Zdechni [1]
Posedávala v koutě jako ostatně každý večer touhle dobou. V promrzlých a bledých prstech svírala zapálenou cigaretu, kterou každou chvíli vsunula mezi rty a slastně potáhla našedivělý kouř.
Krátce pohlédla na oblohu nad sebou. Spousta hvězd a měsíc v úplňku. Jen přivřela oči do úzké škvírky a opět upřela pohled na nezajímavou chladnou zeď před sebou. Jo, kde jsou ty časy, kdy jako malá holka v podkrovním bytě s matkou nadšeně sledovala hvězdy pokaždé, co jen byly alespoň trochu vidět. Kdy se jí stokrát vyptávala na jméno každé, která ji jen trochu zaujala.
Hlasitě polkla, sevřené hrdlo jí už nějaký ten pátek nedovolovalo volně se nadechnout, cokoli říci bez toho, aby se neozvaly její infekcí podrážděné hlasivky. Když si toho poprvé všimla, vyděsilo jí to, snad to bylo právě to, co ji donutilo přemýšlet nad svým životem, nad tím, co prozatím dokázala. Vždy si jen dlouho prohlížela své rysy v zrcadle a ke konci se sama sobě vysmála.
Je jen troska.
Stočila pohled k žhnoucímu konci cigarety.
„Mrcho .. „ neodpustila si jízlivou poznámku ke své nejlepší přítelkyni. Však proč také ne, ona vždy mlčela a nechala si všechno líbit, tak jak to měla Mel ráda.
Dlouze potáhla z cigarety a pocítila ten slastný pocit v každičké žilce svého těla, pocit naplnění, ten, co jí vždy otevíral oči a nabuzoval do dalšího dne. Když se chystala kouř vydechnout z pootevřených úst, narazil opět na její bolestivý krk a ona se rozkašlala.
Dlouhý sípavý kašel jí vycházel z úst a o to větší jí způsoboval bolest.
Dveře vedle ní se otevřely a do tmy uličky, tvořené dvěma obrovskými domy, vstoupil muž.
„Tohle tě jednou zabije, Mel .. na, dej si „ vsunul dlaň do kapsy a když ji opět vytáhl, nabízel už dívce dvě malé zelené pilulky.
„Díky .. „ hlesla svým chraplavým a hlubokým hlasem načež pozvedla pohled, aby mohla pohlédnout to jeho tváře.
Rodger, její velmi dobrý přítel, znají se už nějaký ten rok a nikdy ji nezklamal, nikdy neudělal byť jen malou věc pro to, aby ji podrazil, nebo se jí vysmál. Vždy se k ní choval s úctou a fér ačkoli byl mezi nimi propastný společenský rozdíl. Ona jako dívka z ulice, která žije jen ze svého těla a znalosti zbraní, on, jako uznávaný počítačový expert. Vždy, když na tuhle skutečnost pomyslela, musela se začít smát.
Upřímně smát.
Jak je možné, že se dva takoví lidé potkají v tom nejhorším podniku ve městě, v té díře, kam míří jen ti nejhorší vyvrhelové z města? Nikdy se ho raději neptala, proč přišel o svoji práci, proč zanevřel na společnost, na relativně normální život, který se mu nabízel už od mládí, díky jeho vysoce postavené rodině. Proč se dal k jejich utajené organizaci, aby mohl okrádat ty, pro které dříve pracoval.
Nemohla říct, že se nad tím nikdy nezamyslela. Ba právě naopak, mnohokrát.
Co mohlo proboha takového člověka přimět k tak radikální změně? Zjevně ne něco obvyklého ..
Natáhla ruku a konečky prstů vzala dvě malé pilulky, tou samou dlaní si odkryla zápěstí druhé ruky a do menší robotické schránky, speciálně upravené pro příjem chemických léčiv, vsunula dvě malé pilulky. Jen stisk jednoho miniaturního tlačítka a „cvak“
Pojistné pípnutí jedním impulzem přetransformovalo pilulky v kapalinu a vpustilo je do krevního oběhu.
Ihned poté se jí ruce roztřásly a pocítila to, co obvykle, obrovský tlak v žilách, který byl zprvu velmi nesnesitelný. Jediné, co ji uklidňovalo, byla skutečnost, že to vše za pár vteřin pomine. Raději si vsunula už miniaturní špalíček cigarety mezi rty a dlouze potáhla.
Rodger se vedle ní zády opřel o chladnou zeď. Límec kabátu si poupravil a zabořil do něj obličej.
„Půjdeš zítra s námi? Budeme tě potřebovat .. „ rozmluvil se po chvíli nepříjemného ticha svým zvučným hlasem, z něhož však tentokrát zněly i obavy.
Nosem potáhla rýmu, která se jí po aplikaci pilulek spustila.
„Zvládli byste to i beze mě .. „ dodala a odhodila do dáli nedopalek cigarety. Ještě chvíli se kochala jejím žhnoucím koncem, dokud úplně nevychladla a její zbytky nerozprášil vanoucí vítr.
„Notak, Melisso … „ značně zvýšil hlas. Přímo nesnášel, když o sobě takhle mluvila. „ Na skladě máme už jen jednoho neponičeného Ar85, chceš dostat písemnou gratulaci k tomu, že máš armádní výcvik a jsi tak jedna z mála, která ho může úspěšně pilotovat?!“ jeho hlas zněl stále výhružně. Měl nervy na dranc, poznala to jen z toho, jak se nejistě vyjadřoval, ani na něj nemusela koutkem oka pohlédnout.
Hleděl na ni, v žilách se mu pěnila krev a samou nervozitou měl už jen kousek od toho, aby vybuchl.
Minuta, nic.
Další, stále hrobové ticho.
Zatnul dlaně v pěst, bože, jak moc ho teď iritovala. Jednu z mála věcí, kterou jí záviděl, byl její nadhled a vnitřní klid, který si dokázala udržet i v těch nejvypjatějších situacích.
Raz, dva, tři .. ještě chvíli uslyší jen dotěrný zvuk kvílejícího větru a neudrží se.
Pousmála se a v další chvíli se jí z úst ozval smích, hlasitý, možná i trochu pohrdavý.
Vytřeštil na ni oči.
„ Zlato, to víš, že půjdu .. jen .. „ opět potáhla a dlaněmi si přejela po stehnech, „ .. minulá mise nedopadla moc dobře, tolik zničených robotů, nemáme teď moc financí ani zdrojů k tomu, abychom všechny opravili, nemůžeme si dovolit moc riskovat .. a mě .. mě prostě děsí ta tíha odpovědnosti, kterou na mě nakládáte .. „ hlesla tiše. Opravdu jí to trápilo, když už není přínosná pro společnost, pro svoji matku, sama pro sebe, chce být alespoň přínosná pro ně. Mít stále pocit, že mezi ně patří. Že ona není tou, kterou si mohou dovolit ztratit.
Uklidnil se, když uslyšel její nejistý hlas. Nedodalo mu to moc odvahy, spíš jen mírně podpořilo skutečnost, že není jediný, kdo se dnes tak cítí.
Ve vzduchu bylo něco podivného, ne ryze děsivého, co by je donutilo otevřít i ty nejhlubší schránky mysli plné hrůzných obav a zabývat se jimi až do úplného psychického vyčerpání ba dokonce v něm nebylo ani nic povzbuzujícího.
Dnes to byl vítr, který jim projel kůží, přes svaly, šlachy, žíly, něco nepopsatelného si sebou vzal a nadobro to odnesl pryč ..
Blokem panovalo ticho, jen zpoza ocelových dveří bytu se ozývaly hlasy. Tentokrát to ticho nebylo nepříjemné, nebo trapné, pouze ucelovalo jejich myšlenky, což oba dva potřebovali jako sůl. Mlčeli dlouho, mohlo se to zdát jako celá věčnost, ale jim to neuvěřitelně pomáhalo.
Nakonec se Rodger odrazil zády ode zdi a shlédl dolů na Mel, která dřepěla schoulená vedle něj.
„Měli bychom už jít .. „ usmál se na ni. Dnes určitě poprvé. Když zaslechla jeho hlas s dávkou optimismu, zvedla k němu pohled a rozpačitý úsměv mu opětovala.
„ Máš pravdu .. „ za pomoci zdi za sebou se postavila na nohy, „ jako vždy .. „ dodala šeptem sama pro sebe a následovala Rodgera do dveří od jejich provizorní základny, ubytování a skladiště v jednom. Jakmile se jí do očí opřely paprsky UV lamp, s táhlým syknutím přivřela oči a ještě dlouhou dobu se rozkoukávala v prosvětlené místnosti.
„Dáte si něco k jídlu, vy dva?“ mrkla na ně od kuchyňské linky Angela. Opět měla ve tváři ten svůj podezíravý úsměv, těžko říci, proč Mel a Rodgera v jednom kuse „obviňovala“ z intimního vztahu a libovala si v tom pokaždé, kdy měla jen sebemenší záminku.
„ Co máš?“ zeptal se se zájmem Rodger a přistoupil k ní.
„Jen tyhle krůtí stehna, ta ženská ve vedlejší ulici už skoro nic neprodává, teda prodává, spíš ne nám .. „ odsekla naštvaně a další úder sekáčku do nebohého kusu masa byl o to důraznější.
Poplácal ji po rameni a neodpustil si pár pochvalných vět.
Melissa prozatím prošla širokou chodbou oddělující kuchyni a hygienická zařízení až do obrovského obývacího pokoje, kde zrovna Thomas a Duncan, jako obvykle, nelegálně sledovali satelitní televizi. Opřela se ramenem o práh dveří a ve tváři se jí vyrýsoval pohodový úšklebek.
„ To vás jednou přijde draho .. „ pronesla významným hlasem a oba dva muži se k ní otočili.
„ Pojď Mel, celej večer ti tu zahřívám fleka .. vrau .. „ mrknul na ni Thomas.
Jen protočila oči a musela se zasmát.
To ostatně vždy, když něco podobného prováděl. Ani netušila proč, ale evokoval v ní až sprostou dávku optimismu, ten nebohý, ani ne dvacetiletý, génius bez oka, levé dlaně a levé nohy, kterou namísto toho nahradily robotické. Sám Thomas se vždy chlubil, že alespoň ušetří za oblečení a nemusí si stěžovat na křečové žíly. Bral vše s humorem, těžko uvěřitelným humorem. Možná to bude tím, že po oné explozi výbušniny, kterou vyvíjel, se mu to v hlavě pomíchalo.
Brali ho jako normálního člověka, jako jednoho z nich. Od toho tragického dne ho už nikdy nelitovali, neměli ani sebemenší narážku na to, co se stalo a hlavně doufali, že je to tak správně.
Beze slov se odploužila místností a posadila se na pohovku mezi ně. Thomas, držící v náručí perskou kočku Lucy, se jí hlavou opřel o rameno a dál mlčky sledoval televizní přenos.
Koutky úst se jí vyrýsovaly v náznak úsměvu.
Cítila se šťastná.
Nejspíš proto, že konečně našla svou vlastní rodinu, kde se cítí v bezpečí, kam se ráda vrací. Je mezi lidmi, pro které by bez váhání položila život.
Tak moc jsou pro ni důležití.
Nepotřebuje přepych čtyřpatrové vily, ani lázeň v šampaňském, dokonce ani manžela a spoustu dětí, přestože jí už táhne na třicet. Bohatě jí stačí to, co teď má.
Zprávy v plazmové televizi vnímala jen částečně, jedním uchem tam, druhým ven. Mnohem více přemýšlela nad tím, jak bude probíhat zítřejší den. Místo toho, aby plánovala následující akci se mnohem raději soustředila na triviální věci, jako kdo půjde nakoupit, jaký Thomasův vtip je u snídaně zase rozesměje.
To byly ty maličkosti, které tvořily její relativně spokojený život ..