Reflex 2

Velikost písma

Velikost písma se udává v bodech, tj. stejně jako např. v MS Wordu. Zvolená velikost zůstává i při tisku.

Z polospánku mě vytrhl zvuk výtahu zastavujícího v našem patře.

“Lanara!” napadlo mě.

Zazvonily klíče, kroky zamířily k sousednímu bytu a dveře zaklaply.

Připadal jsem si na moment jako v pasti. Tak takhle ne! Musím se začít hýbat. Ztuhlost a určitou nemotornost při cestě domů jsem nedokázal kontrolovat a to mě plnilo obavami. Napadlo mne, co když se dostanu do situace, ze které mě dostane jenom fyzická obratnost? Nebylo zase tak těžké si to představit.

V rychlosti jsem naházel do velké kabely přes rameno nějaké jídlo, náhradní prádlo, hygienické potřeby a starý cvičební komplet, který jsem na sobě už hodně dlouho neměl.

Za půl hodiny jsem širokým výkladním oknem nahlížel do podniku, kde jak jsem věřil, najdu pomoc. Na průčelí byl přivázán transparent oznamující lekce z Kung-Fu a dalších bojových umění.

Nikdy jsem nebyl uvnitř, ale slyšel jsem od známých, že tento podnik, svým způsobem prestižní, je vybavený sprchami a vším, co umožňuje kvalitní tréning.

Dostat se dovnitř nebyl problém, ale přišel jsem poněkud brzy. Bylo zde příliš mnoho lidí. Vyřešil jsem to jednoduše,. Vyčkal jsem chvíle, kdy jedno křídlo šatny bylo prázdné, kabelu jsem uložil pod svůj zámek a vydrápal se s obtížemi na skříňky. Tady jsem proklimbal následující čtyři hodiny, než ruch šatny pode mnou začal pomalu utichat. Až mnohem později, mě došlo jak moc jsem v té chvíli riskoval, ale ne nadarmo se říká “Blažená nevědomost”…

Když se podívám zpět, silně jsem improvizoval, pravda. Ale co jiného mě zbývalo? Neměl jsem pevný plán a stále jsem nebyl plně srovnaný s faktem, že jsem diametrálně odlišný od “ostatních“ Hommo Sappiens. Odlišný… Odlišný tak, že mě to prakticky vylučovalo ze společnosti.

Kolem desáté večer hlavní dveře zaklaply za posledním zaměstnancem. Byl jsem zvědav, jestli nastoupí úklidová četa, ale nestalo se tak.

Celý podnik jsem měl pro sebe. Rychle jsem se převlékl.

Trvalo mě zhruba deset minut, než jsem prošel všechny prostory včetně malé restaurace a ujistil se, že jsem skutečně sám. Další krok spočíval v nahlédnutí do knihovny, kde stály desítky knih a publikací, na téma osobní obrany, aerobiku a cvičení obecně. Dlouho jsem se zde nezdržoval byl jsem netrpělivý a chtěl jsem ze sebe dostat energii, které jsem měl, zdálo se, přebytek.

Začal jsem kombinováním indiánského běhu, s kopy do závěšeného pytle, manipulací s holí a vůbec… Snahou protáhnout všechny svaly, tak abych o nich věděl. Světlo jsem samozřejmě nezapínal, z ulice sem dopadalo slabé pouliční. Místnosti tím dostaly tmavý namodralý punc tajemnosti a o to víc jsem si to vychutnával.

Kolem třetí ráno jsem si dal přestávku, už jsem ji také potřeboval. Něco jsem pojedl a zapadl na hodinu znovu do knih.

Čtení, jak se ukázalo, byl malý problém, knihu jsem nemohl držet. Nakonec jsem ji měl před sebou položenou na stole a jenom jsem obracel stránky. Malá stolní lampička zajištovala dostatečné světlo. Ráno kolem páté jsem si dal znovu pár kol kolem cvičebny, zopakoval sérii kopů a cviků na protažení. Potom dlouhou horkou sprchu.

Těsně před sedmou, kdy podnik otvíral, jsem byl u dvěří připravený k odchodu.


Po cestě domů jsem se zastavil nabrat další potraviny. Nezabralo to mnoho času a měl jsem lepší pocit, když lednička a spíž byly plné. Zase, velice nový pocit, starost o jídlo. Byl jsem zvyklý jíst v restauracích, nikdy jsem moc nevařil i když mě to problémy nedělalo. Teď jsem ovšem jinou možnost neviděl, kupodivu, myšlenka na vaření mě zvedla náladu.

Byt jsem otvíral potichu a velice opatrně. Věšák v předsíni byl prázdný. Buďto Lanara už není doma, nebo vůbec nepřišla. Prošel jsem bytem a v kuchyni na stole našel vzkaz psaný rukou: “Zavolej mě prosím do kanceláře, L ”.

Vyprázdnil jsem tašku, prádlo do pračky na krátký cyklus,. Jednoduchá snídaně složená z horké kávy, čerstvých housek s máslovým sýrem a svět vypadal fantasticky.

Usadil jsem se v pracovně s blokem a tužkou a začal dávat dohromady plán, který mě měl zajistit místo ve společnosti tak, aby o mě věděl minimální počet lidí. Nabizely se různé možnosti, přemyšlel jsem do podrobna o každé, ale stále jsem nebyl spokojen na sto procent. Hromada zmačkaných stránek pod mým křeslem rostla.

Pak přišlo poledne, nechal jsem blok blokem. Šel jsem do kuchyně a připravil jsem si dva veliké obložené chleby k obědu, které jsem zapil sklenkou červeného.

Pak u kávy a v dobrém rozmaru jsem zvedl telefon.

Lanara zvedla telefon na třetí zazvonění a představila se.

“Už jsem myslel, že tam nejsi”, řekl jsem co nejnormálnějším hlasem.

“Odkud voláš? Jsi v pořádku?” byla její první slova.

“Jsem doma a jsem v pořádku. Všechno je v pořádku.” Odpověděl jsem.

Chvíli bylo ticho a pak konstatovala. “Udělal jsi nákup.”

“Udělal, a bude to teď moje starost, jenom vždycky napiš co potřebuješ”, požádal jsem.

“Proč napiš?” Vyplašilo jí to.

“ Lani, nějaký čas mě neuvidíš. Ale určitě budu volat.” Snažil jsem se jí uklidnit, ale moc se to nedařilo. Nakonec jsem nahodil zlehčovací tón a jakoby se rozesmál, jejímu strachu a obavám. Zabralo to. Muselo. Po týdnech letargie ve mě opět slyšela energii a elán, na který pravděpodobně dávno zapoměla. Podal jsem jí verzi o novém zaměstnání… Bohužel, ano, třetí směna, samé noční, ale velice dobře placené… Ne, není to kasino, ani nic z podsvětí… Znovu mne rozesmála.

Musela končit, ale napětí v jejím hlase povolilo. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme.

Měl jsem z celého rozhovoru příjemný pocit a usedl zpět k plánům.


Většinu nocí následujících osmi týdnů jsem trávil zavřený v posilovně a do nekonečna piloval fyzičku. Stalo se to běžnou noční rutinou a výsledky se dostavily poměrně rychle. Zřejmě tomu napomohlo i moje dávné dálkové běhání. Dokáži se přesunout z bodu A do bodu B snadno, rychle a potichu, holí zpacifikuji tři útočníky během čtyř vteřin a silový kop ve výši hlavy je můj favoritní manévr.

Ještě se vrátím k holi. Během tréningů s ní, mě došlo jak účinná je to zbraň. Neviditelná, s energií stovek kilogramů na jejím zasahujícím konci.

Netrénoval jsem proto, že bych uvažoval o použití, ale je lepší techniky obrany umět a nepotřebovat, než neumět a eventuelně potřebovat.

Začal jsem život znovu vychutnávat.

Návštěvy prodejen se staly mým koníčkem, došlo to tak daleko, že jsem lidem přidával do nákupních košíků věci o kterých jsem si myslel že by mohli potřebovat, jako třeba starším pánům rtěnky, dámám drobné nářadí. Bylo pak zábavné u pokladny sledovat, jak kroutí hlavou, co a kde se to v tom košíku vzalo.

Rána jsem měl jednoznačně pro sebe a jako první úkol, jsem si zadal, přijít na princip, nebo spíše, kde je limit mizení předmětů, které jsem uchopil. Předpokládal jsem, že pravidlo bude jednoduché a nemýlil jsem se.

Na židli jsem narovnal 10 kilogramů knih z knihovny. K zvážení jsem použil svoji osobní váhu. Židli jsem i s knihami opatrně zvedl a čekal co uvidím, nebo neuvidím…

Sestava židle-knihy zmizela jako mávnutím proutku. Další knihy… Mizí. Další balik knih.

Když váha dosáhla úctyhodných 37 kilogramů, i po odlepení od podlahy zůstala židle s celým sloupcem knih perfektně viditelná.

“Hmmm, proč zrovna 37 kilogramů?”

Stoupl jsem na váhu, a hle! 74 kilogramů. Jasné, polovina mé váhy je “zmizitelná“. Svým způsoben mě to uklidnilo, bylo mě totiž jasné, že moje ”nákupy” nikdy této váhy nedosáhnou.


Současně s mými nočními tréningy mne čekal další úkol, podstatně významější. Stát se finančně nezávislý. Musel jsem platit nájem, vodu a ostatní poplatky. Nemohl jsem to jednoduše nechat na Laně, s tím, že si poradí. Navíc, přece jsem ”pracoval”.

Také jsem byl zvědav, jestli dlouhé hodiny spřádání plánů přinesou své ovoce a vůbec… Byla to lumpárna největšího kalibru a už jenom myšlenka na realizaci mě zvedala adrenalin do dříve nepoznaných hladin.

Vycházel jsem z jednoduchého hlediska. Státní aparát živí spoustu parazitů, jeden navíc nehraje roli. Můj plán spočíval v nenápadném ale stoprocentním zapojení do bankovního systému, který poskytuje finance státu.

Klíč k dlouhodobému úspěchu spočíval, zůstat mezi Bankou a Státem. Věřil jsem, že při byrokracii, která v těchto institucích vládne, bude pro jedny i druhé nemožné včas zjistit, kdo jsem a kam finanční prostředky zmizí. Navíc, měl jsem v úmyslu odstartovat konto “Uzel” pouze s několika miliony. Nic signifikantního, co by přilákalo pozornost. Tyto postupně převedu na jiné konto přes náhodné účty, tak, aby nezůstala sledovatelná stopa.


Celou akci jsem odstartoval jedno pondělí odpoledne.

Vybavil jsem se batohem na záda, pár věcí k převléknutí, pokud bych se zasekl přes noc, nějaké jídlo, blok, tužku, tenké gumové rukavice a lano.

Laně jsem nechal vzkaz na stole, dělal jsem to teď často, abych o sobě dal vědět a vyrazil.

Venku bylo krásně, modré nebe, slunce… Dýchal jsem čerstvý vzduch oznamující příchod jara a cítil se živý.

Zamířil jsem do jednoho z největších peněžních ústavů ve městě, který jak všichni vědí má na starosti státní půjčky.

Na MHD jsem žaludek neměl, všude spousta lidí, tudíž nezbývalo než pěšky. Ale i to jsem chtěl časem řešit. Vzalo to skoro hodinu a neustálou pozornost. Vyvinul jsem nový styl přesunu, který spočíval v krátkých přesně stanovených úsecích, s přestávkami v bezpečných bodech. Jinak to nešlo, provoz na chodnících byl opravdu hustý a za žádnou cenu jsem nechtěl riskovat srážku.

Do banky jsem se dostal hladce. Čidlo dveří rozpoznalo moji přítomnost okamžitě a dveře se hladce otevřely.

“Hmmm, nový poznatek, elektronika mě vidí”, pomyslel jsem si.

Nic jiného jsem neočekával, svoji hmotnost, tepelnou vrstvu a kapacitu těla jsem si určitě držel I ve stavu neviditelnosti.

Okamžitě jsem otestoval I čidla pohybu uvnitř banky, kde bylo také poměrně dost zákazníků. Vybral jsem si čidlo umístěné v rohu haly, počkal až zhasne červená indikace pohybu na přední stěně čidla. Poté jsem udělal pár kroků stranou a hle, červené světlo matně zazářilo. Zopakoval jsem toto několikrát, musel jsem mít absolutní jistotu a jakékoliv překvapení bylo to poslední co jsem potřeboval. Závěr byl, čidla mne vidí, je nutné s tím počítat.


Vybral jsem si starší pracovnici, jejíž stůl kde přijímala zákazníky, byl stranou a začal sledovat její činnost. Určitým způsobem to bylo nudné, ale neměl jsem na vybranou. Musel jsem pochytit postup otevření účtu, hesla a vše co s tím souviselo.

Během několika dní, kdy jsem vyplnil mnoho stran ve svém bloku souvisejícími údaji jsem měl představu co a jak. Své poznámky, jsem měl problém za začátku číst. Zkuste si psát tužkou na papír, když ani jedno nevidíte… Nakonec jsem je každý den přepisoval v PC do paměti FLASH, takže jsem je měl stále sebou a PC bylo ”čisté”.

Pak přišla chvíle, kdy se moje ”instruktorka” odebrala na oběd, a já usedl u jejího terminálu. Naprosto v klidu jsem si otevřel účet na své jméno, s hotovostním vkladem, který nebudil pozornost. Současně jsem požádal o zaslání kreditní karty. Vytiskl jsem si potvrzení o příjmu peněz a odešel.

Týden nato, poté co jsem z obrazovky výše postaveného pracovníka banky obdržel patřičné informace, jsem otevřel účet ”Uzel” v sektoru Ministerstva Zemědělství.

Na tomto člověku bylo zvláštní to, že celou dobu, kdy jsem sledoval jeho činnost, byl velice nervózní, potil se, dělal překlepy, neustále se rozlížel a jako by cítil moji přítomnost.

Překvapil mne, když najednou vyskočil od stolu, otočil se a dlouho zíral mým směrem a viditelně se bál. Poklepat mu v té chvíli na rameno, tak ho vezou, tím jsem si byl jistý. Strávil jsem v jeho kanceláři noc, nedal mě šanci odejít. Při odchodu se protáhl dveřmi jako lasička a klíč jsem neměl.

Přes jeho terminál jsem tu noc provedl několik finančních přesunů z různých účtů, jejichž výsledkem byla slušná suma na kontě Uzel.


To co následovalo v příštích dnech se dá přirovnat k sérii rošád, které neměly pro nezasvěceného pozorovatele logiku. Výsledek stovek malých přesunů a půjček ve kterých bylo na prvním místě konto Uzel, se zhmotnil na mém osobním účtu. Suma byla zredukovaná, počítal jsem se ztrátami, byla to nezbytná oběť k zametení stop.

Hodnocení

Průměrná známka je 1.6, povídka byla hodnocena 9 čtenáři.
  • 5
  • 4
  • 3
  • 2
  • 1
Známkujte jako ve škole.

Komentaře k povídce

Přidat komentář

2 + 2 = Nutné vyplnit! (Kontrolní antispamová otázka)

Výpis komentářů

Szapet - 23.07.2008 22:55
Dost dobré ! Kdy bude pokračování ?
Stepik - 04.06.2008 22:29
je to fajn
Hasan - 29.04.2008 18:18
Tak už to z té hlavy vysyp do klávesnice
Sidney - 03.03.2008 03:36
to Victor: Dopsat? Mám v hlavě jestě minimálně tři pokračování.. Takže, trpělivost..prosím...
viktor - 01.03.2008 20:57
no,dobrý,příběh tam taky je,ale měl bys to dopsat.