Pevnost na hranici
Sedmnáctý březen 2342 měl být jedním z nejlepších dní mého života. Měl jsem narozeniny bylo mi právě 23 let a můj poručík mi oznámil, že jako dárek dostanu další frčku, měl ze mě být nadrotmistr.
Zrovna jsem seděl v baru ve třetím podzemním podlaží a pil mléko, normálně piji pivo ale měl jsem před službou a to bych pít neměl, když přiběhl vojín Karpov se znepokojivou zprávou: „Nazdar vole, výš co vole? bude pěknej průser to bys nevěřil.“ Povídá mi. Pokrčil jsem rameny a otráveně odpověděl: “Tak povidej.“ Nebral jsem ho vážně, Karpič totiž vidí všude příšery. Jednou slyšel o mutantech z pustin, a od té doby věří, že tajně obcházejí základnu a čekají na příležitost k útoku. Karpov si jistě všiml mého nezájmu, ale nedal na sobě nic znát, a pokračoval: “Sem zrovna nes Kafe plukasovy na pozorovatelnu, dyž se jim tam něco rozsvítilo na esvévéčku, a ti vole, řikám, že to nebylo nic malýho. Bylo to vobrovský, fakt vole, kurevsky vobrovský, ten flek je po celí dýlce monitoru a posouvá se z pustin směrem k nám.“ Tímhle mi Karpov dokonale zkazil náladu. Čekal jsem, že zase něco zahlédl, když byl na povrchu. Ale pokud je něco na SVV a je to tak velké, jak říká, tak by mohly bít problémy. Že by ti jeho mutanti opravdu existovaly? Co když je ten flek opravdu nějaká pochodující armáda, nebo obrovské stádo nějakých mutantů? Chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrával, vyvolávala takové mrazení. Možná i přijemné mrazení, ale pak jsem jí zavrhl. Každý ví, že v pustinách nic nežije je tam příliš vysoká radiace, není tam voda a nic tam neroste. Mutanti, to určitě. Navíc kdyby to bylo opravdu tak vážné, už by ječela siréna a všichni by jsme se oblékaly do pancířů a kontrolovaly pušky nebo běžely k perimetru. Určitě by jsme tu neseděly v baru jen tak.
Karpov netrpělivě čekal na nějakou mou reakci. Když mu došlo, že to neberu moc vážně, vzdal to a šel otravovat někoho jiného.
Dopil jsem mléko, zaplatil, nasadil si helmu a vyrazil na službu. Šel jsem úplně klidně, Karpovovi a jeho historce jsem moc nevěřil. „Kecá magor“ řekl jsem si polohlasně a snažil se zaplašit chmurné představy, ale nešlo to. Naštěstí jsem potkal Kláru. Mojí Klárinku, jeden její úsměv zaplašil všechny chmury a na Karpičův flek jsem okamžitě zapomněl.
Klára je totiž moje Holka. Chodíme spolu už dva roky, vlastně se známe od dětství, jako všichni, kdo se narodily a vyrostly na základně.
Jo, narodil jsem se tady. Dvacet metrů pod zemí, a až do patnácti sem neznal nic jiného než základnu a mizerná nepříliš úrodná políčka roztroušená v jejím okolí.
V patnácti mě odsud odvezli do vnitrozemí, nebo, jak se tady říká, do civilizace, aby mě tam vycvičili a mohl jsem se stát plnohodnotným válečníkem. Otec byl proti. chtěl ze mě mít buď vědce, jako byla matka, nebo technika, jako byl on. Můj prospěch to však neumožňoval, tak sem musel k armádě. Další možnost totiž byla dohlížet na roboty, na již zmíněných polích, což by znamenalo 12 hodin denně a sedm dní v týdnu nahoře na povrchu dýchat prach a schovávat se před sluncem, které tady na hranici s pustinami pálí jako čert.
Nad pustinami je totiž ozónová díra, což dělá z toho radioaktivního mrtvého místa ještě nepřijemnějšího souseda, než by měl být.
Jako voják si sice pobytu na povrchu, užiju také dosyta, ale v posledním modelu bitevního pancíře, s filtrací vzduchu, integrovanou klimatizací a dalšími vymoženostmi je to přeci jen o něco pohodlnější.
Abych se ale vrátil ke Kláře, jak už jsem řekl, chodíme spolu už dva roky, což v naší komunitě znamená, že se budeme muset brzy vzít, jinak by nám starší mohli dělat nepřijemnosti. Ono totiž oženit se a mít děti je jaksi povinné, když žijete v komunitě která čítá 500 nábožensky založených civilistů a 120 vojáků.
Já ani Klára sice nejsme věřící, Klářini rodiče jsou vědci a věří jen ve vědu, a mě víru vytloukly z hlavy při výcviku, ale většina komunity jsou pravověrní novokatolíci, a mi, jako menšina, s nimi musíme žit. A řeknu vám, být vojákem vám proti nim není nic platné, neboť, jak říká náš plukovní psycholog, víra je nejhorší duševní porucha.
Objal jsem Kláru a chystal se jí políbit když se rozezněla siréna. Okamžitě se mi vrátily všechny chmury a Karpovův flek na SVV mi najednou začal nahánět hrůzu. Na chvíli jsem ztuhl, ale pak zvítězil výcvik a reflexi tlučené mi do hlavy 7 let a vyrazil jsem k výtahu.
U výtahu jsem se srazil s poručíkem. Hodil po mě omluvný pohled a vpadl dovnitř, já byl hned za ním. Oba jsme byly v plné zbroji, tedy kromě zbraní, poručíkovy totiž zrovna skončila služba a byl na cestě k baru když to houklo, a mě měla, jak už jsem zmínil, zrovna začít. Výtah zastavil ještě ve druhém a v prvním patře, kde se k nám přidaly dvě skupiny vojáků kteří si již stihly obléct zbroj. Nutno podotknout, že někteří z nich si ještě ve výtahu nasazovaly přilby, jiní, kteří je jako já měly nasazené, si stahovaly hledí, což jsem udělal také, ono totiž hledí není jen kus plastskla a dýchací maska, ono je hlavně jedinou ochranou váší tváře tam, kde létají střely. Nakonec, asi po dvou minutách, jsme konečně zastavily v nule, z výtahu jsme se vyvalily jak konzervy z krabice a pádily ke zbrojnici pro pušky. Nikdo nepromluvil, kromě kleteb a nadávek, jediné slovo. Měl jsem strach. Nikdy jsem skutečně nebojoval. Tedy asi dvacetkrát jsem bojoval s barbary ze severu nebo s dolomitskou osvobozeneckou armádou, ale vzhledem k jejich výzbroji to byla spíše sportovní střelba na pohyblivé cíle než boj a hlavně jejich oddíly byli vždy tak malé, že by na SVV nebyli ani vidět. Pokud se k nám ale blíží skutečně něco tak velkého, že to zabere celou obrazovku senzoru včasné výstrahy, pak to možná bude hodně hodně zlé.
Když jsme se konečně ozbrojeni dostaly ven z vstupního bunkru, dostalo se nám první dávky znepokojivých informací. Dozvěděly jsme se toto:
„Před necelou hodinou se na SVV 70 Km východně objevila obrovská pohybující se skvrna směřující přímo k nám rychlostí asi 50 Kmh. Plukovník Stružný nechal okamžitě vyslat automatickou průzkumnou sodu která dosáhla cíle o dvacet minut později. Sonda byla cílem zničena okamžitě, jakmile se dostala na dohled, ale stačila odvysílat 5 sekund obrazového materiálu . To, co se na snímcích objevilo se nedá vyjádřit nijak jinak než zeď ze železa. Pánové, útočí na nás stroje. Roboti, jaké nikdo nikdy nevyděl, a je jich kurevsky hodně.
Nebudu vám chlapy lhát, ale sme v pořádnym průseru. Takže fofrem do zákopů a doufejte, že nám z vnitrozemí pošlou rychle posily, jináč sme totiž mrtví.“
Po poručíkových slovech jsme zůstaly stát jako opaření, každý z nás slyšel historky o válce proti strojům, která zničila svět a málem vyhladila lidstvo, ale všechny nás také učily, že lidé tehdy roboty úplně zničily a území již roboty zamořená totálně sterilizovaly. Nukleární bombardování přece stvořilo pustiny, tam měly totiž stroje všechny své základny a továrny.
Něco tedy přežilo. Možná hrstka robotů, možná osamělá továrna. Za dvě stě let se stroje zformovaly a teď se chystají k pomstě.
Naskákaly jsme do zákopů, namířily pušky před sebe a čekaly a bály se. Někteří se modlili, někdo zkoušel vyprávět vtip. Z vstupního bunkru vybíhaly další a další vojáci.
Pak jsme tu najednou byly všichni a pak jsme spatřily ten mrak. Vstup do základny je na nejvyšším kopci v okolí, takže máme ze zákopů rozhled po celé krajině. Teď nám většinu obzoru zakryl černý mrak prachu.
Začaly jsme střílet Někdo by možná pochyboval že na tu dálku něco strefíme ale s EM 290 puškou platí dostřelíš kam dohlídneš. EM pušky vlastně nejsou pušky v pravém slova smyslu.
Vlastně by se daly popsat spíš jako vrhače šipek EM. Puška je vlastně pažba, supravodivý elektromagnet, zásobník na šipky, fúzní baterie, 4 vodící pruty a na jejich konci další elektromagnet. Když zmáčknete spoušť, založí mechanizmus podavače šipku, elektromagnety mezi sebou vytvoří usměrněné pole, takže je šipka zadním magnetem odpuzována a předním přitahována. Šipka se tedy mezi vodícími pruty rozjede k přednímu magnetu ten ve chvílí kdy jím šipka projde změní polaritu aby ji nezbrzdil a šipka pokračuje k cíly rychlostí blížící se rychlosti světla, takže má téměř neomezený dostřel a obrovskou průraznost. Šipky jsou z kalené ocele, mají penetrační hroty z TKK, což je jaký si titano-keramický kompozit. Jsou duté a uvnitř nesou velmi silnou trhavinu.
Šipky jsou poměrně těžké a tak díky jejich rychlosti a zákonu zachování hybnosti puška pěkně kope.
Zahájily jsme tedy Střelbu. Jak jsem viděl přes optiku, Všichni zasažení roboti sebou cukly a padly. Dobrá zpráva - dají se zabít. Žádný robot střelbu neopětoval. Druhá dobrá zpráva - nemají tak dobré zbraně. A však v obrovské mase kovových těl nenadělala naše střelba žádné viditelné škody. Špatná moc špatná zpráva - je jich moc.
Roboti se blížily a my pálili jako o život, a roboti padaly, padly jich desítky, možná stovky, ale při jejich množství a rychlosti? Škoda, že EM neumí střílet dávkou.
Jejich zbraně umí. Během dvou minut se roboti dostaly na hranici dostřelu svých zbraní. Zastaralých kusů střílejících buď plivance plazmy nebo klasické kulky. Mizerný dostřel, ale smrtelná účinnost. První začaly pálit projektilové zbraně, mají větší dostřel než plazma. Nejsou sice tak průrazné jako naše EM, ale umí dávky a to nás stálo první raněné. První salva automatických zbraní rozvýřila prach před zákopem a dokázala nás opravdu vyděsit. To nebyla střelba, to byl kovový déšť. Během sekundy už kulky hvízdaly všude kolem nás. Dlouhá dávka z nějakého velkého kalibru nabrala Chlapa vedle mě tak, že se roztančil a odpochodoval do zadu kde padl. Ani jedna kulka neprorazila brnění, prostě ho jen pomačkaly a vojáka v něm umlátily k smrti. Pak jsem viděl, jak nějaká průrazná střela zabyla karpova, nevím co to bylo za zbraň, ale náraz projektilu ho zvedl do vzduchu a odhodil jako hadrovou panenku, jen malá dírka v zkrvaveném hledí přilby a život je ten tam. To už se začaly ozývat první plazmy, mají extra mizerný dostřel a střílí jen jednotlivými dávkami, ale projdou čímkoli. Honzovy plazma upálila hlavu, neutrhla, upálila, jednu chvíli měl hlavu, pak jen černý škvarek mezi rameními chrániči. Moje šipka pro změnu utrhla hlavu robotovy, co střílel z té plazmy, potom už to byl masakr. Šipka do hrudi a robot pukl jako vejce. Dávka a pět našich umírá v bolestech. Další robot padá a chlápek, co chtěl hodit granát se rozstříkl pod náporem kulek z několika kulometů. Teď už víme, že jsme mrtví. Posily z vnitrozemí dorazí nejdříve za pár desítek minut. My máme pár sekund. Vidím poručíka jak mává na vojáky u vchodu do základny.
Ve sluchátkách slyším jeho křik: “zavřete to, zavři ty posraný vrata.“ Polívá mě studený pot. Až se ty vrata zavřou, budeme tu odříznuti, my zůstanem venku. Další krvavá smrt střelec pár metrů ode mne, je trhán salvou na kusy. Poručík stále křičí, ranění kvílí a zbraně robotů hřmí.
Vojáci u brány nechápou, nechtějí nás tu nechat. Pak jednoho rozmetá raketa a druhý již neváhá. Pětitunová vrata, jediné dělítko mezi mým životem a smrtí se zavírají a já zůstávám na straně smrti. Někteří z nás se zvedají a v hrůze utíkají zpět, ale než doběhnou k bráně jsou z nich jen krvavé cákance. Nemůžu se hýbat jsem paralyzován hrůzou, jen zírám na tu hradbu kovových těl, jak se nemilosrdně blíží, někdo křičí, někdo ještě bojuje, jiní utíkají, já jen stojím a dívám se, jak se mí přátele mění v krvavou kaši. Dívám se, už se ani nebojím, jen to nechápu, nevěřícně zírám, najednou nevím, kde to sem. Je to sen? Ze zasnění mě probere až otřes, trhnu s sebou a otočím se zpět směrem k nepříteli a zastaví se mi srdce, noha obrovského osminohého stroje došlápla pár centimetrů ode mne, střílím do hlavy kolosu nade mnou až mu ji utrhnu, ale stroj to nezastaví jen oslepí. Pak ho ale zasáhne střela z automatické proti letecké obrany bunkru a stroj se hroutí, hroutí se přímo na mne. Neutíkám, jen dosednu na zadek a dívám se nad sebe a řvu hrůzou. Pak mě zakryje tma.
Probral jsem se. Nevím kolik času uplynulo. Nevím nic. Několik hodin jsem ležel pod zničeným strojem. naštěstí padl přes zákop, takže mně nerozmáčkl. Když jsem se probral z šoku. Donutil jsem se vylézt. Kolem mě bylo peklo - spálená zemně udupaná nohama strojů, krvavé cáry a mrtvá těla v rozmačkaných zbrojích zadupaná do prachu. Trosky robotů, odhozené zbraně. Mám strach otočit se k bunkru, mám strach podívat se na pancéřová vrata chránící lidi uvnitř, mou rodinu, přátele, Kláru. Nakonec se ale stejně pomalu otáčím a modlím se, aby byla ta vrata nedotčená. Otáčím se, pak ale zavřu oči, nedokážu to, nedokážu se tam podívat. Musím. Otevřu oči. Stojím, sundávám si přilbu. Pak to nevydržim, pohled na kus ztuhlé taveniny, která bývala vraty do základny, mi podráží nohy. Padám na kolena, padám do prachu. Cítím, jak se mi tvář křiví v křečí, pohled se mi rozostří slzami. Padám do krve svých přátel a křičím. Teče mí z nosu, sliny mi v provazcích létají od úst, přes slzy už nevidím a jen řvu až mě bolí hlasivky. Řvu a řev se mísí s mými vzlyky, řvu jen jedno slovo, možná se nehodí, ale možná mě ten, komu patří, uslyší. Volám totiž boha: „Kurvóóó, kurvóóó…“