Poslední cesta

"Připraveno na 98%."
"Zvyšte výkon alternátoru."
"Ano... zdá se, že všechno probíhá hladce."
"Jaký je výkon?"
"8500 wattů."
"Dobře, začněte ho pozvolna snižovat, vypadá to, že budeme hotovi."
"Souhlasím... 99%."
"Všichni si hlídejte frekvence... začínáme stabilizovat."
"10 vteřin."
"Hlavně klid, není co zkazit."
"5 vteřin."
"Dobře, pusťte všechnu energii do teleportu."
"3, 2, 1..."
Přístroj zahučel. Mezi deskami připevněnými na podlaze a stropu v rohu místnosti na okamžik přelétávaly drobné jiskry. Náhle se z toho místa vydrala oslepující záře, takže všichni přítomní na okamžik nic neviděli. Když se situace zlepšila, mohli rozeznat, že pokus se pravděpodobně zdařil. Na zemi se objevila sotva pětadvacetiletá žena. Ležela na zádech a její nahé tělo, které se za své vnady jistě stydět nemuselo, pokrývaly kapky vody. Zdálo se, že spí.
"Výborně, to bychom měli," konstatoval nejstarší muž v místnosti. Mohlo mu být něco přes padesát let. Byl hladce oholen, oblečen, jako všichni ostatní, v bílém plášti. Jeho jednání působilo na druhé velmi autoritativně, byl nepochybně vedoucím celého oddělení. "Probuďte ji a proveďte všechna základní vyšetření."
K ženě se ihned sklonili zbylí dva vědci a položili ji na lůžko připravené hned vedle teleportu. Jakmile to udělali, přistoupila k ní čtvrtá osoba, lékařka, jejímž úkolem bylo provést zdravotní prohlídku.
Žena se během přenášení probudila a zděšeně se kolem sebe začala rozhlížet.
"Nemusíte se ničeho obávat," promluvil na ni vlídně šéf projektu, "nic vám nehrozí. Váš organismus prodělal velký šok, chceme se ujistit, že jste naprosto v pořádku."
"Kde to jsem?"
"V bezpečí, až proděláte základní vyšetření, dozvíte se více."
"Chci to vědět hned!"
"Teď je pro vás nejdůležitější zůstat v klidu," trval na svém vědec.
Žena vztekle potřásla hlavou a obořila se na doktorku: "Mohli byste mě alespoň něčím přikrýt, snad není nutné, abyste mě takhle očumovali!"
Doktorka se s otázkou v očích zmateně podívala k vedoucímu. Ten kývl, aby bylo žádosti vyhověno.
"Promiňte, neuvědomil jsem si, že by vám to mohlo vadit."
"Co prosím?"
"My již neděláme s nahotou takové problémy, je to přece lidská přirozenost. Nebýt jiných výhod šatů, dávno bychom je nenosili."
"Co to proboha plácáte?" přehodila přes sebe donesený kus bílé látky a odstrčila přístroj, kterým byly právě ověřovány reakce jejích zornic.
"Stala jste se prvním člověkem, který absolvoval revoluční pokus."
Mlčela a měřila si ho stále stejným přísným pohledem.
"Byla jste vybrána jako jeden z nejvhodnějších adeptů. Rozumíte anglicky a vaše mysl... jak bych to řekl... váš mozek je schopen unést tíhu toho, co se právě dozvíte. Jste silná žena, která..."
"Musíte to tak protahovat?!?" rozkřikla se.
Chvíli panovalo napjaté ticho.
"Omlouvám se, ale musíte nám věřit, opravdu se nejedná o nic, čím bychom vám chtěli jakkoliv ublížit. Jestliže jsem vám doposud neřekl pravdu, je to jenom proto, abyste se na ni mohla lépe připravit. Totiž, jedná se o to... v současné době... píše se rok 2498."
Ohromeně na něho zírala.
"Provedli jsme několik sondovacích pokusů, stovky testů s věcmi a desítky zpočátku velmi nezdařilých teleportování se zvířaty. Vy jste první člověk, z vašeho pohledu samozřejmě, který byl přenesen do budoucnosti, opět z vašeho úhlu pohledu."
Zase na sebe chvíli jenom tiše hleděli.
Vědec se pokusil ještě něco dodat: "Já chápu, že je to pro vás naprosto..." ale byl přerušen dívkou. Začala se totiž divoce smát.
"Dva tisíce čtyři sta kolik?" opět vyprskla smíchy. "Zní to báječně, i když opravdu nevím, o co vám jde."
"Je mi naprosto jasné, že..."
"Mně je to taky jasný. Parta bláznů, co?"
"Podívejte se, copak všechno to vybavení, které kolem vidíte, vypadá jako v roce 2001?"
Trochu se uklidnila, musela připustit, že místnost opravdu vypadá podivně.
"Myslím, že byste měla přejít k támhleté stěně, jak vidíte, je celá prosklená, budete tak mít nádhernou možnost prohlédnout si z výšky celé okolí této stavby a poznat, že mluvím pravdu."
Sklonila hlavu v zamyšlení. Potom vstala, levou rukou si přidržela látku, sahající jí od hrudi pouze do půli stehen a ukazující tak její hladké nohy v plné kráse a přešla ke stěně, kterou jí muž ukázal.
Pohlédla dolů a hlava se jí zatočila. Pravou rukou se musela opřít o sklo, zatímco levá překvapením upustila provizorní šat, který se jí svezl k nohám. Nevěnovala tomu sebemenší pozornost.

Sehnali mladé ženě jeden z bílých plášťů. Svírala ho pevně u krku, zatímco druhou rukou nervózně přejížděla po šálku s kávou. Před chvílí byly dokončeny všechny potřebné prohlídky, při kterých se nepřišlo na žádný nežádoucí efekt přenosu časoprostorem.
"Kde vlastně jsem?"
"V Evropě."
"Jaké město?"
"Města ve vašem významu již neexistují. Rozrůstala se tak dlouho, až splynula v jedno velké osídlení. K masivnímu zhuštění obyvatelstva došlo i kvůli globálnímu oteplování, které ve svém vrcholu způsobilo rozsáhlé rozpouštění ledovců."
"Chcete říct, že všude jsou jenom domy, silnice, lidé..." vydechla překvapeně.
"To ne. Ale města, jak tomu říkáte, pokrývají 80% povrchu, tedy alespoň v Evropě. Zbytek tvoří nepříliš významné území, kde se těží poslední zbytky surovin, a zemědělská půda - ta je ovšem stále více nahrazována umělou výrobou. Ostatní části jsou buď neosídlitelné, nebo se tam na kolonizaci pracuje."
"Takže nakonec budete všude?"
"Proč budete? Spíše budeme, ne?" usmál se, ale hned pokračoval. "Nemusíte se bát, počítáme s rozlehlým územím, které zůstane tak, jak jste zvyklá. Kulturní památka. Přírodní rezervace."
"Jistě," podotkla nevěřícně.
"Opravdu. Nepotřebujeme více země jako takové, veškeré osídlení, což jste ostatně již částečně viděla, je budováno v několika patrech. Zatím mají skoro všichni lidé možnost žít v tom vrchním, kde je neustálý přístup slunečních paprsků, ale továrny, obchody a levné bydlení najdete dole. Nejhustěji obydlené oblasti jsou zatím pouze ve třech patrech, ale během let poroste Země nepochybně dále do výšky."
"Nebudete tomu věřit, ale když jsem pohlédla dolů a spatřila pokrok, který lidstvo zaznamenalo... já... jsem samozřejmě překvapena, udivena, unesena, ano, ale... nemůžu si pomoct, cítím k tomu všemu i vnitřní odpor."
"Zvykla byste si. Chápejte, že čas všechno změní. Když jsme hledali vhodného adepta na první pokus našeho teleportu s člověkem, dozvěděli jsme se mnoho o životě, který jste vedla. A nutno konstatovat, připadá nám místy dost barbarský."
Zavrtěla hlavou, ale byl to spíš důkaz složitosti takových debat než nesouhlasu.
"A stát?"
"Prosím?"
"V jaké jsem zemi?"
"Ach tak. Jak jsem říkal, v Evropě. Všechny země se začaly postupně spojovat, proces byl ukončen roku 2185."
Pár minut ji vědec nechal svým myšlenkám, poté se k ní opět vrátil a sedl si ke stolu naproti ní: "Potřebuji ještě něco, mohla byste jít se mnou zpátky do laboratoře?"
Hleděla nepřítomně skrz něho, potom potřásla hlavou: "A-ano, jistě."
Odvedl ji zpět.
"Můžete se zatím posadit," přešel k doktorce, která zde jediná zůstala, "připravte injekci, dojdu pro Scotta a Roye."
"Jakou injekci?" zeptala se lékařky, aniž by jí to vlastně zajímalo.
"Nemusíte mít starost, jedná se o preventivní opatření."
Doktorka napíchla jehlou lahvičku s průzračnou tekutinou a naplnila s ní novodobou obdobu injekční stříkačky. Během toho se tři vědci vrátili na svá místa.
"Nyní potřebuji, abyste si lehla zpátky na zem, na tu desku v rohu," oslovil dívku vědec.
"Co tím chcete..." oči se jí naplnily hrůzou.
"Ne, ne, počkejte, nebojte se," začal ji chlácholit, "o nic nejde, chápete sice dobře, že vás vrátíme nazpátek, ale náš proces máme plně zvládnutý, nemusíte se ničeho bát."
"Nemůžu zůstat déle?"
"Ničemu by to neprospělo. Sem nepatříte a čím kratší čas zde budete, tím to bude pro nás i pro vás lepší, musíte to pochopit, prosím."
"Dobře," řekla, ale oči jí zvlhly. Dnes pochopila pravou sílu lidského vědění. Nikdo jí to neuvěří. Nikomu to snad ani neřekne.
"Vrátíte mě do stejného času a místa?"
"Jistě."
"Nebojíte se, že vašimi pokusy změníte historii?"
"V žádném případě, dáváme si naprostý pozor, aby nic nebylo ovlivněno."
"Myslím, že jsem ovlivněna až dost."
"Jste silná osoba a opravdu nic neriskujete."
"Na co vlastně hodláte cesty časem používat?" zeptala se, zatímco pozorovala, jak k ní přichází doktorka s injekcí.
"Využití bude dosti široké, vždycky však musíme mít na paměti, že s nimi smíme pracovat pouze v co nejomezenější formě."
"Nedokážu si představit jaké hrůzy můžou vzniknout zneužitím..."
"Celý projekt je utajován před veřejností. Existuje pouze deset lidí, kteří o něm vědí."
Rozhlédla se ještě jednou po místnosti: "Vlastně jste mi tím o něco prodloužili život. Tam u nás žádný čas neutekl, ale já zatím..." usmála se.
"Smím-li vás ještě poprosit, svlékněte se," požádal doktor, s ohledem na jiné zvyklosti roku 2001, co možná nejzdvořileji.
Kývla hlavou, i když se jí do toho moc nechtělo. Jenže už je stejně nikdy neuvidí. Potom jí náhle hlavou bleskl plamínek poznání.
"Kam mě přesně vrátíte?"
"Do vašeho domu, do Prahy."
"Ne, myslím úplně přesně."
"Ach tak," nervózně se podíval po ostatních, "do vany, koupala jste se přece."
"Ano, ovšem, ale já..." přejela si rukou čelo, jako by hledala tři sta let staré vzpomínky, "když jsem se zde objevila, museli jste mě vzbudit."
Chvíli na ní napjatě koukal, potom téměř neznatelně kývnul.
"Čili ten přenos mě uspí. Tím mě můžete utopit!"
"Ta šance je minimální, ve vodě se přece okamžitě proberete."
"Neřekla bych..."
"Nebojte se, věřte nám," usmál se povzbudivě a otočil se k doktorce, "můžete píchnout injekci."
"Ne, zastavte," zvedla výhružně ruku, "jak jinak byste mohli mít jistotu, že neovlivníte běh dějin," začala hlasitě. "I ta nejnepatrnější změna může kohokoliv například o vteřinu zdržet, někam nedojde a potom... nemusí se stát nic, ale můžete tím naprosto změnit celý chod dějin. Vy víte, že se mnou nic neriskujete, protože v té vaně zemřu, že?"
Dívali se na ni napjatě, neschopni slova.
"Co je v té injekci?"
Vedoucí přejel pohledem po všech přítomných, až naposledy se zastavil na mladé ženě.
"Je v ní látka, která vás uspí. Utopíte se. Byla jste vybrána, protože jste se měla utopit ve vaně, kde jste usnula. Tím jste se nám hodila na pokus, nezabíjíme vás, naopak, prodloužili jsme vám život. Určitě musíte pochopit, že je nutné, abyste se vrátila, v zájmu vědy..."
"Ne!" okřikla ho. "Nenechám se zavraždit!" chvíli nervózně těkala pohledem po místnosti, potom pokračovala: "Přece tu můžu nějaký čas zůstat."
"Nemá přece smysl čekat dalších pár dní, nebudeme cokoliv riskovat. A déle zůstat prostě nemůžete, myslíte si, že by nikdo nepoznal, že jste starší, vypadáte jinak, je to sice pět dní, ale..."
"Pět dní," vykřikla a skoro se na vědce vrhla, "chcete říct, že budu pět dní VE VANĚ... než..."
Vědec se proklínal, že řekl něco, co neměl. Potom vše vsadil na poslední pokus přemluvit ženu po dobrém.
"Prosím vás snažně, nenuťte nás k násilí."
Zavřela oči a přikývla.
"Dobrá," otočila se směrem k doktorce s injekcí. Té chvíli trvalo, než se dostala z prvního šoku a potom k ní vykročila. Jenže všechno byl pouze klamný manévr, dívka lékařku nečekanou silou odstrčila stranou a dostala se tak k několika lahvičkám, které ležely na polici. Vzala jednu z nich, rozbila ji a dvěma rychlými tahy se pořezala na paži a břiše.
"Fajn, teď mě nemůžete vrátit. Všem by bylo divné, kde se vzala na mém těle ta poranění," vítězně se usmála.
Vědec jenom pokynul hlavou směrem ke dvěma spolupracovníkům, kteří ženu chytili a drželi ji násilím do té doby, než jí doktorka píchla uspávací sérum. Dívka se jim okamžitě složila bezvládně do náruče. Ohleduplně ji položili na lůžko.
"Chudák," poznamenal vědec dojatě, "netuší, jakou trivialitou jsou její zranění pro naši medicínu." Další slova patřila lékařce: "Zahlaďte sebemenší stopy na její kůži."

Za půl hodiny spočinuly zraky čtyř lidí naposledy na nahém těle mladé dívky. Její krása byla to poslední, co vědci viděli, než ji zahalily jiskry výbojů z teleportu.
Jeden z nich přešel k počítači a něco do něho napsal.
"V pořádku. Dobře to dopadlo."
"Dobře to dopadlo," zopakoval vedoucí, ale jistý si tím nebyl.

Hodnocení