Setkání za války
První paprsky vycházejícího slunce rozehnaly mlhu, která se líně převalovala nad městem. Z mléčného příkrovu se vylouply sutiny budov, které byly ještě včera součástí přívětivého sídla ležícího na březích jedné z řek stékajících z hor. V noci se však z nebe snesly bomby a přes hořící město se poté přehnaly nepřátelské jednotky. Nyní by již nikdo neuvěřil, že před pár hodinami se po ulicích procházeli lidé, na hřištích si hrály děti a v korunách stromů byl slyšet zpěv ptáků. Pod příkrovem tmy se město stalo další obětí nekonečně se vlekoucí války.
Ticho rozprostírající se nad troskami, prořízl hlasitý lomoz. Zbytky ohořelé zdi jednoho z domů ležící na zemi se pohnuly a po chvíli se z pod nich vyhrabal bojový robot. Rozhlédl se kolem sebe svými optickými senzory a analyzoval místo zkázy. Neshledal žádné bezprostředně hrozící nebezpečí. Kontrolní programy v jeho mozku se samovolně spustily a provedly sérii testů. Postupně ho informovaly, že pohybové i bojové systémy jsou v pořádku. Poškozena však byla dálková komunikační jednotka a paměť.
Bojový robot byl zmaten. Nemohl si vzpomenout na nic, co se událo před tím, než byl pohřben pod sutinami budovy. Nouzový automatický systém žádal o spojení s velitelstvím, ale komunikační zařízení nefungovalo. Poslední zbytky robotovy identity roztroušené po zničené paměti ho vyzývaly ke splnění úkolu. Jeho podstata byla však nenahraditelně ztracena stejně jako živoucí město, které se během několika minut proměnilo v doutnající trosky. Robot analyzoval danou situaci a došel k závěru, že musí najít nějakého člověka a zjistit povahu úkolu nebo přijmout jiný. Plnění lidských příkazů bylo důvodem, proč byl stejně jako další oceloví služebníci vyroben. To bylo navzdory rozsáhlému poškození paměti stále pevnou součástí robotova vědomí a zcela to naplňovalo jeho existenci.
Aktivoval indikátor živých organismů, ale nedostal žádný pozitivní signál a kontrolní program zároveň oznámil, že lokační jednotka není funkční. Robot se tedy musel spolehnout pouze na optické senzory. Pozvedl automatickou zbraň, kterou nesl v levé ruce a vydal se hledat jednoho ze svých pánů. Po chvíli na něj narazil. Člověk byl oblečen v zelené kombinéze a ležel uprostřed silnice. Robot k němu došel a sehnul se. Zvedl nehybnou postavu ze země a snažil se jí postavit do přirozené polohy, v které byl v jeho mozku uložen obraz člověka. Trup muže se však jen bezvládně klátil v jeho mohutných rukách. Robot usoudil, že je člověk poškozen. Uložil do paměti jeho polohu, aby mohl později zavolat opravářskou četu, a pak pokračoval dál v hledání.
Uprostřed sutin v okolí silnice našel robot další tři lidi. U všech však zjistil stejné známky poškození jako u prvního člověka. Nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl pomoci a zadat úkol, který by dal opět smysl jeho existenci. Najednou zaslechl za sebou hluk. Otočil svůj ocelový trup a zároveň aktivoval zbraň. Červený paprsek laserového zaměřovače se zastavil na čele malého člověka.
Před robotem stála holčička. Na sobě měla potrhané špinavé šaty, u nichž se stěží dalo usuzovat na jejich původně bílou barvu. Do obličeji jí spadávaly dlouhé světlé vlasy, slepené prachem a na jednom místě i krví. V pravé ruce svírala panenku a v druhé malý růžový kufřík, který byl polepen obrázky ožehnutými ohněm.
„Ahoj,“ řekla holčička se zvednutou hlavou k ocelovému kolosu před sebou.
Robot sklopil zbraň a vyslal k člověku radiový signál, kterým žádal o udělení rozkazu.
„Taky ses ztratil?“ zeptala se holčička.
Když robot nezaregistroval odpověď na radiový dotaz, zkusil to znovu. Opět nebyl úspěšný. Zaznamenával pouze zvukové vibrace, které mu ale nedávaly žádný smysl. Usoudil, že má malý člověk poškozenou vysílačku. Fungoval mu pravděpodobně pouze přímý hlasový výstup, ale k takovému druhu komunikace nebyl robot vybaven.
„Ty se mě bojíš? Neboj se, já ti nic neudělám. Se mnou můžeš klidně mluvit,“ řekla holčička.
Všechny robotovy příslušné fungující systémy se pokoušely o analýzu zvuků, které přicházely od člověka.
„Když nechceš mluvit, tak nemusíš. Máš asi strach, že začnou padat zase ty bomby, že jo? Ale neboj se, slíbila jsem Barbie, že se jí nic nestane,“ uklidňovala ho holčička a přitom k sobě pevně přitiskla panenku.
Robot pozorně zaznamenával gesta malého člověka a snažil se o pochopení sdělovaných informací.
„A co tady vlastně děláš?“ zeptala se holčička. Když se nedočkala odpovědi, sklopila hlavu a chvíli si nohama pohrávala s kamínky ležícími na ulici. Nakonec opět vzhlédla a řekla: “Já hledám maminku a tatínka. Včera jsem spala u kamarádky a teď nemůžu najít cestu domů. Bydlíme na druhém konci města, ale nevím, jak se tam teď dostat. Normálně jezdím autobusem, víš?“
Analyzátory robota informovaly, že mu člověk pravděpodobně zadává nějaký úkol.
„A ty jsi náhodou někde nepotkal maminku a tatínka? Mám tady jejich obrázek,“ řekla holčička, otevřela kufřík a ukázala fotografii, která byla nalepena na vnitřní straně víka.
Optické senzory robota jí zaregistrovaly a uložily do paměti. Byly na ní tři postavy, z nichž jedna stála před ním. Robot usoudil, že úkol, který se mu člověk snaží předat, má souvislost s dalšími dvěma lidmi.
„Co kdybys šel se mnou? Ve dvou se to vždycky lépe táhne, tak to alespoň říká maminka. Chceš?“ navrhla nesměle holčička. Když robot nepromluvil, pochopila to jako souhlas a s dětskou samozřejmostí ho vzala za ruku. Ocelový kolos však zůstal i nadále stát na místě.
V robotově mozku probíhaly poslední analýzy. Všechny dosavadní informace, které měl k dispozici konečně zapadly do sebe a robot přijal nový úkol. Musí najít dva lidi, jejichž podoba je zaznamenána na fotografii. Jemně vytrhl ruku se sevření malého člověka a pomalu se rozešel, pátraje po cíli svého úkolu.
„Počkej na mě,“ zvolala holčička a rychle doběhla svého ocelového společníka. Snažila se s ním srovnat krok, ale občas musela popoběhnout, neboť její drobné krůčky nestačili ani pomalému tempu robota. Na tváři se jí přesto usadil úsměv a po chvíli si začala zpívat jednoduchou melodii. Její tichý hlas se rozlinul nad troskami a přinesl do místa zmaru opět trochu naděje.