Světlé zítřky VII

Veronika si vzala lísteček a posadila se v rozlehlé čekárně svého zaměstnavatele na pohodlné sofa. Vzala si odborný časopis a začala číst. Za dvě a půl hodiny na ni přišla, když byla hluboce zabrána do studia, řada. Když se na elektronické tabuli objevilo její číslo, napsané na lístku, jejž si utrhla při příchodu, vstala, trochu se upravila, pohodila vlasy a zamířila ke dveřím s namalovaným číslem, které jí včera bylo sděleno jedním huhňavým zastřeným hlasem při posledním konspirativním telefonátu. Přede dveřmi na okamžik zaváhala. Probralo ji až rázné a hlasité: „Tak už přece vstupte.“ Tak vstoupila. V místnosti za kovovým stolem seděl rozložitý sekční bezpečnostní šéf, kterému jeho spolupracovníci, kdo ví proč, říkali ABC. Na věšáku v rohu místnosti visela četná vyznamenání udělená za zásluhy o rozvoj společnosti a udržování pořádku:

„Konečně jsme se setkali. Posaďte se na tu židli, nemáme zrovna moc času. Stručně se neformálně představím. Jsem váš šéf. Říkejte mi třeba ABC. Všichni mi tak říkají. Agentko V, byla jste pověřena tajnou misí, s jejímiž podrobnostmi vás teď při našem rozhovoru seznámím. Naši zpravodajci nás již několik měsíců informují o nezvykle vysokém nárůstu produktivity práce v několika okrajových koloniích SKS. Analýza naznačuje, že intenzita jevu se prudce zvyšuje a její kulminační bod se nachází v nedohlednu.

Nejde jen o to, že by se tam vyrobilo více výrobků, než jak stanovil centrální plán produkce na tento rok a jeho samostatné kapitoly pro jednotlivé dotčené kolonie, jde především o to, že podle informací, jež nám byly poskytnuty našimi tamními pobočkami, plán je plněn v předstihu a s daleko menším úsilím, než by tomu při zahrnutí dostupných veřejně publikovaných údajů o současném stupni rozvoje lidského potenciálu těchto planet a jejich dosažené materiální úrovni mělo být.

Není nám jasné, o co vlastně v tomto případě jde, a je potřeba to zjistit dříve, než bude pozdě. Osobně se vám přiznám, že mi to dělá značné starosti. Matematickou metodou se našim specialistům teoreticky podařilo zjistit, že mezi všemi sledovanými planetami, respektive jejich případy, tedy počátkem, průběhem a rozvojem jevu je určitá spojitost. Ta věc se šíří takřka exponenciálně. Lze tu použít výstižné přirovnání problému k požáru. Několik malých ohýnků a za chvíli je všechno v plamenech. Podle propočtů máme jen několik měsíců na to, abychom podnikli kroky nutné pro zachování stávajícího společenského pořádku. Věc je vážná a naléhavá, a proto vás prosím, nevrťte se na židli a pozorně poslouchejte.“

Narovnala se a dala ležérně nohu přes nohu. „A potom?“ Ponecháno téměř bez odpovědi, jen doprovozeno výmluvným pokrčením ramen ctihodného ABC. ABC si chvíli prohlížel záclony s květinovým vzorem, a pak pokračoval: „Rada SKS a další dotčené osoby byly informovány a během posledních několika týdnů byl vypracován plán, který nám pomůže tuto záležitost objasnit. Jste součástí tohoto plánu, protože s vaším umístěním na jeden z problematických světů se počítalo již od počátku vašeho, ehm, začleňování do společnosti. Navíc se poměrně rychle učíte a ochotně přizpůsobujete normám chování, jež jsou v naší společnosti obvyklé. Líbíte se mi.“

„Já vím.“

„Vaše příprava na povolání a dosavadní výsledky ve školních testech jsou, jak jsem měl možnost je posoudit, celkem uspokojující. Studujete pilně a provádíte předepsaná cvičení v pohybové technice, což má význam pro snadné nasazení v akci, jak mi bylo referátem celoživotního vzdělávání sděleno.

Chci vám tedy nabídnout dobrovolnou spolupráci, jen mi to tady podepište, jakože souhlasíte s využitím vašich osobních údajů agenturou kdykoli a kdekoli to uzná za vhodné, a bude to v pořádku. Ještě tady a tady jeden podpis. Datum narození. Razítko. A děkuji vám za ochotu.

Jste přesně tím kandidátem pro stávající operaci, kterého potřebujeme. Nebudu vám ale zastírat, že standardy jsme museli z určitých důvodů v poslední době, ehm, upravit. Na rovinu vám říkám, že jsme je museli snížit. Vybrali jsme vás však na základě analýzy mnoha osobnostních profilů lidí se zájmem o službu SKS a vypadá to, že s vámi nebudou takové potíže, jaké byly nedávno s některými zkušenými agenty. Papíry pro pilotování průzkumného člunu máte, takže se nebojte. Na práci v našem malém utajeném oddělení KSBS (Koloniální socialistická bezpečnostní služba) právě tak akorát stačíte.“

Když nic dalšího ABC neříkal, V pochopila, že rozhovor je u konce, a vstala.

„Zavřete za sebou, prosím, dveře. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Po odchodu agentky V si ABC ještě deset minut mlčky prohlížel svá vyznamenání visící na věšáku. Minulost je pryč. Všechno je jinak. Nic nebude takové, jaké to bylo dřív. Cítil to. A nemohl se toho silného pocitu žádným způsobem zbavit. Všechno je jinak. Nic nebude takové, jaké to bylo dřív. Neustále se mu honilo hlavou.

*******

Malý průzkumný člun s V doprovázené jedním kolegou právě vskočil doprostřed soustavy bez obyvatelných planet. Jednalo se o soustavu s pomocným majákem, kterým byl skenován sektor, aby se ulehčila práce navigačním počítačům obyčejných cestovních hvězdoletů a vyloučila možnost blbé náhody způsobené vznikem náhodně se vyskytujících anomálií ze seznamu anomálií ovlivňujících průběh mimoprostorových skoků mezi soustavami. Také se muselo kalkulovat s existencí několika stálých obyčejných anomálií, které činily bezpečnou dopravu pro běžné cestující ještě o něco obtížnější a namáhavější.

I když byl použitý dopravní prostředek jedním z těch modernějších, jež měla KSBS k dispozici, bylo potřeba udělat další výpočty, aby mohli pokračovat s klidným svědomím v cestě. Čekalo je ještě nejmíň deset takových skoků, protože systém Žabokrky s planetou Jednota byl přece jenom dál od hlavních center a dopravních tepen, takže cesta nebyla standardně zanesena do navigačních systémů většiny koloniálních plavidel. Trasa se proto stejně musela vždy propočítávat znovu.

O něco později… Aby přerušila ubíjející ticho, ve kterém si zato očividně liboval její kolega kormidelník, vybídla jej: „Povězte mi něco víc o tom, co se děje, agente Spáči. Potřebuju znát nejnovější podrobnosti, abych byla v terénu co platná.“

Kpt. Bedřich Spáč na to: „Dostala jste všechny podklady? Tam by to mělo být. Máte ale v jedné věci pravdu. Je to tak nové a znepokojující, že jen málo lidí o tom ví úplně všechno, včetně mě. Pokusím se popsat situaci a odpovědět na případné dotazy.“

„Tak tedy…?“

„Nejdříve to, co by vás mělo zajímat ze všeho nejvíc. Nejste první, koho tam ABC posílá, jenže žádný z agentů, kteří byli vysláni před vámi, se bohužel nevrátil. Na kódované výzvy neodpovídají. Zatímco ještě před rokem byl agentů přebytek a měli být rekvalifikováni v připravovaných programech, teď se jich začíná nedostávat.

Poslali jsme tam naše nejlepší lidi. Ne desítky. Stovky jich nasedly do člunů a vydaly se na cestu nejdřív s cílem proniknout do oblasti co nejméně nápadně, potom klidně i nápadněji. Prostě, když se nevrátily ani těžké a bitevní křižníky, bylo vedení jasné, že je zle. Identifikační signály těch lodí ovšem dál nepřerušeně vysílají. Je to prostě moderní záhada.

Přitom dopravní spojení mezi zasaženými planetami a zbytkem svazu funguje vcelku bez problémů. Dokonce mírně narostl turismus plynoucí odtamtud směrem na původní svazové světy. Když se turistů vyptáváme, odpovídají nám bez zaváhání. Dozvídáme se informace o jejich životě a o situaci bez problémů. Mluví i o tom, co já osobně bych tedy v žádném případě jiným lidem neřekl. Vypadá to, jakoby bylo všechno v pořádku. Ale copak může být všechno v pořádku, když se děje tohle?!!! Také je možné, že naši odborníci jenom nejsou schopni vidět to, co mají přímo před očima. Otázka interpretace údajů a naproti tomu jejich neúmyslná dezinterpretace, pod čímž je si potřeba představovat mylnou interpretaci v původním smyslu toho slova. Jestli chápete, co tím chci říct. Myslím si osobně, že o nás a našich agentech vědí předem. Jen nechápu, kdo a co tím sleduje, a proč to dělá. To je asi tak všechno, co o tom vím. Nikdo vám prostě neřekne, co vás tam čeká.“

Zírala na kpt. Spáče s otevřenou pusou. Chtěla se honem na něco důležitého zeptat, ale zrovna ji nic nenapadalo. A tak, když se ozval bzučák hlásící úspěšně provedený skok, tak pouze prohodila: „Už tam budeme?“

„Počkejte, podívám se. Ještě dva skoky. Dál budete muset pokračovat sama. Teď stejně nemůžete couvnout. Hodně štěstí. Já nasednu do návratového modulu a budu po určité době vyzvednut hlídkovým torpédoborcem, jak to mám s jeho kapitánem domluveno.“

*******

V prostoru kolem planety Jednota obíhalo po různých oběžných drahách v rozličných polohách několik velkých válečných plavidel koloniální svazové flotily. Další se zdánlivě pomalu pohybovaly v ostatním prostoru systému Žabokrky nazvaného nově, jak měla V brzy zjistit, místními Společenství.

Bitevní lodě, křižníky, torpédoborce… Až na to, že bylo porůznu rozsvíceno, vypadaly, jako by byly opuštěné, takříkajíc němé. Žádný radiový provoz, pokud se dalo podle slabého šumění v přijímači naladěném na armádní frekvence soudit, ani zbytkový.

V očekávání nějakého člunu, který by se snad osamocen pohyboval mezi mohutnými trupy plavidel, bychom si mohli vykoukat oči, a při rozhlížení se průzorem kokpitu jednoduchým otáčením hlavy zleva doprava vykloubit krky, a stejně bychom žádný nespatřili.

Nezaujatý pozorovatel by si v předtuše věcí příštích mohl myslet, že zde na okraji víceméně známého vesmíru došlo k mohutnému soustředění svazových sil, a seznam následujících akcí v tomto divadle byl dopsán již před drahnou dobou. Události mohly následovat v rychlém sledu. Chybělo však dokončení dramatu, které by tomu všemu okolo dalo smysl. Začala snad flotila SKS používat transportéry fungující na principu přenosu zelektrizované hmoty přítomným časoprostorem na dálku?! Či bylo ještě nějaké jiné mnohem odvážnější vysvětlení onoho zdánlivého klidu, který tu byl odjakživa a nyní si opět vzal zpět svou původní sílu?

Na přiměřeně veliké výzkumné stanici visící nehybně uprostřed soustavy se v tu chvíli čile pracovalo. Tady se dalo zahlédnout několik opravárenských robotů, které právě něco na plášti stanice svařovaly. Manipulátor čekal se svým nákladem v bezpečné vzdálenosti od stanice na pokyn, aby zatáhl zásilku do nákladového prostoru hangáru. Přenosová vysílací anténa upevněná na jednom z výčnělků vystupujících jako bradavice z pláště byla poněkud nakřivo. Celé to připomínalo lesní hřib ožraný slimákem.

V administrativní části tělesa se svítilo: „Jsem velmi spokojený s výsledky naší společné práce, Hejkale. Za poslední týdny se toho mnoho změnilo. Když se chce, jak je vidět, všechno jde. Když to tak půjde dál, budeme moci hodit za hlavu informace z předposledních hlášení bezpečnostních složek. Jsou psány velmi nesrozumitelným úředním jazykem. Lecčemu na tom úplně nerozumím.

Opravdu ale opravdu nerad jsem se dozvěděl o nepříjemných a přitom nenápadných bezpečnostních rizicích číhajících na hranicích našeho roztomilého socialistického svazu. Kdo by si to pomyslel… Zachycená svodka mě velmi trápila, ale teď je všechno jiné. Naše síla stále roste. Naše síla každým dnem vzroste. Nové společenství se rozšíří po všech známých světech. Zítra nám bude hej, hej pane diskžokej,“ pobrukoval si Jožka.

„Teď když známe přesný okamžik a způsob přeměny těch geniálních nanosond v sílu a ve světlo a jejich napojení na, jak bych to jen řekl, duchovní buněčnou strukturu subjektu, zde králíka, můžeme, jak je zřejmé, stejného postupu využít pro vytvoření stálého vědomého dálkového světelného spojení mezi účastníky naší rozrůstající se duchovní sítě. A to bez použití nanosond,“ přidal se Mořic Hejkal.

„Ještě že má člověk takový úžasně velký mozek, který může využít pro silové působení ve hmotě i nad ní. Jak se tomu taky někdy říká? Telepatie, telekinetika, tele…, tele… Prý pavědy. Pche! Pche! Pche! Je úžasné, že člověka nemusíme dodatečně měnit, abychom dosáhli tohoto výsledku. Mně osobně by se takové téměř nevratné změny ani nelíbily. A to mám docela rád Borgy, psyborgy i kyborgy. Taky mechanické roboty, tradiční mechy, replikátory, androidy, roboty­‑terminátory, cylony, nanoboty, autoboty, bioboty… Co ty na to říkáš, můj příteli?“

Milý přítel Mořic pohotově odpověděl: „Ano, jistě. Je to pozoruhodné, že nestojíte o další zdokonalování lidské rasy tímto směrem, když jste až donedávna stavěl a programoval všechna ta stvoření. Některá vylepšení mají význam jen při dočasném účelovém vylepšení případných dobrovolníků, ale vám je to přitom proti srsti. Vaše motivace je složitá. Je jasné, že ačkoli například váš model cylona, tedy robota biologicky, duševně i mentálně shodného s člověkem je velice podobný skutečnému člověku, je až k nerozeznání od skutečného lidského jedince, bylo pro vás i psychicky nemožné toto dílo dovést až do konce. Pozoruji to již dlouhou dobu. Je to pro mě i pro vás filozofická záležitost a jistě i velmi vážná duchovní otázka.“

Jejich družný rozhovor v tom okamžiku přerušila výstražná světla elektronického hlídače, která se rozblikala v helmách, které byly součástí vysoce odolných pracovních kombinéz, které měli posazeny na obou svých hlavách.

Při následném pohledu na terminály umístěné ve velínu napojené na senzory pohybu v okolním prostoru poznamenal Hejkal: „Z vnějšího okraje soustavy se k nám blíží blíže neurčený průzkumný člun. Jeho maskovací technologie je armádní nadstandard, tedy za technikou, již máme k dispozici my tady je jejich vybavení asi tak o dvě stě let pozadu. Je jasné, že je to někdo od bezpečnosti. Nějaké návrhy?“

Jožka koukal zamyšleně před sebe: „Já to vyřídím. Má to údajně být má nová asistentka, ale je úplně jasné, kdo ji platí, co hledá a o co tu v našich vzájemných vztazích půjde.“

*******

Výstražný signál. Výzkumná stanice tyčící se před přídí člunu. Počítač oznámil příchozí videozprávu: „Ahoj, jsem Jožka Frieden a jdu vám naproti. Vy asi budete má nová asistentka. Mám vám prý pomoci se začleněním do společnosti. Doufám, že se tu s námi za chvíli budete cítit jako doma.“

Věděli o ní a byla očekávána. Tím líp, pomyslela si V a odpověděla okamžitě na otevřeném kanálu. Schémata stanice si prostudovala během cesty do Žabokrk. Také si při přípravě na úkol zjistila celé jméno dr. Friedena – Josef Jan František Frieden. „Ano, otevřete vrata do hangáru na příletové palubě. Za chvíli jsem u vás. Mám celkem hlad, tak bych si něco dala. Jsou vaše replikátory funkční? Že se ptám, promiňte. Navolte mi, prosím, rajskou polévku a rajskou omáčku s knedlíky, bez masa. Než ze sebe shodím skafandr, alespoň mi ta polévka trochu vychladne.“

Jakmile to Jožka uslyšel, zachechtal se, zmáčkl tlačítko a potvrdil, že zprávu obdržel: „Máme společné chutě, kotě. Za chvíli je tu zas, zas oběda čas. Taky si dám minimálně jednu porci. Tedy, můžu poobědvat s vámi?!“

Bylo potřeba navázat kontakty a udržovat přátelskou atmosféru. Proto V souhlasila s nabídkou: „Samozřejmě. Bude mi potěšením. Je něco nového v systému nebo dole na planetě? Mám ráda novinky.“

„Myslíte na Jednotu?“ Ha, ha, ha, je docela krásná a přitom i zvědavá. Nebezpečná kombinace. Neudržel se a trochu do ní obrazně šťouchl: „Nejste náhodou agentka? Ale nebojte se, všechno vám povím. Vůbec mě nebudete muset nutit. Počkejte, než se otevřou vrata hangáru. Nedávno jsme na nich měli poruchu, když se o ně při příletu jeden náš návštěvník trochu otřel. Tak už to snad naši udržbářští roboti zatím opravili.“

V: „Dobře. Dobře. Vidím, že se už už otevírají. Budu se tedy těšit na setkání s vámi. Je přítomen váš asistent. Mám být také vaším pomocným asistentem pane doktore.“

„Ale jo, je tady. Jen si před chvílí někam odskočil. Brzy jej jistě uvidíte.“

*******

Průzkumný člun vletěl otevřenými vraty do hangáru a přistál. Během přistání při průletu kolem ne úplně zasunutých vrat se o ně malinko otřel. Podle toho se dalo soudit, že s těmi vraty nebylo vše v pořádku. Snad konstrukční vada. Svařovalo se tu určitě dost často. Dveře plavidla se otevřely a…

V byla chycena do kravaty a: Cssss…, nemohla se ani pohnout. Jožka do ní zapíchl injektor a jeho obsah okamžitě naplnil její krevní oběh. Neomdlela a začala hlasitě nevybíravě nadávat za současného zmenšení slyšitelnosti posledních hlásek pronášených slov.

„Sak… ku…, sak…, co to děláte?!!!“

„Aplikoval jsem vám přímo do krevního oběhu protilátku. Tedy ona to není až tak protilátka jako zadržovadlo…“

„Zdržovadlo čeho? Já nepotřebuju, aby mě něco zdržovalo. Mám právo to vědět!“

„Když budete chvíli zticha, všechno vám povím. Nemám důvod lhát.“

„Tak dobře. Honem to vyklop! Nebo ti rozmlátím držku!“

„Super, zabírá to. Když vás na bezpečnostním připravovali na misi, řekli vám, že všechno bude OK, že ano?!“

„Hm, ano. Přesně takhle mi to říkali. Jenom Spáč říkal, že… Počkat, jak to, že víte o bezpečnostním. To je přece tajné. Vy jste také jejich agent?“

„Pojďte se mnou. Máte přece objednanou polívku a rajskou omáčku s knedlíky. Nezastavujte se. Dělejte, jakoby jste právě přiletěla na stanici.“

„Já jsem ale před chvílí přiletěla. A nezamlouvejte moji otázku!“

Došli až do jídelny, kde na stole čekala jídelním automatem uvařená rajská polévka a hlavní jídlo. Posadili se. Jožka Frieden zase koukal zamyšleně před sebe. Úplně stejný výraz ve tváři jako měl předtím. Něco se s ním snad dělo?

„Fajn, puso. Ne, nejsem jejich špeh. To zrovna ne. Mě by asi nezaplatili. Jsem spíše svůj agent. Ale nepřerušuj mě pořád. Tady to není totiž žádná legrace a čas kvapí. Zatím si můj první asistent myslí, že jde všechno jako obvykle, ale není radno jej podceňovat. Vím, že mě sleduje a čeká a čeká. He, he, to se načeká. Zvláště ne potom, co… Neslyšela jste nic?“ Ohlédli se směrem ke vstupu do jídelny.

„Neslyšela. Tak už mi to konečně povězte. Už to nemůžu dál vydržet, tak jsem z toho netrpělivá.“ V opravdu netrpělivě podupávala oběma nožkama o podlahu.

„On a všichni jsou nějak změnění. Jsou jiní určitým způsobem. Víte, co to znamená slovo změněný? Otázkou je, jestli je to správně anebo špatně. A nejhorší na tom je to, že já jsem pravděpodobně toho všeho příčinou.“

„Změněný, jak změněný?“ Všechno V připadalo…, ve spojení s tlumenými světly jídelny jí to dohromady připadalo přízračně jako v nějakém snu.

„Řekl jsem, že vám všechno povím, tak na mě, prosím vás, tolik nespěchejte. Prováděl jsem tu nezákonný výzkum. Přiznávám. Přímo nutkavě jsem toužil po tom, abych vyvinul sérum, kterým bych dosáhl vývojového zvratu v psychice dnešního člověka úplně ovlivněné, jak jste si během svého vyučovacího procesu jistě všimla, oficiální propagandou.“

„Tak já jsem si teda ničeho nevšimla,“ poznamenala V.

„No dobře. Můj dokonalý plán byl založen na předpokladu, že brzy po hromadné distribuci jisté látky prostřednictvím potravinových automatů dojde následně k posunu v postojích zhruba čtvrtiny až třetiny obyvatelstva směrem k ekonomické a filozofické koncepci kapitalismu.“

„Jste šílený? Ano, jsem tu sama s bláznivým doktorem Frankenštajnem.“ Něco V napadlo: „A proč jen jedné třetiny?!!!“, chtěla hned vědět.

„Během výzkumu některých složek připravovaného séra jsem zkoumáním společných znaků některých složek populace dospěl k překvapivému závěru, že zbytek jednoduše není pro něco tak velkolepého jako je akumulace kapitálu a tím i moci v rukou hrstky vedoucích jedinců vhodný. Nebo řekněme si to polopatě, že jsou z hlediska pozice ve společnostech v současnosti používaných i nepoužívaných typů jinak stavění. Ti, co jsou ve funkcích teď, by v nich pravděpodobně zůstali i poté, čímž by moje snažení v zájmu civilizace ztratilo většinu svého smyslu. Nejde je prostě změnit.“ Následoval překvapivý výbuch doktorova skřehotavého smíchu. „Ale to už je stejně jedno.“ Pokračoval ve svém řehotu.

„Přestaňte. Přestaňte. Vždyť vás uslyší Hejkal,“ pokoušela se V uklidnit mírně roztřeseného doktora Jožku. „Vy tak nesnášíte socialismus? Kdyby vás tak slyšela moje babička, ta by vám dala.“ Tady se brzy muselo něco stát!

„Nikoli dámo, mně je jedno, jestli zvítězí kapitalismus nebo přetrvá socialismus. Ani v tom není nic osobního. Já jsem muž vědy. Chtěl jsem jenom zkusit, jestli to půjde i s tou menšinou. Kdyby se to ovšem skutečně podařilo, transformovat současné kádry v nové elity, přinejhorším bych si sbalil kufry a mazal pryč. Loď jsem si už dopředu přichystal. Jenže výsledky byly po aplikaci mnou vyvinuté sloučeniny prostřednictvím potravinového replikátoru zde na stanici i pro mě poněkud nečekané.“ Povzdechl si. „Grandiózní a přitom pro slabší povahy svým způsobem děsivé a hrůzné.“ Následoval další výbuch doktorova skřehotavého smíchu.

„O co tady teda jde. Nějak to ještě nechápu. Promiňte, ale musíte mi to srozumitelně vysvětlit!“

„Tak tedy. Je možné, že se mi podařilo vytvořit nového člověka, ale kapitalista to tedy není, to v žádném případě. Je, tak jako můj asistent Mořic Hejkal, u kterého to začalo, chytřejší, rychlejší, výkonnější, prostě dokonalejší. Je ohleduplnější, laskavější. Žije s radostí. Vykazuje všechny známky štěstí, které jsou i dnes standardně připisovány ideálně šťastným lidem. Je mírumilovný, pokud vím. Ti lidé jsou sebevědomí. A šíří se to. Na začátku byly postiženy osoby, se kterými Mořic přišel do kontaktu, když byl na planetě na jednom divadelním představení, na které jsem jej krátce po aplikaci účinné látky z výchovných důvodů poslal.

Nepochopil jsem hned, co se děje. Teprve až za několik týdnů, když umělá inteligence, kterou zde na stanici kromě jiného také vyvíjím, analyzovala komunikaci v systému a považovala za nutné mě upozornit na pár zajímavých faktů, jsem si uvědomil, že se opravdu něco děje. Něco neobvyklého a závažného. Nic nebylo jako dřív. Všechno bylo najednou jinak.“ Dal hlavu do dlaní a odmlčel se.

„Co jako, co se děje. Co se stalo. Slyšíte? Co se stalo?!“

„Hejkal začal být vyrovnaný, klidný, usměvavý. Chápal věci, které předtím za nic nedokázal pochopit. A to samé, jak už jsem říkal, ti lidé na planetě. Sledoval jsem, jakým způsobem se to šíří. Začali se navštěvovat. Sportovní klání opustily i nepatrné zbytky ducha zatvrzelé soutěživosti. Ano, samozřejmě už předtím měla města mezi sebou družbu, akce A­‑Z, však něco z toho sama znáte. Jenže teď si začali pomáhat ještě víc. Výkonnost místní ekonomiky prudce vzrostla. Ne, že by se vyrobilo víc, než stanovil plán. Prostě jsou se vším dřív hotoví, a tak se seberou a jdou smysluplně využít tu spoustu času, co teď mají navíc. Mnozí jdou a pomáhají tam, kde je potřeba, což někteří dělali i předtím, ale teď je tu měřitelný prvek masovosti tohoto chování. Nebo v míře větší než obvyklé navštěvují krásná místa v přírodě. Podle údajů, které jsem zatím nasbíral, se celý proces postupně zrychloval.“

„Jsou k tomu nějak nuceni?“

„Pokud máte na mysli vnější donucení, tak o to tu, ujišťuji vás, vůbec nejde. Právě, že celý proces je dobrovolný. Jinak by podle mě proměna nefungovala. Nejde jen o to, že by něco k obědu spolkli, strávili a potom byli jiní. Kdyby v lidech nebylo to něco, po čem odjakživa touží, myslím, že by se nemohli tak snadno změnit. Má sloučenina ten proces iniciovala u jednoho člověka a to stačilo. Teď už není možné jej zastavit tím, že vyhodím ten jídelní automat skrz přechodovou komoru.

Zdá se, že přenos této nálady mezi lidmi funguje nyní bez problémů na velké vzdálenosti. Řekl bych, že na začátku se dal nějak obrátit. Ta doba je pryč. Chápete? Minulost je pryč! Musíme žít a vyrovnat se s přítomností, ve které žijeme.“

V Jožku ohromeně sledovala.

Ten po krátké odmlce, kdy se musel napít, aby mohl ve vysvětlování pokračovat dál, se nadechl a povídá: „Je to všechno úplně dobrovolné, možná podvědomé, ale přitom úplně dobrovolné. Ale dříve nebo později se dají vypozorovat změny v chování, nejprve menší a pak větší. Nenápadně jsem bioskenery zkoumal svého asistenta. Biologicky je to pořád člověk, psychicky a mentálně je to pořád člověk, nejspíš je to první člověk, který mohl kdy říct: „Nyní jsem správným člověkem a jsem k tomu navíc zdravý.“

„Ježkovy zraky!“

„A potom si toho všimli výš a začali sem posílat lodě. Vidíte je všude kolem.“

„Ehm…“

„Přece jste si jich všimla, když jste sem přiletěla, ne?! “

„Ano,“ rychle přitakala V.

„Za chvíli byly posádky „na naší straně“. Záření zesilované lidskými silovými poli naplňuje celou tuto soustavu a mnoho dalších soustav s tím, jak se tam vydali příležitostně turisté na návštěvu. Proto si koloniálové nevšimli něčeho podezřelého. Ty výlety byly plánované dávno předtím, než se to stalo. Ti lidé chtěli navštívit své známé týdny předtím, měli zajištěné lístky. Jinak bych taky řekl, že teď netlačí na pilu. Chovají se uvolněně. Vědí, že čas je na jejich/naší/všech straně. Vědí, že času máme všichni stejně. A tak nespěchají.

Posádky opustily své křižníky a teď jsou dole na planetě. Nevím, kdy se vrátí zpátky. Ale řekl bych, že se brzy vrátí. Jen si chtějí zvyknout na nové pocity. To je všechno. A pak uvidí, že jsou tu nové úkoly a staronové výzvy. Řekl jsem přece, že noví lidé jsou chytřejší a chápavější. Teď si jenom na chvíli odpočinuli od starého drilu a taky ty lodě je momentálně ani nepotřebují.

Udržovací jednotky fungují, ať je posádka přítomná nebo ne. Flotila staví jednotky, aby přežily uragán. Tady tu krátkou pauzu vyplní v opuštěných lodních koridorech hukot úklidových automatů. Takže tím chci říct, že ty posádky jednaly uvědoměle, i když by se zdálo, že se chovaly jako smyslů zbavené. Teď víc než kdy předtím ví, co je zrovna potřeba a co ne. Stejně tak je to se všemi, kdo si uvědomili, že vane nový vítr. Prostě nová měřítka, nové hodnoty, nové postupy, nové cíle.

Na mými přístroji zachycených obrazových charakteristikách soustavy je dobře patrné, že to všechno ještě zdaleka neskončilo. Vyzařování subjektů se postupně zvyšuje. Intenzita je vyšší a vyšší. Jde o velká kvanta pozitivních energií vysílaných všemi směry. Pozoroval jsem, jak při soustavném zrychlování opouštějí tento systém. Pak letí a vše, co cestou potkají zákonitě ovlivní. A tehdy mě to napadlo. Pochopil jsem definitivně, jakkoli jsem se takové odpovědi předtím vyhýbal, že se ta změna nešíří ani potravinami ani vodou ani vzduchem. Jak postupně přicházejí lidé do kontaktu, přeskakuje jiskra z jednoho člověka na druhého. Vytvářejí společenství, dokonalou jednotu, a pomáhají si.

Ve skupinách tvořených změněnými je vyzařování ještě větší, jak dokládá příklad jednoho školního výletu na těžební planetoid XG8 v nedaleké soustavě, který proběhl, když všechno bylo teprve v počátcích. Všichni pracovníci, několik tisíc, proměněni během jediného dne! Předpokládám, že s velkou pravděpodobností ba s jistotou se časem budou přirozeně vědomě dorozumívat telepaticky. A čím více lidí je proměněných, tím větší sílu a rychlost to má.

V této fázi už jde o zcela záměrné a vědomé působení. Mořic si ještě před pár týdny několikrát za den udělal během práce pauzu, sedl si do meditativní polohy, a začal, jak se mi přiznal „vysílat lásku“. Jindy vysílal „mír“.

V hypnóze mi, když jsem mu tiše naznačil, že pocity jsou jazykem jeho duše, ke svým praktikám řekl toto: „Žiju teď zásadně vědomě a mám jasnou hlavu. K tomu, abych ještě více soustředil energii, si sednu na klidném místě a uvolním se. Potom se soustředím a síla proudí ke všem kamenům, rostlinám, živočichům a lidem na planetě. Tak jsem všemu životu prospěšný.“

Převzal jsem tuto jeho terminologii a proudícím energiím říkám „energie lásky“ a oblastem, u kterých přístroje identifikují tyto převratné změny, jsem začal říkat „energetická pole lásky“. Takových energetických polí je, jak jsem zjistil, spousta. Dovedu je přesně zjišťovat a měřit. Přesně odpovídají mé staré teorii barev. To koukáš, co?!

Je to pro mě celé pořád takové nové. Objevil jsem v uvedených jevech několik zajímavých fyzikálních souvislostí a bude jich jistě ještě mnohem víc. Nebude trvat dlouho a celý svaz tím bude zaplaven, tak jako se to už stalo u nejbližších koloniálních soustav. Vývoj předběhl, jak se říká, svou dobu. A to ještě není všechno. To zde, to je teprve začátek. Brzy tu budeme mít nové lidské společenství. Něco jako: Jsme šťastní lidé. Jestli chcete, připojte se k nám. Už to vidím, čekají nás zaručeně už dnes další světlé zítřky.“

„To je úžasné! Tedy, co s tím vlastně budeme dělat?“

„Myslel jsem si, že ta látka, co jsem do vás napumpoval by mohla zabrat. Ale jak vidím, nedá se dělat vůbec nic! Taky dobře. Takže na mě antisérum taky nepůsobí. No, co nadělám. Asi potřebuju delší čas, než se i u mě fyzicky projeví zlepšení zdraví a další exponenciální růst inteligence v důsledku vlivu prostředí a Hejkalovy společnosti. Rozhodl jsem se, že se nebudu té změně ani já déle bránit. Bylo by to proti vývoji.“

*******

Přichází velkolepé finále. Prostorem zní slavnostní závěrečná hudba na motivy písní Davida Bowieho „I Took A Trip On A Gemini Spaceship“ a „A Better Future“, „Heathen“, „Slow burn“ a dalších.

„Obejmi mě,“ požádala Veronika a našpulila své rety. Pořádně ji tedy popadl. Přitiskli se těsně k sobě a políbili se.

„Miluju tě.“ Polibky létaly jídelnou sem a tam.

V místnosti se objevila zaráz hned dvě slunce. „Vidím světlo.“

Příjemná melodie se přelévá ze strany na stranu. „Slyším světlo.“

„Miluju tě.“

A to je:

HAPPY END

*******

Nebo snad:

?

Hodnocení