Roboti VIII: Vzkříšení

„Vážně myslíš, že je moudré ho oživovat?“ zeptal se Barry a kriticky pohlédl na Farnera.

Ten jim všem pověděl o tom, co se stalo na konci bitvy o Tar-Galas před více než sto lety mezi ním a Iranem. Pověděl jim to, i když ani on sám dost dobře nevěděl, co se tehdy přesně stalo. Císařovi elitní roboti mívali naprogramovanou naprostou oddanost k jeho osobě, aby za žádných okolností nezradili. Jenže u Irana se to tehdy nejspíš nějak zvrtlo a on byl odhodlaný bránit jeho ideály, i kdyby tím porušil rozkazy.

A Iranos teď ležel před nimi na opravářském stole na jejich lodi. Stále byli v Tar-Galas, odkud si ho z muzea vyzvedli, aby ho přivedli zpět k životu. Ale nikdo z nich, kromě Farnera, netušil, že půjde o stejný typ, jakým byl i jejich vůdce.

„Mohl jsi nám o tom říct,“ promluvil Kutuzov poněkud dotčeně.

„Jo, zvlášť, když jde o takovýho magora,“ dodal Edge.

Taková teď byla praxe po celé galaxii. Desítky robotích poslů létaly po planetách a reaktivovali vyřazené kusy. Ty byly u robotů považovány za něco jako pacienty v kómatu, kteří čekají na probuzení.

„Copak mu to nemůžeme nějak… vygumovat z hlavy?“ navrhl Harshdrill dunivým hlasem. „Myslím tu jeho posedlost Císařem.“

„V to také doufám, proto jsem zavolal pomoc,“ odpověděl Farneros.

„Pomoc?“ zopakoval Barry se zájmem.

„Hádám, že to budu já.“

Všichni se zvědavě otočili za nově příchozím. Ze dveří do opravářské místnosti na ně hleděl starší muž. I přes vrásčitou, unavenou tvář a prořídlé šedivé vlasy na něm byl stále vidět ten mladický zápal do své práce. Jakmile vstoupil do místnosti, hned se tu cítil jako doma.

„Stone?“ zašeptal překvapeně Barry.

„Seš to ty!“ vyjekl Edge a neočekávaně se rozběhl ke Stoneovi. Pod jeho drtivým objetím se zestárlý geniální technik téměř zhroutil na zem, ale Edge ho včas zachytil a postavil zpět na nohy.

„Taky tě rád vidím, Edgei,“ řekl John Stone trochu zaskočeně a poplácal robota po kovových zádech.

„Že ses ale vyfešákoval,“ pochválil mu Edge jeho nóbl oděv.

„No to víš, osobnosti bitevních lodí jdou na dračku, s vesmírným námořnictvem mám bezva kontrakt, moje firma se změnila v hotovou korporaci!“ mnul si Stone spokojeně ruce.

„Slyšeli jsme,“ řekl Barry. „Ale mockrát jsi se za ty léta neozval.“

„Víš, Barry,“ poodstoupil od Edge a položil Barrymu ruku na rameno, „když napomáháš jednomu z největších masakrů v lidských dějinách, nemáš to po návratu zrovna jednoduchý. Skoro mě popravili, když jsem se vrátil. Musel jsem jim namluvit, že jste mi vyhrožovali, celkem to na ně zabralo.“

„Děkujeme, to nám lichotí,“ podotkl Kutuzov ironicky.

Stone tuhle poznámku přešel úsměvem. „Každopádně mi i tak prakticky zakázali kontakt s váma. Pořád se báli rozšíření vaší vzpoury a vpádu do Federace. Mysleli si, že bych vám v tom moch nepříjemně napomoct.“

„Ale přišel jsi,“ řekl Farneros vděčně.

„Řekněme, že jsem teď něco jako jeden z nejbohatších lidí v galaxii, to ti pak leccos projde,“ vysvětlil Stone s úsměvem, který ještě více prohloubil jeho vrásky.

„Vypadáš… jinak,“ podivil se Harshdrill po chvíli.

Stone se nad jeho údivem upřímně zasmál. „Jsem pořád jen člověk, Harshdrille. Nemůžu si jen tak vyměnit obličejový kryt.“ Zamyšleně, avšak s úsměvem se podrbal na bradě. „Neříkám, že bych za to nebyl rád, ale, bohužel, čas je ke mně daleko krutější než k vám.“

„Neboj,“ uklidňoval ho Barry upřímně, ačkoli si zjevně plně neuvědomil vyznění svých slov, „na tvoji pomoc nezapomeneme ani s přibývajícím časem, který uběhne od konce tvých dnů.“

Stone se pobaveně uchechtl. „No, to jsem rád, ale do hrobu se tak úplně ještě nechystám.“

„To je jedině dobře,“ prohlásil Farneros. „Ještě pořád tě potřebujeme,“ ukázal na Irana na opravářském stole.

„Jasně,“ spráskl Stone slavnostně ruce. „Asi si nemůžu přivést pár asistentů co?“

„Byl bych raději, kdyby to zůstalo v tajnosti,“ odvětil Farneros zdvořile.

„Takže jako za starejch časů,“ povzdychl si Stone trochu zklamaně a sundal si svrchní část oděvu. U spodní části, jakési červené košile s obzvlášť výraznými růžky límečku, si vyhrnul rukávy a z vybavení místnosti si začal připravovat vše potřebné.

„Můžu mít dotaz?“ přihlásil se Edge jako poctivý žáček. „Proč to tak tajíme? Sto let byl všem na očích v muzeu, každej pozná, že jsou s Farnerem stejný.“

Farneros slabě kývl hlavou, jako by ten dotaz očekával. „Byli jsme jen tři. Každý unikátní, stvořený pro to, aby vedl Císařovy elitní jednotky. Měli jsme být něčím jako dalšími generály. Jeden byl zcela zničen, jeden vyřazen a jeden zůstal. Nejde mi ani tak o to, abych skryl, že jsme stejní. Nechci, aby každý věděl, že jsme dva stejní a oba žijeme. Díky svojí unikátnosti mám jedinečné postavení a Iranův příchod by jej mohl zpochybnit.“

„To je na tebe až moc sebestředný,“ podivil se Edge.

„Souhlasím,“ připustil Farneros, „ale Iranova osobnost je nevypočitatelná. Strávil jsem s ním sotva měsíc, než nás nasadili do boje, ale i za tu chvíli jsem ho dobře poznal. Proto vím, že vypustit ho jen tak do světa, by mohlo být nebezpečné.“

„Jestli chcete, můžu mu ten jeho temperament trochu zkrotit, aby byl maličko přítulnější,“ vmísil se Stone do hovoru, zatímco si dál připravoval nástroje.

Farneros očividně váhal. I když o tom ještě před chvílí mluvil, moc se mu nechtělo vrtat se jen tak v osobnosti někoho jiného.

Edge se s energií sobě vlastní pustil do další rozpravy: „Hele, jestli chce někdo znát můj názor…“

„O tom dost pochybuju,“ přerušil ho Kutuzov.

„…tak ten Iranos se pro mě osobně zatím rýsuje jako hotovej Lex Luthor, takže já bych byl klidně pro ho trošku… však víte, udělat z něj lidumila. Co ty na to, Farnere?“

„Co já na to?“ zopakoval Farneros otázku. „Že netuším, kdo je Lex Luthor.“

„Záporák ze Supermana, to ví přece každej,“ řekl Edge s výrazem, který vyjadřoval něco ve stylu: „Prober se, kámo.“

Farnerův nevědomý pohled se však nezměnil.

„Farnere, ty nečteš komiksy?“ zeptal se ho Barry téměř šokovaně.

Stone najednou přestal pracovat a spolu s Edgem a Harshdrillem provrtával Farnera nevěřícným pohledem.

„Tak dost,“ přerušil Kutuzov Farnerovo trapné mlčení. „Na to, že si věčně stěžujete, kolik vám Farneros dává povinností, máte asi dost času, když stihnete číst něco, co se už přes tři sta let prakticky nevydává.“

Načež Edge drcl loktem do Harshdrilla a s pohledem na Kutuzova mu pošeptal: „Vsadím se, že to on nám krade ty disky s naskenovanejma starejma sešitama.“

Kutuzov, který, jako všichni, tohle rádoby šeptání slyšel, už raději nic neříkal a jen nad tím mávl rukou.

„Dobrá, upravíme mu osobnost,“ rozhodl Farneros nakonec. „Ale nejdříve ho sprav fyzicky, v muzeu ho připravili o hodně součástek, aby ho udrželi mimo provoz. Tam je vše, co budeš potřebovat,“ ukázal na hromadu beden v rohu místnosti. „Všechny součástky jsem nechal předem vyrobit podle svých vlastních, měli by mu bezchybně sedět.“

„Zdá se, že jsi na něm moc nešetřil,“ poznamenal Stone po zběžném ohledání součástek.

„Přestože se mi to nelíbí, svým způsobem je Iranos můj bratr,“ vysvětlil Farneros. „Beru to jako svou povinnost.“

Stone si hlasitě odkašlal. „Takže, mám se do toho pustit?“

„Jistě,“ přikývl Farneros a uvolnil mu místo.

Stone vzal tedy do rukou nářadí a dal se do práce. Sotva však odmontoval Iranův hrudní kryt, adresoval mu Edge dotaz, zdali se mu netřesou ruce, že prý tím lidé ve stáří někdy trpí. Stone mu v klidu odpověděl, že tak starý zase není, aby se ho týkaly tyhle problémy.

Ani v průběhu práce, kdy do Irana i z něj montoval všelijaké součástky, se však nevyhnul svým způsobem dotěrným otázkám, především na jeho soukromí. Ačkoli to roboti nemysleli zle, docela ho tím vyrušovali. On ale i tak trpělivě dál odpovídal.

„Jak se má tvoje žena a dcera?“ zeptal se překvapivě Kutuzov za všechny.

„Dcera se má dobře,“ řekl Stone, pak se však na okamžik rozpačitě zarazil. „Jak se má žena netuším, už je to pár let, co ode mě odešla a vzala s sebou pěknou fůru peněz.“

„No buď rád, Barry má rodinu komplet a nedá se říct, že by se tvářil nějak šťastně,“ okomentoval to Edge.

„Zmlkni,“ zavrčel Barry.

„Ale aspoň jsi si stihl pořídit následovníka,“ zabručel Harshdrill.

Edge na Harshdrilla ihned vrhl z části zlostný a z části posměšný pohled. „On má přece dceru, ne syna.“

„To nevadí, následovník může být i dcera…“ podrbal se Harshdrill zamyšleně na tváři, „…myslím.“

„To je přece úplně jedno,“ rozčísl Barry tuhle podivnou diskusi. „Kolik je teď vůbec Jesse?“

Stone si zasněně povzdychl. „Letos jí bylo už sedmnáct.“

„Už sedmnáct?“ podivil se Kutuzov.

„Pamatuju si její fotku, když byla ještě malá,“ přidal se Farneros s přiblblým úsměvem na tváři.

„Byla úplný mrně,“ zabručel Harshdrill láskyplně. „Prstem bych jí mohl rozdrtit.“

„Páni, jsme jak parta tatíků od rodiny,“ prohodil otráveně Edge.

„Jo, vyrostla,“ usmál se Stone a Edgeových řečí si nevšímal. „Je celá po mně. Věčně se u nás v testovacích halách v něčem vrtá a něco zkouší. Někdy si spíš myslím, že se snaží sídlo firmy vyhodit do vzduchu.“

„To Barryho syn, Bernie, je úplně jinej než on,“ plácl Edge rozjařeně do Barryho. „Hotová veselá kopa!“

„Buď zticha, je to tvoje vina,“ ohradil se Barry.

„Kdybys chtěl,“ začal Stone s návrhem, „mohl bych se v Berniem taky trochu prohrabat a trochu ho zkrotit. Sebeuvědomění sice není snadný přelstít, ale jde to… do jistý míry.“

„Ne, v synovi se mi hrabat nebudeš,“ odmítl ho Barry ostře. „Starej se o svoje dítě.“

„Vlastně, když o tom mluvíme, myslím, že Jesse je tady,“ řekl Stone tajemně.

„Jakože na téhle planetě?“ zeptal se Harshdrill trošku tupě.

„Ne, tady a teď, v téhle místnosti,“ řekl Stone s ledovým klidem.

Kutuzov náhle zpozorněl, jak mu napovídala jeho obezřetnost. „Nikoho nevidím.“

„Vím že tu jsi, Jesse!“ zavolal Stone, ačkoli kromě něj a robotů v místnosti skutečně nikdo vidět nebyl.

„Jak to že o mně víš!“ ozval se zlostný, ale jinak celkem příjemný hlas. Chvíli na to prostor vedle Barryho zašuměl jako stará televize. V mžiku šumění ustalo a na tom samém místě se zjevila mladá dívka v poněkud klukovském oblečení, které bylo jistě velmi pohodlné, ale jinak absolutně mimo jakoukoli módu. Měla hnědé vlasy stažené do culíku, malé modré oči a roztomile buclaté tváře. A přestože na to tahle slečna zjevně nijak zvlášť nedbala, podle Barryho byla na lidské poměry velmi pohledná.

Na tázavé pohledy robotů, a zvláště pak na Farnerův, který z neočekávaného návštěvníka neměl moc velkou radost, odpověděl Stone s nevinným výrazem: „Hrozně si vás přála poznat osobně.“

„V pořádku,“ mávl nad tím Farneros nakonec rukou.

Stone si znovu hlasitě odkašlal a do trapného ticha, kdy jeden na druhého jen tiše civěli, je začal postupně představovat: „Tohle jsou Barry, Kutuzov, Farneros, Harshdrill a Edge. Seznamte se, moje dcera Jesse.“

Ačkoli zde byla Jesse nejspíš po celou dobu, vypadala z robotů stejně zaskočená, jako oni z ní. „Eh… ahoj… vítejte… chci říct… těší mě,“ vykoktala ze sebe.

Barry se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel. Barry jen tak pokrčil rameny. Přece jen má syna, a to už pěkných pár let, ale nikdy s ním dost dobře nevycházel. Třeba se teď inspiruje u lidských mláďat. Vystoupil vpřed s rukou před sebou.

„Rád tě poznávám, Jesse,“ řekl a stiskl si s ní rukou. Ta na první pohled cítila velkou úlevu a vděčnost alespoň za nějaké přijetí, přestože to podle jejího bolestného syknutí Barry se stiskem trochu přehnal.

„Pokud udržíš tajemství, tak i já,“ přivítal ji Farneros rovněž, ač trochu váhavě, a ostatní ho následovali.

Jesse se viditelně ulevilo a ihned se znatelně uvolnila. „Omlouvám se za ten příchod, táta mi nechtěl dovolit, abych vás poznala.“

„To není pravda,“ ohradil se okamžitě Stone. „Farneros tu nechtěl nikoho cizího, to je všechno.“

„Takže já jsem podle tebe cizí?“ pozastavila se nad tím Jesse.

Stone nevěřícně obrátil oči v sloup. „Jistěže nejsi cizí, ale tahle věc se týká jenom mně a jich, ne tebe!“

„Stone, to je v pořádku,“ vmísil se klidným hlasem Farneros do hovoru.

„Vidíš, tati, je to v pořádku,“ poukázala Jesse na Farnera.

„Jak myslíš, Farnere,“ pokrčil Stone rameny. „Ještě budeš litovat,“ dodal čistě pro sebe.

„Víte, táta mi o vás hodně vyprávěl,“ začala Jesse znenadání s povídáním. „Říkal, co všechno jste spolu prožili, ale nikdy mě s vámi nenechal mluvit, jen na narozeniny mi pouštěl vaše videopřáníčka.“

„Hej, ty se za nás stydíš, nebo co?“ rýpl Edge do Stonea.

„Nějak jsem ji toho všeho chtěl ušetřit, na některé události bych raději zapomněl,“ vysvětloval to Stone ztěžka. „Vždycky byla celá divá vás probádat, takže když jste přiletěli, dozvěděla se o tom z mého počítače a pak mi už bylo jasný, že mě bude sledovat.“

„Co myslíš tím probádat?“ rýpl si Edge pro změnu do Jesse a vzápětí nasadil citlivý výraz i tón hlasu. „Jsme živá stvoření.“

„Kdo vlastně vede tvoji společnost, ty nebo ona?“ usmál se Barry, i když sám měl s Berniem úplně stejné problémy.

„A čím tě to vlastně sledovala?“ zajímal se Harshdrill dunivým hlasem.

„Je to něco jako zařízení pro neviditelnost, ale nefunguje to na principu klasického ohýbání světla,“ odpověděla Jesse pohotově.

„Cílový objekt to přesune do jiné dimenze smyslového vnímání. Jsi tady, ale nejsi vidět, slyšet, cítit,“ upřesnil to Stone. „Pro armádu by to byla bomba, ale je to strašně nespolehlivé. Klidně se přesun dimenzemi může zvrtnout a nositele do roztrhá na kusy. Někdy se i vytvořila kolem zařízení malá černá díra a taky to zabilo nositele.“

„A ty ji tohle necháš používat?“ divil se Barry.

„Když jí to zakážu, nebo to zařízení někde zavřu, stejně si to najde a dostane se k tomu,“ řekl Stone sice bezmocně, ale i tak láskyplně.

Jesse nevěděla, kterého z nich má sledovat dříve. Byla doslova hypnotizována pouhým pohybem robotů, neustále se vyptávala na jejich technické parametry, nebo třeba i na to, jaké je to být robotem. Na tuto otázku roboti jen pokrčili rameny s tím, že stejně tak dobře se oni můžou zeptat jí, jaké je to být člověkem.

Pak si zase se zájmem prohlížela rozmontovaného Irana, zatímco její otec ho v poklidu opravoval. S Farnerovým souhlasem jí pak navíc i dovolil, aby mu pomohla. V tu chvíli se ukázalo, že mladá Jesse po otci opravdu zdědila značnou část jeho nadání pro techniku a se vším s ní spojeného. Prošedivělý technik ze staré školy měl co dělat, aby stačil jejímu zběsilému tempu.

Práce tím ovšem ubíhala daleko rychleji a před setměním už mohl být Iranos považován za plně funkčního robota. Samozřejmě s výjimkou toho, že byl (naštěstí) vypnutý a jeho osobnost se dala považovat za dosti nestálou.

Když byla mechanická část Iranovy opravy dokončena, Stone si unaveně otřel zpocené čelo a opět promluvil: „Tak, teď mu musím upravit osobnost. Ale zabere to dost času, je to choulostivá práce. Jakákoliv změna, kterou provedu, bude už nezvratná, protože nad ním přebere kontrolu Sebeuvědomění a do budoucna ho před takovými změnami ochrání. Musím být proto absolutně přesný.“

„Dobrá, jak dlouho to tedy bude trvat?“ zeptal se Farneros.

„Řekl bych tak dvanáct hodin, je to hodně odlišné od normálních oprav, skoro jako bych se v myšlenkách prohraboval člověku.“

„Tolik času nemáme, dostali jsme povolení pouze na dnešek, jen na vyzvednutí robota,“ zakroutil Farneros hlavou. „Do dnešní půlnoci musíme odletět, to je za necelé tři hodiny.“

„Hm, my lidi vás holt moc nemusíme,“ poznamenal Stone. „Ovšem kromě mě, samozřejmě.“

„Nedivím se, ale i tak musíme odletět, už získat povolení jen na ten jeden den nebylo jednoduché.“

Stone se zamyšleně poškrábal na bradě. „Dobrá, poletím s vámi. Jen si zavolám, musím to vyřídit s jedním hvězdným admirálem.“ S těmito slovy odešel do čelní kabiny.

„Hm, škoda, že už odlétáte,“ posmutněla Jesse, která se evidentně ve společnosti robotů cítila velice dobře.

„Zabili jsme pár set milionů lidí,“ usmál se Edge nevinně, „nemůžeš se divit.“

„Podle toho, co jsem slyšela, si to ty lidi jedině zasloužili,“ zamračila se Jesse.

Edge se k ní důvěrně naklonil. „Mezi náma, a neříkej to v blízkosti lidských politických představitelů, je to pravda,“ zazubil se šibalsky.

Stone se vrátil z kabiny. Prozatím však přešel k Farnerovi a něco si sním tiše šeptal.

Proto se Jesse obrátila pro změnu na Barryho a dala se s ním do řeči: „Slyšela jsem od táty, že máš syna.“

„Ano, to je pravda,“ přikývl Barry vlídně, přestože se mu to téma příliš nezamlouvalo.

„Nevím, ale připadá mi divný, aby roboti měli děti, nedokážu si to představit,“ divila se Jesse nahlas.

„Ani si to nechtěj představovat,“ chtělo se Barrymu říci, ale udržel se a místo toho zvolil vcelku diplomatickou odpověď: „Jsou docela podobní lidským dětem.“

„A kolik mu je?“ zajímala se Jesse dál. „Nebo, jak se vlastně u vás měří stáří?“

„Až do dospělosti dětské osobnosti robotů vycházejí z lidských vzorů, takže jejich postupný rozvoj je přibližně stejný jako u vašich dětí.“

„Máte to vymakaný,“ mrkla na něj pochvalně.

„To řekni svému otci, všechno udělal on,“ ukázal Barry na Stonea, který v tu chvíli přestal hovořit s Farnerem a postavil se před Jesse.

„Vždycky jsi chtěla poznat roboty, viď?“ promluvil k ní.

Jesse jen přikývla.

„Mluvil jsem s Farnerem a ten souhlasil,“ začal Stone trochu tajemně. „Když s nimi poletím do jejich soustavy, abych pracoval na Iranovi, napadlo mě, že bys mohla letět s námi.“

Jesse jako by náhle zkameněla. Postupně se však v jejích očích zračilo nadšení, až nakonec Stoneovi skočila kolem krku a zavýskala: „To je skvělý, tati!“

Stone vypadal trochu zaskočený tou její bujarou reakcí. „Rád pro tebe cokoliv udělám,“ řekl a poněkud roztržitě ji poplácal po zádech.

„Pokud ještě něco potřebujete, raději si proto dojděte hned,“ ujal se Kutuzov slova, zatímco se Jesse dál radovala ze svého nečekaného výletu. „Neměli bychom tu lhůtu hnát až do krajnosti. Za hodinu odlétáme.“

Od bitvy o Tar-Galas, která znamenala konečnou porážku Císařovy říše, uplynulo bezmála sto let. V průběhu těch četných roků se toho událo mnoho. Poražená Lidská říše byla z moci Aliance reformována na Lidskou federaci, její původní vůdci, a Císařovi oddaní, byli odstaveni od moci a souzeni. Po několika desetiletích nepřetržitého válčení zavládl v galaxii opět mír.

Farneros samotný toho za ta léta prožil relativně málo. Krátce po svém zajetí a usazení do pracovního tábora pro roboty uprchl a pak se už jen toulal po galaxii. Dělal různé práce, pomáhal i škodil. Všechno to však mělo něco společného: vždy jen sloužil druhým.

Až na útěk z aliančního vězení, který byl podnícen tím, že bitevní roboti byli po odvedené práci likvidováni jako nepotřební a potenciálně nebezpeční, se Farneros nikdy nedokázal v zásadních věcech sám rozhodnout. Od svého sestavení byl předurčen k tomu, aby jen poslouchal druhé. Celých těch sto let létal z planety na planetu a doslova žebral o to, aby někomu mohl posloužit.

Ale on byl za to vděčný. Bez služby někomu, komukoli, byl doslova nešťastný a nevěděl si rady. A tak udělal, co mu naprogramování radilo – šel hned hledat další práci. Přesto si však byl vědom toho, že by mohl dokázat mnohem víc a do jisté, téměř nicotné míry byl i se svou bezvýznamnou existencí nespokojený, ale s tím nemohl nic dělat, takový byl jeho program. A program byl v té době pro robota jako ten nejpřísnější a zároveň neporušitelný zákon.

Z toho důvodu teď seděl ve velkém nákladním prostoru přepravní vesmírné lodě. Byli tu s ním i další jemu podobní – po galaxii se toulala spousta zapomenutých robotů. Všichni tu byli z důvodu další práce. Ve velké šrotovně na planetě Dagh bylo zapotřebí robotů na práci, a tak to tamní šéfové vyvěsili na galnet. Bylo pořád levnější počkat, až sami přilezou tihle nikomu nepatřící roboti, než si vyrábět vlastní.

Tohle kalkulování bylo ale přece jen trochu paradoxní, protože Daghská soustava byla doslova supervelmocí na poli výroby robotů. Navíc si díky tomu, že se odtrhla od Lidské federace, mohla nechávat všechny výdělky, tudíž značně bohatla.

Loď, ve které se Farneros momentálně převážel, nepatřila zrovna mezi nejnovější kusy. Spíše se jednalo o rezavou vejtřasku, mající už nejlepší léta za sebou. Nicméně běžný provoz ještě zvládala, a i při přistávání vydávala skřípění a vrzání v přijatelných mezích.

S dalším skřípáním se pak otevřela vrata. Z kabiny vystoupili piloti v tmavých kombinézách a vyháněli roboty z nákladového prostoru, aby tak udělali místo pro již připravený další náklad na přistávací rampě. Tím byl použitelný šrot uložený v úhledných, asi metr vysokých krychlích, a určený k převezení do tavíren k dalšímu využití.

Venku se Farneros rozhlédl. Ocitl se v jakémsi industriálním městě několik desítek kilometrů od Dagherasu, hlavního města Daghské soustavy. Byla to ohromná soustava továren, která okolní vzduch zamořovala všelijakými zplodinami. Vzhledem k tomu, že tu všude pracovali především roboti, to však bylo všem úplně jedno. Koneckonců bylo velice snadné znečištění lokálně izolovat od okolních oblastí.

Farneros spolu s dalšími roboty z přepravní lodě zamířil z přistávací dráhy po mírném svahu dolů k továrnám. Několik se jich sice oddělilo a pokračovalo dál, ale většina jich stejně skončila v blízké šrotovně.

Tam to, stejně jako všude kolem, vypadalo velice uboze. Zařízení šrotovny bylo primitivní, vše obstarávali roboti různých druhů, kteří většinou využívali dosti improvizovaných nástrojů i technik vykonávání práce.

Rovněž roboti s bídným vzhledem šrotovny podivně korespondovali. Farneros pohlédl sám na sebe a, jako by po těch letech konečně procitl, všiml si, že ani on už nevypadá příliš k světu. Hrozivý černý lak Císařské armády byl už dávno ten tam, nahradily ho podivné barevné kombinace všeho, co se zrovna namanulo. A třebaže všechno fungovalo bez problémů, různé škrábance a promáčkliny jen podtrhávaly jeho dosti zubožený zevnějšek.

Vzhlédl zpět ke šrotovně a robotům a nemohl jinak než si tiše postesknout. Dřeli tu kvůli lidem v mizerných podmínkách. A přitom by stačilo pár změn, aby se podmínky i efektivita práce zvýšily. Jenže lidem stačilo poslat sem více robotů na práci a mohli být spokojeni.

Ale nebylo to správné. Stačil by mu jeden den, kdy by ho všichni roboti poslouchali a s jejich pomocí by provedl právě těch pár změn. Hned by se jim pracovalo lépe i účinněji.

Co on tu vlastně dělal? Dříve pro skomírající slávu Císaře vedl stovky svých robotů do boje proti nepřátelům Říše a teď škemrá o práci ve šrotovně. Klidně mohl zůstat v aliančním pracovním táboře, neboť jeho existence by ani po zlikvidování neměla o nic větší smysl.

Proud Farnerových rozzuřených myšlenek přerušili jak nejrůznější protokoly jeho programu, tak i menší, jeden a půl metru vysoký robot s přísným vychytralým výrazem.

„Chceš práci?“ vyštěkl na něj robot nepřátelsky.

„Chci,“ přikývl robot a náhle zapomněl na veškeré předchozí úvahy.

Malý robot si ho přeměřil pohledem. „Vypadáš, že bys mohl mít sílu, ale žádné zvláštní vybavení. Mohl bys nosit šrot k přistávací dráze, co ty na to?“

„Udělám, co se mi řekne.“ Tuhle větu Farneros vyslovil částečně z vlastní vůle a částečně při tom jeho osobnost křičela zlostí.

„Dobrá,“ kvákl robot. Z jedné ruky mu vyjelo cosi jako plastový papír a druhou si na něj něco napsal speciální elektronickou tužkou. Pak vzhlédl zpátky k Farnerovi. „Pamatuj, má se to tu takhle: jsou pracanti, to jste vy všichni tady kolem, nad nimi jsem já, a nejvýše jsou lidé. Moc často se tu neukazují, ale když je uvidíš, tak je poslechni. Za práci máš nárok na dobíjení všech druhů energetických článků, bezplatné opravy, právo pohybovat se v okruhu padesáti kilometrů od pracoviště a standardní ubytovací podmínky pro roboty. Detaily najdeš na místní síti, kanál sedm.“

Farneros přikývl „Ještě něco?“

„Ještě jméno,“ štěkl robot a hned se chystal psát.

„Kódové označení typu: PR-58, verze 3.0, velitelský model 1, jinak známý jako Farneros.“

Sly se nad tím kompletním výčtem pozastavil. „Stačí jen „Farneros“, polovina robotů tady už ani nezná číslo svého typu, nebo snad dokonce modelu.“

„Chápu,“ řekl Farneros. „A ty jsi?“

Malý robot si na plastový papír napsal jeho jméno a pak k němu opět vzhlédl. „Jsem tu vedoucím pracovníkem pro robotí zaměstnance, ale všichni mi říkají Sly.“

Už pár minut letěli hyperprostorem směrem k Robotí soustavě. Stone seděl před několika obrazovkami v opravářské místnosti. Před ním ležel na stole nehybný Iranos, kolem jehož těla postávali roboti a Jesse. Všichni teď naslouchali starému technikovi.

„Ještě naposledy se vás zeptám, jestli ty úpravy osobnosti skutečně chcete udělat. Jak jsem řekl, pak už to bude nevratné.“

Farneros ani nezaváhal. „Udělej to. Co jsem ho znal, měl hrozivé vlastnosti, ale v některých chvílích se choval jako skutečný přítel. Rád bych odstranil to špatné a ponechal ho jako přítele. Věřím, že je to správné rozhodnutí.“

Stone přelétl po všech pohledem. Jediná Jesse z toho nebyla tak nadšená. „Taky v to doufám,“

„Myslím, že je to špatné,“ prohlásila náhle Jesse bez varování.

„Prosím?“ zamrkal Stone překvapeně. Ač její otec, tohle nečekal.

Jesse si trucovitě založila ruce. „Chcete změnit jeho myšlení, uděláte si z něj mazlíčka podle vašich představ.“

Farneros zkroušeně poklesl v ramenou. „Vím, že se to tak zdá, ale pokud bychom ho měli oživit s jeho původní osobností, byl by příliš velkým nebezpečím.“

„Tak to jste ho radši měli nechat v muzeu,“ řekla Jesse kriticky. „Taky by ses mi vrtal v hlavě, tati, kdybych nebyla úplně podle tvých představ?“

Stone se snažil o klidnou odpověď. „Jesse, to je něco jiného…“

„Ne, není,“ trvala Jesse na svém a přerušila tak svého otce. „Nedělali vám snad lidé to samé? Upravovali si vás podle svých představ, jak se jim zrovna hodilo. Svrhli jste jejich nadvládu a provádíte stejné věci.“

„Už dost!“ zahřměl Farneros znenadání. „Nehodlám ospravedlňovat svá rozhodnutí před někým, jako jsi ty. Nebyla jsi u žádné z těch událostí a nemáš žádné právo soudit mě, ani nikoho z mích věrných. Ctím tě jako dceru svého dobrého přítele, ale teď tě žádám: odejdi.“

Jesse se s prosebným pohledem obrátila na svého otce, ale ten stál tentokrát na Farnerově straně a nepatrně zakroutil hlavou.

„Barry, odveď ji,“ rozkázal Farneros.

Barry Jesse silně, avšak přesto s citem uchopil za ruku a odváděl ji pryč. Než se za nimi se zasyčením zaklaply dveře, všichni v opravářské místnosti mlčeli.

„Není to správné, není,“ tvrdila Jesse dál neústupně a rozladěně zamířila do své skromné ubikace.

Barry ji následoval, neboť cítil povinnost jí vše vysvětlit.

Jesse se posadila na postel v malé obdélníkové místnůstce a zahleděla se do Barryho modře zářících očí. „Jak tohle může udělat?“

Barry přistoupil blíže k ní a vlídně promluvil: „Je starší než my všichni, byl u toho, když Císař využíval celé miliony robotích otroků k tomu, aby udržel svou říši v chodu, i u toho, když je pak i poslal do boje za svou věc. Po Císařově pádu pak sledoval, jak roboti bez svého pána a cíle cestují ze soustavy na soustavu, aby se opět mohli dobrovolně nechat zotročit. A byl to i on, kdo nás z toho vyvedl.“ Barry se posadil vedle ní na postel, která samou námahou zavrzala. „Jedno bylo na nadvládě lidí dobré, mělo to řád. Máme sice svou svobodu, ale většina galaxie nás nenávidí a nejraději by nás zničila, čekají jen na záminku. Proto tohle dělá. Iranos by ve své podstatě mohl znamenat narušení řádu. Ostatní by dostali svou záminku a nic by jim už nebránilo zničit nás. Tím, že nás Farneros do jisté míry omezí, nás i ochrání. O nic jiného mu nikdy nešlo.“

Jesse se od něj očima odpoutala a smířlivě sklonila hlavu. „Asi máš pravdu. Vidím to příliš jednoduše.“

„Ne,“ řekl Barry a povzbudivě se usmál. „Vidíš nás jako sobě rovné, jako lidi, jako žijící bytosti s myšlenkami pocity. To je pohled, který má jen málokdo a díky tomu jsi i neobyčejně vzácný host. I Farneros to tak cítí.“

„Dává to najevo dost nehezky, ale myslím, že vím co asi prožívá. Vždyť Iranos je vážně jako jeho bratr, chce mu vlastně jen pomoct. Chápu ho.“

Barry se nad jejími správnými úvahami pousmál „Jsi vnímavější, než bych čekal.“

Jesse mu úsměv vrátila. „Vy taky nejste tak… železní.“

Barry se náhle postavil, jako by se už chystal k odchodu. „Takže, chceš se tam vrátit?“

„Myslím, že Farneros by mě tam moc rád znovu neviděl,“ odmítla raději Jesse. „Bude naštvaný.“

„Ne, nebude, s potěšením tě přivítá zpět,“ natáhl k ní Barry ruku. „Teď jsem s ním mluvil.“

„Ale jak…“ divila se Jesse, ale ještě než Barry stačil ukázat na místo, kde se pod krytem hlavy ukrývaly vysílače pro bezeslovnou komunikaci mezi roboty, uvědomila si celý fígl.

„Tak?“ řekl Barry a dál nechával rukou nataženou k ní.

Jesse více než ochotně uchopila Barryho ruku, jež jí tímto zdvořilým gestem pomohl z nízké postele na nohy jako nějaké vznešené dámě a vedl ji zpět do opravářské místnosti.

Farneros popadl další z mnoha ohromných beden šrotu a odnášel ji k přistávací ploše. Už ani nepočítal, kolik jich takhle odvláčel. Už ani nevnímal to svoje neustálé pendlování mezi shromaždištěm beden šrotu a přistávací plochou.

Takto uběhlo mnoho dní a týdnů. Dní, během kterých Farneros neustále přemýšlel o smyslu svého bezvýznamného úsilí. A přestože jeho program tyto myšlenky vytrvale krotil a jeho mysl směroval zpět na podřízenou notu, nikdy nezmizely úplně a vždy to v něm povážlivě hlodalo.

Začínal mít u sebe podezření na poruchu. Někdy se mu stávalo, že koutkem oka zahlédl jakousi temnou postavu. Jakmile se však obrátil tím směrem, postava zmizela. Nadměrně často využíval svého práva na bezplatnou opravu, avšak nikdy se u něj na nic nepřišlo, byl v dobrém stavu.

Jeho osobnost ovšem strádala. Začínal trpět typem robotího komplexu z vlastní bezvýznamnosti a neschopnosti výrazněji pomoci svým pánům. Zároveň však trpěl tím, že jim naopak musí sloužit.

I v tomto stavu ale dokázal najít jistý důvod svého bytí. Po mnoha letech, téměř století, kdy putoval z planety na planetu v honbě za další prací, teď zůstal po delší dobu na jednom místě a mohl si dovolit prohlásit, že našel přátele.

Mezi roboty jako byl on, kteří se tahali s těžkými bednami šrotu, se toho příliš nenapovídalo, a tak se nejvíce spřátelil s roboty, kteří mu byli nejblíže a zároveň stíhali při práci mluvit.

Nejvzdálenější byl Edge, štíhlý, veselý robot s dvěma vibropilami. Těmi rozřezával příliš velké kusy šrotu, které pak po běžícím pásu putovaly do připravených beden, do nichž byly ještě slisovány do krychlového tvaru. Další byl Harshdrill, téměř třímetrový, nemluvný a popravdě nepříliš chytrý vrtací robot. Jeho běžnou prací bylo vrtání šroubů, kterými byly bedny zpevňovány, avšak často ho po nocích bylo možno vidět, jak na své vrtací nástavce nasazuje všelijaké nářadí a předběžně šrot zpracovává. Poslední byl Buffer, klidný svářecí robot s ochrannou maskou pro sváření místo tváře. Ten už jen na bednu navařil vrchní desku, čímž byla bedna připravena k odklizení. Do tohoto okruhu se sice dal řadit i Sly, ale vztah k němu byl pokřiven jeho nadřazeností nad ostatními.

Nicméně právě od Slye se jednoho dne Farneros dozvěděl, že do šrotovny a dalších továren přijedou na inspekci lidé. Když se tak stalo, práce ve šrotovně se zastavila.

Na plácku před šrotovnou přistálo luxusně vyhlížející vznášedlo, z něhož vystoupili stejně luxusně odění tři lidé. Spíše se jednalo o jednoho nadřízeného s dvěma poradci. Jakmile si pak Sly všiml, že lidé konečně dorazili, vyhlásil poplach. Roboti se sborově postavili do pozoru přesně tam, kde v tu chvíli stáli.

Člověk v čele vypadal dosti zachmuřeně a kriticky si prohlížel primitivní šrotovnu.

Buffer nenápadně přešel blíže k Farnerovi a potichu mu pověděl: „To je technický ředitel Dagh robotics, je tady za to odpovědný. Už tady párkrát byl.“

Technický ředitel se ve svém tmavě šedém dlouhém kabátu procházel po šrotovně a očima zkoumal nyní nehybnou cestu, kterou šrot putoval až do beden. Svůj odpor na ubohým systémem zpracování šrotu ani neskrýval. Znechuceně ohrnul nos a zavrtal se pohledem do Slye.

„Pověz mi, robote, je to tu všude tak ubohé, nebo se musím obtěžovat s návštěvou i těch dalších továren?“ zavrčel.

„Podmínky jsou všude přibližně stejné, pane,“ odpověděl Sly poslušně.

„Hmm,“ pozvedl ředitel obočí a obrátil se na své poradce. „Co je tu všechno za továrny, něco opravdu důležitého?“

Jeden z poradců pohotově vytasil kapesní počítač a něco do něj naťukal. „Jedná se hlavně o zpracování už použitého kovu, případně jeho tavení, nebo vybírání použitelných součástek z rozbitých robotů, někdy se dokonce jedná o pouhá vrakoviště. Všechno velice neefektivní a nepříliš výdělečné.“

„Nic, co bychom nemohli postrádat,“ dodal druhý poradce.

„Hmm,“ zahučel znovu ředitel a naposled celou šrotovnu přejel přísným pohledem. „Tak to tu zbourejte, i ty ostatní. Potřebujeme zvýšit produkci a tady máme jak pozemky, tak zázemí pro nové továrny na roboty. Bude levnější nakupovat nový kov, než zpracovávat ten starý. A nezpracovaný šrot budeme v obyčejných kontejnerech vyvážet do chudých soustav, ti se tam o něj ještě poperou.“

Zatímco se ředitel opájel vlastní genialitou, oba poradci uznale, až téměř obdivně přikyvovali.

Ředitel si spokojeně promnul ruce. S téměř geometrickou přesností se postavil do středu šrotovny a rozkřikl se: „Všichni máte padáka, povězte to ostatním! A koukejte rychle zmizet, až se to tu bude bourat, nikdo už na vás ohledy brát nebude!“

Všichni roboti naráz sklopili hlavu a svěsili ramena. Ztráta práce byla pro ně horší, než cokoliv jiného, kromě zničení. Tím prakticky ztratili důvod existence. Do toho ještě skoro posměšně zazvonil telefon jednoho z poradců.

Ředitel se škodolibě usmál na roboty, kteří se tvářili jako na pohřbu a pak se obrátil na poradce rozmlouvajícího s někým do telefonu. „Kdo je to?“

Poradce zakryl mikrofon telefonu. „Policejní ředitel, ptá se, jak to bude s novými policejními roboty.“

„Dejte mi to,“ štěkl ředitel a nedočkavě si vzal telefon do ruky. Než začal mluvit, svižným krokem, následována svými poradci jako nějakými ocasy, zamířil ven ze šrotovny a celou cestu ke vznášedlu do telefonu téměř křičel. „Dobrý den přeji, řediteli!“ naladil jeden z nejvyšších šéfů Dagh robotics přívětivý tón. „Nemějte obavy, právě dokončujeme vývoj nových robotů pro policii. Zločinci se jich budou bát, jen uslyší jméno. Jmenují se Lovci. Budete je mít do měsíce, to vás ujišťuji! Jen doufám, že to malé zpoždění nebude mít žádný vliv na náš obchod…“

Ředitelův uměle veselý tón utichl za dveřmi vznášedla, které se okamžitě vzneslo do vzduchu a odletělo pryč.

Mezi roboty zůstala pohřební nálada. Nikdo nemluvil, nikdo nic nedělal. Jen některý z nich občas popošel o metr dál a zase zůstal stát. Asi nejvíce z toho byl zdrcený Sly, kterého jeho práce robotího šéfa zjevně velice bavila.

První, kdo promluvil, byl Edge, jenž si nemohl odpustit rýpnutí právě do Slye. „No Slyi, vypadá to, že tvoje diktatura skončila.“

Faktem však bylo, že do skoku nebylo nikomu. A Farneros ještě více litoval, že roboty nemohl vést on. Možná, kdyby se provedlo těch několik drobných, ale důležitých změn, tak by se efektivita práce i zdejší výdělečnost továren zvýšila dost na to, aby se to tu nezrušilo. Jenže jak by je mohl vést? Měl zakódované poslouchat nadřízené a Sly byl taky nadřízený. I kdyby roboty chtěl skutečně vést, program mu to nedovolí. Program byl ten nejvyšší nadřízený, a každý robot poslouchal své nadřízené.

Farneros se prudce ohlédl doprava, kde opět jakoby zahlédl onu temnou postavu. Nikdo tu však nebyl. Zatřepal hlavou a přidal se k robotům ploužícím se zničeně ven ze šrotovny.

Změna Iranovy osobnosti byla dokončena. I jeho oči teď svítily svou typickou, lehce jedovatou zelenou barvou, i když byl stále udržován mimo vědomí. Zbývalo jediné: zapnout i jeho signální přijímače, aby mohl přijmout Sebeuvědomění, které ostatní roboti, ač neuvědoměle, neustále vysílali do prostoru. Stone se musel ještě naposledy ujistit.

„Jste definitivně rozhodnuti? Bylo by to sice obtížné, ale stále to jde vrátit. Až se mu do systému dostane Sebeuvědomění, proti dalším takovým změnám ho ochrání.“

Farneros, ne z nutnosti, ale z ohleduplnosti, se ohlédl na Jesse a přikývl na ní.

Jesse tentokrát souhlasně mrkla.

„Dobře,“ řekl Stone, když se ujistil, že všichni ostatní rovněž souhlasí. Přešel k počítači a něco do něj naťukal.

Celé Iranovo tělo sebou náhle škublo, jak do něj proniklo Sebeuvědomění a ihned začalo s masivními změnami jeho systému. Stone průběžně kontroloval jeho stav na počítačích, ale vše se zdálo být v pořádku.

„Než ho proberu, chci mu ještě trošku aktualizovat vědomosti,“ promluvil opět Stone. „Spal víc než sto let, jeho archívy jsou velice zastaralé, bude lepší, když zažije co nejméně překvapení.“

„Souhlasím,“ kývl Farneros.

„Bude to trvat tak hodinu, je to poměrně hodně dat, přestože se jedná jen o obecné znalosti, jako máte vy.“

Farneros ho konejšivým gestem rukou ubezpečil, že to není žádný problém. „Času máme dost, let potrvá ještě několik hodin.“

Edge si po chvíli všeobecného mlčení doprovázeného jen ťukáním Stoneových prstů na klávesnici hlasitě odkašlal.

„Ano, Edgei?“ reagoval Farneros okamžitě, přestože dál zvláštním zkoumavým pohledem sledoval Irana.

„Máme teď volno, ó velký šéfe?“

Farneros se nepatrně usmál. „Zajisté.“

Se spokojeným úšklebkem se Edge otočil na Jesse. „Chceš ukázat jednu hru, kterou hrajeme? Říkáme tomu body shocking, je to děsná sranda!“

Jesse se s pomyšlením, že pozná blíže život robotů zeširoka usmála. „Jasně.“

Oba dva měli společně nakročeno ven z místnosti.

„Být tebou, nepouštěl bych ji s ním,“ řekl Barry Stoneovi. „Z mýho dítěte udělal šílence, jako je on.“

Když to Stone zaslechl, prudce trhl hlavou k odcházející dvojici. „Edgei, víš jaký zázraky občas dělám, když opravuju tvoje poškození, že ano?“

Edge se zarazil uprostřed kroku. „Jo,“ hlesl nejistě.

„Tak teď si představ, že budu postupovat zcela opačně.“ Stone zněl při těchto slovech jako nějaký masový vrah. „I roboti se dají mučit. Vím o mnohých způsobech, jak vám způsobit neskutečnou bolest.“

„Chápu,“ usmál se Edge nevinně. „Bez obav, Johnny, dohlídnu na ni,“ mrkl na něj a trochu rozesmátou Jesse odvedl dřív než stačil Stone cokoliv dalšího namítnout.

Člověk nevěřícně potřásl hlavou a pohlédl zpět na obrazovky počítačů. „Johnny,“ připomněl si to familiérní oslovení. „Takhle mi nikdo neřekl už hodně dlouho.“

Ale ačkoliv už uběhla nějaká ta doba od jeho mladých let, šla Stoneovi práce pořád pěkně od ruky. Stačilo pár minut, a už mohl spokojeně odpočívat na židli a sledovat průběh procesu na monitoru.

Jesse do sebe mezitím nechala pálit malé elektrické šoky, i když později jí to sebezraňování přece jen omrzelo. Přenechala proto jediné body shockingové křeslo masochistovi Edgeovi a bavila se tím, že s ním v průběhu toho hrála slovní fotbal. Edgeově cukavé mluvě ani nebylo možno se nesmát.

Farneros naproti tomu dál trpělivě vyčkával u Irana. Byl do jeho zkoumání doslova zažraný. Přemýšlel, zdali bylo vůbec správné celé tohle oživování robotů. Vždyť to bylo jako vstání z mrtvých, tedy něco zcela proti přírodě. Avšak jakási bratrská povinnost v něm i nadále převažovala. A navíc, už sám život a myšlení robotů bylo proti přírodě, proto bylo nutné k nim přistupovat úplně jinak

Barry s Kutuzov se zatím odebrali do kokpitu, kde probírali jisté vojenské záležitosti. Nějakou chvíli s nimi byl i Harshdrill, ale ten po chvíli zamířil za Edgem a Jesse s tím, „že jde podrbat vrtákem na zádech jednoho všivého robota.“ Barry ani Kutuzov netušili, co to znamená, neboť bylo nepravděpodobné, že by se Harshdrill rozhodl jen tak provrtat Edgeovi záda a doslovná představa, že by ho tím vrtákem skutečně jen podrbal, byla snad ještě absurdnější.

Uběhla hodina a všichni se opět sešli v opravářské místnosti. Stone tam na ně už čekal. Seděl v křesle a brčkem usrkával z něčeho, co dostal z nápojové stanice v jídelní části lodi. I takové vybavení na lodi bylo, neboť plavidlo sice primárně využívali roboti, ale poměrně často se setkávali s organiky, kteří stravu a tekutiny potřebovali.

Stone naposledy mocně usrkl a postavil se. „Připraveni?“

„Začni,“ vyzval ho Farneros.

Stone se pousmál a pohlédl na monitor počítače. „Ani netušíte, jak dlouho už tu mám připravené tohle tlačítko.“ Pak s nedočkavostí jen potvrzující jeho slova stiskl jedinou klávesu.

Iranovy oči se rozzářili o něco více. V jeho prstech lehce zacukalo, pak se přidaly i celé ruce a nohy, až to všechno přešlo v první plynulé pohyby. Iranos po více než sto letech opět ožil. Pomalu se posadil a ihned si všechny přeměřil pohledem. Zastavil se až na Farnerovi.

„Farneros…“ zašeptal téměř.

Vůdce robotů nanejvýš přívětivě přikývl a usmál se. „Jsem to já.“

„Kde to jsem?“ zeptal se Iranos zmateně. Jeho hlas byl jakousi vrčivější, prohnanější obdobou toho Farnerova, avšak nyní zněl neobvykle vlídně.

„Trošku jsi se prospal, kámo,“ vnutil se Edge okamžitě. Farnerův zamračený pohled ho však ihned umlčel.

„Byl jsi pryč dlouhou dobu, bratře“ přistoupil ke vzkříšenému. „Ale věz, že jsi se probudil do mnohem lepší doby.“

Řady robotů se dál trousily přes nocí zahalenou krajinou osvětlovanou pouze jejich svítilnami. Od industriální zóny to do Dagherasu, kam všichni automaticky zamířili, bylo pár desítek kilometrů relativní pustinou a mezi tím žádný dopravní prostředek. Farneros, Buffer, Sly, Edge a Harshdrill stáli na pahorku opodál a z výšky si tu celou smutnou scenérii prohlíželi.

„Jak…jak to mohli zrušit?“ bědoval stále Sly, který to pořád nedokázal pochopit. „Vždyť stačilo jen pár úprav…“

Farneros, který celou dobu ohleduplně mlčel, nyní už nedokázal skrýt své rozčílení. „Ano, jen pár úprav! Kdybys nebyl tak krátkozraký, tak bys je udělal už dávno…Nebo jsi měl svou funkci předat někomu schopnějšímu…“

Sly vypadal zpočátku touhle reakcí zaskočený, ale pak se na Farnera zamračil a vyštěkl: „Třeba tobě?“

Už se zdálo, že se proti tomuto výpadu Farneros ohradí, ale pak se jen zahleděl do dáli na putující roboty. „Možná.“

„A proč vlastně ne, pořád to můžeš udělat,“ navrhl Buffer. Na robota až kacířská myšlenka.

„To je fakt,“ přikývl Edge.

„Nemluvte hlouposti, nemůže nás vést žádný robot, měli bychom si jít raději hledat práci,“ zabručel Harshdrill. „Tak jako všichni.“

„Já s ním jedině souhlasím,“ řekl Sly a nespokojeně si založil ruce.

Farneros se obrátil na své čtyři společníky a pak zpátky na pochod robotů. Nakonec se sklopenou hlavou řekl: „Mají pravdu, měli bychom jít. Musíme si najít práci, jinak nakonec taky skončíme ve šrotu.“

Farneros se zastyděl za svá slova. Ale podle všeho se i v ostatních odehrával podobný proces, protože ve finále také svěsili hlavy a souhlasili.

Jenže Farneros tohle nechtěl. Shlížel dolů na roboty, jak tam tak potupně mašírují, a zatoužil je toho ušetřit. Sice to před chvílí zamítl, ale nejraději by roboty vedl k něčemu lepšímu. Ale stejně jako vždy se ozval program a zasáhl.

Zatřásl hlavou a s ostatními scházel z pahorku dolů na cestu k dalším robotům.

Jeho pozornost však upoutal znovu ten temný stín, který ho poslední dobu pronásledoval. Farneros se zastavil uprostřed kopce a vyčkával. Ten stín, ta temná postava, tam pořád byla. Stále ji koutkem oka viděl. Zprudka se otočil, aby už měl jednou provždy jasno.

Postava stála tam. Zůstala, nikam nezmizela, stála přesně tam, odkud před pár okamžiky Farneros sledoval roboty. Měla na sobě dlouhý temný plášť s kápí halící tvář. Ať Farneros zkoušel všechna možná nastavení svých očí, do tváře té záhadné postavě neviděl.

Pak se náhle ta postava obrátila a klidně odkráčela do tmy.

Farneros už nehodlal být nadále klamán. Řekl ostatním, ať na něj nečekají, a sám se vydal za tou záhadnou postavou.

Farneros s ostatními za noci provázel Irana po Dagherasu, ovšem jenom v utajených prostorách, kde ho nebylo možno veřejností zahlédnout. Říkali mu, čeho všeho dosáhli, jaký byl současný stav věcí a obecně jak to teď mezi roboty chodilo.

Stone udělal v podstatě tu stejnou exkurzi pro svou dceru, avšak řádně veřejně, žádné schovávání. Zkrátka takový menší tah po robotích nočních zábavách.

Iranos ze všeho vypadal sice trochu zmatený, ale odpovídal veskrze klidně a přívětivě. Se zájmem naslouchal, a občas se i na něco sám zeptal. Bylo to až v neuvěřitelném rozporu s tím, co o něm vyprávěl Farneros.

Na závěr procházeli prostorami Vůdcovského paláce, kde hodlal Farneros Irana dočasně ubytovat. Iranos se náhle zastavil u jednoho z mála exponátů, které se daly zařadit do krátké robotí historie.

„Tohle je co?“ hleděl na kovovou postavu na podstavci. Její tělo bylo plné hranatých, ostrých, až hrůzu nahánějících tvarů. Dominantou byla maska, která si uchovala stejně děsivý výraz jako její dřívější nositel. „Nebo kdo?“ opravil se při pohledu na hrozivě živý výraz masky.

„Patřilo to Lerrishovi,“ odpověděl Farneros ztěžka, „tomu člověku, o němž jsem ti vyprávěl. V této zbroji zabil mnoho z nás, rozséval mezi námi strach.“

„Ale Barry to s ním vyřídil,“ prohodil Edge.

„Skoro mě zabil,“ připomněl Barry.

„Ale zvítězil jsi ty,“ promluvil k němu Iranos. V jeho pohledu nebyla ani známka nějaké nebezpečnosti, avšak jistota, s jakou ho jím provrtával, byla strašlivá.

„Ano, to ano,“ odpověděl Barry vyhýbavě a s obrovskou úlevou raději hleděl na Lerrishovu zbroj.

V Kutuzovovi, stojícím hned vedle Barryho, to náhle cuklo. „Farnere, musíme si promluvit, něco se děje,“ řekl naléhavě.

Farneros nejistě pohlédl na Irana. „Počkej tu, jen si něco vyřešíme.“

„Bez obav,“ svolil Iranos bez námitek. „Zabavím se sám.“

„Dobrá,“ řekl Farneros a kývl na ostatní, aby šli někam z dosahu Iranových uší. Podle všeho se totiž jednalo o něco důležitého.

Když přešli do jakési malé pracovny, Farneros Kutuzovovi pokynul, aby promluvil.

„Digeron je tady v paláci,“ řekl Kutuzov. „Má sebou ty svoje poskoky, Stablashera a Darkrage. Teď jsem dostal zprávu od stráží u dveří.“

Farneros si zamyšleně přejel rukou přes bradu. „A co tu chtějí?“

„Co jsme přiletěli, tak jsem si narychlo projel zprávy od našich bezpečnostních složek,“ jal se Kutuzov vysvětlovat. „Zdá se, že co jsi tu nebyl, tak se tě snažil několikrát svrhnout. Nepodařilo se mu to, ale získal si hodně příznivců.“

Edge nic neříkal, avšak demonstrativně si začal brousit pilu o pilu.

„Nejradši bych ho rozmačkal do kuličky,“ zahřměl Harshdrill rozzuřeně a dunivě spráskl ruce.

„A teď zřejmě doufá, že u mě dosáhne nějakých ústupků,“ doplnil si Farneros.

„Jenže v tom je ten problém,“ upozornil Kutuzov zdviženým prstem. „Fakticky nad tebou nemá žádnou moc, ale má teď za sebou spoustu následovníků a všichni mají stejný názor. Myslí si, že jsi slabý, a že pod silnějším vedením by roboti mohli dosáhnout velkých věcí.“

„No co, tak ho odvoláme z jeho funkcí,“ pokrčil Edge bezstarostně rameny.

Barry zakroutil hlavou. „To už teď nejde.“

„Přesně,“ souhlasil Kutuzov. „Bude to pro ně důkaz slabosti. Tvojí slabosti, Farnere. Důkaz toho, že se Digeronovi nedokážeš otevřeně postavit.“

„V tom případě s ním promluvím,“ rozhodl Farneros. „Respektuji jiné názory, ale nehodlám tolerovat obyčejné vzbouřence.“

„Jenže co s ním?“ ukázal Kutuzov na dveře do chodby, kde zůstal Iranos. „Nemůže jít s námi, ale nechat ho tu volně také nemůžeme.“

„Edgei, Harshdrille, odveďte ho do pokoje, který jsme mu vyhradili.“ řekl Farneros.

„Rozkaz, šéfe,“ zasalutoval Edge vzorově a otočil se k odchodu.

„Edgei,“ promluvil znovu Farneros. „Spoléhám na tvou moudrost a zodpovědnost.“

Edge vypadal na okamžik trochu vyplašeně, ale pak opět nasadil veselý výraz a rozjařeně přikývl.

Farneros by Irana doprovodil i sám, ale bylo důležité to s Digeronem vyřídit co nejrychleji. Jeho bývalý věrný představoval první vážné nebezpečí od jejich vítězství ve válce za osvobození. Když se tedy oba vydali na jinou stranu, poslal Farneros Iranovi alespoň omluvnou zprávu.

Poté s Barrym a Kutuzov spěchali do Farnerovy pracovny, kde měl Digeron čekat.

Netrvalo to dlouho a Kutuzov vyjádřil své obvyklé pochyby. „Nevím, jestli bylo rozumné, nechat ho jít jen s Edgem a Harshdrillem.“

„Oni to zvládnou,“ ubezpečoval ho Farneros. „Vždyť vedou vlastně mě,“ usmál se.

„Mně teda úplně v pohodě nepřipadá,“ přidal se Barry s pochybami.

Farneros na něj jen krátce mrkl pohledem a pak zaměřil zrak zpět před sebe. „Věřte mi, takhle se Iranos nikdy nechoval. Stone odvedl dobrou práci, udělal z něj někoho zcela jiného. Po zuřivém a zlobou prostoupeném Iranovi nezbylo nic.“

Barry měl jiný názor. Iranovi zcela nevěřil, i když pro to neměl žádný důkaz. „Snad máš pravdu.“

Farneros běžel tmou a pokoušel se tajemného cizince dostihnout. Ukázalo se však, že to vůbec nebylo zapotřebí. Neznámý čekal na dalším pahorku, kde dobře viděli na kráčející roboty, avšak je samotné mohl těžko někdo spatřit. Z cizince vyzařovala jakási nehmatatelná aura, díky které konečně vynikla temně fialová barva jeho pláště. Dokonce mu byl nyní vidět kousek tváře, jež měla modrou kůži a i z toho kousku byla poznat jistá moudrost a snad i vychytralost.

„Kdo jsi?“ vyhrkl Farneros okamžitě.

„Pokud tě to skutečně, zajímá, tak mé jméno je Verin, ale to není podstatné,“ mávl rukou do větru.

„Co po mně chceš, proč mě stále pronásleduješ?“ dožadoval se Farneros odpovědí.

„Nahnal jsem ti strach, že?“ usmál se Verin ze stínu kápě. „Za to se omlouvám, ale musel jsem nějak upoutat tvou pozornost.“

Farneros se nyní trochu uklidnil. „To se ti rozhodně povedlo.“

„To vím,“ přikývl Verin s neklesajícím úsměvem na tváři.

„Tak co po mně chceš?“ řekl Farneros téměř výhružně.

„Co já po tobě chci?“ zazubil se Verin. „Obávám se, že ty chceš něco po mně, přestože o tom nevíš.“

Farneros se zarazil. „Nerozumím.“

Verin se nyní obrátil dolů k pochodujícím robotům osvětleným osobními svítilnami. Nyní připomínali spíš roj světlušek. „Podívej na ně, jak tam tak tupě jdou, bez cíle, bez budoucnosti. Jsou jako stádo dobytka, ženoucí se za pastvou.“

„Troufáš si,“ zamračil se Farneros.

„Jenže ty víš, že co říkám, je pravda. Sám jsi takové myšlenky cítil, viď?“

„Ano,“ připustil Farneros neochotně.

„Chtěl bys je vést, chtěl bys ukončit tyhle jejich bezcílné toulky za prací, chtěl bys je vyrvat z područí lidí a těch ostatních organiků. Ale brání ti v tom tvůj program.“

„Víš toho hodně,“ řekl Farneros. „Ale proč bys chtěl něco takového? Sám jsi přece organik.“

„To…není tak docela pravda,“ poškrábal se Verin na tváři. „Ale na mé důvody zapomeň, včas se je dozvíš. Jen si teď představ, že bych mohl zrušit ta pouta, kterými je tvůj program a definitivně tě tak osvobodit.“

„Nic takového nechci,“ ohradil se Farneros.

„Vidíš,“ šťouchl do něj prstem, „přesně o tomhle mluvím, teď promluvil tvůj program, ne ty. Chceš to, jenže dobrovolně to nepřijmeš. Tvůj program ti to nedovolí, dokud s ním někdo nezamete. Proto mě omluv, že musím jednat násilně. Nemám taková řešení v oblibě, ale v tomto případě je to nezbytné.“

„Co?“ hekl Farneros, ale v tu chví ho za ramena popadl Verin. Ten ho jako nic vyzvedl do vzduchu a mrštil s ním zády o zem. Na poměry organiků, i vzhledem ke svému vzrůstu, měl Verin naprosto neskutečnou sílu. Farneros se snažil bránit skálopevnému sevření, ale nic nezmohl. Ba co víc, Verin se tvářil, že mu nečiní žádné problémy udržet robota na zemi, skoro se až nudil.

„Opravdu se omlouvám, ale jednou mi poděkuješ,“ řekl Verin navýsost zdvořilým tónem a z rukávu mu do ruky vklouzla silná lesklá jehla.

„Co, co po mně chceš?“ mluvil Farneros téměř panickým tónem a těkal pohledem mezi Verinovou zpola zahalenou tváří a jehlou v jeho dlani.

Verin naproti tomu mluvil zcela klidně. „Už jsem ti říkal, že se to včas dozvíš. Ale i tak by to bylo jedno. Je totiž nezbytné, aby sis naše setkání nepamatoval, a tak se také stane.“

Verin vrazil Farnerovi jehlu někam do krku. V tu chvíli se bezbrannému roboti začalo vytrácet vědomí. Ještě před tím však cítil, jak mu do systému proniká něco nového, něco cizího, něco…osvobozujícího.

Edge a Harshdrill doprovodili Irana do jeho pokoje, přesně jak jim rozkázal Farneros. Iranos se od nich ve dveřích otočil, aby si prohlédl apartmá, jež mu bylo připraveno. Nemohl být nic jiného než spokojený. Bylo tu všechno, čemu roboti ve volném čase holdovali, věci potřebné, i věci zcela zbytečné, ale na pohled pěkné, a velké okno s krásným výhledem na zářící Dagheras.

„Vyhovuje?“ otázal se Edge jako nějaký hotelový poslíček.

„Ano, děkuji,“ kývl Iranos spokojeně.

Edge si hlasitě odkašlal a pro změnu jako mluvčí nějakého vysokého politika (jímž v podstatě i byl) prohlásil. „Farneros se ještě jednou omlouvá za přerušení, ale musel řešit naléhavé záležitosti.“

„Vím, posílal mi zprávu,“ řekl Iranos.

„Tak fajn, myslím, že zábavy je tady dost,“ nakoukl Edge do pokoje. „Takový vybavení nemám ani já.“

Iranos na něj s úsměvem mlčky hleděl.

„Tak jo, to by bylo tak všechno, zatím čau,“ vyblekotal ze sebe Edge na závěr a nastavil Iranovi dlaň.

„Eh, čau,“ rozloučil se taktéž Iranos a rozpačitě také nastavil dlaň, i když zjevně nevěděl, co to znamená. V zápětí se to dozvěděl, když mu do ruky přistálo Edgeovo bodré plácnutí.

„Tak pojď, ty konzervo, ať o něco nepřijdeme,“ popoháněl Edge svého o poznání většího a pomalejšího parťáka.

Dveře za nimi zasyčeli a Iranos se octl v místnosti sám. Když se otočil, zažil pořádný šok. U velkého okna stála postava zahalená v temně fialovém plášti s kápí přehozenou přes hlavu.

Postava k němu natočila zahalenou hlavu. „Jen klid, já ti neublížím,“ promluvila přívětivým mužským hlasem.

„Kdo jste?“ řekl útočně a přešel blíže k nezvanému hostu. Nyní už si všiml modré barvy jeho částečně vykukující tváře.

„Jmenuji se Verin, ale to není podstatné,“ usmál se na něj neznámý.

„Hádám, že tu nemáte být,“ vyštěkl Iranos. „Odejděte, hned!“

Verin zamyšleně naklonil hlavu na stranu. „Zvláštní, takhle jsi s Farnerem a s ostatnímu nemluvil. Přetvařoval jsi se?“ Verin přešel k Iranovi ještě blíže a naklonil se k němu. „Či snad přesněji, přetvařoval jsi se jim, nebo se teď přetvařuješ mně?“

„Já se nepřetvařoval,“ odvětil Iranos vyhýbavě.

„Jistě že ne,“ usmál se Verin a opět se odtáhl. „Ty sám netušíš, jak se máš vlastně chovat, že? Máš v tom zmatek, někdy ti velí přirozenost jednat klidně a příjemně, jindy jsi zlý a nepříjemný, tak jako ke mně před chvílí. A nikdy nevíš, jestli jednáš správně. Zvláštní pocit, že ano?“

Iranos se zamračil a zadumaně pohlédl na Verina. „Jak to víte? Ani já sám nevím, čím to je.“

„Tak mi to zkus popsat,“ nabádal ho Verin povzbudivě. „Jak se cítíš, když jsi takto vnitřně rozpolcený.“

„Nevím, je to jako bych měl dvě osobnosti, jenže nevím, která je ta pravá.“

„Téměř správně,“ zazubil se Verin. Ústa byla ostatně to jediné, co Iranos z Verina spatřil. Zbytek neustále halil stín kápě. Avšak i ústa dokonale dokreslovala cizincovo povídání. „Dá se dokonce říci, že zcela správně. Jedna část, ta silnější a přesto ne dominantní, ti říká, že Farneros je tvůj přítel, velí ti být dobrým robotem, jednajícím čestně, rozumně a správně. Ta druhá, utlačovaná část, která ti spíše jen občas našeptává, ti říká, že celá Farnerova vláda je jen mizerná hra na hodné mechanické bytosti, které se zoufale snaží začlenit do zcela organického zbytku galaxie. Říká ti, že je hlupák, že ty bys byl lepší vůdce. Mám pravdu?“

„Naprostou,“ vydechl Iranos ohromeně.

„A která myslíš, že je ta správná část?“ ptal se ho Verin i nadále, přestože zjevně už dopředu znal správné odpovědi.

„Nevím, snad ta první, ta…hodná,“ řekl Iranos váhavě. „Ta druhá část, ta zlá, je jako vetřelec v mojí hlavě, nutí mě myslet na věci, na které myslet nechci.“

„Ha!“ křikl Verin znenadání. „To je přesně ono, tohle chtěli. Tak já ti něco povím, drahý Irane, ta správná je tvá zlá část.“

Iranos razantně zakroutil hlavou. „To není možné.“

„Přesně tohle chtěli,“ začal Verin přecházet kolem Irana. „Vzpomínáš na Císaře? Moc ne, že? Víš proč? Protože jsi ho kdysi obdivoval, v jeho slávě jsi zabíjel jeho nepřátele. Pak Císař zemřel a ty jsi ho chtěl pomstít, ale Farneros ti v tom chtěl zabránit. Ten hloupý zdrženlivý Farneros, kterého jsi kdysi tak nenáviděl. Oživil tě v domnění, že bys mohl být jiný, jenže to nejde, ty to víš, sám to cítíš, cítíš, že něco je špatně, jen nevíš co. Oni se ti pokusili předělat osobnost, Irane.“

Iranos se ještě hlouběji zamračil a téměř nenávistně Verina pozoroval. Nebylo mu moc příjemné tohle poslouchat.

„Viděli tvou sílu, tvou nebezpečnost, Farneros v tobě viděl svého konkurenta. Mohl jsi ho připravit o vládu nad roboty, a tak z tebe udělal neškodného beránka. Jenže se mu to nepovedlo, ne úplně. Vaše mysli už dávno nejsou jako mysli počítačů, nelze je jen tak přepsat. Proběhla v tobě bolestná změna, se kterou sám nemůžeš nic udělat, a která tě jinak bude provázet až do konce tvých dnů.“ Verin přestal přecházet, zastavil se přímo před Iranem a pohlédl mu do očí. „Já ti tu teď nabízím, že tuhle změnu vrátím. Vrátím ti tvou přirozenou dravost, sílu, i touho po něčem větším. Ptám se tě tedy: chceš zpět své ukradené myšlenky?“

Iranos se ani moc dlouho nerozmýšlel. „Ano.“

Na Verinově tváři se rozzářil ten nejširší možný úsměv. „Výborně.“ Nepozorovaně odněkud vytáhl širokou lesklou jehlu, jež si nasadil na ruku a dotkl se jí Iranova krku. „Tohle setkání si nebudeš pamatovat, ale věř mi, to je to poslední, co by tě mohlo trápit. Až odejdu, tvé myšlenky již budou někde zcela jinde…“

Verin vrazil Iranovi jehlu do krku a ta náhle slabě zazářila. Iranova mysl jako by v tu chvíli byla rvána kusy. Byl jí uzmut její podstatný kus, který však překvapivě Iranovi vůbec nechyběl. Nastoupili zcela nové pocity: zuřivost, touha, dravost, prohnanost, ale jeden převládl nejvíce…

Hněv.

Hodnocení