NoMo

Už jsem se na to nemohl dívat. Špína města, hluk dopravy, tisíce lidí… Čím dál víc se svět měnil z místa pro život na místo pro přežívání. Někdy až k živoření. Ač jsem před tím vším utíkal, vždy mě to dostihlo. Až jsem dostal ten Nápad. Nápad, jaký člověk dostane jen jednou za život.

Moje žena Ana ani netušila, že něco připravuji. Byla posledních pár let tak zabraná do své práce, že jsme se vídali jen několik málo hodin týdně. Naše opravdové manželství a láska skončily asi ve chvíli, kdy si naše děti založily vlastní rodiny. Pak jsme najednou měli moc volného času, který jsme nedokázali zaplnit jinak než prací.

Až jednou. Bylo podzimní odpoledne, já šel po chodníku s davem lidí. Foukal chladný vítr a kapky deště mi bubnovaly po klobouku. Najednou se vítr otočil a prudce mi zavál do obličeje, klobouk mi spadl z hlavy a zkutálel se k nohám pochodujících lidí. Nikdo se ani neohlídl. Z klobouku zbylo za několik okamžiků jen zablácené nic. A já tam stál a cítil jsem se přesně jak ten klobouk. To byl ten impuls, který rozfoukal plamínek představivosti v mé hlavě.

Dnes začíná první den mého Nápadu. Když jsem panu Mullerovi dával na stůl výpověď, divil se. Podobně se divila slečna v bance u které jsem vyřizoval moji žádost o výběr veškerých úspor ze svého účtu a zároveň jeho zrušení.

Poslední tři roky jsem škudlil každé euro, studoval konstrukce, kreslil plány a počítal materiál. Vše mám dokonale naplánované.

Z banky jsem pádil přímo do autobazaru. Už týden tam mám zamluvenou lehce ojetou dodávku. Vejde se mi tam vše co budu potřebovat a zároveň tam bude dost prostoru i pro mojí maličkost. S prodejcem to šlo hladce, smlouva byla už připravená, stačilo jen podepsat. Teď jen natankovat plnou nádrž a vyzvednout věci z domu.

Zajel jsem s dodávkou do garáže. Strhl jsem zašpiněný kus hadru z hromady haraburdí v rohu. Haraburdí tam ale už více jak tři měsíce nebylo. První věc bylo lehátko. Jednoduchá kovová konstrukce potažená silonovým plátnem. Bude stačit. Za ním leželo několik beden. Další bedny byly šikovně schované pod stolem, pod schody a všude možně po domě. Vše jsem začal nosit do nákladového prostoru. Před odjezdem jsem ještě vyběhl do patra a načmáral na vzkaz na lednici: „Jel jsem na služební cestu. Měla by trvat měsíc, možná déle. Karel“. Musel jsem se pousmát.

Cesta rychle ubíhala. Když jsem projížděl Rozvadovem, byla už tma. Zastavil jsem na parkovišti u supermarketu v Norimberku. Otevřel plechovku s fazolema a vyklopil ji do dvanáctivoltového ohřívacího esšálku. Po chvilce začala červená omáčka bublat a dodávkou se linula příjemná vůně. Z igelitového pytle jsem vyndal krajíc toastovéhu chleba a zapnul „PéTéčko“, neboli Personal Tablet. Je to taková placatá věc, na jedné straně reakční displej a na druhé nic. V pétéčku je celý můj Nápad. Od nákresů až po přesné naplánování cesty do Santanderu (to je místo kam mám namířeno). Zaškrtnul jsem ve formuláři políčko: „Přenocování na parkovišti v Norimberku“ a odečetl ze zásoby konzerv jedny fazole v tomatě. Počítač uložil změny a já si otevřel itineář zítřejší cesty. Paříž jsem se rozhodl velkým obloukem objet. Mohl bych také strávit celý den a noc v dopravní zácpě. Když vše půjde podle plánu, dorazím až do Orleansu.

Vylezl jsem z dodávky a vyhodil prázdnou konzervu do odpadkového koše, který visel na sloupu nedaleké lampy. Otevřel jsem láhev s neperlivou vodou a vyčistil si zuby. Kazy teď rozhodně nemůžu potřebovat. Podíval jsem se nad sebe. Na nebi nebyla vidět ani jedna hvězda. Né že by bylo zataženo, jen je přesvítila světla města. Zalezl jsem do spacáku a popřál si dobrou noc.

Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nemohl jsem usnout. Lehátko bylo nepohodlné, malé a vrzalo při sebemenším pohybu. Tohle ale vůbec v mém plánu nebylo. Usnul jsem kolem třetí v nocí a v půl šesté mě už budilo PéTéčko. Bylo mi hrozně a to mám dnes odřídit skoro tisíc kilometrů. „To bys byl pěknej srabák, vzdát to po jedné noci!“ ozvalo se v hlavě moje dobrodružnější já. Zamlada jsem jezdil pod stan skoro každý letní víkend. Bavilo mě to. Možná, že největší radostí byla neděle večer, když jsem se vrátil a dal si horkou sprchu.

Uvařil jsem kafe a dal si dvě tabletky energitu. Trochu mě to probralo. Zbytek cesty Německem byl nudný. Dálnice jsou monotóní záležitost. Někdo kdysi přišel na to, že pozornost řidičů se nejlépe udrží malým šokem. Proto byl uprostřed vozovky každých několik kilometrů nainstalován malý bleskovač. Když jedete a najednou proti vám bleskne oranžové světlo, probere vás to. Nesmíte ale předtím spát jen tři hodiny.

Dorazil jsem až na hranici s Francií. Francouzští celníci nechápou ani po třiceti letech, že Česko-moravsko je součástí Evropské Unie a tradičně prudili. Laserovým scanerem proměřili vzorek na všech pneumatikách a nástavcem na výfuku měřili emise. Naštěstí nechtěli vidět vnitřek nákladového prostoru, nechtělo by se mi vysvětlovat na co mám všechny ty věci.

Francouzské dálnice nejsou tak hladké jako ty německé. Nicméně jsou stále mnohem lepší než ty v Čechách. Zastavil jsem na malém odpočívadle a otevřel další konzervu s jídlem. Tentokrát to byla čočka s klobásou. Že je to čočka, tomu bych věřil, ale klobása to rozhodně nebyla. Po jídle jsem si protáhl tělo malou rozcvičkou a vyrazil zase na cestu. Po hodině jízdy jsem zastavil na čerpací stanici. Vyběhl jsem z auta rychlostí zvuku. Zastavil jsem se až před dveřmi záchoda a začal po kapsách lovit euro do zámku. Povedlo se. Budu muset ty luštěniny omezit. Do Orleáns jsem dojel pozdě večer. Po dvou krajících suchého chleba jsem usnul jako špalek.

V půl šesté tradičně zapípalo PT. O tři hodiny později jsem se probudil. Chleba s paštikou jsem ukusoval už za jízdy. Dnes bych měl dojet až do Španělska. Na španělsko-francouzské hranici žádný celník nebyl.

Zastavil jsem na odpočívadle asi třicet kilometrů od Santanderu. Opět jsem padl na postel a ani nevím, jestli jsem si vyčistil zuby. Ráno pršelo. Vylezl jsem ze spacáku a málem jsem zmrznul. Navlékl jsem na sebe svůj nejtlustčí svetr. Mám jen jeden, takže je zároveň i nejtlustčí. Dodávka začala po pár kilometrech příjemně topit.

Dojel jsem až do kempu La Maňana. Před lety tu byl suchý dok pro lodě a majitel se to teď snaží předělat na písečnou pláž. Moc mu to ale nejde – naštěstí. Zabouchal jsem na oprýskané dveře. Vylezl menší snědý a obtloustlý chlapík. Pan Adriano, jak bylo napsáno na cedulce.
„Buenos Dias,“ slušně jsem pozdravil a široce se usmál.
„Kepasa?“ odpověděl.
„Am sóry, duju spík ingliš?“ nejistě jsem se na něj podíval.
„Marina!“ otočil se a zařval směrem dovnitř domu.

Za chvilku ze dveří vykoukla, panu Adrianovi dost podobná, dívka. Mluvila anglicky a byla dcerou Adriana. Kdo by to byl řekl. Když vysvětlila svému otci, že bych se chtěl u nich ubytovat, vykulil oči a klesla mu čelist. Když mu řekla, že na delší dobu, zase ji zavřel a něco řekl:
„Otec se ptá, zda si butete přát i elektrickou přípojku a přívod s vodou,“ tlumočila dívka.
„Sííí,“ odpověděl jsem.

Dodávku jsem zaparkoval v nejzazší části kempu. Po chvilce přišel pan Adriano, odemkl malou elektrickou skříňku a řekl:
„Nou kůkr nou hítr!“ žádný vařič ani topení.
Vzhledem k tomu, že budu potřebovat mít zapojenou svářečku, jsem se s ním domluvil, že za dvojnásobek ceny můžu používat kůkr i hítr.

Vyndal jsem z dodávky velký pytel a začal ho rozbalovat. Je to obrovská stanová plachta i s hliníkovou konstrukcí. Povede až k betonovému kanálu pro lodě. Až do večera jsem znovu prohlížel všechny plány a schémata. Usínalo se mi s krásně.

Dnes mám domluvenou schůzku s panem Sanchezem. Pan Sanchez je strojař. Měl by pro mě vyrobit speciální profily na kostru mého Nápadu. Nebo tedy už by je měl mít vyrobené a já si je jen vyzvednu. Objednávku jsem odesílal ještě v Čechách

K dílně pana Sancheze jsem dorazil před polednem. Vše bylo připravené a úhledně zabalené. Dodávka si pod náporem kovu sedla snad o deset centimetrů. Vše jsem samozřejmě najednou nepobral a tak jsem musel jet tam a zpět dvanáctkrát. Všiml jsem si, že vždy když jsem přijel, pohnula se záclona v okně pana Adriana. Večer jsem padnul jako zabitej. Druhý den jsem se nemohl pohnout a celé dopoledne si masíroval namožené svaly francofkou.

Po obědě jsem začal srovnávat profily podle jejich konečného umístění. Zapojil jsem nýtovací pistoli a provedl slavnostně první spoj. K večeru jsem měl hotový celý dvacetimetrový spodní díl. Zítra začnu dávat dohromady žebra. Ty pak ke spodnímu dílu přivařím a zálkad kostry bude hotový. Připadal jsem si jak malé dítě nad stavebnicí. Vyšel jsem ze stanu a utíral si ruce do hadru.
„Wat ár jů důjing, hír?“ pan Adrian vyšel ze tmy a jeho žluté zuby bíle zářily.
„Bout,“ koktavě jsem odpověděl a snažil si vybavit, jak se řekne loď španělsky: „Náve! Náve!“ spadlo mi to slovo na jazyk.
„Oh nave,“ zakroutil hlavou Adriano, otočil se a zmizel ve tmě.
„Buenos Noče,“ ozvalo se ještě za ním.

V noci se mi zdál strašný sen. Celou kostru mi ukradli sběrači barevných kovů, které přivolal pan Adriano. Následujících několik týdnů jsem strávil skládáním postraních žeber trupu. Byla to práce, která přestala být zábavnou přesně v okamžiku, kdy jsem začal nýtovat třetí žebro. Bylo jich na každé straně patnáct a skládala se ze tří kusů, které u sebe držely šesti nýty. Když jsem dodělal poslední, měl jsem pocit, že budu potřebovat psychiatra. Jejich přidělávání ke spodku konstrukce už byla vysloveně radost.

V průběhu práce jsem si udělal jedno dopoledne volno a zajel do města k panu Sanchezovi. Pan Sanchez je bratr pana Sancheze, který mi dělal ty hliníkové profily. Je to klempíř a prý umí dělat s plechem doslova zázraky. Když jsem k němu přijel, tak se usmíval. Přestal ve chvíli, kdy jsem mu ukázal schémata a kdy pochopil, že plech, který bude ohýbat má čtyřcentimetrovou tloušťku. Podíval se na svůj starý ohýbací stroj, rukou poklepal na hydraulický píst a řekl: „Gugmašin“. Vzal si do ruky blok a během pěti minut spočítal celkové náklady. Trochu se mi podlomila kolena, ale začal mi vysvětlovat, že ceny kovů šly posledních několik měsíců prudce nahoru a musí přece živit rodinu. Co se dá dělat, oželím výbavu. Kožená křesla holt nebudou. Časový plán odhadl na dva měsíce. To bude tak akorát.

Kostra už byla kompletní. Vše drželo pevně u sebe. Zkontroloval jsem každý nýt a svár dvakrát. Zbývalo ještě pár týdnů, než pan Sanchez dokončí svoji ohýbací práci. Rozhodl jsem se, že začnu zařizovat pohon lodi a elektrické rozvody. Zdroj energie jsem si přivezl z Čech. Jsou to takové krabice. Uvnitř se nachází nějaký izotop, který vyzařuje alfa částice a ty jsou poté zachyceny vrstvou kovu. Ten se zahřívá a přilehlý termočlánek může vesele vyrábět elektřinu. Tento systém se používá v sondách, které slouží k výzkumu dalekého vesmíru a jejich výkon by měl klesnout na polovinu za sto let. Když to trochu předimenzuju, vydrží dlouho. Pokud by vás zajímalo, jak jsem tyto články získal, tak vězte, že za dob hluboké totality se výzkumem těchto zdrojů energie zabýval národní podnik Tesla. No a jak tenkrát patřilo všechno všem, tak si jeden šikovný člověk několik těchto věcí přivlastnil. A já je od něho jednoduše koupil. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si na německo-francouzské hranici málem pustil do trenek.

Trup má dvě patra. Na horním bude můstek a osobní kajuta (tam jsem chtěl mít ty kožená křesla). Ve spodním bude strojovna, centrální počítač a sklady. A hlavně přechodová komora. Vydal jsem se do města pro hlavní motor a podařilo se. V jednom zašitém bazaru jsem sehnal za drobný peníz dvě automatické pračky. Jejich provoz nebyl řízen prehistorickým relátkovým pseudopočítačem, ale mikrokontrolerem. Z toho plyne, že regulaci otáček budu moct ovládat přes palubní počítač. Druhou pračku jsem koupil na náhradní díly. Ještě mě čekaly manévrovací turbíny a ty asi v bazaru neseženu. Naproti tomu v přístavu by je mít mohli. Sehnal jsem jich šest ze starých elektroskútrů. Měl jsem děsnou radost. Cestou zpět jsem si koupil lahev místního tradičního vína. Po skoro dvou měsících práce si zasloužim malou oslavu.

Upevnil jsem ke kostře uložení motoru a nainstaloval elektrické články. Celé teplo z rozpadu izotopu se samozřejmě nespotřebuje na výrobu elektřiny. Vždy jsou ztráty. A tyto tepelné ztráty využiji na vyhřívání celé lodi. Konstrukce s tím počítá a tak je na článcích vstup a výstup pro chladící kapalinu. Jak ale funguje aktivace článku, to netuším. Jediné co chápu je, že musím připojit na svorky A a B napětí 24V. Pak to začne běžet a už to nikdo nezastaví, dokud nevyhoří palivo.

Gumové uložení motoru z pračky jsem tam nechal, alespoň se vibrace nebudou přenášet na kostru. Do kruhového otvoru v profilu jsem umístil speciální teflonová ložiska. Bude skrz ně procházet hřídel od motoru k lodnímu šroubu. Na ten jsem se už koukal v přístavu. Mají tam jeden, který mi přesně vyhovuje. Nerezový s patnácti lopatkama. Vypadá spíš jako turbína z letadla.

Po dobře odvedené práci jsem si dal skleničku vína. Nejsem žádný znalec, ale bylo vysloveně hnusné.

Přivařil jsem k nosníku skříň pro centrální počítač. Říkám sice centrální počítač, ale ve skutečnosti to bude jeden rychlý a jeden pomalý starý počítač. Ten rychlý bude pro sloužit pro vyšší funkce, jako osvětlení, zpracování obrazu pro monitory, sonar, kamery a tak dále. Ten starý, léty prověřený (dokonce jsem mudal i jméno: Mamut) se bude starat o životní funkce – motory, kyslík, vyrovnávací nádrže, no a tak. Důvod, proč jsem nechal řídit starý počítač tyto základní věci je jednoduchý. Mám ho už deset let a ani jednou neselhal. Ten nový čas od času vypadne. Né vše nové musí být lepší, říkal můj táta a měl pravdu. Krom toho výkon Mamuta bude na tyto věci dostatečný.

Dal jsem si druhou sklenici vína. Vlastně není až tak hrozné.

Oba počítače byly uložené a přišroubované ve skříni. Vybalil jsem z přepravní krabice input/output desku. Zařízení, které bude rozvádět signály z počítače k jednotlivým zařízením. Zároveň bude cpát zpátky data ze senzorů. Mám tyhle desky dvě, ještě jednu záložní. Snad ji nikdy nebudu potřebovat. Všechno jsem propojil a nalil si třetí skleničku vína. Myslím, že to zítra budu muset překontrolovat. Popřál jsem počítači dobrou noc.

Ráno bylo krásně. Svítilo sluníčko a moře nebylo cítit chaluhama ani rybinou. Rozhodl jsem se, že si před snídaní trochu zaběhám ať úplně nezdřevnatím. Vyběhl jsem z kempu a pokračoval dál směrem k městu. Vyškrábal jsem se až nahoru na útes a svalil se na zem. Když odezněl záchvat kašle, konečně jsem si mohl vychutnat pohled na moře. Byl konec zimy. Pršelo čím dál méně.

Na silnici za mnou zapískaly brzdy. Ohlédl jsem se a viděl velký kamion. Z okénka vykoukl pan Sanchez, bratr pana Sancheze:
„Ola seňor. Finito – komplít. “
Naskočil jsem na sedadlo spolujezdce a ukázal jsem mu cestu do kempu. Museli jsme to objet, s tak velkým náklaďákem neprojede tam, kde já s dodávkou. Nevadí, alespoň se vyhneme zvídavým očím pana Adriana. Zeptal jsem se, jak mě našel. Že prý se o ničem jiném ve městě nemluví. Je tu prý nějaký cizinec, snad z Moskvy, a staví kosmickou loď. Nevěděl jsem, co na to říct. Jen jsem doufal, že nepřijede televize.

Náklad jsme skládali celý den. Pan Sanchez byl opravdu pečlivý. Každá hrana byla zabroušená a každý díl byl potažen ochranou fólií. Zaplatil jsem, od původního odhadu se klempíř spletl přesně o šest eur a třicet centů. Když odcházel, uctivě děkoval, klaněl se, a že prý pošle kluka na studia. Rád pomáhám lidem.

Další den jsem zajel do města pro speciální silikon-teflon-epoxid lepidlo. Prý ho vyvynula NASA. Vzal jsem celou paletu. Prodavač se taky klaněl a jeho dcera prý taky půjde na studia.

Já jsem se naopak prohýbal v kolenech, když jsem zjistil stav mé peněženky. Už mi naštěstí zbývá sehnat je skla a pak už to budou drobnosti. Přinýtoval jsem pláty na celý spodek lodi. Nebylo to vůbec jednoduché. Když jsem navrhoval jejich tvar, snažil jsem se, aby žádný neměl víc jak padesát kilo, ale zkuste si nanýtovat sto takových dílů. Součástí dodávky byly i dvě vyrovnávací nádrže. Každá byla tvořena ze třech dílů po stopadesáti kilech. Na to jsem si půjčil od Adriana malý jeřáb, kterým se spouští čluny do vody.

Položil jsem pláty na podlahy mezi oběma palubami. Konečně se dá zařizovat můstek. Nanosil jsem monitory, klávesnice, přidělal sonar, umístil asi tisíc tlakových a templotních čidel a všechno propojil desítkou kilometrů kabelů. Elektronika byla kompletní. Teď už bych mohl nastartovat počítač a provést základní diagnostiku celého systému. Chtěl jsem ale dokončit připojení všech elektro zařízení.

Otevřel jsem novou láhev vína. Byla to stejná značka jako ta první a opět chutnala hnusně. Instalace stabilizačních turbín šla hladce. Po další skleničce jsem přidělal čerpadla. Bylo jich deset. Čtyři do vyrovnávacích nádrží, dvě záchranná, kdyby teklo trupem, dvě rozváděla chladící vodu od palivových článků a poslední dvě sloužila k regulaci tlaku vzduchu a vody v přechodové komoře. Pak jsem usnul.

Ráno mě bolela hlava. Dnes jsem se rozhodl pro naplátování věže a nasazení poklopů na oba vchody. Navečer jsem se vypravil do města. Zajel jsem k Sanchézům. Především je pochválit za perfektně odvedenou práci a taky se zeptat, jestli nemají ještě třetího bratra – skláře. Třetí bratr sice nebyl, ale doporučili mi jakéhosi Chuana. Jeho obchůdek jsem našel v zapadlé uličce na periférii. Chuan byl takový… no těžko popsatelný. Jediné, čeho si člověk všimne byly křivé zuby, křivé prsty a odstávající uši. Vysvětlil jsem Chuanovi můj požadavek. Chuan vzal bloček a chvilku na něj něco čmáral. Pak široce otevřel pusu (asi se usmál) a ukázal mi odhad ceny. I kdybych přestal jíst, tolik jsem neměl. Chvíli jsem smlouval, kroutil se, ale Chuan stále jen cenil zuby a nedal si říct. Za peníze které jsem měl, bych pořídil všechny okna kromě čelního. A čelní okno je zrovna docela důležité. Pak mě napadl nápad a my v dalším okamžiku uzavřeli obchod. Ještě že mi Chuan dovolí používat dodávku než skla doručí. Budou to dobrá skla. Čtyřpalcová se speciální povrchovou úpravou proti slané vodě. Po návratu jsem dopil víno. Myslím, že jsem potom ještě chvíli běhal po pláži a zpíval Niangáru.

Dokončil jsem plátování celého trupu. Jestli těsní, to zjistím, až budou namontovaná okna. NASA lepidla mi na případné korektury zbývalo ještě dost. Loď už dostala konečný tvar. Nasadil jsem na hřídel tu pěknou nerezovou turbínovou vrtuli. Nebo tedy šroub. Je čas spustit self test všech čidel a zařízení. Počítač naběhl poměrně rychle. Nejdřív se zapne Mamut a ten, když zjistí, že je všude sucho, stabilní napětí, tlak a tak, zapne teprve Slona. Tak jsem pojmenoval ten nový počítač. Je evolučně mladší, proto Slon. Na hlavním monitoru naskočil jednoduchý nákres lodi. Jak začlo testování postupně příslušná místa na nákresu zelenala. Na vedlejším monitoru byla zobrazená základní data jako tlak (venku a vevnitř byl úplně stejný – kdo by to byl řekl, když nemám okna), teplota, napětí článků, teplota motoru, tlak v nádržích, ve vyrovnávací komoře, obsah CO₂, obsah O₂ a ještě několik dalších věcí. Vše fungovalo, jen jedno čidlo ukazovalo teplotu 300 stupňů ve skladu. Ještě než se setmělo tak jsem jej vyměnil. Teď už jen počkat na ta skla.

Chuan je doručil o týden později. Přivezla ho nějaká žena ve starém náklaďáku. Došlo mi, že zpět se poveze už ve své nové dodávce. Začali z korby sundavat jednotlivá okna. Každé bylo zabalené v bublinkové fólii. Chuan se vyznamenal, opět dokonalá práce. Zbroušené hrany a vyvrtané otvory na šrouby. Všechno prostě perfektní. Poplácal jsem dodávku po kapotě a podal Chuanovi klíče s techničákem. Ještě, že jsem si během minulého týdne navezl slušnou zásobu konzerv, pěšky bych to tahat nechtěl.

Zamával jsem na odjíždějící auta a vrhl se do práce. Na každé fólii se sklem byl štítek s pozicí na lodi. Byly takhle označeny i pláty na trup. Ve značení nebyla ani jedna chyby. Nikdy bych do Španělů neřekl, že budou takhle pečlivý. Byla to také monotóní práce, ale dělal jsem ji s radostí. Byla to poslední věc, která chyběla k dokončení Noma. Nomo je zkratka jmen Noe a Nemo. Bude to taková moje podvodní archa.

Za dva dny už jsem toho měl plné zuby. Napatlat sklo lepidlem, přiložit, přimáčknout, napatlat lepidlem, přiložit rámeček a první šroub a druhý šroub, třetí…

Bla bla bla bla la la la.

Z úvahy o smyslu života mě vyrušil Adriano. Přišel a spustil:
„Seňor, t morou TýVý kam here,“ a ukazoval si někam k patám.
„TýVý?“ nechápavě jsem ze sebe vyrazil. Tak oni snad fakt zavolali do televize. No to jsem teda štěstím bez sebe. Jestli to budou dávat v Čechách na komerčním kanálu, tak je tu Ana jako na koni.

Dodělal jsem okna a vrhl se na test těsnosti trupu. To se vše zavře a počítač vyčerpá skoro všechen vzduch z lodi. Pak měří tlak. Pokud bude růst, znamená to, že trup netěsní. Stál jsem před lodí a poslouchal, jak hučí čerpadla. Počítač mi posílal do PéTéčka informace o stavu procesu. Obsluha samozřejmě musí být mimo loď, protože se ve skoro vzduchoprázdnu špatně dýchá. Sledoval jsem informace na displeji a modlil se. Čerpadla se vypla a tlak se ustálil.

Otevřel jsem si láhev vína.

Po první hodině a dvou skleničkách se tlak nehnul.

Druhá hodina a tři skleničky. Tlak vzrostl i jednu tisícinu pascalu.

Třetí hodina a prázdná láhev. Tlak se vrátil zpět na původní hodnotu. Usmál jsem se a usnul.

Ráno bylo jedno z těch horších. Probudil mě Adriano, že přijela ta televize a že mám přijít. Začal jsem se dávit a pozvracel si triko. Adriano se ušlíbl a podal mi svetr, který byl přehozený přes židli. Vyměnil jsem pozvracené triko za svetr a vyšel před stan. Reportérka jak si mě všimla, kývla na kameramana a oba vyrazili přímo ke stanu. Přišlo mých pět minut slávy. Na první otázku, jak mě vůbec napadlo postavit si kosmický koráb, jsem odpověděl otevřenými ústy. Pak už jsem ani nepřemýšlel, proč se mě ptá, z jakých zdrojů je to financováno a odpověděl jí, že jsem léta spořil.

Další šok byl, když vedle televizního vozu zastavila naše stará fordka a z ní vylezla Ana. Rozeběhla se rovnou ke mně a ještě v běhu volala: „Ty blázne! Co tě to napadlo?! Ty jsi fakt zralej na psychiatra!“
„Aničkóóó,“ zvolal jsem vesele a tvářil se jako naprostý blbec. „Kde se tu beréééš?“

Začal jsem pomalu couvat. Od reportérky, od blížící se manželky. Zalezl jsem do stanu a odkopl špalek, který jistil loď a ta se dala do pohybu. Jen tak tak jsem se zachytil lana a šplhal po ujíždějící lodi nahoru k poklopu. Prací zesílené ruce mě vyšvyhli přes okraj věže právě ve chvíli, kdy se loď poprvé dotkla moře. Ještě jsem stihl zamávat.

A to bylo vše co jsem mohl dělat. Uvnitř byl silný podtlak a poklop nešel otevřít. PéTéčko zůstalo na břehu, tak jsem počítači mohl maximálně nadávat. Neměl jsem ani pádlo.

Nakonec mě odtáhla pobřežní hlídka. Na molu čekala reportérka i Ana. Můj studem zrudlý obličej zaplnil zprávy po celém světě.

Aně jsem vše vysvětlil. Dala výpověď v práci a vybrala všechny své úspory. Teď jsme my tři, Já, Ana a Nomo, dva kilometry hluboko v Atlantiku. A skutečně, přál bych vám slyšet to ticho.

Hodnocení