Zóna 11 - Část 1.
Osud lidstva se točí v kruzích. Blahobyt se střídá s hladem a útrapami.
Říkají mi Newton, a bohužel moje doba nepatří k těm šťastným. Je rok 126 nového věku. Žiji v jedné z několika desítek kolonií pojmenované Zóna 35. Kdysi, kolonie na celém světě spolupracovaly v obnově zničené planety, ale veškerou spolupráci ukončily morové epidemie, které zabily miliony lidí. Zóny byly nakonec izolovány a tak je tomu dodnes.
V Zóně 35 žije kolem 5000 lidí. Veškerou obživu zajišťuje sběr všemožných druhů lišejníků a jejich pěstování na rozsáhlích kamenných plantážích. Pokud jste nikdy nejedli lišejníkový koncentrát, nevíte co je hnus.
Hranice každé kolonie je přísně střežena. Stovky vojáků střeží ve dne v noci oplocené území před kýmkoliv, kdo by se chtěl dostat dovnitř. Za plotem jsou miliony čtverečných mil pustých a chladných plání. Nikdo nechce ven a nikdo se nemůže dostat dovnitř!
Jak už jsem říkal, jmenuju se Newton. Mám malej krámek s elektronikou. Staré videodisky, monitory, přehrávače a tak. Hledám věci v sutinách starého světa a snažím se je zprovoznit. Na obživu to stačí. A jak vlastně všechno začalo?
Toho chlápka jsem si všiml hned. Klobouk hluboko zaražený do čela a plášť, který sahal skoro až k zemi. Vypadal jako padouch ze starých kovbojek. Zrovna jsem seděl na prahu svého obchodu a právě si dobalil cigaretu.
„Ty jsi Newton?“ řekl, když došel až ke mě.
„Jo, co potřebuješ?“ vstal jsem.
Podíval se na mě a zašeptal:
„Potřebuju něco speciálního, posílá mě Slim!“
Usmál jsem se a položil předem smluvenou kontrolní otázku:
„A ví Slim, proč elektronka svítí?“
„Svítí slabě, aby nebyla v noci vidět,“ správně odpověděl.
„Tak jdem dovnitř“ kývnul jsem na něj.
Se Slimem se znám už dlouho. Občas mi dohodí nějaký kšeftík a já mu zase občas věnuji nějaký zajímavý videodisk se spořeoděnýma holkama. Oboustranná spolupráce.
Vešli jsme dovnitř do krámu a já si sednul za pult.
„Vo co jde?“ zeptal jsem se.
„Potřebuju čip do Zóny 11,“ řekl narovinu.
„Čip do Zóny 11, proč?“ zvedl jsem obočí.
„Dokážeš to sehnat?“ znovu se zeptal.
„Jen blázen by se chtěl pohybovat mezi zónama a ještě větší blázen by se chtěl do nějaký zvenku dostat!“ varoval jsem ho.
Začal se přehrabovat v pytli, který měl na zádech. Instinktivně jsem šáhl po krátké brokovnici, kterou jsem měl položenou pod pultem. Hodil přede mě plastový pytlík, ve kterém bylo něco zeleného. Otevřel jsem jej a vysypal obsah na pult.
„Listí?“ civěl jsem na malou hromádku. „A zelený? To jsem viděl naposled v dokumentu o přírodě minulýcho věku“
„Je ze Zóny 11!“
„Jak jsi ho sehnal?“ zeptal jsem se.
Hodil přede mě balíček: „Záloha! Večer se sejdeme u Mika!“ a odešel.
V balíčku bylo dvacetpět cigaret. Ne lišejníkových, ale z opravdových listů! Nevěřícně jsem kroutil hlavou a odešel do kumbálu za zelenou plentou v zadní části obchodu.
Naprogramovat čip nebyl problém. Nepoužívalo se žádné šifrování, prostě jen pár údajů jako jméno, datum narození (nebo alespoň rok) a hlavně číslo zóny, do které jste patřili. Pro pohyb v zónách byl čip naprostou nezbytností. Detekční rámy byly všude. Při vstupu do obchodů, při výdeji potravy, na rohu každé ulice. Pokud vás zaměřili a vy jste byli bez identifikace, udělali z vás hnojivo pro lišejník. Teda alespoň tady v pětatřicítce.
Seděl jsem na židi, nohy na stole a koukal na jehlu s čipem. Zápálil jsem si cigaretu od kovboje a vychutnával kouř.
„Zóna 11,“ znělo mi stále v hlavě.
Nalil jsem si do skleničky trochu destilovaného cukrového kvasu. Nejlepší, jaký se dá v téhle kolonii sehnat. Ze zasnění mě vyrušilo pípání znonku v obchodě.
Odtáhl jsem plentu a viděl vysokého chlápka, který nervózně postával před pultem.
„Přání?“ zeptal jsem se trochu nasupeně.
„Do-dobrý odpoledne, po-potřeboval bych spravit jednu ta-takovou věc,“ koktal a ukazoval mi válcovitý předmět.
„Hmm, pěkný. Multispektrální kamera, kde jste ji splašil?“ podíval jsem se na chlápka.
„No vi-víte, bratranec dě-dělá u bezpečnostních je-jednotek, tak se k tomu tak nějak přichomejtl a…“
„Jasně,“ skočil jsem mu do řeči. „Příští tejden to bude hotový.“
Když chlápek odešel, vzal jsem kameru do ruky. Tahle věc je velká asi pět palců, připevňuje se na popruh k hlavě a v malém okuláru vydíte věci, o kterých ani netušíte. Zábírá pásmo od mikrovln po vysokoenergetické UV. Když se dobře naladí, je s ní vidět i skrz zeď.
Uložil jsem kameru do trezoru a vyndal ze skříně teplou bundu. Venku začalo trochu foukat a večer jsou teploty pod bodem mrazu. Vydal jsem se do baru U Mika. V kapse mě tlačilo pouzdro s čipem a za opaskem Glock. Jen pro jistotu. Nikdy jsem z něj nestřílel, byl to dárek od táty. Vždycky říkal, že jednou někomu zachrání život a v tom samém okamžiku někomu jinému vezme.
Ponořen do myšlenek, jsem dorazil až na místo. Sedl jsem si do rohu a dal si jeden mechový ležák. V rohu tiše hrál jukebox - myslím, že jsem ho sem před lety instaloval já. Otevřely se dveře a kovboj vešel dovnitř. Mávl na barmana a bez rozhlížení, rovnou zamířil k mému stolu.
„Pěknej večer,“ pozdravil.
Odpověděl jsem mu a nohou odstrčil volnou židli. Sedl si a řekl: „Říkej mi Side.“
„Newton, ale to víš. Rovnou k obchodu. Čip plus aplikátor, to dělá 350 jednotek.“
„Není problém,“ odpověděl.
„Počkéj, ty cigára taky mají svou cenu, tak to máš za dvě stovky.“
Upřímě, trochu dost jsem ho natáhnul. Ta cigára měla nevyčíslitelnou cenu.
„Myslím, že sleva není nutná. Až budu pryč…“ ztlumil hlas, protože se blížil barman s jeho ležákem.
„Až budu pryč, peníze z třicet pětky mi budou na nic.“
Připili jsme si na obchod.
„Jak jsi přišel k těm věcem?“ znovu jsem se zeptal.
„Přemýšlel jsi nad ní, co?“
„Nad kým?“ nechápavě jsem zvedl hlavu.
„Přece nad Zónou 11,“ usmál se.
„Upřímě, spíš mám pocit, že se jdeš zabít!“ odpověděl jsem.
Sáhl do kapsy a vytáhnul černý scvrklý předmět. Strčil si ho do pusy a dlouze žvíkal.
„Sušená švestka, chceš?“ a znovu sáhl do kapsy, aby vytáhl další. Vzal jsem ji do ruky a kousek ukousl. Nic lepšího jsem nikdy nejedl. Ta sladká chuť mě málem dostala do mdlob.
„Je to sebevražda,“ zopakoval jsem.
„Můj táta taky věřil ve ztracenou Atlantidu. Jednou viděl na nebi letět balón. Běžel za ním. Na konci byla přivázaná kartička s dětskou kresbou. Dítě, které dávalo květinu své matce. Týdny seděl nad mapama a snažil se vypočítat směr, odkud balón přiletěl. Pak odešel. V noci mě vzbudil a slíbil mi, že se pro mě vrátí. Už je to přes 20 let,“ dokončil jsem vyprávění a dojedl švestku.
Sid se zadíval do sklenice se svým ležákem a začal vyprávět:
„Často chodím tajně na pláně a pozoruju obzor na jihu,“ začal povídat Sid. „Mám tajnou ztezku, která vede jeskyní na západní straně zóny. Jednou jsem tam spatřil hořet oheň. Běžel jsem blíž a viděl nějaké přepravní vozidlo, celé v plamenech. Řidič byl zaklíněný v kabině. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale nešlo to. Až do konce opakoval Zóna 11. Z ohně se mi podařilo vytáhnout několik beden. Bylo v nich spousta věcí, třeba švestky a cigarety. Větvička se zelenými listy, která se zasekla na podvozku, jako zázrakem neshořela.“
„Tady je ten čip a dík za obchod,“ hodil jsem krabičku na stůl a odešel z baru.
„Budu tady ještě týden,“ zaslechl jsem, než se dveře zavřely.
Celou noc jsem opravoval kameru. V hlavě mě hlodaly myšlenky na tátu a na Zónu 11. Kdyby našel lepší místo pro život, určitě by se vrátil. Slíbil mi to a sliby, které se dávají dětem se musí plnit.
Ráno byla kamera opravená. Zaseknutý motor bránil v přehazování spektrálních filtrů. Jednoduchá ale jemná práce.
Začal jsem si připravovat lišejníkovou kaši. Je to sice hnus, ale zase vás potom celý zbytek dne, nenapadne myšlenka na jídlo. Nevím jak lišejník zpracovávali, ale údajně to na přežití stačilo.
Život v kolonii byl celkem nuda. Skoro všichni pracovali jako stráže kolonie nebo na plantážích. Dělal jsem radši sám na sebe. Na kaši to stačilo a mechový ležák jsem si taky mohl dovolit. Nic jiného tady ani nemělo smysl. Je to jako pradávné vězení, nemůžete nic dělat, jen sedět a myšlenky z vás udělají blázna. Spousta lidí utekla radši na pláně, než aby dál snášeli tohle nebytí.
„Pííííp,“ vyrušil mě z úvah zvonek z obchodu.
„Co je? Ještě je zavřeno!“ zařval jsem a rozhrnul závěs.
„Dobrý den, pane Newtone. Já jsem seržant Swan z bezpečnostní služby a měl bych několik otázek,“ vyrazil ze sebe tak rychle, že jsem ani nestihnul otevřít pusu.
„Vo-vo co de?,“ řekl jsem a snažil jsem se nasadit co nejmilejší výraz v obličeji.
„Včera se tady u vás zastavil jistý muž, viděl jste ho už nekdy v minulosti?“ slizce se zazubil.
Hlavou mi proběhnul obraz Sida, jak mi hází balíček cigaret.
„Neviděl, nikdy jsem ho předtím neviděl. Proč?“
„Pane Newtone, ptám se já! Ten člověk vám dal jakýsi předmět, co jste s ním udělal?“
„Mám ho vzadu, teda jen obal. V noci jsem měl trochu depku, tak jsem kouřil jak protrženej,“ odpověděl jsem.
„Chlape, co to tady kecáte? Vy my chcete tvrdit, že jste vykouřil ukradenou širokospektrální kameru?“ zařval.
Cvaklo mi v hlavě. Vůbec mu nejde o Sida, ale o toho koktavého chlápka. S otevřenou pusou jsem civěl před sebe a chtěl něco říct, ale seržant zaktoutil hlavou a vyšel ze dveří. Místo něj se v obchodě najednou objevili tři muži v hnědých zaprášených kabátech. Já už na nic nečekal, padnul jsem k zemi a popadnul brokovnici. Sprcha kulek začala cupovat všechno kolem mě. Jeden z chlápků vyskočil na pult. Než ale stihnul zamířit, proud broků z mé upilované hlavně ho poslal zpátky. Lezl jsem po čtyřech až za zelený závěs. Zbylí dva chlápci zřejmě nečekali odpor a krčili se za regálem plným videodisků.
Jakmile jsem se doplazil do kumbálu, zastrčil jsem si Glocka za opasek. Na ruku si připnul nápěstní počítač a oblékl si bundu.
„Tak a teď se musím dostat ven,“ řekl jsem si v duchu.
Na stole ležela spektrální kamera, dal jsem ji do batohu a vyskočil malým oknem ven z místnosti a běžel jsem rovnou do baru u Mika.
Vlastně jsem se rozhodl už v noci. Čip už jsem měl připravený. Půjdu do Zóny 11 a snad najdu i tátu.
* * * * *