Roboti IX: Povstání

Farneros strnule hleděl do Digeronových prohnaných očí. V poslední době se jednalo už o několikátou schůzku. Tahle se však, na rozdíl od těch předešlých, odehrávala v Digeronově honosném domě, který sloužil jako jakýsi hlavní štáb jeho stoupenců.

Farneros se postupně naučil Digerona nenávidět. Tenhle dříve jeden z jeho nejvěrnějších robotů se změnil ve lstivého a podlého lháře, který o něm rozšiřoval jen samé pomluvy a skrze média na něj podnikal zákeřné slovní výpady.

Digeron v zásadě požadoval jedinou věc: přestat s ústupky a vystrašeným postojem vůči lidem i ostatním rasám a důrazně hájit zájmy robotů. Farneros sice s principem věci nemohl nic jiného než souhlasit, ale situace byla taková, že jakékoli projevy útočného chování by vedly téměř jistě k pádu léta trvajícího, a přesto stále křehkého míru.

Nakonec spory s Digeronem vyvrcholily a on se pokusil svého dosavadního mocenského postavení využít k tomu, aby když už ne svrhl samotného Farnera, tak aby alespoň dosáhl odtržení několika robotích planet od Robotí soustavy a ustanovení nového státního celku pod jeho vedením. To se mu nepovedlo, a tak byl Farnerem, kterému definitivně došla trpělivost, zbaven veškerých funkcí a pravomocí a nakrátko uvězněn. Jeho obliba u robotí veřejnosti však byla stále vysoká a navíc mu fakticky nebylo možno nic dokázat. Byl proto propuštěn.

Nechat ho u moci nebylo možno, ale po odtržení od jejího zdroje se stalo přesně to, co Farneros a ostatní předpokládali – Digeronova popularita ještě stoupla, stal se mučedníkem, neprávem odsouzeným. Ať tak či tak, žádná varianta nebyla dobrá, ale ta, kterou zvolil Farneros, dávala alespoň o něco více možností, jak se s Digeronem vypořádat.

Digeron byl původně bojovým robotem bývalé dagherasské Městské gardy, byl proto přibližně stejně stavěný jako Farneros, ale přesto o něco menší. Jeho obličej byl strohý, hranatý a neústupný.

Teď spolu seděli ve velké místnosti u poměrně malého stolu, tváří v tvář, obklopeni Digeronovými stoupenci. Bylo to nepřátelské území, ale s tím Farneros počítal, když sem mířil, nějak se s tím tudíž musel vypořádat. Bylo to nutné.

„Naposledy ti opakuji, Digerone, nemůžeme se lidem vzpouzet, znamenalo by to náš konec,“ trval na svém Farneros. Chtělo se mu Digerona na místě rozseknout Ostřím zkázy – pokud by ho u sebe měl – za to, jaké nesmysly vykládal.

Digeron se zamračil a vzorově se na židli narovnal. „A já ti opakuji, Farnere, pokud budeme projevovat slabost, nakonec nás lidé stejně zničí. Staneš se naším zachráncem, a zároveň hrobníkem. Vždyť jsi prakticky rozpustil armádu, stalo se z nás to samé, co před Sebeuvědoměním, jsme znovu to tupé stádo, jen o něco svobodnější a poslouchající další roboty místo lidí.“

V tom byla ta bolestná část pří s Digeronem – měl částečně pravdu. Bylo snad pravdou, že se po tom šťastném vítězství nad lidmi, Farneros až křečovitě obával další války? Že se tak moc snažil o nekonfliktní jednání, až působil jako slaboch? Koneckonců, Digeron toho byl živoucím důkazem, a jeho stoupenci – a že jich nebylo málo – dokládali jistou nespokojenost robotí populace se stávajícím stavem věcí.

Problém byl, že Farneros byl snad jediný, který zažil skutečnou válku. Jejich boj za svobodu byl ničím proti strašlivým jatkám při Císařských válkách, které zažil, byť až na jejich konci. Robotí válka za svobodu byla proti tomu pouhou šarvátkou. A Farneros se obával, že kdyby došlo k vyprovokování lidí a dalších bytostí celé galaxie, o žádnou šarvátku už by se nejednalo. Rozpoutala by se totální válka se všemi důsledky. Ne, tohle nemohl připustit.

„Nehodlám se o ničem bavit, nebudu zbrojit ani obsazovat nové, byť nikomu nepatřící planety. Nepovedu nás všechny do zbytečné války.“

Digeron se uvolněně opřel o opěradlo svojí židle, skoro jako by byl s tímhle spokojený. „Jak myslíš, drahý Farnere, můžeš odejít.“

Farneros kývl, očekával to. Vstal a začal se prodírat skrze nenávistné pohledy dalších robotů v místnosti.

„Myslím, že další jednání už nemají smysl,“ dodal Digeron.

Farneros se zarazil. Tohle byla výhružka, nic jiného. A co hůř, velice nebezpečně znějící výhružka. Jistě, s cílem nahnat mu strach to také Digeron řekl, ale Farneros pořádně nedokázal odhadnout, čeho všeho by mohl být Digeron schopný. Otočil se, vrátil se ke stolu, a přes stůl se k Digeronovi nahnul tak, že jejich obličeje byly sotva pár centimetrů od sebe.

„Varuji tě teď a tady, aby to všichni slyšeli,“ promluvil Farneros, „jestli se pokusíš o něco, co by ohrožovalo mír mezi roboty a zbytkem galaxie, bez milosti tě ztrestám tak, že po zbytek života před sebou uvidíš jen mou tvář. Bude ti to připomínat, že nejsem typ robota, se kterým si můžeš jen tak zahrávat.“

Digeron vypadal lehce zaskočený, ale vzápětí opět nasadil povýšený výraz. „Uvidíme, mocný Farnere. Ale do té doby se měj na pozoru, stát se může cokoliv.“

Farneros na Digerona ještě chvíli upřeně hleděl, aby mu dal najevo, že svá slova mínil naprosto vážně. Pak se odtáhl a pomalu odešel skrze zástup robotů, kteří mu s částečně znovu nabytým respektem uhýbali a zvědavě se za ním otáčeli.

Farneros navenek v poklidu, avšak uvnitř s myšlenkami bouřícími jedna přes druhou, vyšel až ven před dům, kde na něj čekali Barry a Kutuzov se vznášedlem. Na téhle ulici se to doslova hemžilo „náhodnými“ chodci, kteří je bedlivě pozorovali. Toto bylo opravdu Digeronovo území.

„Tak jak to šlo?“ otázal se ihned Barry.

„Špatně,“ odsekl téměř Farneros. „Digeron něco chystá. Nevím co, ale tuším, že by to uskutečnil bez ohledu na výsledek jednání. Už toho mám dost! Musíme něco udělat.“

Kutuzov se zamyšleně chytil za bradu. „Jenže sledovat ho nemůžeme, každého našeho robota z celé téhle oblasti ihned vykáží, a při tom se nezajímají, že tak jednají nelegálně. Nemůžeme je prostě sledovat, dobře se chrání.“

Farneros zdrceně zakroutil hlavou nad tím, kam až to nechal zajít. Raději měl brát Digerona vážně, možná by to až sem nedošlo.

„A co Iranos? Jak to s ním vypadá?“ zeptal se v naději, že tak přijde na jiné myšlenky.

„No, zdá se v pohodě,“ promluvil Barry. „Dost často je s Edgem a Harshdrillem, a podle toho, co Edge říkal, je Iranos docela veselá kopa.“

„Tak to jsem rád,“ pokýval hlavou Farneros. „Velice mi na něm záleží. I veřejnost ho, zdá se, přijala dobře.“

„Ano,“ přitakal Barry. „Zdá se úplně normální, asi jsem se v něm mýlil.“

Digeron sledoval, jak Farneros mizí za dveřmi. V tu chvíli z dveří za Digeronem vystoupil další robot. Náhodný pozorovatel by si pomyslel, že to Farneros jenom obešel a je zpět. Při dalším pohledu by si ovšem všiml černé barvy a drobných odlišností ve vzhledu. Co by ho však zaručeně utvrdilo v tom, že tohle nebyl Farneros, by byl ten zuřivý, hněvivý pohled, vepsaný do tváře nově příchozího, pod kterým se tříštily snad i skály.

Iranos byl celou dobu vedle v místnosti a jednání sledoval prostřednictvím kamer.

„Jak jsem očekával,“ zasmál se zlověstně. „Ten slabošský Farneros se prostě nevzmůže na nic jiného, než pouhé výhružky, jen chabá slova.“

„Ano, je opravdu slabý, měl jsi pravdu,“ usmál se rovněž Digeron. Potom ovšem opět zvážněl. „Ale přece jen, nemyslíš, že bychom to měli ještě odložit a lépe promyslet? Farneros si bude dávat pozor, zase tak slabý není.“

„Hloupost!“ okřikl ho vztekle Iranos. „Je tak slabý, jakým ho slabým učiníme! Nezáleží na tom, co udělá, bude zničen a sním i celý tenhle neschopný, lidem podlézavý režim!“

Na Digerona to udělalo velký dojem. Chvíli váhal, ale pak si znovu uvědomil, jakou byl pro něj Iranos neocenitelnou pomocí. „A potom dostanu konečně to, co jsem si od počátku zasloužil – vládu nad roboty!“

Iranos si posměšně odfrkl, ale dovedně to skryl tak, že si Digeron ničeho nevšiml. „Ano, to vskutku dostaneš.“ Iranos přešel blíže k Digeronovi. „Teď postupujte podle mého plánu, a uspějeme.“

Digeron potěšeně vyskočil na nohy. Až tak byl příjemně rozrušený z blížícího se nástupu jeho vlády. „Již je všechno připraveno! Stablasher a Darkrage zařídili vše potřebné,“ ukázal na své nejvěrnější stoupence. Ti spokojeně přikývli.

„Dobře, velmi dobře,“ usmál se Iranos prohnaně. „Musím už jít, než ti hlupáci dostanou nějaké podezření. S dvěma idioty od nich se stýkám a dělám jim tak divadýlko. Vůbec nic netuší. Potom odletím za naším vzácným tajným přítelem a zítra… zítra to začne!“

Stone by si nikdy nepomyslel, že z trosek, které tu zůstali po vítězství robotů, může vyrůst takhle úchvatná kovová metropole. Přesněji, samozřejmě celá z kovu zdaleka nebyla, ale její obyvatelstvo, blyštivě se lesknoucí na slunci, jí takový ráz dodávalo.

Nicméně návštěva jako taková ho do jisté míry zklamala. Už tu byli s Jesse několik týdnů a zatímco ona si to očividně užívala, Stone tu neměl moc co na práci. Farneros s ostatními totiž neustále řešili krizi kolem Digerona a s ním se proto příliš nezdržovali. Sice jim to vzhledem k okolnostem neměl nijak za zlé, ale ocenil by přítomnost alespoň jednoho z nich.

Stejně jako všichni, kteří se s Lerrishem setkali – a popravdě i všichni ostatní návštěvníci Vůdcovského paláce –, se i on při prohlídce na dlouho zastavil u jeho vystavené zbroje. Vypadala skutečně impozantně, bez ohledu na činy jejího nositele. A jak se také Stone dozvěděl, stále by byla s drobnými opravami schopná provozu. To ho trochu zarazilo – očekával, že roboti veškeré památky na Lerrishe zničí, ale nestalo se. Zřejmě jim stačilo upálení Lerrishova těla a tohle měl být spíše nějaký strašák, který jim to všechno měl připomínat.

Od Farnera dostal důvěru a přístup k veškerým datům ve vládní síti. Z nich se sice dozvěděl mnoho zajímavého, ale přece jen už byl docela starý a moc si toho nezapamatoval. Když se tedy nudil, tak se snažil s pomocí rozsáhlého robotího archívu vědomostí vymýšlet nějaké nové vynálezy, prostě něco, čím by se zabavil. Ale i tak ani nevěděl, proč se vůbec snaží. Jeho firma byla téměř nadnárodní korporací, nemusel pohnout ani prstem, a stejně se bude topit v penězích. Bohužel, byl až příliš cílevědomý a zvyklý na práci, než aby prostě ležel a nic nedělal.

Teď, ve chvíli odpočinku, z Farnerovy pracovny shlížel na Dagheras. V tu ránu do dveří, které se pod takovou silou téměř rozpadly, vrazili Farneros, Barry a Kutuzov. Farneros vypadal téměř rozzuřený a zběsile ze sebe chrlil rozkazy. Zdálo se, že si Stonea nikdo z nich ani nevšiml.

„Okamžitě uveďte do pohotovosti všechny bezpečnostní složky! Jestli se Digeron o něco pokusí, budeme na něj připraveni! Důsledky mě nezajímají, ať mě třeba potom ostatní svrhnou, ale Digeron vládnout nesmí! Definitivně překročil mou velkou trpělivost!“

„To bude problém,“ řekl Barry o poznání klidněji. „Viděl jsem tam motat se spoustu Panzerů i dalších vojenských robotů. Ti se k němu přidávají nejčastěji, a přibývá jich. Pokud se rozhodnou k akci, bude to velice nebezpečné.“

Farneros pohlédl na Kutuzova.

„Digeron měl pravdu, pokud říkal, že jsme rozpustili armádu, nic proti nim nemáme. Náš zákrok bude sice legální, ale oni se nebudou bát pustit se s námi do otevřeného boje,“ prohlásil Kutuzov.

„Tak ať to zkusí,“ řekl Farneros odhodlaně. „Zmobilizujte všechny, kdo dříve patřili k armádě a jsou na naší straně a taky všechny původní Sebeuvědomělé, ti budou s námi. Všechny je připravte, vyzbrojte a zítra proti Digeronovi zakročíme.“

„Jak si přeješ,“ přikývl Kutuzov.

Farneros, aniž by se otočil, ještě dodal: „Doufám, že budeš mlčet, Stone.“

Stone byl trochu zaskočený, protože do té chvíle si ho nikdo nevšímal. „Jistě že budu mlčet.“ Podrážděně si založil ruce. „Jako vždy.“

Edge, Harshdrill a Iranos byli společně v zábavním středisku. Iranos se zrovna chystal poměřit v páce sílu s jedním obrovitým dělnickým robotem, se kterým před tím prohrál i Harshdrill. Přece jen, porazit robota který byl ještě větší než třímetrový Harshdrill, to nebylo jen tak. Robot se tvářil sebevědomě a výhružně, ale Iranos přesto neprojevoval jedinou známku strachu.

Jelikož roboti měli takovéto měření síly velice v oblibě, v zábavním středisku k tomu byly speciálně uzpůsobené stoly. Iranos a dělnický robot se k sobě přes jeden ze stolů naklonili a chytili se do předepsaného postavení. Vypadalo to skoro směšně. Iranova dlaň v té robotově vypadala jako ručka malého děcka. Ale ani v této fázi Iranos neznervózněl. Druhou rukou se na své straně oba pevně chytli za připravené madlo, které si však dělnický robot pomocí ovladače u stolu upravil na poněkud větší velikost. Zápas započal.

Dělnický robot se pokusil Irana porazit jedním mocným zatlačením, ale Iranos odolal a jen nepatrně ustoupil. Pak se mu podařilo dostat ruku zpátky do výchozí pozice a v podstatě se začínalo od znova. Ve tvářích obou soupeřů se zračilo obrovské odhodlání a ani jeden z nich dosud nepovoloval. Pak se začalo ozývat zvonivé praskání a syčení, ale nebylo možno určit, z kterého z těch dvou vychází. Náhle se dělnickému robotovi z paže vyvalily jiskry a nakrátko i plameny. Jeho ruka povážlivě povolila a v jeho tváři se objevil zaskočený výraz. Iranos využil tuto chvíli k náporu a prudce na svého protivníka zatlačil. Praštil s jeho rukou o stůl takovou silou, že ho vyvrátil z podstavce a samotný ohromný robot se zřítil na zem, až to zadunělo.

„A máme tu vítěze!“ jančil Edge po chvíli ticha. Utvořilo se kolem nich zvědavé kolečko přihlížejících.

Dělnický robot se vzpamatoval a vyškrábal se na zadek. Zmateně a s nespokojeným mručením se rozhlížel kolem sebe. Pak jeho zrak spočinul na notně poškozené paži.

„Je to tak!“ smál se Edge i nadále. „Buď rád, že ti ji tady Irák Tirák neurval celou!“

„Ty!“ zařval robot rozzuřeně na Edge. „Rozmačkám tě!“ Neohrabaně se postavil na nohy a nepoškozenou rukou se s řevem napřahoval k úderu.

Edgeův úsměv poněkud zkameněl, když se na něj řítila obrovitá pěst. Vmáčkl se však před něj Iranos a oběma rukama přilétávající pěst pohotově zastavil.

Robot udiveně přestal křičet a podíval se, co se vlastně stalo. Znechuceně zkřivil svou hrubou tvář.

Iranos se škodolibě usmál a pěst odstrčil. Následně vyskočil do vzduchu a ve skoku uštědřil robotovi svou silovou pěstí pořádnou ránu pod bradu. Dělnický robot bolestně zaskučel, silou úderu se vznesl do vzduchu, narazil hlavou do stropu a potom zase spadl břichem dolů na zem, kde už zůstal ležet.

Iranos si spokojeně promnul pěst a přiblížil si ji k tváři, jako by ji chtěl pochválit. Ostatně bylo za co.

„No to mě podržte!“ zahalekal Edge opět a rozesmátě přiběhl k ležícímu robotovi, který teď vydával podivné skřípavé zvuky.

I Harshdrill přišel blíž ke svému sokovi, který mu při předchozím zápase v páce zpřetrhal některá vedení v paži.

„Radši by sem měl přijít opravář,“ řekl Iranos starostlivě a prohlížel si robota, jestli s ním není něco vážnějšího. Vypadal v celku dobře, ale nebyl schopný najít pevnou půdu pod nohama. Doslova. Měl nejspíš poškozené centrum prostorové orientace, protože když se snažil vstát, šlapal nohama neustále do vzduchu „Dal jsem mu docela šlupku,“ dodal Iranos při pohledu na něj.

„To si piš, že jo!“ zaječel Edge vesele a plácal Irana po ramenou. „Řeknu ti, kámo, že už jsem skoro myslel, že ji vážně schytám! Ale ty ne, tys ho takhle parádně složil, si fakt kámoš!“

„Příště ale zkus radši uhnout,“ řekl Iranos vlídně. „Nemůžu tě přece pořád hlídat.“

„Neboj,“ pozdvihl Edge slavnostně prst. „Příště budu připraven.“

V robotovi to zahučelo, jako by se restartoval. V tu chvíli konečně správně našlápl a začal se pomalu zvedat.

„Měli bychom jít,“ navrhl Iranos, ale to už byli Edge i Harshdrill na půl cesty ven. Iranos vyběhl za nimi.

„Poslyš, Edgei, budu muset jít, musím ještě něco zařídit,“ omlouval se, když stanuli na ulici.

„No jo no, škoda, mohla bejt ještě sranda,“ prohodil Edge poklesle, ale pak se opět zasmál. „Doufám, že si nahráváš holozáznamy z očí, protože na ten tvůj kousek by se mohla nachytat celá fronta bezva robotek!“

„Díky za radu,“ usmál se Iranos. „Nějak to blbnutí budete beze mě holt muset zvládnout.“

„Tak zavoláme Bernieho!“ zajásal Edge nad svou vlastní genialitou. „Má sice od Nisy zaracha, ale já věřim, že to nějak zvládne.“

Iranos pokrčil rameny, Bernieho neznal, nikdy se nestkali. „Takže čau, nevím jistě, jestli se ještě uvidíme, ale každopádně vám dám vědět.“

„Měj se, a nerozdávej rány na potkání, budí to rozruch,“ zasmál se Edge na rozloučenou.

Iranos otráveně rozrážel proudy robotů před ním. Znovu si kontroloval pravou ruku. Kdyby ten dělnický robot nepovolil sevření tak rychle, brzy by místo něj povolil Iranos a nevypadalo by to vůbec hezky. Už skoro slyšel, jak mu praskají spoje v ruce. Nesnášel, když musel před těmi idioty předstírat jednoho z nich, ačkoli skolit toho robotího obra byla docela zábava. Dost dobře nechápal, jak mohl Farneros takové neskutečné pitomce jmenovat mezi nejvyšší velitele. To i ten hlupák Digeron byl lepší. Ale to teď nebylo důležité, brzy se všechny jeho problémy vyřeší, stačilo si jen zajistit ty správné podmínky.

Z toho důvodu nyní mířil na letiště. Podle zpráv, které mu podali jeho špehové, Farneros mobilizoval své bezpečnostní síly. Nepochybně se chystal zakročit proti Digeronovi. Iranos by to do něj ani neřekl, ale když už se jednou jeho téměř bratr odhodlal k tomuto kroku, musel si on sám pospíšit.

Konečně dorazil na letiště, k jedné z odlehlejších přistávacích ploch. Jeho soukromá vesmírná loď tam už čekala. Před ní postával Ironwrecker – jeho osobní strážce. Iranos musel uznat, že měl velký potenciál stát se nejničivější zbraní v jeho rukách. Ironwreckera našel při jednom ze svých výletů do méně civilizovaných částí soustavy. Byl to zápasnický robot – bojoval v aréně pro potěchu svoji, i ostatních robotů. Byl sice asi o hlavu menší než Iranos, zato měl ale velké, silné nohy, krátký trup a mohutné paže. Ve výsledku tak sice vypadal malý, ale velice robustní. Celé jeho tělo pokrývaly pláty na ochranu a i jeho protáhlá, skoro až ještěří hlava byla krytá děsivou obličejovou maskou. Neměl žádné zbraně na dálku – diváky v aréně by prosté střílení nebavilo –, místo toho však v sobě ukrýval početný arzenál hrůzostrašných zbraní na blízko.

„Konečně, můj veliteli!“ zahřměl Ironwrecker svým hřmotným, rachotivým hlasem. Jeho rudě zářící oči se za maskou zlostně zamračily, když mu Iranos ani neodpověděl.

„Nemáme čas, musíme letět,“ odbyl ho Iranos a rázným krokem nastoupil do lodi.

Ironwrecker vydal vrčivý, štěkot připomínající zvuk. „Čím dřív to konečně začne, tím líp!“ zvolal s radostí, že se bude spěchat s uskutečněním jejich skvělého plánu, a také se nahnal dovnitř.

„Nezdržuj se planými řečmi a leť!“ okřikl ho Iranos a posadil se na místo druhého pilota.

Ironwrecker měl se svou podsaditou postavou trochu problém protlačit se relativně úzkými dveřmi do kabiny, ale nakonec se mu to i přes obtíže podařilo.

Iranos si byl jistý, že kdyby se Ironwrecker pokusil posadit na křeslo dělané pro lidi – jak tomu bylo běžné ještě několik let po tom tak zvaném „osvobození“ robotů –, tento křehký nábytek by se pod vahou všech těch zbraní a brnění rozpadl. Bylo proto velikým štěstím, že tu měl pro sebe správné robotí křeslo z odolné slitiny.

„Do jaký soustavy to mám zahnout?“ zeptal se Ironwrecker hrubým hlasem, když se již nacházeli na orbitě Daghu.

„Do žádné.“

„Cože?“ štěkl Ironwrecker.

„Leť na tyhle souřadnice,“ řekl Iranos, něco napsal do počítače před sebou, a to se pak objevilo na monitoru i Ironwreckerovi.

Ironwrecker si nechal souřadnice zobrazit na mapě. Objevilo se mu jen prázdné místo ve vesmíru. „Ale tam nic neni!“

„Správně,“ přikývl Iranos. „Kde nic není, taky nikdo nic nehledá.“

Ironwrecker si uvědomil genialitu svého vůdce. „Ano, můj veliteli!“

Otevřelo se před nimi hyperprostorové okno.

Nisa s obavami naslouchala, když jí Barry vykládal o plánu na zítřejší útok proti vzbouřencům. Ani jeden z nich by si nepomyslel, že to celé zajde takhle daleko.

„Farneros se až do poslední chvíle pokoušel vyřešit to mírovou cestou,“ povídal Barry, „ale už mu došla trpělivost. Ani se mu ostatně nedivím.“

„Hm,“ zahučela Nisa a rozhodně si dala ruce v bok. „Podle mě jste je měli vyřídit mnohem dřív, když jich ještě nebylo tolik.“

Ze dveří jeho pokoje se vynořila Bernieho zvědavá hlava. „Vy půjdete do boje?“ zeptal se a ihned vkročil dovnitř místnosti.

Barry přikývl. „Zítra, brzy ráno.“ Náhle zvýšil výchovně hlas. „A ty zůstaneš tady!“

„Ale no tak, chci tam bejt!“ dupl si Bernie vztekle a prosebně zároveň.

„Ani náhodou,“ trval Barry na svém. „A zapadni do pokoje.“

Bernie na něj vrhl zlostný pohled a zůstal stát na místě. Nikdo si ho však nevšímal.

„Stone se teď snaží v paláci s týmem operátorů rozšifrovat jejich zprávy, co si posílají mezi sebou, mělo by nám to dát nějakou výhodu, aby…“ Barry se zaraženě otočil na Bernieho. „Co tady ještě děláš? Tak běž!“

Bernie bezmocně pokrčil rameny a vrátil se do pokoje.

Barry ani nestačil znovu promluvit, když se tam Bernie zase objevil. „Můžu jít s Edgem a Harshdrillem ven? Zvou mě, zrovna mi poslali zprávu.“

„Ne!“ zaječela Nisa.

Bernie opět pokrčil rameny, ale tentokrát se rozeběhl dveřmi ven z domu. Barry vyrazil za ním, ale to už Bernie uháněl plnou rychlostí pryč. Barrymu nezbývalo, než se za ním jen dívat.

Nisa přistoupila k Barrymu.

„Příště už ty dveře zabarikádujeme,“ řekl jí napůl žertem. Nebylo to poprvé, co Bernie takto uprchl.

„Ty si děláš srandu, ale co když se mu něco stane,“ spražila ho pohledem.

„Bude s Edgem a Harshdrillem, ti ho ohlídají.“

„Opravdu?“ zamračila se na něj.

„Nejsou šílenci, vědí, že kdyby se mu něco stalo, tak jim udělám to samé,“ usmál se na ni. „Jdou s námi ráno na tu akci, takže ho tak jako tak musejí přivést zpátky.“

„Jsi si jistý?“

„Věř mi, neodváží se riskovat jeho poškození, vysvětlil jsem jim to dost důrazně.“

Barry doufal, že byl při vysvětlování skutečně tak důrazný, jak tvrdil.

Iranova loď se pomalu snášela do doků jednoho ze tří lidských bitevních křižníků, které se v tomhle pustém koutě vesmíru nacházely. Tihle jeden a půl kilometroví obři ve tvaru klínu s jakýmisi tlustými křídly na zádi – spíše protaženími lodě do stran než skutečnými křídli – byli hlavní zbraní lidské flotily. A Iranos doufal, že na palubě tohoto křižníku se odehraje poslední krok před započetím jeho cesty za vládou nad roboty.

Ironwrecker byl i přes svůj neotesaný vzhled slušný pilot. Hladce dosedl na plochu hangáru a vypnul motory.

„Co teď, můj veliteli?“ zahřímal na Irana.

„Půjdeš tam se mnou, jako má ochrana, pro všechny případy. Udržuj kontakt s lodí, kdyby se něco pokazilo, budeme alespoň moci ihned odletět.“

„Rozkaz,“ zamručel Ironwrecker.

Společně se zvedli a vyšli ven z lodi. Tam na ně čekal malý uvítací výbor v podobě čtyř strážných a prvního důstojníka křižníku. Iranos se musel smát, když pomyslel, co by s nimi asi Ironwrecker provedl, kdyby dostal příležitost.

„Admirál už na vás čeká,“ oznámil první důstojník povýšeným hlasem. „Prosím, následujte mne,“ pokynul jim. Šli za ním, zatímco stráže zaujali místo za jejich zády. Zjevně se domnívali, že by takhle měli o něco větší šanci.

Procházeli strohými vojenskými interiéry křižníku a potkávali jejich posádku. Stačilo, aby se nějaký člověk na ně jen křivě podíval, a Ironwrecker na něj už vztekle vrčel jak podrážděný pes. V tu chvíli byli stráže ještě nervóznější a prsty na spouštích je opravdu svrběly.

Po několika minutách chůze, i jízdy výtahem se zastavili přede dveřmi admirálovy kajuty. Na rozdíl od všech předešlých, které byly posuvné, tyhle měly normální panty.

„Můžete vejít,“ ukázal první důstojník na dveře. „Ale váš… doprovod zůstane zde, admirál trval na čistě osobním setkáním.“

Ironwrecker rozčíleně těkal očima mezi prvním důstojníkem a Iranem, od kterého očekával nějaké pokyny.

„V pořádku,“ řekl Iranos.

Ironwrecker se na něj nejdříve zamračil, ale pak přikývl svou surovou hlavou.

První důstojník mu úslužně otevřel dveře. Iranos vstoupil.

Admirálova kajuta byla vyvedena v kovově modré barvě. Na stěnách byla pověšená různá vyznamenání a ocenění, a hrála zde příjemná klasická hudba ze starých dob. Jinak to připomínalo úplně normální byt úplně normálního člověka. Admirál sám seděl v křesle u promítacích oken, která simulovala výhled na vesmír. Na klíně měl položený malý počítač a v klidu do něj něco vyťukával. Když se za Iranem dveře zase zavřeli, admirál oděný v uniformě zvedl hlavu a všiml si ho.

„Tak už jste tady,“ usmál se starý admirál. Jeho tvář byla unavená a vrásčitá, jeho oči jako by prázdné. „Právě píšu svoje paměti,“ pohlédl na počítač. Zaklapl ho, vstal z křesla a pomalým krokem se vydal přes místnost ke zdi s vyznamenáními. „Pojďte, něco vám ukážu.“

Iranos se beze slov vydal k němu. Přestože by mu mohl jednou rukou snadno rozdrtit lebku, měl z toho starce zvláštní respekt.

„Podívejte na to všechno!“ rozmáchl admirál ruce. „Vidíte, čeho všeho jsem dosáhl?“

„Ano, opravdu působivé,“ přikývl Iranos, ačkoli ho to vůbec nezajímalo.

Admirál ho provrtal náhlým zlostným pohledem. „Ne, právě že ani trochu. Podívejte na data udělení.“

Iranos je v rychlosti přelétl. Všechna ocenění byla víc než třicet let stará.

„Toho všeho,“ promluvil admirál znovu, „jsem dosáhl v mladších a veselejších letech. Na vojenské přípravce a letecké akademii jsem byl mezi nejlepšími, můj postup v hodnostech byl bleskový. Mnozí předpovídali, že to dotáhnu na velkoadmirála, že budu velet celé flotile! Někdo dokonce tvrdil, že mám potenciál stát se prezidentem!“

Admirál si povzdychl a zakroutil hlavou. Ústa se mu zkřivila vztekem. „Ale pak mě poslali vyřešit problém, s kterým si moc nevěděli rady – vzpouru robotů. Chtěl jsem je zničit, ale oni vyhrožovali, že zabijí stamiliony lidí. Taky by to udělali, kdybych s nimi nevyjednal dočasné příměří. Víte co se stalo pak? Ostatní mě odsoudili. Poslali mě tam, abych je zničil, a místo toho jsem jim předhodil medializovaný problém s lidmi jako rukojmími. Že prý jsem měl ty lidi nechat umřít, nikdo by se to v tu dobu nedozvěděl, říkali mi ostatní. Okamžitě mě vyloučili z té pomyslné skupiny elitních velitelů, u nejvyšších míst jsem upadl v nemilost. Skončil jsem u hlídkových obletů, a to dělám posledních víc než třicet let.“

Iranos jen pokrčil rameny. „Je mi to fuk, admirále Bertrame, chci jen to, pro co jsem přišel.

Admirál se předvídavě usmál. „No jistě. Jen jsem vám chtěl říct, proč to vlastně dělám, proč s vámi spolupracuji. Podle mě jste stejný plechový šmejd, jako všichni ostatní. Ovšem pokud chcete zničit ty, kteří zavinili to, jak jsem skončil, tak vás budu podporovat, i kdyby jste byl třeba sám ďábel, je mi to jedno.“

„Skutečně?“ pozvedl Iranos kovové obočí. „A nebojíte se důsledků, které vaše účast v téhle vzpouře přinese?“

„A jakých?“ uchechtl se. „Nemám rodinu, ani žádné přátelé. Celý můj život byla moje kariéra. A tenhle… Farneros mě o ni sprostým vyděračstvím připravil! Jsem starý a nemám vůbec nic, na čem by mi záleželo. I tyhle moje paměti píšu vlastně z nudy! Věřte ni, když vám říkám, že pro mě žádné skutečné důsledky neexistují.“

Iranos se škodolibě usmál. Další bezcitný neřád, bažící po pomstě. „Výborně. Takže, máte moje jednotky?“

Admirál sevřel rty v upjatém gestu. „Všechny ty bojové lodě jsem vzal z vyřazených záloh a poslal je s hypermotorovým modulem na zadané místo. Budou tam včas, o to se nebojte.“

Iranos se tím zdál být upokojen. „To je dobře. Bez vesmírných a leteckých jednotek by nebylo možné můj plán uskutečnit, Farneros by mě jinak smetl.“

„Mám jednu otázku,“ řekl admirál. „Nevelí vzbouřeným robotům náhodou jistý Digeron, a ne vy?“

Iranos si posměšně odfrkl. „Ten si jenom myslí, že velí. Chce vládnout, ale nebýt mě, už by ho Farneros nechal zavřít. To já jsem vymyslel tenhle plán, to já kontaktoval Digerona s nabídkou spolupráce. Beze mě by se tahle vzpoura už dávno zhroutila, místo toho roste a sílí. Tak posuďte, kdo má větší právo velet?“

„Bezpochyby vy,“ usmál se admirál zdvořile.

Z chodby se začalo ozývat kovové řinčení, křik, střelba a také zuřivé robotické vrčení.

„Zradil jste mě?“ obořil se na Irana admirál. „Jste tu, abyste mě zabil?!“

Iranos po něm střelil zlostným pohledem a pak se obrátil na dveře do kajuty, které se s dunivými nárazy a skřípáním začaly prohýbat. „Z vaší smrti bych nic neměl. To se jen jeden zlobivý pes utrhl ze řetězu.“

S posledním nárazem se dveře uprostřed rozrazily. Vzniklý otvor pak Ironwrecker ještě více roztáhl svými silnými zakrvácenými pažemi a prorval se dovnitř. V chodbě za ním to jiskřilo z poškozených světel a na zemi se válela mrtvá těla. Admirál vypadal poněkud pobouřen.

„Naléhavé zprávy, můj veliteli!“ zahřměl Ironwrecker a z boje mu dosud šílenstvím žhnuly jeho rudé oči.

„Co provedli oni?“ ukázal Iranos prstem za něj na mrtvoly stráží a prvního důstojníka.

„Nechtěli mě sem pustit,“ zavrčel Ironwrecker.

„Tak to musí být opravdu naléhavé,“ usmál se Iranos nad krvelačností svého mazlíčka. „O co jde?“

„Vůdce Farneros chce zasáhnout dříve než jste očekával, můj veliteli. Útok se uskuteční již brzy ráno, robotí armáda se formuje nečekaně rychle.“

Iranos se rozzuřeně ohnal pěstí a srazil z admirálova stolku malou sošku nějakého válečného hrdiny. Střepy se rozlétli po podlaze. „Farneros tedy čas rozhodně nemarní! Předběhl mě s mým vlastním plánem!“

„Je tu ještě něco, můj veliteli.“

„Mluv!“

„Vládní roboti se s pomocí jednoho člověka snaží rozkódovat naše vysílání. Pokud se jim to podaří, bude naše věc ztracena, můj veliteli!“

Iranos potlačil další vzteklý výkřik a místo toho se zamyslel. Nic se vlastně nemění, plán se jenom urychlí. Když se tu nebudou déle zdržovat, stihnou to do Dagherasu včas.

„Musíme jít,“ řekl admirálovi.

„Nastaly snad komplikace?“ zeptal se admirál téměř jízlivě. Iranos si toho nevšímal.

„Nic, co bychom nezvládali vyřešit,“ odsekl. „Plán zůstává, mění se jen načasování. Ať jsou moje letky na místě o šest hodin dříve a vy koukejte přiletět na můj signál, potřebuju i vaše křižníky.“

„Bez obav. Pošlu zprávu vodícím plavidlům vašich jednotek, ať zrychlí, měli by to tam stihnout. A o mě se nestarejte, já své slovo držím.“

„Výborně,“ kývl Iranos razantně hlavou. „Nashledanou, admirále, musíme jít.“

Iranos i s Ironwreckerem vypochodovali ven z kajuty a okamžitě naučenou cestou zamířili do hangáru. Admirál Bertram za nimi šouravě vyběhl a sledoval je na odchodu. Sklouzl očima k mrtvole prvního důstojníka. Bylo vlastně užitečné, že ho ten šílený robot zabil, stejně ho podezíral, že na něj donáší vrchnímu velitelství kvůli každé prkotině. Na druhou stranu, ty dveře měl docela rád.

Armáda se formovala s obdivuhodnou rychlostí. Roboti měli oproti organikům velké výhody. Nemuseli nic shromažďovat, jídlo nepotřebovali, energie měli dostatek i pro své zbraně a při pochodech se téměř neunavili. Farneros to z okna pracovny ve Vůdcovském paláci, kterou Stoneovi pro jeho práci přidělil a kde se to teď hemžilo různými matematickými a analytickými roboty, sledoval s uspokojením. Tohle by mělo proti povstalcům stačit.

Ale bylo i pár věcí, které mu dělaly starosti. Nikdo nevěděl nic o Iranovi a o tom, kde by mohl být. Stejně tak se ztratil Bernie, Barryho syn. Edge a Harshdrill, se kterými měl údajně být, se s ním ani nesetkali, byť to bylo v plánu. Bernie zkrátka nedorazil a nikomu se ani neozval. Zbývalo už jen několik hodin do útoku, a kdyby se k němu Bernie připletl, mohlo by se mu něco ošklivého stát.

Barry ani neskrýval obavy a nervozitu. Neustále přecházel sem a tam a vyptával se, jestli nepřišli nějaké zprávy týkající se Bernieho. Odpověď vždy zněla ne.

Zatímco Farneros z okna sledoval za noci se šikující oddíly, Stone jim podával hlášení, jak jeho tým postoupil v dekódování povstaleckého vysílání.

„Už jsme to částečně rozlouskli,“ prohlásil Stone sebevědomě. „Rozluštili jsme už několik zpráv, ale zatím nic důležitého. Vysílání mezi velením povstalců je opravdu dobře chráněné, ale i tak je to pouze otázkou času.“

„Tak pokračujte,“ přikývl na něj Farneros. Rozhlédl se kolem sebe. „Kde je Jesse?“

„Asi někde v dolních patrech, zaujalo ji Lerrishovo brnění,“ ukázal Stone pod sebe. „Dovolil jsem jí, ať se na něj trochu podívá.“ Náhle se pozastavil. „Nevadí ti to, že ne?“

Farneros na něj s provokativním úsměvem pohlédl.

„Nic s ním neudělá, věř mi,“ ujišťoval ho Stone nejistě.

„Vím, že s ním nic neudělá, znám tebe i ji dost dobře, než abych se nějak strachoval,“ uklidňoval ho Farneros a dodal: „Ať v paláci zůstane a nevylézá ven, bude tu v bezpečí, než se situace trochu uklidní.“

Přistoupil k nim Kutuzov. „Farnere, měli bychom už jít, cesta městem bude trvat dlouho,“ podotkl.

Když to Barry zaslechl, okamžitě se k nim přidal. „Nemůžeme to ještě pozdržet?“ zeptal se až příliš průhledně.

„Barry, vím, že si děláš starosti o Bernieho,“ položil mu Farneros ruku na rameno, „ale tohle je nevyhnutelné. Musíme Digerona zastavit, jinak to bude ještě horší. Neměj strach, Bernie se o sebe postará, ať už je kdekoliv.“

Iranova loď lehce přistála na stejnou přistávací plochu, z které před pár hodinami vzlétla. Když Iranos a Ironwrecker vystoupili, čekali tam na ně tři roboti – dva Digeronovi šílenci Darkrage a Stablasher, které měl Iranos velice v oblibě, a pak nějaký robot, kterého znal pouze od vidění, ale nepamatoval si odkud. Přesto mu byl neuvěřitelně povědomý ještě nějakým jiným, zvláštním způsobem.

„Tak co se děje?“ vyštěkl na ně Iranos nevrle. Ironwrecker šel za ním jako nějaký pes.

„Už to začalo,“ odpověděl Stablasher vysokým, skřehotavým hlasem, připomínající zvuk brusky. Na robota byl malý, ještě menší než Ironwrecker, a postrádal také jeho masivní vzezření. Strach však naháněla jeho tvář, která připomínala lidskou lebku s jedovatě zelenýma očima, a kterou zdobil šílený výraz srovnatelný s výrazem masivního vraha, kterému jeho práce dělá obzvlášť dobře. Zadní část jeho hlavy však naproti tomu byla typicky roboticky hranatá. Iranos věděl, že Stablasher vypadá celkem neškodně, ale nahrazoval to svojí agresivní, skoro až chaotickou brutalitou, s kterou útočil buď jakýmsi ozubeným řetězem, nebo hrozivými drápy na jeho prstech.

„Mohli byste být konkrétnější?“ odvětil Iranos nepříjemným tónem.

„Robotí armáda se před chvílí vydala na pochod městem,“ zabručel Darkrage hlasem, který silně připomínal hřmot startujícího raketového motoru. Tomu odpovídal i jeho vzhled – dva a půl metru do výšky, veliké, silné nohy, které mu při chůzi dodávaly ráz nějakého obrovského starobylého démona. Na sobě mě archaicky vyhlížející brnění plné ostrých hran, které zvýrazňovalo především jeho hlavu s hrozivou, špičatou bradou a velikou spodní čelistí. Darkrage byl obvykle velice klidný, až flegmatický, ničím se příliš nevzrušoval. Ale jakmile se překročila určitá hranice, za jeho oranžově žhnoucíma očima se rozhořela taková zuřivost, že by to vyděsilo i ostříleného veterána. Trochu připomínal Ironwreckera, ale jeho zbraně, na rozdíl od Ironwreckerových převážně sečných a bodných, byly daleko surovějšího charakteru. Normálně drtil protivníky svými ničivými pěstmi – prosté a smrtící. Ovšem pokud na něj přišel stav nejvyšší zuřivosti, sundal si ze zad ohromné hranaté kladivo se silovými hlavicemi, kterým mohl nepřátelské roboty skoro zatloukat do země.

„Průchod městem jim bude nějakou dobu trvat, o to se nemusíme starat.“ Iranos krátce pohlédl na neznámého robota a pak zpátky na tu nesourodou dvojici. „A co Digeron, jak se zachoval?“

„Uspíšil operaci,“ zaskřehotal Stablasher. „Určené jednotky přesunul na svá místa s předstihem a sám odletěl na orbitu.“

„To udělal dobře,“ pokýval Iranos hlavou. „Kdo je tohle?“ ukázal na robota.

„Digeronův informátor,“ zaduněl Darkrage. „Řekl nám o pokusu vládních robotů dekódovat naše vysílání.“

„To bylo velice prozíravé,“ pochválil ho Iranos. „A velice pohotové, že nejsi nemeškal s upozorněním.“

„Děkuji,“ řekl robot.

„A kde se ho snaží rozluštit víš?“ zeptal se Iranos.

„Ve Vůdcovském paláci, v jednom z horních pater,“ odvětil robot okamžitě.

„Výborně,“ pronesl Iranos poživačně. „Je čas navštívit palác. Půjdeme tam jen já, Ironwrecker a on. Vy dva,“ ukázal na Stablashera a Darkrage, „jděte na svá místa a připravte se do akce.“

Všichni přikývli, že chápou.

„Mimochodem, jak se jmenuješ?“ zeptal se Iranos robota.

„Moje jméno?“ zamrkal robot. „Bernie, říkají mi Bernie.“

Začalo svítat a robotí oddíly stále proudily ulicemi města, kde jim neustále překáželi civilní roboti. Už byly však blízko, velice blízko. Farneros, Barry, Kutuzov, Edge a Harshdrill vedli každý svou část armády do povstaleckých čtvrtí, každý jiným směrem

Farneros doufal, že tímhle to všechno skončí. Nerad používal násilí, zvlášť proti bývalému příteli, ale už to nešlo jinak. Digeron se proti němu postavil takovým způsobem, že už to nešlo dál tolerovat, pokud chtěl Farneros zachovat mír.

Co ho ovšem skutečně potěšilo, byla rychlost, s jakou se dalo dohromady tolik robotů a utvořilo skutečnou armádu. Samozřejmě neměli ani zdaleka plné stavy, spousta robotů se přidala na Digeronovu stranu a stejné, nebo snad větší množství jich prostě nepřišlo.

Farneros a jeho roboti měli před sebou poslední kilometr než dorazí na nepřátelské území. Vzduchem se náhle neslo vzdálené hřmení. Všichni, včetně Farnera, se zvědavě otočili. V dálce se na Vůdcovském paláci do ranního šera rozzářila exploze.

Aby měli kratší cestu, vzali si Iranos, Ironwrecker a Bernie na letišti pozemní vznášedlo. Museli to ovšem zeširoka objíždět, aby se vyhnuli pochodujícím robotím útvarům. Konečně pak zastavili před otevřenou bránou Vůdcovského paláce. Vystoupili, a zamířili přímo ke dvěma robotům na stráži

„Zdravím,“ pozdravil je Iranos vřele. Bernie a Ironwrecker šli za ním a čekali, co se bude dít.

„Vítejte, Irane,“ odpověděl jeden ze strážců. „Myslel jsem, že máte být tam,“ ukázal směrem k městu.

„Zdržel jsem se,“ vysvětloval Iranos. „Teď potřebuji ještě něco v paláci.“

„A oni?“ prohlížel si je nejistě strážný robot. Především pak Ironwreckera, který skutečně naháněl strach.

„Moji hosté,“ odvětil v klidu.

„Dobrá, ale znáte pravidla, hosté smí jen do prvních pěti pater,“ upozornil ho robot.

„Nemějte obavy,“ usmál se Iranos a prošel branou, za ním pak i Bernie. Následně se ozval zvuk tření kovu o kov a krátké zařinčení. Bezhlavé stráže se sesuli na zem. Ironwrecker zastrčil zpět své dva zubaté meče a následoval svého velitele.

Ten se stále zlehka usmíval.

Svítalo. Stone už to skoro měl. Věděl to, byl blízko, jen krůček od kompletního dekódování povstaleckého vysílání. Trochu přenastavil filtr, tohle upravil, támhleto posunul. Stejně jako mnohokrát před tím. S tím rozdílem, že tentokrát to fungovalo!

„Ano!“ švihl zaťatou pěstí vzhůru. Úsměv mu poněkud ztuhl, když začal pročítat obsah čerstvě rozšifrovaných zpráv. Kdyby se tohle všechno mělo stát, došlo by ke katastrofě. Natáhl ruku k vysílačce – musel to Farnerovi, vlastně komukoliv, okamžitě nahlásit.

Dveře místnosti se rozrazily a vypadly z pantů. Dovnitř vpadla hrozivá postava a s řevem připomínajícím motorovou pilu se vrhla na analytické roboty.

„Dej mu zbraň,“ přikázal Iranos Ironwreckerovi. Ten velice neochotně vytáhl jeden ze svých horších mečů a podal ho Berniemu. Ten si od něj dychtivě vzal tuhle širokou zbraň s jedním ostřím. Samotný Iranos svíral v ruce své původní Ostří zkázy, které mu Farneros ve své naivitě předal.

Stáli v jednom z horních pater u klasických dřevěných dveří, za kterými mělo podle Bernieho probíhat dešifrování jejich vysílání. V chodbě za nimi se válela těla několika zabitých stráží.

„Je jich tam hodně a my je musíme zabít rychle, aby nespustili poplach,“ vysvětli Iranos Ironwreckerovi, značně rozladěnému z půjčování někomu svých zbraní. „Půjdeš první,“ zamračil se na něj Iranos. „Pamatuj, zabij je co nejrychleji, s nikým neztrácej čas.“

„Rozkaz, můj veliteli,“ zavrčel Ironwrecker oddaně. Postavil se přede dveře a přejel je svým agresivním pohledem. Rozpřáhl se, a jedním mocným úderem je vyrval z pantů. S burácivým řevem vtrhl dovnitř a tasenými meči začal kosit bezbranné roboty.

Iranos a Bernie šli pár vteřin po něm a ihned se zapojili do rychlého masakru. Během necelé minuty bylo po všem. Místnost halil kouř z jiskřících těl robotů. Jediný přeživší byl člověk, nyní vyrovnaně stojící u oken, kterého Iranos rozkázal ponechat naživu.

„Copak je?“ posmíval se mu Iranos. „Nečekal jste to?“

„Ne,“ odsekl Stone vzdorovitě. „Zrada se dala od povstalců čekat, ale nečekal jsem až takovou zradu.“ Těmito slovy mířil především na Bernieho. „Ty jsi ten „tajný zdroj“, Bernie, že ano?“ ukázal na monitor počítač, kde byly stále zobrazené přeložené zprávy. Některé z nich se týkaly onoho „tajného zdroje“ uvnitř vlády.

Bernie mlčky přikývl.

„Tak mi jenom pověz, proč jsi se k nim přidal?“ Slovo „nim“ vyslovil s obrovským opovržením.

„O to se nestarejte!“ vyštěkl Bernie rozzlobeně.

„Správně,“ usmál se Iranos nejdřív na Bernieho a pak na Stonea. „Stejně by vám to už k ničemu nebylo. Dlouho žít nebudete.“

Stone se upřímně zasmál. „Na to, abych se bál smrti, jsem už příliš starý.“

„To nevadí,“ pokrčil Iranos rameny. „My si ten pohled užijeme i tak.“ Otočil se k Berniemu. „Zabij ho.“

„Já?“ vyvalil Bernie oči.

„Ano, ty!“ řekl Iranos přísně.

Bernie váhavě přistoupil ke Stoneovi a namířil na něj Ironwreckerovým mečem.

„Bernie, jestli to uděláš, tak jsi nadobro ztracen,“ promluvil Stone a hrotu mečem na svém krku si nevšímal. „Ještě to můžeš napravit.“

„Zab ho!“ zakřičel Iranos svým dunivým hlasem.

Bernie však stále váhal. Měl různé důvody, proč se přidal k povstalcům, ale nebyl si jistý, zda mezi ně patří vraždění svých známých. Pomalu klesl špičkou čepele dolů.

„Nemůžu,“ svěsil Bernie hlavu.

„Hm, jak je libo,“ řekl Iranos znuděně. Osobně přistoupil ke Stoneovi a odspoda nahoru mu zarazil Ostří zkázy do břicha. Hrot meče prošel zády skrz. Iranos vyzdvihl Stonea, svíjejícího se na meči, do vzduchu. „Tak co, staříku, pořád je ti jedno, jestli umřeš? Pořád se nebojíš smrti?“

Stone ze sebe dostal jen dusivé zachrčení. Z ran i z pusy mu proudila krev. „Trhni si… plecháči,“ zasípal s námahou.

„Jak vznešené,“ uchechtl se Iranos. Chytil Stonea za límec a s prudkým trhnutím, při kterém člověk bolestí zasténal, z něj vytrhl Ostří zkázy. Přitáhl ho blíže k sobě, aby si hleděli do očí. „Užívej si svoje poslední chvilky života. Ale měj na vědomí, že já tenhle slabý režim svrhnu a zničím všechny, kdo s ním kdy měli něco společného!“ Zamyšleně naklonil hlavu. „Škoda, že tě musím zabít. Rád bych viděl tvůj výraz, až budu jednoho po druhém zabíjet tvoje zdejší přátele.“

Stone vydal poslední vzdorovitý dusivý zvuk. Pak s ním Iranos mrštil o stůl s monitory, až se pod tíhou úderu rozpadl a i se Stonem se zhroutil na zem.

„Ironwreckere, vyhoď to tady do vzduchu,“ rozkázal Iranos. „A ať to všichni dobře vidí!“ zasmál se zlovolně.

Bernie strnule hleděl na umírajícího Stonea. Iranos se k němu naklonil a pohlédl na něj takovým způsobem, že to Bernie nevydržel a musel sklonit hlavu a o krok ustoupit.

„Měl by sis ujasnit, na čí jsi vlastně straně,“ promluvil na něj Iranos výhružně. „Až příště neuposlechneš rozkaz, bez váhání s tebou udělám to samé!“ ukázal na stále ještě žijícího člověka.

„Ano, veliteli,“ řekl Bernie pokorně.

„Můj veliteli,“ zaskřípal Ironwrecker. „Umístil jsem bombu.“ Pak ještě podlézavě dodal: „Vyrobil jsem ji sám, je dost silná.“

„Výborně“ řekl Iranos. „Odcházíme, nastav ji na dvě minuty.“

Ironwrecker se sklonil k malé krabičce s displejem a nastavil na ní odpočítávání dvou minut. Pak odběhl za Iranem, který už byl na odchodu. Bernie Stoneovi věnoval ještě poslední omluvný pohled, ale ten už to stejně ani nevnímal. Sice u něj Bernie stále detekoval tep, ale válel se ve veliké kaluži krve, měl zavřené oči a nehýbal se. Konečně se odtrhnul a také odešel.

„Co bude teď, můj veliteli?“ vyzvídal celý dychtivý Ironwrecker, když potom nasedali zpátky do vznášedla.

„Teď, milý Ironwreckere, nastane chvíle naší slávy.“ Iranos se zastavil před otevřenými dveřmi vznášedla a spokojeně se zazubil „Chvíle, kdy vyčistíme náš svět od slabých a nepotřebných robotů. A celá galaxie se dozví, že jsme konečně povstali z přítmí Farnerova omezování. Všichni se dozví, koho se od teď musejí bát!“

Horní část Vůdcovského paláce byla roztrhána ohlušující explozí, jež divoce rozvířila vzduch, a která ozářila celý Dagheras.

Iranos v klidu nasedl do vznášedla. Povstání začalo.

Hodnocení