Roboti VII: Stíny minulosti

Vzduch byl zamořený kouřem z ohňů a explozí. Po obloze se proháněly stíhačky všech druhů a zuřivě do sebe pálily. Celé město Tar-Galas se otřásalo bitvou. Bitvou, ve které měla konečně skončit Císařova dobyvačná vláda. Lidská říše byla na kolenou a pod ničivým tlakem Hvězdné aliance odolávaly poslední zbytky Císařovy kdysi neporazitelné armády.

Farneros klusal v čele svého praporu, na hrudním plátu se mu stříbřitě stkvělo Císařovo znamení, celý byl jinak nalakovaný černí. Byl bitevní robot – poslední Císařův zoufalý pokus o zvrat v téhle válce. Po stranách hlavy ve tvaru helmy s límcem kolem tváře mu čněly pár centimetrům nad temenem dva výstupky vzhledu protáhlých uší – znak velitelského robota. Prostředkem hlavy se mu táhl nízký kovový, chromově se lesknoucí hřeben, který představoval označení praporu tohoto elitního typu bitevních robotů.

Prapory byly zatím jen tři. Veleli jim Farneros, Darenos a Iranos. Vzhledem se od sebe příliš nevyznačovaly, jen počtem kovových hřebenů na vršků hlavy. Pouze Iranovi se špičatily konce uší, namísto těch zaoblených, které měly Farneros i Darenos.

Všichni tři teď běželi vedle sebe, za nimi pár stovek jejich podřízených robotů, pobořenými ulicemi Tar-Galas. Ty tam byly slavné časy Císařových megalomanských staveb a mrakodrapů, teď se všechno válelo v prachu.

‚Nepřítel přímo před vámi,‘ ozval se Farnerovi hlas generála Oaka z vysílačky. ‚Vzdálenost dva tisíce metrů, několik tisíc lehce ozbrojených teskerů. Zničte je a postupujte dál, napáchejte co největší škody. Musíte alianční síly odlákat od centra města.‘

Farneros si o smyslu dalších bojů myslel své, ale potvrdil přijetí příkazu. Nebyl tu od toho, aby prosazoval svůj názor. Myšlení měl jen od toho, aby byl v boji efektivnější.

Nepřítel byl vzdálený už pouhý jeden kilometr. ‚Taste zbraně,‘ přikázal Farneros v duchu svým robotům.

Ozvalo se skřípění, jak jeho i Darenovi a Iranovi roboti z pouzder na zádech vytasily svá Ostří zkázy – široké meče, typické zbraně těchto robotů. Jejich ostří se všechna do oranžova rozzářila žárem a stejně tak předloktní břitvy. Taktéž laserové kanóny na ramenou byly uvedeny do provozu.

Před nimi se na malé křižovatce zjevily tisíce postav v mnoha řadách nahuštěných za sebou. Teskeři – humanoidi s modrou kůží a mírně protáhlou hlavou. Všichni měly jen lehkou zbroj a v rukách třímaly svoje střelné zbraně, pálící projektily naplněné výbušnou látkou. Farnerova zbroj byla navržená tak, aby těmto zbraním odolala.

‚Ve jménu Císaře, útok!‘ hřměl Iranos z normální vysílačky, i když nad Farnerem a Darenem neměl žádnou nadřízenost.

Teskeři vypálily ze svých zbraní. Roboty zkropilo množství střel, vybuchující v malých zelených explozích. Brnění vydrželo. Pak začali střílet roboti. Červené záblesky z jejich kanónů se zabořovaly do země a divoce vybuchovaly. Teskeři křičeli bolestí, umírali, ale neustoupili.

Roboti se prodírali hustou teskerskou palbou a snažili se ke svým nepřátelům, kteří se kryli za sutinami, dostat na blízko, kde by využili svá Ostří zkázy. Když se tak stalo, na Farnera se vyřítil jeden odvážný tesker. Zaútočil malým ostřím, která měly teskeři ze spodu připevněná ke zbraním. Farneros teskera zcela zastínil svou mohutnou, více než dvoumetrovou postavou a ledabyle zachytil teskerovu zbraň v ruce. Vyrval mu ji z rukou a pak ho udeřil do hrudníku. Pod energií silové pěsti tesker odlétl vzduchem pryč. Farneros se rozmáchl mečem a usekl hlavu dalšímu teskerovi. Ostří zkázy poznalo první krev v téhle bitvě.

Do Edgeova těla uhodil mírný elektrický šok, až sebou celý škubl. „Au!“ vyjekl pobaveně.

Vedle něj sebou škubl i Harshdrill, i kdy v případě jeho masivní postavy to spíše připomínalo menší zemětřesení. Mále s sebou utrhl celé křeslo, ve kterém byl spoutaný.

Kutuzov stál opodál a kriticky se na ně mračil. A v celé téhle místnosti byly desítky takhle šílených robotů. V několika řadách seděli ve speciálních křeslech a co chvíli sebou nějaký z nich trhl po zásahu elektřiny. Říkalo se tomu body shocking a byl to nejoblíbenější druh zábavy v celé Robotí soustavě.

„Uvědomujete si, že vám to může způsobit poškození?“ snažil se je Kutuzov už po několikáté přesvědčit o nesmyslnosti téhle hry.

„Od čeho máme op…au!…raváře?“ rozesmál se Edge.

Harshdrill vedle něj dostal právě jeden ze silnějších šoků, a tak se jeho hřmotné „Heh!“ rozneslo po celé místnosti.

Do budovy právě vstoupil Barry a neomylně, vedený nepřehlédnutelnou Harshdrillovou postavou, zamířil rovnou k nim. „Tady jste,“ pozdravil je. „Už jste slyšeli, co po nás chce Farneros?“

„Já ne,“ zabručel Harshdrill.

„Jauvajs, ten měl sílu!“ škubl sebou Edge, až se praštil hlavou o kovové opěradlo. „Já jen vím, že někam poletíme,“ řekl před další elektrickou ránou.

„Do Tar-Galas,“ upřesnil stroze Kutuzov.

„Do Tar-Galas na Kariasu?“ zeptal se Harshdrill.

„Žádný jiný Tar-Galas ani není, ty idiote!“ okřikl ho Edge posměšným tónem.

„Plete se mi to s Tar-Velron,“ zamručel Harshdrill a rozpačitě si přejel rukou po spánku. Následující šok způsobil, že ho ruka zcela nekontrolovatelně praštila do tváře.

Edgeův smích na sebe nenechal dlouho čekat. „To je o osm set světelnejch let dál,“ dostal ze sebe mezi smíchem.

„Tak dost, vylezte z toho, okamžitě,“ pravil Kutuzov rozhodně a blízkým terminálem zastavil přísun elektrošoků do jejich křesel.

Edge i Harshdrill zklamaně svěsili ramena a za neustálého remcání se uvolnili ze zábran, které je držely v křeslech.

„Vidíš, kam jsme se dostali?“ otočil se Kutuzov na Barryho a při tom ukazoval na ty dva. „Rozpoutali jsme válku, abychom do sebe mohli dobrovolně pouštět proud.“

„Omyl,“ zdvihl Edge prst teatrálně a zatvářil se smrtelně vážně. „My jsme vyhráli válku, abychom do sebe mohli dobrovolně pouštět proud.“

Kutuzov obrátil své jediné oko v sloup a mávl nad touhle poznámkou rukou.

„Měli bychom jít, za hodinu máme být ve Vůdcovském paláci,“ řekl Barry.

Edge výmluvně švihl prstem na Harshdrilla. „Zdržuje on, ne já!“

„Hej!“ ohradil se Harshdrill a strčil do Edge

Edge následně vyskočil do výšky a praštil Harshdrilla do tváře. Ten se tímto naplno rozlítil a zuřivě se po Edgeovi ohnal pěstí. Edge před touhle ránou hbitě uskočil, a tak to Harshdrill plnou silou napral přímo do jednoho z křesel, až ho vytrhl ze země a srazil jím několik dalších přístrojů. Všechny pohledy v místnosti teď směřovaly k nim.

„Vážně je čas jít,“ řekl Barry a táhl zuřícího Harshdrilla pryč. Kutuzov zase odstrkal posmívajícího se Edge.

Venku je přivítaly rušné ulice Dagherasu. Město se od své původní podoby dost změnilo. Ve válce proti lidské nadvládě nad roboty totiž bylo z velké části zcela zničeno, a tak si ho roboti posléze upravili k obrazu svému. Budovy byly různých výšek, strohé, hranaté, většinou z kovu, ale našly se i podivné vlnité excesy, které míval na svědomí nějaký múzou potrefený robot.

Nyní se nacházely na roboty zaplněném Farnerově náměstí. To bylo, jak už název napovídal, věnováno Farnerovi, čemuž nasvědčovala i jeho socha v nadživotní velikosti ve středu náměstí. Ta zobrazovala dramatickou scénu z minulosti, kdy Farneros výhružně mířil mečem před sebe. Barry si před jeho ostří okamžitě domyslel Lerrishe a zavzpomínal na to revoluční nadšení a chuť do boje, když se roboti hromadně bouřili proti lidem. Jenže právě Lerrish to mohl klidně všechno zničit… nebýt jeho. V Barrym se ozval náznak závisti, když si uvědomil, že přestože to on zabil Lerrishe, neměl žádné náměstí, natož pak nějakou monumentální sochu.

Když byli někde napůl cesty přes náměstí, Edge Barrymu lehce provokativně zaťukal na rameno a ukázal před ně kamsi do davu robotů. „Jde ti návštěva,“ dodal.

„A kruci,“ zaklel Barry, když spatřil nezvaného návštěvníka. Ihned hledal nějaký úkryt.

Pozdě.

Návštěvník měl částečně Barryho podobu i pohyby. Když k nim přicházel, tvářil se však, na rozdíl od Barryho, neobyčejně spokojeně.

„Nazdárek, taťko!“ šťouchl návštěvník do Barryho a to oslovení vyslovil s notnou dávkou rozverné ironie. No ano, byl to Barryho syn… nebo něco takového.

Barry se pokusil o jakési nenucené odkašlání, ale místo toho z něj vyšel prapodivný cvrčivý zvuk, jako by se mu jeho robotické hlasivky protočili dokola. „Co tu děláš, máš se učit,“ pravil rádoby přísně. Mimochodem, učit se znamená u robotů připojit se do centrální databáze a několik hodin v kuse sosat kvanta informací.

„Zdarec, Edgei,“ pozdravil Barryho syn svého možná až příliš dobrého kamaráda.

„Tě prásk, Bernie,“ oplatil mu to Edge.

Bernie se pak konečně začal věnovat Barrymu a jako by nic navázal na předchozí hovor s ním: „To počká,“ mávl rukou ledabyle. „Mám ti vzkázat od Nisy, že jestli hodláš s těma svejma kámošema dál obrážet elektrošokový centra, tak už s ní nebude žádná další noční nonverbální komunikace.“

Štěstí, že Barry nebyl organik, pořádně by se teď červenal. A nezlepšil by to ani tlumený smích všech přítomných. Barry se však i přesto přemohl a nasadil vážný tón: „Nisa je tvoje matka, měl bys jí tak říkat.“

„No jasně, tak „mamča“,“ opravil se Bernie s notnou dávkou sarkasmu. „A může mi někdo říct, co je sakra noční nonverbální komunikace?“

Další tlumený smích, dokonce ani Kutuzov se neudržel a se zájmem sledoval, jak si Barry s tímto ožehavým tématem poradí.

„Věděl bys to, kdyby ses učil,“ spražil ho Barry a pokusil se odvést hovor k jinému tématu: „To jsi tu jen proto?“

Bernie nasadil pekelně vážný výraz. „Ne,“ řekl tajemně. „Jsem tu proto, abych Edge vyzval… na mač ve force tenisu!“

„To si teda piš!“ křikl Edge rozjařeně. „Ale teď to vypadá, že budu mít nějakou práci, zavolám, až budu mít čas.“

„Tak fajn,“ přikývl Bernie. „Zatím se mějte, jdu zjistit, co je noční nonverbální komunikace.“ S těmito slovy se otočil a odkráčel pryč.

Z Barryho ramen jako by v tu chvíli spadl mnohatunový balvan.

„Víš, že lidé mají svoje děti rádi?“ zadíval se na něj Kutuzov laškovně.

„Jo, v Sebeuvědomění bude někde chyba,“ řekl Barry zasmušile. „Je děsnej, vůbec ho nezvládám.“

„Tak proč jste si ho s Nisou pořizovali?“ zabručel Harshdrill otázku.

„Ten pitomej robot v množícím centru říkal, že jakou kombinaci našich vlastností si navolíme, takovou ji bude mít i náš syn!“ rozčiloval se Barry. „A teď je z toho tohle!“

„Není to jen o navolení vlastností,“ řekl Kutuzov zamyšleně. „Jeho osobnost je ve studijním módu, nasává informace kolem sebe, učí se od ostatních a napodobuje je.“

„Takže jsi zkazil výchovu,“ odvodil si z toho Edge.

„Jo, něco na tom bude,“ kýval Barry souhlasně hlavou. „Nisa říkala, že tráví moc času s tebou!“ obořil se na Edge.

„Ale já…“ zatvářil se Edge nevině.

„Prostě se od něj drž dál,“ řekl Barry rezolutně. „Nechci, aby z něj byl takovej pošuk, jako seš ty. A hlavně mu neříkej, co je to noční nonverbální komunikace!“

„Já tomu spíš říkám prudká výměna dat, ale dobře, chápu, nebudu já, nebude pošuk,“ vyjasňoval si to Edge.

„Přesně tak,“ řekl Barry o poznání klidněji.

Nemohl si povzdychnout, tak alespoň narovnal a následně zase svěsil ramena. Výchova byla vážně dřina.

Farneros těžkou nohou rozdrtil lebku padlého teskera a další dva srazil Ostřím zkázy. Když se teskeři definitivně rozprchli, roboti do nich nemilosrdně pálili ze svých ramenních kanónů.

‚Všichni se okamžitě stáhněte do centra, alianční jednotky útočí na Deyavis!‘ zazníval z vysílačky generálův naléhavý hlas.

Farneros, Iranos a Darenos na sebe vzájemně kývli a pak vedli své roboty vedlejší zničenou ulicí do středu města k Deyavisu – Císařovu sídlu.

Cestou na ně neustále útočili různí nepřátelé Císaře. Ať už vojáci aliančních ras, vzbouřené národy, nebo zrádci Císařské armády, všichni byli odraženi. Měli různé druhy energetických, ale i primitivních palných zbraně. Většinou útočili jen v malých skupinkách, neboť v celém Tar-Galas prakticky neexistovala žádná jednotná linie. Bitva se změnila v zuřivý boj stovek oddělených hloučků vojáků.

Jediní roboti skrze to všechno vytrvale rázovali k centru města na Císařovo náměstí. Když už měli stříbrnou komnatu na vrcholu Deyavisu, jež byla zároveň Císařovou pracovnou, na dohled, letka trojkřídlých nepřátelských stíhaček s ostrou špičkou zahnula směrem k nim. V příští vteřině pak ze stíhaček vyšlehly modravé záblesky plasmy.

Plasmové projektily s ohlušujícími explozemi dopadaly na zem a rozsévaly zkázu. Farneros sám zaslechl vedle sebe Darenovo přidušené heknutí a následný třaskavý zvuk, když se jeho tělo rozlétlo po přímém zásahu na kusy.

Roboti se rychle oklepali a svými kanóny vypálily na unikající stíhačky. Jednu sestřelily, zbylé odletěly.

‚Bitevní roboti Farnere a Irane, bez ohledu na ztráty musíte své jednotky okamžitě přesunout k Deyavisu!,‘ ozval se opět generál Oak. ‚Alianční jednotky se dostávají dovnitř!‘ V pozadí jeho hlasu se nesly zvuky vzdálené střelby.

„Slyšeli jste, za mnou!“ zahřměl odhodlaně Iranos a bez váhání, následován svými a Darenovými roboty, se vrhl do bitevní vřavy na blízkém Císařovu náměstí.

„Roboti, kupředu!“ přidal se Farneros a taktéž se zapojil do boje.

Bitva na rozlehlém, černě dlážděném náměstí byla více než divoká. Lidská obrana se scvrkla na osamělé skupiny vojáků, kteří před velkou přesilou Aliance bránily roztroušené obranné body. A do toho vlétli roboti. Usilovně se probíjeli skrze řady aliančních útočníků a mířili na pomoc Deyavisu, jehož široké schody ke vchodu se teď doslova hemžili nepřáteli.

Deyavis byl původně vybudován jako Císařova osobní pevnost uprostřed města, ale později, když to vypadalo na jeho nezlomnou nadvládu nad galaxií, byla budova poněkud civilněji přestavěna do současné podoby. Tím však ztratila na své obranyschopnosti. A tam, na vrcholu své věže, v zářivě stříbrné pracovně, stál Císař a možná s odhodláním, možná se zoufalostí, sledoval už dávno prohranou bitvu za jeho zhroucenou říši, za jeho vlastní život.

Barry, Kutuzov, Edge a Harshdrill vstoupili do Farnerovy pracovny. V tu chvíli zrovna Farneros stál u stolu a s někým přes galnet rozmlouval.

Farneros k nim krátce vzhlédl a pak pohlédl zpět do počítače. „Ještě se vám ozvu, admirále, teď mám něco na práci, nashledanou,“ rozloučil se a něco naťukal na klávesnici. „Rád vás tu všechny po takové době vidím. Už dlouho jsme se takhle všichni nesešli.“

„Jo, nejde to, mám hrozně moc práce, pořád dřu,“ prohlásil Edge sarkasticky.

„To jistě,“ pousmál se Farneros.

„S kým jsi to mluvil?“ zajímal se Barry.

Farneros mávl rukou. „S jedním lidským admirálem, problém s jistými vetřelci v jedné vnější soustavě.“

„Zase?“ podivil se Kutuzov. On jediný byl zřejmě do téhle věci zainteresovaný. „Je to stále častější.“

„Ano, zdá se, že můžeme zapsat další živočišný druh,“ řekl Farneros. „A není z těch nejmírumilovnějších.“

„Jako by živáků už takhle nebylo dost,“ řekl Edge znechuceně.

„My se taky počítáme mezi organiky,“ pravil Harshdrill na něj až neslýchaně moudrým hlasem. „Protože máme emoce, naše myšlení je nepředvídatelné.“

Všichni se na něj podezíravě zadívali. Tohle by Harshdrill normálně nevymyslel.

„Četl jsem to,“ vysvětlil Harshdrill. „Na galnetu.“

Všem se rázem ulevilo.

„Proto jsi nás sem zavolal?“ zeptal se Barry opět Farnera. „Myslel jsem, že letíme do Tar-Galas.“

„Ne, s těmi návštěvníky sice jsou problémy, ale zatím se to nevymklo do nějakých větších rozměrů. Do Tar-Galas letíme, konkrétně do muzea.“

„Letíme pro dalšího?“ otázal se Barry. „Jen kvůli tomu tam letíme?“

Farneros se zatvářil poněkud rozpačitě. „Vždy jste si stěžovali, že si létám po galaxii a z toho sbírání starých modelů si dělám dovolenou. Do hlavního města Lidské federace letím poprvé, tak jsem myslel, že byste chtěli letět se mnou.“

Minuta ticha. Nikdo nic neříkal, jen Kutuzov poněkud podivně civěl do země, jako by věděl něco, co Barry, Edge a Harshdrill ne.

„Farnere, jestli si chceš s náma dát oddych, nemusíme kvůli tomu letět přes půl galaxie,“ podotkl Edge.

„Je to tak?“ řekl Barry.

Kutuzov na Farnera vrhl hrozivý pohled, aby se prostě přiznal.

„No dobrá,“ připustil Farneros. „Řekněme, že role vůdce robotů je dost vyčerpávající. Rád si trochu odpočinu.“

„Žádnej problém,“ pokrčil rameny Edge.

„U mě taky ne,“ přidal se Harshdrill.

Barry už se kroutil o něco víc. „Já nevím, Nisa by mohla být proti, už takhle s ní moc často nejsem. A tohle by bylo asi na dýl.“

„Promluvím s ní,“ navrhl Farneros. „Vždy mne měla ve velké úctě.“

„Ne, to ne, myslela by si, že se jí vyhýbám,“ odmítl Barry. „To musím já. Jen mi ukaž terminál, kde bych s ní mohl mluvit.“

„Je hned na chodbě, nalevo od dveří,“ sdělil mu ochotně Farneros. „Počkáme.“

„Díky.“ Barry se otočil, vyšel na chodbu a přistoupil k blízkému multimediálnímu terminálu. Zadal do něj číslo k němu domů a vyčkával.

Na monitoru se zjevila Nisina tvář s modře zářícíma očima. Na robota byl její obličej neobyčejně jemný. Byla totiž původně společenský typ robota, který se užíval při různých večírcích a slavnostech. A na takové roboty se používal i plast, aby vypadali o něco přívětivěji. I dříve existovali roboti ženských postav a dokonce i mluvili ženskými hlasy, ale jejich osobnosti byly mužské a v ničem se nelišily od jejich skutečně mužských protějšků.

Nisa se nejprve usmála, když ho shlédla, ale pak se ihned kriticky zamračila. „Jsem ráda, že ses taky ozval.“

„Já vím, promiň, mám moc práce,“ řekl Barry smířlivě. „Snažím se, ale nestíhám.“

Nisa trochu povolila ze svého vážného výrazu. „Jsi jeden z nejvyšších velitelů soustavy, chápu to, jen si myslím, že když s nikým neválčíme, nemuseli by ti Farneros s Kutuzovem dávat tolik povinností.“

„Kdybys zažila to, co my…“ zasnil se opět do těch nevázaných dob. „Mluvil jsem s Berniem,“ změnil téma.

„A?“

„Zakázal jsem Edgeovi, aby se s ním bavil,“ řekl Barry v naději, že tím Nisu potěší. Vždycky si totiž na Edge hrozně stěžovala.

Nisa se však při pomyšlení na Edge rozohnila ještě více. „To je dobře, protože Bernie už se začínal chovat úplně jako on!“

„Tak teď už nebude,“ nasadil Barry uklidňující úsměv. Trochu rozpačitě na ni pohlédl. „A tu výhružku, tu jsi myslela vážně?“ řekl nejistě.

Nisa se trochu provokativně pousmála. „Ne tak vážně, jak bych asi měla.“

„Aha, tak bys to možná měla přehodnotit…“ začal Barry váhavě.

„Jak to myslíš?“ zamračila se Nisa opět.

„Letím na Karias, do Tar-Galas.“

„Do Tar-Galas?“ zopakovala nevěřícně. „Ale to je hrozně daleko! A jsou tam samí lidi. A lidi nás nemají moc v oblibě.“

„Neměj strach, poletíme tam všichni. Já, Farneros, Kutuzov, Harshdrill a…Edge.“ Jméno toho posledního raději téměř zašeptal.

„Aha, tak to budeš pryč aspoň pár dní,“ založila si Nisa ruce naštvaně. „A vážně tam tak nutně musíš?“

„Nemusím,“ přiznal Barry a pokračoval dřív, než stihla Nisa něco namítnout. „Ale už jsem si to promyslel, až se vrátím, podám Farnerovi svoji rezignaci.“

Nisa se na něj zálibně zadívala. „Nemusíš to dělat, ne kvůli mně. Sice se mi nelíbí, že jsi se mnou tak málo, ale nechci, aby ses kvůli mně nějak omezoval.“

Barry rozhodně zakroutil hlavou. „Udělám to, máš celou dobu pravdu. Nejsme ve válce, moje povinnosti jsou složité, ale přitom nijak zvlášť důležité. Moje místo může zastat kdokoliv jiný.“

Nisa se usmála a uznale pokývala hlavou. „To jsem od tebe nečekala. Jsi… skvělý.“

Barry se konečně taky usmál. „Taky tě miluju.“

„Samozřejmě, já tebe taky,“ zasmála se Nisa.

„Dobře, tak za pár dní jsem zpět,“ loučil se Barry. „Zatím se měj a Berniemu vyřiď, že jestli si na tebe bude dovolovat, tak mu na živo předvedu, k čemu jsou ty dva elektromeče v mojí pracovně, po kterých tak prahne.“

„Vyřídím,“ zahihňala se Nisa. „Ahoj.“

Její tvář zmizela a Barryho hlava ztěžka poklesla. Řekl jí to, ale stále si nebyl jistý, jestli by měl od Farnera odejít. Přece jen spolu už něco zažili. Ale při vší úctě k němu, Nisu miloval a kdyby si měl vybrat mezi ní a Farnerem, vybere si ji.

Zakroutil hlavou nad tím, že vůbec uvažoval, koho by si vybral, kdyby se musel rozhodnout. Byl rozhodnutý, Nise sdělil, že odchází, tak proč to vůbec rozebíral? Nechal přemýšlení a vstoupil zpět do Farnerovy pracovny.

Pohledy všech okamžitě zamířily k němu.

Barry na ně nepatrně kývl. „Můžeme letět.“

Farneros, Iranos a další roboti bránili spolu s přeživšími vojáky Císařské armády schodiště u Deyavisu. Poslední zoufalý odpor.

Farneros odrážel hordy nepřátel, které na něj útočili. Střílel po nich, bodal mečem, sekal zápěstními ostřími a odhazoval je silovými pěstmi. Císařovo náměstí už bylo pokryté mrtvými těly všech druhů, vršily se jedno přes druhé. Na Deyavis útočila vlna za vlnou, tisíce a tisíce nepřátel, ale oddanost lidských i robotích Císařových vojáků byla nezlomná. Rvali se do posledního muže, do poslední kapky krve, která v nich zbývala. Dokud uzvedli zbraň, bojovali. Těžko uvěřit, že s takhle věrnou a zkušenou armádou mohl Císař nakonec prohrát. Že to mohlo dojít až sem.

Mezi posledních pár stovek bojujících na schodišti vběhl relativně mladý muž v těsné černé uniformě s bílými lemy. Generál Oak. A za ním několik dalších důstojníků ze štábu. Pozvedli zbraně padlích a osobně vypálili do hustých řad útočníků

„Buď zvítězíme, nebo zemřeme, není žádná cesta zpět!!!“ hřměl generál Oak. „Bojujte, nebo shořte v pekle!!!“

V tom okamžiku proti sobě nad Deyavisem nalétly dvě znesvářené eskadry stíhaček. Vypálily proti sobě. V tom chumlu střel a strojů byly některé stíhačky zničeny, jiné do sebe narazily a jen některé proletěly skrz. Jeden z aliančních letounů však prolétl s poškozeným motorem. Ve vzduchu se stroj povážlivě zakolísal a ztrácel výšku, až nakonec narazil do vrcholku věže Deyavisu. Do Císařovy stříbrné komnaty.

Stříbrná pracovna se ocitla v plamenech, hroutila se, její trosky padaly na střechu Deyavisu, až se nakonec celá zbortila a nezbylo z ní nic než zničená dominanta rozstříleného Císařova sídla.

Všichni to viděli. Morálka posledních věrně bojujících byla otřesena. Boj na chvíli utichl. Alianční i Císařovi vojáci vyčkávali, co se bude dít teď, když byl Císař zjevně po smrti. Všichni hleděli ke generálu Oakovi, který teď zdědil nejvyšší velení i ruiny Lidské říše.

„Za Císaře!!!“ zaburácel Oak, kterého popadla bojová horečka. „Za Císaře a jeho a naši říši!!!“

Lidští a dokonce i robotí vojáci odpověděli sborovým křikem a vzteky ze smrti svého obdivovaného vůdce se s novou vervou, byť ve velké menšině, pustili do útočníků.

„Starosti mi začíná dělat Digeron,“ prohlásil Kutuzov. „Ve válce ti byl věrný, Farnere, ale teď tě neustále kritizuje, vyčítá ti metody, s jakými jsi porazil lidi a chování k jejich zajatcům. A to už je to pěkných pár let. Nejraději by tě nahradil ve vedení. A není sám.“

Byly už druhý den na cestě hyperprostorem. Brzy už by se měli dostat do soustavy Karias. Zatím se ale sešli ve společenské místnosti jejich lodi, aby probrali některé záležitosti.

„Od něj to sedí,“ odplivl si, obrazně řečeno, Edge. „Sám nechal pozabíjet sto milionů lidí.“

„Edgei,“ okřikl ho Farneros. „Víš dobře, že jsem mu to rozkázal já.“

„Musel jsi,“ připomněl mu Barry. „Jinak by nás nenechali na pokoji.“

Farneros si poposedl ve svém křesle. „Ano, ale i tak má Digeron v jistých věcech pravdu. Nechoval jsem se k lidem zrovna přívětivě.“

„Říká to jen proto, aby ti uškodil,“ zabručel Harshdrill.

„Jo, ve skutečnosti je mu to fuk,“ doplnil Edge.

„Každopádně máš teď jen dvě možnosti, Farnere,“ promluvil opět Kutuzov. „Buď ho poněkud neeticky odstraníš z nejvyšších funkcí, nebo ho necháš být, ale tím vzroste riziko, že si bude dělat čím dál větší nároky na tvé postavení.“

„A promiň, že myslím hned na nejhorší, Farnere, ale z občanské války mezi roboty by neměl radost nikdo v galaxii,“ řekl Barry, který teď nestál o žádné volání do boje. Chtěl klid, nudnou práci někde v kanceláři, a ne zase další bojování. Volnost a jistá dávka dobrodružství ve válce byla sice pěkná, ale na druhou stranu, když si vzpomněl na Lerrishovo řádění, všechny báječné věci okamžitě přebily obavy a nechuť do jakýchkoli bojů. „Divím se, že za námi Lidská federace neposlala bitevní flotily hned jak jsme propustili zajatce,“ dodal.

„To je pravda,“ souhlasil Kutuzov. „Myslím, že bychom měli Digerona zbavit veškerých funkcí. Zbavíme se ho, dokud to jde.“

Farneros se unaveně opřel do opěradla. „Svrhli jsme se nadvládu lidí, ale řešíme úplně stejné problémy jako oni. Doufal jsem, že budeme lepší.“

Z reproduktoru na stěně se ozývalo krátké pípání. Upozornění autopilota.

„Už jsme skoro tam,“ řekl Barry.

Farneros usekl hlavu aliančnímu vojákovi s tmavě šedou kůží a zářivě zlatou zbrojí. Do dalšího střelil z blízka ze svých kanónů. Na jejich místo nastoupila trojice hmyzích, metr a půl vysokých vojáků. Dva zapíchl mečem, třetímu rozdrtil lebku silovou pěstí.

Rozhlédl se po bojišti. Bylo to beznadějné. Nepřátel bylo tolik a jich tak málo. A za co vlastně teď bojovali? Císař byl mrtvý, jeho říše v troskách, šance na vítězství žádné.

Pohlédl na Irana. Ač byl už na mnoha místech poškozený, bojoval se stále stejným zápalem. Mrtvoly nepřátel se kolem něho vršili a on se staral jen o to, jak počet mrtvých ještě navýšit.

Z dálky se prostorem neslo mnohačetné syčení stíhaček. Pohlédl směrem, odkud se zvuk ozýval, a spatřil desítky aliančních stíhaček. Letěli přímo na ně.

Alianční vojáci na Císařově náměstí náhle začali prchat a stahovat se. Obránci Deyavisu ztuhli očekáváním neblahé skutečnosti.

Ze stíhaček vyšlehly střely všech druhů. Plasmové záblesky, souvislé protonové oranžové paprsky, teskerské projektily se zeleně vybuchující látkou, i laserové střely vzbouřenců. Déšť střel zasáhl celý Deyavis, ale hlavně schodiště, na které se shromáždili poslední obránci. Nyní je ovšem zachvátil vír explozí a ohně. Farneros byl odhozen stranou, ale nezničen. Obraz jeho očí mu však dočasným otřesem systému jen šuměl. Kolem sebe vnímal jenom otřesy a křik umírajících.

Asi po minutě se ta ohnivá bouře konečně uklidnila. Farneros vstal a rozhlédl se.

Byli zničeni.

Všude kolem mrtví, včetně většiny velitelů, generál Oak se však jako zázrakem vynořil nezraněný. Prach a kouř halil bojiště a Aliance zatím neobnovila útok. Vzpamatoval se jen Iranos a pár dalších robotů a vojáků.

Generál Oak se krátce oklepal a pak se rozhlédl po bojišti. „Ustupte zpátky do Deyavisu!“

Iranos napůl zklamaně a napůl rozzuřeně zavrčel: „Ústup?“

Všichni ostatní už běželi dovnitř pevnosti, jen Iranos zůstával stát. Farneros se zarazil. „Na co čekáš, musíme jít!“

„Já neustoupím!“ odsekl Iranos zatvrzele.

Generál Oak si jich všiml a dupavým krokem k nim zamířil.

Znovu se rozezněl dusot alianční armády.

„Ale ano, ustoupíš,“ promluvil Oak pevným hlasem. „Jsem tvůj velitel a nařizuji ti to!“

„Mým jediným velitelem byl vždy Císař, nikdo z jeho poskoků,“ odpověděl Iranos ostře.

„Císař je mrtvý a jako jeho přímý podřízený a tím i tvůj velitel ti nařizuji, abys ustoupil do Deyavisu!“ zvýšil Oak notně hlas. „Nehodlám čelit dalším leteckým útokům!“

„Zvítězíme nebo zemřeme, sám jste to řekl, generále,“ odvětil Iranos znechuceně. „A teď prcháte jako zbabělec.“

„Jak se opovažuješ!“ rozhořčil se generál Oak a namířil zbraní na Irana.

Bitevní robot mu znuděným pohybem vyrazil zbraň z ruky a odstrčil ho několik metrů nazpět.

Jak Farnerovi velelo naprogramování, obrátil Ostří zkázy vůči Iranovi a bránil napadeného nadřízeného.

Iranos zlostně přivřel oči. „Nebraň mi.“

Místo odpovědi Farneros provedl rychlý výpad mečem, kterému se však Iranos bez větších potíží vyhnul.

„Jsi hlupák Farnere, věděl jsem to už od chvíle, kdy jsem tě spatřil,“ mluvil Iranos nenávistným hlasem. „Doteď jsem tě respektoval jako jednoho z nás, jako jednoho z Císařových věrných, ale teď je s tím konec.“

Iranos švihl Ostřím zkázy po Farnerově tváři. Ten jen taktak uhnul, ale dalšímu útoku už se nemohl ubránit. Iranos do něj začal pálit z laserových kanónů. Nebýt svého meče, který Farneros nastavil do rány, dostal by přímý zásah do hlavy a byl by s ním konec. I tak ho ale několik zásahů do hrudi a břicha vážně poškodilo a srazilo k zemi.

Iranos si pohrdavě odfrkl a pak se po schodech rozeběhl dolů do chumlu nepřátel. Jen pár vteřin, kdy Farneros slyšel výstřely a zvonění Ostří zkázy, mu napovědělo, že Iranův vztek byl utišen velice brzy.

Než se Farneros dostal na nohy, přiběhla k němu trojice nelidských vojáků s šedivou kůží a zlatou energozbrojí a srazila ho zpět na zem.

„Hni se a budeš zničen, robote!“ vykřikl jeden z nich.

Farneros nahmatal jílec Ostří zkázy a pohlédl na svůj meč. Nebo to, co z něj zbylo. Jeho čepel byla Iranovou střelbou roztříštěná na kusy, k ničemu. Nemohl nic dělat. Vzdal se.

Když ho pak kupodivu nezničili, nýbrž odváděli s nepatrným množstvím dalších zajatců pryč, dole u schodů si všiml Irana. Jeho tělo leželo mezi dalšími mrtvými, proděravělé, na mnoha místa zjizvené sečnými zbraněmi a energetickými zásahy. Vycházel z něj kouř a malé plamínky. Iranovo odhodlání zničit veškeré Císařovi nepřátele nyní zhaslo i s jeho očima.

Procházeli prostorami muzea v Tar-Galas. Provázel je jimi jeho ředitel. Všude kolem byla spousta zajímavých exponátů, ale oni je všechny míjeli. Speciálně pro jejich návštěvu bylo muzeum zavřené, takže je nikdo nerušil.

„Víte, nečekal jsem, že se tu kdy objevíte,“ mluvil ředitel, který byl z jejich návštěvy pěkně vyjukaný „Když mi o vás ministr pověděl, dost jsem se divil. Přiznám se, že jsem měl i trochu strach, předchází vás ve Federaci spousta pověstí a žádné nejsou moc lichotivé.“

„Jen klid, nic vám neuděláme,“ konejšil ho Farneros. „Jen si vezmeme to, pro co jsme přišli, a zase odejdeme.“

„No vidíte,“ pozdvihl ředitel udiveně prst. „To jsem se taky dost divil. Netušil jsem, že reaktivujete i tak staré kusy.“

„Reaktivujeme všechny vyřazené, ale funkční roboty,“ odpověděl Farneros klidně.

V tu chvíli konečně došli k jejich cíli. Všichni kromě Farnera a ředitele zalapali po dechu. Ve skleněné vitríně tam byl vystaven robot Farnerových tvarů. Jeho prodloužené, čistě pro estetiku sloužící uši však byly zašpičatělé, a na hlavě se mu místo jednoho táhli tři nízké, chromově zářící hřebeny. V ruce měl připevněný široký meč.

Iranos.

Hodnocení