Zmáčkni a zapomeň 2
Mladý vdovec se utápí ve smutku. Aby stále nemyslel na ztrátu milované ženy dal se do úklidu stodoly. Ani netušil, jaký poklad ukrýval nepořádek a jak mu nalezená věc zamotá život.
Jako mladý vdovec jsem neměl náladu na nic. Svou ženu Helenu jsem miloval a nedovedl jsem se s její ztrátou vyrovnat. Miloval jsem ji nadevše, dokonce bych se upsal i ďáblu, kdybych s ní mohl žít celý život. Řekl jsem si dost bylo lítosti, život jde dál a dal jsem se do úklidu stodoly. Pod hromadou haraburdí jsem našel vznášedlo. Bylo zaprášené a tak jsem ho trochu oprášil. Při čištění jsem našel starou leteckou kuklu snad z první světové války. Měla uvnitř jakési čidla propojené dráty. Nevěděl jsem k čemu může být, hodil jsem ji na sedadlo a dál prohledával vznášedlo. Sám nevím, co jsem přesně udělal, ale najednou jsem se ocitl na známé ulici.
Nevěděl jsem, jak jsem se tady ocitl a co tu právě dělám. Viděl jsem však Helenu, stojící na chodníku, hodlající vstoupit do vozovky po bílé zebře. Než jsem se ze vznášedla dostal ven, moje žena vstoupila na cestu. Zazněl klakson ze vznášedla řítícího se velkou rychlostí, pak tupý náraz. Helena ležela na cestě bez života. Rozběhl jsem se k ní, abych ji nějak pomohl. Bylo však pozdě. Řidič jel nepřiměřenou rychlostí a magnetický polštář nestačil ubrzdit tak rychlé vozidlo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Věděl jsem jen, že když se nehoda stala, byl jsem právě doma. Čekal jsem na ni, až donese nákup. Nechápal jsem, proč právě mě sem vozidlo doneslo. Byl jsem z celé události natolik rozrušený, že jsem si nedovedl všechno hned urovnat v hlavě. Následovalo vyšetřování policistů, odvoz mrtvého těla. Až jsem se večer vracel z výpovědi na policii k onomu podivnému vznášedlu, zahlédl jsem v dálce sám sebe, jak stojím u místa neštěstí a pláču. Obratně jsem se sám sobě vyhnul a utíkal k tomu vznášedlu, které mi zamotalo život. Dlouho jsem přemýšlel, proč jsem musel vidět nehodu na vlastní oči a znovu prožívat smutnou chvíli, která mě v životě potkala. Došlo mi však, že sedím ve voze, které má ve svých útrobách stroj času. Aspoň jsem si to tak vysvětloval. Jinak bych přece neviděl v minulosti osudovou životní tragédii na vlastní oči a sám sebe nepotkal.
Začal jsem ohmatávat palubní desku, o kterou jsem se opřel, než jsem odcestoval do minulosti. Nakonec jsem chytil za páčku krytu odkládacího prostoru spolujezdce. Rázem se kryt otevřel, hned na to vyjela ven klávesnice a rozsvítil se hluboko uvnitř displej s datem úmrtí Heleny. Okamžitě, aniž bych na cokoliv čekal, jsem zadal na panelu datum a čas do své doby a zmáčkl tlačítko, které mě sem dostalo.
Rázem jsem se ocitl v té samé stodole ve správné době, alespoň jsem si myslel, že jsem tam, odkud jsem původně odcestoval. Vyskočil jsem z vozidla. Neměl jsem ani potuchy, proč jsem měl vidět na vlastní oči smrt mojí ženy. Byla to vlastně předtucha, která mě na místo nehody zavedla. Ano ty moje předtuchy, chtěl jsem se jich zbavit. Občas jsem měl zdání, že už jsem jednou všechno zažil, že se můj život stále opakuje dokolečka.
Začal jsem proto prohledávat celé vznášedlo. Stará letecká kukla se mi stále pletla pod ruky, proto jsem si ji nasadil na hlavu a znova, důkladněji prohledával místa, která jsem už jednou prohledal. Hnaly mě ty moje předtuchy o opakujícím se životě. Sehnul jsem se pod sedačku spolujezdce a nahmatal něco plochého a hranatého. Z pod sedačky jsem vytáhl notebook. Otevřel jsem jej. Na displeji se objevila informace o vybitém akumulátoru.
Připojil jsem notebook do zásuvky a vrhl se na prozkoumávání uložených dat. Jenže software chtěl po mně heslo. Zamyslel jsem se nad tím. Jestli jsem notebook ukryl já dříve, musel jsem zadávat data do něj také já, v tom případě musím znát i heslo. Vzpomněl jsem si na Helenu, a tak jsem zadal její jméno. Program heslo odmítl, a tak jsem zadal její datum úmrtí, program mě pustil dál. Dychtivě jsem hltal všechny uložené informace a kroutil nad nimi nechápavě hlavou. Dočetl jsem se i o kukle zapomnění, kterou jsem měl stále na hlavě. Leknutím jsem si ji strhl z hlavy. Kukla asi nedovedla dokonale vymazat paměť, proto se mi nějaká vzpomínka vynořila a tu jsem pak nedovedl nikam zařadit. Takže už jsem věděl, že moje časté předtuchy byly na základě mnohokrát prožitého života. Nevěděl jsem však co si o tom mám myslet. Měl jsem se snad někomu svěřit? Snad Radimovi? Ne, rozhodl jsem se. V zápiscích jsem si kdysi poznamenal, že jsem si postavili ještě jedno takové vozidlo, které pak Radim zneužil po rozchodu se mnou. Nakonec Radima zastřelili nějací muži před garáží.
Z poznámek jsem věděl, že svou ženu nezachráním. Nejprve jsem si chtěl z toho zklamání zatančit na laně, a tak se odebrat za Helou, ale to nebylo řešení. Dychtil jsem po odpovědi, jak se všechno odehrálo a najít chybu, kterou jsem tehdy udělal a Helenu nezachránil. A tak jsem začal cestovat velkými skoky v čase. Jenže vodíkový motor hltal vodík jako žíznivé stádo koní vodu a peněz bylo málo. Proto jsem se rozhodl podnikat v čase. Podívat se, co se dělo v minulosti a pak události jako předpovídat. Takže jsem se přesunul v čase do nedaleké budoucnosti a dal jsem se k archeologům v Egyptě. Znal jsem mnoho zaniklých řečí, aniž bych se je musel učit, takže jsem toho využil v domnění, že aspoň na chvíli zapomenu na Helenu.
Našetřím si peníze pro cesty v čase a pak se pokusím Helenu nějak zachránit. Tak jsem si to aspoň naplánoval.
Ležel jsem ve svém stanu na polním lůžku a civěl na hrubě utkané plátno. Nic mě nebavilo. A ani sláva v budoucnosti, kterou jsem získal na vykopávkách v Egyptě, mě nepřiměly zapomenout na svou zesnulou manželku Helenu. Stále jsem s ní byl v myšlenkách a nemohl jsem se zbavit pocitu bezmocnosti i po uplynutí pěti let. Myslel jsem si, že právě tady trochu přijdu na jiné myšlenky, ale opak byl pravdou. Stále jsem měl před očima její štíhlou postavu. Ve snech se mi zjevovala v dlouhých šatech, veselá a usměvavá. Byl jsem rozhodnut udělat to, co jsem si dávno předsevzal, vydělat si peníze a zachránit Helenu.
Do stanu úslužně vešel Šarích, předák nosičů písku z místa naleziště. Uklonil se tak, jak to Arabové mají v povaze.
„Pane, máte jít za Hansem. Čeká vás ve svém stanu.“
„Řekni, že už jdu,“ řekl jsem unaveně v arabštině.
Šarích se uklonil, ale jen tak, aby mě měl stále na očích. Pokýval souhlasně hlavou a odešel.
Vstal jsem z polního lůžka a vyšel před stan. Zapadající slunce zalévalo svými načervenalými paprsky chrámy i svatyně egyptských vládců. Dlouhé stíny vykreslovaly na povrchu písku tmavé obrysy budov. Ve své době paláce na příchozího působily dojmem zámožnosti s obrovskou mocí. Všechny paláce vypadaly okázale s bohatými ozdobami. Jenže na mě už nepůsobily žádným dojmem. Nemohl jsem se na své objevy, vlastně podvody, dále dívat.
Líně jsem se protáhl a vykročil ke stanu Hanse. Po pár krocích jsem stál před jeho velkým stanem, sloužícím též jako pracovna. Odhodil jsem na bok cíp stanoviny, abych mohl projít. Přítel a zpočátku i ochránce mě vítal jako božstvo a hned do sklenic rozléval whisky, mého oblíbené pití. Pak ukázal na proutěné křeslo, abych se posadil. Vzal jsem si nabízenou sklenici a posadil se. Věděl jsem, že mě bude přemlouvat, abych zůstal, avšak už jsem nemohl tady déle být.
„Nemohu tě držet násilím. Je to tvoje věc, když chceš odejít. Ale řekni mi, není škoda zahodit takový talent jako máš právě ty?“ pronesl vážným, až zoufalým hlasem.
Pokrčil jsem rameny a upil trochu z whisky.
„Nevím, jestli jsem talent, ale už mě přestalo bavit hrabat se v písku,“ řekl jsem po pravdě.
„Já vím, archeologie je náročná a piplavá práce, takřka detektivní, ale není právě v tom ta krása?“ usmál se a ukázal na stůl, kde ležely drahocenné střepy, opatřené značkami pro další zpracování.
Pokýval jsem souhlasně hlavou. Z počátku jsem si taky myslel, že je archeologie krásná práce, která zabírala mnoho času. Úplně mě vykopávky z počátku pohltily. Ale nastal čas zachránit Helenu.
„Vidíš, souhlasíš se mnou a přesto chceš skončit. Větší plat ti dát nemohu. Vedoucím vykopávek se také nechceš stát. Píši o tobě často v novinách a těch dokumentů, co se o tvých objevech natočilo…,“ pohodil směrem k mě hlavou. „Tak mi laskavě řekni, co vlastně chceš,“ rozhodil tentokrát bezmocně rukama. „Peněz máš tolik, že můžeš vykopávky vést sám, aniž bys potřeboval sponzory. Vláda ti udělí licenci a přednostní právo kopat, tam, kde se ti zlíbí, stačí jen lusknout prsty a ty chceš skončit?“
„Už jsem řekl, končím. Sám vidíš, že nemám inspiraci v hledání. Ber to jako delší dovolenou. Jakmile na něco přijdu, zavolám ti. Nebo sám přijedu, co já vím. Pochop, potřebuji si odpočinout,“ nechtěl jsem se vypařit jen tak, bez rozloučení. Hans byl můj kamarád a já byl přece jen vážená osoba v Egyptě a dosti populární i ve světě. Náhlé zmizení by mohlo vyvolat otázky.
„Nebudu tě už přemlouvat, abys zůstal. Znám tě moc dobře, jsi tvrdohlavý jako beran,“ symbolicky naznačil přiťuknutí sklenice a napil se.
Dopil jsem whisky a šel si zabalit své věci. Vykopávky mi přece jenom něco daly. Přišel jsem na to, že musím pátrat ve svém životě hlouběji a vše začít znovu.
Batoh a další věci jsem hodil na zadní sedadla a sedl za volant. Nahnul jsem se na místo spolujezdce a zadal datum do své doby a přesunul se. Přitom jsem si plánoval, že po zítřejších přípravách vyrazím do doby, kde jsem se seznámil s Helenou. Pak se znova pokusím změnit historii a pokud se mi vše podaří, odjedu s Helou jinam. Měl jsem v úmyslu ji uchránit před dopravní nehodou, která ji měla postihnout…
Z přemýšlení mě vyrušilo podivné zvuky, vycházející ze zadního zavazadlového prostoru vznášedla. Vystoupil jsem a přiložil ucho ke kufru. Z vnitřku se ozvalo tlumené sténání. Honem jsem kufr otevřel. Uvnitř ležel zkřivený Hans.
„Pane bože,“ hlesl jsem překvapením. „Co tě to prosím tě, napadlo, schovávat se do kufru, vždyť ses mohl udusit.“
„Mohl, ale nepočítal jsem s tím, že budu muset dlouho sdílet tak těsný prostor,“ nastavil ruku, abych mu pomohl ven.
Váhavě jsem podával ruku, ale přesto jsem ho vytáhl ven. Byl přece přítel, avšak mi nadělal starosti. Jak mu teď vysvětlím, že jsem už doma z Egyptu a ocitl se o několik let zpátky v minulosti a dokonce jsem trochu omládl, ale toho si nevšiml, protože si stále protahoval své ztuhlé údy. Moje obavy se rozplynuly v okamžiku, kdy Hans na mně namířil revolver.
„Hejbni kostrou a nasedej,“ pokynul pistolí směrem ke dveřím vznášedla. „Myslíš si, že jsem tak blbej, jak vypadám? Vím o tobě všechno. Nasedej, nebo tě na místě oddělám jako prašivého psa,“ křikl.
Nevěděl jsem, co mám udělat, vzpírat se proti pistoli nemělo smysl. Potřeboval jsem vznášedlo i se strojem času na záchranu Heleny. Sedl jsem si za volant.
Hans obratně naskočil a posadil se na sedadlo spolujezdce.
„Jak se na tom nastavuje cestování v čase!“ ukázal levou rukou na stále puštěný monitor stroje času. Pravou rukou na mne mířil pistolí.
„Cestování v čase?“ ptal jsem se.
„Jasně a nedělej ze sebe blbého. Hlídal jsem si tě.“
„Co tím chceš dosáhnout. Není to jen tak, cestovat časem. Můžeš se i ztratit a nenajdeš cestu zpět,“ snažil jsem se jej odradit.
„Nekecej blbě nebo tě zastřelím a naučím se ovládat stroj sám. Když ses to naučil ty, tak já to zvládnu taky,“ poklepal levou rukou na otevřený kryt od počítače.
„Je to opravdu nebezpečné. Zadáš náhodné datum, čas, místo a ocitneš se přímo ve válečné vřavě, to chce mít nějaký plán.“
„Já své plány mám a jestli se bojíš, že se ocitneme tam, kde bychom neměli, zadej adresu sám,“ ušklíbl se na mně.
Zhluboka jsem se nadechl a ztěžka vydechl. Nečekal jsem, že mě přepadne přítel s revolverem v ruce. Vždycky se ke mně Hans choval mile a kamarádsky. Věřil jsem mu. Měl jsem zatracenou smůlu na kamarády, ať se odehrával jakýkoliv scénář mého života.
„Nemohu zadat adresu, stroj času je pokažený. Proč myslíš, že jsem odešel z vykopávek. Stroji času moc nerozumím, ale domnívám se, že se něco pokazilo. Tím pádem nemohu dělat, že jsem něco nového objevil. Chápeš?“ snažil jsem se ho stále oblafnout.
„Kdyby jsi mne netahal za nos,“ natáhl uzávěr revolveru. „Jak bychom se potom ocitli tady? Nedělej ze mne blbce,“ levou rukou zadal ledabyle na číselné klávesnici datum. Pak se podíval na mne. „Kde se stroj času zapíná?“ pohodil revolverem k obrazovce.
„Už jsme se měli přesunout. Říkám, že je pokažený,“ pokrčil jsem rameny.
„Krucinál, neser mě,“ zahulákal až mi zalehlo v uších. Přejel očima po celé palubní desce od pravých dveří k levým. Pak se podíval na mne a rozesmál se. „Tohle tlačítko sem nepatří, sehnal jsem si totiž dokumentaci od toho tvého starého křápu,“ zachechtal se a zmáčkl tlačítko v blízkosti volantu.
Vznášedlo se jemně zachvělo a ocitlo se na rozkvetlé louce plné kopretin. Seděl jsem jak přimrazený, cloumala se mnou zlost. Zato Hans se chechtal jako smyslů zbavený. Plácal se levou rukou do stehna a rozhlížel se kolem. Díval se na sebe, ještě více omládl, tak jako já, jenže omládnutí mě nepřekvapovalo.
V nestřeženém okamžiku jsem se na Hanse vrhl a pokusil se mu vyrvat zbraň z ruky, než se z radosti vzpamatuje. Oběma rukama jsem držel jeho pravou ruku i s revolverem ve vzduchu. Jenže Hans se mrštně zakroutil. V levé ruce se mu najednou objevil elektrický paralyzér. V ten samý moment vyšel záblesk a mým tělem projela křečovitá bolest.
„Vylez ven!“ řval na mě jako šílený a hlavní mě šťouchal do žeber. „Bude to?“ pronesl, když viděl, že se mi moc nechce.
Nejenže se mi ze vznášedla nechtělo vystoupit, ale nemohl jsem. Slyšel jsem příkazy, ale moje tělo vypovědělo poslušnost. Taktak jsem popadal dech a palčivá bolest mi vháněla slzy do očí. Tohle jsem nečekal.
Hans vylezl ven ze vznášedla, oběhl jej a vytáhl mě na pažit.
„Co sis myslel, že budeš slavný a já, který vystudoval tři univerzity ti budu dělat poslušný stín? Já, který se dřel s hieroglyfickým písmem, učil se arabsky, luštil mapy, měl bych být na druhé koleji?“ supěl zlostí a nervózně přešlapoval sem a tam okolo mě s revolverem v ruce. „Jednoho dne se objevíš a ukážeš jen prstem, že tam je něco významného. Nikdo ti sice nevěří, ale časem se tam kope a najde se svatyně. Pak ukážeš podruhé, kope se hned a najde se palác plný vzácných předmětů, o kterých neměl nikdo ani tušení. Kam jsi šlápl, tam něco bylo. Nenávidím tě. Slyšíš? Nenávidím,“ obkročmo se nade mne postavil a zacloumal se mnou. „Nešlo mi to na rozum, tak jsem si tě pohlídal a přišel jsem na ten tvůj trik s cestováním v čase…,“ vyčítal mi ještě chvíli i životní neúspěchy, za které jsem nemohl.
Brnění celého těla se pomalu vytrácelo, vždyť jsem nehybně ležel celou věčnost. Avšak jsem zůstával ve stejné pozici a vyčkával na vhodnou příležitost. Počkal jsem si, až Hans bude trochu opodál. Stále totiž plácal nesmysly a čím dál tím více zacházel dál ode mne. Když byl znova nejdál ode mne, vyskočil jsem a rozběhl se ke vznášedlu. Sotva jsem udělal pár hbitých kroků, Hans se otočil a dvakrát za sebou zmáčkl spoušť revolveru. Ozvaly se dvě ohlušující rány, až se z nedalekého vřesoviště vzneslo hejno vyplašených vrabců. Padl jsem bezvládně do trávy.
Hans ke mně přiběhl a naštvaně do mě kopl.
„Věř mi, chlapče, tohle jsem nechtěl. Zavinil sis to sám,“ pronášel nade mnou omluvná slova. Pak mě odtáhl o kus dál a nastoupil do vznášedla. Než však stačil zmáčknout tlačítko pro přesun v čase, otevřel jsem znenadání dveře.
„Překvapení,“ pronesl jsem, živý a zdravý. V tomto čase jsem prakticky neexistoval, takže jsem nemohl zemřít. Sám jsem se tomu divil, že jsem neměl na sobě krev ani průstřely.
Hans přibouchl překvapením dveře a nastartoval. Prudce se rozjel kupředu. O kus dál otočil vozidlo a skrz přední okno na mě nechápavě zíral.
Rozběhl jsem se k němu. Nemohl mě přece jen tak nechat v jiném čase. Nevěděl jsem, co se stane, když ve stejném čase nebude i vznášedlo.
„Nenechávej mne tu, vezmi mne zpátky. Vznášedlo si třeba nechej, ale vrať mne do doby, do které patřím,“ žadonil jsem bezmocně.
Vznášedlo začalo couvat. Až odjelo o kus dál, Hans zastavil. Chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřely přední dveře, z kterých vypadla krosna a nějaké další věci, které jsem s sebou vozil pro případ nouze. Hned na to se jemně zablesklo a vznášedlo bylo pryč.
Naštvaně jsem kopal do trsů trávy a nadával, zlost mnou cloumala. Vyčítal jsem si, že vozidlo i se strojem času jsem raději nezničil. Nemusel jsem se dostat do takových problémů. Ani jsem pořádně nevěděl, do které doby mě Hans přenesl, v které zemi a v jakém století vůbec jsem. V ponížený návrat Hanse jsem nečekal. Zastřelil mě, což tok času naštěstí nedovolil. Hans byl odhodlán získat stroj času za každou cenu.
Zklamaný z toho, jak jsem si pěkně zavařil, jsem se došoural ke svým věcem, které mi přece jen milostivě Hans zanechal. Chvíli jsem se v nich přehraboval, až jsem našel malou krabičku. Oči se mi zalily štěstím. Našel jsem totiž miniaturní stroj času, který jsem si vyrobil pro případ nouze. Nikdy jsem ho nepoužil, také nebylo proč. Měl jsem strach nechat na chvíli vznášedlo i se strojem času, jen tak napospas v jiné době. Takže jsem se vždycky postaral, abych svého stroje času nemusel využít. Další důvod, proč jsem malý stroj času nevyzkoušel, byla obava ze správného sestavení a fungování. Nyní ovšem nastaly podmínky pro ověření. Posadil jsem se do trávy a stroj času otevřel. Zadal jsem na miniaturní klávesnici datum a čas, kdy jsem přicestoval i s Hansem v kufru. Těšil jsem se, jak se vyhnu otevření kufru nebo odvezu Hanse někam jinam. Po chvíli jsem si však svůj plán rozmyslel, protože bych se objevil v době, kdy už jsem jednou existoval. Nevěděl jsem, jak bych na sebe reagoval…, uvěřil bych sám sobě historku s Hansem? Můžu být vlastně dvakrát? Co bych udělal v případě, když se přece jenom sám se sebou domluvím? Vrátím vlastní já tam, kam patří? Honily se mi myšlenky hlavou před přesunem v čase. Nastavil jsem čas, kdy jsem ještě nenašel vznášedlo se strojem času. Doufal jsem, že předběhnu Hanse i sebe samotného. Obejdu tak čas i děj. V případě, že si ukradnu vznášedlo se strojem času, tak v původním čase ho nenajdu. Budu muset rychle jednat a dát všechno do pořádku. Obával jsem se také narušení nějaké časové roviny, zmáčkl jsem tlačítko pro přesun. Zelená dioda signalizující potvrzení přesunu se rozsvítila, avšak začala pomalounku hasnout, až naprosto pohasla. Dokonce i z displeje zmizely číslice. Marně jsem mačkal tlačítko znovu a znovu. Přesun v čase se neuskutečnil, stále jsem seděl na louce plné květin. Podle zadání jsem měl být ve stodole u vznášedla.
Otočil jsem svůj malý stroj času a otevřel kryt baterií. Zklamaně jsem svěsil hlavu. Baterie byly prorostlé patinou našedlé koroze. Zbytková energie nedokázala uvést stroj času do chodu. „Pane bože,“ zvolal jsem bezmocně k nebesům a naštvaně bouchl pěstí do trávy. Od doby, kdy jsem dal baterie do přístroje, uběhlo moc času a náhradní jsem s sebou neměl.
Krosnu jsem si hodil na záda a vykročil k nejbližšímu kopci. Nic jiného mi taky nezbývalo. Špatně se mi šlo neznámou krajinou, o které jsem nic nevěděl. Až na vrcholku kopce jsem se zastavil a rozhlížel se po pusté a neudržované krajině. Všude bylo plno keřů a malých remízků, v dálce se rozprostíral hustý smíšený les. U samého okraje lesa se krčila dřevěná polorozpadlá chaloupka se zarostlou střechou. Z komína se nesl k obloze tenký namodralý dým. Rozhodl jsem se, že dojdu k chalupě a zeptám se, kde vlastně jsem. Řeči jsem nějaké ovládal, takže jsem doufal, že se domluvím.
Cesta z kopce byla nekonečná. Okolo nohou se mi motaly svlačce, dalo hodně práce se z nich vymotat, a tak cesta vůbec neubíhala. Když jsem se zamotal v ostružiní a snažil se z něj dostat ven, zaslechl jsem dusot kopyt. V dálce jsem uviděl dva jezdce na koních se starověkými přilbicemi na hlavách, oděných do károvaných košil s červenými kalhotami. Jeden z nich držel v rukou praporec, na kterém byl nějaký znak.
Jezdci se přihnali jako vichřice a několikrát mě dokola objeli. Když si mě dostatečně prohlédli, zastavili se a jeden z nich řekl:
„Ty cizáče, což pohledáváš v tomto kraji?“ ukázal na mě prstem.
Docela jsem si oddechl, mluvil staročesky. Honem jsem si v hlavě složil větu, tak abych ji vyslovil trochu správně.
„Jsem vyslanec daleké země z království španělského, kde jest panovníkovo sídlo, rozkládajícího se od moře k moři.“ Touto větou jsem se snažil aspoň trochu přiblížit existující zemi i v této době. Pochyboval jsem však, že ji tito dva zbrojnoši budou znát. Tím, že jsem vyslovil slovo vyslanec, jsem si přiřkl jakési právo nedotknutelnosti.
Jezdci se na sebe podívali. Jeden se zamračil a druhý se rozesmál. Ten co se smál, hned spustil:
„Jest tvá země zde neznámá. I podivný šat míváš.“
Druhý muž souhlasně pokýval hlavou.
„Úbor to jest divný i tornu nosíš na bedrech jako stařena.“
„Tam jest vše potřebné k mé pouti dalekými kraji,“ odpovídal jsem pohotově.
„Hybaj, před místodržícího nedalekého panství,“ zavelel zbrojnoš, který držel praporec. Druhý na mne tasil meč a naznačoval s ním směr pochodu.
Na zámek jsme se dostali až k večeru. Z místodržitele zámku se vyklubal biskup Karel z Liechtenštejna – Kastelkorna a z nedalekého panství se vylouplo město Kroměříž. Biskup si vyslechl moje báchorky a rozhodl o mém momentálním životě. Musel jsem zůstat na panství a pracovat jako ostatní, abych lépe pochopil, jak se v tomto kraji žije a poznal okolní krajinu. Až mě milostivě propustí, budu moci do podrobností svému pánovi vyprávět, co jsem zažil. Mě to bylo úplně jedno, protože jsem neměl kam jít a o bateriích jsem si mohl nechat zdát.
Stal jsem se učedníkem u kováře, který mimo jiné dělal měděné nádobí, což mě trochu nadchlo. Z počátku mi práce odsýpala od ruky, ale pak se z toho stala rutina, nakonec milostivý pán na mne zapomněl.
Jednou v neděli jsem jen tak ležel na své tvrdé posteli a odpočíval. Ozobával jsem bobule hroznů z trsu, když mnou projel divný pocit. Podíval jsem se na ozobaný trs hroznů. Jednu bobuli jsem utrhl a rozmačkal ji v prstech. Sladká šťáva z ní vystříkla a potřísnila mi tvář.
Prudce jsem se posadil, ztěžka se nadechl a plácl se do čela. Galvanický článek, proběhlo mou myslí. Materiál jsem měl tak dlouho před očima a na tak jednoduchou věc jsem si vůbec nevzpomněl. Znal jsem princip galvanického článku z bagdádských vykopávek. Stačilo mít po ruce keramickou nádobu, perforovaný měděný svitek a železnou tyčinku. Jako roztok poslouží vymačkaná šťávu z hroznů tak, jak v bagdádském galvanickém článku.
Okamžitě jsem se dal do práce. Posbíral jsem hliněné nádoby, které jsem jenom našel a sestrojil několik galvanických článků. Namačkal jsem šťávu z hroznů do mísy a pak ji nalil do primitivního galvanického článku. Nakonec vše utěsnil mastnou hlínou se sazemi. Třesoucími prsty jsem připojoval měděné drátky, nastříhané z měděného plechu ke kontaktům na stroji času. Na displeji se zobrazily matné nuly. Stroj času byl vynulován a energie bylo velmi málo. O přesunu v čase se zatím nedalo uvažovat. Nezoufal jsem si však a podle odhadu zhotovil dalších několik takových galvanických článku. Každý vypadal jinak, protože jsem neměl u sebe stejné hliněné hrníčky, takže i jejich kapacita byla různá.
Měděnými drátky jsem opět propojil všechny baterie mezi sebou. Teď displej svítil tak, jak měl. Zadal jsem datum, kdy jsem ještě neměl ani tušení, že ve stodole je vznášedlo se strojem času. Zelená dioda signalizovala svým jasným světlem připravenost. Nedočkavě jsem zmáčkl tlačítko pro přesun v čase.
Stroj času se rozechvěl, zablesklo se a stál jsem za stodolou. Nevěděl jsem proč jsem se ocitl mimo zadané místo. Najednou se můj stroj času seškvařil v ruce. Hodil jsem ho na zem a několikrát po něm skočil, abych ho uhasil. Nakonec jsem ho posbíral a dal do kapsy. Bylo mi vše jasné. Něco jsem asi špatně ve stroji času zapojil nebo se při přesunu spojily měděné proužky. Na tohle jsem teď nemyslel, byl jsem rád, že jsem aspoň v době, kde to znám.
Vydal jsem se směrem k vratům. Sotva jsem udělal pár kroků, zaslechl jsem hlasy ze stodoly. Nahlédl jsem dovnitř dírou po suku. Viděl jsem sám sebe, jak mluvím s Radimem o nákladné rekonstrukci rozpadající se stodoly. Hned mi bylo jasné, že jsem se dostal, tam kam chtěl. Přišel jsem také na to, proč jsem se nepřesunul do místa zadání. Stroj času zařídil, tak jako ve vznášedle, abych se neobjevil hned vedle svého vlastního já v minulosti.
Vznášedlo bylo stále ukryto pod velkou hromadou haraburdí, toho jsem si dobře všiml. Dost dlouho jsem čekal než moje já s Radimem odejde. Pak jsem se vkradl dovnitř a odklidil velkou hromadu ze vznášedla, aniž bych dělal rámus. Když jsem do vozu usedal, měl jsem pocit vítězství. Změnil jsem kdysi nastavené datum, kdy Helena zemřela na den kdy jsem měl slušnou sumu peněz z vykopávek v Egyptě na kontě a zmáčkl tlačítko pro přesun. Neobával jsem se ze setkání sebe samotného. V té době jsem trávil veškerý čas v Egyptě.
Opět jsem se ocitl ve stodole. Vyskočil jsem ze vznášedla, otevřel trezor, peníze si naházel do kovářské zástěry a honem jsem pospíchal ke vznášedlu. Chtěl jsem zadat datum a čas kdy jsem měl vyjít ze stodoly s prázdnou hlavou, ale musel jsem se přece obléknout do normálního oblečení. Zajel jsem k supermarketu, kde právě byl středověký jarmark, takže si mne nikdo nevšímal. Prodavačky ze mne nebyly nějak nadšené, páchl jsem několika týdenním potem. Další moje cesta, vedla do motelu, kde jsem se ubytoval. Potřeboval jsem se přece jen pořádně umýt. Doma jsem tohle nemohl udělat, potkal bych se sám se sebou.
Po koupeli jsem sedl do vznášedla a jel hledat nějaký vhodný dům za městem, chtěl jsem tak uchránit Helenku od nehody.
Dům jsem našel v malé vísce s minimální pohybem vznášedel na cestě. Velká zahrada a vnitřní prostory budovy mě natolik nadchly, že jsem nemovitost okamžitě koupil u realitní kanceláře.
Nastavil jsem datum návratu z banky a přesunul se do zadaného času. Natáhl jsem se pro kuklu na zadní sedadlo, nasadil si ji na hlavu a zmáčkl tlačítko na osm sekund. Rok po smrti Heleny jsem se motal po domě. Dalších pět sekund jsem potřeboval na zapomenutí vykopávek v Egyptě. Další dvě na prožitý život ve středověku. Musel jsem zapomenout, jinak by se mi všechno pletlo v hlavě a nakonec bych skončil v blázinci.
V zátylku jsem ucítil bolestivé píchnutí. Po chvíli jsem vystoupil a kuklu schoval pod zadní sedačky. Pak jsem našel notebook a mrštil s ním o zem, už ho stejně nebudu potřebovat. Chvíli vzdoroval, než jsem ho rozbil na malé kousky. Taky jsem rozbil na padrť seškvařený stroj času. Uklidil jsem po sobě nepořádek a posadil se na sedadlo spolujezdce. Potřeboval jsem zničit i stroj času, ale upadl jsem do bezvědomí.
Probral jsem se pokřivený na sedadle spolujezdce. Nevěděl jsem, co dělám ve stodole, plného nepořádku kolem a ještě k tomu ve vznášedle, které jsem neznal. Vzpomněl jsem si, že jsem šel z banky s penězi. Vyskočil jsem ze vznášedla a začal hledat peníze. Taky jsem marně vzpomínal, jak jsem se dostal do stodoly i se vznášedlem. Veškerá hotovost byla nedotčená a ani jedna bankovka nechyběla, ba naopak. Navíc jsem v kapse vnitřní strany saka našel kupní smlouvu na dům. Nechápavě jsem nad tím kroutil hlavou. Do opravy rozpadlé střechy se mi nikdy nechtělo. Celý dům vlastně potřeboval opravit a s Helenou jsme se několikrát bavili o koupi menšího domu v lepším stavu. Takže jsem to asi udělal, ale nevěděl jsem, proč jsem si nic nepamatoval a všechny peníze mi zůstaly.
Otevřel jsem vrata od stodoly a utřel si pot. Bylo strašné horko a od rána jsem se nenapil. Možná to bude tím, že si nic nepamatuji, řekl jsem si a vyjel se vznášedlem před dům.
Doma jsem se pochlubil se vznášedlem a smlouvou na nový dům.
„Ty si ze mne tropíš žerty, že?“ řekla.
„Ne nedělám,“ odpověděl jsem váhavě, protože jsem neměl ani potuchy, jestli jsem opravdu dům koupil.
Helena si vzala znovu smlouvu do ruky a odběhla s ní do předsíně, kde chvíli telefonovala.
„Ty jsi ale číslo, dům patří přece jenom nám,“ zasmála se.
Neměl jsem vůbec tušení, co se se mnou dělo a snažil jsem se vzpomenout na něco, ale nevěděl jsem na co.