Vše pro blaho lidstva
Jednoho dne se dočkáme konečně nanobotů, kteří v našem těle budou ničit zhoubné nádory, opravovat zlomeniny… Ovšem co nastane, když se tato technologie zvrtne nesprávným směrem?
Stoupal po schodech do třetího patra, tak jak ho majordomus soukromého lékařského domu u přepychového pultu v přízemí navedl. Spěchal k doktorovi Desingovi, slovutnému lékaři přes nanobotiku. Tato metoda byla vyhlášená a odstraňovala nádory, embolie a výrůstky z různých částí těla, aniž by musel lékař vzít do rukou skalpel. Tuto nenápadnou a velice účinnou metodu bez jizev a dalšího pooperačního léčení či rehabilitace si bohužel mohli dovolit jen movitější občané, mezi které Dušan zatím nepatřil. Chtěl se oženit s Elektrou, ta by mu tímto sňatkem dopomohla k vyšším příčkám na společenském žebříčku. Vzal si kvůli zákroku a hlavně kvůli sňatku velkou půjčku od banky. Neměl velké problémy s vyřizováním, poněvadž pracoval jako makléř na burze a poskytoval proto velké záruky splacení vysokého úvěru. Musel se jen zaručit svou poměrně luxusní vilou. Ani by si tento úvěr nebral a nepodstupoval tuto léčebnou metodu, ale jeho zdravá snoubenka Elektra ho prozatím odmítla. Musel podepsat před notářem, že je dokonale zdravý, tudíž byl nucen předem podstoupit důkladnou lékařskou prohlídku, na které se zjistilo, že má na nohou křečové žíly a něco v plících. Utěšoval se tím, že to není rakovina, jen obyčejná cysta, lékaři mu totiž přesnější diagnózu nesdělili. Partnerka ho přesto odmítla, když se dozvěděla, že přece jen trpí nějakou skrytou nemocí. Nebude se přece později strachovat o své děti. Chtěla zdravého partnera a následně i zdravé děti. V zaměstnání také vyžadovali tuto lékařskou prohlídku, protože zaměstnavatel potřeboval jenom silné a zdravé jedince, kteří budou moci pracovat na plný výkon, aniž by onemocněli nějakou chorobou a musel jim platit nemocenskou. Dušan byl povinován lékařské výsledky donést do práce, ale zatím je neodevzdal, měl půl roku čas. Doufal, že do té doby bude snad po nanooperaci zdráv, vlastně do ní vkládal veškeré naděje. Proto navštívil před časem doktora Desinga, aby ho vyléčil. Dnes ho navštěvuje podruhé, vyřídil si všechny potřebné věci k zákroku. Představoval si, že dostane několik injekcí s nanoboty, ti ho vyléčí a může jít do práce zdravý, pak ho Elektra příjme a bude všechno jako dříve. Byl do ní zamilovaný, i když byla někdy tvrdohlavá i sobecká a ze svého rozhodnutí neslevila. Tuto tvrdohlavou povahu vyvažovala její hebká tvář, štíhlá postava a krásné dlouhé nohy. Udělal by vše pro tak krásnou dívku podobající se bohyni.
Přede dveřmi si upravil sako, zhluboka se nadechl, zkontroloval, zda má všechny věci s lékařským vyšetřením a zaklepal. Dlouho se nic nedělo, a tak zaklepal znovu a vešel. Sekretářka zrovna živě telefonovala, pokynula, aby přišel blíže. Ukázal jí předvolání s datem a časem. Mrkla na kartičku, pak na něj, mile se usmála a zmáčkla tlačítko na velkém panelu. Poté ukázala, že má vejít do ordinace. Přitom se stále chichotala do sluchátka, aniž by se obtěžovala hovor na chvíli přerušit.
Doktor ho vítal, jako by byl jeho nejlepší přítel z mládí. Hned ho usadil do pohodlného koženého křesla. Sám se posadil do podobného za stůl a se zájmem si prohlížel nejprve vyřízenou půjčku a teprve pak lékařské vyšetření. Dušan si hned pomyslel, že určitě nevítal jeho, ale peníze. Kvůli tomuto zákroku si musel vzít půjčku sedm set tisíc. Nebral by si velký úvěr, vždyť slušně vydělával, ale neměl čas sehnat tak vysokou částku, aniž by musel slevit ze svého životního stylu. Nechtěl, aby Elektra o tomto zákroku věděla. Měl totiž naplánované stavit se po této léčbě u jiného osobního lékaře. Ten by zjistil, že je úplně zdráv, vystavil mu potvrzení a mohl by Elektře namluvit, že jeho původní doktor se spletl. Když se nad tím zamyslel, doktor tak vydělával nekřesťanské peníze na neštěstí druhých.
„Takže vás tu ještě jednou vítám a můžeme se hned do toho dát,“ promluvil pojednou Desing hlubokým hlasem.
Dušan se zalekl, protože si myslel, že ho bude léčit přímo zde.
„Nebojte se,“ uklidňoval ho doktor, když spatřil jeho překvapený výraz. „Půjdeme vedle, tam je připravený sál na provedení úkonu,“ vstal a pokynul, aby ho následoval.
Vešli do velké a prostorné ordinace, která tak trochu připomínala operační sál. Uprostřed stál operační stůl, několik přístrojů a stojánek na kapačky. Doktor mu dal na vybranou, buď si lehnout, anebo jako většina pacientů si sednout. Prakticky mu bylo jedno, v jaké poloze dostane nanoboty. Odložil si sako, lehl si a vyhrnul rukáv na pravé ruce.
„Takže, sestři začneme,“ oslovil doktor černovlasou sestřičku, jíž si Dušan nevšiml. Byl tak překvapen a zaujat prostředím, že ji vůbec nepostřehl. „Než sestra nachystá vše potřebné, vysvětlím vám, co to nanotechnologie je.“
Dušan přikývl, vlastně mu to bylo jedno, hlavně, že bude zdráv.
„Tady z kapačky dostanete do krevního oběhu nanoboty. Tento miniaturní robot je vidět jen pod silným mikroskopem a má předem určený úkol. Dříve se stávalo, že nanobot utekl z těla, ale nová technologie ještě menších nanobotů to nedovoluje. Nanobot proudí v krvi krevním řečištěm a dostává se tak na určené místo, kde potom odstraňuje určené místo. Má totiž nahraný speciální software s lidskými žílami a cévami. Nebojte se, nic to není. Tato technologie už zachránila tisíce a tisíce lidí před vyhazovem z práce, rozvody. Praktikujeme tuto nanotechnologii víc jak osm let a máme vynikající výsledky,“ chvástal se doktor.
„Dostanu jen jednoho?“ zeptal se udiveným hlasem Dušan, poněvadž si myslel, že těch potvůrek dostane více. Doktor stále mluvil o jednom, i když zpočátku hovořil o více nanobotech.
Doktor se rozesmál a poplácal ho po ramenu. „Ne, tak to není, dostanete jich skoro milión, jeden by práci pořádně nezastal. To jako byste chtěl kopat Panamský průplav jedním bagrem. Zaprvé, by to trvalo strašně dlouho a zadruhé, člověk i technika se unaví. Proto vám jich dáme mnoho, pracují totiž jako velký tým. Každý nanobot má svou životnost. Některý se porouchá dříve a jiný později, jsou to jenom stroje, že ano.“
Dušan tomu moc nerozuměl, ale pokýval souhlasně hlavou.
Desing dál pokračoval ve výkladu, aniž by čekal na hlasitý projev souhlasu pacienta. „Proto jsou pak nepotřební. Jedni se poškodí a druzí v pracovním zápalu poškodí ty druhé. Budete chodit jednou týdně na kontrolu a my vám je vždycky přidáme. Poškozený nanobot nebo již nefunkční odchází z těla ven močovou trubicí. Pro jejich zachycení vám zapůjčíme speciální diplomatický kufřík. Doporučuji používat, pokud ovšem nechcete přijít o celou částku dvě sta tisíc, kterou jste nám svěřil,“ Desing se otočil na kolečkové židli, otevřel naproti skříňku a vytáhl z ní černý kufřík s imitací krokodýlí kůže. Pak něco zmáčkl, lehátko, na kterém Dušan ležel, se pomalu naklonilo dopředu. Nyní ležel v takovém polovičním sedu. Doktor položil kufr na jeho nohy a otevřel ho. Jeho dost odvážné, až drzé jednání se mu moc nezamlouvalo, ale Dušan potřeboval být zdravý, takže nic nenamítal.
Sestra přistoupila z druhé strany a uchopila pacienta za odhalenou ruku. Jakýmsi detektorem přejela po předloktí, vzala malé kolečko, od které vedla hadička do kapačky. Kolečko se okamžitě přisálo na předloktí a s bolestí vpíchlo injekční jehlu přímo do detekované žíly.
„Takže k těm pokynům,“ pokračoval dál doktor jako by si nevšiml jeho bolesti. „Budete močit do tohohle igelitového sáčku. Po naplnění se sám uzavře a dáte ho sem do tohoto přístroje a zaklapnete. Pak jen přefiltrovanou moč vylijete do záchodu.“ Doktor vzal jeden sáček s tekutinou a demonstroval postup. Nebylo to tak těžké.
„Nechápu, proč to mám takhle dělat,“ zeptal se, protože doktor pořádně nevysvětlil, k jakému účelu tento podivný kufřík měl sloužit.
Desing se pousmál a pravil: „V kufříku je speciální odstředivka, která nanoboty oddělí od moči. Jednou za týden k nám přijdete s tímto kufříkem a my si odstředěné nanoboty vezmeme zpět k dalšímu použití. Nebo máte druhou možnost. Nebudete používat kufřík a přijdete o celou částku peněz. Takhle to dělají politici, umělci a zámožní lidé. Nanobota prostě vypustí do klozetu, poněvadž nemají čas se zaobírat nějakým sáčkem. Řekněte sám, takový politik nemůže jít do sněmovny s naším kufříkem, ještě k tomu se svým a s lejstry v rukou. Jak by to vypadalo.“
Dušan zapřemýšlel a dal doktorovi zapravdu, ale pořád mu něco na tom všem vadilo. „Nemohou ti vaši nanoboti vylézt z toalety a pak vniknout opět do těla?“ ptal se s obavami, protože by to bylo nehygienické a doktor se přece jen zmiňoval o úniku nanobotů z těla. Proto se obával jejich opětovného zavrtání pod kůži.
Desing se znova usmál, vlastně se usmíval celou dobu, jenže nyní zřetelněji. „Jak jsem říkal, nanobot udělá svou práci a je po něm. Navíc nanobot bez tepla nedovede pracovat a pokud se dostane do suchého prostředí, nedovede se pohybovat pro něj v tak nepříznivém prostředí. Nemusíte mít strach, asi devadesát procent jich z těla odchází poškozených, nefunkčních,“ ujišťoval vystrašeného pacienta. Natáhl se ke stolku a vzal do rukou složku s papíry. „Podívejte se, takhle vypadá miliónkrát zvětšený nanobot,“ ukázal na obrázek s podivnou příšerou. Spíš to vypadalo jako hnusný mořský krab s čtyřmi páry nohou a snad s šesti páry klepet. První klepeta byla největší a nejmohutnější, směrem dovnitř byla klepeta menší. „Těmito velkými klepety se zachytí na nemocné tkáni,“ ukázal na největší klepeta prstem. „Těmi menšími klepety uchopí tkáň laserovým dělem a tkáň spálí,“ ukázal na malou tečku mezi posledním párem drobounkých klepítek. „Ostatní klepeta mají za úkol spálenou tkáň úplně roztrhat na nejmenší částečky, s kterými si potom tělo samo poradí. Ničeho se neobávejte, dokáže spálit tkáň velkou jako špendlíková hlavička.“
Z ordinace vyšel až po hodině. V rukou držel zapůjčený kufřík a s uspokojeným pocitem odcházel. Čekal, že nanoboty pocítí, jak se mu pohybují v těle, ale nic necítil. Spíše měl uvolněnější pocit, než když přišel do ordinace. V přízemí potkal chlapíka se stejným kufříkem, zběžně na sebe pohlédli a pokračovali dál.
Na pravidelné kontroly chodil vždycky včas. Doktor Desing ho vyšetřil jakýmsi speciálním ultrazvukem, s kterým počítal nanoboty. Pak dostal kapačku, odevzdal na chvíli kufřík a zase odešel domů nebo do práce. Tato procedura trvala tak půl hodinky, takže se vše odbývalo velice rychle. V práci si nikdo ničeho nevšiml, což byl rád. Přestal pít kávu, aby ho to moc nebralo na toaletu a nemusel podstupovat nepříjemnou proceduru s igelitovým sáčkem. Obával se, že ho někdo přistihne a bude se smát a potom roznášet drby v zaměstnání. Zato doma doháněl nedostatek tekutin.
Zaměstnání měl dosti náročné, hlavně časově. Jako makléř trávil hodně času na burze sledováním výsledků a i malé zaváhání by zničilo jeho celou kariéru. Doma pak sledoval v televizi veškeré zprávy a předvídal, jaká bude reakce. Málokdy se trefil, protože zprávy byly kusé a neucelené. Takový divák se k podstatným informacím nedostal, tak jako on. Pokud se to několika jedincům přece jenom podařilo, byly informace již staré, tedy nepoužitelné. Zajímal se prostě o veškeré informace, poněvadž i malá informace dovedla na burze udělat pořádný výkyv. Na televizi ho štvaly hlavně stanice s komerčním zaměřením, tam dávali senzace a samé vraždy jako onehdy. Našli doma v posteli jednoho bohatého podnikatele úplně rozkouskovaného na centimetrové kousíčky, jen kostry se pachatelé nedotkli. Tato zpráva by ho asi moc nezaujala, kdyby tomuto podnikateli nedělal osobního poradce. Nikdy ho sice nespatřil, ale jeho jméno dobře znal. Mnohokrát se po telefonu radili, jak s určitými akciemi naložit. Reportérka potvrzovala, že spekuloval na burze, takže nešlo jen o shodu jmen.
Dalšího dne byla opět podobná zpráva v televizi. Nijak ho to však nezaujalo, jelikož se nejednalo o burzovního spekulanta, ale o nějakého manažera nejmenované společnosti. Reportérka se zmiňovala o řádění gangu a vyřizování účtů. Dušan nad tím zavrtěl hlavou, neboť případy nijak spolu nesouvisely. Každý vykonával jinou práci a byli z jiného města. Raději televizi vypnul a šel spát, příští den měl volno a musel zajít za doktorem Desingem.
Ráno se vydal s kufříkem na kontrolu. Již z dálky si povšiml hloučku asi tak deseti lidí před Desingovou budovou, kteří se dožadovali vstupu do ordinace. Dušan se prvního postávajícího zeptal, co se stalo, ale muž se jen zamračil a neodpověděl. Povšiml si, že několik lidí drželo v rukou černé kufříky s imitací krokodýlí kůže. Malinko ho to zarazilo, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Protlačil se ke dveřím až k policistům, kteří sporadicky vpouštěli do dveří osoby, aby se dozvěděl, co se děje.
„Copak, copak,“ zabručel na něj policista. „Nikoho dovnitř nepouštíme,“ rozhodil zamítavě rukama.
Nechápal, proč by ho neměli pustit, vždyť šel jen na pravidelnou a ohlášenou kontrolu. Vytáhl z dokladů lístek a ukázal ho policistům. Policista pokýval souhlasně hlavou a druhý otevřel prosklené dveře. Protáhl se dovnitř, aniž by si vzpomněl, že se chtěl zeptat, co se stalo.
V budově byl čilý ruch, každý někam pospíchal. Vešel na schodiště, shora se hrnulo pět uniformovaných policistů a několik v civilu, kteří zabírali celé schodiště. Musel jim ustoupit, aby ho nesmetli dolů v tom kalupu. Mohl to být kdokoliv, ale slyšel, jak jeden oslovil druhého, pane komisaři. Uvolnil jim cestu a pak bezstarostně vešel do ordinace ve třetím patře, kde, spatřil doktora. Už nebyl tak veselý a usměvavý jako jindy, ale když Dušana spatřil, přece jenom se pousmál nuceným úsměvem. Pokynul, aby ulehl na lůžko, Dušan tak učinil, ale s divným pocitem. Přece jenom mu to nedalo a zeptal se, co je to tu za rozruch.
„Nic, jenom se nám něco ztratilo, ale už jsme pachatele identifikovali,“ mávl doktor rukou nad vyřčenou otázkou, ale obavy z jeho tváře nezmizely. Dušan to moc nechápal, protože si uvědomil, že pachatel se chytá, lapá, ale neidentifikuje se. Identifikuje se mrtvola, ale pachatel? Vrtala mu hlavou myšlenka.
„Takže už ho máte?“ zeptal se, poněvadž otázka hryzala a nedávala pokoj.
„Tak napůl,“ odpověděl doktor částečně. Bylo na něm poznat, že se nechtěl na toto téma bavit.
Dušan pokrčil rameny. Asi to bylo citlivé místo, možná se ztratila data z nechráněného počítače a nyní je doktor v maléru. S tímto vlastním vysvětlením se uspokojil a dál se neptal.
Během týdne opět sledoval zprávy v televizi, nebyly nijak příznivé. Znovu došlo k několika napadení lidí a vrah byl stále na svobodě. To ho však moc nevzrušovalo, neboť podobných zpráv bylo mnoho a jen málo takových případů bylo uzavřeno. Spíše ho zaujala zpráva o partě vandalů, kteří vnikli do továrny na výrobu počítačů, kde poničili stroje a odnesli si pro ně nepoužitelné zařízení a spousty elektronických součástek. Jak věděl, takové společnosti, která vlastnila továrnu, okamžitě klesaly akcie. Rozesmál se, protože někdo chtěl záměrně poškodit jméno firmy, jelikož tato podivná krádež nebyla první, i když vedení společnosti udělalo opatření.
Brzy ráno jej probudil telefonát. Znechuceně zmáčkl tlačítko na mobilním telefonu. Ozval se hlas Jiřího, spolupracovníka z práce. „Honem prodej své akcie, je tu mumraj, počítače vypovídají službu, jo a pusť si televizi,“ varoval ho. Tato informace ho značně znepokojovala. Okamžitě pustil televizi a nestačil se divit. Podivné vraždy a vandalství v nedaleké továrně, kde se vyráběly počítače, spolu souvisely. Spíše k nim patřila ještě jedna událost, která ho šokovala nejvíce. Nanoboti totiž ovládli podzemí města a klíčová místa. Tyto miniaturní potvory v kanalizační síti přece jenom přežily, i když ho doktor ujišťoval, že nemohou bez tepla existovat. Ti, co se dostali do kanalizace jako první a nebyly poškození, požíraly ty další, kteří je následovali z lidského těla až do těchto podivných míst. První nanoboti prostě rozebírali poškozené ke svému zdokonalení. Mohl za to chybný software, jak informovala blonďatá reportérka. Nanoboti se zvětšili natolik, že vyrazili kanalizací k lidem, kteří měli v sobě nanoboty a člověka ve spánku úplně rozkouskovali, aby se dostali k jiným nanobotům a mohli se tak dál zdokonalovat. Větším nanobotům už nestačilo tak drobné zdokonalování, proto v noci šmejdili po továrnách a brali si potřebné součástky. Znova se takto zdokonalili, vyrostli a už se neobávali vyjít ven ze svého teplého, ale tmavého úkrytu. Vše, co se jim mohlo hodit, okamžitě rozebírali a na místě zpracovávali. Dokonce byla povolána armáda, ale ta nebyla pro takovou situaci připravena a nevěděla si rady. Podařilo se jim sice několik větších nanobotů zneškodnit, ale tisíce dalších se okamžitě navzájem informovalo a přizpůsobili se. Stáhli se do kanalizace, kde těmito chodbami obešli vojáky a zezadu je napadli. Armádě dlouho trvalo, než se vzpamatovali z prohry a nasadila helikoptéry. Ze vzduchu pak tyto vetřelce aspoň zahnala nazpět do kanalizace, ale jen několik jich zničilo. V ulicích to vypadalo jako v občanské válce, auta hořela, domy měly porušenou statiku od raket, které minuly cíle.
Udělalo se mu z toho nevolno, okamžitě vytočil číslo doktora Desinga. Jenže v telefonu se ozvalo, že stanice byla odpojena. Neprodleně se oblékl, nasedl do svého terénního Mercedesu a uháněl ulicemi, co to dalo. Nechtěl mít v sobě tak zákeřné potvory. Potřeboval je dostat z těla ven za každou cenu, při představě ohlodané kostry se mu dělalo špatně.
V rozednívajícím se novém dni objížděl cestou do ordinace zloděje, rabující obchody. Mnoho lidí využilo rozbitých výkladních skříní po vojenském zásahu. Dav raboval ve svůj prospěch. Policie s armádou měla plné ruce práce, padlo i několik varovných výstřelů, avšak bezvýsledně. Rozdrážděný a nenasytný dav to nezastavilo. V půli ulice prudce zastavil, až gumy zakvičely. Stojící auta blikala výstražnými světly a blokovala ulici, uvnitř vozů nikdo neseděl. Zmocnil se ho divný pocit, že nanoboti zaútočili na lidi v autech. Zapnul také výstražná světla a opatrně vystoupil z vozu, rozhlédnul se, nikde se nic nepohybovalo. Šel tedy k soukromé ordinaci pěšky, už z dálky slyšel velký dav rozběsněných lidí. Přiblížil se k nim natolik, aby na vlastní oči spatřil, jak rozhořčeně vrhají kameny do budovy. Zastavil se. Nemělo cenu dál pokračovat. Doktor Desing byl jistě za horami i s penězi. Začal uvažovat, co nyní udělá, ale nějak se nemohl soustředit, pořád ho přepadávala obava, že odněkud vyleze nanobot a zaútočí na něj. Najednou se vzpamatoval a utíkal k autu. Hlouček lidí, kterým v krevním oběhu pulsovaly milióny nanobotů, byl snadným terčem větších nanobotů. Až nyní ho trklo, proč před časem stál hlouček lidí před ordinací Desinga. Mohlo ho tehdy napadnout, že se něco děje. Kdyby si potom více povšiml doktorova nuceného úsměvu, mohl z toho vyvodit nějaké důsledky, třeba zavolat několika známým. Takhle se zařizoval vždy, když si potřeboval ověřit nějakou informaci, ale z nějakého důvodu to neudělal.
Nasedl do auta a vydal se k domovu do své luxusní vilky. V ulicích se to hemžilo ještě více drancujícími lidmi než před chvílí. Snažil se je objíždět, ale čím více se blížil k domovu, tím bylo více lidí na ulicích. Když zabočil na ulici, kde bydlel, nestačil se divit. Rabování se rychle rozmohlo jako nějaký zákeřný virus. Z vilové čtvrti se stal ráj pro zloděje. Lidé vnikali do luxusních obydlí a vynášeli vše, co se jim mohlo hodit. Jeho dům hořel a na chodníku před vchodem ležela zlynčovaná mrtvola policisty. Chtěl vystoupit a bránit svůj dům, ale uvědomil si, že by ho někdo přetáhl po zádech a to v nejlepším případě. Nemělo tedy smysl nic zachraňovat, jen svůj holý život, podřadil a vyrazil prudce ulicí dál.
Jel jak šílený, přitom troubil na pobíhající lidi na silnici. Jednoho mladíka, jenž ve spěchu přebíhal přes silnici, málem srazil. Naštěstí stačil uskočit. Přejel jen malou šperkovnici, kterou v tom úprku hoch upustil. Na vedlejší ulici zpomalil a vytočil číslo Jiřího. Telefon však dlouho mlčel. Vytočil číslo do práce, poněvadž vlastnil mnoho akcií jedné ropné společnosti, potřeboval se jich neprodleně zbavit i pod cenou. Mobilní telefon opět zarytě mlčel. Zlostně uhodil několikrát pěstí do palubní desky, protože jeho jmění bylo v trapu. Makléřská firma, u které pracoval, byla s největší pravděpodobností mimo provoz. Vzpomněl si na telefonát s Jiřím, který přece říkal, že se počítače hroutí. V takovém zmatku se každý zbavuje klesajících akcií. Projel kus města, situace byla všude stejná. Uvažoval, co teď udělá, vždyť neměl žádné peníze, kromě několika bankovních karet a něco přes pět tisíc v hotovosti.
Za městem zastavil, srdce mu bušilo, v hlavě měl chaos a potřeboval se uklidnit. Z přihrádky vytáhl doutníky a jeden si na uklidněnou zapálil. Sedl si na kapotu vozu a v klidu přemýšlel. Jediné, co ho napadlo bylo, že musí opustit město a dostat se co nejdál od větších nanobotů. Nechtěl, aby ho nějací napadli a rozkouskovali. Odhodil nedokouřený doutník ledabyle do příkopu, nasedl do auta a rozjel se. Zapnul navigační systém GPS, rozhodl se zajet do vesnice s několika domky, kde před několika lety byl na dovolené s Jiřím a jeho rodinou a také s Elektrou. Byla to tehdy divná dovolená, která se mu moc nelíbila. Zato Jiří si takovou dovolenou pochvaloval, ale on s Elektrou ne. Nikde nebyl signál na mobilní telefon, jenom jeden bankomat a to pořád prázdný, žádný satelitní příjem, prostě žádná vymoženost. Dům nebyl v dnešní moderní době ani střežen žádným alarmem, jen dřevěnou závorou ve vratech a dveře obyčejným mechanickým zámkem. Když tehdy přijeli, klíč od dveří ležel za domem pod kamenem. Byla to nezodpovědnost Jirky, který vlastnil tento domek a chtěl v něm strávit stáří. Bylo to jediné místo, kde se mohl ukrýt před nanoboty. Pohlédl na čtvercový displej navigačního systému GPS. Znova naštvaně uhodil do palubní desky, protože se signál ztratil, počítačová síť se zhroutila a plastická obrazovka jen zrnila.
Po chvíli se dostal na dálnici, kde minul několik protijedoucích aut ve zběsilé jízdě do města, což ho udivovalo, protože čekal úplně opačnou situaci. Zachovával si chladnou hlavu a snažil se vzpomenout, jak se jmenovala zapadlá vesnička mezi horami. Jenže si nemohl vzpomenout, protože takové věci si nepamatoval a ani si je pamatovat nechtěl. Vše co potřeboval vědět, či později si zjistit, si ukládal do notebooku a nezatěžoval si tak hlavu. Nyní by tyto informace potřeboval. Z přemýšlení ho vytrhla nesnesitelná a náhlá bolest na zátylku. Bolest byla tak obrovská, až se vylekal a strhl volant do protisměru. Bolení na krku neustávalo, ba naopak, zvětšovalo se. Jakoby ho někdo štípal a bodal něčím ostrým. Skočil prudce na brzdy a snažil se rychle jedoucí vozidlo srovnat a zastavit, jenže se dostávalo do smyku. Auťák několikrát bouchl do svodidel a opět se odrazil, až to s Dušanem v sedačce zamávalo. Rukou si nahmatal místo, odkud vycházela bolest. Nenahmatal však svůj krk, ale něco chladného a nohatého. „Nanobot!“ vykřikl s hrůzou. Auto konečně zastavil, znova sáhl na velmi bolestivé místo na zátylku. Druhou rukou si natočil zpětné zrcátko tak, aby viděl na krk. Uchopil nanobota za jeho nohy a škubl s ním. Bolestivě vykřikl a mrštil s nanobotem o podlahu auta na místo spolujezdce. Nanobot velký jako tarantule sebou na podlaze trhal a snažil se postavit na drobné nožky. Přitom držel ve svých klepetech trochu masa a v klidu ho kouskoval dál na drobnější dílky.
Levou rukou si tiskl na krvácející a bolestivou ránu, druhou se snažil něco najít a praštit s tím po nanobotovi. Zmocnila se ho panika a nemohl nic najít. Rozhodl se, že nanobota stojícího už pevně na svých nohou praští pěstí, ten ale při každém sebemenším Dušanovým pohybu vydával podivný bzukot a natahoval k ruce svých šest řad chňapajících klepet. Pojednou si všiml, že pod přihrádkou spolujezdce je malý pěnový přístroj. Hbitě se pro něj natáhl a vytáhl ho ven z držáku. Nanobotovi se tento prudký pohyb nelíbil a chňapl po ruce. Naštěstí se jeho klepeta zacvakla jen do rukávu saka. Třepal rukou, ale nanobota se nemohl zbavit, držel se rukávu jako klíště. Dokonce nanobot vypustil tenký paprsek laseru, naštěstí se minul a paprsek projel do stropu čalounění. Dušan vyskočil z auta na prázdnou dálnici. Natáhl ruku před sebe a snažil se uklidnit. Nanobot využil chvilky klidu a zakousl se dalším klepetem do rukávu saka.
Kvapně rozepnul tři knoflíky saka a obratně oblek sundal. Nanobot se držel opravdu jenom rukávu saka, tak oblekem mrštil prudce o zem. Rázem byl klid, nic se pod drahým oděvem nehýbalo. Tužkou potom zvídavě nazdvihoval okraje saka a nahlížel, zda nanobota zneškodnil. Znenadání nanobot vyběhl z pod obleku a rozdrážděně natahoval k němu šest párů klepet. Dušan okamžitě vyskočil na nohy a litoval, že na sako neskočil a nepošlapal ho. Nanobota by tak zneškodnil.
Udělal opatrný krok vzad, nanobot zaregistroval pohyb a přicupital blíže k němu. Věděl, že se ho jen tak nezbaví a zběsilý útěk neměl smysl, protože se obával dalších nanobotů někde v křoví. Zlostně sevřel v ruce hasící přístroj, momentálně nevhodnou zbraň, protože hasící přístroj měl velikost nádobky pěny na holení, jenže nic jiného neměl v ten moment po ruce. Několikrát se ohnal po nanobotovi, ten však mrštně ucukl jako leopard, ale opětovně se vrátil na svou pozici. Byl obratný, nemohl ho koncem nádobky zasáhnout. Rozčileně zanechal marných útoků a chtěl po něm hasičákem mrštit, ale zarazil svůj ukvapený pohyb, poněvadž by se s největší pravděpodobností netrefil. Znenadání mu projela myšlenka hlavou. Přestal hasičák třímat jako krátký klacek, ale použil ho jako hasící přístroj. Odstranil plombu a zmáčkl ventil. Z trysky se vyvalila pod tlakem hustá, studená pěna. Nanobot před proudem pěny uhýbal, avšak Dušanovi se několikrát podařilo mrštný stroj zasáhnout. Nanobot se zastavil, několikrát zdvihl klepeta, zachřestil svým charakteristickým zvukem a spustil je opět k zemi. Dušan na něj stříkal tak dlouho, dokud mrchu podobnou krabu nezahalil úplně hustou pěnou až se přestala úplně hýbat. Trochu si oddechl, ale stále byl ve střehu, poněvadž nevěděl, zda je nanobot stále funkční. Mohl kdykoliv vyběhnout, tak jako před chvílí z pohozeného saka. Kvapně obešel auto a z kufru vytáhl montér páku, nechtěl nyní nic nechat náhodě. Bez zaváhání praštil velkou silou nehybného nanobota. Jeho mechanické tělo se rozletělo na několik kousků. V záchvatu vítězství drtil klíčem i ty nejmenší součástky napadrť. Po chvíli se konečně uklidnil, opřel se o auto a oddychoval. Pak sebral ze země sako, ošetřil si ránu na krku z lékárničky a prohlédl důkladně vůz. Nenašel dalšího nanobota, takže se malinko uklidnil. Nastartoval auto a vyjel ke svému vytčenému cíli. Přitom se prohlížel, zda se nějaký nanobot nedere z kůže ven. Vzpomněl si totiž na slova doktora, že starší verze nanobotů opouštěla tělo nekontrolovatelně přes pokožku. Nespatřoval žádné změny, takže se pozvolna uklidňoval, ale stále vybičován strachem ujížděl dál. Všechno se semlelo tak rychle, že nestačil ani pořádně zaregistrovat, co se děje a všechno bylo naruby.
Než odbočil z prázdné dálnice na výpadovku, zastavil se u benzínové pumpy. Chtěl dotankovat, i když měl nádrž ze tří čtvrtin plnou, protože si nepamatoval, kolik kilometrů je vzdálená vesnička. Navíc nefungovalo GPS, kde by mu počítač spočítal po zadání spotřebu paliva. Bál se zůstat někde viset bez kapky benzínu. Na stojanech však svítily jen červené kontrolky. Budova byla zamknutá, nemohl se nikoho dovolat. Když nasedal do auta, přece se jenom ozval hlas muže. Očima pátral, odkud hlas vychází, ale muže nezahlédl. Nakonec zjistil, že stojí na střeše a svírá v rukou kulovnici.
„Co chceš?“ zaburácel znova na něj muž.
„Benzín, nic víc,“ řekl docela odvážně. „Platil bych hotově,“ dodával spěšně.
„Prachy si nechej. Co bych s nimi dělal. Já chci jídlo!“ křikl pumpař ze střechy. „Jestli nemáš žrádlo, vypadni,“ přiložil si pušku k rameni a namířil ji na vetřelce.
Dušan zvedl ruce, aby toho pomatence upozornil, že nemá zbraň a nasedl do vozu. Nemělo smysl se s pumpařem hádat, měl pušku a on holé ruce, bylo lepší neklást odpor. Nechápal, k čemu mu bude jídlo, když v budově měl restauraci, tedy s dostatkem zásob. Zároveň si vzpomněl, že pumpař jídlo měl a on ne. Při vzpomínce na jídlo se ozval žaludek. Ráno neposnídal, vyběhl spěšně nalačno a teď pociťoval potřebu nasytit se. Potřeboval se po nějakém soustu poohlédnout, tak jako pumpař. Všechno se odehrálo v takovém kalupu, že na jídlo nepomyslel. Nasedl do auta a snažil se i se zbytkem benzínu, který měl, vystačit a dojet tam, kam jen to půjde.
Po deseti minutách jízdy z cesty zahlédl továrnu. Pokýval si pro sebe souhlasně hlavou, poněvadž si vzpomněl, že okolo ní jeli do zapadlé vesničky. Na její jméno si doposud nevzpomněl, ale odhadoval, že to již nemůže být daleko. Najednou mu něco říkalo, že by se měl do továrny podívat. Taková továrna měla přece hasící přístroje a ty by se mu mohly hodit na likvidování nanobotů. Otočil tedy auto a jel k továrně.
Vrátnice zela prázdnotou a brána byla zamknutá. Nasedl do auta a couvl. Rozjel se přímo proti bráně, měl přece terénního Mercedese s výztuhou před chladičem. Tak trochu se obával, že plechová brána poničí auto, ale jednou se rozhodl. Bylo mu vozu i trochu líto, už ho dnes dost pošramotil na dálnici o svodidla, když ho napadl nanobot. Pak si vzpomněl na svůj dům, který mu vyrabovali, na pumpaře s puškou, tak proč si nepřijít také na své a zachránit si tak holý život, říkal si.
Brána se rozletěla kovovým řinkotem jako slabá ořechová skořápka, až u první haly zastavil. Z kufru vytáhl montér páku a ve spěchu vypáčil dveře. Ani neprohlížel škody na vozidle, jindy by lamentoval nad holubincem na kapotě, nyní se obával o svůj život a nedíval se napravo, ani nalevo. Navíc strach z krádeže, ho úplně ovládal. Měl dost naspěch, nechtěl, aby ho někdo překvapil, jak rabující lidé, tak hlavně nanoboti.
Hned na prvním sloupu visel pěnový hasící přístroj. Sundal jej a naložil do auta. Honem se vracel a sebral ještě jeden hasící přístroj, což ho nějak uspokojovalo. Chtěl nastoupit a odjet, než si toho někdo všimne, ale žaludek se přihlásil. Proto se vrátil a rovněž vypáčil dveře od kantýny. Do vysoké bedny od chleba nabral jídlo a naplnil ji až po okraj, vším co se dalo sníst. Neměl moc velké výčitky svědomí, vždyť drancovali všichni. Jen se nad sebou pozastavoval, jak se z docela slušně prosperujícího makléře, se proměnil na zvíře s pudy sebezáchovy. Nikdy před tím by do továrny nevešel a nic by neukradl, měl peněz přece dost. V této chvíli vlastně nic nevlastnil, pouze potlučenou mercedesku, ukradené jídlo a nanoboty v krvi. Otřepal se úplně nad svým osudem a kvapem opouštěl továrnu. V hale slyšel podezřelé šustění, které slyšel u nanobota, kterého postříkal pěnou na dálnici.
K poledni dojel k domku, kde před dlouhým časem trávili nudnou dovolenou. Byl zde správně, okolí poznával i zvuk točícího se kola v náhonu vodního mlýna sousedícího s Jirkovým domkem, byl nezaměnitelný. Tento zvuk ho po celou dobu dovolené rušil a nemohl se na nic soustředit. Klíč našel tak jako tehdy Jiří za domem pod kamenem. Odemkl si dveře a prohlédl místnosti, pátral po případném nanobotovi. Dlouho však do domku nikdo nevstoupil, nasvědčovala tomu vrstva prachu na nábytku a zatuchlý vzduch. Čekal, že se zde setkají s Jiřím a jeho manželkou. Otevřel si vrata a vjel s terénním autem do dvora. Žaludek měl sevřený hladovou křečí a tak vytáhl z auta bednu s jídlem. Chtěl si ohřát párky se sýrem, ale elektrický vařič nefungoval. Vzpomněl si, že Jiří zapínal elektrický proud v rozvaděči, tak se vydal na dvůr, našel rozváděcí skříň a zapnul hlavní jistič. Honem běžel do domu a těšil se, jak konečně něco sní, i když párky, jediné co v kantýně bylo, naposledy jedl jako študák. Když se vyšvihl na pozici makléře, zapomněl na taková jednoduchá jídla. Raději si zašel na lososa do restaurace nebo na langustu. Úplně se mu sbíhaly sliny i nad obyčejným párkem a okoralým chlebem.
Leč vařič nefungoval. Zkusil rozsvítit, obyčejná žárovka se nerozsvítila. Začal panikařit, vbíhal do každého pokoje a cvakal s vypínači, jenže žádné světlo se nerozsvítilo. Vyběhl ven a zapnul autorádio, aby si poslechl nějaké zprávy, které si po celou dobu nezapnul, bohužel rádio nemělo signál. Naladěná stanice jen šuměla a autorádio okamžitě a marně vyhledávalo v tichém éteru další a další nyní již neexistující stanice. Naštvaně bouchl dveřmi od auta a pokusil se přemýšlet, co nyní bude dělat. Uvědomoval si, že bez elektrického proudu se dělat nic nedá. Vešel smutně do domu, zklamaně se posadil na stoličku, protože ho mohlo napadnout, že pokud se zhroutila počítačová síť, nepůjde ani elektřina. Veškeré úkony řídily počítače, všechny složité úkony se jim zadaly a nyní bylo lidstvo nahromadě. Ty malé potvory lačnící po elektronických součástkách naprosto vše zlikvidovaly. Žaludek se mu úplně svíral, až přecházel do bolestivých křečí. Napadlo ho, že by si párky přes všechnu smůlu mohl nějak ohřát, třeba opéci. Vzpomněl si totiž, že přece ve dvoře byl gril, tak proč nerozdělat oheň, nad ním si párky ohřát. Zajásal nad spásným nápadem.
Všechno v grilu připravil, tak jak to viděl u Jiřího, protože nikdy sám oheň nerozdělával, vždycky přišel k hotovému. Prošmejdil celý dům, ale sirky, nebo zapalovač nenašel, zklamaně svěsil hlavu. Žaludek rumploval, až to bylo slyšet. Najednou se mu rozzářily oči, měl přece v autě elektrický zapalovač, tak proč si od něj nezapálit kus papíru, a tak rozdělat oheň a konečně pojíst.
Otevřel dveře od auta, posadil se na sedadlo a zatlačil prstem na zapalovač. Netrpělivě klepal prsty na volantu a čekal, až se spirála dočervena nažhaví. V ruce svíral kus starých novin. Nervózně, ale přece jenom zběžně pohlédl do zpětného zrcátka. Něco v něm zahlédl, a tak se znova podíval do zrcátka. Na zadní opěrce sedačky stál nanobot. Nebyl tak velký jako ten, kterého zneškodnil hasícím přístrojem, ale měl stejné výhružné pohyby. Klepeta zdvihal nahoru a zase dolů, rovněž vydával charakteristický chrčivý zvuk. Pomalu nahmatal kliku a opatrně otevřel dveře, přitom stále sledoval nanobota ve zpětném zrcátku. Bleskurychle vyskočil ven a přibouchl prudce dveře. Přemýšlel, kde se ta potvora tady vzala. Zde přece nic z elektronických součástek nebylo, jen autorádio s CD přehrávačem. Potom, co ho nanobot napadl na dálnici, prohlédl důkladně auto a nic nenašel. Tak kde se vzal? Nakonec přišel na to, že si ho mohl klidně přivézt z továrny, kde byli pracovní roboti a tudíž i počítače. Nanobot pak mohl klidně vlézt do auta, když kradl hasící přístroje nebo jídlo.
Otevřel zadní kufr a honem vytáhl jeden hasící přístroj a opět zaklapl dveře, ať mu nanobot neuteče. Obcházel auto a zjišťoval, kde se nanobot nachází. Potvora se přesunula a seděla už na zadním sedadle, vyhřívala se v teplých paprscích poledního slunce. Odstranil plombu z hasícího přístroje a přístroj vyzkoušel. Potom prudce otevřel dveře a pokoušel se nanobota zastříkat podchlazenou pěnou. Avšak tlak byl v hasícím přístroji několikrát větší než v malém příručním hasícím přístroji na hašení aut. Nanobota tlak odmrštil na madlo dveří, kde zlostně zdvíhal svá klepeta. Opět začal Dušan stříkat pěnu, nejprve okolo něj, až potom přímo na nanobota do té doby, než chlad z pěny docela potvoru paralyzoval. Následně oběhl auto, vzal lopatu, která mu padla cestou do ruky, a nabral ho na ní, než se robotický krab vzpamatuje. Rozpřáhl se, že s ním mrští o zem a pak ho lopatou umlátí, ale neudělal to. Problesklo mu totiž hlavou, že ho bude asi potřebovat. Jak se dozví, že už v těle nemá miniaturní nanoboty, když nemá potřebné přístroje na detekci. Očima přeletěl celý dvůr. Na zápraží spatřil zaprášený smaltovaný kýbl, a tak nanobota do nádoby opatrně vytřepal, tak aby ho co nejméně poškodil. Do rukou se ho bál vzít. Smaltované stěny byly hladké a dost vysoké. Ochlazený nanobot se pokoušel zpomalenými pohyby vyškrábat nahoru, ale nohy mu na hladkém povrchu podkluzovaly. Rozepnul si rozparek a na nanobota se vymočil. Nanobot s klepety se pod teplou sprškou okamžitě vzpamatoval. Už se nechtěl dostat ven, rochnil se v moči a něco neviditelného lapal do svých drobných klepítek. Dušan se rozesmál, poněvadž to znamenalo, že vybíral neviditelné nanoboty a rozebíral je. Rozhodl se tohoto drobečka střežit jako oko v hlavě. Pokaždé, když bude chtít na malou, udělá potřebu do kýblu. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Nebude nanoboty z těla vypouštět ledabyle do kanalizace a lákat tím další a navíc mu nanobot takto ukáže, jestli má ještě v těle mikroskopické nanoboty. Až si bude jist, že v těle nic nemá, zničí ho.
Po roce si dodal odvahy a jel do města. Vracel se zklamán a taktak dojel, už svítila oranžová kontrolka rezervy benzínu. Neopovážil by se do města jen tak, ale nanoboty už v těle neměl a před časem zničil i toho svého velkého nanobota. Žil si tu na venkově daleko od civilizace spokojeně, dokonce se spřátelil se sousedy. Ale zvědavost a stesk po městském ruchu ho do velkoměsta zlákaly. Často vzpomínal na Elektru a dumal, co se s ní stalo, chtěl ji spatřit. Přál si rovněž najít Jiřího a jeho rodinu. Nenašel je však, tak jako i Elektru. Utěšoval se tím, že byla jistě za horami i s nadutým papínkem.
Město zelo prázdnotou, jeho luxusní čtvrť lehla popelem. Pár hladovějících a bránících se lidí našel v jednom vydrancovaném supermarketu. Nanoboti se proháněli ulicemi jako by se nic nedělo. Nezdržel se proto ve městě dlouho a raději odjel co nejrychleji domů do zapadlé vesničky, kde lišky dávaly dobrou noc. Považoval opuštěnou chalupu za svou. Cestou z města těch pár potvor přejel, aby se vůbec dostal ven. Zničení nanoboti se tak stali potravou pro větší nanoboty. Nikdy by nevěřil, že dokáže žít na vesnici bez počítače, mobilu a elektrického proudu. Našel si i holku, byla sice starší o pět let a nebyla tak krásná jako Elektra, ale zato Mirce, tak se jmenovala, nevadilo, že kdysi měl cosi na plících a křečové žíly. Milovala ho takového, jaký byl. Byla to hodná a laskavá holka. On ji také miloval a po Elektře a její pyšné povaze už nevzdechl. Byl rád, že se zachránil a ani jeden nanobot se zde prozatím neukázal. Na vesnici, kde se pracovalo rukama, nebylo pro nanoboty nic, co by jim mohlo být ku prospěchu.