Mešuge

1.

Člověk občas zažije divné věci, které si nedovede logicky vysvětlit. Například když se bez předchozího varování pohádá s jiným zákazníkem supermarketu kvůli pitomým stravenkám a blokování pokladny, jejíž obsluha odmítá stravenky brát. Banální záležitost, která nestojí za řeč. Přesto bych vám rád nyní vyprávěl jistý banální příběh obyčejného informatika, který se živí údržbou internetových stránek.
Obliba internetu stále stoupá a člověk se musí přizpůsobit. Začínal jsem před lety jako programátor sálových počítačů, kde bylo třeba napsat program v Cobolu do kolonek zadávacího listu, nechat ho vyděrovat do štítků a pak ladit při chvilkách, kdy zrovna neměla obsluha počítače do čeho píchnout.
Často jsem tak sedával u konzoly počítače, operátory jsem nechal, aby si odpočinuli a ladění jsem se věnoval sám. Pořádně dlouhý program se překládal pořádně dlouho, ještě více času zabralo, když jsem mu nabídl nějaká testovací data, magnetické pásky se roztočily, tiskárna křápala výslednou sestavu… No znáte to. Nebo neznáte? O nic jste nepřišli.
A tak jsem tam ve světle zářivek a hukotu vysavačů v magnetických páskách přemýšlel o budoucnosti. Jakpak asi budou vypadat počítače za pár let? Představoval jsem si řady sálových počítačů zavřených ve velkých budovách, připojení k těmto počítačům z celého města zajišťovaly telefonní linky, na jejichž druhém konci byly inteligentní terminály, nejnovější to výkřik techniky. Lidé od terminálů dají pokyn obsluze, ta nasadí příslušné disky a pásky a pojede se. Celý svět takto bude propojen a uprostřed bude nějaký centrální mozek lidstva. No to sem teď pletu jeden poměrně slušný seriál o cestování v čase, který tehdy běžel v televizi.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že počítačová síť bude takový zmatek, jakým internet bezpochyby je. Žádné centrální počítače, data se skladují na milionech různých míst, pokud chcete, můžete si server postavit třeba na záchod, jak to kdysi udělal jeden spisovatel a žurnalista.
A tak sedím po většinu času doma a mám servery svých zákazníků na povel pěkně od stolu ve svém pokoji a ani se nestarám, jestli moje stránky a programy poběží v našem městě, nebo třeba v Americe.
S tímhle ale nechci nikoho zdržovat, tohle asi znáte všichni. Nebo neznáte? Tentokrát raději nebudu tvrdit, že jste o nic nepřišli.

2.

Jednoho dne jsem prostě zrovna vytvářel stránky pro jakýsi obchůdek z Dolní – Horní, jelikož jeho majitel toužil po celosvětové propagaci, když se porouchal server, kam jsem data ukládal, takže nezbylo, než kontaktovat jeho správce a co potom? No prostě se toulat po síti, takto jsem trávil každou volnou chvilku, i když jsem nikdy nemohl obsáhnout ani desetinu informací, které jsem si prohnal obrazovkou.
Začínal jsem obvykle na nějakém seznamu adres, proklikal se pár podstránkami z oblasti, která mě právě v tu chvíli zajímala a pak už jsem se procházel po stránkách konkrétních lidí, firem, nebo všelijakých organizací. Takže mě poněkud překvapilo, když jsem mezi odkazy na levnou elektroniku najednou uviděl podivnou zelenou tvář, která se na mě dívala z monitoru. Dotyčný mě pochopitelně neviděl, i když to vypadalo všelijak. Dal se do řeči, hovořil nějakým podivným mlaskavým jazykem, který jsem nedokázal zařadit.
Navíc oči onoho zeleného stvoření měly podivná víčka a v ústech se mihotal rozeklaný hadí jazyk. Opravdu vypadal jako had. Jako had s lidskou hlavou. Neznámý se odmlčel a pak začal hovořit sykavou angličtinou. Nebylo mu příliš rozumět, umím anglicky spíš číst, než mluvit, jeho přízvuk byl dokonale mizerný, rozuměl jsem jen některým slovům. Pochopitelně jsem rozuměl slovu internet. To neznámý pronášel poměrně často. Potom něco o tom, že se snaží najít kontakt a poměrně slušně hláskovaná mailová adresa. Zapsal jsem si ji na kus papíru a čekal, co neznámý bude dělat dál. Ten se opět odmlčel a následně začal cosi drmolit jazykem, který vzdáleně připomínal francouzštinu. Když skončil, odmlčel se, upřeně se díval do kamery a potom se náhle objevila stránka s nabídkou těch nejlepších a nejlevnějších žehliček na našem trhu.
Snažil jsem se zjistit, odkud se ten žabák dostal na danou stránku, dokonce jsem napsal jejímu webmasterovi, ten mě posléze setřel mailem, že si z něho dělám blázny.
A tak jsem napsal do mailového klienta zaznamenanou adresu a začal smolit krátký anglický text, že jsem dotyčného viděl a pokud mě bude chtít kontaktovat, může na mojí mailové adrese. Víc nic. Odeslal jsem dopis a čekal na odpověď. Nic. Mezitím mi volal správce serveru, na kterém jsem před tím pracoval, že už všechno běží. Nezbývalo než se opět pustit do práce. Nějak si člověk vydělávat musí.

3.

Na příhodu se zeleným uživatelem jsem docela zapomněl, takže jsem krátkou anglicky psanou zprávu málem hodil do koše jako spam. Naštěstí jsem si všimnul adresy odesílatele. Naštěstí? Kdo ví.
Odesílatel mě zdravil a prosil o informace, odkud pocházím, co dělám a jestli jsem otevřený novým zážitkům. New experience. Tak co, jsem? Odpověděl jsem poměrně stručně, nějak se mi zrovna nechtělo odhalovat svoje soukromí před jakousi zelenou příšerou.
Druhý den ráno jsem našel další zprávu. Byla psána bezchybnou češtinou. Neznámý mne zval na louku u Lošova, která je poměrně dobře schovaná v lesíku. Dělá si srandu? Navíc navrhl jako dobu setkání osm hodin večer, což je v našich zeměpisných šířkách v listopadu nepříliš jasný okamžik.
No a co, přece se nebudu bát nějakých ještěrek. Jedenáctka jede každou chvilku, večer je to sice slabší, ale jednou za hodinu se na Kopeček vyškrábe a zpátky jede až skoro do půlnoci, jde se na věc.
Když jsem na louku přišel, byl jsem poměrně zmáčený, jelikož se dalo do hustého deště, takže jsem nepohrdl přístřeším, které mi neznámý nabídl. Tady asi každý z vás, kdo má smysl pro new experience, není na pochybách. Ano byl to létající talíř.

4.

„Vítám vás, člověče,“ řekl neznámý. „Po pravdě jsem si moc nadějí na setkání nedával. Zatím jsem nikdy neuspěl. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hasin Rasex.“
„Těší mě, já jsem Václav Kropáček.“
„Jste odvážný národ, vy Češi, to se musí nechat. Pěkná země, odvážní lidé, poměrně komplikovaný jazyk, průmysl rozšířený vcelku rozumně, zemědělství taky docela ujde, politická situace poněkud rozháraná. Myslím, že to tu není nijak neobvyklé, co vy na to?“
„Díky, taky se mi tu poměrně líbí.“
„No, ono není všechno tak jednoduché, jak se to zdá, že? Používání fosilních paliv, zaneřáděné ovzduší, množství oxidu uhličitého stoupá, množství ozonu klesá. Docela pěkná polízanice na obzoru. K tomu ti teroristi…“
„Vidím, že se tu u nás dobře orientujete. Odkud pocházíte? Z nějakých Magelanových mračen?“
„To nám tedy poněkud lichotíte, člověče, pokud si vzpomínám, jde o jinou galaxii.“
„Máte pravdu. Jenže já ještě s žádným mimozemšťanem nemluvil. Přeci jenom jsme poněkud provinční země. Pokud vaši kolegové někde přistáli, tak to byla nejspíš Amerika, tedy Spojené státy, pokud mi rozumíte.“
„Vážně? Po pravdě nemohu mluvit za všechny inteligentní rasy vesmíru, ale my jsme tam zatím nebyli.“
„A to je ta podoba vašich lodí v naší Galaxii tak rozšířená? Upřímně řečeno, představoval jsem si hvězdné lodě trošku jinak. Létající talíř je poměrně provařené klišé.“
„Vy myslíte můj diskoplán? Vy jste na to zatím nepřišli, že v atmosféře nejlépe létají lodě na tomto principu? Nicméně naše hvězdné lodě opravdu vypadají jinak. Asi by se vám nelíbily. Veliký generátor sastex pole a malá kabina pro posádku.“
„Sastex?“
„Ano, jistě. Moment, vy pro tento způsob pohonu taky máte nějaké slovo. Snad larp?“
„Myslíte warp?“
„Ano, tak je to správně. Teorii už máte zvládnutou, nyní je potřeba dát se do experimentů. No jo, já vím, že jste ještě nebyli na Marsu. Ale upřímně: na Mars se vykašlete, je to jen hrouda kamení. Podobně jako kdysi Xsara.“
„A to je zase co, ta Xsara?“
„Tu pochopitelně nemůžete znát. Kdysi jsme tam prováděli jisté experimenty a ta planeta se nám nějak rozpadla. Zbylo z ní jen spousta smetí mezi Marsem a Jupiterem.“
„Vy jste tu prováděli nějaké experimenty? Jak dlouho tu vlastně jste?“
„Záleží, jak se to vezme. Myslíte nyní, nebo před tím?“
„A v tom je nějaký rozdíl?“
„Pochopitelně. Ale my tu plácáme o nesmyslech a já vám zatím nenabídl žádné občerstvení. Pojďte se mnou, moc toho tu nemám, snad to postačí.“

5.

V žádném případě se nedalo říci, že by se mimozemšťan nevyznal. Rozličné lahůdky různých zemí pěkně servírované na čistém stole, nejlepší francouzské víno, kubánské doutníky (ty jsem odmítl, Rasex se podivně usmál, až mu jeho rozeklaný jazyk jezdil mezi drobnými zuby, ani on si však nezapálil).
Po večeři se pohodlně rozvalil v křesle, já jsem ho ve druhém napodobil, chvíli jsme seděli, nikdo nemluvil, systémy podpory života tiše cvrlikaly, okamžik dokonalého souznění dvou civilizací.
„Ehm, díky za jídlo, bylo skvělé, pane Rasex. Nyní byste mi konečně mohl říci odkud vlastně jste a co po mě chcete.“
„Jistě. Mohl bych vám tu teď vyjmenovat koordináty světa, kde momentálně žijeme, jenže si nemyslím, že byste našemu žargonu hvězdoplavců rozuměl. Stačí vám, když vám řeknu, že pocházíme ze Země?“
„Prosím? To jako myslíte naši Zemi?“
„No pokud vím, žádná jiná planeta toho jména ve vesmíru není. Pochopitelně nemůžu mluvit za všechny inteligentní rasy vesmíru.“
„Nemyslím si, že bychom si vás někdy všimli. Vy nemůžete být ze Země.“
„Po pravdě, vy si některých věcí příliš nevšímáte. Pochopitelně jste si všimli velkých zvířat naší doby, například zumasasa, ta se nedá přehlédnout. Dokonce jste ji pojmenovali pro nás docela sympatickým jménem. Zní to nějak jako tyranososus rex.“
„Tyranosaurus rex? To myslíte vážně?“
„Ano, máte pravdu, stále se pletu v té vaší terminologii. Nemůžete se divit, učil jsem se pozemské jazyky pouze dva týdny vašeho času.“
„Tyranosaurus a dva týdny pro naučení jazyka. Tedy já jsem opravdu otevřený novým zážitkům. Ale blbec nejsem.“
„Blbec? Tohle slovo neznám.“
„Trotl, blázen, mešuge, stačí?“
„Dokonale. Zvláštní, tolik slov pro označení duševní úchylky. Nemyslím si, že jste duševně nemocný, pane Kropáček. Pouze některé věci vnímáte jinak, než my. To je naprosto přirozené. Přeci jen máme za sebou trošku delší cestu vývoje…“
„Ale přece nemůžete být z doby dinosaurů, i když jim nejste až tak nepodobný, to musím uznat.“
„Vidíte, nejste mešuge. Náš rod pochází z ještěrů a rodíme se z vajec. Kultivovanější způsob příchodu na svět, než ten váš. Musíte uznat, že snést vejce je snáze zvládnutelná operace, než cpát hotové dítě skrze nenápadný kanálek v těle ženy.“
„Na to máme asi každý jiný pohled. Opravdu jste ještěři?“
„Chcete vidět nějaké rentgenové snímky? Nebo náš anatomický atlas? Všechno tu mám ve svém počítači, není problém.“
„No dobře věřím vám. I když je to divné. Tak malí tvorové uprostřed impozantních příšer, to jste se nebáli?“
„Po pravdě, je to už poměrně dost generací před mým narozením, pane Kropáček. Není důležité, kdo se koho bál. Důležité je, kdo s kým zatočil.“
„A vy jste zatočili s dinosaury?“
„Neříká se mi to zrovna lehce, ale naše rasa opravdu zapříčinila vyhynutí těchto velkých zvířat.“
„Mysleli jsme si, že to bylo dílo meteoritu…“
„Meteority padají, máte pravdu. Nicméně já si nepamatuji, že by v naší historii spadl tak velký meteorit, který by měl zrovna globální účinky. Možná až potom, co jsme odešli.“
„Takže vy jste vyhubili dinosaury, ani jste nepočkali na pořádný kus šutru z vesmíru, místo toho jste na šutry rozstříleli planetu. Rozumím tomu dobře?“
„Dokonale. Poměrně nelichotivé, nicméně pravdivé.“
„A co tedy vlastně tady děláte teď? Chystáte se rozstřílet nějakou další planetu? Nebo vyhubit nás?“
„Nikoliv. Naše rasa už po statisíce let žije v míru s životním prostředím našeho nynějšího domova. Tehdy to byla řada kolosálních omylů. Spalování fosilních paliv, používání všelijakých chemikálií, které připomínají vaše freony. Musím ještě pokračovat?“
„Takže dinosaury vyhubily freony? To je divná představa.“
„Není to tak jednoduché, těch příčin bylo víc. Jenže viník byl jen jeden. Byli jsme to my. Hráli jsme si s přírodou naší planety a ta nás pak málem připravila o život. Před dvěma tisíci lety přiletěla k Zemi naše hvězdná loď a naši průzkumníci s údivem zjistili, že zde žijí poměrně inteligentní bytosti. A k tomu savci! Neuvěřitelné! Jak může myš porodit slona? Chvíli jsme vás sledovali z dálky, občas sem zavítala nějaká naše automatická sonda, poslala pár paketů dat nadsvětelným rádiem a letěla zase dál. Jenže před pár lety přišla data značně znepokojivá: v některých městech se nedalo dýchat, mizely pralesy, moře zaneřáděná, prostě hrůza. Už podruhé se tato planeta chystá ke kolapsu! A zase za tím stojí inteligentní bytosti. Co s tím? Máme zásadu nemíchat se do věcí jiných civilizací, dokud se ty nezačnou míchat do našich věcí. Nakonec sem byla vyslána naše hvězdná loď, aby zjistila podrobnosti. A tady se zrodila naděje: máte neobyčejně rozvinutou počítačovou síť, které nevládne žádný člověk, můžete si spolu svobodně vyměňovat informace. Tak jsem této sítě využil ke kontaktu a ten se nakonec po mnoha pokusech zdařil.“
„Jenže co já s tím? Jsem sice informatik, ale nemám žádný větší vliv. Pokud si myslíte, že se mi podaří zastavit lidi a přivést je k rozumu, obávám se, že na to nemůžu stačit.“
„Říkám, že svitla naděje, nikoliv řešení. Ještě máte čas. Od vás chci jediné: vyvěste na internetu naše varování, kdo bude chtít rozumět, ten porozumí. Skutečné řešení si budete muset najít sami. Nemícháme se do věcí jiných civilizací. Kontakt jedné bytosti s jednou bytostí je snad obhajitelný i před naší hvězdnou radou. Pokud není, nějakou tu pokutu jsem schopen zaplatit. Nahospodařil jsem si dost energie, práce kapitána hvězdné lodi je poměrně dobře placená. Takže co říkáte? Zkusíte to?“
„No prosím, proč bych to odmítal. Můžu na internet dát zprávu. Není to žádný problém.“
„To jsem rád. Je to sice poměrně netaktní, ale musím se s vámi nyní rozloučit. Zařídil jsem vám alespoň lepší počasí. Trošku se to, pravda, vymklo, není snadné poručit větru a dešti. Alespoň neprší, zato padá sníh. Můžete mi to odpustit?“

6.

Všechno jsem panu Rasexovi odpustil, podařilo se mi dokonce chytit poslední autobus a já se v pořádku dostal zpátky do města.
Splnil jsem žádost onoho vesmírného cestovatele, který se na chvíli vrátil k domovu svých předků. Vyvěsil jsem jeho varování na internet, právě ho čtete. Tak co říkáte? Jsem mešuge?

Hodnocení