Cesta války 3

„Vstávej, no tak vstávej ospalče. Už je den.“ Slyšel Joe jakoby zdálky něčí hlas.

„Dej mi pokoj. Chci ještě spát.“ zabručel a otočil se na druhou stranu. Nejdřív si myslel, že se mu jen něco zdá, ale najednou ucítil, že ho někdo chytil za rameno a začal s ním třást.

„No tak už se konečně prober ty lenochu. Za chvíli nás čeká výstupní prohlídka.“

„Jestli nedáš pokoj, tak ti rozbiju hubu.“ vztekle vyjel Joe, otočil se za hlasem a otevřel oči. Nejdřív si musel trochu zvyknut na světlo, které mu dopadlo na sítnici, ale pak konečně zaostřil a uviděl obličej toho neřáda, co ho vzbudil. Jeho obličej mu přišel hrozně povědomý, ale nevěděl, kde ho viděl.

„Tak dělej, zvedej se. Máme tak půl hodinky než příjdeme na řadu.“

„No jo.“ bručel Joe „snad nehoří.“ Lehl si na záda, začal se protahovat a hlasitě zívl. Potom se posadil a koukal kolem sebe. Nejdřív mu chvíli trvalo, než si vzpomněl, kde je a co tady dělá. Poslední, co si pamatuje, je to, jak ho dali do memorátoru. „No jasně!“ blesklo mu hlavou.

„Hele, ty jseš ten co byl v memorátoru, když mě tam přivezli, že jo?“ zeptal se neznámého spolubydlícího.

„Jo, to jsem já. Už jsem vzhůru dva dny, ale musím čekat až se probereš ty, protože jsem tvoje dvojka.“ odpověděl mu.

„Jak moje dvojka, co to tady meleš?“

„No prostě dvojka, budu ti krejt záda a tak.“

„No a kdo ti takovejhle nesmysl nakukal, he?“

„No přece náš budoucí poručík. Už je nás dost, aby z nás udělali rotu. Z tebe teď bude četař a budeš velet vlastnímu družstvu.“

„Ježíš, tak to je fofr. Sotva se proberu a už mi dávaj na krk družstvo. A proč mi dali zrovna tebe, takový ucho, kolik ti vlastně je? Dvacet?“

„Ne-e“ zavrtěl hlavou mladej „za měsíc mi bude osmnáct.“

„Tak osmnáct. A to mi máš krejt zadek jo?“ pobaveně se zeptal Joe a začal se pomalu zvedat.

„No jo, poručík Johnson říkal, že se od vás můžu hodně naučit a že ze mě budete mít ohromnou radost.“

„Tak Johnson jo, a nejmenuje se náhodou křestním Leo?“

„Jo jmenuje, jak to víte?“ udiveně vyhrkl mladík.

„Ále, to byla taková malá epizodka.“ řekl Joe a pohladil si jizvu na břiše, kterou mu udělal Johnson před lety, když se poprali kvůli jedné holce. Joe si z bitky odnesl jizvu na břiše, pokutu a měsíc v base. Johnson z toho nevyvázl o nic líp. Skončil se zlomenou rukou a těžkým otřesem mozku v nemocnici. Málem je to stálo kariéru, ale jejich tehdejší velitel si asi nechtěl přidělávat práci a tak to zametl pod kobereček.

„Cheche“ usmál se Joe. „Tak starej dobrej Johnson si na mě pamatuje. Čert ví, jak se sem dostal?“

„Na to se budeš moct zeptat sám.“

„No jo tak to těším. Teď mi jen řekni co seš zač a kde jsi se tady vzal, mladej“

„Jsem desátník“ řekl hrdě a klepnul prstem po výložkách na jeho rameni „James Dugan, ale kámoši mi říkali Kide.“

„Těší mě, já jsem desátník, ehh, vlastně už četař Joe Miller.“skočil mu do řeči Joe a podával mu ruku. „Je tady někde něco, co bych si mohl vzít místo tohohle pyžama?“ a ukázal na svůj úbor, který rozhodně nebyl hoden poddůstojníka federální armády.

„Ve skříni u postele je několik kombinéz, tak si nějakou vyber. Je tam víc velikostí.“

Joe otevřel skříň a vyndal si kombinézu, které měla na visačce jeho velikost. Rozepnul igelitový obal a vyndal jí ven. Byla zelená, přesně taková, jakou viděl u těch dvou, co potkal před nástupem do memorátoru. Joe se posadil na roh postele a začal se oblékat.

„Tady máš boty.“ řekl Dugan a podal mu kanady. „jsou to desítky, tak by ti měly padnout.“

„Dík.“ odpověděl mu Joe a začal si je nazouvat a zavazovat. „Nějak jsme to zakecali, kde ses tady vzal?“

„Byli jsme na jednom pitomým hlídkovým letu. Lítal jsem totiž s koptérou jako boční střelec.“

„No jo, ale jak tě k nim vzali? Přece nevezmou někoho kdo není plnoletej?“

„To pro mě nebyl problém. Pár falešnejch papírů a už jsem byl tam, ale nikomu to neříkej“ potutelně se usmál a pokračoval „Tak jak jsem říkal, letěli jsme s koptérou hlídku podél hranic na Arkusu. Měl to bejt jen obyčejnej, nudnej let trvající čtyři hodiny. Cestou jsme žvanili nesmysly do rádia a poslouchali muziku. V půlce cesty se ale ze země zvedla nečekaná protiletadlová palba a my jsme to koupili. Možná by s tím ptáčkem náš pilot přistál, ale najednou se tam vzala jejich stíhačka a sundala nás raketou. Byli jsme asi ve dvaceti metrech nad bujnou vegetací, když nás ta raketa trefila. Pro mě byla klika, že trefili jen zadek koptéry. Výbuch mě vyhodil ven a já padal do lesa a roští. Pak jsem jen viděl, jak do koštéry vrazila druhá raketa a totálně ji rozmetala. Všechny to tam roztrhalo a se mnou flákla tlaková vlna mezi stromy. Byl jsem pěkně rozmlácenej od větví a kmenů, a když jsem dopadl na zem, jen se mi zatmělo před očima, vyrazil jsem si dech a omdlel. Ostatní už vim jen z vyprávění. Prej mě našel záchranej tým. Ještě jsem žil, když mě nakládali na palubu záchranné koptéry, ale při převozu jsem zemřel. No a pak jsem se probudil až tady.“

„Pane jo.“ zahvízdl Joe „Jak vidim taky sis už něco zažil.“

„To jo, ale ne tolik jako vy. Prej jste legenda.“

„To se jen tak povidá, nesmíš věřit všemu, co ti kdo řekne. Teď by mě jen zajímalo, co budeme dělat.“

„No půjdeme na prohlídku, pak nám daj něco k snědku, pořádný oblečení a transport nás přesune do výcvikového tábora, teda aspoň nějak tak to říkali.“

„Nevíš kde je ten cvičák?“ zeptal se Joe.

„To nevím, je to přísně tajný, ale tak jsme na tom všichni. Tak už pojď, prohlídka čeká.“

Joe se neochotně zvedl z postele. Čekal, že bude mít s pohybem víc problémů, tak jak to znal z dřívějších pokusů na jeho těle, ale opak ho příjemně překvapil. Vlastně víc věcí ho teď udivilo. Cítil se plný síly a energie.

„Tak kupředu!“ zavelel a vykročil rázně ke dveřím.

„Provedu, pane!“ zarecitoval předpisově Dugan a honem otvíral dveře.

Šli vedle sebe chodbou a Dugan každou chvíli někoho zdravil. Jednou sestru, pak doktora, potom potkal pár recyklovaných vojáků, s nimiž dokonce prohodil pár slov.

„Poslyš to je všechny znáš?“

„Jasně, ale jenom od vidění. To víš, zatímco jsi spal, já se tady nudil a tak jsem prolez základnu. Kam jsem mohl, tam jsem vlezl? zazubil se a ukázal rukou. „Teď doprava.“

A odbočil do prosklené chodby. Byl to nějaký tunel, který spojoval jeden trakt základny s jiným. Joe šel a jen zíral kolem sebe. Skrze sklo v tunelu byla vidět okolní krajina, ale jaká krajina. Nikde nic zeleného, žádný potok nebo rybník, natož živočich. Potom se podíval nahoru, tam kde tušil oblohu. Žádná tam nebyla, jen tisíce hvězd a spousta dalších asteroidů. Ano byli na asteroidu. Na asteroidu mezi spoustou jiných.

„Co je to za pás?“ zeptal se desátníka.

„Ani nevím, je to tajné a nikdo mi to nechtěl říct. Ale řekl bych, že jsme ve vnitřní části federace.“

Chvíli se dívali na černou oblohu prosvětlenou hvězdami, ale pak se vydali na další cestu. Zastavili se až u dveří s nápisem Vyšetřovna 1. Dugan zaklepal a když se zevnitř ozvalo Vstupte! vzal za kliku a otevřel dveře.

„Desátník James Dugan a četař Joe Miller hlásí příchod na výstupní prohlídku.“ ohlásil se a usmál se na sestru.

„Dobrý den, Jane.“ pozdravil sestru Joe. „Jak se máte?“

„Dobře, děkuji za optání.“

„No tak pánové, nezdržujte. Nemám na starosti jenom vás. Jsou tu i jiní.“ zabručel nerudně doktor, který seděl za stolem. Ten vypadal úplně jinak než Henry Gates. Tohle byl tlusťoch s plešatou hlavou a popelníky místo brýlí.

„Pán se nám asi špatně vyspal a málo najedl.“ uchechtl se Jimmy a rukama naznačil doktorův pupek.

„Sundejte si vršek kombinézy.“ nakázala jim sestra.

„No normálně to nedělám, ale že jste to vy.“ usmál se na ní Jimmy.

„Hele mladej, drž se zpátky. Já ji viděl první.“ řekl v žertu Joe a štouchl Jimmyho mezi žebra.

Oba dva si rozepli kombinézy a vršek stáhli dolů k bokům. Sestra vzala několik senzorů a připnula jim je na kůži. Pak si vzala do ruky elektronický deník a zapisovala si údaje. Všechny údaje jsou v normálu. Tělo reaguje na terapii velice dobře. Naniti se sžili s buňkami a procesory v mozku jedou na plný výkon. Teď už zbývá jen vzít krev a vyzkoušet svalovou aktivitu. Vzala ze skříňky dvě prázdné zkumavky a jehly. Beze slova je jednoho podruhém vzala za ruku a píchla jim jehlu do žíly. Červená krev zaplnila zkumavky, sestra je popsala a uložila je do lednice.

„Teď zkusíme test síly.“ řekla jim a podala jim do rukou kuličku velikosti tenisového míčku.

„Vší silou to prosím stiskněte.“

Joe nevěděl k čemu ta věc je, ale vší silou stiskl. Míček nejdřív kladl odpor, ale najednou ucítil, že se jeho povrch hroutí. Zabral tedy ještě větší silou a míček úplně zdeformoval.

„Hergot, chlape ty máš páru.“ divil se Dugan, ale sám svůj míček taky slušně drtil. Joe ani sám nevěděl, kde se v něm tahle síla vzala. Ale zatraceně se mu to líbilo.

„Dobře, tak tohle by vám šlo.“ řekla Jane a usmála se. „Už se můžete obléct. Je to prozatím vše.“ Vstala a přešla k telefonu. Doktor se mezitím přehraboval v jejich složkách a pak se do nich podepsal.

„Tohle předáte svému veliteli, jasné?“ a podával jim složky.

„Ano, pane!“ odpověděl Dugan a složky převzal.

„Máte teď chvilku volno, takže vám doporučuji stavit se v jídelně a něco si sníst. Ve dvě hodiny na vás v hangáru L-12 čeká transport do výcvikového střediska.

Joe se oblékl a otočil se na Dugana. „Dělej chlape. Mám už hlad, že bych pad.“

„No jo“ zabručel „už spěchám.“ a ne zrovna esteticky se soukal do kombinézy. Když jí konečně dopnul, zamrkal na sestru a řekl: „Doufám, že se zase někdy uvidíme.“ Ale než se sestra zmohla na jakoukoliv odpověď, čapnul Joe Dugana za kombinézu a vlekl ho ven.

„Něco jsem snad řekl, ne?!“

„No jóó, dyť už letim. Člověk nemá ani možnost se seznámit.“

„Seš moje dvojka, tak na ženský zapomeň. Aspoň dokud ti to nepovolim. Jasný?“

„Jasný. Jenom doufám, že mi pudeš příkladem.“ uchechtl se Kid a už uhýbal Joeově pravačce, která se po něm vymrštila s cílem vlepit mu jeden pohlavek.

„Teda ty seš ale saďour. Takhle mě chtít bít. To se řekne.“ usmíval se a radši se držel z dosahu četařových rukou.

„Hele nech těch blbostí a radši mi ukaž, kde je jídelna. Mám takovej hlad, že bych snědl i podrážky u bot.“

„Tak jen račte za mnou, ó vznešený“ uklonil se Dugan. „Kuchyně nic moc, ale vojákům to stačí. Pořád lepší než vidličkou do voka.“

Vrátili se zpátky proskleným tunelem do budovy, v níž se Joe probudil. Došli na konec chodby, ke dveřím výtahu. Dugan zmáčkl knoflík na zdi a přivolal jím výtah. Ten přijel během několika sekund. Otevřely se dveře a vystoupilo několik lidí v bílých pláštích. Když se výtah vylidnil, vlezli si dovnitř a Joe se zeptal: „Co mám zmáčknout?“

„Na šestku, tam je jídelna pro mužstvo.“

Joe stiskl knoflík s číslicí šest. Dveře se zavřely a výtah se s mírným cuknutím rozjel směrem dolů. Po několika vteřinách se zastavil a oba dva vystoupili přímo naproti vchodu do jídelny.

Joe nasál nosem vůni, která se linula zevnitř. „Tak to si dám líbit.“

„Voní to, co? Dneska je štastnej den, zřejmě je tam i nějaký pečený maso. Jindy jsou jen takový divný blafy. Ani pes by to nechtěl.“ přitakal mu Dugan.

Vešli dovnitř a postavili se do fronty. Uvnitř místnosti bylo hodně stolků, ale Joea překvapilo, že u nich skoro nikdo neseděl. V celé místnosti napočítal jen deset lidí, z toho tři stáli před nimi ve frontě.

Když přišel na řadu, kuchař mu nabízel nějakou kašovitou břečku s bramborovou kaší.

„Tohle nechci!“ řekl dost drsně Joe. „Mám pořádnej hlad, tak mi koukej dát maso. Pořádnej kus masa. Rozumíš?“ a zakoulel při tom očima.

Kuchař sice nebyl žádně tintítko, ale zřejmě věděl, že s recyklovaným vojákem si není radno zahrávat.

„Ano pane, ale v zájmu vašeho zdraví byste si měl dát …“

„Hergot, co je ti do mýho zdraví. Koukej mi dát kus masa, nebo se neznám.“ vyjel na něj znova Joe.

„Hele, ty seš na něj nějak moc vostrej.“ smál se Dugan a šťouchl do něj.

„Jo, když mám hlad, tak jsem nervózní, a když jsem nervózní, začínám bejt vzteklej.“

Kuchař už se na nic radši neptal, a ani neposkytoval dobře míněné rady a beze slova naložil Joeovi na tác pořádný kus pečeného masa i s kostí. Dugan si dal taky a oba se posadili ke stolku v rohu místnosti. Jedli pomalu, a Joe si jídlo náležitě vychutnával.

„Tohle je něco jinýho, než nám vařili v kantýně. To byly blafy. Takhle dobrý maso už jsem dlouho nejed.“

„To si jenom myslíš, že je dobrý.“ šklebil se Dugan „po pobytu na kapačce ti příde i podrážka jako nejlepší steak.“

Po půlhodince, když v nich zmizel celý oběd se Dugan odsunul od stolu, koukl na hodinky, které kdovíkde sehnal, a natáhl nohy před sebe.

„Ještě hodinku a musíme bejt v letadle.“ pronesl pak líně k Joeovi.

„Hmm,“ zamručel spokojeně Joe „ani se mi nechce zvedat se.“

Celou hodinku proseděli a prokecali v jídelně. Když se na hodinách v jídelně začala blížit hodina odletu, Joe se pomalu zvedl.

„Tak pojď, ať to stihnem a nepřídem pozdě.“ zvedl se ze židle a vykročil směrem ke dveřím.

„Hm.“

Vyšli ven z místnosti a Joe se tázavě zadíval na Dugana. Ten jenom mávnul rukou směrem, kterým byly hangáry a vykročil jako první. Výtahem, kterým se dostali do jídelny se teď nechali vyvézt na jiné podlaží asteroidní základny. Potom se chodbou dostali až k hangáru, kde na ně měl čekat transport. U přechodového turniketu byli prověřeni skenerem a po kontrole papírů byli vpuštěni dál. Dveře turniketu se otevřely a oba vstoupili dovnitř. Jakmile za nimi zapadla dvířka, turniket se začal otáčet. Když se otočil o sto osmdesát stupňů, zastavil s mírným škubnutím a po otevření dveří mohli vstoupit do hangáru.

V hangáru stálo několik různých lodí. Byly tu střední nákladní lodě, průzkumné a hlídkové čluny, výsadkové letouny a dokonce i několik bojových stíhaček. V celém doku byl klid, jen u jedné nákladní lodi se cosi dělo. Kolem pobíhalo několik dělníků, kteří pomocí vozíků a jeřábů nakládali vnitřek lodi. V kokpitu byl vidět pilot, který prováděl předletovou přípravu a kolem lodi se potulovali ještě dva vojáci. Podle uniformy jednoho šlo o kapitána lodi a ten druhý, v kombinéze byl pravděpodobně mechanik. Pak tam byla ještě skupina chlapů, kteří seděli venku před lodí na bednách, které se ještě nestihli naložit. Všichni na sobě měli zelené kombinézy a živě se bavili.

„Tak už jste konečně dorazili?“ ozvalo se jim za zády. Oba se otočili a tam stál asi třicetiletý muž vyšší sportovní postavy. Na sobě měl parádní důstojnickou uniformu poručíka a usmíval se.

„A heleme se, sám velký poručík Johnson.“ pronesl Joe. „Tak jak se máš, ty špíno.“

„Mnó“ protáhl Johnson „docela to ujde. Na to že jsem byl mrtvej, tak jsem spokojenej. Teď poďte se mnou. Zavedu vás k ostatním. Budete patřit do mojí čety. Ty Joe budeš velet prvnímu družstvu a mladej Dugan bude tvoje dvojka. Ale to už ti asi řekl, nemám pravdu?“

„Jo, už mi to oznámil. Jde mi z toho hlava kolem. Nejdřív mě zabijou, pak mě nějakej šílenej doktor oživí, něco do mě napíchaj a sotva se proberu, už mě ženou zas na nějakej výcik. Vo co tam vlastně pude?“

„Strávíte dva týdny na memorátorech a praktickým výcvikem. Budete se učit boj, ovládání dopravních prostředků, medicínu, elektroniku, přežití, a tak dále, a tak dále. To sami uvidíte. Teď vám představím vaše družstvo. Je jich celkem osm. Samí exoti. To je snad ta nejhorší sebranka, jakou mi mohli dát. Nikdo jinej je nechtěl, tak jsem si …“

„Tak sis řekl“ skočil mu Joe do řeči „že je hodíš na krk Millerovi, že jo?“

„Asi tak nějak to bylo. Jsou trochu divný, ale ty je srovnáš. Mohli by bejt nejlepší v rotě, možná i v celým praporu.“

„Cože?“ zeptal se udiveně Joe. „To už dáte dohromady prapor? Vždyť doktor říkal, že má jen sto padesát lidí?“

„No jo, ale to už říkal kdy. Od té doby se všechno urychlilo. Máme další recyklační jednotky a zrychlil se i postup recyklace. A v posledních několika dnech nám taky přibylo více vhodných kandidátů.“ dodal se znatelným smutkem v hlase.

„Co se děje?“ zeptal se zase pro změnu Dugan.

„Co by“ odpověděl mu poručík a pokračoval „na hranicích federace se čím dál tím víc projevují zásahy Rimů. Nejdřív šlo jen o takový malý bojůvky, ale teď to tam přerostlo ve skoro regulérní válku. Říkám vám, že ty mrchy rimský něco chystaj a něco fakt velkýho. Hodně našich tam už zařvalo, ale federace se drží stranou, protože nehodlá riskovat otevřený konflikt. Ale lidi z rozvědky tvrdí, že se válce stejně nedá zabránit, protože Rimové zautočí tak jako tak.“ tohle všechno jim vyprávěl za chůze. Když došli ke skupince sedících mužů, poručík zmlkl a zastavil se.

„Pánové, tohle je četař Joe Miller a od dnešního dne je vaším novým velitelem. Jeho zástupce je desátník James Dugan.“ a ukázal na ně. Oba dva kývli na pozdrav a prohlíželi si skupinu před sebou. Skutečně to vypadalo, že má před sebou sebranku, kterou by nikdo jiný nechtěl. Ani jeden z nich nemohl být starší než pětadvacet let, ale když je tak Joe sledoval, hádal by jim i přes třicet.

„No pánové,“ zavelel a podíval se na hodinky poručík „je čas nastupovat. Na představování budete mít dost času v letadle.“

Jeden po druhém vešli nákladní rampou do lodi. Prošli nákladovým prostorem až ke kokpitu. Za kokpitem bylo sítí od nákladu odděleno místo pro několik pěšáků. Vytáhli ze stěn skládací sedačky a posadili se do nich. Zapnuli si poutací bezpečnostní pásy a čekali. Po chvilce čekání, které bylo provázeno hlubokým mlčením konečně ticho porušil Dugan. Nenuceně se začal bavit se svým sousedem a za chvíli se bavil se všemi. Joe se ani nezapojoval a jen sledoval, jak si jeho zástupce vede. Dugan mluvil a mluvil a vojáci, aniž si to uvědomili, mu sdělovali tolik informací o svých maličkostech, že si o nich Dugan, ale i Joe mohli udělat obrázek.

„Tak už víš, proč jsem ti ho dohodil?“ zeptal se Johnson a kývnul hlavou směrem k Duganovi.

„Myslím, že vím. Jednou by z něj mohl bejt sakra dobrej velitel.“

Jejich další rozmluvu přerušilo zahučení motorů. Jeden po druhém naskakovaly antigravitační motory. Potom ucítili lehký záchvěv a loď se vznesla do vzduchu. Její podvozek byl nyní metr nad podlahou hangáru. Z nitra lodi se ozval další zvuk, tentokrát ve vyšší tónině. Kopilot nastartoval i podsvětelné motory. Mezitím kolem nich prošel kapitán s mechanikem a zmizeli v kokpitu. Během několika vteřin se loď začala přesouvat k vratům hangáru. Kapitán oznámil věži identifikační číslo a cíl letu. Chvilku čekali na autorizaci letu. Potom letový dispečer dal povolení a otevřel vrata. Letoun obdržel synchronizační kód pro průlet silovým polem, které bylo jedinou neviditelnou ochranou mezi vzduchem v hangáru a vesmírným vakuem, a vyletěl ven. Propletl se celým pásem asteroidů a když toto pásmo opustil, vstoupil do hyperprostoru. Cesta trvala poměrně dlouho a Joe se nudil, protože neměl z nákladového prostoru výhled do okolního vesmíru, ale aspoň si našel jinou zábavu. Začal se seznamovat se svou novou jednotkou. Johnson mu půjčil všechny osobní složky recyklovaných vojáků jeho družstva a Joe si v nich začal listovat. První složka byla na jeho jméno. Ani ji neotvíral, věděl co v ní je: Nástup k armádě v osmnácti, základní výcvik, specializace, služba u obrněné divize, přestup k průzkumnému oddílu ve dvaceti, potom nástup k výsadkářům a v neposlední řadě několik vyznamenání za službu a zranění, ale i pár škraloupů za prohřešky proti vojenskému řádu a za napadení důstojníka.

Položil svoji složku k Johnsonovi do klína a vzal další. Ta patřila Duganovi.

Desátník James Dugan alias Kid. Věk dvacet let, Joe se musel usmát, když si to četl, zařazení k jednotce koptér, jako palubní střelec. Žádné další záznamy, které by stály za jeho pozornost tam nebyly. Joe zavřel Duganovu složku a podíval se na něj. Dugan si ničeho nevšímal, byl naprosto v pohodě a nerušeně se bavil se svými sousedy. Dalším členem, o kterém se Joe něco dozvěděl z dokumentů byl dvoumetrový obr s postavou kulturisty. Měl švédské příjmení, jmenoval se Ole Erikson, a i jeho vzhled tomu napovídal. Blond vlasy a světlé oči, ostře řezaná tvář s výrazem buldozeru. Za celou dobu, co seděli v letounu ho Joe viděl mluvit jen párkrát. Takhle zamlklej chlápek vypadal na pěkně velkého siláka a rváče. Jeho složka to navíc potvrzovala. Dosáhl hodnosti desátníka, ale pro velké množství rvaček a potyček s nejrůznějšími lidmi a v nejrůznějších situacích, ho degradovali zpět na vojína. Erikson měl ve složce zařazení jako kulometčík družstva. Koneckonců, byl proto se svojí tělesnou konstitucí stvořen. Tahat se s těžkým kulometem a přesně z něj střílet není práce pro žádný párátka. Zato jeho dvojka, jak se Joe dočetl ve složce byl jeho pravý opak. Seděl mezi Švédem a Duganem a pořád mluvil. Také vzhledem se výrazně lišil. Byl o hlavu menší než Ole a měl jeho poloviční hmotnost. Navíc byl celej černej. Od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou. Měl typické znaky lidí z jižní Afriky na Zemi. Joe už viděl pár černochů, ale ti všichni pocházeli z vesmíru, kdežto tenhle William Nwankwo, vojín, byl přímo ze Země. Měl zařazení jako střelec a měl za úkol krýt Švédovi záda a nosit mu další články do kulometu.

Dalším členem družstva byl drobný, hubený běloch, podle složky starý dvacet let. Jmenoval se Igor „Stereo“ Roblewski, podle jména Rus a Polák, ale jinak narozen mimo Zemi. Podle složky měl specializaci na komunikační a informační technologie, a dokázal se připojit s čímkoliv a k čemukoliv. Pracoval u informační služby a u jednotek, které vytvářely počítačové sítě pro armádu. Měl pár ocenění za nové programy a vylepšení stávajících, ale také tam měl pár záznamů o hackerství a nezákonných manipulacích s účty u předních federačních bank.

Joe zaklapl desky s jeho složkou a otevřel další. Hans „Nitro“ Gruber. Menší zavalitý chlapík s blond vlasy. Stejně vysoký jako Roblewski, jen s tím rozdílem, že na šířku byl dvakrát takový. V papírech měl specializaci pyrotechnika a ženisty. Měl tam pár škraloupů kvůli nimž byl degradován, ale hodnocení od předchozích velitelů zapůsobila i na Joea. Podle nich uměl sestrojit výbušninu ze všeho, co měl po ruce. Také deaktivace a likvidace bomb, min, granátů a jiných trhavin mu nedělala žádné problémy. V Joeově družstvu měl fungovat jako raketometčík-pyrotechnik a jeho dvojkou byl právě Roblewski, který měl zařazení jako střelec-nosič raket-IT specialista. Oba dva měli kvůli svým hříškům z minulosti pouze hodnost vojínů.

„To je samej kriminálník“ obrátil se Joe na poručíka. „vždyť každej z nich má nějakej flastr.“

„To víš, jakej velitel, takový mužstvo.“ usmál se Johnson a podával mu další složku. „Tenhle ti tu reputaci trochu napraví.“

Ve složce byl záznam pětadvacetiletého chlápka. Jmenoval se Jeffrey „Doc“ Smith. Byl po Joeovi nejstarším členem družstva. Podle složky studoval medicínu, ale v posledním ročníku ho vyhodili za pěstování marihuany.

„Tenhle má vylepšit průměr, jo?“ protáhl Joe a zabodl prst do složky v místě, kde byl záznam o drogách.

Johnson se naklonil, přečetl si to a řekl: „Ale to bylo před armádou, to nás přeci nezajímá. Koukni se, co tam má dál.“

A opravdu. Během jeho vojenské kariéry saniťáka žádný škraloup, žádná důtka. Záznam jak ze škatulky. Několik vyznamenání za záchranu života, purpurové srdce za zranění a pochvaly od nadřízených mu vynesly hodnost desátníka.

„Slyšel jsem, že v polních podmínkách odoperoval jednoho kluka a zachránil mu tím život.“ naklonil se Johnson k Joeovi. „Prej mu vyříz z břicha šrapnel a zastavil vnitřní krvácení. Ten se ti bude zatraceně hodit.“

Joe odložil Docovu složku a vzal si další. Jejím obsahem byl desátník Arthur William Rotchester III. „A hergot, nějakej šlechtic“ pomyslel si Joe „budu ho muset přejmenovat. Tohle jméno je moc dlouhý.“ a listoval dál složkou. Desátník byl mladý Angličan původem ze Země. Pocházel ze šlechtické rodiny, ale vzbouřil se představám svých rodičů a natruc vstoupil do armády. Byl vynikající střelec, jak ostatně dokazovaly i četné tituly ze sportovní střelby. Po vstupu do armády byl zařazen k odstřelovačům a i v Joeově jednotce měl plnit tento úkol. Byl parťákem Doca a měl mu krýt záda v případě potřeby. Poslední dvojici tvořil vojín a svobodník. Vojínem byl devatenáctiletý chlápek, míšenec asijského původu, Charles Li. Měl nakrátko sestříhané vlasy, které mu na hlavě trčely jako hřebíky. Měl mnohem světlejší pleť a vyšší postavu než ostatní Asiati, ale svůj původ přesto nezapřel. Podle záznamů byl přeborníkem v několika bojových uměních a zřejmě je v minulosti hojně využíval, protože jeho složka byla plná důtek a napomenutí za rvačky, kterých se s velkou radostí účastnil. Jeho parťákem mu měl být …, Joe se musel podívat znovu do složky a ujistit se, že čte správně. Jeho parťákem byl totiž Harry Sommers Jr.

„Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ obrátil se na Johnsona a ukázal na fotku ve složce.

„Jasně, že je to on. Je to syn náčelníka štábu. Už mohl mít frčky, ale posral si to. Tak skončil jako svobodník u pěchoty.“

Joe se zkoumavě podíval na proti němu sedícího svobodníka. Ten se jen zazubil nuceným úsměvem a odvrátil tvář.

Bylo mu dvacet let, měl sportovní postavu a poměrně hezkou tvář. Joe odhadoval, že to musí být pěknej holkař a složka mu to jen potvrdila. Díky otci měl slušně našlápnutou kariéru v důstojnické škole, ale měl jiné zájmy, než jaké od něj očekávali a tak byl na rozkaz otce přesunut k pěchotě, aby se srovnal. Vojín i svobodník byli poslední střeleckou dvojkou v Joeově nové jednotce.

„To je teda pěkná sebranka“ zazubil se Joe na poručíka.

„To je, ale v boji bys je neměnil. Ještě budeš rád, že ti tyhle vyvrhelové krejou záda. Jen je musíš usměrnit a hlídat je. Teď, když mají nový schopnosti bude dost těžký ukočírovat jejich temperament, ale ty to určitě zvládneš.“

„Snad jo, já už si nějak poradím. Mám na to svoje metody, ale musíš mě podržet. Víš, že moje metody se tak trochu vymykají vojenskejm řádům.“

„S tím si nemusíš dělat starosti, protože pro nás budou platit trochu jiný pravidla. Nezapomeň, že nejsme řadová armáda.“ usmál se na něj Johnson. „Hele, už budeme přistávat.“

V prostoru u dveří do kokpitu se objevilo červené světlo hlásající rozkaz zapnout si poutací pásy. Letoun vystoupil z hyperprostoru. Celá loď se zatřásla a vstoupila na podsvětelnou rychlost. Zároveň zachrchlal reproduktor a ozval se kapitánův hlas.

„Dámy a pánové, připoutejte se prosím, za chvíli přistáváme. Venku bude příjemná teplota dvacet stupňů a pod mrakem. Bohužel jsme si nevybrali nejvhodnější dobu pro přistání. Nad letištěm zuří bouřka, takže to bude trochu házet.“

Vojáci se připoutali do sedaček a připravili se na sestup do atmosféry. V horních vrstvách atmosféry to jakž takž šlo. Loď sestupovala plynule, bylo slyšet jen hučení motorů a svist okolního řídkého vzduchu, který rozpaloval povrch letounu. V nižších vrstvách už to ale začalo házet. Kdyby neseděli připoutáni v sedačkách, nejspíš by poletovali po nákladovém prostoru a lámali by si kosti o okolní stěny a bedny. Zvenčí sem už doléhal i zvuk hromů a lijáku. Občas do trupu uhodil blesk, ale kromě otřesu lodi nijak neuškodil. Kapitán se mezitím snažil ukočírovat loď. Poslední úder blesku vyřadil autopilota a tak se musel spolehnout na vlastní ruce. Naštěstí navigační maják na letišti fungoval bezchybně a tak mohl letoun vést do přístavu, i když kolem sebe neviděl vůbec nic. Na zem se valily proudy vody a oblohu, která byla zatažená hustými mraky a mlhou, křižovali blesky, jeden vedle druhého. Konečně se v mlze objevila otevřená vrata přístavního hangáru. Kopilot zpomalil letoun na minimum a čekal na kapitánův rozkaz. Ten se mezitím domlouval s věží. Dostali povolení a mohli vstoupit dovnitř. Letoun se pomalu posouval kupředu, až zmizel za skalním převisem, pod nímž byla maskována vrata do hangáru. Kopilot vypnul podsvětelné motory a sledoval „batmana“, které ho vedl na jim vyhrazené místo. „Batman“ mu dal znamení k zastavení. Kopilot vysunul podvozek a nechal letoun klesnout na zem. Loď se mírně zatřásla a dosedla na odpružené nohy. Kopilot pak vypnul antigravitační motory a vnitřek lodi se ponořil do nezvyklého ticha.

„Tak vystupovat, už jsme na místě.“ vyzval jednotku kolem procházející mechanik a stiskl tlačítko na zdi vedle rampy. Ozvalo se zazvonění a rampa pomalu začala klesat.

„Pánové zvedejte se!“ zavelel Johnson a sám se hotovil k odchodu. „Jsme na místě. Tohle bude váš prozatímní domov. Po výcviku se pak rozhodne o vašem umístění.“

„Jednotko, v dvojřad nastoupit.“ zavelel Joe a postavil se vedle Dugana. Vojáci se zvedli a postavili se do zástupu za Joem. „Pochodem, v chod!“ zavelel dál Joe a vykročil za poručíkem. Vojenským pochodem vystoupili z letounu, před nímž už čekaly dva nákladní vozy a vojenská dodávka. Joe se rozhlédl po okolí. Stáli na letištní ploše hangáru. Kolem bylo několik stejných nákladních lodí, jako ta kterou přiletěli. Mezi nimi se hemžili technici, mechanici a skladníci, kteří ovládali nákladní stroje a jeřáby, nebo jen opravovali něco na letadlech. Neustále se objevovaly nové nákladní vozy. Jedny něco přivážely, jiné zase nakládaly bedny z letounů a mizely v několika postranních tunelech. Křik lidí se mísil s hlukem strojů a s hučením lodních motorů.

„Tak to je správnej chaos.“ řekl si pro sebe Joe, ale přesto věděl, že každý z lidí v hangáru přesně ví, co má dělat a kde je jeho místo. Jeho samomluvu a proud myšlenek přerušil poručík.

„Nastupovat do auta“ zavelel Johnson. Řidič dodávky otevřel dveře a jednotka mohla nastoupit. Mezitím parta dělníků vyložila veškerý náklad z letounu a naskládala ho do obou náklaďáků.

„Všichni?“ zeptal se řidič a otočil se směrem do vozu.

„Jo, můžeme jet.“ odpověděl mu Johnson.

Řidič zavřel dveře a sešlápl pedál akcelerátoru. Auto se s tichým vrněním elektromotorů rozjelo a oba nákladní vozy ho následovaly. Dobré čtyři kilometry jeli slabě osvětlenou chodbou, která jakoby neměla konce. Řidič najednou přibrzdil a zastavil na křižovatce. Po silnici před nimi se šinula kolona obrněných vozidel. Joe se snažil, jak mohl, ale nemohl si vzpomenout, že by kdy něco podobného viděl. Tento typ bojového vozidla mu byl úplně neznámý.

„Co to je?“ zeptal se poručíka.

„To jsou nové lehké obrněnce. Ve výcviku se o nich dozvíš víc. Je to nové vozidlo pro mechanizovaný výsadek pěchoty.“

„Aha, všechno se dozvím ve výcviku.“ řekl nakvašeně Joe a myslel si svoje. Tohle tajnůstkaření už ho pomalu začalo unavovat. „Snad budu moudřejší za pár tejdnů.“ povzdechl si.

Kolona konečně přejela a dodávka tak mohla pokračovat v cestě. Po několika stech metrech se konečně objevilo světlo ze strážního terminálu na konci tunelu. Stála tam závora a dva hlídkující vojáci. Řidič zastavil, podal hlídce nějaké dokumenty. Ten šel do strážní budky a někam telefonoval.

„V pořádku, můžete jet.“ zasalutoval a zdvihl závoru.

Kolona se konečně rozjela. Vozidla vyjela ven z tunelu, ale téměř žádná změna nenastala. Kolem byla pořád tma, ovšem teď přerušovaná záblesky z oblohy. Řidič rozsvítil dálková světla, ale i to bylo málo platné, protože z nebes padaly celé provazy vody.

„To je ale zkurvený počasí.“ řekl řidič a zaklel, protože nebezpečně blízko nich uhodil blesk.

„Vybrali jste si špatnej den. Nic horšího tady nepamatuju a to jsem tady dva roky.“ pokračoval pak dál ve svém monologu. Jeli pomalu po asfaltové cestě. Řidič mhouřil oči do tmy a jedním okem neustále pokukoval po navigátoru na palubní desce. „Tady někde by sme měli odbočit“ mluvil sám k sobě a zpomalil auto. Joe a určitě i ostatní se snažili proniknout tmou, ale nic neviděli. Žádný ukazatel, ani vedlejší silnice. Ale řidič tu zřejmě nejel poprvé, protože najednou prudce přibrzdil. „Musíme couvnout, minul jsem to“ řekl suše do vysílačky a zařadil zpátečku. I náklaďáky pomalu couvaly nazpět.

„Stát!“ houkl znovu do vysílačky a už odbočoval na vedlejší cestu. Okolní prostor osvětlil mohutný blesk a Joe viděl, že odbočili na obyčejnou polní cestu, navíc prolitou deštěm. Řidič zapnul pohon všech kol a systémy prokluzu a nechal auto, ať se samo brodí bahnem. Jen občas hnul volantem, aby upravil směr.

„Za chvíli budeme v táboře 3. bojového praporu.“ a otočil se na Johnsona a ukázal na mlhavá světýlka v dálce. „Pokud se nepletu vy jste z roty B, že jo?“

„Ano, já jsem velitel čtvrté čety. Zastavíte před naším barákem, jo?“

„Ano, pane.“

Po několika minutách auto zastavilo u strážní boudy. Vylezl hlídač, znovu zkontroloval papíry a pustil je dovnitř. Teď už jeli po panelové cestě. Byli ve vojenském táboře, který se skládal z několika stejných budov, ubikací mužstva, a několika větších objektů, zřejmě skladišť. Celý prostor byl obehnán plotem a sem tam střežen hlídkovou věží. Nákladní auta se oddělila a zmizela v jedné z bočních uliček. Dodávka pak pokračovala po panelce, až zastavila před budovou, která byla natřená maskovacími barvami. Joe neviděl žádná okna. Nikde se nesvítilo jen blesky a lampy táborového osvětlení ozařovaly zdi. Při jednom z blesků si Joe všiml oken i dveří, ale byly tak dokonale zatemněny, že z nich neunikal jediný paprsek světla. Všiml si i velkého písmena B, které bylo napsáno bílou barvou na zdi budovy. Vozidlo zastavilo a řidič otevřel dveře.

„Konečná, vystupovat.“ oznámil za sebe. Vojáci se zvedli a vylezli za poručíkem ven z auta. Lilo jako z konve a tak se co nejrychleji přesunuli pod ochrannou stříšku nad vchodem. Poručík zabouchal na dveře a otevřel mu voják s páskou dozorčího. Vstoupili do velké haly, ze které vedly chodby vlevo i vpravo.

„Poručíku Johnsone“ zahlásil se dozorčí „během mojí služby se nestalo nic výjimečného.“

„Kolik nás tady je?“ zeptal se poručík.

„Jenom vy pane. 1., 2., 3. i zbytek 4. čety byly přesunuty na bojovou základnu v centrální části federace jako obrana pro případný konflikt s Rimy.“

„Děkuji. Jakej volací znak ze čtvrtý čety zůstal?“

„No nikdo z nich nechtěl Alfu. Takže si ji budete muset vzít vy.“ řekl dozorčí a otočil se směrem k Joeovi.

„To se dalo čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.“ ušklíbl se Joe.

„Proč, šéfe?“ zeptal se Nwankwo.

„To proto, že alfa z každý čety jde jako první na ránu, rozumíš?“ odpověděl mu místo Joea Švéd a pleskl ho svoji hromotluckou dlaní po hlavě.

„Přesně tak. Hele Nwankwo, ty máš divný jméno, teda nic proti němu, ale blbě se mi vyslovuje. Nemáš nějakou přezdívku nebo tak něco?“ zeptal se Joe.

„Ne pane, zatím ne.“

„No dobře, tak od teď jseš pro všechny v družstvu Will, jasný?“

„Ano pane.“

„Poručíku, jelikož nemáme moc na výběr tak tu alfu berem.“ zazubil se Joe. „A teď bych se rád umyl a trochu usušil. Jsem na kost promoklej. A chlapi se potřebujou něčeho najíst a vyspat se.“

Z družstva se ozvalo souhlasné mručení a všichni se otočili na poručíka.

„Dobrá. Dozorčí!“

„Ano pane!“

„Zavedete je na jejich cimru. Ukažte jim kuchyň a zásobárnu. Budete si muset uvařit sami. Od teď až do sedmi nula nula máte osobní volno. Je mi jedno jak s ním naložíte, ale nesmíte opustit základnu.“ otočil se na podpatku a chystal se odejít.

„Kam jdeš?“ zastavil ho ještě Joe.

„Jdu za starym, abych se dozvěděl nějaký novinky. Uvidíme se zejtra, zatím se měj.“

„Tak jo, čau zejtra.“ Rozloučil se Joe a už se sháněl po zbytku jednotky. Kromě Dugana už ale v hale nikdo nestál.

„Voni zdrhli?“ zeptal se Dugana.

„Jasně, jakmile slyšeli o kuchyni a spižírně plný jídla, byli okamžitě v trapu.“ zasmál se Kid.

„Mno koukám, že toho máme společnýho asi trochu víc, než jen pohnutou minulost.“ A máchnul směrem, kterým zmizeli jeho vojáci.

„Pár rváčů, hacker, pěstitel konopí, děvkař a já nevím co ještě dál. Se vůbec nedivim, že je nikdo nechtěl. Vždyť by polovička z nich měla sedět v lochu.“ pokračoval dál Joe.

„No, ale nezdaj se tak špatný. Myslím, že z nich bude skvělej tým.“

„To snad jo. Ale budeme si je muset vycvičit.“ usmál se Joe a pokynul rukou směrem ke kuchyni „pojď, jdeme se najíst.“

„Ale nejdřív se umejeme a najdem nějaký suchý šaty.“ řekl Dugan a zařval „Dozorčí!“

Z chodby se přihnal dozorčí a ptal se: „Co se děje?“

„Kde bysme sehnali něco suchýho na sebe?“ zeptal se ho přímo Joe.

„Ve vaší cimře máte skříňky s oblečením. Jsou tam maskáče a taky pracovní mundůry.“

„Díky, a ta naše cimra je která?“

„Třetí dveře vlevo.“ odpověděl dozorčí „kdybyste něco potřebovali, budu u dveří. Stačí zavolat.“

„Dík.“ odpověděl mu Dugan a vykročil směrem k pokoji. Vevnitř skutečně našli maskáče a náhradní kanady. Mokré oblečení a boty svlékli a rozložili na provizorní šňůry u topení, které tu připravil někdo z jejich vojáků a na nichž už viselo nějaké oblečení. Vzali si suché oblečení a šli do sprch. Po teplé sprše si oblékli nové uniformy. Šlo o klasické maskáčové oblečení, skládající se z khaki trička, blůzy, bundy a kalhot s odepínatelnýmí nohavicemi. Komplet doplňoval textilní opasek, vojenská maskáčová čepice, černé kanady a zelenavé erární ponožky. Prozatím neměli na výložkách žádné označení, ani hodnosti.

„To je pohoda“ liboval si Dugan. „tohle je jinší ohoz než ty pitomý overaly.“

„To jo, ale k úplný spokojenosti mi chybí už jen jídlo.“

„Myslíš ty taky na něco jinýho?“ smál se Dugan a otvíral dveře. „Tak pojď, ty Otesánku.“

Vyšli z pokoje a vydali se hledat kuchyň. Mohli by zavolat dozorčího, ale Joe ho nechtěl otravovat a navíc ho do nosu udeřila vůně pečeného masa. Po čichu dorazili až do kuchyně.

Tam bylo boží dopuštění. Vojáci se jeden přes druhého hádali. Ten chtěl to, ten zas ono, a pořád se nemohli dohodnout co uvařit. Jediný kdo si toho nevšímal byl Švéd a v klidu si pražil dva pořádné steaky na pánvi.

„Končit!“ zařval Dugan „velitel v místnosti.“

„Pohov!“ zavelel Joe, když uviděl, že se ztišili a postavili do pozoru.

„Co to tady je za bordel? Já jsem váš velitel a tohle vám nebudu tolerovat. Od teďka jste jeden tým a tak se taky budete chovat.“ pokračoval víc než důrazným hlasem. „A kdo by měl něco proti, tak bude mít co dělat se mnou, jasný?“

„Jasný pane“ ozvalo se.

„Tak o co jde?“ zeptal se už smířlivěji Joe.

„Nemůžeme se dohodnout, co uvařit.“ řekl Stereo.

„No tak uděláme od každýho něco, a ať si pak každej vybere. Tak do toho.“ rozhodl nakonec Joe.

Ze zásob spižírny nakonec vytvořili slušnou hostinu. Jelikož byli vojáci tak vařit uměli, a hlavně rychlá a jednoduchá jídla, takže během chvíle se stůl prohýbal pod různě upraveným masem, vajíčkem, těstovinami a zeleninou. Jako vrchol večeře si načali několik ovocných kompotů v konzervě, pár balíčků čokoládových sušenek a Gruber kdovíkde vyhrabal kýbl vanilkové zmrzliny. K pití měli jen vodu a pomerančový džus, který rozhodně nebyl přírodního původu, což neocenil nikdo z nich, protože by si radši dali dobře chlazené pivo. Přesto se během celé večeře docela živě bavili, a do těchto hovorů se zapojoval už i Joe. Začínal je poznávat a musel uznat, že má před sebou bandu bezva chlapů, se kterýma se nemusí bát jít do čehokoliv. Po jídle se přesunuli do svého pokoje, a uložili se na kavalce. Joe zhasl a čekal, že všichni usnou, ale opak byl pravdou. Dlouho do noci spolu mluvili o tom, co se jim stalo, co je čeká a co asi chystají Rimové. Nakonec však i ti nejvytrvalejší z nich pomalu odpadli a celá místnost se ponořila do ticha.

Hodnocení