Přítel až do domu

Klárka seděla na okenním parapetu a pohrávala si s mobilním telefonem.
Nepřemýšlela ani zda volat, či nevolat, ale zda volat okamžitě. Na jednu stranu to bylo velmi příjemné. Dlouho se necítila lépe a vypadalo to, že konečně po všech těch letech našla, co hledala. Ať se jdou vycpat všechny ty seznamovací agentury a hlavně všechny inzertní rubriky. Pokaždé to vypadalo tak krásně a nadějně, a nikdy z toho nebylo víc než pár měsíců. Zprvu krásných a taky příjemných, jenže to jaksi poznenáhlu přecházelo až do zvyku, až do těch protivně hluchých vztahových míst. Pokud se z toho milého chlapíka nevyklubal nějaký grázl, opilec či narkoman, který se jenom přetvařoval.
Zato Kryštof, to byl někdo úplně jiný.
Nejen že vypadal úplně přesně tak ,jak si kdy vysnila, ale hlavně byl pozorný. Neúnavně pozorný a taky vynalézavý. Stočila pohled do kuchyně, kde on zrovna vyndával a uklízel nádobí z myčky a připravoval snídani. Nemlátil s hrnci a talíři tak, aby dal jasně najevo ,jak moc ho taková potupná činnost štve. Vše dělal jemně a něžně, jako by tančil a dalo by se říct s obrovskou graciézností. I chleba mazal máslem a kladl na něj kolečka rajčat s takovou láskou, jako by už jen tou činností chtěl vyslovit, miluji tě ,miláčku, mám tě moc rád a chci navždycky už jenom tebe. Kdy by se toho nadála, ve svých 45-ti letech.
Ale zase je fakt, že agentura, na kterou dostala typ od Jitky, za to nechtěla vůbec málo. Ano, holedbali se sice že všechno je určitě v mezích zákona, že nedělají nic protiprávního a jistě to byla pravda. Proto ke každé smlouvě bylo vždy vytištěných několik dodatků, kde jste museli potvrdit, že vše podstupujete dobrovolně, na základě vlastního svobodného rozhodnutí a jste si plně vědoma důsledků i chápete, že agentura nenese na případných nepříjemnostech žádnou vinu. Holedbali se sice, že si jejich nejluxusnější služby může dovolit opravdu každý a je pravdou, že hotovostní záloha ve výši 3 000,- kč byla hodně směšná. Ale tím to rozhodně nekončilo.
Měla obrovský hlad a chuť na snídani.
Dlouhé roky předtím nesnídala, ale dneska měla hlad. Možná to bylo tím, jak sledovala Kryštofa, možná opojnou vůní čerstvých květů ve váze na stole, smísenou s čerstvě namletou, horkou kávou.

x x x

„Mám tady takovou zajímavou věc. A rád bych abys sis to vzala právě ty, Líbo!“
Koukala se na postavu svého nového a ambiciózního šéfa. Vždycky to byl tak sebejistý frajírek, ale dneska se jí zdál jaksi nesvůj. Mnul si ruce a vypadal jako nesmělý panic ,prosící o první milostnou zkušenost.
„Není to první případ a donedávna by to i pravděpodobnost dokázala zařadit do série náhod. Jenže poslední dobou se to číslo začíná obracet.“
„O co ti jde?“zeptala se raději přímo a bez okolků. Bylo jí 49 a zažila už na oddělení vyšetřování něco šéfů. Jak těch ambiciózních a vzdělaných, tak i těch druhých.
„L&S,“vyštěkl krátce a jí se zatmělo před očima.
Tohle byl velmi citlivý případ a hlavně - oříšek, který asi nebyl jen tak k rozlousknutí,soudě podle toho, kolik lidí si na něm v posledních dvou letech vylámalo zuby. Složka případu sice tloustla, ale nějaké zásadní informace v ní nepřibývaly. Ne, že by ji měla nějak zvlášť nastudovanou, ale nahlédla asi tak jako každý.
„Myslíš si, že se chci nechat před vyhodit? Celej život tady makám jako blázen, den a nebo noc nevyjímaje. Celých blbých 24 let neznám nic než práci. Nemám kvůli tomu děti, a jsem sama. Myslíš, že mám zájem to celý zazdít právě takovým mementem jako je L&S? Proč to nedáš někomu mladýmu, ať se ukáže!“
Už skoro křičela, přesto že se jí v mozku ozývala varovná slova, aby zvolnila, tak že se k představenému chovat nemůže. Jenže ona měla strach. Přímo panickou hrůzu.
„Promiň, Líbo, ale já to nemůžu dát nikomu jinýmu. Mladej kluk, po škole, ten asi bude podezřelej, až se bude motat kolem takové agentury. A potom taky mladá holka vyptávající se podrobnosti ohledně právní jistoty jejich smluv, ani to není nic pravděpodobného. Mládí prostě spoustu věcí neřeší. Takový trdlo jako je Jarka, ta by ani nevěděla, na co se má vlastně ptát. Já potřebuju zralou a osamělou ženu. Ta má cit na otázky, ohledně vztahů. Není to totiž už naivní kočička, která se nechá opít rohlíkem. U ní se přímo předpokládá spousta dotěrných otázek.“
Snad už se jí nechtělo poslouchat ani slovo z jeho monologu. Snad proto mu skočila do řeči, aby poznamenala:
„Tak to je dobrý. Já, protože jsem stará a opuštěná, dostanu něco, na čem si musím zlomit vaz, zatímco všichni ti mladí si budou strouhat ostruhy na jasných a obyčejných deliktech. Myslíš ,že to mám zapotřebí?“
Muž za stolem se ani nesnažil říct cokoliv povzbudivého, protože realismus žen v tomto věku dostupuje vrcholu a bál se, že jakákoliv taková věta by pronesená jeho hlasem, o patnáct let mladším ,zněla bizarně a směšně.
„Libuško, ale já ti opravdu říkám jenom to, jak to cítím. Já opravdu potřebuju někoho, kdo by tam nešel vyšetřovat, alespoň v první fázi, ale kdo by dokázal nějak, třeba zprostředkovaně uzavřít s nimi smlouvu. Já vím, že naše ksichty jsou po tý době, co tu děláme, zprofanovaný a album s našima fotkama má v šuplíku každý, kdo uvažuje o nějaké levotě , ale ty určitě na něco přijdeš. Navíc seshora začínají trochu tlačit, protože se mezi klienty L&S, tedy těmi zesnulými klienty L&S, objevilo i několik z horních „desetitisíc“. Nemusím ti snad vysvětlovat, co se mezi nimi šíří za paniku. I kdyby celá ta slavná, celosvětově proslulá agentura byla čistá jako křišťálová studánka, my ji musíme umazat. Minimálně českou pobočku určitě.“
Mluvil jako kniha a ona dobře věděla, že ať říká cokoli, tak si nemůže dovolit odmítnout. Když to zkusí, tak vyletí ještě před nárokem na výsluhu a to byl pěkně zpackanej život. Zkusit to znamenalo alespoň naději, i když mizivou.
„OK. Tak já si jdu pro všechno do archivu. Dáš mi alespoň někoho k ruce?“
Zavrtěl nekompromisně hlavou.
"To je prostě tvoje se vším všudy. Když se to podaří, půjdeš do nebe, když ne tak do pekla, ale sama. Buď trochu rozumná, Líbo, vždyť víš, že v týhle republice je to horší než na divokým západě. Já potřebuju každou ruku a nohu. Tohle je delikátní, ale nemusí to běžet takovým tempem. U L&S se určitá rozvaha předpokládá.“
Tak to byla ještě poslední třešnička nakonec.

x x x

„Miriam, kam ty na ty blbosti chodíš, to přece nemůžeš myslet vážně!“
Celá společnost se smála té její historce, kterou by vážně snad nedokázal vymyslet snad ani baron Prášil.
„To fakt mi chceš tvrdit, že nikoho nikdy nenapadlo, že by banda českých bankovních lupičů mohla jezdit po Evropě a vylupovat trezory všech významných světových poboček? Vážně byli tak dobrý, že ve Francii se domlouvali německy, v Německu anglicky a v Anglii zase třeba ukrajinsky? To snad byla parta nudících se vysokoškolských profesorů, ne?“
Zarytě zavrtěla hlavou.
„Byli to dva cikáni, jeden s nedokončenou zvláštní školou a druhý vyučený brusič, potom, myslím ,dva nějací mladí kluci, taky tak sotva vyučení a šéfoval jim asi třicetiletej, co tak tak dokončil strojárnu. Tedy odmaturoval ,ale s odřenejma ušima. Ale proslýchá se, že za tím vším stál doktor Mráz a že celá jeho slavná klinika plastické chirurgie a kosmetiky má prvopočátek právě tady. Jenže tomu se samozřejmě nic prokázat nepodařilo. Taky proto si tam nastrčil toho strojaře.“
Že se ale vůbec namáhala. Všichni kolem stolu přímo řičeli smíchy.
„Kdyby nebylo mě, že jsem si je našla, udělala s nimi rozhovor a ještě dala typ svojí kámošce u policie, tak by je nikdy nechytili.“
„Tebe tedy život strávený u bulváru poznamenal, Miriam, to ti řeknu!“
Tvářila se uraženě a měla jistě důvod. Ta historka je měla pobavit, to ano, ale ne svou nepravděpodobností. Komu záleží na tom, jestli se to třeba opravdu nemohlo stát. Byl to velmi kuriózní případ, ale právě proto o tom mluvila. Ani ty noviny už nebývaly to ,co kdysi. Bylo jí dvaapadesát a mladší kolegové na ni koukali jako na raritu, jako na přestárlý strom stále kupodivu rostoucí i v těch pro něj nejnevhodnějších podmínkách. Vtom jí zazvonil telefon.
„Tak přijď sem mezi nás, já budu docela ráda ,Libuško,“řekla měkce. Hodila telefon do kabelky a řekla rozesmátým kolegům.
„Ta policistka, ta kámoška, který jsem na ně dala tip, za chvilku přijde.“
„To se nedá vydržet, musím chvilku na vzduch!“vyprskl muž sedící po její pravé ruce a po tváři se mu koulely slzy smíchu.
„Holka, ty jsi snad psala jen aprílový vydání!“
Líba ji sebrala společnosti a dotáhla k baru. Tam bylo pusto a klid.
„Nemůžu potřebovat žádné další uši. Chci tě o něco požádat, ale potřebuju, aby sis to nechala pro sebe.“
Miriam se na ni smutně podívala.
„Tak to radši přijď zítra ke mně domů. Tady ,jak vidíš, nedomluvíme už nic. Ty jsou rozjetý jako japonskej expres. To víš, oni slaví moje narozeniny, já kdybych mohla, tak zalezu a neslavím nic. Jenže to bych pak s nimi nevydržela."

x x x

„Ano, jsem Klára Bílková, mám od vás Kryštofa, na tři měsíce a ráda bych to přesunula na neukončený termín. Samozřejmě, že jsem si to dobře rozmyslela a že souhlasím se všemi vašimi podmínkami. Ráda bych si domluvila schůzku a taky bych ráda, aby už byla připravená smlouva.“
„No, to jste se rozhodla moc dobře, uvidíte, že s našimi službami budete velmi spokojená. Já myslím ,že už za ty tři měsíce jste se mohla přesvědčit, že naše podnikání je více než korektní,“mazal jí měkký ženský hlas med kolem úst.
„Připravím vše vedoucímu na stůl a on se vám brzy ozve.“
„Děkuji vám,“ špitla a přesvědčovala se, že skutečně udělala moc dobře. Kdesi, na samém prahu podvědomí, se sice ozýval varovný hlásek, ale ihned ho zapudila.
„Kašlu na to, co po mě zůstane. Vlastnímu synovi nestojím ani za jednu vánoční návštěvu, když už není schopný přijet častěji. Chová se, jako by sem musel cestovat přes půl světa. Ať se nediví, že nebude nic dědit.“

x x x

Miriam vypadala hrozně. Snad ze splínu nad tím, jak ji všichni ti mladí večer odepsali, se pěkně rozšoupla a dopřála si zábavu, jako už dlouho ne.
„A proč ne,“ říkala si. „ Když doma na mě nikdo nečeká, tak mi nikdo nebude ani nadávat.“
Přišla domů něco po druhé hodině ranní a to ještě usnula ve vaně, takže ji vzbudil chlad za další hodinku. Tedy, suma sumárum se do postele dostala až po třetí ráno. Teď bylo něco po půl osmé a ona mžourala do Libušiných očí, rámovaných lehkými a jistě drahými brýlemi.
Jenže Líba potřebovala, aby Miriam seděla za necelou hodinu v kanceláři agentury L&S a tvářila se sebejistě a nic ji nemohlo vyvést z rovnováhy.
„Hele, Miriam, bude to jako tehdy, když jsme spolu honily ty bankovní lupiče.“
„Tak tuhle epizodu mi snad ani nepřipomínej!“obrátila Miriam oči v sloup při vzpomínce na včerejší večer.
„Taky bych potřebovala, abys přesvědčila toho svého chlebodárce, že to bude pořádnej sólokapr, tak aby ti poskytnul nějakou zálohu na výdaje. Já totiž potřebuju, aby sis u nich prostě toho přítele objednala. Oni tě asi budou lustrovat, asi zjistí, kdo jsi, ale ty je přesvědčíš, že i novinářka se může na světě cítit osaměle. Znám tě, ty to dokážeš.“
„Tak to je dobrý. Nejenom, že za tebe budu nasazovat krk, ještě si na to mám sehnat sponzora.“
Libuška ji ale jemně pohladila po vlasech.
"Proboha Miriam, já přece vím, že v bulváru na podobné věci fondy jsou. Na polici bohužel ne. Já tam nemůžu přijít jako vyšetřovatel, protože se to zase všechno rozmělní jako vždycky, Víš ,co lidí si na tom vylámalo zoubky a mě to hodí šéf na krk, když bych si konečně mohla začít vychutnávat to, co jsem si za celý život vybudovala. Přece mě nevyšplouchneš i ty.“
Miriam se smutně usmála.
„Zbytek světa mě poslal do starýho železa, tak se alespoň nebudu nudit. Třeba si zavzpomínám na starý dobrý časy.“
„Já to věděla, já to věděla!“křičela radostně Libuška.
„Jsi moje nejlepší kámoška, co budeš chtít, všechno ti dám!“

x x x

„Takže tady mi, prosím ,paní Bílková, podepište formulář o závazném rozhodnutí pro provedení smutečního obřadu naší agenturou. Musíte si přát nadstandard a také složit zálohu ve výši 90-ti procent. Ale může vás těšit, že pozůstalí jednou doplatí pouze těch deset procent. Vzhledem k pravidelnému růstu cen to je hodně příjemné. Když si představím, kam se mohou pohnout za dvacet, pětadvacet let, než budete tuto službu potřebovat…"
Když si vzpomněla na Kryštofa, neřešila vůbec nic.
Těšila se jen, až bude mít tu blbou administrativu za sebou, až mu venku skočí do náručí. Všichni straší s klonováním a přitom jeho produkty mohou být tak neobyčejně příjemné. Blázni. Ruka už jí pěkně bolela, ale on stojí rozhodně za víc, než je těch třicet podpisů.
„A teď vás poprosím, já už mám domluvenou další schůzku a klient sedí déle než dvacet minut v předsálí. Pokud nemáte další dotazy, vše obdržíte poštou.“
Klárka jí poděkovala a odešla z místnosti.
Pracovnice pro styk s veřejností si smutně oddechla. Je dobré, když se obchody hýbou, ale dneska si ještě nestihla dát ani sklenici minerálky, natož kafe. O tom si mohla nechat jen zdát.
Do místnosti právě vešla udržovaná, ale jistě více než padesátiletá žena.
Miriam si sedla do pohodlného křesla.
„Radši vám to řeknu rovnou, než abychom se dostaly obě do potíží, až si to o mně zjistíte. Já jsem novinářka. Jenže dost zoufalá novinářka, protože jsem velmi osamělá. Jsem sama tak dlouho, že by to vydalo na několik životů.“
Znělo to upřímně. Znělo to tak upřímně, protože všechno, co zatím říkala, byla vlastně pravda. Zatím se ještě nepřesunula do polohy, kdy bylo třeba začít lhát. Vždycky se líp začínalo s pravdou. Potom už nebylo tak obtížné sklouznout do lži. Ta vyumělkovaná sotva 25-ti letá slečna proti ní nemohla snad takové slovo jako samota vůbec pochopit. Ta nemohla být sama, protože se na ni musel pořád jistě někdo lepit.
„A proč mi to vlastně říkáte? Nás přeci nezajímá, čím se živíte,“tvrdila jí do očí sebejistě.
„Já jen, aby jste si snad nemyslela, že jsem tu kvůli práci. Lidé bývají obyčejně nervózní, když se dozví ,co dělám. Je to jako komplex cestujícího, který potká revizora. Ví že má jízdenku koupenou a v pořádku, ale stále v něm hlodá červík, co kdyby.“
„Hm, na tom něco bude,“poznamenala ta slečna stroze.
„Ještě bych se chtěla zeptat, co vlastně znamená ta zkratka L&S?“zeptala se Miriam. Ta naproti se lehce usmála. Asi byla ráda, že to úvodní intermezzo je za nimi.
„Naším mottem je takový starý citát. Lifetime is sentece to Death. Znamená to, ale to si jistě snadno přeložíte sama…“
Miriam přikývla.
„Je fakt, že já jsem z generace, která se zabývala převážně ruštinou, ale tohle snad zvládnu. Myslím ,to bude něco ve smyslu „Život je odsouzen k smrti“.
„Tak to je vcelku přesné. Vyjadřuje to vlastně nejlépe naší činnost. Zabýváme se tím, že třeba bezdětným partnerům zajistíme dítě či děti. Vše je legální plnohodnotná adopce. Také lidem jako vy seženeme partnery přesně podle jejich představ. No a hlavně o všechny své klienty se postaráme se vším všudy ,i když je už ten jejich život odsouzen ke smrti. Víte? Úplně komplexní služba. U těch dětí to znamená, že rodina, do které přijdou, se zaváže k tomu, že poradenství a služeb agentury bude využívat po celý jejich život. Takže vše, od ukončení školní docházky je v našich rukách a ani smuteční obřad není možno uspořádat jinde. Prostě komplexnost dotažená k dokonalosti. U nás se lidé mění, ale smlouvy zůstávají. Máme obrovské výzkumné laboratoře ve státech jako je Brazílie, Mexiko, Chille nebo JAR. Tedy všude tam, kde je klonování a jeho výzkum legální a nezakázanou činností. Máme obrovské výchovné instituty po celém světě a také spoustu univerzit a vzdělávacích center. Je to vlastně obrovská čest pro každou lidskou bytost, když se zařadí do naší rodiny. Každý náš klient je naším členem a tím pádem má přístup do obrovského komplexu výhod, které jsou běžnému člověku zapovězené. A za to všechno? Maličkost. Či několik maličkostí. Zavážete se k tomu, že veškeré životní kroky budete konzultovat výhradně cestou našeho informačního centra. To vás vždy nasměruje do nějaké z našich poboček. Taky je tu pravidlo, že veškerý majetek po vaší smrti připadne nám. To víte, vzdělání i výzkumy něco stojí a při našich cenách, směšných cenách…. Vy si celý život žijete a užíváte a jenom po smrti, když už nic nepotřebujete, nám připadne veškerý majetek. Když si ale zase představíte, že bude použit ke zkvalitnění všech našich služeb, že se nic nikomu nezadře za nehty, tak to není tak marná představa. Je to vlastně podobné, jako by jste i v posledních věcech myslela na charitu. Dám vám domů naše prospekty a smlouvy, aby jste si mohla podrobnosti dobře nastudovat. Až se tak stane, ozvete se mi a domluvíme si už konkrétnější schůzku,“zamrkala nalíčenýma očima za brýlemi. Miriam se ušklíbla.
„Ještě, že místo celého motta jsou použita jen dvě písmena. Mně to zní docela depresivně.“
A v duchu přemýšlela o všech těch „maličkostech“, které před chvilkou tak kráska tak paušalizovala. Sbalila si všechny tiskoviny do staré odřené kožené brašny a rozloučila se.
Nechtěla bych se sem dostat jako opravdový a osamělý klient,pomyslela si.
Jakmile za Miriam zapadly křídla dveří, zvedla slečna telefon a volala svému šéfovi.
„Říkala, že chce jenom partnera, ale je to novinářka. Navíc píše zrovna pro Blesk, tak jenom, aby jste to věděl. Vypadala opravdu osaměle, určitě žije dlouho sama. To se pozná, podle oblékání, líčení, je hezká elegantní a je jí určitě přes padesát. Jenom si myslím, že by bylo dobré vám to raději předem říct.“

Pan Kytka byl soukromé očko. Bylo mu 42 let a agentura L&S mu občas dávala docela dobře vydělat. Takže, když mu řekli, koho má stále sledovat, pustil se do práce bez řečí a odmlouvání.

Jakmile Miriam dorazila domů, tak zavolala Líbě, aby jí sdělila alespoň nějaké podrobnosti. Hlavně potom to, že za ní nemůže v žádném případě přijít.
„Určitě si mě sledují. Ta jejich recepční se sice tvářila ,že by ji nemohl rozhodit ani policejní ředitel, který by si k nim přišel objednat kopii Dolly Buster, že jsou natolik čistí, že k nim může přijít pro milenku i nejvyšší státní zástupce, ale myslím ,že mě určitě nechali sledovat. Mluvit spolu můžeme jenom mobilem a to ještě občas, když budu mít jakous takous jistotu, že ten hovor nemůžou zachytit. Zavolám ti vždycky. Musíš být trpělivá, když chceme něčeho dosáhnout, tak musíme být trpělivé, obě. Mám se ozvat, až si vše nastuduji a rozmyslím. Musím jim dát nějaký čas.“
A hned potom jí zavěsila.

x x x

Klárka se skoro styděla, když měla Kryštofovi přednést své přání. Ale on na tom trval a chtěl ho slyšet.
„Chtěla bych se jet někam podívat. Někam hodně daleko. Za sluníčkem a taky bych si moc přála vidět to místo, odkud pocházíš. Nevím, jestli je to možné, ale to bych si přála. Toulat se s tebou po exotických místech a milovat se na pláži. Vím, že nejsi tolik člověk jako já, tedy alespoň, co se týče minulosti, kořenů a příbuzných, ale i tak by mě moc zajímalo místo, odkud jsi přišel.“
Kryštof se usmál a něžně ji pohladil po vlasech.
„Mohla by to být naše svatební cesta. Slíbil jsi mi,“ a hned se opravila, „slíbili jsme si přeci, že se opravdu vezmeme. Jsem z generace, pro kterou je svatba pořád moc důležitá."
„To víš, že to všechno pro tebe chci udělat, ty můj blázínku,“odpověděl jemně.
„Sám zajdu do agentury, abych zjistil,zda by bylo možné odcestovat do Zambie. Odtamtud totiž pocházím. Zambijské laboratoře mě vyrobily. Jsou nejlepší na dospělé mužské jedince. Zvládají nejlépe zápisy a změny v DNA a taky umí velmi dobře taková ta lokální nastavení jako jsou jazyky, místní podmínky a adaptace na ně.“
„Proboha, o no sobě mluví, jako by byl robot,“napadlo pojednou Klárku, ale neřešila to. Přece si nebude kazit tak křehký okamžik štěstí.

Zírala jako blázen, když jí druhý den ukazoval dvě letenky. Nemohla uvěřit svým očím. A kolikže to bude stát? No, prý je to svatební dárek od agentury. Když je tolik spokojená… Rychle zavolala do práce, aby si vyřídila dovolenou.

V letadle jí bylo zle, protože se ještě nikdy nepohybovala výše, než tak metr nad podlahou. Stát nohama pevně na zemi, to bylo její heslo. A taky, že, kdyby bůh chtěl, aby člověk létal, dal by mu křídla. Jenže hotel, kam je z letiště odvezli, byl úplně skvělý a taky všechno kolem.
„Krásný kousek Afriky přímo v mých dlaních,“smála se.
Druhý den, když se připravovala na návštěvu institutu patřícího L&S ,jí bylo o moc lépe. Hlavně díky odpočinku. Autobus je zavezl až dovnitř, za perfektně napnuté a jistě velmi dobře střežené ostnaté dráty oplocení. Vystoupili až před jednou z honosných, hodně prosklených budov komplexu. Navlékli si bílé pláště, které jim nabídla perfektně vypadající mlaďounká černoška a dobrou češtinou jim řekla pár slov o celém zařízení. Všechno uvnitř bylo krásné, čisté a také velmi zajímavé. Jen kdyby se jí Kryštof neztratil. Vlastně zmizel hned ,co stihli projít několik laboratoří. Říkala si, že pro ni jistě chystá nějaké překvapení. Ale už se neobjevil.
Pak najednou osaměla v malé místnosti bez oken a nedařilo se jí otevřít dveře. Před ní se rozsvítil veliký LCD panel a na něm zazářila jeho tvář. Konečně .
Usmála se na něj mile, i když pochybovala ,že ji může vidět.
Taky se usmíval ,když řekl:
„Víš, moje firma s tebou měla obrovské výdaje. Řekl bych, astronomické výdaje. Jenže ty toho moc nemáš. Kolik si tak může vydělat administrativní pracovnice v tom vašem maličkým státečku. Nezdá se, že bys do smrti mohla zásadně zbohatnout a splatit tak L&S všechny dluhy. Jenže zaplatit musíš, to přece chápeš. Takže agentura je natolik milostivá, že tě to nechá zaplatit tebou. Víš, přes to, že proces klonování je hodně propracovaný, pořád nelze usnout na vavřínech. Výzkum musí jít dál a ty k němu přispěješ. Tvé tělo k tomu přispěje, napomůže dalšímu poznání. Navíc tví příbuzní složí doma oněch zbývajících 10% za smuteční obřad. Je mi to moc líto, lásko, ale musíme se rozloučit. Za chvilku usneš.“
Vyděsila se. Tohle byl jiný Kryštof, než jakého znala.
„Chcete mě zabít?“
Znovu se usmál.Ale úplně jinak, než na to byla doposud zvyklá. Doposud při smíchu jeho ústa připomínala slaďoučký dílek pomeranče, zato teď to byla zlá ošklivě rozšklebená halloweenská dýně.
„Ne, alespoň ne hned. Co s mrtvým tělem, těch je všude dost. My potřebujeme experimentovat. Dokážeme vyrobit už skoro vše, já sám jsem toho důkazem. Ale nějaké vztahy potřebujeme pořád zjišťovat na lidech, přirozeně zrozených lidech. Teď už ale dost otázek. Dobrou noc, lásko."
Viděla ještě, jak našpulil ústa na kameru k virtuálnímu polibku - a potom už nic. Ani žádné sny nepřišly.

x x x

Libuška mohla vyskočit z kůže, když se o pohřbu Té Kláry Bílkové dozvěděla. To přece nebyla žádná stará ženská a hlavně, zase stejné schéma - byt odkázaný agentuře, nespokojení příbuzní. Navíc ona zahynula v zahraničí. Proč by se ženská, která celej život sedí doma na zadku, najednou sebrala a jela na svatební cestu zrovna do nějaké africké rozvojové země? A těch otazníků v celé věci viděla víc než dost. Kdyby se alespoň už ozvala Miriam. Ale po té, jako by se slehla zem. Jít k ní nechtěla. Kdyby se někdo dozvěděl, co je zač, přišla by i o ten slibný začátek.

Miriam si užívala jízdu v sedadle spolujezdce, tedy komfort, který neužila už léta. Arnošt, kterého včera obdržela na zkušební období od agentury, řídil a to úplně skvěle. Proplétal se právě bravurně poměrně ucpanými ulicemi ke konci města. Byl pátek a bylo to na hustotě provozu znát.
Rozhodla se zajet na chalupu, kde nebyla už strašně dlouho.
Deset dvanáct let? Možná déle. Bylo to memento posledního velkého vztahu, takové té životní lásky, která nejprv zlehoučka hladí a hřeje, aby nakonec spálila a zničila vše hezké a něžné ve svém žáru. Právě tam, na té chalupě se ten zbabělec rozhodl vzdát vše a utéct od věčných společných tahanic a hádek.
Ani nevěděla, že má zbraň. Ani netušila, že si dokáže nějakou zbraň opatřit, aniž by o tom věděla, když jinak o něm věděla úplně všechno. Vydrbala ten krvavý flek, když bylo vyšetřování ukončeno a konečně jí to bylo dovoleno. Zamkla a od té doby tu nebyla.
Jenže s tím žila jako se stigmatem a teď si řekla, že už je konečně čas s tím něco udělat.
Venku bylo sychravo a vítr roznášel plné náruče listí sebraného ze stromů či jen ze země. A že právě na pozemku kolem chalupy měl co sbírat. Vše vypadalo temně a velmi zanedbaně.
„Snad se to podaří za víkend dát alespoň trošku dohromady,“řekla Arnoštovi.
Ten ji zezadu objal a políbil do vlasů.
„Neboj, na zahradní práce jsem jako stroj. Jako traktor!“
Vyklouzla mu z náruče, běhala kolem něj a křičela „jako stroj, traktor“ a rozhazovala hrstmi spadané listí do větru. Pak se konečně odvážila odemknout dveře.
Do nosu jí uhodilo čpavé aroma zatuchliny. Zvedl se jí žaludek. Ale přesto zatajila dech a vstoupila. Rychle proběhla předsíní a místností až k oknu. Rozrazila ho a okamžitě pocítila blahodárně voňavý průvan. Oči se jí mimoděk stočily na TO MÍSTO nad lavicí - na TO MÍSTO obložené modřínovými palubkami. I když tam za ta léta nemohlo nic zůstat a taky pod vrstvou prachu by to sotva mohlo být viditelné. Jenže ona měla dojem, že pořád vidí tu temně červenohnědou skvrnu.

Ráno bylo krásně. Vítr se utišil a slunce se klubalo skrze mlžný příkrov. Ale jí by po tak nádherně promilované noci muselo být krásně, i kdyby venku řádil uragán. Vstala ,že udělá něco ke snídani. Jenže v kuchyni už voněla vejce a slanina. Bože, jak jednoduché bylo pomilovat se s ním, a to si myslela, že to nikdy nedokáže. Ale když si člověk myslí, že je mu tak krásně, že se nic nemůže pokazit, zkazí se to.
Před brankou zastavilo Libušino auto.
„Nech ho tady a pojď se mnou na procházku do lesa. Potřebuju ti něco říct a nechci, aby byl u toho.“
Miriam se nechtělo ,ale přikývla. Znala Libušku natolik dobře, aby věděla, že nevypadne dřív,dokud nesplní vše, co si předsevzala.
Les voněl. Vždycky po ránu voněl, v jakoukoliv roční dobu. Kráčely vedle sebe dlouho mlčky. Libuše se stále otáčela, jako by chtěla mít jistotu, že za nimi skutečně nejde, že je nestopuje.
„Dlouho ses mi neozvala. Já myslela, že jsme tým. Že jsme něco rozjely spolu,“řekla vyčítavě Líba. Miriam neodpověděla. Hloubavě koukala do země, jako by hledala houby.
„Já ti přeci nechci nic vyčítat. Jen se bojím, o tebe. Nevím, jestli ještě dokážeš být dost opatrná?“
„A komu na tom vlastně záleží?“odsekla Miriam.Litovala toho hned, jak ta slova opustila její ústa, ale to už bylo pozdě. Naštěstí to Líbě nijak nevadilo.
"Víš, potřebuji ti říct, že zemřela jejich další klientka. Byla to ženská, který nebylo ani padesát. Byla dlouho osamělá, jako ty, jako my obě. Nikdy nikam necestovala, až teď. Odjela do Zambie a představ si, že právě v Zambii má právě agentura L&S největší laboratoře, alespoň podle mě dostupných materiálů. No, není to pech? Vdát se za chlapa dohozenýho nějakou agenturou a tragicky zahynout zrovna v tramtárii, kde ta agentura má největší zázemí? Já jsem přece ta poslední ,co by ti chtěla něco vyčítat či závidět. Já jenom - holka, buď opatrná. Strašně moc opatrná. O to mi jde především. Jestli to v práci bude na draka? Kašlu na to, když budu vědět, že jsi OK.“
Miriam se viditelně ulevilo, když viděla, že se Libuška nechce nijak hádat a nutit ji do spolupráce.
„Já prožívám to, co jsem ještě nikdy neprožila. Je tak pozorný, ohleduplný a hlavně nesobecký, je to fakt poklad. Vsaď se ,že až se vrátíme, bude mít připravený oběd. On chce dělat všechno pro to, aby mi udělal radost.“
„Je taková stará poučka - když peklo vábí, zlatem tě mámí. Nevím, Miriam…. Jsi už dost zkušená, zdá se ti takový stav normální?
Miriam si musela v mysli přiznat, že jí to skutečně nepřipadá normální. Opravdu na tom nebylo nic normálního. Proto se bleskově a pevně rozhodla.
„Hned v pondělí za tebou přijdu. Sedneme nad to a uvidíme, co by se dalo dělat.“

Po návratu byl skutečně stůl prostřený a na něm kouřily tři talíře plné polévky.
„Alespoň je vidět, že nás nemohl stopovat. To by nemohl stihnout,“ulevilo se Líbě. Ale odmítavě zamávala rukou na znamení, že obědvat s nimi nebude.
„Musím letět, mám toho ještě moc!“zkusila říct nekompromisně,jenže Arnošt se nedal jen tak odbýt.
„Já to vařil i pro tebe. Je to domácí dršťkovka a tu máš přece moc ráda. Taky Libuška jistě bude raději, když si to s námi sníš.“
Zamrazilo ji v zádech. Jak proboha mohl vědět, že má z polévek nejraději dršťkovku?
„A jako hlavní jídlo jsem připravil hovězí pečeni na zázvoru. To přeci taky miluješ. K tomu americké brambory….“
Raději usedla ke stolu a rozhodla se ještě tu půlhodinku obětovat.
I když se jí z Arnošta obracel žaludek, kdykoliv se ukázal blízko u ní. Opravdu se tak drze šklebil, nebo se jí to jenom zdálo?
„Kafe ani zákusek si s vámi fakt nedám. Stejně se teď budu muset hnát a riskovat pokutu.“
„Uff,“oddechla si v autě. V krajině břišní jí stále pronásledovala ta nepříjemná vibrace a v krku jako kdyby vypila roztavené olovo. Už ,aby byla pryč.
Auto vystoupalo na táhlý kopec nad vesnicí a právě se začalo spouštět klikatým úsekem hadovité okresky. Znala to tu, i když tudy dlouho nejela. Přes to se cítila natolik jistá, že se pustila do první zatáčky dobrou osmdesátkou. Věděla, že spolehlivě vynáší až poslední serpentýna.
Měla na tachometru dobrých 130, před tou poslední zatáčkou. Dupla na brzdu a noha i pedálem lehce zapadla až k podlaze. Auto se ani nesnažilo nijak zpomalovat. Naopak.
Zaklela. Naštěstí ji napadlo rychle zařadit jedničku. Přední kola maličko klouzla po listí navátém na silnici, ale hned se prodřela na pevný povrch asfaltky a auto začalo zase poslouchat. Ta zatáčka se opravdu tak rychle projet nedala. Naštěstí díky té zařazené jedničce stihlo auto natolik zpomalit, že, než ji setrvačné síly vynesly ze silnice přes protější pruh, jenom měkce dosedla do škarpy.
Chvilku měla hlavu položenou na volantu a ruce spuštěné podél těla a zhluboka oddechovala. Zvolna jí docházelo, jak velké měla štěstí, že nic nejelo zrovna v protisměru. A taky, že ji napadlo šoupnout tam jedničku.
Vytáhla telefon a chtěla brnknout Miriam, že skončila ve škarpě necelých pět kilometrů od nich. Mohla by tu být za pár minut, ale nakonec ji varovný hlas v mysli přesvědčil, aby to nedělala. Zavolala proto raději kolegovi z oddělení, a vysvětlila mu kde přesně je.
Hned potom se jí udělalo špatně. Strašně zle.Přikládala to pomalému odeznívání stresu a taky šoku. Neměla sílu na nic víc než ,že otevřela dvířka zvracela. Bylo jí jedno, že část zvratků zasáhla i skoro novou sukni a punčocháče. Najednou jí bylo jedno úplně všechno.

„Pojď ke mně, lásko, pojď, užijeme si poobědní siestu v postýlce. Toužím po tobě. Jsi krásná a já tě chci,“říkal jemně, něžně a roztouženě Arnošt. Ani se nenechala přemlouvat příliš dlouho. Kolik je to vlastně let, že mohla tak cele patřit nějakému muži? Kolik už je to let, že by po ní někdo zatoužil? Opravdově a cele zatoužil. Ne nějaký přiopilý novinář na podnikovém večírku. A ona se mu za to chtěla odvděčit tím, že do toho dala úplně všechno. Cele se mu oddala a prožívala jednu vlnu orgasmu za druhou. Samotnou jí překvapovalo, jak moc opravdově a naplno se dá prožít sex.

x x x

Když otevřela oči, nedokázala zaostřit nic jiného než hrazdu nad postelí. Bolelo ji tělo, a hlavně ji bolelo i světlo. Bodalo ji do očního pozadí.
Natáhla se a uchopila tu hrazdu. Přitáhla se a pokusila posadit. Měla na sobě nějakou ošklivě naškrobenou obyčejnou plátěnou noční košili. Dřela a šponovala snad úplně všude. Jistě to nebyla ani její velikost. Vtom si všimla Mirka, kolegy z práce. Seděl na židli vedle její hlavy.
„Ahoj, co tu chceš?“
A v tu ránu by si nejraději nafackovala, protože si vzpomněla, že mu volala po havárii.
„Tak dobrý ráno, ty Šípková Růženko. Jsi v nemocnici, kam jsem tě přivezl z havarovanýho auta. Vzpomínáš si, jak jsi mi volala?“
Přikývla.
„Alespoň, že tak. Já hned skočil do auta a jel tam. Ale už jsem tě našel uvnitř zhroucenou na volantu. Zvracela jsi, tak jsem se lekl, jestli nemáš nějaké vnitřní zranění anebo jestli ti od stresu nepraskla nějaká cévka v hlavě. Ještě ,že jsem to udělal. Holka ,byla jsi asi otrávená. Našli ti v těle tolik botulinu, že měli všichni opravdovej strach. Naštěstí jsi trénovaná a srdce máš jako zvon, tak to prý zůstane bez následků. Botulin se do těla může dostat i jídlem, vzniká při rozkladu masa, Ale na takovou hladinu bys musela sníst celou zkaženou krávu. To nemohlo být z jídla. Tak zatím ,co jsi spinkala, skočil jsem se kouknout na tvoje auto. Víš, ani nemusím být specialista, abych zjistil, že tvoje brzdový hadičky někdo přeřízl. Už jsem nechal tvoje auto odtáhnout k nám, Kluci na něj kouknou, jestli to byl jediný problém. Taky zkusí zajistit stopy a otisky, prostě jestli tam něco je, najdou to. Taky tu čekám ,až se probudíš, jestli budeš dost silná, převezeme tě raději jinam. Někdo po tobě jde a sem jsi zatím vystopovatelná. Budu klidnější, když budeš trochu v bezpečí. Ale záleží na tobě, jestli se na to cítíš.“
Tak to bylo zase probuzení. Vítej, realito. Znovu přikývla.

x x x

„Tak tahle dáma si vymínila, že s tebou prostě musí mluvit. Vysvětlila mi, že ti s tím L&S pomáhala a věděla toho tolik, že jsem usoudil, že nemlží.“
Miriam vypadala šokovaně a překvapeně.
„Co je s tebou, kočko? Co se stalo?“
„Ten tvůj zázrak mi asi přeřízl brzdový hadičky. A taky se mě pokusil otrávit, asi aby si to pojistil,“řekla Líba a rozplakala se. Moc ji mrzelo, že právě ona jí musí říkat takové věci.
„Prosím tě ,proč by dělal takovou blbost, aby tě trávil, když ti rozbil brzdy?“řekla nechápavě Miriam.
„No, myslím, že to měl vymyšlené asi takhle. Předpokládal, že to dole v tý zatáčce natankuju do nějakýho stromu a minimálně se zraním. Taky předpokládal, že nejspíš zůstanu rozmlácená v autě kdovíjak dlouho, než mě někdo najde. Víš, jakej je tam malej provoz. On prostě nepočítal s tím, že mě napadne tam vrazit tu jedničku a zpomalit to natolik, že se ani autu, natož mě nic vážnýho nestane. Říkala jsi mu někdy ,co mám ráda za jídlo? Mluvila jsi s ním někdy předtím o mě vůbec?“
Miriam zavrtěla hlavou.
„Tak, jak mohl vědět o té dršťkovce? Kde to asi vzal, takovou informaci? Každopádně na mě to už zkusil, teď jsi na řadě ty!“řekla stroze.
„Prosím tě, kdyby to, co říkáš ,byla pravda – proč by to dělal tak, aby byl první podezřelý? Vždyť ty i já jsme věděli, že on byl poslední, kdo ti mohl něco udělat s autem!“
„Jenže, holka, mě měli najít za volantem mrtvou. Kdyby se tak stalo, tak to s tebou a jím nikdo nespojil. Nikdo nevěděl, že jsem u tebe byla. Kdyby mě našli mrtvou, nebo skoro mrtvou, už by mě kvůli otravě stejně nezachránili a jaký by byl verdikt? Policistka, který se někdo mstí a nařízl jí brzdové hadičky. I kdyby zjistili, že jsem byla u vás, co z toho? Řekla bys jim, v kolik jsem odjela, a to by bylo vše. Kdo by zkoumal detailně ten váš obrázek šťastného partnerství? My to fakt musíme co nejrychleji dotáhnout do takové fáze, že alespoň v naší republice ta agentura skončí. Až ti ukážu, kolik je kolem ní za poslední měsíce mrtvých… Mám o tebe strach. Když už jsem tě do toho navezla.“
Miriam mávla rukou.
„Víš, já myslela, že prožívám opravdové a nefalšované štěstí, jenže na tom je to přece postavené, že? Jak tak o tom přemýšlím, tak to opravdu není příliš přirozené. Jenže to je základ všeho. Snížit tím vším ostražitost, aby se objekt nechal manipulovat. Hrají si s ním, až ho zatlačí do kouta a potom spadne klec. Musíme je dostat. I když po Arnoštovi se mi bude stýskat, to říkám rovnou."

x x x

„Měla by jste mi ,myslím, docela dobře rozumět, missis Bilkova. Zkoušeli jsme ve vašem mozku poněkud upravit centrum pro vnímání jazyků.“
Je tedy fakt, že lékaři v bílem plášti rozuměla bezvadně. Ani nedokázala definovat, jakým jazykem na ni vlastně mluví. Jenže se jí v hlavě ozýval šum, jako by najednou šeptalo miliony hlasů do mikrofonu a ona měla ucho na reproduktoru, kam byl připojen. Strašně ji bolela hlava.
„Co jste se mnou udělali, ta bolest se nedá vydržet,“povzdechla si.
„To jsou vedlejší účinky. Mozek jsme upravili, přepsali jsme pár informací. Víme toho hodně ,ale jsou oblasti, kde dost váháme. Můžete být pyšná, pomáháte obrovské věci. V budoucnosti budeme schopni odstranit všechny vrozené duševní defekty. Dovede ty představit, co vyléčíme autistických dětí?“
Mluvil jako šéf charity, ona si i přes tu nesmírnou bolest uvědomovala, že pro ně je to především obchod. Rádi pomůžou ,ale jen když vydělají. Bylo jí jasné, že dlouho budou mít na podobné věci monopol.
„Předepíši vám něco proti bolesti hlavy. Myslím ,už budu vědět ,jak na to. Jakmile se trošku zotavíte, zkusím to odstranit definitivně.“
"Myslíte další operaci?“
Lékař se usmál.
„Ale ne. Teď už to dokážeme upravit z venku. Je to takové vynálezectví. Spustili jsme nový okruh funguje, jenom jej musíme vyladit.“
„Jsem unavená, chtěla bych spát, ale všechny ty hlasy ,co mi zní v hlavě… asi neusnu.“
Lékař zavolal sestru. Jakmile se objevila, nařídil indikaci. Ve chvíli byla zpátky i s injekcí.
„Musíte to píchat hodně pomalu. Je to dost silné, mohlo by se jí jinak hodně přitížit!“stačil ji ještě poučit lékař.

x x x

Nevypadalo to příliš příznivě. Prošla si ,jak všechny Mirianiny smlouvy, tak letáky a pokolikáté už celou složku a pořád neměla nic, na čem by bylo možné začít stavět.
Ozval se domovní zvonek.
Otráveně vstala od stolu.
„Koho to sem čerti nesou.“
Ani se nekoukla kukátkem ven a otevřela. Udělala to jaksi podvědomě, aniž by o tom příliš přemýšlela. Jenže, jakmile otevřela, litovala toho, že byla zahloubána nad něčím úplně jiným.
Za dveřmi stál Arnošt. Miriamin Arnošt.
Lekla se ho.
„Budeme stát takhle a tady? Nepozveš mě ani dál?“řekl vyzývavě.
Asi by chtěla mít doma kohokoliv, jen ne zrovna jeho. Jenže zase co s ním, takhle mezi dveřmi. Poněkud ustoupila zpět do předsíně.
„To je ale drzost. Zrovna ty? Nejdřív se mě pokusíš zabít, zavraždit a potom si klidně přijdeš na kafe?“
Usmál se, docela mile. Ale to on uměl. K tomu byl přece stvořen, ne?
"Nemusíš mi vařit kafe, jestli nechceš. Já jen, rád bych se omluvil, a taky mě za tebou posílají z agentury. Mám s tebou domluvit návštěvu.“
„Já ale nechci využít žádné z jejích služeb. Na děti jsem stará, na partnerství asi taky. Jsem už zvyklá na svoje pohodlí, víš? Ale co ti to tu vykládám. Stejně nemám zájem.“
On se ale zatvářil velmi tvrdohlavě.
„No, já ti nevím, musím tě přivést klidně i násilím. Tak by asi lepší bylo, jít dobrovolně. Myslím si oba ušetříme dost problémů a vzteku, když to půjde právě tak.“
Nemohlo jí nedojít, že vlastně ani jinou šanci nemá.
„Musíme jít hned?“
„Ne, ale bude to tak lepší. Železo je třeba kout dokud je žhavé. A tobě se zítra nebo pozítří bude chtít ještě míň.“
Povzdechla si, nicméně sáhla do skříně pro bundu. Taky se ještě vrátila do obýváku pro celou složku.

„Dobrý den,“ usmívala se na ni servilně a nepřirozeně recepční.
Libuše jí však nepodala ani ruku. Její gesto zůstalo odmítnuto. Nezdálo se však, že by to tu vyzývavku nějak vyvedlo z konceptu.
„Jenom zavolám nahoru, že už jste tu. Vteřinku prosím, hned vás vpustím do výtahu.“
Kancelář, do které vstoupila, byla opravdu luxusní.
To nebyly staré, rozeschlé, vrzající a odkudsi několikrát vyřazené stoly a skříně, jako u policie. Nad většinou jejího nábytku by ohrnul nos i útulek anonymních alkoholiků.
Muž za stolem voněl drahým a značkovým parfémem. Proti tomu byla její toaletní „řidina“ Exclamation pytlíkovým čajem značky Jemča vedle kvalitního anglického sypaného čaje. Taky voněl, jen nesměl být v jeho blízkosti.
Ukázal jí na křeslo.
„Tlačí mě čas, tak kdybychom mohli raději rovnou k věci?“
Snažila se usmát a vypadat nepřekvapeně.
„Jednou jste se mě pokusili zabít, bohužel na to nejsou žádné důkazy. Prosím, tady Arnošt se mi omluvil, já jeho omluvu přijímám. Nebo jsem tady kvůli tomu, aby jste to konečně dokončili?“
Muž za stolem se uvolněně rozesmál, jako už asi dlouho ne.
„Víte, my víme, kdo jste i to, co vám asi leží v žaludku. Jenom vy asi nevíte, že naše agentura pracuje celosvětově. Je to jedna z nejglobálnějších současných organizací a i když to tak nevypadá, asi by bylo obtížnější zničit nás, než nějaký gigantický zbrojní komplex.“
„Jestli se teď poněkud nepřeceňujete. Neznáte to pořekadlo o samochvále a smradu?“
Vstal, aby jí nabídl něco k pití. Mávla však pouze rukou. Odmítla i kávu, objednal tedy u sekretářky sklenici minerálky.
„Já nejsem naivní a moc dobře vím, kdo za mnou stojí. To mi věřte. Například jsou to vaše politické špičky, bez rozdílu příslušnosti ke stranám. Oni chápou naši důležitost i budoucnost. Víte, že třeba kvůli nám neexistuje už v současnosti ilegální obchod s lidskými orgány? Námi klonované věci přesně odpovídají všemi znaky. Jsou „pěstovány“ na identické DNA takže je jasné, že tomu ani nemůže být jinak. Dostaneme vzorek, a uděláme ledviny, srdce, játra, co je třeba. Prostě podle požadavku zasadíme semínko a vypěstujeme tu pravou květinu. Pro záchranu života zcela anonymního pacienta. Nikdy nám nepřijde poděkovat, protože současná legislativa většiny světa neumožňuje takové věci provádět. Takže pacient to neví, většina lékařů to neví. Pár lidí ano, bez toho to přeci nejde. Už několik let je mezinárodní registr dárců orgánů plně v naší režii, a to i finanční. Nebo třeba ,proč si myslíte, že se poslední dobou tak zásadně snížila úmrtnost u léčby leukémie? Víte ,implantovat identickou, jenom trošku více rezistentní kostní dřeň je přeci jen jednodušší. A to kdyby ta hloupá legislativa konečně procitla, bylo by možné nasadit u většiny pacientů daleko účinější léčbu. Dovedete si představit svět, kde by zhoubný nádor, rakovina, leukémie či duševní poruchy měly nebezpečnost než obyčejná rýma?“
Mluvil dlouho a jako kniha. Jistě to měl dobře natrénované. Jistě věděl, na jaké slůvko dát důraz a kde ho naopak potlačit. Ale ona byla zvyklá poslouchat krásné a vymlouvačné řeči různých zločinců a v jejích očích to stále zločinec byl.
„Mluvíte krásně, ale nic z toho není legální, víte? A taky každopádně se neschovávejte za svět bez rakoviny, když si za to necháte velmi dobře zaplatit. Na charitě já už byla a mají tam poněkud menší kanceláře a hlavně daleko skromněji zařízené. Svět bez rakoviny ve vašem pojetí by byl pro hrstku vyvolených.“
Znovu se usmál.
„Zpočátku jistě. Ale když si představíte, co všechno jsme museli investovat, než se to podařilo dotáhnout až sem? I ty nejdražší technologie se časem zlevní a zpřístupní. Já nejsem bůh a ani si na něj nehraju. Ale myslím si, že i milionářské zachráněné dítě v prvopočátku je zachráněný lidský život. To už ani nechci mluvit o tom, kolik osamělých žen, mezi 50 až 67 lety spáchá ročně sebevraždu. Mám tu oficielní tabulky. Díky nám mohou tyto osamělé a opuštěné ženy najít partnera. Vhodného a spolehlivého partnera.“
„Jenže já mám rady v těch deskách úplně jiné statistiky, víte? Mám tu spoustu jmen předčasně zemřelých vašich klientů a klientek. Mám tu spousty rozhořčených příbuzných, které jste připravili o dědictví. A že vše není úplně „košer“, o tom může mluvit smlouva, kterou uzavřela moje kamarádka, novinářka Miriam, tady na Arnošta.“
„Máte spoustu papíru, ale ani jeden důkaz. V tom to je. Jen jste velmi obětavá, co se týče vaší služby a já mám příkaz, tu vaši obětavost odměnit. Váš zaměstnavatel by vás odměnil jistě nejraději sám, ale bohužel na to nemá rozpočet.“
„Snažíte se mě podplatit?“
„Ne, jenom vás konečně zaplatit. Taky asi nemáte moc na výběr. Když to nepřijmete, tak ve vaší profesi stejně skončíte. Tomu se nevyhnete. Ale takhle můžete mít na účtě velmi solidní sumičku, na klidný a spokojený život. Ne že bych vám nabízel astronomickou výši, ale věřte že při slušném hospodaření, rozumném investování to vystačí na velmi slušný život s jednou až dvěma luxusními dovolenými za rok. Můžeme vám dodat k tomu dobrému životu partnera zdarma, přesně podle vašich představ. Nakonec, nezdála se vám ta vaše Miriam neobyčejně šťastnější v posledních dnech? S odškodněním jsme samozřejmě mysleli i na ní. Máme pro ni připravenou stejnou částku a stejné podmínky. Stačí jen jeden podpis.“
Nebyla nemorální. Nebyla ani zvyklá měnit stanoviska a názory. Jenomže ve světle všeho vyřčeného se jí zdálo, že vlastně nemá jinou šanci, než podepsat. Bojovala s přesvědčením, že už se na sebe nebude nikdy ani podívat do zrcadla, když to udělá.
Jenže nebylo by světu úplně jedno, až by zemřela někde na ulici opuštěná a bez prostředků?
Povzdechla si a natáhla se pro nabízenou propisku s emblémem agentury. Tady prostě byli zvyklí myslet na detaily.
„Chtěla bych, aby můj nový muž neplešatěl. Nesnáším u mužů lysé kolečko vzadu na hlavě. A měl by také mít stále havraní, černé vlasy. Půjde to zařídit?“
Ulehčeně se usmál.
„Jistě, to je maličkost.“

Hodnocení