně. Jediné co není černé je tlama, obrovská a bezedná, je pokrytá spoustou slin, možná proto není úplně černá, ve světle, které proniká z venku jí zuby skoro svítí. Svině jedna, ta ví jak probudit strach, jsem jak přimrazený. Pohybuje se s naprostou jistotou, podle toho jak tyhle mrchy běhají po ztemnělých chodbách musí určitě vidět po tmě jako ve dne, to mi potvrzuje tu mojí teorii s jakousi hrou. Kdyby si nechtěly hrát můžou mě v klidu zabít. Cvak a byl bych o kousek kratší. Pomalu se rozbíhá. Tak teď už se opravdu odlepit musím. S největším přemáháním se otočím a vyrazím k přepážce. Nevím proč ale na chodbách jsou kovové přepážky s dveřmi. Běžím k první, proběhnu a rychle zabouchnu dveře. Jsou prosklené ale mají síť.
Chvíli se opírám rukama o kolena a vydechuju. První náraz, prasklo sklo, nemůžu se nepodívat. Mrcha na mě cení zuby a že jich má hodně, mám pocit jako by měla ještě jednu čelist uvnitř své první ale nehodlám to zjišťovat nějak detailně, protože se za chvilku probourá dovnitř. Běžím dál. Druhý náraz, sklo se vysypalo. Zahnu do boční chodby. Ztuhnu, je tam další. Zezadu slyším jak se trhá síť a praskají mříže přepážky. Otočím se na fleku a vyrazím zpátky do rovné chodby, zprava se na mě po stropě řítí mrcha číslo jedna, kdybych věděl že je to ta samá co minulou noc, dal bych jim jména, takhle jsou to prostě očíslované mrchy. Běžím dál a převrhnu koš. První mrcha skočí přímo za mě, takže se natáhne jak široká tak dlouhá po mnou vytvořené haldě odpadků. Dokonce se asi trochu poraní, protože když do ní v plné rychlosti narazí druhá vystříkne z ní cosi a nahodí mi to oblečení. Ještě že jsem to nedostal moc, tam kde byly před chvílí fleky jsou teď díry. Stačila vteřina a mohl sem to mít na xichtu, no aspoň bych to měl za sebou.
Už zase běžím chodbou, úplně mimochodem, už si ani neuvědomuji že jsem v pohybu, něco ve mě zabralo a já se rozběhl. Bylo taky na čase mrchy už se zvedly a teď si mě nahánějí každá z jedné strany, mám pocit že mrcha číslo jedna je zraněná, něco z ní odkapává na zem, vždycky při dopadu to zasyčí. Když to tak poslouchám tak si náhle uvědomuji jaké je vlastně ticho, slyším jen vrzání mých sandálů a syčení když to svinstvo dopadne na zem, mrchy se pohybujou naprosto bezhlučně. Zahýbám za roh chodby, spása, kousek ode mě je přepážka. Jen pár kroků, vletím tam jak Tarzan a zabouchnu za sebou dveře. Rozhlídnu se. Dlouhá chodba, spousta zamčených dveří ale konečně žádná mrcha.
Náraz, sklo vydrželo, vypadá to že se mrchy nemůžou dohodnout která si mě vezme do parády první, druhý náraz. Mám asi patnáct, dvacet sekund. Běžím chodbou, asi veprostřed jsou otevřené jedny dveře. Změna!? Tolik nocí už utíkám a ještě nikdy žádné z nich otevřené nebyly. Zvuk sypaného skla mě donutí zrychlit, už jsem skoro u dveří. Chytím se jich a nahlédnu dovnitř, je tam několik stolů, vypadá to že ten který místnost zařizoval se nemohl rozhodnout jestli chce jídelnu nebo pitevnu. Příčka praskla a zezadu se na mě zase řítí ty dvě mrchy, vepředu jsem zaslechl tiché plácnutí. Nedá se nic dělat, chodbou dál nemůžu, co když to byla další z nich.
Vpadnu do pitevny a zabouchnu za sebou ty dveře. Vpravo je opřený smeták, s bytelnou dřevěnou násadou, taková už se nevidí teď se dělají už jen ty čínské, plastové. Zaseknu jím kliku. Snad ty dveře taky něco vydrží. Rozhlížím se po místnosti jídelna/pitevna je docela velká, vidím asi 20 stolů, vzadu to vypadá na výdejní okno, namířím si to přímo k němu. Za dveřmi slyším šramot jak se drápy mrch zarývají do lina. V místnosti opravdu nic kromě stolů a smetáku není, nebo to alespoň není vidět, u okýnka je vypínač, zmáčknu ho a čekám, v místnosti se rozsvítí několik zářivek, půlka jich trochu strašidelně poblikává. V kombinaci s celokovovými stoly a kachlíky kolem stěn to připomíná jakousi zrůdnou diskotéku. Z rozjímání nad světlem mě probralo bušení do dveří. Uprostřed dveří se objevil otvor a v něm dráp.
Jediná možná cesta je skrz výdejní okno, je tam neprůhledná skleněná výplň, chvilku ji páčím a pak s rachotem vyjede vzhůru. Ve dveřích se zatím občas objeví hlava jedné z těch zrůd cvakne zuby, zašklebí se ale dovnitř nemůže. Zatím. Poctivé dveře. Vyhoupnu se do okna a spustím se na druhé straně. Sakra kdo sem dal ty talíře, ozve se ohlušující rámus tříštěného porcelánu, docela se divím že tu nemají plastové. Rozsvítím světlo u výdeje a spustí sklo dolů, rozhlížím se. Jsem v jakési kleci, vpravo i vlevo jsou mřížované dveře, za klecí je prostorná kuchyň, velký mrazák a hlavně dveře na svobodu. Vstupní dveře povolily, ozývá se cinkání těch hmyzích nohou o kachlíky a praskot lámaného dřeva. Podívám se na skleněnou přepážku, sice žádná velká ochrana ale aspoň mě budou chvíli hledat. Klec nemá nahoře strop, mezi stropem kuchyně a klecí je tak 25 čísel, nic moc ale nic jiného mi nezbývá. Musím sundat sandály, v nich se opravdu lézt nedá. Do nohou se mi okamžitě dává chlad. Vyhoupnu se a začnu šplhat, jde to docela dobře. Skleněná výplň rupla. Přidám, kloužou mi ruce, potím se tak že bych tím mohl plnit kbelíky. Konečně jsem nahoře, přehoupnu se, jen tak tak. Seskočím dolů, mám šrám na obličeji ale jinak mi nic není. Do klece se prodírá první mrcha. jde na jisto ke dveřím a já s údivem a hrůzou zírám že nejsou zamčené. Otočím se a bosý běžím k východu, mrcha za mnou a za ní druhá. Chytnu za kliku. Zamčeno!
Beru do ruky velký sekáček na porcování masa a běžím k mrazáku. Radši umrznout než se nechat sežrat, třeba to do rána vydržím. Otevřu mrazák, mrcha hned za mnou. Najednou mě něco napadne, uhnu. Mrcha si to hasí dál, přímo do mrazáku, klouže to pořádně, ozve se rána a mlasknutí, to jak skončila mezi vepřovou půlkou a hromadou nějakých krabic. Zabouchnu. Už tu je jen jedna. V očekávání zázraku hodím po té druhé sekáček. Když otevřu znovu oči, vidím že se zázrak stal! Mrcha leží zkroucená na zemi v kaluži toho syčícího svinstva. Rozhlídnu se po kuchyni, bohužel nevidím žádnou použitelnou zbraň, samé malé nože. Sekáček se při kontaktu s tou břečkou roztavil. Znovu mi přeběhne mráz po zádech. Na druhou stranu, je to poprvé co jsem jednu z nich zabil, v trochu lepší náladě se soukám zpátky na chodbu.
Pokračuju chodbou rovně, třeba se někam schovám. Výstřely? Tady? Zase novinka, sice ne dobrá protože to znamená, že je tu někde další mrcha, na druhou stranu nejspíš i další člověk. Napočítal jsem jich pět, to by ji mělo položit když jsem ji dokázal dostat sekáčkem na maso. běžím chodbou, uvědomuju si, že je to poprvé co neutíkám ale k něčemu běžím. Tady už by to mělo být. Něco leží v rohu na zemi, nikde nikdo. Jdu blíž. Sakra! Člověk. Teda spíš to co z něj zbylo. Vypadá to, že mu chybí část trupu a v hlavě má díru jak pěst. Ve tmě vedle něj leží pistole. Zvednu ji, 11 nábojů, na boku je napsáno CZ 75 B … ostatní je zamazané krví. Ve tmě se něco pohne. "Kdo to je!?" "Čvacht!" slyším výstřely 11 ran, úplně mě to ohlušilo. Trvá chvíli než si uvědomím, že jsem střílel já. Proklínám se, teď to můžu zahodit. Jdu k místu kam jsem střílel. Nikde nic. Vždyť jsem musel trefit?! Za mnou se ozve syčení. Ohlédnu se a koukám tý mrše z blízka do xichtu, visí ze stropu jako by se nechumelilo. V tu chvíli vím že je konec.
Otevřu oči, jsem přikšírovaný k posteli. Stěží otočím hlavou. V mém zorném poli je jen strop a zářivka, jemně bzučí, kromě ní slyším kroky. Pomalu a s velkým úsilím za nimi otočím hlavu. Přivřené oči, dělám že spím. Kolem jsou různé lékařské přístroje, ani nevím k čemu, je to samá obrazovka, všude si hrají na honěnou barevné čáry. Vpravo je stůl a nad ním se sklánějí dva chlápci v bílejch mundúrech, občas se otočí a podívají na mě, zavřu oči takže si myslí že ještě spím, slyším útržky rozhovoru, baví se nejspíš o mě. "…toho chlapa… …škrabkou… …jak řešeto… …přepážku… …holou rukou… …kde ji vzal?" Sakra, všiml si mě. Jdou ke mě, jeden je výrazně starší, má kostěné brýle a šedé vousy, podle obličeje už mu potáhne na sedmdesát, ten mladší ho oslovuje profesore. Mladší vypadá spíš jak ochranka než kolega, asi má ale taky něco v hlavě jinak by se tady s profesorem nebavil ale tupě civěl u dveří nebo tak něco. Vzal z nejbližšího stolku nějakou injekci, myslel jsem že ji dá profesorovi, ale ten zákeřnej neřád obtančí staříka a s rychlostí blesku do mě pumpuje její obsah. Znovu se mi klíží oči…
Ležím ve svém pokoji. Pohlédnu z okna, podle slunce je dopoledne, mám okna na východ a slunce je nad obzorem. Popruhy nikde. Že by se mi to zdálo? Kalhoty mám nové, pantofle na svém místě. Po nočním dobrodružství ani památky. Zvedám se s postele, jde to ztuha. Ne! Nikdo mě nepřesvědčí. Ta noc byla. Mrchy, útěk i mrtvola byly pravé a nefalšované to bych mohl odpřísáhnout. Vycházím na chodbu, přepážka je naprosto v pohodě, ani škrábnutí, možná až moc, teď je ještě zamčená takže neprojdu. Asi hodinu se procházím po chodbě. Pak zazní signál, to máme jít do pokojů, já a ostatní. Přichází chlápek, poznávám v něm profesora. Snažím se mu říct, že jsem ho viděl a povědět mu co se v noci stalo, přece to musel vidět. Ne, neviděl. Určitě mi lže, říká mi, že mě nikdy před tím neviděl, jsem prý unavený a mám si odpočinout. To určitě, i když, možná má pravdu. Sám nevím co je pravda a co ne. Sakra, přece to nemohl bejt jen živej sem. Takhle je to ale pokaždé, každý den mě přesvědčují že se mi to jen zdá a pak mě ta mrcha v noci málem dostane.
Nemám co dělat, sedím na posteli a koukám do blba. Najednou můj pohled zabrousí na prostěradlo a na ty zbytky barvy. Co tam asi tak stojí? Při nejlepší vůli to nepřečtu.
… … … … … … … … … … … … …
Profesor Mouzek procházel chodbou. Došel až k přepážce a pohlédl krátce do malé kamery v rohu. Bzzzz. Cvak. Prošel a zamířil si to rovnou do své pracovny. Už se stmívalo a nikdo kromě něj a pár strážných v budově nebyl. Musí opustit budovu do půl hodiny nebo tu zkejsne na noc. Vzal vypínač a jeden po druhém vypínal monitory denního bezpečnostního okruhu. Na jednom ho zaujala jakási šmouha, vypadalo to že tam v rohu někdo stojí. Chvíli se díval, ale pak mu píply hodinky krátké upozornění, že do zavírací hodiny chybí 10 minut. Potemněl i poslední monitor. Mouzek odložil pracovní kabát a zamířil k výtahu kde zmáčkl čudlík až do suterénu. Nastoupil do své staré škody 120 na kterou nedal dopustit. Na třetí pokus motor chytl a on pomalu vyjížděl z garáží. Nahoře se ještě pozdravil se strážným, který na něj, vždy když jel takhle pozdě, ukázal počet minut které zbývaly a napůl žertem zakroutil hlavou. Mouzek na něj smířlivě mávl a zamířil podél plotu domů. Když vyjížděl z vrat, krátce pohlédl na velkou bronzovou desku a přečetl omšelý nápis:
"Nápravné zařízení pro duševně choré zločince"