SOS
Probudil jsem se s příšernou náladou. Pohledem jsem přejel celý prostor záchranného modulu. Druhá postel na protější stěně. V čelní části prostoru o rozměrech 2 krát 4 metry se majestátně tyčila dvě sedadla u řídícího pultu. Občas to člověku dalo pocit, že může záchranný člun řídit, ale skutečnost byla úplně jinde. Hlemýždí rychlost, kterou by jste dosáhli, nestojí ani za řeč. Prostě musíme čekat.
No jo, ještě jsem se nezmínil o té malé postavičce krčící se v pravém křesle u řídícího pultu. To byl Mike. Vysoký asi jen 165 cm, ale vážil alespoň 90kg. Něco byly svaly, ale většinu vážilo jeho dlouhé roky pěstované břicho.
Byli jsme tam spolu již 37 dní. Nesnášel jsem ho.
Byl vážně strašný, jak dýchal. Chápu že to musí dělat, ale on měl stále pootevřená ústa a jak jimi natahoval vzduch vytvářel se divný hrčivý zvuk. A vyfukoval nosem, všechny chloupky koukající mu z nosu se chvěly. A jak zhluboka se nadechoval, copak je to jen jeho vzduch? Mě nic nenechá?
"Ahoj," prohodil jsem a to jediné slovo strašně bolelo v krku. Pro dnešek pravděpodobně první a poslední. Zbytek dne mě čeká jenom nesouhlasné mručení. Mike má totiž strašnou vlastnost stále všechno komentovat a dožadovat se mé účasti.
"Ty už jsi vzhůru?" začal poněkud zvesela, i když vím že mě také nesnáší.
Souhlasně jsem zamručel a odvlekl jsem svoje tělo ke skříni se zásobami. Vytáhl jsem plato s celodenní stravou. Natočil jsem si trochu vody. Bohužel filtrační zařízení už zřejmě pracuje přesčas, tak to byla spíše nažloutlá tekutina podivné chuti.
Tác jsem hodil na řídící pult, vlastně spíš monitorovací pult a zhroutil se do křesla.
Jen slabounce jsem zaslechl Mikovo nesouhlasné syknutí. Úplně jsem slyšel celou tu přednášku o citlivosti přístrojů a o tom jak mám být opatrný, ale postřehl jak jsem byl nabroušený a výlevy si odpustil.
Pustil jsem se do hnusné kašovité věci, které se občas říkalo jídlo. A Mike začal. Začal se houpat na své židli. Každou chvíli v ní zavrzalo, ale ne jen tak potichu, ale ukrutně. Tak strašně, že mi to trhalo uši. Mike si toho zřejmě nevnímal a pobaveně se houpal dál. Až můj spalující pohled ho donutil přestat.
Zvedl se a odešel si pro svou denní porci jídla.
Během chvíle stál těsně za mnou. Je pravda, že neměl kam jinam jít. Ale začal ve stoje usrkávat svou vodu. Hlavou mi proběhla myšlenka že voda co jsem pil, už několikrát prošla jeho trávicím traktem. Potlačil jsem nával zvracení. Mé zuby začali z ničeho nic nekontrolovatelně skřípat. Srkání naštěstí přestalo.
"Už by nás mohli zachránit," pronesl Mike, jako každý z těch třiceti sedmi dnů.
Mé souhlasné zamručení asi ani nepostřehl.
"Jak máme vědět že se ten subprostorový S.O.S. signál vysílá když ho nemůžeme slyšet?"
Další otázka, která byla na denním pořádku. Má pravá ruka vystartovala téměř automaticky a ukázala na zelené světélko signalizující funkčnost subprostorového vysílače. Všiml jsem si jak se paže chvěje vztekem a ukazováček přímo křičel: "už mi dej pokoj."
"Ale jak tomu mám věřit, neměli by jsme to zkontrolovat jinak?"
Moje ruka opět ukázala na zelenou kontrolku a výhružně se zamihotala.
Chápu že Mike jakož to lodní ošetřovatel nemá k technice tak kladný vztah jako já, ale ze své pozici si mohl všimnout mého hromadícího se vzteku a nechat hloupých otázek.
Já byl na lodi vedoucím technikem a věděl jsem, že zelená kontrolka může svítit pouze pokud vysílač pracuje. Mimo to jsem provedl třikrát analýzu systému.
Hned takhle po ránu jsem začal litovat, že jsem Mikovi pomáhal z lodě. Přeci jenom když jde všechno do kytek, tak jde každý sám za sebe.
Ale všechno se stalo tak rychle. Naše průzkumná loď se pohybovala těsně u Horizontu události jedné středně velké černé díry. Vědátoři si proměřovali ty jejich kraviny a pilotování bylo svěřeno mladíkovi, který měl těsně po akademii. Pak nás trefil jeden zbloudilý šutrák a natlačil nás blíže k černé nicotě. Loď se začala rozlamovat a většina těch amatérů ani nevěděla jak manévrovat se záchranným člunem, aniž by se dostali do spárů černé díry. Nakonec to zvládl jen náš člun a sedíme tu již 37 dní.
Už jsem měl párkrát nutkání to skoncovat. Stačí krátký zážeh předních trysek, sestoupíme na nižší oběžnou dráhu černé díry a už nebude úniku. Představa že mě neuvěřitelná gravitace slisuje do malinkatého kousku hmoty mne uklidňovala ale byl by tam i Mike a to nechci.
Už zase něco jí a mlaská při tom. Asi ho zabiji.
Ale zpět k Impulsu, to byla loď která skončila rozpláclá v černé díře. Když jsem běžel k záchrannému modulu, zahlédl jsem Mika jak se sklání nad poručicí Gerihamovou. Vzhledem k tomu že jí z hlavy koukala ocelová trubka, tak mi jeho počínání přišlo zbytečné.
"Pojď se mnou, té už stejně nepomůžeš," křikl jsem na něj a chytl ho za paži. Natočil se mým směrem a viděl že je všechno v pr… Tak šel se mnou. Vypadal jsem, že vím co dělám, a také jsem to věděl. No a tak jsme skončili spolu v téhle plechovce.
"Neměli by jsme přeci jen zvednout kryt a zkontrolovat ten vysílač?"
To jsem už nevydržel. Tác s jídlem letěl na zem a já vystartoval po Mikovi. Viděl jsem rudě a k sobě jsem se dostal teprve ve chvíli, kdy jsem ho držel pod krkem.
"Já jsem technik a já říkám že je to v pořádku. Tak si sedni a buď zticha," řval jsem jako pominutý. No asi jsem také trochu byl.
Když jsem ho pustil na zem, cítil jsem se o mnoho lépe. Mike se svíjel, hekal a něco se snažil říct, ale mě to nevadilo. Stres byl ten tam. Usedl jsem zpátky k jídlu. Mike se během pár minut připlazil a nehlučně se posadil na druhou sedačku. Ta trochu zavrzala, ale to nic nebylo.
Chvíli jsme mlčky seděli, on dojedl a šel spát. Dohodli jsme se, že budeme spát střídavě. Vymlouvali jsme se, že je potřeba nonstop hlídka, ale byla to lež. Oba jsme to věděli a chtěli jsem se potkávat co nejméně v bdělém stavu.
Dobrá nálada mě začala opouštět a Mike začal opět nesnesitelně chrčet ze spaní. Nebylo to chrápání, to ne. Ale takové hlasité oddechování, funění a místy chrčení. Naprosto nesnesitelné. Cpal jsem si do uší vše co bylo po ruce, jen abych ho nemusel poslouchat.
Po devíti hodinách se konečně probudil.
"Dobré ránko," prohodil a sám se začal svému vtipu smát. Ráno a večer je ve vesmíru totiž trošku relativní pojem. První větou mě tak vytočil, že jsem šel raději hned spát.
Další den, již 38. od havárie a stále stejná plechovka.
"Ahoj," zmohl jsem se na podivný zvuk směrem k hnusné postavě v křesle.
"Ty už jsi vzhůru?" zeptal se ze slušnosti Mike.
Pokynul jsem hlavou. Mělo to znamenat:" to je snad docela vidět ty hňupe." Ale nevím zda Mike můj posunek rozluštil. Další den a další plato s rádoby jídlem.
"Už by nás mohli zachránit," ozvalo se z přední části modulu a já opět pouze souhlasně zachrčel. Už aby šel spát. I když to bude zase chrčet.
Mike se smutně podíval na zelenou kontrolku, ale netroufl si nic říct.
"Kde jsi vlastně studoval Luboši?" zkusil Mike navázat nezávazný rozhovor.
Ukázal jsem na tác s jídlem, že mám zrovna práci, tak zmlkl. Nerad kvákám o hloupostech, které stejně nikoho nezajímají.
Vzal si sušenku, která byla v každém přídělu a začal jí hlučně pojídat. Má pravá ruka sevřela pevněji příborový nůž a v mysli se mi rozlil obrázek Mike s vidličkou v oku a nožem v hrdle. Zaklepal jsem hlavou, jako by se nechaly zlé myšlenky snadno odfouknout.
Křup, křup a hlasité mlask, mlask. Ten zvuk se mi rozléhal v hlavě. A ten jeho puch, to je hrůza.
"Víš, já studoval v Minesotě. Byly tam samí skvělí učitelé…" Mike opět začal svůj životní příběh. Určitě se brzy dostane na své dva sourozence, a nesmím zapomenout na psa co měl v dětství. A na želvičku, jak bych mohl zapomenout na jeho pana želvičku.
Ale jeho vylévání srdce mě vážně iritovalo. A zvlášť když kolem prskal zbytky sušenky co mu ulpěli na rtech. Ani nebylo potřeba mého souhlasného pokyvování, Mike se rozjel a byl k nezastavení. Teprve když jsem začal nervózně chodit po modulu a zlostně na něj koukat, přestal.
"Jsi opravdu divný, Luboši," prohodil a šel raději spát, i když se mu ještě evidentně nechtělo.
Po hodině opravdu usnul a mě začala další muka. Pochrupování, hlasité dýchání. Jednu chvíli jsem nad ním stál s příborovým nožem v ruce. Ale na poslední chvíli jsem se zklidnil. Už jsem to vážně nezvládal.
Trochu jsem se uklidnil a šel sledovat zelené světélko. Na LCD se zobrazovala vysílaná zpráva o havárii lodě a našem současném stavu.
Vytrhlo mne nechutné chrčení jak se Mike probouzel.
"Už by nás někdo měl zachránit, určitě to funguje?"
To byla poslední kapka. Chvíli si nic nepamatuji. Svět zrudl a když jsem otevřel oči, bylo všude rudo i nadále. Mike měl prořezané hrdlo a z břicha mu na mnoha místech tryskala krev. Zoufale jsem se snažil zakrýt díry v jeho těle, ale bylo pozdě. Obličej zesinal. I když jsem udělal strašnou věc, cítil jsem úlevu a klid na duši. V klidu jsem uklidil a mrtvé tělo uložil do postele.
Za pár hodin jsem se vzpamatoval úplně, přestala se mi třást kolena a opět začal naplno fungovat mozek. Došlo mi, že mít mrtvolu v záchranném modulu není dobrý nápad. Pomineme-li proces rozkladu, tak předpokládám že ani případným záchrancům by to nebylo lhostejné.
Ale jak dostat Mika pryč? Záchranný modul neměl vlastní přetlakovou komoru. Předpokládalo se zachycení jinou lodí a propojení bez nutnosti vstupovat do vesmíru. Ještě tu byla schránka na odpad. Malé lisovací zařízení, které lisovalo pod extrémním tlakem vše co se di ní hodilo. V případě naplnění malého kontejneru, byl odeslán pryč do prostoru a nahrazen novým. Mohl bych ho vystrčit směrem k černé díře. Ale jak nacpat velkého Mika do malé odpadové díry.
Řeknu vám že rozřezávat mrtvé tělo příborovým nožem moc nejde. Končetitny musíte řezat v kloubech a ten pak vyvrátit, ale tam pro změnu překáží vazivo. Když pomineme tyto drobné technické problémy, tak stojí za zmínku, že se při tom naděla spousta nepořádku. Po několika hodinách, dokonce jsem si musel na chvíli schrupnout, se mi vše podařilo uklidit. Umýt podlahu, sebe. Oblečení jsem hodil taktéž do lisu a vzal si čisté. Vysokotlaká sprcha mne zbavila krve a zbytků Mika. Samozřejmě to zůstane ve filtraci, ale předpokládám, že záchraný modul nebude nikdo zkoumat. Byl jsem konečně sám sebou. Nikdo mne neobtěžoval hloupými nudnými řečmi a čekal jsem spokojeně na záchranu.
Další tři dny jsem sledoval zelenou kontrolku. Začalo se mi zdát, že občas pohasne a pak se opět rozsvítí intenzivněji. Neměl jsem nic lepšího na práci tak, jsem sundal kryt panelu a….
Několik drátků se speklo a vyřadilo tak subprostorový vysílač, ale kombinace způsobila že se obvod zdál funkční i pro diagnostiku. Taková závada se prostě nestává.
Při opravě zařízení jsem změnil také vysílanou zprávu. Přeci jen počet přeživších osob se mírně změnil. Doufal jsem, že předchozí zpráva se nikam nedostala. Po třech dnech se mi za zadkem zhmotnila federální loď Dallas. Byl jsem zachráněn. Hnusný parchanty jako jsem já vždycky někdo zachrání.